6 C 142/2024

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Pekařovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 51 849,73 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 46 784 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení 5 065,73 Kč s kapitalizovaným úrokem 2 641,17 Kč, úrokem 19,99 % ročně z částky 49 794,35 Kč od , datum, do , datum, , úrokem 15 % ročně z částky 49 794,35 Kč od , datum, do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 49 794,35 Kč od , datum, do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 50 % náhrady nákladů řízení ve výši 1 337 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení 51 849,73 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o hotovostním úvěru č. , hodnota, a Rámcové pojistné smlouvy, uzavřenými mezi ní jako poskytovatelem služby Zonky a žalovaným dne , datum, , na základě které poskytla žalovanému 50 000 Kč. Povinností žalovaného bylo částku vrátit a zaplatit sjednaný úrok 19,99 % ročně, poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 1 000 Kč a splátku pojištění schopnosti úvěr splácet v měsíčních splátkách po 1 072 Kč. Žalovaný řádně uhradil první tři splátky, od , datum, je v prodlení. Žalobkyně úvěr pro závažné porušení smlouvy ke dni , datum, zesplatnila pro nesplacenou jistinu 49 794,35 Kč, úrok z úvěru 2 641,17 Kč, smluvní pokutu 1 000 Kč, pojistné 261 Kč a poplatek za sjednání úvěru 794,38 Kč. V dopise o zesplatnění, odeslaném , datum, , žalobkyně žalovaného upozornila na možnost soudního vymáhání pohledávky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 1308/10). Na zahájené řízení byl nadto soudem upozorněn e-mailem; telefonicky se s žalovaným nepodařilo spojit.

3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Účastníci byli vyzváni k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovali. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jejich souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.

4. Na základě provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným podepsali dne , datum, smlouvu o úvěru (standardní informace o spotřebitelském úvěru čl. 28-30, potvrzení o podpisu smlouvy zasláním potvrzovací SMS čl. 36, úvěrová smlouva čl. 23-25, úvěrové podmínky čl. 26-27, 32-33), na základě které vyplatila žalovanému 50 000 Kč na bankovní účet č. , č. účtu, (potvrzení o vyplacení úvěru čl. 31). Žalovaný se zavázal vrátit jistinu se sjednanou odměnou – úrokem 19,99 % ročně, poplatkem za poskytnutí úvěru 1 000 Kč a poplatkem za pojištění 87 Kč měsíčně v pravidelných 120měsíčních splátkách po 1 072 Kč (znovu úvěrová smlouva čl. 23-25). K úvěruschopnosti žalovaného ověřila žalobkyně jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání 21 690 Kč (bankovní výpisy čl. 52v, 54v, 55v), dále vyšla z tvrzení, že žije s partnerkou v nájmu bez vyživovaných osob a další příjem domácnosti je 0 Kč (potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutí úvěru č. , hodnota, čl. 11). Na výdajové stránce žalobkyně ověřila existenci dvou závazků žalovaného – úvěry, na které zbývalo zaplatit 26 634 Kč, resp. 507 224 Kč, měsíční splátky činily dohromady 7 123 Kč (výpis NRKI čl. 12-22); z uvedeného výpisu rovněž vyplývá, že v období , datum, až , datum, bylo zakódovanými finančními institucemi odmítnuto sedm žádostí žalovaného o úvěr různé výše (čl. 21v). Ve zbytku se žalobkyně spokojila s prohlášením žalovaného, že celkové výdaje domácnosti včetně splátek dosavadních úvěrů činí 8 500 Kč (znovu čl. 11). Žalovaný uhradil pouze tři po sobě jdoucí splátky (splátkový kalendář čl. 35), poté již ničeho dalšího neuhradil. Žalobkyně tedy využila svého práva vyplývajícího mj. z úvěrových podmínek a prohlásila úvěr za splatný ke dni , datum, , což žalovanému oznámila dopisem odeslaným následujícího dne (oznámení o zesplatnění úvěru čl. 34 s dokladem o odeslání čl. 37), kterým jej současně vyzvala k úhradě dlužné částky a upozornila jej na možnost soudního vymáhání v případě nezaplacení.

5. Žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného, tj. že řádně zjišťovala, posuzovala a zejména ověřila jeho majetkové a osobní poměry. Vycházela z tvrzení žalovaného o výši čistého měsíčního příjmu, pravidelných měsíčních výdajů, rodinném stavu, počtu osob v domácnosti a vyživovaných osob. Ověřený však měla pouze měsíční příjem žalovaného, který současně uvedl, že žije v nájmu s partnerkou a další příjmy domácnosti jsou nulové. Současně uvedl, že výdaje (dvou osob) činí 8 500 Kč měsíčně, z čehož (jak žalobkyně zjistila z příslušných registrů) 7 123 Kč měsíčně činí splátky dosavadních úvěrů. Zároveň také věděla, že několik bezprostředně předcházejících úvěrových žádostí žalovaného u jiných společností bylo odmítnuto. Další konkrétní výdaje domácnosti žalovaného za bydlení, energie, stravu aj. žalobkyně nijak neověřovala.

6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).

7. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne , datum, ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.

8. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

9. V projednávané věci vyšla žalobkyně pouze formálně z prohlášení žalovaného, které ověřovala a zkoumala pouze omezeně – v rozsahu příjmu žalovaného. Co se týče výdajů žalovaného, žalobkyně sice v rámci jejich vyhodnocování nezahrnula splátky dosavadních úvěrů 7 123 Kč měsíčně do tvrzených měsíčních výdajů 8 500 Kč (jak učinil žalovaný) a dospěla tak k disponibilnímu zůstatku 4 934 Kč. Podle soudu však pominula, že mělo jít o výdaje dvoučlenné domácnosti žijící v nájmu bez dalšího příjmu, stejně tak nevěnovala pozornost několika odmítnutým žádostem žalovaného o úvěr z (bezprostředně) předchozí doby. Z tohoto pohledu neměla žalobkyně dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

10. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že žalobkyně vyplatila na bankovní účet žalovaného 50 000 Kč a žalovaný jí dosud zaplatil zpět 3 216 Kč. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil částkou 46 784 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.

12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Žalobkyně byla ve věci úspěšná ze 75 % (předmět řízení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku). V řízení prokázala, že zaslala žalovanému předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř., podle § 142 odst. 2 o. s. ř. jí proto po zohlednění jejího neúspěchu náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 50 %. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 2 074 Kč a paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony (předžalobní výzva, návrh ve věci samé) po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.