17 C 156/2021

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Sakiqi Brandovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 107 216,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 233 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 74 632,84 Kč, co do částky 8 351 Kč a co do úroku ve výši 13,05 % ročně z částky 98 865,84 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 15 886,73 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Nymburce [anonymizováno] náhrady nákladů řízení, které stát platil, ve výši, která bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 16. 3. 2021 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku ve výši 98 865,84 Kč spolu s úrokem ve výši 13,05 % ročně z částky 98 865,84 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 98 865,84 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení a dále částku 8 351 Kč, představující sjednanou smluvní pokutu. Žalobu odůvodnila tak, že mezi účastníky byla dne 13. 12. 2013 uzavřena smlouva o revolvingové půjčce [číslo] na základě které byla dne 17. 12. 2013 vyplacena na účet uvedený ve smlouvě částka ve výši 150 000 Kč. Tato půjčka měla být žalovaným spolu s úrokem z a její poskytnutí splacena ve 48 měsíčních splátkách po 6 097 Kč, počínaje měsícem lednem 2014. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, na dluh uhradil pouze částku 125 767 Kč. Půjčka byla zesplatněna a pohledávka byla uplatněna v rozhodčím řízení. Rozhodce JUDr. [jméno] [příjmení] vydal dne 24. 3. 2015 rozhodčí nález č.j. [číslo jednací], kterým bylo žalovanému uloženo uhradit žalobci částku 392 462 Kč s příslušenstvím. Na základě tohoto rozhodčího nálezu byla vedena exekuce, která byla na základě usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. 8. 2020, č.j. [číslo jednací] ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č.j. [číslo jednací] zastavena pro nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Žalobkyně přitom postupovala v souladu s § 16 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, kdy do 30 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce podala předmětnou žalobu, čímž zůstaly zachovány účinky podané žaloby u rozhodce a pohledávka tak není promlčena. Pokud se týče částky 8 351 Kč, pak tato částka představuje smluvní pokutu dle čl. 8 odst. 8.1 bod a) a b) smluvních ujednání smlouvy o půjčce, dle něhož při prodlení splátky o více než 15 dní je smluvní pokuta 8% z výše splátky (tj. 6 097 * 0,08 (487,76 Kč) a při prodlení splátky o více než 30 dní je smluvní pokuta 13% z výše splátky (tj. 6 097 * 0,13 (792,61 Kč. Žalovaný byl přitom v prodlení s úhradou splátek č. 5, 7, 8, 9 a 10, přičemž byla za tyto splátky uplatněna pokuta ve výši 487,76 Kč, tak i ve výši 792,61 Kč. Za prodlení s úhradou splátek č. 3, 4, 6 a 11 byla uplatněna pokuta ve výši pouze 487,76 Kč Celkem tak smluvní pokuty činí 8 351 Kč. Pokud se týče posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tak žalobkyně předně poukazovala na to, že žalovaný uzavíral smlouvu jako fyzická osoba podnikající, nejedná se tak o smlouvu spotřebitelskou a neřídí se tedy zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalovaný byl ve smlouvě označen identifikačním číslem a sídlem, čímž dal jasně najevo, že se smlouva týká jeho podnikatelské činnosti. K prokázání své situace žalovaný žalobkyni předložil svůj živnostenský list, daňová přiznání za rok 2011 a 2012. Z důvodů vyloučení možných komplikací žalobkyně ověřila, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání a obchodník doporučil půjčku ke schválení. Žalobkyně ověřila příjmy žalovaného ze závislé činnosti na základě daňových přiznání a žalovaný byl ověřen v registru SOLUS. Žalobkyně ověřila také bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě a identitu žalovaného na základě ověření dokladu totožnosti. S ohledem na shora uvedené proto žádá, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno a žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni požadovanou částku.

2. Žalovaný s nárokem žalobkyně nesouhlasil, navrhoval zamítnutí žaloby. Především namítal, že předmětná smlouva neměla podnikatelský charakter, finanční prostředky potřeboval pro soukromé účely nesouvisející s jeho podnikáním. Úvěrový poradce žalobkyně žalovanému sdělil, že s ohledem na absenci zaměstnání nemůže být žalovanému poskytnuta spotřebitelské smlouva. Z toho, že byl žalovaný ve smlouvě označen identifikačním číslem, nelze bez dalšího usuzovat, že zamýšlel smlouvu uzavřít pro své podnikatelské účely. Žalobkyně tak obchází svou zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, k čemuž nepřistoupila. Proto je smlouva neplatná. Zároveň má žalovaný za to, že je smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy i s ohledem na sjednané plnění, a to s ohledem na situaci, kdy poplatek za půjčení jistiny 150 000 Kč měl činit 142 656 Kč. Krom toho se žalovaný zavázal k úhradě smluvní pokuty pro případ prodlení s úhradou splátek v případě prodlení 15 dnů 8% z dlužné splátky, v případě prodlení 30dnů ve výši 13 % splátky a v případě prodlení delšího 35 dní pak ve výši 50 % z celkové výše úvěru. Poukazoval rovněž na promlčení nároku žalobkyně s tím, že žalobkyně si již v době uzavírání smlouvy musela být vědoma její absolutní neplatnosti, neboť jí již musela být známa judikatura ohledně rozporu s dobrými mravy. Uplatněním nároku žalobkyně v rozhodčím řízení i přes vědomost neplatnosti rozhodčí doložky je pak třeba považovat za zneužití práva žalobkyně, které nemůže požívat právní ochrany, obzvláště pokud rozhodčí řízení ve skutečnosti neproběhlo (poukazuje přitom na ekonomickou závislost rozhodce).

3. Ke zjištění skutkového stavu soud provedl následující důkazy, z nichž zjistil tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:

4. Žalovanému byl dne 28. 4. 2008 vydán živnostenský list. (dle živnostenského listu č.l. 17)

5. Za rok 2011 činily příjmy žalovaného ze závislé činnosti celkem 376 328 Kč, výdaje 225 797 Kč, rozdíl mezi příjmy a výdaji tak činil 150 531 Kč. Žalovaný uplatňoval 60% sazbu výdajů z příjmů. Zároveň žalovaný uplatnil slevu na manželku a syna. (přiznání k dani č.l. 18-20)

6. Za rok 2012 činily příjmy žalovaného ze závislé činnosti celkem 1 384 540 Kč, výdaje 1 107 632 Kč, rozdíl mezi příjmy a výdaji tak činil 276 908 Kč. Žalovaný uplatňoval 60% sazbu výdajů z příjmů. Zároveň žalovaný uplatnil slevu na manželku a syna. (přiznání k dani č.l. 21-23)

7. Dne [datum] neměl žalovaný žádný záznam v registru SOLUS. (dle výpisu č.l. 24)

8. K žádosti o úvěr bylo přiloženo společné prohlášení o poskytnutí osobního účtu, dle něhož majitelka účtu souhlasila s vyplacením úvěru žalovaného na její účet č. [bankovní účet] s tím, že z tohoto účtu budou hrazeny pravidelné měsíční splátky úvěru. Žalovaný souhlasil s vyplacením úvěru na tento účet. (dle prohlášení ze dne 13. 12. 2013 č.l. 25)

9. Počáteční zůstatek na účtu č. [bankovní účet] za období od 1. 10. 2013 do 30. 11. 2013 činil 697,93 Kč, konečný zůstatek byl 0 Kč, pohledávky po splatnosti pak 419,86 Kč (dle výpisu z účtu č.l. 26)

10. Totožnost žalovaného byla ověřena z jeho průkazu o povolení k trvalému pobytu. (dle kopie průkazu č.l. 27)

11. Mezi účastníky byla dne 13. 12. 2013 uzavřena smlouva o revolvingové půjčce [číslo]. Žalovaný byl ve smlouvě označen svým místem podnikání, trvalým bydliště, rodným číslem a identifikačním číslem. Jako své bankovní spojení uvedl účet č. [bankovní účet]. Na základě smlouvy měla být žalovanému poskytnuta částka 150 000 Kč, výše sjednaného úroku činila 142 656 Kč, celková částka splatná žalovaným tak činila 292 656 Kč. Tuto částku měl žalovaný uhradit ve 48 měsíčních splátkách po 6 097 Kč, splatných vždy k 25. dni kalendářního měsíce. Součástí smlouvy byla smluvní ujednání, která byla žalovaným podepsána. (dle smlouvy č.l. 32-33)

12. K výplatě peněžních prostředků na žalovaným označený účet došlo dne 17. 12. 2013 (dle dokladu č.l. 39)

13. Dopisem ze dne 18. 12. 2013 bylo žalovanému oznámeno schválení půjčky s tím, že ke schválení došlo po posouzení schopnosti žalovaného splácet půjčku. Přílohou tohoto oznámení byl splátkový kalendář. První splátka byla splatná dnem 25. 1. 2014, všechny splátky měly být zčásti započítávány na jistinu a zčásti na úrok. (dle oznámení č.l. 34-35)

14. Toto oznámení bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 23. 12. 2013 (dle dodejky č.l. 36)

15. Fakturou [číslo] byla vůči žalovanému uplatněna smluvní pokuta ve výši 2 255 Kč, fakturou [číslo] smluvní pokuta ve výši 3 048 Kč (dle faktur na č.l. 37-38)

16. Žalovaný byl dopisem ze dne 8. 1. 2015 vyzván k úhradě částky 237 783 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 8 351 Kč a dále smluvní pokuty ve výši 146 328 Kč s tím, že pokud dlužnou částku žalovaný neuhradí, bude se žalobkyně domáhat uspokojení své pohledávky v rozhodčím (soudním) řízení. Tato výzva byla žalovanému zaslána dne 8. 1. 2015 (dle dopisu č.l. 40 a podacího archu č.l. 41)

17. Žalovaný na dlužnou částku uhradil celkem 126 767 Kč, již s druhou splátkou byl žalovaný v prodlení. (dle karty klienta na č.l. 42-46)

18. V prosinci 2013 činily úrokové sazby korunových úvěru poskytnutých bankami domácnostem v ČR u nově uzavíraných obchodů 13,05 % (dle výpisu z české národní banky na č.l. 47-48)

19. Rozhodčím nálezem rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] (dále jen„ Rozhodčí nález“) bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 394 462 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 1. 2015 do zaplacení. (dle rozhodčího nálezu č.l. 49-50)

20. Usnesením zdejšího soudu č.j. [číslo jednací] ze dne 20. 8. 2020 byla exekuce vedená soudním exekutorem Exekutorského úřadu [obec] – město Mgr. [jméno] [příjmení] na základě Rozhodčího nálezu zastavena. Soud dospěl k závěru, že mezi rozhodcem a oprávněnou byl bezprostřední a přímý ekonomický vztah, který by se dal přirovnat k obchodnímu partnerství. Povinnému nebyly oznámeny všechny pravdivé a přesné informace o tom, že je oprávněný hlavním obchodním partnerem [příjmení] společnosti [právnická osoba], a že jejími společníky a jednateli jsou někteří z rozhodců. Na základě toho soud uzavřel, že rozhodce neměl pravomoc rozhodnout ve věci a vydat rozhodčí nález a současně je rozhodčí doložka neplatná, neboť odporuje zákonu a narušuje veřejný pořádek. (dle usnesení č.l. 51-55)

21. Z obsahu spisu zdejšího soudu sp.zn. [spisová značka] soud dále zjistil, že při jednání dne 13. 8. 2020 žalovaný v rámci své účastnické výpovědi uvedl, že půjčku chtěl pro svoji rodinu, syn byl v té době nemocný. Byl živnostníkem a paní mu sdělila, že půjčku lze poskytnout na to, co vyfakturoval. Nejdříve smlouvy zařizoval e-mailem a následně je šel podepsat. V té době moc česky neuměl. Splácel půjčky dle možností, ale ne vždy měl na splátky. Když dostal výzvu od oprávněné, pak to řešil tak, že nějak splácel. Na adrese uvedené ve smlouvách se zdržuje stále.

22. Usnesením Krajského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne 20. 1. 2021 bylo usnesení zdejšího soudu (odst. 20) co do zastavení exekuce potvrzeno. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem zdejšího soudu ohledně ekonomické závislosti rozhodce na žalobkyni, nicméně přiklonil se k závěru zdejšího soudu ohledně toho, že rozhodce neměl pravomoc rozhodčí nález vydat. Obě smlouvy o půjčce je třeba bez ohledu na označení žalovaného v těchto smlouvách považovat za smlouvy spotřebitelské, na něž se vztahuje přísnější ochrana žalovaného. Odvolací soud přitom vycházel z výpovědi žalovaného před soudem, ale i z návrhu na zastavení exekuce. Pro spotřebitele je přitom rozhodující skutečnost, kolik celkem bude povinen věřiteli vrátit za celé výpůjční období, kdy v daném případě žalobkyně požadovala po žalovaném úrok ve výši téměř 100 % za dobu 48 měsíců. Do kontextu nepřiměřených ujednání přitom zapadají i ujednání týkající se prodlení povinného jako dlužníka. Žalovaný uzavíral smlouvu v tísnivé situaci v důsledku nemoci syna, na jehož léčení peníze potřeboval. Jako cizinec byl ve složitější situaci, neboť v té době nebyly jeho znalosti českého jazyka tak dobré, aby obsahu smluv řádně porozuměl. Předsmluvní jednání probíhala pouze emailem, nelze tak předpokládat řádné poučení ze strany zprostředkovatele půjčky. Úvěruschopnost zkoumána byla, avšak pouze formálně, když žalobkyni postačilo předložení živnostenského listu povinného a jeho daňových přiznání. Z daňových přiznání naopak plyne, že žalovaný uplatňoval slevy na dani na manželku a syna, finanční zajištění celé rodiny tak leželo primárně na žalovaném. Oprávněná tak na zjištění úvěruschopnosti v podstatě rezignovala. Na základě uvedeného proto odvolací soud dospěl k závěru, že jsou předmětné smlouvy stiženy stigmatem kolize s dobrými mravy, resp. se zákonnými principy na ochranu spotřebitele. Absentuje tak platně uzavřená rozhodčí smlouva zakládající pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 15. 2. 2021, což je soudu známo z úřední činnosti. (dle usnesení Krajského soudu v Praze č.l. 56-61)

23. V rámci své svědecké výpovědi svědek [příjmení] uvedl, že v minulosti pracoval pro žalobkyni. Na jednání se žalovaným si pamatuje, protože je žalovaný [příjmení] a těch moc neměli. Není si jist, zda bylo uzavíráno více smluv se žalovaným, žádostí ale bylo víc. Potom už nesplňoval podmínky. Smlouvu žalovaný uzavíral jako podnikatel, protože musel dokládat daňové přiznání. V té době byl autolakýrník. O uzavření smlouvy žádal jako podnikatel i jako fyzická osoba, ale v té době žalobkyně úvěr podnikajícím fyzickým osobám jako fyzickým osobám nenabízela. Není schopen říct, kdy byla smlouva uzavírána. Úvěruschopnost se u žalovaného řešila, dokládal daňová přiznání, poté se vše posílalo žalobkyni, která si ho ověřila v rejstřících. V té době měli asi 20 klientů měsíčně, na žalovaného si pamatuje, protože u nich měla úvěr i jeho manželka a dcera. Svědek má jako koníčka opravu aut, bavili se spolu o autech. V té době nepůjčovali podnikatelům na soukromé účely, u osob podnikajících nešel sjednat spotřebitelský úvěr. Myslí si, že se dokládaly výpisy z účtu, na výdaje se ptaly, ale jako zprostředkovatelé dále nepátrali, vše si ověřovala společnost.

24. Soudem nebyly provedeny důkazy navržené žalovaným k prokázání ekonomické závislosti rozhodce na žalobkyni (společenská smlouva, notářský zápis, příloha k účetní závěrce za rok 2012 a 2018, sdělení OS [obec], dohoda o poskytnutí příspěvku, plán realizace odborné práce ze dne 6. 12. 2016 a 8. 7. 2017, protokoly z jednání, faktura rozhodčí [právnická osoba], záznam o registraci domény, internetové prezentace, úplný výpis z obchodního rejstříku), neboť tato tvrzení nebyla pro právní posouzení věci relevantní, provedení těchto důkazů by tak bylo nadbytečné. Dále nebyly provedeny důkazy navržené žalovaným v rámci přípisu ze dne 9. 12. 2021 a 11. 1. 2022 k okolnostem uzavření smlouvy a k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní (karta klienta, lékařská zpráva, výkaz nedoplatků OZP, uznání dluhu, smlouvou, výpisem z účtu), neboť s ohledem na právní posouzení věci (k tomu viz. níže), by provedení těchto důkazů bylo nadbytečným a navíc tyto důkazy byly žalovaným navrženy v rozporu s § 118a odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o.s.ř.“), kdy toto poučení bylo žalovanému uděleno při jednání dne 27. 9. 2021 a účastníkům byla poskytnuta lhůta 30 dnů od tohoto jednání.

25. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

26. Mezi účastníky probíhala jednání o poskytnutí půjčky žalovanému. Žalovaný byl v době sjednávání půjčky podnikající fyzickou osobou, k žádosti doložil svůj živnostenský list a přiznání k dani za rok 2011 a 2012. Dle těchto přiznání k daní činil čistý příjem (příjmy po odečtení výdajů) žalovaného za rok 2011 v průměru 12 544,25 Kč a za rok 2012 pak 23 075,70 Kč. Žalovaný uplatňoval slevu na manželku a syna. Totožnost žalovaného byla zjištěna z jeho průkazu o povolení k trvalému pobytu. Výplata peněžních prostředků měla být vyplacena na účet třetí osoby (manželky žalovaného), kdy zůstatek na tomto účtu ke dni 30. 11. 2013 činil - 419,86 Kč. Z tohoto účtu měly být hrazeny i splátky půjčky. Ke dni 10. 12. 2013 neměl žalovaný záznam v registru SOLUS.

27. Na to byla mezi účastníky uzavřena dne 13. 12. 2013 smlouva o revolvingové půjčce [číslo] v níž je žalovaný označen rodným číslem, bydlištěm, identifikačním číslem a sídlem. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 150 000 Kč s tím, že žalovaný jí měl tuto částku spolu s úrokem ve výši 142 656 Kč uhradit ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 6 097 Kč. Částka 150 000 Kč byla na účet označený žalovaným zaslána dne 17. 12. 2013 O schválení půjčky a o splátkovém kalendáři byl žalovaný informován dopisem ze dne 18. 12. 2013. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou jednotlivých splátek, a to již od druhé splátky. Celkem žalovaný uhradil žalobkyni částku 126 767 Kč. Pro závažné porušení smlouvy, a to neplnění závazků ze splátkového kalendáře, požadovala žalobkyně po žalovaném okamžitou úhradu celé dlužné částky; o tom žalovaného informovala dopisem ze dne 8. 1. 2015, který byl žalovanému téhož dne zaslán na adresu jeho bydliště. Finanční prostředky, které žalovaný na základě uvedeného právního jednání získal, potřeboval pro léčbu svého syna.

28. Následně bylo k návrhu žalobkyně zahájeno dne 26. 1. 2015 rozhodčí řízení u rozhodce JUDr. [jméno] [příjmení], ve věci byl vydán dne 24. 3. 2015 rozhodčí nález, který byl exekučním titulem pro exekuci vedenou soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Exekuce byla usnesením zdejšího soudu č.j. [číslo jednací] ze dne 20. 8. 2020 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne 20. 1. 2021 zastavena z důvodu, že rozhodce neměl pravomoc k vydání exekučního titulu. Nedostatek pravomoci odvolací soud spatřuje v tom, že smlouva, která byla mezi účastníky uzavřena je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a veřejným pořádkem, neboť smlouvu uzavíral žalovaný v pozici spotřebitele, přičemž žalobkyně nezkoumala řádně jeho schopnost splácet úvěr. Zároveň odvolací soud poukazoval na nemravnost sjednaného příslušenství. Jelikož byla smlouva o půjčce shledána neplatnou, není zde ani platně uzavřená rozhodčí smlouva, zakládající pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 15. 2. 2021.

29. Soud danou věc posuzoval po právní stránce s ohledem na § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a okamžik vzniku závazkového vztahu mezi účastníky (tj. 13. 12. 2013) podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obch. zák.“), a dle ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 (čl. II bodu 2 zákona č. 43/2013 Sb. a § 164 zákona č. 257/2016 Sb.), dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“.

30. Prvně bylo na místě zabývat se námitkou promlčení, která byla žalovaným vznesena. Podstatnou okolností je přitom posouzení, zda rozhodčím řízení a následným řízením exekučním došlo ke stavění běhu promlčecí lhůty. K situaci, v níž sice nebyl rozhodčí nález formálně zrušen, avšak došlo k posouzení jeho neúčinnosti exekučním soudem, se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1230/2020 ze dne 22. 6. 2021, dle něhož: <i>31. „ K otázce stavění běhu promlčecí doby se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017, vyjádřil tak, že k němu dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky. V rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2017, Nejvyšší soud uvedl, že„ v témže duchu má (musí) být posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl (podle následného posouzení exekučním soudem nebo jako v tomto případě) insolvenčním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce.“ Jinak řečeno,„ dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ Pokud formálně nezrušený rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá v exekučním řízení žádné právní účinky, pak věřitel„ nemůže mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb.“. K otázce účinků zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu a aplikace § 34 ve spojení s účinky ustanovení § 16 zákona č. 216/1994 Sb. Nejvyšší soud (vycházeje z výše formulovaných závěrů) v rozsudcích ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019, dovodil, že„ ze srovnání účinků rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, a rozhodnutí podle § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyplývá, že podá-li žalobce poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedojde“, a že„ o tom, zda byla žaloba (poté, co byla zastavena exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu) podána bez zbytečného odkladu, rozhoduje soud vždy na základě konkrétních skutkových okolností případu; ustanovení § 16 zákona č. 216/1994 Sb. se zde neuplatní, neboť nejde o případ, kdy by o tom, že není dána jeho pravomoc, rozhodl rozhodce; taková skutečnost se podává až z rozhodnutí exekučního soudu“.</i> 32. V předmětném sporu bylo rozhodčí řízení zahájeno dne 26. 1. 2015, přičemž žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě dopisem ze dne 8. 1. 2015, který mu byl téhož dne odeslán. Následně byl v rozhodčím řízení vydaný rozhodčí nález, na základě kterého byla vedena exekuce, shledán exekučním soudem nezpůsobilým exekučním titulem, neboť nedošlo k platnému sjednání rozhodčí doložky. Za situace, kdy žalobkyně podala předmětnou žalobu do 1 měsíce od právní moci usnesení o zastavení exekuce, učinila tak z pohledu bez zbytečného odkladu. Námitka promlčení vznesená žalovaným důvodná s ohledem na shora uvedené závěry Nejvyššího soudu, nárok žalobkyně tak není promlčen, neboť po dobu rozhodčího řízení a navazujícího řízení vykonávacího promlčecí lhůta neběžela (ve smyslu § 112 obč. zák.).

33. Další podstatnou okolností při posouzení předmětného nároku je otázka, zda byla smlouva uzavírána s žalovaným v pozici fyzické osoby podnikající, a tedy podnikatele, či fyzické osoby, a tedy spotřebitele. V tomto směru se pak soud plně ztotožňuje se závěry učiněnými Krajským soudem v Praze v usnesení viz odst. 22 tohoto rozsudku. Soud je přesvědčen o tom, že žalovaný předmětnou smlouvu neuzavíral v postavení podnikatele, byť je ve smlouvě označen mj. svým identifikačním číslem a sídlem. Finanční prostředky, které na základě smlouvy získal, nepoužil pro své podnikání, nýbrž na výdaje spojené s nemocí jeho syna. Žalovaný neměl jinou možnost, než v předmětné smlouvě své údaje o podnikání uvést, neboť jak svědek [příjmení] uvedl, žalobkyně osobám samostatně výdělečně činným nenabízela možnost uzavření smlouvy v postavení spotřebitele, a to bez ohledu na to, zda měly být poskytnuté prostředky použity do podnikání těchto osob, či nikoliv. Tím, že žalobkyně poskytovala finanční prostředky osobám samostatně výdělečně činným výlučně na jejich identifikační číslo, pouze obcházela svou povinnost řádně zkoumat schopnost žadatelů poskytnutou půjčku splácet, kterou jí zákon o spotřebitelském úvěru ukládá, proto takovéto její jednání nemůže požívat ochrany. S ohledem na shora uvedené je proto na žalovaného třeba nahlížet jako na spotřebitele, na uzavřenou smlouvu pak jako na závazek, na něž se vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru. <i>34. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>35. Podle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.</i> <i>36. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.</i> <i>37. Podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.</i> <i>38. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.</i> <i>39. Podle ustanovení § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Podle § 517 odst. 1 věta prvá obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení; výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis.</i> <i>40. Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.</i> 41. Na základě zjištěného skutkového stavu, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky probíhala jednání o uzavření smlouvy o půjčce. Před jejím poskytnutím žalobkyně od žalovaného zjistila, že tento má živnostenský list, žalovaný dále doložil daňová přiznání za předchozí dva roky a výpis z účtu. Žalobkyně žalovaného ověřila v dostupných registrech. Z těchto zjištění žalobkyně při posouzení jeho úvěruschopnosti vycházela (žádné další skutečnosti neuvedla ani po poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., které jí bylo soudem poskytnuto při jednání dne 27. 9. 2021). Z listin, které byly žalobkyni žalovaným předloženy, však nelze učinit závěr o faktickém hospodaření žalovaného a tím pádem o jeho schopnosti úvěr řádně splácet, žalobkyně si nijak nezjišťovala a neověřovala jeho výdaje. Obzvláště za situace, kdy žalovaný v rámci daňových přiznání uplatňoval slevu na manželku a na syna, kdy zůstatek na účtu, z něhož měly být hrazeny splátky, byl záporný, nelze než uzavřít, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí tak, jak je jí § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uloženo. Proto soud posoudil předmětnou smlouvu o půjčce dle výše uvedeného ustanovení jako absolutně neplatnou, přičemž k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť porušení zákonné povinnosti zkoumat před poskytnutím spotřebitelského úvěru schopnost spotřebitele splácet odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

42. Žalobkyně tak poskytla žalovanému v hotovosti částku ve výši 150 000 Kč z neplatné smlouvy o půjčce, čímž se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a proto je povinen toto obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. vydat. Na hradu svého závazku vůči žalobkyni žalovaný již uhradil částku 126 767 Kč, zůstatek bezdůvodného obohacení žalovaného vůči žalobkyni tak činí 24 233 Kč. Žalovaný byl povinen vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění dle § 563 obč. zák., kdy za tuto výzvu je třeba považovat dopis ze dne 8. 1. 2015. Žalobkyně však úrok z prodlení požaduje výslovně od 1. 11. 2019, proto soud žalovanému zaplatit žalobkyni krom částky 24 233 Kč i úrok z prodlení ve výši 10 % ročně, která je v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když ke dni 1. 11. 2019 byl již žalovaný s plněním svého závazku v prodlení. Lhůta k plnění byla určena v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. (výrok I. rozsudku)

43. Ve zbývajícím rozsahu (co do sjednané smluvní pokuty, úroku a úroku z prodlení, jež žalobkyně činila součástí jistiny) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce, od níž žalobkyně své nároky odvíjela (výrok II. rozsudku).

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 15 886,73 Kč, přičemž tato částka představuje 54,8 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 77,4 % a úspěchu žalobce v rozsahu 22,6 %). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 107 216 Kč sestávající z částky 5 420 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne 27. 10. 2021, účast na jednání dne 6. 12. 2021 a 13. 1. 2022) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 1 079 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 6. 12. 2021 náhrada 532 Kč za cestovné v částce 132 Kč podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 13. 1. 2022 náhrada 547 Kč za cestovné v částce 147 Kč podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 23 959 Kč ve výši 5 031,39 Kč. Žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů za úkon spočívající v písemném vyjádření ze dne 15. 11. 2021 a 9. 12. 2021, neboť pokud se týče vyjádření ze dne 15. 11. 2021, pak to navazovalo na vyjádření ze dne 27. 10. 2021, přičemž skutečnosti tam uvedené mohly být součástí prvého vyjádření. Pokud se pak výše písemného podání ze dne 9. 12. 2021, pak v tomto podání se žalovaný vyjadřoval k otázce charakteru jednání mezi účastníky, přičemž tak mohl učinit jak při jednání dne 6. 12. 2021 Tyto dva úkony proto soud neshledal jako účelně vynaložené, a proto za ně žalovanému náhradu nepřiznal. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Místo plnění náhrady nákladů podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

45. Pokud se týče nákladů státu, které stát platil (resp. bude platit v podobě svědečného), pak o nich soud rozhodl ve smyslu § 148 odst. 1 o.s.ř. tak, že dle výsledku řízení uložil žalobkyni uhradit státu náhradu nákladů řízení a to ve výši, která bude vyčíslena v samostatném usnesení.