26 C 440/2024

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Šopka a přísedících Ing. Anonymizováno Anonymizováno a Anonymizováno Anonymizováno ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 53 429 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 53 429 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 11 536 Kč za dobu od 1. 9. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, z částky 22 333 Kč spolu s úrokem z prodlení za dobu od 1. 10. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně a z částky 19 560 Kč spolu s úrokem z prodlení za dobu od 1. 11. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 36 667,67 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobou ze dne 21. června 2024 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 53 429 Kč s příslušenstvím z titulu dlužných mzdových nároků. Žalobu odůvodnil tím, že je u žalované zaměstnán jako zdravotnický pracovník, který v rámci sjednaného druhu práce vykonával pro žalovanou práci v období tzv. druhé vlny epidemie onemocnění covid – 19, konkrétně v době od 1. října 2020 do 31. prosince 2020. Žalovaná žalobci za výkon práce v tzv. druhé vlně epidemie onemocnění covid – 19 vyplatila odměnu ve výplatě za druhé kalendářní čtvrtletí roku 2021, avšak tuto vyplacenou odměnu nezahrnula do výpočtu průměrného výdělku postupem podle ustanovení § 351 a násl. zákoníku práce a označila toto plnění za odměnu nemzdového charakteru vyplacenou podle ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. S touto právní kvalifikací vyplaceného plnění žalobce nesouhlasí a tvrdí, že se jedná o odměnu ve smyslu § 351 zákoníku práce, neboť byla vyplacena žalobci za pracovní činnost vykonávanou ve ztížených podmínkách v době pandemie, a proto musí být zohledněna ve výši průměrného výdělku. V důsledku nezahrnutí odměny do průměrného výdělku tak vznikl žalované dluh vůči žalobci na mzdových nárocích za období od 1. října 2020 do 31. prosince 2020, přičemž žalobce se žalobou domáhá zaplacení tohoto rozdílu včetně zákonného úrokového příslušenství.

2. Navrhla žalobu zamítnout. Na svou obranu uvedla, že poskytla žalobci odměnu při druhé vlně epidemie Covid-19 ve výši 117 055 Kč brutto. Odměna byla vyplacena ve výplatě platu za 2. kalendářní čtvrtletí roku 2021. Žalovaná však tvrdí, že žalobce nebyl touto odměnou odměněn za to, že koná práci podle pracovní smlouvy, nýbrž za nasazení a riziko spojené s epidemií Covid-19. Žalobce se při druhé vlně epidemie Covid-19 nepodílel na plnění úkolů, které souvisely s řešením epidemie nemoci Covid-19. Žalovaná proto přidělila jednorázovou odměnu žalobci nikoliv podle kritéria odvedené práce, nýbrž pouze za přítomnost žalobce na pracovišti. Odměna byla proto žalobci vyplacena dle ust. § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. Navíc žalovaná poukazuje na to, že žalobce v době druhé vlny epidemie vykonal méně výjezdů než obvykle. Vyplacení odměny podle ustanovení § 134 zákoníku práce je podle žalované v rozporu s dobrými mravy.Skutkový stav zjištěný na základě provedeného dokazování3. Z pracovní smlouvy ze dne 31.3.2000 soud zjistil, že žalobce je u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy na pozici zdravotnický záchranář , Anonymizováno, , adresa, od 1. 4. 2001 dosud. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že v rámci sjednaného druhu práce vykonával žalobce pro žalovanou práci v období tzv. 2. vlny epidemie onemocnění Covid-19, konkrétně v rozhodné době od 1. 10. 2020 a 31. 12. 2020.

4. Ze mzdového listu za rok 2021 a dále z dokladů o měsíčním zúčtování platu (výplatní pásky) soud zjistil, že žalovaná přiznala žalobci za tzv. 2. vlnu epidemie covid-19 tzv. covid odměnu ve výši 117 055 Kč brutto, která byla vyplacena ve výplatě platu za 2. kalendářní čtvrtletí roku 2021. Covid odměna byla žalobci přiznána jako mimořádné ohodnocení výkonu práce konané v souladu s pracovní smlouvou během náročné situace za mimořádných podmínek 2. vlny epidemie COVID-19. Žalovaná tuto Covid odměnu formálně označila za odměnu tzv. nemzdového charakteru vyplacenou podle § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. Z tohoto důvodu také žalovaná nezohlednila výplatu této covidové odměny v průměrném výdělku žalobce v měsíci červenci 2021, srpnu 2021 a září 2021. Protože tak žalovaná nepostupovala, krátila žalobce na těchto platových nárocích odvozených od výše průměrného výdělku, a to konkrétně na úseku náhrady platu zejména pro účely čerpání dovolené a zákonných příplatků k platu stanovených na základě zákoníku práce procentem z průměrného výdělku (tj. příplatku za práci v sobotu a v neděli ve výši 25 % průměrného výdělku, za práci v noci ve výši 20 % průměrného výdělku, za práci ve svátek ve výši 100% průměrného výdělku a za práci přesčas ve výši 25 %, resp. 50 % průměrného výdělku). Pokud by byla odměna zohledněna v průměrném výdělku žalobce, pak by rozdíl mezi vyplaceným mzdovým nárokem a mzdovým nárokem zohledňujícím výši průměrného výdělku souvislosti s vyplacenou odměnou činil za měsíce červenec 2021 11 536 Kč, za měsíc srpen 2021 22 333 Kč a za měsíc září 2021 19 560 Kč.

5. Z rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 12. 6. 2020, č. j. OKP/35/1102/2020, z přípisu Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 12. 6. 2020, ze sdělení závazných ukazatelů na rok 2020, z přípisu Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 29. 6. 2021, č. j. MZDR 25378/2021-1/CAU a z usnesení Rady Asociace krajů ČR č. 49 ze dne 26. 5. 2021 soud zjistil, že při vyplacení odměn zaměstnancům žalované při první vlně epidemie Covid-19 byla žalovaná povinna respektovat rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 12. 6. 2020, č. j. OPK/35/1102/2020, o poskytnutí jednorázového neinvestičního finančního příspěvku ze státního rozpočtu ČR, z jehož bodu 5 vyplývá, že odměny bude poskytovatel , Anonymizováno, vyplácet v souladu s ust. § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. Při druhé vlně epidemie Covid-19 žalovaná obdržela usnesení Rady Asociace krajů České republiky ze dne 26. 5. 2021, č. 49, podporující rozhodnutí ředitelů zdravotnických záchranných služeb na vyplacení mimořádných odměn zaměstnancům dle ust. § 224 odst. 2, písm. b) ZP, a přípis Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 29. 6. 2021, č. j. MZDR 25378/2021-1/CAU, v němž je výslovně uvedeno, že odměny lze vyplatit jako mimořádnou odměnu dle ust. § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, jako odměnu za poskytnutí pomoci při jiných mimořádných událostech, přičemž je zde dále uvedeno, že nejde o odměnu za vykonanou práci jako takovou, ale o benefit za nasazení při epidemii a za rizika vyplývající z epidemie. Zatímco jednorázový neinvestiční finanční příspěvek při první vlně epidemie Covid – 19 byl poskytnutý z prostředků státního rozpočtu ČR, při druhé vlně se jednalo o prostředky zdravotních pojišťoven, které podle počtu registrovaných tzv. „nositelů výkonu“ vypočetly bonifikační částku.

6. Ze svědecké výpovědi , tituly před jménem, , jméno FO, soud zjistil, že v posledních 12 letech pracuje u žalované jako náměstkyně pro personalistiku. Svědkyně vypověděla, že zaměstnancům byly v souvislosti s epidemií covidu vypláceny covidové odměny, a to jak za první, tak i za druhou vlnu, přičemž v první vlně byly odměňováni nejen zdravotníci, ale i THP pracovníci a dělníci. Odměna za druhou vlnu epidemie se týkala pouze zdravotníků. Svědkyně uvedla, že v obou případech se odměny vyplácely za to, že „v podstatě člověk přišel do práce.” Jak v případě odměny za první covidovou vlnu, tak i v případě odměny za druhou covidovou vlnu byli zaměstnanci odměňováni částkou 120 000 Kč za tři měsíce. Tato odměna se krátila za předpokladu, že zaměstnanec v tomto období čerpal dovolenou nebo měl pracovní neschopnost anebo nastoupil do pracovního poměru až v průběhu tohoto období, popřípadě ukončil pracovní poměr v průběhu tohoto období. Na odměny žalovaná dostala prostředky v případě první covidové odměny ze státního rozpočtu, v případě druhé vlny na základě kompenzační vyhlášky od čtyř největších zdravotních pojišťoven působících v Moravskoslezském kraji, a to od VZP, RBP, Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra a České průmyslové zdravotních pojišťovny. Svědkyně dále vypověděla, že když v době covidové epidemie měli zdravotníci výjezd, tak jim centrum žalované sdělilo, zda se jedná o pacienta, který má covid anebo zda se jedná o pravděpodobnost covidu. V případě, že se jednalo o pacienta se 100 % jistotou covidu, tak zaměstnanci museli při výjezdu používat celotělové obleky, obličejové masky, štíty na obličej a měli navíc i obličejovou masku a dvoje rukavice. Tyto ochranné prostředky byly k dispozici v každém autě. Nicméně rukavice a respirátory museli mít ve všech případech. Svědkyně dále uvedla, že srovnávala počty výjezdů u žalobce v době před covidem a v době covidové epidemie, srovnávala to i u jiných zaměstnanců, a zjistila, že rozdíly v počtu výjezdů nebyly velké, naopak u žalobce byly počty výjezdů trochu nižší v době covidu než v době předcovidové. Zaměstnanci dostali v případě odměny za první vlnu i za druhou vlnu covidové pandemie odměnu v závislosti na počtu odpracovaných hodin.

7. Z dopisu České průmyslové zdravotní pojišťovny ze dne 11. 8. 2021, z dopisu Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ze dne 27. 5. 2021, z dopisu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 27. 5. 2021 a z dopisu Revírní bratrské pokladny ze dne 16. 6. 2021 soud zjistil, že tyto zdravotní pojišťovny pro účely výplaty odměny za druhou vlnu covidové pandemie požadovali po žalované jmenný seznam zaměstnanců, kteří byli v rozhodné době u žalované v pracovním poměru.

8. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení dlužné částky 53 429 Kč, avšak bezúspěšně.Závěr o skutkovém stavu9. Žalobce je zaměstnán u žalované jako zdravotnický pracovník, který vykonával pro žalovanou práci v období tzv. 2. vlny epidemie onemocnění Covid-19, konkrétně v době od 1. 10. 2020 a 31. 12. 2020. Žalovaná přiznala žalobci za tzv. 2. vlnu epidemie covid-19 tzv. covid odměnu ve výši 117 055 Kč brutto, která byla vyplacena ve výplatě platu za 2. kalendářní čtvrtletí roku 2021. Žalovaná tvrdila, že se žalobce při druhé vlně epidemie Covid-19 nepodílel na plnění úkolů, které souvisely s řešením epidemie nemoci Covid-19, a proto mu přidělila jednorázovou odměnu žalobci nikoliv za odvedenou práce, nýbrž pouze za přítomnost žalobce na pracovišti. Žalobce však tvrdil, že odměna mu byla vyplacena v souvislosti s výkonem pracovní činnosti v době covidové pandemie.Právní hodnocení skutkového stavu10. Podle ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout odměnu za poskytnutí pomoci při předcházení požárům nebo při živelních událostech, jejich likvidaci nebo odstraňování jejich následků nebo při jiných mimořádných událostech, při nichž může být ohrožen život, zdraví nebo majetek.

11. Podle ustanovení § 134 zákoníku práce za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci odměnu.

12. Podle ustanovení § 110 odst. 4 zákoníku práce pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí.

13. Podle ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce je mzda splatná po vykonání práce nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu.

14. Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. dubna 2024, spisová značka 21 Cdo 2044/2023 soud zjistil, že Nejvyšší soud rozhodl v tomto sporu, že takzvaná covid odměna za první vlnu covidové pandemie (za období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2020), která byla vyplacena záchranářce z , Anonymizováno, , Anonymizováno, , se musí zohlednit v průměrném výdělku. Odstavci 26 Nejvyšší soud uvádí, že je nutné projev vůle zaměstnavatele (jímž je v posuzované věci vyplacení odměny, která se nezahrnuje do výpočtu průměrného výdělku) posoudit podle jeho úmyslu, přičemž je nutné rovněž zvážit, zda tímto projevem není zastřeno jiné právní jednání, které ve skutečnosti zaměstnavatel sleduje. Je-li hledána pravá povaha takového právního jednání, pak právě vazba přiznané odměny na vykonanou práci je podle shora citované judikatury rozlišujícím kritériem. Přitom v posuzované věci vycházely soudy ze skutkového závěru, že žalobkyně se na pozici zdravotní záchranářky podílela v období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2020 na plnění úkolů, které souvisely s řešením epidemie nemoci Covid-19. Samo Ministerstvo zdravotnictví ve výše uvedeném rozhodnutí uvedlo jako cíl příspěvku ocenění práce zaměstnanců , právnická osoba, za plnění náročných úkolů v době epidemie Covid-19. Stanovilo sice podmínku, že odměny bude poskytovatel zdravotnické záchranné služby vyplácet „v souladu s § 224 odst. 2 b) zákoníku práce“, ale zároveň požadovalo, aby vyplacené „mzdové prostředky“ byly podloženy doklady umožňujícími kontrolu „skutečně provedené práce“. Konkrétní podmínky pro rozdělení neinvestičních finančních prostředků pak vycházely z vykonávání pracovní povinnosti konkrétního zdravotnického pracovníka u daného poskytovatele zdravotnické záchranné služby. Jestliže tedy zdravotnický pracovník byl odměněn za to, že osobně konal práci podle pracovní smlouvy a plnil tak svoji základní povinnost vyplývající z pracovního poměru [§ 38 odst. 1 písm. b) zák. práce], jde podle pravé povahy o odměnu za splnění pracovního úkolu. V odstavci 30 pak Nejvyšší soud uvádí, že odměna, přiznaná zaměstnanci zdravotnické záchranné služby, který se podílel na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními vydanými vládou České republiky a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem zdravotnictví v době řešení epidemie Covid-19, a vyplacená z prostředků přidělených zaměstnavateli rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví na základě usnesení vlády č. 518 ze dne 7. 5. 2020, je proto odměnou poskytnutou podle § 134 zák. práce. Je součástí platu a je nutné ji zohlednit při zjišťování průměrného výdělku zaměstnance.

15. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobce v období tzv. druhé vlny covidové pandemie od 1. října 2020 do 31. prosince 2020 vykonával sjednaný druh práce zdravotnického pracovníka. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. dubna 2024, spisová značka 21 Cdo 2044/2023 vyplývá, že pokud zdravotnický pracovník byl odměněn za to, že osobně konal práci podle pracovní smlouvy a plnil tak svoji základní povinnost vyplývající z pracovního poměru [§ 38 odst. 1 písm. b) zák. práce], jde podle pravé povahy o odměnu za splnění pracovního úkolu ve smyslu ustanovení § 134 zákoníku práce, nikoliv o odměnu ve smyslu citovaného ustanovení § 224 odst. 2, písm. b) zákoníku práce. Pokud tedy žalobce v době druhé vlny covidové pandemie osobně konal práci podle pracovní smlouvy a byl za toto období následně odměněn, pak jde podle pravé povahy o odměnu za splnění pracovního úkolu ve smyslu ustanovení § 134 zákoníku práce.

16. Žalovaná tak měla zohlednit výplatu této covidové odměny v průměrném výdělku žalobce v měsíci červenci 2021, srpnu 2021 a září 2021. Protože tak žalovaná nepostupovala a krátila žalobce neoprávněně na těchto platových nárocích odvozených od výše průměrného výdělku, a to konkrétně na úseku náhrady platu zejména pro účely čerpání dovolené a zákonných příplatků k platu stanovených na základě zákoníku práce procentem z průměrného výdělku (tj. příplatku za práci v sobotu a v neděli ve výši 25 % průměrného výdělku, za práci v noci ve výši 20 % průměrného výdělku, za práci ve svátek ve výši 100% průměrného výdělku a za práci přesčas ve výši 25 %, resp. 50 % průměrného výdělku), to vše v následujícím kalendářním čtvrtletí po vyplacení mimořádné odměny. Dlužný mzdový nárok žalobce vůči žalované proto za měsíce červenec až září 2021 činí celkem 53 429 Kč, a to za měsíc červenec 2021 ve výši 11 536 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ode dne 1. 9. 2021 do dne zaplacení, za měsíc srpen 2021 ve výši 22 333 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ode dne 1. 10. 2021 do dne zaplacení a za měsíc září 2021 ve výši 19 560 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ode dne 1. 11. 2021 do dne zaplacení.

17. Argumentace žalované, že odměna nemá vazbu na vykonávanou činnost, ale byla žalobci přiznána pouze za jeho přítomnost na pracovišti, soud považuje za pouhou slovní ekvilibristiku. Žalobce v době druhé vlny covidové pandemie vykonával práci zdravotníka, byl nasazen v takzvané první linii, a je nepochybné, že jeho pracovní činnost byla v té době ztížena řadou proticovidových opatření, kdy musel používat celotělové obleky, obličejové masky, štíty na obličej a rukavice, jak vypověděla svědkyně , jméno FO, . Navíc se žalobce pohyboval v riziku nákazy, v době, kdy koronavirus zabíjel desítky pacientů denně. To vše činilo výkon práce žalobce rizikovým a značně nekomfortním. Pokud tedy žalobce za toto období dostal odměnu, pak nelze tvrdit, že tato odměna nijak nesouvisela s výkonem pracovní činnosti.

18. Skutečnost, že ministerstvo zdravotnictví toto plnění samo právně kvalifikovalo jako odměnu podle ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce a žalovaná se jeho instrukcí řídila, nemá žádný význam pro právní posouzení skutečné povahy vyplacené odměny, neboť nezáleží na tom, jak formálně tuto odměnu označilo ministerstvo zdravotnictví, ale podstatná je pravá povaha vyplaceného plnění. Na práva a povinnosti zaměstnance nemůže mít vliv skutečnost, že zaměstnavatel vycházel z nesprávného právního názoru ministerstva zdravotnictví, které odměnu navrhlo vyplatit podle § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. I v takovém případě se totiž právní jednání zaměstnavatele vůči zaměstnanci posoudí podle té právní normy (ustanovení zákoníku práce), jejíž skutkovou podstatu podle své pravé povahy naplňují.

19. Pokud žalovaná argumentovala tím, že v době druhé vlny covidové pandemie žalobce měl menší počet výjezdů než před pandemií, pak soud poukazuje na to, že není možné dávat covid odměnu do přímé souvislosti izolovaně s počty výjezdů, neboť se nejednalo o odměnu „za počet výjezdů“, nýbrž o odměnu za mimořádně rizikovou činnost vykonanou během 2. vlny epidemie Covid-19. Podle citovaného § 110 odst. 4 zákoníku práce je totiž jedním z klíčových kritérií zásluhovosti mzdy (platu) kritérium pracovních podmínek, přičemž ty se posuzují mimo jiné podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí.

20. Žalovaná dále argumentovala tím, že zatímco v první vlně dostala peněžní prostředky na výplatu odměn ze státního rozpočtu, v případě druhé vlny se jednalo o peníze zdravotních pojišťoven, a proto nelze tyto odměny srovnávat, přičemž Nejvyšší soud zatím rozhodoval pouze o odměně za první vlnu epidemie (nikoliv za druhou). K tomu soud uvádí, že pro posouzení tohoto sporu není podstatné, z jakého zdroje zaměstnavatel prostředky na výplatu odměn získal, jediným podstatným kritériem je, že se jednalo o odměnu za výkon práce.

21. Ze všech shora uvedených důvodů soud proto žalobě vyhověl a zavázal žalovanou ve výroku I. tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 53 429 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 11 536 Kč za dobu od 1. 9. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, z částky 22 333 Kč spolu s úrokem z prodlení za dobu od 1. 10. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně a z částky 19 560 Kč spolu s úrokem z prodlení za dobu od 1. 11. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně. Právo na úrokové příslušenství vyplývá z ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce ve spojení s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, když výše úroků z prodlení vychází z nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. Třídenní lhůta k plnění vychází z ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

22. Procesně úspěšný žalobce má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž tato náhrada nákladů řízení spočívá v náhradě za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 672 Kč a dále v odměně právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif). Zástupce žalobce učinil v této věci těchto 6 úkonů právní služby: příprava a převzetí zastoupení, kvalifikovaná předžalobní výzva, žaloba, vyjádření ve věci samé ze dne 7. srpna 2024, účast u soudního jednání dne 16. srpna 2024 a písemný závěrečný návrh. Sazba mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby podle ust. § 7 bod 5 advokátního tarifu činí 3 260 Kč, a proto při 6 úkonech právní služby je odměna 19 560 Kč. Dále byla v rámci náhrady nákladů řízení přiznána náhrada hotových výdajů, a to 6 režijních paušálů po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 1 800 Kč. Žalobce má také právo na náhradu za ztrátu času v rozsahu 16 započatých půlhodin ve výši 1 600 Kč a dále právo na náhradu cestovních výdajů za cestu z Prahy do Ostravy a zpět dne 16. 8. 2024 ve výši 5 135,60 Kč (230 kilometrů při sazbě 6,94 Kč na jeden kilometr). Celkem tak náhrada nákladů včetně daně z přidané hodnoty ve výši 5 900,07 Kč činí 36 667,67 Kč. Žalovaná byla zavázaná zaplatit tuto náhradu nákladů řízení ve výroku II. tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.