13 C 287/2023

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem

I. Podílové spoluvlastnictví žalobkyně , Jméno žalobkyně, ., IČO , IČO žalobkyně, , se sídlem , adresa, a žalovaného , jméno FO, , r. č. , RČ, , trvale bytem , Adresa žalovaného, , k následujícím nemovitostem:- p. p. č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba , adresa, , rodinný dům stojící na tomto pozemku- p. p. č. , hodnota, – zahrada- p. p. č. , hodnota, – ostatní plocha,tak jak je vše zapsáno pro katastrální území a obec , adresa, u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, kraj, katastrální pracoviště , adresa, , se zrušuje a nařizuje se prodej všech těchto nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodejem získaný bude rozdělen mezi účastníky podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně zahájila , datum, řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem uvedeným ve výroku I s tím, že je vlastnicí spoluvlastnického podílu na nich o velikosti ¾, zbývající podíl o velikosti ¼ ve je vlastnictví žalovaného, který nemovitosti užívá. Žalobkyně na dalším setrvání ve spoluvlastnictví nemá zájem, nemovitosti nejsou dělitelné, a na výzvy k řešení mimosoudně žalovaný neodpovídá. Navrhla proto, aby současně se zrušením spoluvlastnictví je soud vypořádal tak, že nařídí jejich prodej a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky.

2. Žalovaný se nejprve písemně vyjádřil tak, že po mozkové mrtvici, kterou prodělal, byl téměř rok v nemocnici a nemá žádný příjem, není tedy možné, aby se se žalobkyní vypořádal, ani aby nemovitosti opustil. Nemá kam jít bydlet, je v evidenci úřadu práce a chodí o berlích. V mezidobí do nařízeného jednání pak jednal s organizací, která nabízí určité možnosti péče, a pomohla by mu zajistit bydlení, snažil se o to. Dále se ještě situace vyvinula tak, že mu byl přiznán invalidní důchod a příspěvek na péči ve výši 38 tis Kč měsíčně celkem, a mohl by si vyřídit dávku na bydlení. Žalobkyni, jak navrhl u jednání, by z toho postupně chtěl splácet její podíl, protože v domě žije léta, nechce ho opouštět, ale úvěr mu při tomto typu příjmů nikdo nedá. Poté, co splátky na několik let žalobkyně odmítla, namítal, že by měl platit jen to, na kolik byly podíly oceněny v dědictví, a že tenkrát domlouvali vyplacení za 300 tis Kč. Zlobil se, že švagr prodal podíl žalobkyni, protože si myslel, že se z mrtvice už nedostane, a nepočkal na něho.

3. O možnosti zajistit si jiné bydlení, nájemní, jehož opatření mu nabízela i žalobkyně, stejně jako obstarání mimosoudního prodeje, vše přes realitní kancelář, aby za nemovitosti utržili oba co nejvíce, již odmítl uvažovat, protože to nechce. Vůbec možnost jiného bydlení začal až iracionálně popírat s tím, když nezůstane v domě, musí jít „pod most“. Namítal, že když se může domáhat u soudu žalobkyně zrušení spoluvlastnictví, může on požadovat, aby to zůstalo, jak je, a pokud soud nevyhoví jemu, je to ochrana těch bohatých. Na jedné straně potvrdil, že v domě jsou jen tři místnosti dohromady, nejde tam vybudovat více jednotek, ale on je majitel, užívá svoje, má na to právo. Následně uváděl, že užívá z každé místnosti jen jednu čtvrtinu a platí celou roční daň necelých 300 Kč, na kterou mu žalobkyně nepřipívá, on ale za nic platit nebude, protože bydlí ve svém. Oboustranné povinnosti, i nároky podle spoluvlastnických podílů zcela odmítl.

4. Soud provedl důkaz výpisem z katastru nemovitostí, ze kterého zjistil, že ve spoluvlastnictví účastníků v tvrzeném poměru jsou zapsány nemovitosti uvedené ve výroku I rozhodnutí. Žalovaný svůj podíl o velikosti ¼ nabyl již v roce , Anonymizováno, , kdy s právními účinky vkladu 7. 3. bylo zapsáno dědické usnesení. Žalobkyně podíl koupila s právními účinky vkladu , datum, . Její právní zástupce se pak obracel na žalovaného s výzvou k řešení situace ze dne , datum, , kterou soud rovněž provedl k důkazu, a která dle předložené dodejky byla osobně převzata , datum, . V ní zdůrazňoval, že je třeba, aby žalovaný komunikoval, když na výzvy žalobkyně se tak nestalo. Mezi účastníky bylo nesporné, že dům je malý, a více bytů v něm vytvořit není možné. Fotografie domu, který byla provedena rovněž k důkazu, toto také potvrzuje, byť jde o pohled zvenčí.

5. Nárok na to, aby soud zrušil a vypořádal spoluvlastnictví, je dán § 1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, ve spojení s § 1143 o. z., podle kterého platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci, rozhodne na návrh kteréhokoliv z nich soud. Ten je pak povinen současně provést i vypořádání, resp. rozhodnout o způsobu vypořádání. Limitem je, že se tak nesmí stát v nevhodnou dobu či jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Zákonem je dále soud vázán, a to i co stanoveného pořadí způsobů vypořádání. Podle § 1144 o. z. odst. 1 je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci. Současně platí podle § 1142 odst. 1, že jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu, není její rozdělení možné. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud podle § 1147 o. z. za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný z nich, případně není-li schopen náhradu vyplatit, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě.

6. Na nemožnosti reálného rozdělení se účastníci shodli, dům je určen jen pro jednu rodinu, nachází se v něm jediný malý byt, a pozemky s domem souvisí, jde o zahradu a příjezdovou cestu. Tedy nepřipadá v úvahu reálné dělení, tak jak ostatně oba účastníci i shodně tvrdili. Přikázání nemovitostí do vlastnictví některému ze spoluvlastníků pak brání to, že žalobkyně je do vlastnictví sama nechce, a žalovaný nemá prostředky na to, aby je nabyl a vyplatil v přiměřené lhůtě vypořádací podíl. Jeho splátky na několik let by musela žalobkyně být ochotná přijmout, donutit ji k tomu není možné. Přiměřenou dobou jsou maximálně měsíce, standardně cca 2 - 3 maximálně, během kterých bývá dořešen případný úvěr. Není tedy možné nemovitosti přikázat do výlučného vlastnictví. První dva zákonné způsoby, jak vypořádat rušené spoluvlastnictví proto nepadají do úvahy, a není tu ani žádný dočasný důvod, po jehož odpadnutí, se situace (z doby aktuálně a jen dočasně nevhodné) podstatně změní.

7. Žalovaný má a měl toliko jednu čtvrtinu nemovitostí. Ani dřívější spoluvlastník nechtěl zachovat spoluvlastnictví, jak sám potvrdil, a nejde tak o situaci nijak pro žalovaného novou. Již před několika lety, po vzniku spoluvlastnictví, se řešilo, že ho žalovaný vyplatí, jak sám uvedl. To, že toto od roku , Anonymizováno, a tedy za několik let nedořešili, je situace, na které se podílel žalovaný, nikoliv žalobkyně. Pokud chtěl žalovaný realizovat dohody z doby po dědické řízení, měl tak učinit, a neodkládat to, aby do toho vstoupily další okolnosti. Důsledkem prodlevy byl i nárůst cen nemovitostí, což je, bohužel, objektivní stav. Žalovaný si nemůže nyní vynutit, aby byly akceptovány ceny z roku , Anonymizováno, , či dohody s předchůdcem žalobkyně staré několik let, ani to, aby s toliko čtvrtinovým podílem rozhodoval o nemovitostech a žalobkyně se mu podvolila. Není to ochrana bohatých, jak žalovaný namítá. Podíly a princip majority nejsou nic nového, kdy každý má práva i povinnosti odpovídající právě velikosti jeho podílu. Soud tak s poukazem na jakousi údajnou ochranu chudých nemůže pravidla spoluvlastnictví popřít, ani nutit žalobkyni k tomu, aby situaci nechala, jak je. Výjimečná ochrana může být poskytnuta jen pro dočasné období, po kterém její potřeba pomine, pak lze dořešení spoluvlastnictví oddálit, aby jeden účastník zbytečně neutrpěl, a onen odklad toto vyřeší.

8. U žalovaného jde ale již o situaci trvalou, kdy má zajištěn jak důchod, tak potřebnou dávku, a svým poměrům je třeba, aby přizpůsobil i bytovou situaci. Jen s poukazem na to, že dosud roky bydlí v domě, na kterém má ale jen čtvrtinový podíl, si toto nemůže vynutit i nadále, pokud si nemůže pořídit a v odpovídající době zaplatit podíl zbývající a dovolit si tak vlastní bydlení, a konkrétně toto. Každý musí posoudit, na co finančně dosáhne, a podle svých možností obstarávat své potřeby, včetně potřeby bydlení. Nájemní bydlení, navíc s případnou dávkou, o které sám žalovaný hovořil, je běžnou formou bydlení celé řady osob, a je to variantou k bydlení ve vlastním. Volba nestojí mezi vlastním domem a „mostem“, jak žalovaný účelově začal namítat až při jednání. Sám si byl ostatně již dříve vědom toho, že bydlení musí řešit jinak, a činil k tomu po zahájení řízení i určité kroky, aby si je sehnal. Jakkoliv soud chápe, že by chtěl zůstat bydlet v domě, který užívá, není možné toliko přání žalovaného podřídit vše ostatní, a to i na úkor práv dalšího spoluvlastníka, protože skutečně i jeho majetek (a v podstatně větším rozsahu než vlastní) nyní žalovaný užívá, a odmítá i přijmout myšlenku, že to bez náhrady za takové užívání není v pořádku a nárok na to nemá. Žádný dočasný odklad tuto situaci nevyřeší, není tu konkrétní překážka, po jejímž odpadnutí by se řešená situace změnila.

9. Soud proto rozhodl jediným možným způsobem, posledním v pořadí, který zbyl, kdy při zrušení spoluvlastnictví nařídil prodej nemovitostí. Ten se provádí ve veřejné dražbě, kterou se míní i případná dražba soudní v režimu § 348 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Současně stanovil, že výtěžek dražby bude mezi všechny účastníky podle velikosti spoluvlastnických podílů, které mají. Zákon narozdíl od předchozí úpravy již toto výslovně nevyžaduje, rozsudek ale musí být vykonatelným exekučním titulem, a tedy musí i konkrétně stanovovat, jak bude naloženo se získaným výtěžkem dražby. Do doby, než by byl zahájen výkon tohoto rozhodnutí, mají samozřejmě účastníci ještě možnost vše vyřešit prodejem, který si zadají sami, a který zpravidla vede k většímu výtěžku pro ně oba, jakož i uzavřít mezi sebou všechny otázky dohodou, což žalobkyně nabízela a její návrhy byly vstřícné.

10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve shodě s návrhem žalobkyně, vědomé si současné judikatury, kdy z hlediska zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř., se u tohoto typu řízení vychází z toho, že obě strany jsou v pozicích žalobců i žalovaných, obě jsou spoluvlastníky, a oběma jim je vyřešena otázka jeho existence a vypořádání. I žalovaný primárně chtěl nemovitosti vypořádat, kdy by je chtěl do svého vlastnictví, není však schopen výplaty. Spoluvlastnictví chtěly zrušit a vypořádat obě strany, došlo k tomu, a tedy oběma bylo, bez dalších výjimečných okolností, soudem rozhodnuto. Nebyl tedy důvod přiznat kterémukoliv z nich náhradu nákladů vedeného řízení.