8 C 51/2025

Plný text

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Volkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 388 379,90 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 332 856 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do částky 55 523,90 Kč co do úroků 10,99 % ročně z částky 385 385,90 Kč od 17. 4. 2024 do zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 385 385,90 Kč od 27. 4. 2024 a co do kapitalizovaného úroku ve výši 10 958,64 Kč od 13. 1. 2024 do 16. 4. 2024.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 092,70 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně, advokátky , Jméno advokátky, .

1. Žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 388 379,90 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 400 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni zapůjčenou částku spolu se sjednaným úrokem v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 104 Kč, skládající se ze splátky pojištění, jistiny a úroku 10,99 % ročně, vždy ke 13. dni v měsíci, počínaje dnem 13. 3. 2023, kdy dále byl sjednán poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 8 000 Kč. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala žalobkyně před poskytnutím úvěru z informací poskytnutých žalovaným týkajících se jeho příjmů a výdajů, z výpisu z bankovního účtu žalovaného, výpisem z bankovních a nebankovních registrů klientských informací, dotazem do insolvenčního rejstříku a sytému SOLUS a na základě ověření, že proti žalovanému není vedeno exekuční řízení. Výši výdajů určených žalovaným porovnala žalobkyně s normativními náklady na bydlení v daném místě a s právními předpisy stanovenou částkou životního minima, přičemž žalobkyně použila částku z těchto částek vyšší. Příjem ověřila z výpisu z účtu. Žalovaný dle žalobkyně uhradil splátky od 13. 3. 2023 do 13. 1. 2024. Ode dne 13. 2. 2024 žalobkyně neeviduje od žalovaného žádné úhrady. V případě, že dojde ze strany žalovaného k opožděné platbě, bylo mezi stranami ujednáno, že žalobkyně je oprávněna naúčtovat žalovanému náklady účelně vynaložené na vymáhání pohledávky a smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každou opožděnou splátku či platbu. Žalobkyní došlo 17. 4. 2024 k zesplatnění celého úvěru, neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek. Nárok žalobkyně sestává z nesplacené jistiny ve výši 385 385,90 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku z úvěru ve výši 10 958,64 Kč za období od 13. 1. 2024 do 16. 4. 2024, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, pojistného 1 494 Kč, smluvního úroku 10,99 % ročně z dlužné jistiny od 17. 4. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z dlužné jistiny od 27. 4. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný zůstal v průběhu celého řízení nečinný a k žalobě se nevyjádřil.

3. Soud v řízení učinil následující skutková zjištění:

4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla online uzavřena smlouva č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 400 000 Kč, přičemž smlouvou byl sjednán jednorázový poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč, roční úroková sazba 10,99 % a RPSN 12,10 %. Dále bylo ujednáno, že žalovaný bude hradit v měsíčních splátkách ve výši 6104 Kč počínaje 3. 2. 2023, kdy každý splátka je splatná vždy ke 13. dni v měsíci. Konečná splatnost úvěru byla stanovena ke dni 13. 2. 2033, kdy celková částka zaplacená žalovaným byla určena ve výši 672 586,84 Kč. Dále bylo ujednáno, že v případě, kdy se žalovaný dostane do prodlení s úhradou splátky či jiné platby, je žalobkyně oprávněna žalovanému naúčtovat účelně vynaložené náklady na vymáhání dluhu, smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každou jednotlivou opožděnou splátku či platbu, zápůjční úrokovou sazbu do doby úplného splacení úvěru a zákonný úrok z prodlení. Strany se dohodly, že účelem úvěru je doplacení zůstatku úvěrů poskytnutých mimo online platformu , internetové stránky, , kdy zůstatek těchto úvěrů činil 397 402 Kč. K podpisu smlouvy došlo dálkově prostřednictvím verifikační SMS zprávy za užití kódu , hodnota, , kdy ke dni 18. 2. 2023 nastala účinnost smlouvy. Součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byly úvěrové podmínky, se kterými byl žalovaný dle smlouvy seznámen (zjištěno ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ). Dle nich po uzavření smlouvy o úvěru žalobkyně zřídila žalovanému úvěrový účet, na kterém eviduje pohledávky a závazky. Podpisem smlouvy se žalovaný zavázal splácet úvěr v dohodnutých měsíčních splátkách, kdy jednotlivé splátky jsou složeny z příslušné části úvěru, poplatku za poskytnutí úvěru a úroků. Splátky jsou užity na úhradu závazků žalovaného, a to dle data splatnosti od nejstaršího závazku, v případě více závazků stejného data splatnosti bude úhrada použita v pořadí na jistinu pohledávky, úroky, pojistné a další příslušenství včetně sankcí. Do doby uhrazení jednorázového poplatku za poskytnutí úvěru má poplatek stejné pořadí jako jistina. Dle úvěrových podmínek měla žalobkyně možnost odstoupit od uzavřené smlouvy, a to v případě, kdy se žalovaný dostane do prodlení se splacením jakékoliv splátky či jiného závazku vůči žalobkyni, nebo došlo-li k porušení smluvních ujednání. V takovém případě dojde k zesplatnění úvěru a žalovaný je povinen celý čerpaný úvěr splatit. V případě, kdy se žalovaný dostane do prodlení s platbou splátky či jiné platby dle uzavřené smlouvy, je žalobkyně oprávněna naúčtovat žalovanému náklady na vymáhání pohledávky, smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každou jednotlivou opožděnou splátku či platbu, zápůjční úrokovou sazbu ujednanou ve smlouvě a zákonný úrok z prodlení (zjištěno z Úvěrových podmínek). Ověřovací SMS kód nutný k podpisu smlouvy byl žalovanému zaslán 18. 2. 2023 v 16:58:38 hod. na telefonní číslo , tel. číslo, , kdy zadáním SMS kódu na webových stránkách , internetové stránky, došlo k podpisu zmíněné úvěrové smlouvy (zjištěno z Potvrzení o zaslání potvrzovací SMS a smlouvy o úvěru). Částka 400 000 Kč byla 18. 2. 2023 žalobkyní převedena na účet č. , č. účtu, , který je vedený na osobu žalovaného (zjištěno z Potvrzení o vyplacení úvěru č. , hodnota, a z výpisu z běžného účtu č. , č. účtu, ). Žalovaným bylo na předmětný úvěr hrazeno dohodnutou splátkou ve výši 6104 Kč od 13. 3. 2023 do 15. 1. 2024 (zjištěno ze Splátkového kalendáře).Žalovaný při uzavírání úvěru uvedl, že jeho příjem dosahuje výše 29 000 Kč měsíčně ze zaměstnání a celkové výdaje včetně splátek úvěru uvedl v částce 11 000 Kč. Dále uvedl, že je rozvedený, žije ve vlastním bytě nebo domě a nemá děti. Žalobkyně ověřila příjem žalovaného z výpisu z bankovního účtu, kdy byla verifikována výše mzdy 27 998 Kč, proto byla pro posouzení schopnosti splácet úvěr žalovaným užita tato nižší částka. Dále žalobkyně ověřila, že žalovaný neprochází insolvenčním rejstříkem a z údajů v registrech NRKI a bankovních výpisů nebylo u žalovaného zjištěno riziko exekuce. Dále bylo zjištěno, že dle úvěrových registrů žalovaný splácel 6 úvěrů, měsíční splátka činila 11 003 Kč. Žalobkyně vypočetla disponibilní čistý měsíční příjem klienta ve výši 14 406 Kč, kdy dospěla k tomu, že z tohoto příjmu bude žalovaný schopen splácet předmětný úvěr sjednanou měsíční splátkou (zjištěno z Karty úvěruschopnosti). Údaje poskytnuté žalovaným pak žalobkyně ověřovala na základě pohybů na běžném účtu žalovaného, kdy tento má vedený, kdy bylo zjištěno, že skutečně na účet žalovaného chodí mzda od zaměstnavatele. Z účtu neodchází žádná platba jakožto nájemné, ani z něj nevyplývají excesivní výdaje (výpis z účtu č. č. , č. účtu, ). Žalovaný měl v době uzavření bylo na jeho osobu vedeno 6 existujících úvěrů, ukončené 3. Jeden nesplátkový a jeden splátkový úvěr a dále 4 úvěry z kreditních karet. Na běžném účtu měl v posledním roce před poskytnutím úvěru vždy skoro plně využitý rámec, který činil 20 000 Kč, několikrát den po splatnosti. U prvé kreditní karty měl v posledním roce plně využitý úvěrový rámec, který činil 70 000 Kč. U druhé kreditní karty činil úvěrový rámec v lednu 2022 částku 40 000 Kč, a byl plně využit, v březnu došlo k navýšení rámce na 50 000 Kč, tento byl již v dubnu plně využit, k navýšení došlo následně v červenci 2022 a to na 65 000 Kč, v srpnu na 67 000 Kč, v září 73 000 Kč. v říjnu 85 000 Kč, v listopadu 97 000 Kč, v prosinci 118 000 Kč a v lednu 2023 částku 147 000 Kč, úvěrový rámec byl postupně vyčerpáván, v lednu 2023 bylo vyčerpáno 140 605 Kč. U třetí kreditní karty činil úvěrový rámec 40 000 Kč, tento byl vyčerpán v období od března do května 2022, v době uzavření smlouvy úvěru byl vyčerpán. U poslední kreditní karty byl úvěrový rámec do konce června 2022 ve výši 20 000 Kč a byl vyčerpán, v červenci byl navýšen na 28 000 Kč, v srpnu na 39 000 Kč, v září na 48 000 Kč, v říjnu 2022 na 55 000 Kč, v listopadu 2022 na 66 000 Kč, v prosinci 2022 na 74 000 Kč a v lednu 2023 na 92 000 Kč, úvěrový limit byl postupně vyčerpáván, v lednu 2023 byl vyčerpán. V měsíci prosinec 2025 oproti předchozímu měsíci došlo u kreditní karty č. 2 ke zvýšení dlužné jistiny o 30 444 Kč a u kreditní karty č. 4 o 14 412 Kč. V měsíci lednu pak u karty č. 2 o 20 508 Kč a u karty č. 4 o 17 639 Kč. Žalovaný úvěry splácel, nebyl v prodlení s placením úvěrů (zjištěno z úvěrové zprávy CNCB)

5. Ze všech dalších v řízení provedených důkazů nebyly zjištěny žádné rozhodné skutečnosti, případně tyto skutečnosti vyplývaly z jiných důkazů.

6. Skutkový závěr je takový, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut účelový úvěr ve výši 400 000 Kč, kdy částka byla žalovanému připsána na jeho běžný účet. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6104 Kč vždy ke 13. dni v měsíci, počínaje dnem 13. 3. 2023. Žalovaný zaplatil 11 splátek. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, kdy ověřila jeho příjmy, nevycházela z jím předložených výdajů ve výši 11 000 Kč, nýbrž vycházela z ekonomického modelu. Žalovaný dlužil na úvěrech částku 397 402 Kč, jejíž zaplacení byl účel úvěru. V měsících předcházejících poskytnutí úvěru se zvyšovalo zadlužení žalovaného na kreditních kartách o desetitisíce.

7. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli ve všech třech případech smlouvy o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření těchto úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na ně vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se tedy ve smyslu tohoto zákona zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedených úvěrových smluv.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti.

10. Soud se tedy zabýval tím, žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti a k námitce opatrovníka žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně ověřovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy. Žalobkyně provedla šetření v insolvenčním rejstříku a dalších registrech. Žalobkyně ověřila příjem žalovaného, neřídila se pouze údajem žalovaným poskytnutým. Žalobkyně však nikterak neověřovala další výdaje žalovaného vyjma existence úvěrů, ať už jde o výdaje na bydlení, na dopravu do zaměstnání, záliby, stravu a podobně, když se žalobkyně spokojila pouze s tvrzením žalovaného, resp. s ekonomickým modelem. Již před uzavřením Smlouvy však žalobkyně věděla, že žalovaný má více úvěrů, k jejichž splacení měl úvěr sloužit, avšak poskytnutí úvěru nebylo podmíněno zaplacením těchto, resp. nebylo vyloučeno, že žalovaný převezme finanční prostředky a tyto nepoužije jiným způsobem. Proto nejde říct, že uzavřením úvěru byl žalovaný zadlužený méně, než před uzavřením – k zániku dluhů uzavřením nedošlo. Současně nelze formálně pohlížet na žalovaného tak, že splácí své úvěry, když v měsících předcházejících poskytnutí úvěru docházelo k výraznému prohloubení zadlužování se, z úvěrové zprávy je zřejmé, že své výdaje řešil žalovaný navyšováním úvěrových rámců, které byly navýšeny o částky převyšující jím uváděné – a rovněž žalobkyní vypočtené – výdaje. V takovém případě bylo namístě zkoumat podrobně výdaje žalovaného, a to i ty na bydlení (s ohledem na počet kreditních karet je zřejmé, že neplacení nájmu z jednoho účtu vylučuje placení tohoto z jiného účtu). Pokud žalobkyně však i přes shora uvedené po zohlednění verifikovaných příjmů ve výši vypočetla disponibilní čistý příjem žalovaného ve výši 14 406 Kč a dospěla k závěru, že je schopna měsíčně hradit splátku 6104 Kč, zcela zřejmě nepostupovala s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, když žalobkyně řádně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet.

11. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebosoudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

12. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla poskytnuta částka 400 000 Kč, žalovaný uhradil částku 67 144 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 332 856 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl (výrok I.). Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 55 523,90 Kč představující rozdíl mezi žalovanou a přiznanou částkou, ohledně níž soud žalobě vyhověl, dále ohledně úroků, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny (výrok II.).

13. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem.“14. Předmětná právní norma směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný než právě dotčený spotřebitel potřebné informace o jeho aktuální situaci („příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená aktuálním možnostem spotřebitele, má proto právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit a případně též u soudu dokázat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Tímto způsobem lze získat skutkové podklady pro postup podle § 87 cit. zákona. Je v rozporu se zásadou rovnosti stran, a překračuje i meze případného možného odklonu od této zásady odůvodnitelné ochranou slabší strany spotřebitele, pokud by důkazní břemeno k výše uvedenému nesla žalobkyně, případně aby sám soud informace vyhledával. Za shora popsané situace, kdy nadto o (přiměřenou) dobu plnění nebylo a není mezi účastníky řízení sporu (žalovaným není nic v daném směru navrhováno, ani tvrzeno), nejsou naplněny zákonem stanovené předpoklady pro to, aby soud sám stanovil přiměřenou dobu plnění, a to bez jakýchkoli podkladů a znalostí o možnostech žalovaného plnit. Vzhledem k výše uvedenému při absenci jakýchkoli konkrétních tvrzení stran situace žalovaného dospěl soud k závěru, že splatnost nastává právní mocí rozsudku, respektive následným uplynutím obecné pariční doby dle § 160 o. s. ř., tedy 3 dnů od právní moci rozsudku, kdy dřívější doba splatnosti není v souladu s ochrannou funkcí ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 092,70 Kč, přičemž tato částka představuje 71,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 85,7 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 14,3 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 15 536 Kč, kdy náhradu za jiné náklady řízení žalobkyně nepožadovala.