21 C 80/2017

Plný text

Okresní soud Plzeň - město rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petry Pavlíčkové a přísedících Hany Novákové a Markéty Šindelářové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou údaje o zástupci pro: žaloba o odškodnění pracovního úrazu

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 317 153,11 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení v sazbě 8,05% ročně z částky 317 153,11 Kč jdoucím od 31. 10. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 68 012,16 Kč, úroku z prodlení v sazbě 8,50% ročně z částky 370 165,72 Kč za období od 3. 11. 2014 do 30. 10. 2017, úroku z prodlení v sazbě 8,50% ročně z částky 53 012,61 Kč jdoucím od 31. 10. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 0,45% ročně z částky 317 153,11 Kč jdoucím od 31. 10. 2017 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 32 002,30 Kč, a to do 3 dnů od jeho právní moci.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město soudní poplatek 15 858 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-město 1. 11. 2017 se žalobce domáhal odškodnění v důsledku pracovního úrazu, který se mu stal u žalované společnosti 2. 11. 2014. Uvedl, že v době výkonu trestu odnětí svobody byl ve [stát. instituce] pracovně zařazen na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr u žalované společnosti jako dělník – obráběč kovů. Dne 2. 11. 2014 mu byla při navádění materiálu do stroje levá ruka v rukavici vtažena do prostoru podávacích válců, tyto válce žalobci způsobily zhmoždění hřbetu levé ruky a rozdrcení prstů levé ruky. K úrazu podle názoru žalobce došlo z důvodu neočekávaného chování stroje, k zachycení žalobcovy ruky došlo, když byl stroj ve vypnutém stavu, žalobce postupoval v souladu s předpisy pro obsluhu stroje. Rotaci válce tedy nemohl očekávat. Následkem úrazu byl žalobce v pracovní neschopnosti od 3. 11. 2014 do 11. 9. 2015. S odkazem na ustanovení § 369 odst. 1 písm. b) zákoníku práce požaduje žalobce bolestné ve výši 37 000 Kč, a dále pak odškodnění ztížení společenského uplatnění 175 000 Kč, a to na základě závěrů znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení] [příjmení]. Dále žádá vyplacení rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem a plnou výší náhrady mzdy nebo platu a plnou výší nemocenského. Žalobcův průměrný měsíční výdělek činil 5 753,27 Kč před vznikem pracovního úrazu. Výše nemocenské, která byla žalobci vyplacena, činí 31 501 Kč, žalovaná vyplatila žalobci jako odškodnění pracovního úrazu 20 299 Kč. Ke dni 15. 3. 2016 tedy požaduje částku 155 317,72 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Dalším nárokem jsou pak náklady léčení, a to za léky ve výši 348 Kč, dále pak náklady za vypracování znaleckého posudku 2 500 Kč Celkem tedy žalobce žalobním návrhem žádal přiznání částky 370 165,72 Kč. Podáním ze dne 5. 6. 2019 žalobce upřesnil, že náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti požaduje za období od 3. 11. 2014 do 11. 9. 2015 ve výši 7 662,23 Kč, za následné období, tedy od 12. 9. 2015 do 31. 10. 2017 požaduje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 147 475,49 Kč.

2. Ve věci byl dne 6. 11. 2017 vydán platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná společnost odpor. Ten byl odůvodněn tím, že žalovaná společnost žalobce uplatněný nárok neuzná. Rozporuje zejména to, jakým způsobem došlo k úrazovému ději, namítá, že nebylo prokázáno, že k pracovnímu úrazu došlo z důvodu vady stroje. Žalovaná má za to, že žalobce nerespektoval povinnosti související s bezpečností na daném pracovišti, proto za jeho chování, při němž došlo k úrazu, nemůže žalovaná odpovídat. Za situace, že by byla v řízení prokázána odpovědnost žalované za úraz žalobce, namítá, že není možné uznat nárok na zaplacení ztížení společenského uplatnění, a to právě s ohledem na závěry znaleckého posudku, kdy je zřejmé, že žalobce opakovaně nespolupracoval při rehabilitacích, a proto je poúrazový stav dlouhodobě v nepořádku. Odkazuje také na to, že žalobci byla uznána toliko částečná invalidita, respektive snížení pracovní schopnosti o 20 %. Žalovaná také ve svém odůvodnění odporu ze dne 18. 12. 2017 také uvedla, že rozhodně nesouhlasí s náhradou za ztrátu na výdělku ve výši 155 317,72 Kč, ale pouze za dobu trvání pracovní neschopnosti tedy maximálně za 10 měsíců a 8 dnů, kdy odpovídající ztráta by měla činit cirka 58 000, přičemž vyplaceno již bylo 51 800 Kč.

3. Usnesením ze dne 21. 5. 2018, č. j. 21 C 80/2017-80 bylo řízení k návrhu obou účastníků přerušeno. Usnesením ze dne 17. 4. 2019 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení, když to byl právě žalobce, které který 11. 4. 2019 pokračování v řízení navrhlo. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 4. 2021, které nabylo právní moci 12. 5. 2021, byla připuštěna změna žaloby, kdy žalobce rozšířil svůj návrh na vyplacení bolestného o dalších 15 000 Kč, předmětem řízení se tedy stala částka 385 165,72 Kč.

4. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že byl žalovaný pracovně zařazen v době výkonu trestu na pracovišti žalované. O spolupráci mezi Vězeňskou službou České republiky a žalovanou svědčí navíc smlouva o zařazení odsouzených do práce ze dne 23. 3. 2011, kdy odsouzení měli být zařazováni jako dělníci v kovovýrobě ve výrobním provozu žalované společnosti. Žalovaná se zavázala zajistit řádné vybavení pracoviště údržbu bezpečnostní předpisy a další podmínky, Vězeňská služba se pak zavázala zajistit dohodnutý počet pracovníků, poskytování zdravotnických služeb i službu dozorce na pracovišti. Uvádí se, že žalovaná společnost odpovídá pracovníkům za škodu způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Dne 13. 8. 2014 byl projednán návrh na zařazení odsouzeného (žalobce) na střežené pracoviště, žalobci bylo zařazení doporučeno s tím, že bude zařazen jako dělník kovovýroby do třísměnného provozu. Téhož dne ředitel věznice rozhodl o zařazení žalobce na střežené pracoviště, s tím žalobce souhlasil. Lze tedy uzavřít, že žalobce pracoval pro žalovanou v poměru obdobném poměru pracovnímu, a to i ke dni vzniku úrazu.

5. K otázce vzniku a mechanismu pracovního úrazu byly provedeny dostupné listinné důkazy. Ve služebním záznamu pprap. [jméno] [příjmení] dne 2. 11. 2014 uvedl, že 2. 11. 2014 ve 23:13 hodin uslyšel křik odsouzeného. Když k němu přišel, viděl, že ten má levou ruku ve stroji a křičí. Mistr pracoviště zaklíněnou ruku z pracovního stroje vyprostil, byla přivolána rychlá záchranná služba k ošetření žalobce. Záznam o úrazu byl sepsán 5. 11. 2014 [jméno] [příjmení], jako příčina úrazu je označená kolonka "nepředvídatelné riziko práce nebo selhání lidského činitele". V zápisu se také konstatuje, že pracovníkem BOZP nebylo zjištěno, že aby došlo k porušení nějaký předpisů. Žalovaná společnost po pracovním úraze zpracovala také písemné zprávy svědků. K dispozici byla zpráva datovaná 23. 1. 2015, jako svědek byl označen [jméno] [příjmení]. Ten uvedl, že uslyšel křik, rozběhl se k žalobci s tím, že bude třeba otevřít ochranná dvířka, ta však byla otevřená. Pak doběhl mistr a začal pomáhat žalobci ze stroje, položil ho na zem. Žalobce sám 28. 1. 2015 uvedl, že při navádění materiálů mu stroj namotal pracovní rukavici a vtáhl ruku mezi válce stroje. Po jeho křiku se mistr snažil mu ruku z válce vytáhnout, přiběhl také [jméno] [příjmení]. Žalobce uvedl, že v žádném případě neporušil žádné své povinnosti, podle jeho názoru došlo k chybě ve stroji, protože při vypnutém stavu došlo k rotaci válce. Směnový mistr [jméno] [jméno] 23. 1. 2015 uvedl, že také on uslyšel v uvedený den křik žalobce, ten stál u stroje a měl ruku v prostoru podávat cích válců. Stroj byl vypnutý, klec otevřená, podávací válec v horní poloze. Svědek [jméno] [jméno] slyšený při jednání soudu dne 6. 8. 2019 uvedl, že pracoval na pracovišti v pozici směnového mistra. V uvedený den slyšel, že pan [příjmení] křičí, stál opřený o stroj, on k němu rychle běžel, zezadu chytil a položil na zem, aby neomdlel. Ví, že měl žalobce rukavice, krev neviděl. Uvedl, že nemusel vynaložit žádnou sílu k tomu, aby žalobce ze stroje. Podle jeho názoru byla dvířka stroje dole, stroj neběžel, dvířka nemohla být dovřena. Nedokáže si vysvětlit, jak se mohla žalobci dostat do lisu ruka, neboť ten se musel zastavit, pokud by mříž nebyla dovřena. Potvrdil, že žalobce byl proškolen v otázce používání ochranných pomůcek i bezpečnosti práce, když v tomto případě jako ochranné pomůcky jsou používány pouze rukavice. Mechanismus úrazu si nedokáže vysvětlit, stroj již k dispozici není. V otázce proškolení práce s daným strojem se svědek vyjádřil tak, že proškolování provádí osoba, která na stroji aktuálně pracuje. Nevzpomíná si, že by se v předchozí době stal nějaký podobný úraz. Na pracovišti je prováděna standardní průběžná kontrola pracovníků.

6. Také k mechanismu vzniku pracovního úrazu a k praxi, která na pracovišti byla vedena ohledně zaškolování a bezpečností práce, byli vyslechnuti svědci, kdy se jednalo o vězně, kteří pracovali na stejném pracovišti jako žalobce. Z výpovědi [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že tento je stále ve výkonu trestu, byl i na směně 2. 11. 2014. V okamžiku pracovního úrazu byl ale ve skladu, tedy asi 20 nebo 30 metrů od stroje. Když vyšel ven, už viděl žalobce, jak ten leží na zemi a drží se za ruku. Neviděl, že by někdo žalobci pomáhal ze stroje. Na stroji nikdy nepracoval. Pokud se měl vyjádřit k zaškolování, uváděl, že on sám zaškolený byl, neví nic o zaškolování jiných pracovníků. Svědek [příjmení] uvedl, že také pracoval v předmětné hale, přestal asi měsíc po úrazu žalobce. Asi dva metry od žalobce, pracoval jako svářeč. Viděl, jak žalobce navádí materiál do stroje, pak už jen slyšel křik a viděl žalobce, jak má ve stroji ruku. Přiběhl mistr, ruku ze stroje vytáhl a položil žalobce na zem. Potvrdil, že pokud se týká zaučování, prováděli ho vždy vězňové, kteří již na stroji pracovali. Pokud se týká školení, byl proškolen jaké má používat pomůcky, jak se chránit, ale co se týká konkrétní obsluhy stroje, to řešil právě s vězněm, který na stroji před ním pracoval. Svědek [příjmení] byl také přítomen okamžiku pracovního úrazu, viděl pouze to, jak k žalobci běží mistr a vytahuje mu ruku ze stroje. Neví, jestli stroj byl v té době vypnutý nebo zapnutý. On na něm nikdy nepracoval. Vzpomíná si, že vypisoval nějaký formulář ohledně úrazu, už si nevzpomíná, jakým způsobem a kdy k tomu konkrétně došlo.

7. Pokud se k věci vyjadřoval sám žalobce, úrazový děj popsal v podstatě shodně jako v podané žalobě, když byl přiřazen na práci na uvedeném stroji, zaučoval ho odsouzený, který na stroji aktuálně pracoval, společně tam mohli být cca 14 dnů. Mistr vysvětloval jen něco, neměl moc času. Co se týká školení bezpečnosti práce a požární ochrany, žalobce popřel, že by k tomuto školení došlo, tvrdil, že teprve v lednu 2015 dostal k podpisu nějaké papíry, nevzpomíná si, že by došlo k nějakému obsáhlejšímu školení. Dále pak žalobce popsal mechanismus úrazu, navedl materiál do stroje, který ale nebyl zapnutý, pak došlo k nějaké chybě, že stroj mu ruku stlačil. On křičel, mistr na základě jeho křiku přiběhl a ze stroje ho vyndal. Nic bližšího si nepamatoval. Ohledně stroje, který v dílně aktuálně byl, se vyjádřil tak, že se jedná o odlišný stroj než ten, na kterém k úrazu došlo, na tom nebyly žádné bezpečnostní prvky, které viděl na stroji při místním šetření v podobě klece a podobně. Ke svému léčení uvedl, že byl odvezen na operaci do věznice Praha-Pankrác, pak byl na [obec], pak mu vyndavali z prstů dráty zase v [obec], někdy možná v lednu 2015 se vrátil zpět do [obec]. Uvedl, že právě po návratu do [obec] za ním přišel pracovník žalované pan [příjmení] a dal mu spolu s dalším referentem podepsat školení BOZP. Rehabilitaci prováděl asi od února 2015 v [obec]. Jak uvedl, rehabilitace neodmítal, chtěl, aby se mu ruka spravila, léčba pokračovala i v době, kdy byl vyslýchán (říjen 2019). Žalobce uvedl, že si nedokáže vysvětlit, jak se mohl stroj spustit. On sám to určitě udělat nemohl, protože přístrojová deska byla příliš vzdálená. Popřel, že by mu někdy bylo vytýkáno lékaři, že necvičí. Spíše to bylo tak, že mu někteří vytýkali, že necvičí dostatečně.

8. K návrhu žalované byl vyslechnut [jméno] [příjmení], který za žalovanou pracuje právě ve [stát. instituce] [obec]. Uvedl, že on v době pracovního úrazu na pracovišti nebyl, pouze se žalobcem na ošetřovně a pak v kanceláři sepisoval hlášení o průběhu pracovního úrazu. Uvedl, že ani on si neumí vysvětlit úrazový mechanismus, neumí si představit, že by se stroj dal do pohybu, když by byl vypnutý. Konstatoval, že na stroji nebyla zjištěna závada. Popsal průběh školení nových zaměstnanců, kteří jsou u něj v kanceláři vždy seznámeni s předpisy týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, požární ochrany, jsou seznámeni s ochrannými pomůckami na konkrétních pracovištích. Pak proběhne školení týkající se požární ochrany. Potvrdil, že sepisoval záznam o úrazu, už jen nevěděl, kdy byl záznam sepsán. Popřel, že by po úrazu žalobce byla na stroji prováděna nějaká úprava, nic bližšího o stroji nevěděl.

9. Pokud žalobce a další svědek uváděli, že stroj, na kterém bylo pracováno, byl poruchový, byl předložen provozní deník stroje, ve kterém se závada uvádí pouze 25. 8. 2014, 15. 9. 2014, 20. 9. 2014, 26. 9. 2014, 3. 10. 2014, 9. 10. 2014 jinak je stroj evidován do doby pracovního úrazu jako bez závad. 13. 11. 2014 je zaznamenává výměna přepínače ručního ovládání.

10. Žalovaná společnost namítala, že byl žalobce řádně proškolen v otázce do práce na stroji i bezpečnosti ochraně zdraví při práci, což dokumentovala podpisem žalobce na prezenční listině po provedeném školení s datem 21. 8. 2014 stejně tak je podpis žalobce v uvedený datum uvedeno prezenční listině školení o ochranných pomůckách. Žalovaná strana předložila doklady o provádění školení včetně osnovy školení BOZP s platností od 7. 1. 2013 a souhrn informací o požární ochraně z téhož data. Dožádaným soudem [anonymizována dvě slova] v [obec] byl 8. 7. 2020 vyslechnut [jméno] [příjmení], jednalo se o bývalého vězně, který také pracoval na pracovišti žalované ve [stát. instituce] [obec]. Uvedl, že stroj žalobce v době úrazu byl opatřen dvířky s mřížkou, ta se musela zvednout, tím se stroj vypnul a bylo možné do stroje bezpečně dát ruce. Nicméně v místě, kde se vkládala páskovina, žádné kryty ani dvířka nebyly. Byl to právě on, kdo přiběhl bezprostředně po křiku k žalobci, chtěl otevřít dvířka, aby stroj zastavil, ale stroj stál. Společně s mistrem žalobce vytahovali ze stroje. Potvrdil, že žalobce měl ruku umístěnou v místě, kde se vkládá materiál. Také on potvrdil, že co se týká obsluhy stroje, byl i on zaškolován pouze svým předchůdcem, tedy jiným odsouzeným, po kterém práci přebíral. Jinak bylo vše poměrně formální, vězni měli o práci zájem.

11. Při místním šetření konaném ve [stát. instituce] [obec] bylo zjištěno, že v hale se již nevyskytují stroje, které by odpovídaly typu, na kterém se stal pracovní úraz. Bylo pouze zjištěno, že materiál se zpracovává zhruba stejným způsobem, nicméně starý lis byl vyměněn za modernější. Další zjištění z místního šetření učiněna nebyla, neboť nebylo lze konstatovat shodnost stroje, na kterém mělo k úrazu dojít, neboť nebylo možné odstranit rozpor mezi tvrzeními žalobce a žalované o bezpečnostních prvcích v podobě krytů a dvířek a jejich zavření v případě, že stroj byl či nebyl spuštěn. Soud zde podotýká, že sice hovořil s pracovníkem, který stroj aktuálně obsluhoval, dotazoval se i na bezpečnost práce, z těchto zjištění však nebyly činěny žádné skutkové závěry, neboť osoby nebyly v té době řádně poučeny podle občanského soudního řádu.

12. K otázce shodnosti stroje, resp. jeho bezpečnostních prvků byla pouze předložena dostupná dokumentace (čl. 230, 235 – 239 spisu). Dle sdělení právní zástupkyně žalované se technická dokumentace nezachovala.

13. Z lékařského posudku zpracovaného znalkyní [příjmení] [jméno] [příjmení] dne 31. 10. 2016, bylo zjištěno, že znalkyně se vyjadřovala k poškození zdraví žalobce v podobě dilacerace druhého až čtvrtého prstu levé ruky, otevřené zlomeniny středních článků druhého až čtvrtého prstu levé ruky s posunem úlomků, zlomeniny základního článku druhého prstu levé ruky bez posunu úlomků, zlomeniny posledního článku čtvrtého prstu levé ruky bez posunu, došlo také ke zlomenině nehtových výběžku druhého třetího prstu. Znalkyně konstatovala, že pracovní neschopnost pro zranění trvala od 3. 11. 2014 do 11. 9. 2015, bolest se stabilizovala v dubnu 2015, o ustálení zdravotního stavu lze hovořit v září 2015. Za uvedený úraz bylo přiznáno bolestné ve výši 37 000 Kč (148 bodů po 250 Kč), dále pak náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 175 000 Kč (700 bodů po 250 Kč). Uvedená znalkyně s ohledem na nová skutková tvrzení žalobce doplnila svůj posudek dne 8. 4. 2021. Potvrdila, že ustálení zdravotního stavu lze datovat nejpozději do roku od ukončení rehabilitace tedy maximálně v únoru 2020. Samozřejmě další kontroly a rehabilitace mohou probíhat i nadále v době ustáleného zdravotního stavu, průběžná rehabilitace bývá nutná také proto, aby naopak nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu. Rozhodně nelze akceptovat tvrzení, že by se zdravotní stav po úraze neustále ani po sedmi letech od zranění. Stav trvalých následků odpovídá současnému stavu po provedených zákrocích v roce 2018. Bolestné je možné tedy ještě doplnit o bolestné za zákroky provedené v roce 2018, nicméně zdravotní stav lze označit jako ustálený. Zpráva znalkyně byla vyžádána po překvapivé zprávě žalobce ze dne 10. 3. 2021, podle níž nebyl zdravotní stav ještě v té době ustálen.

14. Zdravotní stav žalovaného v roce 2016 je dokumentován posudkem [obec] správy sociálního zabezpečení [obec] o invaliditě žalobce. Z této zprávy má soud za prokázané, že posudkový lékař přezkoumával zdravotní stav žalobce k 21. 4. 2016 v souvislosti s žádostí o invalidní důchod, se se závěrem, že žalobce není invalidní, pouze poklesla jeho pracovní schopnost o 20 % Zdravotní stav byl hodnocen jako dlouhodobě nepříznivý. Ve zprávě je podrobně popisován úraz, ke kterému došlo, a následná provedená vyšetření a aktuálně prováděná vyšetření až do roku 2016. Naposledy konstatovala praktická lékařka ve věznici Karviná, že byl pacient vyšetřen 14. 4. 2016 s tím, že pokračuje antiporotická terapie, Stav pacienta se i přes jeho špatnou spolupráci zlepšuje. Stav je zřejmě pro nedostatečnou individuální rehabilitaci v podstatě neměnný a dlouhodobý. Funkce, nikoliv dominantní končetiny je omezena středně těžce. Podle nás posudkové lékařky je pacient schopen zapojit se do pracovního procesu se sníženými nároky na zatížení levé ruky je schopen rekvalifikace zjištěná diagnóza neodpovídá žádnému stupni invalidity.

15. K otázce rehabilitací a toho, jakým způsobem se jich žalobce zúčastnil, požádal soud o zprávu Vězeňskou službu České republiky. Dne 19. 11. 2019 bylo sděleno, že žalobce docházel na pravidelnou rehabilitaci po následných zákrocích od 8. 10. 2018 do 21. 2. 2019, kdy byla prováděna vodoléčba, mobilizační techniky ruky a individuální cvičení včetně posilování s využitím pomůcek. Do 6. 12. 2018 absolvoval přípravnou rehabilitaci, celkem 22krát, po zákroku se jednalo o 27 rehabilitací, finální fáze probíhala ve frekvenci 2x týdně. Rehabilitace byla ukončena 21. 2. 2019 s tím, že pacient dosáhl maximální možné hybnosti, svalová síla i jemná motorika je na maximu. Dále bylo doporučeno individuálně cvičit. Rehabilitace byla kvalifikována jako dlouhodobá, intenzivní a úspěšná s tím, že hybnost se z takřka nefunkční ruky upravila do téměř plné funkce (strukturální změny oblasti ruky 100% návrat funkce nedovolí). Zároveň byl zaslán přehled prováděných rehabilitací počínaje 8. 10. 2018 konče 21. 2. 2019, ze kterých bylo lze zjistit pouze to, jaké konkrétní výkony byly prováděny.

16. Pokud se soud zabýval dále námitkou žalované strany, že zdravotní stav žalobce byl ovlivněn jeho nechutí k rehabilitacím, bylo doplněno dokazování o zprávu [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 10. 2020, kdy posudková lékařka [anonymizováno] [příjmení] konstatovala, že závěr o špatné spolupráci žalobce v posudku ze dne 20. 7. 2016 byl vysloven na základě předložené dokumentace. Např. oddělení Ošetřovatelské péče [obec] [obec] uvedlo, že nedošlo k rehabilitaci, pacient podepsal revers, žádal o propuštění s argumentací, že bude rehabilitovat sám, odmítal kalcium, opakovaně si stěžoval na lékaře. Co se týká rehabilitací prováděných ve [anonymizována dvě slova] [obec], tato nemocnice ve zprávě z 9. 10. 2020 uvedla, že v roce 2015 byla prováděna kontrola 14. 4. 2015, dále pak 5. 9. 2017. Další kontroly a rehabilitace pak probíhaly již v souvislosti s dalšími zákroky 4. 10. 2018 a 6. 12. 2018. Ohledně dalších zákroků bylo zjištěno, že v září 2018 byl žalobci navržen ambulantní zákrok. Ten byl podle operačního protokolu proveden 4. 10. 2018, kdy se jednalo o zákrok, který byl nezbytně nutný pro další zákrok, který byl plánovaný pro zlepšení hybnosti ruky, kdy mělo dojít k deliberaci šlach. Tento druhý zákrok byl proveden 6. 12. 2018, kdy podle operačního protokolu byly žalobci postupně provedeny řezy ve dlani a nad MCBH kloubem byl postupně deliberován hlavní flexor, který byl z části srostlý s povrchním, a to na třetím a čtvrtém prstu. Dále pak byly uvolněny flexory ukazováku. Pokud byl k této věci vyslýchán rehabilitační pracovník věznice Brno [anonymizováno] [jméno] [příjmení], tak uvedl, že poprvé se se žalobcem setkal v roce 2015, byly mu prováděny rehabilitace několik měsíců po úrazu, bylo to 10 sezení. Rehabilitace žalobce absolvoval. V době od 28. 11. 2016 do 15. 12. 2016 absolvoval dalších 14 rehabilitačních cvičení. Další dva zákroky byly provedeny v roce 2018 proto, aby byla ruka uvolněna, pak byla rehabilitace ukončena. Pokud se vyjadřoval k přístupu žalobce, uváděl, že žádné problémy nebyly, žalobce spolupracoval vzorně, sám dělal vše, co mu bylo uloženo. Svědek vysvětlil, že pokud by žalobce po úrazu řádně nerehabilitoval, nemohl by ani podstoupit zákrok, který byl realizován v roce 2018. Žalobce byl aktivní, snažil se ruku rozhýbat, svědek nedisponoval žádnou informací, podle které by žalobce rehabilitace odmítal. Co se týká případného zlepšení do budoucna, uvedl, že hybnost už zlepšena být nemůže, možná by se dala zvyšovat svalová síla.

17. Náklady na nákupy léků byly dokládány účtenkami z lékárny nemocnice s poliklinikou [obec] ze dne 30. 3. 2016 na částku 24 Kč, ze dne 16. 3. 2016 částkou 52 Kč ze dne 27. 6. 2016 částku 52 Kč ze dne 1. 9. 2016 částkou 100 Kč 8. 2. 2016 částkou 120 Kč. Potřeba těchto léků (SECATOXIN, FOXIS) Byla doložena zdravotní knížku žalobce, kde jsou uváděny dlouhodobě užívané léky a souhrnná medikace. Předepsané léky jsou také dokládány lékařskými zprávami z roku 2015 a 2016. Lze uzavřít, že léky, jejichž úhrada je požadována v rámci žaloby, byly žalovanému indikovány v rámci léčby.

18. Dopisem ze dne 19. 10. 2017 vyzval právní zástupce žalobce žalovanou společnost o zaplacení částek v souvislosti s pracovním úrazem, na to reagovala žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně dopisem z 26. 10. 2017 a žádala o předložení konkrétních podklad pro k posouzení nároků k řádnému prokázání, že nárok žalobce je důvodný. Upozornila také na skutečnost, že záležitost bude prioritně řešena ze smluvní pojišťovnou, strany se nebrání mimosoudnímu řešení.

19. Ze zprávy Vězeňské služby České republiky ze dne 13. 10. 2017 bylo zjištěno, že žalobci byla v srpnu 2014 vyplacena čistá mzda 1 591 Kč, v září 2014 5 383 Kč, v říjnu 2014 4 964 Kč a listopadu 2014 45 Kč. V listopadu 2014 byla vyplacena náhrada v době nemoci 652 Kč. Na nemocenských dávkách v době od listopadu 2014 do září 2015 bylo žalobci vyplaceno 30 797 Kč, dále pak za každý z měsíců říjen 2015 až leden 2016 sociální kapesné 100 Kč měsíčně tedy celkem 300 Kč. Žalovaná společnost na základě výzvy [stát. instituce] vyplatila jako odškodnění pracovního úrazu žalobci částku 20 299 Kč. Ze mzdového listu za rok 2014 bylo zjištěno, že žalobce začal pracovat v srpnu 2014, kdy odpracoval celkem 59 hodin za čistou mzdu 15 91 Kč, v září 2014 odpracoval 178 hodin za čistou mzdu 5 383 Kč, V říjnu 2014 odpracoval 170,5 hodin za 4 964 Kč, listopadu 2014 odpracoval pouze 1,5 hodiny za 45 Kč a náhradu 652 Kč, kdy v tomto měsíci byly vyplaceny také nemocenské dávky 1 442 Kč. Výše nemocenských dávek byla také osvědčená mzdovým listem za rok 2015.

20. Pokud soud řešil pracovní zařazení žalobce ve výkonu trestu, bylo mu sděleno, že žalobce byl pracovně zařazen ve [stát. instituce] od 20. 8. 2014 do 16. 9. 2015, za rok 2014 činila mzda 13 470 Kč s tím, že žalobce byl od 3. 11. 2014 do 11. 9. 2015 v dočasné pracovní neschopnosti (zpráva z 27. 8. 2019), podle zprávy věznice Valdice z 30. 8. 2019 nebyl v té době žalobce pro své zdravotní omezení pracovně zařazen. Tato situace trvala od 16. 11. 2017, tedy po celou dobu pobytu ve věznici.

21. Další důkazy prováděny nebyly. Soud pouze podotýká, že co se týká nároku na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která byla požadována za dobu od 12. 9. 2015 do 31. 10. 2017, vznesla žalovaná námitku promlčení.

22. Soud aplikoval ustanovení zákona č. 262/2006 Sb. ve znění účinném ke dni pracovního úrazu.

23. Podle § 265 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, porušením právních předpisů nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Podle § 270 zákoníku práce prokáže-li zaměstnavatel, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec, jeho odpovědnost se poměrně omezí.

24. Podle § 273 zákoníku práce plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávána na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty.

25. Podle § 366 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu způsobenou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

26. Podle § 370 odst. 1 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 a plnou výší nemocenského. Podle § 371 odst. 1 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo před uzavírání invalidity, přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.

27. Podle § 372 zákoníku práce náleží jako náhrada za pracovní úraz také náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění.

28. Podle § 373 zákoníku práce náleží také účelně vynaložené náklady spojené s léčením a to tomu, kdo tyto náklady vynaložil. Pracovní úraz je definován v § 380 zákoníku práce, kdy se jedná o poškození zdraví, došlo-li k němu nezávisle na vůli zaměstnance, krátkodobým, náhlým a násilím způsobením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů, nebo v přímé souvislosti s ním, jako pracovní úraz se posuzuje úraz, který zaměstnanec utrpěl při plnění pracovních úkolů.

29. Podle § 389 zákoníku práce se nepromlčují práva zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a práva na náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Práva na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují.

30. Podle § 352 zákoníku práce je průměrným výdělkem zaměstnance průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovně právní předpisy jinak. Podle § 354 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období. Při vzniku zaměstnání v průběhu předchozího kalendářního čtvrtletí je rozhodným obdobím doba od vzniku zaměstnání do konce kalendářního čtvrtletí. Podle § 356 zákoníku práce se průměrný výdělek zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

31. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že je na místě žalobnímu návrhu z části vyhovět. Stěžejním problémem v dané věci bylo to, zda lze zranění žalobce ze dne 2. 11. 2014 označit za pracovní úraz, a pokud ano, zda za tento odpovídá (resp. za nároky z něj vzniklé) odpovídá žalovaná. Z provedených důkazů má soud za prokázané, že žalobce utrpěl dne 2. 11. 2014 úraz na pracovišti žalované, kde byl jako osoba ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnán na základě dohody a přidělení k práci ze strany vězeňské služby. Skutečnost o tom, že žalobce byl pracovně zařazen, byla mezi účastníky nesporná, navíc byla doložena listinnými důkazy v podobě oznámení Vězeňské služby České republiky. Nesporné bylo také to, že žalobce utrpěl úraz právě 2. 11. 2014, a to v podobě zhmoždění hřbetu levé ruky a rozdrcení prstů levé ruky. K tomu, zda se jednalo o pracovní úraz či svévoli žalobce, jak naznačovala žalovaná strana, byly provedeny důkazy v podobě účastnické výpovědi žalobce a výslechu svědků, kteří popsali úrazový děj. Soud konstatuje, že nebylo zjištěno žádné pochybení žalobce, které by bylo možné označit jako takové, kdy on sám si úmyslně způsobil škodu. Soud je si vědom skutečnosti, že je na žalobci, aby prokázal vznik škody a okolnosti, které se vznikem škody souvisí. V tomto směru soud uzavírá, že uvěřil tvrzení žalobce v kontextu svědeckých výpovědí o popisu úrazového děje. Mimo svědeckých výpovědí (viz odst. 5 a 6 odůvodnění tohoto rozsudku) je popis žalobce podpořen i zápisem o úrazu, kde nelze přehlédnout, že sama žalovaná označila incident jako pracovní úraz. Pokud žalovaná namítala, že není možné, aby popsaný úraz nastal (popis bezpečnostních prvků stroje), je třeba zdůraznit, že dokazování bylo prováděno v situaci, kdy již nebyl k dispozici stroj, na kterém k úrazu došlo, tento stroj byl zlikvidován žalovanou stranou a nebylo možné tedy klást k tíži žalobce to, že nemohl být učiněn pokus, zda bylo lze způsobem, který žalobce uvádí, úrazovému ději dospět. Slyšení svědci vypovídali shodně, jako je uvedeno v zápise o úraze, tedy, že v době, kdy probíhala pracovní směna, uslyšeli křik žalobce a následně viděli, jak směnový mistr žalobci ze stroje pomáhá a vyndává mu ruku. Tyto okolnosti jsou podle názoru soudu dostatečně výmluvné k tomu, aby bylo možné uzavřít, že k úrazovému ději 2. 11. 2014 došlo v rámci pracovní směny žalobce, děj se stal tak, jak žalobce popsal, a při tomto úrazovém ději došlo k poškození zdraví žalobce. Nebylo možné provést žádné další důkazy, zejména v podobě vyšetřovacího pokusu, soud proto nemůže tuto okolnost klást k tíži žalobce a uvádět, že tento dostatečně neprokázal úrazový děj. V tomto případě bylo na žalované, aby v rámci prokázání svých tvrzení o tom, že žalobce si způsobil úraz svévolně, k tomu důkazy navrhla, což se nestalo. Soud tedy přistoupil k jednoznačné úvaze z provedených důkazů, že žalobce utrpěl pracovní úraz a v souvislosti s tímto pracovním úrazem mu vznikly nároky dle zákoníku práce. V této souvislosti soud také podotýká, že žalovaná neprokázala, že by právě k úrazovému ději došlo z viny žalobce, pokud bylo argumentováno tím, že žalobce byl řádně proškolen v bezpečnostních předpisech i předpisech požární ochrany také v obsluze stroje. Soudu sice byly předloženy provozní předpisy týkající se stroje, byly předkládány i prezenční listiny ze školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a požární ochrany. Nicméně ani účast na těchto školeních, byť mezi stranami byl výrazný spor o tom, zda se jednalo pouze o formální podpisy prezenčních listin nebo o skutečně obsažná školení, nemůže nic vypovědět o tom, zda došlo či nedošlo k pracovnímu úrazu a pokud nebylo prokázáno konkrétní porušení povinnosti žalobce, nelze ani dovozovat, že by měl být odpovědný za svůj úraz. Nebylo ani prokázáno, že by žalobce nějakým způsobem manipuloval se strojem odlišně od jeho běžného provozu. Při řešení otázky, zda úraz, který utrpěl zaměstnanec, je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, soud posuzuje tuto souvislost z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2507/2000). Při posouzení všech těchto okolností tedy soud uzavřel, že žalobci se dne 2. 11. 2014 stal pracovní úraz, v té souvislosti uzavřel, že žalovaná je odpovědna za plnění uplatněných nároků.

32. Co se týká jednotlivých nároků, které žalobce uplatnil, soud konstatuje, že ve výsledné částce 317 153, 11 Kč byly jako oprávněné vyhodnoceny tyto nároky:

33. Nárok 37 000 Kč jako bolestné, kdy v tomto směru vyšel soud ze znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení] [příjmení]. Ta stanovila 31. 10. 2016 bolestné odkazem na nařízení vlády č. 276/2015 Sb. na celkem 148 bodů, kdy konstatovala, že v důsledku úrazu došlo k dilaceraci druhého až čtvrtého prstu levé ruky, kdy v rámci operačního řešení byly zlomeniny středních článků fixovány dráty, následně 2. 12. 2014 byla provedena extrakce drátů. Za tyto bolesti bylo přiznáno 130 bodů, za komplikace v podobě Sudecova algodistrofického syndromu pak 18 bodů. Při hodnotě bodu 250 Kč bylo tedy přiznáno bolestné 37 000 Kč. Co se týká dalšího bolestného, které požadoval žalobce v částce 15 000 Kč, soud žalobu zamítl, neboť tento nový nárok byl vznesen až po uplynutí koncentrační lhůty, soud tedy v této části žalobě nevyhověl.

34. Ztížení společenského uplatnění bylo požadováno ve výši 175 000 Kč. Zde také soud vyšel z posudku [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], která uvedla, že je třeba odškodnit poruchu úchopové funkce ukazováku středního stupně na nedominantní končetině 500 body a poruchu úchopové funkce třetího až čtvrtého prstu na nedominantní končetině celkem 200 body. Celkem tedy ohodnotila v souladu s nařízením vlády č. 276/2015 Sb. bolestné při hodnotě bodu 250 Kč částkou 175 000 Kč. Tato částka byla také žalobci přiznána. Ve vztahu k těmto dvěma nárokům (odst. 33 a 34 odůvodnění rozsudku) soud poznamenává, že proti výši bolestného ani ztížení společenského uplatnění žalovaná nebrojila.

35. Soud vyhodnotil jako oprávněný také nárok na zaplacení léků, které byly zakoupeny v souvislosti s léčbou, zde se jedná o částku 348 Kč. Podkladem pro toto rozhodnutí jsou důkazy uváděné v odstavci 17 tohoto rozsudku. Jednalo o účtenky od nákupů v kontextu s dalšími důkazy, kdy se jedná o zprávy ze zdravotnické dokumentace a lékařské knížky. Těmito bylo prokázáno, že právě kupované léky v uváděné hodnotě byly indikovány v rámci léčby. Také tento nárok je zcela důvodný.

36. Dále pak žalobci vznikl nárok na ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, tento byl v podání ze dne 5. 6. 2019 vyčíslen částkou 7 662,23 Kč s tím, že se jedná o náhradu za dobu od 3. 11. 2014 do 11. 9. 2015. Soud konstatuje, že podle listinných důkazů činil hrubý příjem žalobce za třetí čtvrtletí roku 2014 (předcházející kalendářní čtvrtletí pracovnímu úrazu) 7 839 Kč, a to za 237 odpracovaných hodin. Pokud se jedná o průměrný hrubý hodinový výdělek, byl tento stanoven částkou 33,08 Kč. Za období od 3. 11. 2014 do 11. 9. 2015 bylo evidováno celkem 1 800 pracovních hodin (plánovací kalendář 2014, 2015). Při průměrném hodinovém výdělku 33,08 Kč tento výdělek za 1 800 hodin představuje 59 544 Kč. Z listinných důkazů bylo zjištěno, že žalobci bylo vyplaceno 31 449 Kč, dále pak další platba ze strany žalované 20 299 Kč, celkem bylo vyplaceno v souvislosti s pracovním úrazem 51 748 Kč. Rozdíl oproti nároku 59 544 Kč tedy činí 7 796 Kč. Protože žalobce požadoval částku nižší (7 662,23 Kč), a soud je tímto návrhem vázán, bylo na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přiznáno právě 7 662, 23 Kč.

37. Co se týká náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, zde uplatnil žalobce podáním doručeným soudu 5. 6. 2019 částku 147 475 Kč s tím, že se jedná o nárok za období od 12. 9. 2015 do 31. 10. 2017. S ohledem na vznesenou námitku promlčení (žalovaná strana správně namítala, že původní návrh byl skutkově vymezen jako náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti), nemohl být nárok přiznán v plné výši, neboť uplatněním 5. 6. 2019 není možné v důsledku námitky promlčení přiznat jednotlivá plnění starší tří let. Bylo tedy možné přiznat právo na náhradu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti až od 6. 6. 2016, protože za dobu od 11. 9. 2015 do 5. 6. 2016 je nárok dle názoru soudu promlčen. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl tedy přiznán za dobu od 6. 6. 2016 do 31. 10. 2017. Pro účely náhrady bylo prokázáno, že žalobce nebyl nadále pracovně zařazen (odst. 20 odůvodnění rozsudku), jeho průměrný výdělek před pracovním úrazem činil 33,08 Kč na hodinu. Při fondu pracovních hodin za uvedené období 2 936 hodin (plánovací kalendář 2016 a 2017) činí náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 97 122,88 Kč, tato částka byla přiznána. Ve zbytku byl tento nárok zamítnut.

38. Co se týká příslušenství pohledávky, žalobci byl přiznán zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 317 153,11 Kč jdoucí od 31. 10. 2017 do zaplacení. Žalobce se domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení od 3. 11. 2014. Je však třeba konstatovat, že výzvu k zaplacení náhrady ve vztahu k žalované učinil žalobce až 19. 10. 2017 se stanovením lhůty k plnění do 30. 10. 2017. Nárok na náhradu škody vzniká až okamžikem, kdy je škůdce k náhradě škody vyzván, v tomto případě se žalovaná strana mohla dostat do prodlení s uplatněnými nároky až 31. 10. 2017, kdy uplynula lhůta stanovená samotným žalobcem pro plnění. Proto byl tedy žalobce úspěšný pouze v části úroku z prodlení týkající se přiznané částky od 31. 10. 2017 do zaplacení.

39. Žalobce byl neúspěšný v části, kdy požadoval zaplacení částky 2 500 Kč za zpracování znaleckého posudku. K této částce soud uvádí, že jednak bylo zjištěno, že za znalecký posudek bylo uhrazeno pouze 2 050 Kč (výpis z bankovního účtu právního zástupce žalobce), tato částka však byla uhrazena právním zástupcem žalobce, jak vyplynulo z téhož výpisu z bankovního účtu. Pokud se soud dožadoval informace o tom, zda eventuálně v průběhu řízení žalobce právnímu zástupci uvedenou částku uhradil, bylo přímo sděleno, že nikoliv. Soud tedy uzavírá, že pro zaplacení částky 2 500 Kč, resp. 2 050 Kč není žalobce aktivně legitimován, neboť nebylo prokázáno, že tyto náklady mu skutečně vznikly. Jak je shora uvedeno, náklady spojené s uplatněním nároku je možné hradit tomu, kdo je skutečně vynaložil, což v tomto případě rozhodně žalobce nebyl.

40. Co se týká dalších zamítavých nároků, zde se jedná již jen o příslušenství, kdy příslušenství z celé podané žaloby bylo zamítnuto za období od 3. 11. 2014 do 30. 10. 2017 (shora vysvětleno, že nárok na úrok z prodlení může plynout až od počátku prodlení, které však nastalo až po uplynutí lhůty, kterou žalobce stanovil žalovanému v rámci předžalobní výzvy).

41. Co se týká výroku o úroku z prodlení v sazbě 8,50% ročně z částky 53 012, 61 Kč jdoucím od 31. 10. 2017 do zaplacení, zde soud uvádí, že se jedná o úrok z prodlení, který byl uplatněn žalobou a odpovídá zamítnutému nároku z původně žalované částky 317 153,11 Kč.

42. Ohledně úroku z prodlení v sazbě 0,45% ročně, kdy byl nárok žalobce také zamítnut, soud uzavírá, že žalobce použil v žalobním návrhu úrokovou sazbu 8,50% ročně, nicméně úroková sazba zákonná činila pouze 8, 05% ročně. Proto v této části byl žalobce neúspěšný.

43. Ohledně náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl ve věci úspěšný pouze z části, pokud soud vyhodnotil úspěch a neúspěch ve věci včetně přiznaného úroku z prodlení a naopak příslušenství, které bylo zamítnuto. Při výpočtu nároku do dne vyhlášení rozsudku byl žalobce úspěšný, co do částky 416 688,30%, pokud byl kapitalizován neúspěch včetně úroku z prodlení, jednalo se o částku 185 277,40%. Při posouzení poměru úspěchu (55,50%) vůči neúspěchu (44,50%), má žalobce právo na náklady řízení v rozsahu 11% uplatněných.

44. Žalobce ve svém závěrečném návrhu ze dne 13. 9. 2021 vyčíslil náklady řízení celkovou částkou 315 025,92 Kč. Žalobce účtoval úkony právní služby do dne změny žaloby částkou 9 820 Kč, po připuštění změny žaloby částkou 9 860 Kč. Za oprávněné uznal soud náklady spojené s právním zastoupením za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby, podání Okresnímu soudu Plzeň-město dne 16. 5. 2018, návrh na pokračování v řízení dne 11. 4. 2019, vyjádření ze dne 5. 6. 2019, doplnění návrhu z 20. 8. 2019, námitky ze dne 1. 11. 2019, sdělení ze dne 18. 11. 2019, sdělení z 16. 12. 2020, návrh z 15. 1. 2021, předložení důkazů 10. 3. 2021, změna žalobního návrhu z 16. 4. 2021 a vyjádření k výzvě soudu 7. 7. 2021 Tyto úkony soud považuje za oprávněné. Oproti zástupci žalobce však soud nepřiznává právo na náklady spojené se sdělením soudu ve věci úhrady znaleckého posudku z 12. 8. 2019, když se jedná o tvrzení, které mělo být obsazeno již v žalobě. Dále pak také pokud zástupce žalobce účtoval sdělení k výzvě soudu z 16. 4. 2021 a zároveň téhož dne podával změnu žaloby, má soud za jednoznačné, že toto mohlo být provedeno v rámci jednoho úkonu. Soud za oprávněné shledává také vyúčtované náklady právního zastoupení za jednání soudu, a to ve dnech 6. 8. 2019, 17. 10. 2019, kdy bylo prováděno jednak místní šetření, dále pak jako druhý úkon jednání soudu, jednání soudu dne 17. 12. 2019 v hodnotě 2 úkonů právní služby, jednání u Městského [anonymizováno] v [obec] dne 8. 7. 2020, jednání u Okresního soudu Plzeň-město dne 12. 3. 2021 a 14. 9. 2021 Celkem lze zrekapitulovat, žalobce by měl při plném úspěchu ve věci nárok na proplacení 18 úkonů právní služby po 9 820 Kč a na proplacení tří úkonů právní služby po 9 860 Kč po změně žalobního návrhu. S tím je spojeno právo na proplacení paušální náhrady 300 Kč za každý úkon, tedy 21 úkonů po 300 Kč.

45. Žalobce dále uplatnil nárok na proplacení náhrady za ztrátu času vždy celkem 24 započatých půl hodin po 100 Kč za účast u jednání soudu, kdy částka 2 400 Kč je účtována za jednání 6. 8. 2019, 17. 10. 2019, 17. 12. 2019, 14. 9. 2021, tedy 4 x 2 400 Kč. Dále pak s ohledem na úkony prováděné mimo Okresní soud Plzeň-město, kdy v jednom případě bylo prováděno jednání Městským soudem v [obec] v podobě výslechu svědka [příjmení] dne 8. 7. 2020 a dále pak formou videokonference ve vazební věznici Brno dne 12. 3. 2021, za tyto úkony je požadována náhrada za ztrátu času 2 x 600 Kč.

46. Co se dále týká jízdného, v roce 2019 je účtováno celkem 3 x jízdné na trase [obec] [obec] a zpět (celkem 596 km za jízdu tam a zpět), a to osobním automobilem Škoda Octavia, [registrační značka]. Tento automobil vykazuje průměrnou spotřebu paliva 8,06 l Benzinu 95 oktanů na 100 km. Shodným automobilem na stejné trase byla provedena jízda na trase [obec] [obec] a zpět také dne 14. 9. 2021. Další jízdné je účtováno na trase [obec] [obec] a zpět, celkem 70 km tímtéž vozidlem, a to dne 8. 7. 2020, naposledy je pak jízdné uplatněno 12. 3. 2021 za jednání opět v [obec], také na trase [obec] [obec] a zpět. Podle vyhlášky č. 333/2018 Sb. činila sazba základní náhrady za 1km jízdy vozidla v roce 2019 4,10Kč na 1 km, cena benzinu 95 je uváděna 33,10 Kč za 1 litr. Podle vyhlášky č. 358/2019 Sb. činila základní sazba náhrady za 1 km jízdy osobního silničního motorového vozidla 4,20 Kč, cena automobilového benzinu 95 byla stanovena 32 Kč za 1 l. Podle vyhlášky č. 589/2020 Sb. činila základní náhrada za 1 km jízdy u osobních silničních motorových vozidel 4,40 Kč, cena automobilového benzinu 95 byla stanovena na 27,80 Kč za 1 litr. Za každou jízdu konanou osobním automobilem Škoda Octavia na trase [obec] [obec] a zpět v roce 2019 náleží náhrada za použití osobního vozidla 2 443,60 Kč, náhrada za pohonné hmoty pak 1 590 Kč Celkem za tři jízdy (6. 8. 2019, 17. 10. 2019 a 17. 12. 2019) tedy představuje náhrady jízdného částku 12 100,80 Kč. Pokud pak žalobce uplatnil nárok na jízdné za jednání u Městského soudu v [obec] dne 8. 7. 2020, náleží mu náhrada za použití motorového vozidla za ujetých 70 km celkem 294 Kč, dále pak náklady za pohonné hmoty 180,50 Kč, celkem tedy 474,50 Kč. Pokud účtoval žalobce cestovné k jednání ve vazební věznici Brno dne 12. 3. 2021, náleží mu náhrada za užití vozidla 308 Kč, dále pak náklady na pohonné hmoty 156,80 Kč, celkem tedy 464,80 Kč. Pokud pak žalobce účtuje jízdné k jednání soudu 14. 9. 2021, náleží mu náhrada za užití motorového vozidla 2 622,40 Kč, dále pak náklady na pohonné hmoty 1 335,40 Kč, celkem 3 957,80 Kč. Soud tedy rekapituluje, že při plném úspěchu ve věci by měl žalobce nárok na proplacení úkonu právní služby celkem 206 340 Kč, nárok na náhradu paušálních plateb celkem 6 300 Kč, nárok na náhradu za ztrátu času celkem 10 800 Kč a co se týká jízdného, jedná se celkem o částku 16 997,90 Kč, bez daně z přidané hodnoty tedy 240 437,90 Kč, což po připočtení 21% sazby DPH činí 290 930 Kč. Při úvaze o poměru úspěchu a neúspěchu ve věci bylo tedy žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 32 002,30 Kč.

47. Poslední výrok rozhodnutí je pak odůvodněn ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 o soudních poplatcích. V řízení o náhradu škody způsobené pracovním úrazem je žalobce od soudního poplatku osvobozen. Zaplatit soudní poplatek je tedy povinna žalovaná, a to v rozsahu, ve kterém bylo žalobnímu návrhu vyhověno, bylo jí tedy uloženo zaplatit soudní poplatek 15 858 Kč.

48. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem občanského soudního řádu, ke splnění všech povinností dle tohoto rozsudku byla stanovena třídenní lhůta.