16 C 95/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 22 877,33 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 511,96 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 800 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 7 488,04 Kč, úroku v částce 3 660,63 Kč a dále úroku ve výši 13,31 % ročně jdoucího z částky 21 879,33 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 664,57 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 7 488,04 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 18 511,96 Kč od 15. 2. 2023 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 22 877,33 Kč, dále úroku v částce 3 660,63 Kč a dále úroku ve výši 13,31 % ročně jdoucího z částky 21 879,33 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 664,57 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 22 877,33 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení. Tento svůj vznesený nárok odůvodnila tak, že žalovaný uzavřel dne 9. 2. 2022 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , IČ: , IČO, , smlouvu o půjčce číslo , hodnota, , kdy na základě této smlouvy poskytla původní věřitelka, tj. společnost , právnická osoba, . žalovanou částku 26 000 Kč jako zápůjčku a žalovaný byl dle smlouvy povinen splácet poskytnutou zápůjčku ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 1 493 Kč s tím, že první splátka byla splatná v měsíci následujícím po měsíci, ve které banka zápůjčku žalovanému poskytla, konkrétně pak dne 9. 3. 2022 s tím, že tyto splátky měly být dle smlouvy hrazeny formou inkasa z účtu žalovaného, přičemž žalovaný byl povinen zajistit, aby v den splatnosti každé splátky byl na tomto účtu dostatek disponibilních prostředků. Dále žalobkyně uvedla, že mezi , právnická osoba, . a žalovaným bylo sjednáno úročení poskytnutých peněžních pro při neměnné úrokové sazbě ve výši 13,31 % ročně a žalovaný se tedy zavázal hradit další případné platby (zejména poplatky) dle smlouvy dle aktuálního Sazebníku poplatků. Vzhledem k tomu, žalovaný zápůjčku nesplácel řádně a včas, banka jej písemně upozornila, aby tento stav napravil a poskytla lhůtu minimálně 30 dní. Následně, v důsledku trvajícího porušení povinností žalovaného ze smlouvy a zejména z důvodu nesplácení zápůjčky v pravidelných termínech a ve splátkách v dohodnuté výši, banka pohledávku žalovaného s účinností ke dni 14. 2. 2023 zesplatnila dle ustanovení 7.1 a 2 Produktových podmínek a bance tak vzniklo oprávnění požadovat po žalovaném okamžité splacení veškerých závazků vyplývajících ze smlouvy. Tato pohledávka za žalovaným vzniklá na základě uvedené smlouvy by pak byla ze strany , právnická osoba, . postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 s účinností ke dni 3. 8. 2023, kdy toto postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem odeslaným doporučeně. Přitom pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení celkem částku 27 202,53 Kč, která sestává z jistiny v částce 21 879,33 Kč, poplatků v částce 998 Kč, smluvního úroku v částce 3 660,63 Kč vyčísleného ke dni 14. 2. 2023, úroku z prodlení v částce 664,57 vyčísleného ke dni 14. 2. 2023, vedle čehož se žalobkyně domáhá i zaplacení smluvního úroku ve výši 13,31 % ročně jdoucího z částky 21 879,33 Kč do budoucna a zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 22 877,33 Kč do budoucna.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o , Anonymizováno, číslo , hodnota, ze dne 9. 2. 2022, dopisu společnosti , právnická osoba, . žalovanému ze dne 15. srpna 2023 - oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společnosti , právnická osoba, . a žalobkyní dne 2. 8. 2023, přílohy číslo , hodnota, k této smlouvě o postoupení pohledávek - seznamu postoupených pohledávek, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto pro stručnost v dalším odkazuje, přičemž z dalších žalobkyní předložených listin soud pro nadbytečnost již svá zjištění nečinil.

5. Soud proto dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, . a žalovaný v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřeli smlouvu o úvěru, když společnost , právnická osoba, . se zavázala na základě těchto smluv poskytnout a poskytla žalovanému peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a další služby a dohodnutý úrok. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně na výzvu soudu k posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr k příjmové a výdajové stránce žalovaného neuvedla žádná konkrétní fakta.

10. Za té situace proto žalobkyně ohledně platného posouzení úvěruschopnosti neunesla břemeno tvrzení, když ani netvrdila, natož pak prokazovala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-2/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

11. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 26 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaný z titulu neplatně uzavřené smlouvy žalobkyni či její právní předchůdkyni již vrátil (7 488,04 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalované žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, která zůstal po celou dobu řízení pasivní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti , právnická osoba, . na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

12. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který ohledně celého předmětu řízení (tedy včetně žalobkyní uplatňovaného příslušenství pohledávky) zaznamenal v řízení úspěch již převažující nad úspěchem žalobkyně, v řízení žádné náklady nevznikly.