16 C 39/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 33 200 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 33 200 Kč, se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Žalobou podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 5. února 2024 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 38 618,16 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši zákonné sazby jdoucím z částky 490,63 Kč od 28. 12. 2022 do zaplacení, z částky 3 852,61 Kč od 7. 3. 2023 do zaplacení a z částky 974,92 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny ze sítí nízkého napětí pro potřebu domácnosti produktové řady elektřina , Anonymizováno, se způsobem připojení jednofázové s hodnotou jističe před elektroměrem 20 A, kdy touto smlouvou se žalobkyně zavázala dodávat žalovanému elektřinu do odběrného místa , adresa, a žalovaný se zavázal zaplatit sjednanou cenu s tím, že dodávka elektřiny se uskutečňuje v souladu s Obchodními podmínkami sdružených služeb dodávky elektřiny vydaných žalobkyní, přičemž žalovaný podpisem smluv potvrdil, že se s těmito obchodními podmínkami seznámil a tyto bez výhrad akceptuje. Dále žalobkyně tvrdila, že v období od 1. 9. 2022 do 13. 12. 2022 žalovanému dodala v tomto odběrném místě 0,382 MWh elektrické energie, přičemž cenu za tuto elektrickou energii žalobkyně žalovanému vyúčtovala fakturou VS , var. symbol, vystavenou na částku 4 570,39 Kč splatnou dne 16. 1. 2023. K tomu dále žalobkyně uvedla, že na základě nově, po vystavení této faktury, poskytnutých informací provozovatele distribuční soustavy skrze operátora trhu s elektřinou musela být tato vystavená faktura žalobkyní opravena opravným daňovým dokladem variabilní symbol , var. symbol, ze dne 6. 3. 2023, vystaveným na částku 3 652,61 Kč za celkový objem odebrané elektřiny 0,309 MWh v období od 1. 9. 2022 do 13. 12. 2022, přičemž tento daňový doklad se stal splatným dne 6. 3. 2023. Dále žalobkyně tvrdila, že jí vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s placením záloh na cenu elektrické energie přesahující 10 dnů, žalobkyně se také domáhá zaplacení celkem částky 200 Kč za prodlení se zaplacením záloh za měsíc září 2022 a za měsíc říjen 2022. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaný s ní uzavřel dne , datum, také smlouvu o sdružených službách dodávky plynu pro potřeby domácnosti produktové řady plyn , Anonymizováno, , kdy touto smlouvou se žalobkyně zavázala dodávat žalovanému do odběrného místa , adresa, zemní plyn a zajistit na vlastní jméno na vlastní účet přepravu plynu, distribuci plynu, uskladnění plynu a žalovaný se zavázal zaplatit sjednanou cenu s tím, že dodávka zemního plynu se uskutečňuje v souladu s obchodními podmínkami sdružených služeb dodávky zemního plynu vydanými žalobkyní. Žalovaný přitom odebral v období od 22. 8. 2022 do 21. 3. 2023 v daném odběrném místě 1,98 m³ zemního plynu, po přepočtu koeficientem 10,6888 kWh/m³ spalného tepla tedy 21,26 kWh, přičemž , datum, a v období od , datum, do , datum, v daném odběrném místě 6,94 m³ zemního plynu, po přepočtu koeficientem 10,6888 kWh/m³ spalného tepla tedy 74,86 kWh, přičemž cenu tohoto odebraného zemního plynu žalobkyně žalovanému vyúčtovala fakturou variabilní symbol , var. symbol, na částku 674,92 Kč splatnou dne 24. 4. 2023, v rámci níž dále žalovanému vyúčtovala také smluvní pokutu v částce 300 Kč představující smluvní pokutu za prodlení se zaplacením záloh na dodávku plynu, o níž však žalobkyně současně tvrdila, že jí již byla uhrazena zápočtem. Dále se žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty v částce 200 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni po 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s platbou přesahující 10 dní, žalobkyně se proto domáhá zaplacení smluvní pokuty v částce 100 Kč za nezaplacení ceny dodaného plynu vyúčtované žalovanému žalovanou fakturou VS , var. symbol, . Konečně se žalobkyně v souvislosti s ukončením obou smluv, to je smlouvy o dodávkách elektrické energie a smlouvy o dodávkách plynu po žalovaném domáhala zaplacení smluvních pokut, a to smluvní pokuty ve výši 21 600 Kč v souvislosti s ukončením dodávky elektrické energie a smluvní pokuty ve výši 11 600 Kč v souvislosti s ukončením dodávky zemního plynu, k čemuž žalobkyně uvedla, že smluvní strany ujednaly pro případ, kdy zákazník (žalovaný) opakovaně neplní své platební povinnosti vzniklé ze smlouvy a obchodníkovi (žalobkyni) tak nastanou podmínky, aby od uzavřené smlouvy v souladu s energetickým zákonem odstoupil, vznikne jí nárok na zaplacení pokuty. K tomu žalobkyně uvedla, že smluvní strany si ve smlouvě, v odstavci „Ostatní jednání“, ujednaly pro případ, kdy zákazník opakovaně (tzn. 2 a vícekrát) poruší kteroukoliv platební povinnost vyplývající ze smlouvy, smluvní pokutu zahrnující též případnou náhradu škody vzniklé neodebráním pro zákazníka nasmlouvané elektřiny a plynu, a to ve výši 800 Kč pro kategorii Domácnost a 4 000 Kč pro kategorii Maloodběratel a to za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky do konce trvání smlouvy včetně případné prolongace smlouvy. V případě zákazníka odebírajícího elektrickou energii s distribuční sazbou D01d nebo C01d dle ceníku žalobkyně se částka smluvní pokuty snižuje o polovinu. K tomu žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou 30 měsíců od data , datum, s možností automatické prolongace smlouvy, žalovaný opakovaně neplnil své platební povinnosti, když konkrétně neuhradil zálohu za měsíc září 2022 a zálohu za měsíc říjen 2022 a žalobkyně proto dne 13. 12. 2022 souladu s energetickým zákonem ukončila dodávku elektřiny, a to z důvodů výše specifikovaného opakovaného porušení platebních povinností vyplývající ze smlouvy, přičemž na možnost ukončení dodávky byl žalovaný upozorněn upomínkou ze dne 2. 11. 2022 zaslanou doporučeně. Žalobkyně vyúčtovala žalovanému v souladu s uzavřenou smlouvou smluvní pokutu ve výši 21 600 Kč, a to vyúčtováním smluvní pokuty variabilní symbol , var. symbol, vystavenou dne 13. 12. 2022 a splatnou dne 23. 12. 2022, tuto smluvní pokutu žalobkyně požaduje za každý měsíc od měsíce prosince 2022 do měsíce března 2025, tedy za 27 měsíců po 800 Kč. Vedle toho se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení smluvní pokuty v částce 11 600 Kč, a to za předčasné ukončení dodávky plynu, k čemuž uvedla, že tato smlouva byla uzavřena na dobu určitou v délce 36 měsíců od data , datum, s možností automatické prolongace smlouvy, žalobkyně dne 21. 3. 2023 v souladu s energetickým zákonem ukončila dodávku plynu, a to z důvodu opakovaného porušení platebních povinností vyplývající ze smlouvy žalovaným, konkrétně nezaplacení zálohy za měsíc prosinec 2022 a zálohy za měsíc leden 2023, přičemž na možnost ukončení dodávky byl žalovaný upozorněn upomínkou ze dne 1. 2. 2023. Žalobkyně následně přípisem ze dne 3. 4. 2023 odstoupila od smlouvy pro opakované neplnění platebních povinností žalovaného a domáhá se tak po žalovaném zaplacení této částky, přičemž tato smluvní pokuta byla žalovanému vyúčtována vyúčtováním variabilní symbol , var. symbol, vystaveným dne 28. 3. 2023 a splatným dne 11. 4. 2023, kdy žalobkyně požaduje tuto smluvní pokutu za každý měsíc od měsíce března 2023 do měsíce srpna 2025, tedy za 29 měsíců po 800 Kč. Žalovaný byl přitom žalobkyní před podáním žaloby opakovaně vyzýván k zaplacení z těchto dlužných částek, a to výzvami ze dne 16. 5. 2023 a ze dne 5. 10. 2023, na což však nereagoval a dosud žalobkyni tyto nároky neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Rozsudkem ze dne 4. 7. 2024, č. j. 16 C 39/2024-39 soud prvého stupně rozhodl o uplatněném nároku tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 418,16 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (odst. I. výroku), žalobu o zaplacení částky 33 200 Kč zamítl (odst. II. výroku), rozhodl, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává (odst. III. výroku).

4. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2024, č. j. 11 Co 180/2024-73 byl k odvolání žalobkyně proti výroku II. výše uvedený rozsudek ve výroku II. a výroku III. zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení, kdy žalobkyně v odvolání mimo jiné namítala, že řízení je postiženo jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu totiž deklarovala, že nesouhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Následně byla soudem prvního stupně vyzvána, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, a i když ve stanovené lhůtě vyslovila svůj nesouhlas, soud rozhodl ve věci samé dne 4. 7. 2024, aniž by k projednání věci nařídil jednání. Její další odvolací námitky směřovaly proti skutkovému závěru okresního soudu a právnímu posouzení věci. Navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení, pokud odvolací soud sám ve věci nerozhodne tak, že žalobě v napadeném rozsahu vyhoví. Odvolací soud dospěl k závěru, že v tomto případě nelze zjednat nápravu za odvolacího řízení, jestliže před soudem prvního stupně neproběhlo vůbec jednání o věci samé tak, jak to předpokládá § 115 a násl. o. s. ř. a napadené rozhodnutí v rozsahu odst. II. výroku a navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení v souladu s § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že okresnímu soudu uložil, aby ve věci nařídil jednání, ke kterému předvolá účastníky, popřípadě jejich zástupce a dále bude postupovat ve smyslu § 117 a násl. o. s. ř.

5. K jednání nařízenému ve věci na den 4. března 2025 se žalovaný bez omluvy nedostavil, soud proto věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

6. Po zrušovacím usnesení Krajského soudu v Ostravě zůstává předmětem řízení pouze částka 33 200 Kč, která je představována nároky žalobkyně na zaplacení smluvních pokut (ohledně částky 5 418,16 Kč spolu s dalším příslušenstvím k této částce již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 7. 2024, č. j. 16 C 39/2024-39). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se žalovaným ve smyslu shora uvedeného ustanovení § 2079 občanského zákoníku uzavřeli ve dvou případech platně kupní smlouvu, kdy předmětem těchto kupních smluv byla jednak dodávka elektrické energie jako přírodní ovladatelné síly, jednak dodávka plynu, kdy v tomto ohledu v dalším soud pro stručnost odkazuje na své dřívější rozhodnutí, tj. rozsudek ze dne 4. července 2024, č. j. 16 C 39/2024-39, který v tomto rozsahu odklizen opravným prostředkem nebyl a tedy zůstává nadále platným rozhodnutím. Opětovně přitom dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení částky 33 200 Kč představující smluvní pokuty za předčasné ukončení smluv o dodávkách elektrické energie a plynu je nedůvodný, a to již v rovině tvrzení samotné žalobkyně. Zákon číslo 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), soud na tvrzený skutkový stav neaplikoval, neboť se jedná o normu veřejnoprávní povahy, která však hmotněprávní ustanovení soukromoprávního charakteru (tedy stanovení subjektivních práv a subjektivních povinností pro účastníky smluv, jejichž předmětem je dodávka energií), která by pro daný spor byla v současném jeho znění významná (což ale do budoucna de lege ferenda již platit nebude, ale o tom více dále), neobsahuje ani nemodifikuje (tedy základní pojmové pravidlo kupní smlouvy, že za prodané zboží je kupující povinen zaplatit prodávajícímu dohodnutou, nebo jinak určenou kupní cenu).

7. Žalobkyně nárok na zaplacení těchto smluvních pokut odůvodnila tím, že obě smlouvy se žalovaným sjednala na dobu určitou, čímž mu garantovala sjednanou cenu elektřiny a plynu po celou dobu trvání smlouvy, kdy na rozdíl od smlouvy na dobu neurčitou tak zákazník získá jednak jistotu sjednané neměnné ceny po celou dobu trvání smlouvy, čímž je účinně chráněn proti růstu cen, a dále též získá nižší cenu elektřiny a plynu. Tato smluvní pokuta pak představuje paušalizovanou náhradu škody žalobkyně, která jí může vzniknout neodebráním pro zákazníka nasmlouvané elektřiny a plynu, neboť žalobkyně u smluv na dobu určitou elektřinu a plyn pro zákazníka nakupuje předem pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy na volatilních velkoobchodních trzích, a to na základě tzv. důvodně předpokládané spotřeby podle energetické legislativy a jen tak může zaručit pevnou cenu po sjednanou dobu. K tomu také uvedla, že v odvětví energetiky je tato praxe zcela běžnou.

8. Soud však žalobkyní uplatňované smluvní pokuty i v kontextu celého případu shledává nepřiměřeným ujednáním ve spotřebitelské smlouvě, a tedy neplatným. Smluvní pokuta je poměrně často se vyskytující institut, který zajišťuje závazek, a to nejen ve spotřebitelských smlouvách uzavíraných na trhu energií. V rámci procesu ujednání smluvní pokuty se musí dbát toho, aby byla smluvní pokuta sjednána adekvátně k okolnostem, tedy aby byla přiměřená. Stejný postup jako uplatňuje žalobkyně, uplatňovali v minulosti mobilní operátoři na trhu elektronických komunikací, ať už tzv. virtuálové, či reální operátoři. Zákonem č. 311/2019 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích však taková praxe byla zakázána, tedy zákonodárce takové ujednání, které nutilo zákazníka setrvat u určitého operátora, respektive pro případ předčasného ukončení smlouvy, mu zaplatit smluvní pokutu, shledal nepřiměřeným. Důvodová zpráva k tomuto zákonu pak uvádí, že „nově se navrhuje opustit jakoukoliv úhradu spojenou s předčasným ukončením smlouvy na dobu určitou, pokud skončí do tří měsíců od uzavření smlouvy. Zároveň se navrhuje požadovat v případě ukončení slovy do tří měsíců pouze 1/20 ze zbývajících plateb, která může být vztažena pouze k tomu, co by účastník skutečně zaplatil, pokud by smlouvu neukončil. Odstranění finanční překážky má zajistit, aby měli účastníci se změnou poskytovatele služeb co nejnižší náklady, což povede ke zlepšení jejich mobility na trhu. Předmětné opatření sleduje zvýšení konkurence na trhu, a tím přispívá k posílení postavení účastníků.“ Dále se v důvodové zprávě k této novele uvádí, že „ochrana spotřebitele obsažená v § 63 odst. 1 písm. p), odst. 7 a v odstavcích 9-11 (pozn.: nyní obsažená v ustanovení § 63b zákona číslo 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích) se rozšiřuje na všechny fyzické osoby a na mikropodniky. Úprava v praxi znamená poskytnutí ochrany podnikajícím fyzickým osobám a podnikům (právnickým osobám) s méně než 10 zaměstnanci a obratem do dvou milionu EUR. Subjekty, kterým se poskytuje ochrana, jsou sice podnikatelé stejně jako podnikatelé poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajišťujících veřejnou komunikační síť, nicméně v předmětných smluvních vztazích jsou (mnohdy výrazně) slabší smluvní stranou a jejich postavení se v oblasti elektronických komunikací téměř neliší od postavení spotřebitelů, proto je vhodné tuto faktickou nerovnost zmírnit právní úpravou.“9. Jistě lze argumentovat, respektive poukázat na to, že se jedná o jinou právní úpravu, týkající se jiné oblasti spotřebitelských smluv (jiného odvětví), a že takový výslovný zákaz v energetickém zákoně obsažen není. Otázkou je, z jakého důvodu. Tedy zdali se nejedná jen o opomenutí zákonodárce, který když upravoval nekalospotřebitelské praktiky v jednom odvětví pozapomněl, že obdobné praktiky se mohou vyskytovat i v jiných odvětvích (celá tato úprava v zákoně o elektronických komunikacích totiž vznikla z popudu Českého telekomunikačního úřadu, který i ve své praktické rozhodovací činnosti velice přísně sleduje a hodnotí ujednání o smluvních pokutách uzavíraných nejenom se spotřebiteli, ale jak vidno, i s jinými jim na stejnou úroveň postavenými subjekty – malopodnikateli, a tedy smluvní praktiky v jiných odvětvích jsou mimo zorné pole Českého telekomunikačního úřadu), nebo prostě proto, že taková praxe se v oblasti energetiky ještě nevyskytovala, a tedy tento problém se nedostal souběžně s tím do pozornosti zákonodárce. Dále je nutno položit otázku, zdali je možné tedy tato ustanovení aplikovat na daný případ analogií iuris. V tom případě je ovšem nutné zaobírat se tím, v čem se obě odvětví trhu odlišují a v čem jsou stejné.

10. Žalobkyně argumentuje tím, že žalovanému po celou dobu trvání smlouvy garantuje určitou, dokonce výhodnější cenu, než jaká na trhu obecně je. Stejnou argumentaci používali mobilní operátoři, kteří tyto sankce za předčasné ukončení smlouvy rovněž uplatňovali. V tom jde tedy o totéž a hovoří to v neprospěch žalobkyně. Žalobkyně argumentuje tím, že smluvní pokuta má pokrývat škodu, která jí vznikne tím, že na energetických trzích, které jsou značně volatilní, dopředu musela nasmlouvat množství elektrické energie. Tvrdí přitom, že vychází z predikované spotřeby zákazníka, nicméně tento argument se soudu nejeví dosti pádný. Žalobkyně totiž smluvní pokutu neváže na cílové množství odebrané elektrické energie, ale pouze na období, po které mají tyto dodávky trvat. Žalobkyně však v žádném případě nemůže predikovat, kolik elektrické energie a kolik plynu ve skutečnosti zákazník odebere, neboť na jeho straně se podmínky mohou výrazně měnit a v poslední době skutečně také velmi často mění, neboť reaguje na cenový vývoj, kterým ostatně argumentuje i sama žalobkyně. Poměrně nedávno jsme mohli být svědky zářného příkladu. V důsledku cenových turbulencí na energetických trzích, prudkého růstu cen elektrické energie a plynu řada domácností tento nárůst cen energií vyřešila odklonem např. od spotřeby plynu náhradou plynového kotle například za tepelné čerpadlo a současně instalací fotovoltaické elektrárny. Je potom zřejmé, že taková domácnost prudce snížila až zcela eliminovala spotřebu plynu, a zároveň snížila spotřebu elektrické energie. Tedy taková domácnost neodebere již predikované množství elektrické energie a plynu v konečných absolutních cenách. Nemusí přitom ani zdaleka jít ani o takový investiční příklad. U řady domácností prosté zvýšení cen plynu a elektrické energie jednoduše vedlo jenom k úsporám. Zákazník – spotřebitel se přitom v žádné smlouvě, se kterou se soud prakticky setkal, nikdy nezavázal (například na rozdíl od podnikatele) k odběru konkrétního množství elektrické energie či plynu (alespoň v určitém rozmezí). Smlouva uzavřená se zákazníkem tedy není postavena na určitém množství odebraných energií za dobu trvání smlouvy, ale pouze na hledisku časovém, tedy že po určitou dobu tento odběr bude trvat. Jak velký ale bude ani sama smlouva neřeší. Proto soud opětovně spatřuje podobnost se smlouvami, které uzavírali operátoři na trhu elektronických komunikací. Jestliže žalobkyně argumentuje ekonomickou ztrátou, která jí tím nastane, jedná se o stejnou ztrátu, která se udála operátorovi či jinému subjektu působící na trhu elektronických komunikací a zatímco tam je ztráta dokonce lépe kvantifikovatelná, neboť ztráta nastane zcela jistě, a dokonce předem určitelná, neboť z valné části tarify mobilních operátorů jsou soud tzv. paušály, kdy zákazník zaplatí za každý měsíc naprosto stejnou částku. Za určité období se proto dá přesně kvantifikovat částka, o kterou operátor na trhu elektronických komunikací předčasným ukončením smlouvy přišel, což byl důvod, proč operátoři na trhu elektronických komunikací předčasné ukončení smlouvy sankcionovali, neboť tím sledovali predikovatelnost svého hospodaření, tedy svůj hospodářský výhled. To se však již zcela stejně nedá říct o žalobkyni, neboť každé vyúčtování je logicky zcela jiné. Jistě pak subjekty působící na trhu elektronických komunikací mají také své režijní náklady a tedy předčasné ukončení smlouvy pro ně představuje stejný hospodářský problém jako pro žalobkyni, neboť mají (například virtuální operátoři) uzavřené smlouvy se subjekty, které reálně vlastní a provozují telekomunikační sítě, nezřídka rovněž také paušálem. Odliv většího množství zákazníků pak způsobí takovému virtuálnímu operátorovi také ekonomický problém. Ani v tomto ohledu proto soud neshledává žádnou odlišnost energetického trhu s trhem elektronických komunikací.

11. Smluvní pokuta, jak je vznik nároku na ni zakotven v žalobkyní předkládaných smlouvách (pod bodem „Smluvní sankce“) se přitom neváže jen na porušení smluvní povinnosti spočívající v neplacení za dodávky elektrické energie a plynu, ale sankcionuje všechny případy předčasného ukončení smlouvy, a to z jakéhokoliv důvodu. Z výše citované důvodové zprávy k zákonu č. 311/2019 Sb. je přitom zřejmé, že zákonodárce takové ujednání zakazuje na trhu elektronických komunikací z důvodu větší konkurence na trhu a odstranění překážek pro změnu poskytovatele služeb, jak se v důvodové zprávě výslovně uvádí, dokonce hovoří o ochraně spotřebitele rozšířené i na podnikající fyzické osoby a malé podniky, kdy i u nich hovoří o nerovnosti, kterou je potřeba zmírnit právní úpravou. Ustanovení § 63b zákona číslo 127/2015 Sb., o elektronických komunikacích pak dokonce v odst. 12 stanoví, že smluvní ujednání, která by obsahovala takové podmínky a postupy pro zánik závazku ze smlouvy, které jsou odrazující od změny poskytovatele služeb elektronických komunikací, nemají právní účinky.

12. Jestliže v jednom hospodářském odvětví tedy stát přijímá právní úpravu s deklarovaným záměrem posílit konkurenci na trhu (promítající se zejména do tvorby cen na tomto trhu) umožněním volné fluktuace spotřebitelů mezi jednotlivými poskytovateli této služby, pak určitě zájem státu, obzvláště na trhu energetickém ale není opačný, tedy ve směru konzervace cen na tomto trhu. Pak ale není důvod pohlížet na stejnou problematiku v odvětví sice jiném, ale jinak obdobném naprosto odlišnou optikou. Stát hovoří o nerovném postavení subjektů na tomto trhu, posílení ochrany spotřebitelů, tedy tím potažmo také říká, že takové ujednání ve spotřebitelských smlouvách je nežádoucí (nepřiměřené).

13. V daném konkrétním případě si pak dále nelze ani nepovšimnout naprostého nepoměru uplatňované smluvní pokuty ke smluvní povinnosti, kterou měla zajištovat. Například za období od 22. 8. 2022 do 5. 12. 2022 žalobkyně požaduje za odebraný plyn částku 490,63 Kč, tedy za období delší než 3 měsíce. Za období od 6. 12. 2022 do 21. 3. 2023 (opět více jak 3 měsíce) pak částku 674,92 Kč. Požadavek na zaplacení smluvní pokuty 800 Kč za každý měsíc, kdy z důvodu ukončení smlouvy elektřina a plyn nebyly od žalobkyně žalovaným odebírány (u každé z těchto komodit pak samostatně) jeví se soudu proto též jako přepjatý, přemrštěný a tedy nemravný. Zdaleka totiž převyšuje jakoukoliv očekávatelnou škodu, která neodebráním plynu či elektrické energie mohla žalobkyni vzniknout – taková smluvní pokuta proto nejenže saturuje ztrátu zisku žalobkyně, ale několikanásobně převyšuje i veškeré náklady žalobkyně).

14. Sice závěrem, ale jako argument nyní nejdůležitější soud dále zmíní to, že již v minulém rozhodnutí vyjádřil svou předtuchu (tehdy naprosto spekulativní), že je zřejmě jen otázkou času, kdy si zákonodárce těchto praktik povšimne a přijme stejnou úpravu, jakou přijal na trhu elektronických komunikací. Toto proroctví soudu prvého stupně se naplnilo a právě v den vyhlášení tohoto rozsudku skutečně Parlament České republiky přijal zákon číslo 87/2025 Sb. (tzv. Lex OZE III.), kterým se mění energetický zákon, kterým se do něj vkládá mimo jiné nové ustanovení § 11cc, kterým se omezuje výši smluvní pokuty za předčasné ukončení smlouvy s dodavatelem energií. Není přitom od věci i pozorovat, jak se v průběhu legislativního procesu měnila výše limitu této smluvní pokuty. Energetický regulační úřad (tedy státní orgán, jehož primárním posláním je dohled nad energetickým trhem a ochrana spotřebitelů v širším slova smyslu, tedy všech subjektů, kteří energie odebírají) navrhoval sankci nižší, a to na úrovni kolem dvaceti procent. Poslanci nepřijali návrh Tomáše Müllera (STAN), který chtěl hodnotu 40 procent navrženou Hospodářským výborem Sněmovny snížit na nejvýše 30 procent. Nakonec tedy byla schválena sazba 40 % z předpokládané spotřeby. Soud si znovu na tomto místě dovolí vyjádřit svou novou predikci, že i tato sazba se do budoucna bude ještě snižovat, stejně jako tomu bylo u telekomunikačního zákona, který byl v krátkém sledu novelizován několikrát a sazba smluvních pokut se pod tlakem spotřebitelských organizací neustále snižovala, kdy ani lobbismus z druhé strany s tím nic nezmohl – ostatně o lobbistickému tlaku, jehož výsledkem je sazba 40 % se otevřeně při projednávání energetického zákona hovořilo a poslanci tomuto tlaku podlehli již při projednání návrhu zákona ve výborech. Spotřebitel či podnikatel však bude mít i nadále právo domáhat se u soudu snížení pokuty v souladu s ustanovením občanského zákoníku, pokud mu přijde nepřiměřená. Soud má proto za to, že toto jeho rozhodnutí naprosto rezonuje s právě přijatým zákonem a byť prozatím nedohledal důvodovou zprávu k tomuto zákonu, kde zajisté bude vyložen důvod přijetí této úpravy, nepochybuje, že to bude právě ochrana spotřebitele před nepřiměřenými ujednáními ve smlouvě o dodávkách energií, co přitáhlo pozornost zákonodárce a vedlo k přijetí této úpravy, a to při vědomí a argumentaci, že u smluv na dobu určitou s tzv. fixovanými cenami musí dodavatel energie nakoupit pro zákazníka na celé období dopředu, což nyní bude dokonce jeho zákonná povinnost (stejnou argumentaci přitom předkládá žalobkyně v tomto sporu). Pakliže ale sám zákonodárce současně shledal, že takové ujednání ve spotřebitelské smlouvě je nepřiměřené, pak to neznamená, že nepřiměřené je jen do budoucna (tj. od účinnosti novely energetického zákona), ale i nyní. Jiný závěr by byl absurdní, neboť okruh nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách není definován výčtem taxativním, ale demonstrativním, tedy nepřiměřeným ujednáním je každé, které zakládá jakoukoliv nerovnováhu v postavení stran smlouvy. Jestliže proto soud v odst. 13 tohoto rozsudku argumentoval porovnáním výše cen za odebraný plyn a elektřinu v jednotlivých obdobích s výší žalobkyní nárokovaných smluvních pokut, pak nelze uzavřít jinak, než že smluvní pokuty požadované žalobkyní i ve světle nově přijaté právní úpravy jsou zcela mimo.

15. O náhradě nákladů řízení (včetně nákladů řízení odvolacího) rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení (ohledně celého předmětu řízení, tedy i toho, o kterém soud rozhodl již dřívějším rozsudkem) zaznamenal úspěch jasně převažující nad úspěchem žalobkyně a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vůči žalobkyni, žádné nevznikly.