20 C 25/2025

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ditou Prokšovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A se sídlem, Jméno advokáta B / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno sp. zn. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 575 612,38 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 319 870,43 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Co do částky 255 741,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 575 612,38 Kč od 16. 5. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 7,29 % ročně z částky 575 400,38 Kč od 16. 5. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 575 612,38 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 16. 5. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 7,29 % ročně z částky 575 400,38 Kč od 16. 5. 2024 do zaplacení. Tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , (dále též „banka“) a žalovaným došlo dne 7. 9. 2017 k uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření reg. č. , č. účtu, /01 jako produkt REKO půjčka plus (dále jen „smlouva“). Na základě uzavřené smlouvy se zavázala právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr na bydlení ve výši 700 000 Kč, jenž byl poskytnut za účelem řešení jeho bytové potřeby ke smlouva o stavebním spoření č. , hodnota, . Do přidělení cílové částky dle stavebního spoření byl úvěr tzv. překlenovací a poté, šlo až do úplného splacení o úvěr ze stavebního spoření. Vklady na účtu stavebního spoření byly součástí splácení úvěru. K přidělení cílové částky dosud nedošlo, proto byl klient dle smlouvy zavázán hradit bance úroky z poskytnutého úvěru se sjednanou úrokovou sazbou, která se mohla měnit. Pro fázi překlenovacího úvěru byl sjednána úroková sazba 7,29 % ročně, výše měsíční splátky pak činila 2 860 Kč s tím, že žalovaný byl povinen měsíčně ukládat na spoření minimální částku ve výši sjednané ve smlouvě. Dále byl žalovaný povinen platit náklady úvěru, poplatek za vedení účtu, za výzvu ke splacení, případně pojistné, bylo-li sjednáno. Žalovaný se dostal do prodlení s platbou více než dvou splátek (případně do prodlení s uložením alespoň dvou vkladů v první fázi úvěru). Proto banka vyzvala žalovaného k jednorázovému splacení celého dluhu ke dni 15. 5. 2024. Dlužná částka ke dni zesplatnění činila 575 612,38 Kč a nebyla žalovaným uhrazena. Uvedená pohledávka byla s veškerým příslušenstvím a právy s pohledávkou spojenými postoupena žalobkyni smlouvou z 22. 8. 2024 s účinností k 26. 8. 2024. O postoupení pohledávky byl žalovaný informován doporučeným dopisem. Předmětem žaloby je jistina úvěru 575 400,38 Kč a poplatky 212 Kč a dále úroky a úroky z prodlení. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána doporučeně dne 24. 10. 2024. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že banka s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěrový produkt. Kontrolovala jej v interním systému banky, v registru SOLUS, činila dotazy do NRKI/BRKI, vše bez negativního výsledku. Z předloženého dokladu žalovaným zjistila výši jeho příjmu ze závislé činnosti za dobu 1. 7. 2027 – 30. 9. 2017 ve výši 28 792 Kč měsíčně, z dokladu o příjmu bylo ověřeno, že žalovaný neměl vyživovací povinnost, není s ním jednáno o skončení pracovního poměru a zaměstnán byl u daného zaměstnavatele od 1. 5. 2015. Kromě zástavního práva banky k nemovitosti, která byla předmětem úvěru, nebylo tato nemovitost jinak zatížena. Na poskytnutý překlenovací úvěr uhradil žalovaný pouze 380 129,57 Kč. Dlužná jistina požadovaná v žalobě ve výši 575 400,38 Kč představuje poskytnutý úvěr 700 000 Kč ponížený o úhradu zůstatku spoření na jistinu ve výši 124 599,62 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ve věci ničeho neuvedl. Předvolání k jednání soudu mu bylo doručeno na jeho evidenční adresu postupem dle § 49 odst. 2, 4 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) dne 23. 5. 2025, resp. dne 24. 6. 2025. Jelikož se k jednání konanému dne 17. 6. 2025 resp. 25. 7. 2025 bez omluvy nedostavil, soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř.

3. Smlouvou o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, dodatkem ke smlouvě o stavebním spoření a o zřízení účtu a smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávce ze dne 5. 9. 2017 č. , č. účtu, , reg. č. , č. účtu, /01 - nk, bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela uvedeného dne smlouvu, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 700 000 Kč, který má dvě fáze. První fáze je fází překlenovacího úvěru trvající od uzavření smlouvy o úvěru do přidělení cílové částky, druhá fáze je fází úvěru ze stavebního spoření trvající od přidělení cílové částky do celkového splacení o úvěr. Účelem úvěru bylo získání v dražbě objektu k bydlení č.p. 25 na pozemku parc. č. st. 50, v k.ú. , adresa, , LV č. , hodnota, a jeho modernizace. Úvěr byl spotřebitelským úvěrem na bydlení. Žalovaný se zavázal do přidělení cílové částky ve fázi překlenovacího úvěru splácet měsíčně 2 860 Kč na úvěrový účet č. , č. účtu, a ukládat měsíčně vklady, a to minimálně ve výši 2 100 Kč na účet stavebního spoření č. , č. účtu, . Od přidělení cílové částky do úplného splacení úvěru se zavázal hradit měsíčně 5 950 Kč na úvěrový účet č. , č. účtu, . Všechny splátky a vklady měly být činěna do 25. dne každého kalendářního měsíce. Celkem měl žalovaný zaplatit 1 081 855,78 Kč, doba trvání úvěru byla stanovena na 25. 8. 2034. Úroková sazba pro fázi překlenovacího úvěru byla stanovena na 4,89 % ročně a, pro fázi úvěru ze stavebního spoření na 3,10 % ročně. Úrok z prodlení pro případ prodlení klienta (žalovaného) byla sjednána sazba úroků z prodlení ve výši 8 % ročně. V platbách bance byly zahrnuty i náklady úvěru uvedené v čl. 5 bod 1.1 smlouvy. Adresa žalovaného byla ve smlouvě uvedena , adresa, . Dluh měl být zajištěn zřízením zástavního práva k nemovitosti.

4. Při uzavírání smlouvy, jak vyplývá z protokolu o ověření schopnosti žadatele splácet, bylo vycházeno z analytického reportu z toho, že žalovaný doložil příjem daňovými přiznáními za poslední 3 roky a bylo dle interních předpisů banky počítáno s příjmem 60 414 Kč, s celkovou sumou jeho existujících závazků 34 517 Kč vč. požadovaného úvěru, s částkou životního minima žadatele 5 900 Kč a banka dospěla k závěru, že žalovaný disponuje volnými prostředky ve výši 19 997 Kč. Úvěr pro žalovaného tak banka schválila. žalovaný měl splatit v té době mj. 8 667 699 Kč z úvěrového rámce 5 470 000 Kč, dále 55 998 Kč v 18ti splátkách po 3 111 Kč, 1 088 900 Kč, 5 009 992 Kč.

5. Z listiny ze dne 3. 6. 2022 zaslané žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě pak soud zjistil, že banka oznámila žalovanému novou úrokovou sazbu 7,29 % pro splátky od 25. 10. 20255 a výše splátky zasílané na účet č. , č. účtu, tak měl činit 4 260 Kč.

6. Z výzvy ze dne 15. 5. 2024 pak soud zjistil, že žalovaný byl na adresu uvedenou ve smlouvě vyzván bankou ke splacení dluhu ze smlouvy shora ve výši 575 612,38 Kč do 17. 6. 2024 na účet č. , č. účtu, , neboť dlužné splátky ani přes výzvy banky nebyly uhrazeny.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek č. 02/2024 z 22. 8. 2024 vč. příloh – seznamu postupovaných pohledávek, plných mocí a z potvrzení úplaty soud zjistil, že předmětná pohledávka za žalovaným byla bankou postoupena na žalobkyni, která je tak oprávněna pohledávku po žalovaném vymáhat. Oznámení o postoupení pohledávky pak bylo žalovanému zasláno dle uvedené listiny vč. podacího archu dne 30. 8. 2024 na adresu uvedenou ve smlouvě, tj. , adresa, .

8. Z předžalobní výzvy z 23. 10. 2024 vč. podacího lístku soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného (výzva zaslána na adresu dle smlouvy) k úhradě celkové částky 632 342,30 Kč do 7. 11. 2024 s uvedením důvodu vzniku této pohledávky s tím, že jinak bude pohledávka za žalovaným vymáhána soudní cestou. Výzva byla odeslána dne 24. 10. 2024.

9. Soud při jednání poučil žalobkyni, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání předmětné smlouvy nebylo dosud prokázáno, že by původní věřitel řádně vyhodnotil finanční situaci žalovaného, zejména jeho příjmy a výdaje, když ty nebyly nijak prokázány. Žalobkyně byla poučena, že musí bez zbytečného odkladu, event. ve lhůtě, která jí může být poskytnuta, doplnit svá tvrzení o uvedení jak a na základě čeho posoudila příjmovou a výdajovou stránku žalovaného v době uzavírání předmětné smlouvy, jak tedy vyhodnotila, že tento je schopen své platební povinnosti plnit a jakou celkovou částku žalovaný uhradil, s tím, že jinak se vystavuje nebezpečí neúspěchu ve věci v části přesahující nesplacenou jistinu, neboť soud by předmětnou smlouvu považoval za absolutně neplatnou. Žalobkyně pak doplnila částku, kterou žalovaný celkem uhradil, tj. 380 129,57 Kč a předložila výpisy z účtu.

10. Z výpisů z účtu č. , hodnota, vedeného na jméno žalovaného bankou soud zjistil, že tento čerpal úvěr 700 000 Kč ve třech částkách, a to 11. 9. 2017 po 100 000 Kč a 460 000 Kč a dne 22. 1. 2018 po 140 000 Kč. Z počátku žalovaný hradil sjednané splátky 2 860 Kč měsíčně řádně a včas, později i splátky navýšené na 4 260 Kč měsíčně. Poslední splátku uhradil 16. 10. 2023, poté až 15. 5. 2024 uhradil 153 149,57 Kč.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „Obč.Z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle § 2 odst. 2 písm. a), b) bod 1., c) zák. č. 257/2016., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem na bydlení je spotřebitelský úvěr zajištěný nemovitou věcí nebo věcným právem k nemovité věci, účelově určený k nabytí, vypořádání nebo zachování práv k nemovité věci nebo součásti nemovité věci, poskytnutý stavební spořitelnou podle zákona upravujícího stavební spoření.

13. Podle § 1968 Obč.Z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Podle § 1970 Obč.Z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 1879 Obč.Z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, na základě které žalovaný obdržel ve třech splátkách (100 000 Kč, 460 000 Kč a 140 000 Kč) celkem 700 000 Kč, které měl použít na pořízení a modernizace příslušné nemovitosti uvedené ve smlouvě. Žalovaný se zavázal hradit pravidelně k 25. dni každého měsíce nejprve splátky překlenovacího úvěru po 2 860 Kč, později 4 260 Kč, a na stavební spoření 2 100 Kč. Splátky překlenovacího úvěru však hradil pouze 16. 10. 2023, až 15. 5. 2024 uhradil 153 149,57 Kč. žalovaný byl o úhradu upomínán. Žalobkyně nabyla pohledávku postoupením. Korespondence byla žalovanému zasílána na jedinou jeho adresu uvedenou ve smlouvě, tj. , adresa, . Úvěr byl ve smlouvě specifikován jako úvěr spotřebitelský na bydlení.

17. Uzavřená smlouva je smlouva spotřebitelská, v níž žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, vystupuje v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele. V prvé řadě se soud zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. , spisová značka, ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

18. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C-679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

20. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. , spisová značka, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

21. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřila měsíční příjmy i výdaje žalovaného. Při zjišťování jeho výdajů je nutné zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele. Banka vycházela pouze ze zjištěných výdajů na splácení jiných tehdejších závazků žalovaného, které byly v řádech milionů, a poté ze životního minima, aniž by fakticky ověřovala, zda žalovaný má skutečně pouze výdaje 5 400 Kč měsíčně či nikoli. Náklady na bydlení, stravu, pojištění, léky, dopravu aj. nebyly nijak zjišťovány. Soudu nebylo, ani přes poučení, ničeho takového doloženo, stejně tak nebyly doloženy listiny, z nichž byly čerpány informace o příjmu žalovaného.

22. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost banky, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Právní předchůdkyně žalobkyně řádným způsobem neověřovala příjmy ani výdaje žalovaného. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost smlouvy v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru.

23. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 700 000 Kč, na kterou bylo žalovaným uhrazeno 380 129,57 Kč. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny, tj. na 319 870,43 Kč, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 Obč.Z.). Žalovaný neprokázal, ba ani netvrdil, že by na svůj dluh uhradil více, než kolik uváděla žalobkyně, či že by jeho závazek již zanikl.

24. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 Obč.Z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. , spisová značka, ).

25. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. V této věci byl procesně úspěšnější žalovaný (počítáno vč. pětinásobku ročního plnění ohledně úroků a úroků z prodlení), a žalovaný tak měl právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. Jelikož žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III.

26. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. s přihlédnutím k výši částky, kterou má žalovaný zaplatit.