11 C 205/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl soudkyní Mgr. Pavlínou Štěpánovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně anonymizována dvě slova údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 75 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 38 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 38 500 Kč od 13. 08. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů do právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zbylé částky 36 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 36 500 Kč od 13. 08. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 18 456 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizována dvě slova] žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 6. 8. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 75 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“). Nesprávný úřední postup dle žalobkyně spočíval v nepřiměřené délce správního řízení, v němž byla žalobkyni pravomocně uložena pokuta ve výši 800 000 Kč za správní delikt na úseku odpadového hospodářství, a navazujícího soudního řízení, v rámci něhož se žalobkyně domáhala soudního přezkumu správního rozhodnutí. Řízení trvalo téměř čtyři roky (od vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dne 30. 11. 2016 do vydání rozsudku městského soudu dne 25. 11. 2020), přičemž průtahy nastaly zejména v řízení před správním soudem, který byl zcela nečinný od zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinky žaloby do vydání konečného rozhodnutí ve věci. Žalobkyně průtahy v řízení nikterak nezpůsobila, nadto souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání s ohledem na situaci způsobenou [anonymizována dvě slova]. Dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia [název soudu] ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [stanovisko NS] (dále jen„ stanovisko [stanovisko NS]“), se základní částka zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení pohybuje mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč, žalobkyně však požaduje zvýšení této částky na 25 000 Kč s ohledem na zvýšený význam řízení pro žalobkyni (odůvodněný výší uložené pokuty). Vzhledem k délce řízení (48 měsíců) tedy žalobkyně požaduje přiměřené zadostiučinění ve výši 75 000 Kč (za první dva roky poloviční částku, tj. 25 000 Kč, za druhé dva roky 50 000 Kč). Žalobkyně uplatnila svůj nárok postupem dle § 14 [anonymizováno] dne 12. 2. 2021, žalovaná však požadovanou náhradu škody žalobkyni nepřiznala. Žalovaná je proto od 13. 8. 2021 v prodlení.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobkyně tvrdí pouze nepřiměřenou délku soudního řízení, nikoliv správního. Soudní řízení se přitom svou délkou nevymykalo obdobným řízením vedeným před [název soudu], které běžně trvají dva až tři roky. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“) nedochází vždy, není-li věc projednána v ideální době, ale pouze pokud délka řízení neodpovídá jeho složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného. V řešeném případě byla uložena pokuta při samé dolní hranici žalobkyni jakožto profesionální právnické osobě v oblasti nakládání s odpady a její úhrada významně neohrozila další podnikání žalobkyně. Žalobkyně zároveň nepožádala o odložení vymáhání pokuty ani o její úhradu ve splátkách, ale bez dalšího pokutu zaplatila. Pravomocné rozhodnutí správních orgánů bylo napadeno správní žalobou, kterou však soud pro nedůvodnost zamítl. Stejně tak soud žalobě nepřiznal odkladný účinek, neboť žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní stran vzniku kvalifikované újmy v důsledku pokuty. Správní orgány a následně i správní soud tedy postupovaly konzistentně a žalobkyně objektivně nemohla nabýt zvýšené nejistoty ohledně výsledku řízení. Žalobkyně neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by plynula nutnost navýšit základní částku. Žalovaná je přesvědčena, že význam řízení pro žalobkyni by měl být naopak hodnocen jako velmi nízký, neboť žalobkyně svým protiprávním jednáním způsobila jeho zahájení a vedení. Pokud tedy nemajetková újma žalobkyni vůbec vznikla, byla natolik nepatrná, že by mělo postačit odškodnění ve formě konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení.

3. Žalobkyně v replice ze dne 24. 11. 2021 dodala, že i správní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, ačkoliv stěžejní průtahy spatřovala právě v řízení před správním soudem. Řízení nebylo procesně vůbec složité, žalobkyně nijak nepřispěla k průtahům v řízení a soud rozhodoval pouze v jedné instanci. Důvodem téměř tříleté prodlevy nemohlo být ani [anonymizována dvě slova], neboť tato [anonymizováno] propukla až na jaře 2020, zatímco žaloba byla podána již v roce 2017. Jednání nadto bylo nařízeno na podzim 2020, tedy v období nejhorší pandemické situace. Žalobkyně požádala o přiznání odkladného účinku žaloby, a jelikož její žádosti nebylo vyhověno, nezbylo jí nic jiného, než stanovenou pokutu uhradit. Žalobkyně připomněla, že za nepřiměřenou délku řízení se přiznává zadostiučinění zpravidla v penězích, pouze zcela výjimečně postačí konstatování porušení práva.

4. Žalovaná na jednání konaném dne 7. 4. 2022 ke své obraně doplnila, že na správním soudě v [obec] panuje špatná situace, řízení tam obecně trvají více než dva roky. V daném případě správní orgány jednaly konzistentně, nepochybily v žádných procesních ohledech. Pokud na straně správního soudu průtahy vznikly, je třeba přihlédnout k okolnostem celkové délky řízení a k okolnostem případu. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně měla prospěch ze svého nezákonného jednání, zároveň měla dostatečné finanční prostředky, aby pokutu uhradila, kdy ani odkladný účinek nebyl správním soudem žalobě přiznán. Pokuta žalobkyni hrozila až 50 mil. Kč, tudíž následně udělená sankce ve výši 800 000 Kč není nikterak závratná, kdy je žalované z úřední činnosti navíc známo, že správní delikty na úseku odpadového hospodářství se postihují vyššími částkami.

5. Při svém rozhodování ve věci soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných jednak na základě shodných tvrzení účastníků o skutkových okolnostech sporu, jednak na základě provedených listinných důkazů a dospěl k následujícím zjištěním:

6. Žalobkyně se domáhala náhrady za nepřiměřenou délku správního řízení vedeného [anonymizováno] inspekcí životního prostředí (dále jen„ [anonymizováno]“) a [stát. instituce] (dále jen„ ministerstvo“) a následně soudního řízení vedeného [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Inspekce dne 9. 9. 2016 zahájila s žalobkyní správní řízení o uložení pokuty oznámením pod [číslo jednací] [spisová značka] [číslo] a zároveň vyzvala žalobkyni, aby se do 15 dnů vyjádřila k podkladům před vydáním rozhodnutí. Svého práva žalobkyně nevyužila. Inspekce dne 30. 11. 2016 vydala rozhodnutí pod č. j. ČI [spisová značka] [číslo], jímž uložila žalobkyni pokutu ve výši 800 000 Kč za tři správní delikty dle § 66 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpadech“). Dne 19. 12. 2016 žalobkyně proti rozhodnutí podala odvolání, které doplnila dne 23. 12. 2016. Inspekce postoupila odvolání spolu se stanoviskem ministerstvu dne 4. 1. 2017. Ministerstvo obdrželo odvolání se spisovou dokumentací dne 9. 1. 2017. Ministerstvo vyzvalo dne 21. 8. 2017 k doplnění odvolání, načež žalobkyně dne 5. 9. 2017 doložila své majetkové poměry. Dne 5. 10. 2017 vydalo ministerstvo rozhodnutí pod č. j. [spisová značka] [číslo], kterým zamítlo odvolání a potvrdilo rozhodnutí inspekce. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 10. 2017 (elektronickým spisem inspekce a ministerstva).

7. Žalobkyně podala proti rozhodnutí ministerstva dne 10. 12. 2017 žalobu a zároveň navrhla, aby jí soud přiznal odkladný účinek. Městský soud v Praze (dále též jen„ městský soud“ nebo„ správní soud“) dne 14. 12. 2017 vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku a k doložení napadeného rozhodnutí a vyžádal si od žalovaného správní spis a vyjádření k žalobě. Žalobkyně vyhověla výzvě dne 2. 1. 2018, téhož dne zaslalo ministerstvo své vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby a souhlas s projednáním věci samé bez ústního jednání. Usnesením ze dne 11. 1. 2018 [název soudu] zamítl návrh na přiznání odkladného účinku, neboť žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní stran vzniku újmy ve smyslu § 73 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Toto usnesení nabylo právní moci dne 15. 1. 2018. Dne 13. 2. 2018 žalovaný zaslal správnímu soudu spisový materiál a vyjádření k žalobě, k němuž žalobkyně zaslala repliku dne 27. 4. 2018. Dne 23. 10. 2020 městský soud vyzval účastníky řízení, aby sdělili, zda s ohledem na současnou epidemiologickou situaci souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalobkyně zaslala soudu svůj souhlas dne 18. 11. 2020. Dne 25. 11. 2020 vydal [název soudu] rozsudek, kterým žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl. Téhož dne nechal rozsudek vypravit účastníkům řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 11. 2020 (spisem [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]).

8. Dne 12. 2. 2021 žalobkyně uplatnila u Ministerstva financí nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 75 000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení (dopisem nazvaným„ Žádost o náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb.“ ze dne 12. 2. 2021). [stát. instituce] postoupilo dne 16. 2. 2021 žádost [stát. instituce] jakožto příslušnému úřadu dle § 6 odst. 3 OdpŠk (dopisem [stát. instituce] ze dne 16. 2. 2021, [číslo jednací]). 9. [stát. instituce] dopisem ze dne 30. 7. 2021 nevyhovělo žádosti žalobkyně. V odůvodnění zejména zdůraznilo, že v řešeném případě se jedná o věc práva veřejného, která nespadá do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ze stejného důvodu nelze uplatnit ani stanovisko [stanovisko NS] a domněnku o existenci nemajetkové újmy. Správní řízení a soudní řízení je proto třeba posuzovat zvlášť a u každého tvrdit a prokázat vznik nemajetkové újmy, stejně jako příčinnou souvislost mezi vznikem újmy a průtahy v řízení. Dále ministerstvo uvedlo, že žalobkyni byla uložena pokuta za správní delikty a tuto pokutu žalobkyně po nepřiznání odkladného účinku správní žaloby bez dalšího zaplatila. Správní orgány i soud rozhodovaly konzistentně a celková délka řízení se nejeví jako zjevně nepřiměřená (stanoviskem [stát. instituce] ze dne 30. 07. 2021, č. j. [spisová značka] [číslo]).

10. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

11. Žalobkyně se domáhala náhrady za nepřiměřenou délku správního a následného soudního řízení před správním soudem. Inspekce zahájila řízení dne 9. 9. 2016 a dne 30. 11. 2016 vydala rozhodnutí, jímž žalobkyni uložila pokutu ve výši 800 000 Kč za tři správní delikty dle zákona o odpadech. Dne 19. 12. 2016 žalobkyně proti rozhodnutí podala odvolání, které k výzvě ministerstva doplnila dne 7. 9. 2017. Dne 5. 10. 2017 vydalo ministerstvo rozhodnutí pod č. j. [spisová značka] [číslo], kterým zamítlo odvolání a potvrdilo rozhodnutí inspekce. Žalobkyně podala proti rozhodnutí ministerstva dne 10. 12. 2017 žalobu a zároveň navrhla, aby městský soud přiznal odkladný účinek žaloby. Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku zamítl městský soud usnesením ze dne 11. 1. 2018. Dne 12. 2. 2018 žalovaný zaslal soudu vyjádření k žalobě, k němuž žalobkyně zaslala repliku dne 26. 4. 2018. Dne 19. 10. 2020 správní soud vyzval účastníky řízení, aby sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, tento souhlas žalobkyně udělila dne 18. 11. 2020. Dne 25. 11. 2020 vydal [název soudu] rozsudek, kterým žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 11. 2020. Dne 12. 2. 2021 žalobkyně uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 75 000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Této žádosti ministerstvo nevyhovělo dne 30. 7. 2021.

12. Na základě učiněného skutkového závěru učinil soud následující právní závěr:

13. Podle § 13 odst. 1 [anonymizováno] stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

14. Podle § 31a odst. 1 [anonymizováno] bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

15. Podle § 31a odst. 2 [anonymizováno] zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. Podle § 31a odst. 3 [anonymizováno] v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Podle [ustanovení pr. předpisu] se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

18. Přiměřenost délky soudního řízení ve smyslu věty třetí § 13 odst. 1 [anonymizováno] je součástí práva na spravedlivý proces, jednoho ze základních lidských práv garantovaných jak vnitrostátními právními předpisy nejvyšší právní síly (čl. 38 odst. 2 Listiny), tak i právními předpisy mezinárodního původu, zejména Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Právě ve světle těchto právních předpisů se [název soudu] ve stanovisku [stanovisko NS] zabýval výkladem § 13 a § 31a [anonymizováno] obsahujícím zákonnou úpravu zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních řízení. Přitom navázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ [anonymizováno]“), která vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Postačí tedy, pokud stěžovatel vznik nemajetkové újmy tvrdí a jeho tvrzení není úspěšně popřeno (rozsudek velkého senátu [anonymizováno] ze dne 29. 3. 2006, [anonymizováno] proti [země], [číslo]). Stanovisko je však možné aplikovat pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

19. Dle věty první čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv [anonymizováno] obvinění proti němu. Účelem citovaného ustanovení je zajistit právo na spravedlivý proces dvěma kategoriím osob: těm, jejichž občanská (civilní) práva nebo závazky jsou nějakým způsobem zpochybněny, a těm, kdož čelí [anonymizováno] obvinění. Judikatura [anonymizováno] vykládá pojem obvinění z [anonymizováno] činu obsažený v Úmluvě tzv. autonomním způsobem a čl. 6 Úmluvy, garantující právo na spravedlivý proces, aplikuje také na řízení o některých deliktech, které jsou ve vnitrostátním právním řádu označeny nikoli jako [anonymizováno] činy, ale jako disciplinární delikty nebo přestupky (srov. rozsudek [anonymizováno] ze dne 28. 6. 1984, C. a F. proti [země], [číslo]). Vztahuje tak vyšší požadavky na spravedlivost procesu nejen na řízení označená jako [anonymizováno], ale i na některá řízení označená jinak. Pro aplikovatelnost čl. 6 Úmluvy v jeho trestní části je rozhodující zodpovězení tzv. [anonymizováno] kritérií (srov. rozhodnutí [anonymizováno] ze dne 8. 6. 1976 [příjmení] a ostatní proti [země], [číslo]), mezi něž patří: (i) posouzení příslušnosti sankce k určitému právnímu odvětví, (ii) analýza povahy porušení práva, za něž je sankce ukládána, a (iii) zhodnocení stupně přísnosti sankce. První kritérium (tj. zda je čin kvalifikován jako [anonymizováno]) je pouze výchozím bodem úvah a samo o sobě bez spojení se zbývajícími nemá význam. Druhá dvě kritéria jsou alternativní; tj. stačí naplnění jednoho z nich pro podřazení případu pod čl. 6 Úmluvy.

20. Dále platí, že z podstaty věci je právo na spravedlivý proces garantováno v řízeních vedených před soudem. Termín projednání soudem je však judikaturou [anonymizováno] vykládán široce, a proto je možné čl. 6 odst. 1 Úmluvy vztáhnout i na správní řízení, v němž je možno uložit sankci naplňující znaky trestního obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a je-li jeho absolvování podmínkou pro přístup k soudu, tedy jestliže na ně navazuje soudní přezkum (srov. rozsudek [anonymizováno] ze dne 6. 3. 2012, ve věci [anonymizováno] proti [země], [číslo]). V případě kladné odpovědi na tyto otázky je nezbytné správní i soudní řízení posuzovat jako jeden celek (neboť je v nich z hlediska čl. 6 Úmluvy rozhodováno o tomtéž nároku, pouze před různými orgány) a do celkové délky řízení započítat nejenom přezkum správním soudem, ale i samotné rozhodování správních orgánů.

21. Nejsou-li však tyto podmínky splněny, ať již z hlediska věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo toho, že posuzované řízení neprobíhalo před soudem a nejde ani o správní řízení, na které by soudní řízení navazovalo, pak čl. 6 odst. 1 Úmluvy na posuzované řízení nedopadá, a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci aplikovat ani stanovisko [stanovisko NS]. To ale neznamená, že v případě nadměrné délky tohoto řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 [anonymizováno]. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí [anonymizováno] spočívající v nepřiměřené délce řízení, ale půjde o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí [anonymizováno] spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě. V případě těchto řízení je možné odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení, a to buď jednotlivě, nebo v jejich souhrnu, nikoliv nepřiměřenou délku celého řízení. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry stanoviska [stanovisko NS], neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. Poškozený je proto povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.

22. V řešeném případě se žalobkyně domáhala odškodnění za nepřiměřenou délku správního a navazujícího soudního řízení ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí [anonymizováno]. V rámci správního řízení byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 800 000 Kč za spáchání tří správních deliktů dle § 66 zákona o odpadech. Byť se řízení vedlo pro uložení sankce za nikoliv trestný čin (kritérium i), soud považuje za v zásadě nepochybné, že sankce za správní delikty měly trestněprávní povahu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Co se týče posouzení povahy deliktů v dané věci (kritérium ii), je nutno konstatovat, že zákon o odpadech chrání obecný, nikoli partikulární zájem. Druhé kritérium tedy svědčí závěru, že svou povahou všechny tři delikty spadají spíše do oblasti trestněprávní. Pokud jde o povahu a přísnost sankce (kritérium iii), je nutno připomenout, že podle běžného smyslu pojmů obecně pod trestní právo spadají činy, jejichž pachatelům hrozí tresty určené především k vyvolání odrazujícího účinku, a které obvykle spočívají v opatřeních zbavení svobody a v pokutách s výjimkou těch, které svou povahou, trváním nebo způsobem výkonu nemohou způsobit výraznou újmu. Sankce s horní hranicí 50 000 000 Kč (§ 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech) není dle názoru zdejšího soudu nijak zanedbatelná a směřuje tak mimo jiné k tomu, aby případné pachatele odradila od opakování zakázaného jednání (k tomu srov. rozsudek [název soudu] ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka]).

23. Z výše uvedeného tedy jednoznačně plyne, že správní řízení bylo vedeno pro čin mající trestněprávní povahu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Po pravomocném ukončení správního řízení pak následoval soudní přezkum správního rozhodnutí na úseku správního soudnictví, přičemž platí, že podmínkou pro přístup ke správnímu soudu bylo absolvování správního řízení (§ 5 s. ř. s.). Řízení jako celek tedy spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který, mimo jiné, garantuje právo na jeho přiměřenou délku.

24. Dále se soud zabýval otázkou, zda lze v řešeném případě považovat délku správního a soudního řízení za přiměřenou, či naopak zda délka těchto řízení ve svém celku znamenala nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Jak uvedeno výše, žalobkyni byla správními orgány uložena pokuta za tři správní delikty na úseku odpadového hospodářství. Řízení bylo zahájeno z moci úřední dne 9. 9. 2016 zasláním oznámení, přičemž inspekce vydala rozhodnutí dne 30. 11. 2016. Tuto délku soud považuje za přiměřenou, neboť inspekce se zabývala souběhem tří správních deliktů spáchaných v průběhu více let, které bylo třeba odlišně právně kvalifikovat. Stejně tak soud shledal v zásadě přiměřenou délku odvolacího řízení, které bylo zahájeno podáním odvolání dne 19. 12. 2016 a ukončeno dne 5. 10. 2017 vydáním rozhodnutí. Ministerstvo totiž přezkoumávalo nejen zákonnost a věcnou správnost napadeného rozhodnutí, ale rovněž se k námitce zabývalo dopadem sankce na majetkové poměry žalobkyně a jejím případným likvidačním účinkem. K tomu bylo třeba vyžádat podklady, které žalobkyně v tomto odvolacím řízení nedoložila.

25. Soud však naproti tomu dospěl k závěru, že řízení bylo zatíženo výrazným průtahem v řízení před správním soudem, který z celkového hlediska zapříčinil nepřiměřenou délku řízení, potažmo nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 [anonymizováno]. Správní žaloba byla podána dne 10. 12. 2017 a z počátku činil správní soud příslušné úkony plynule. Již dne 14. 12. 2017 vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku a k doložení napadeného rozhodnutí a vyžádal si od žalovaného správní spis a vyjádření k žalobě. Dne 11. 1. 2018 městský soud rozhodl o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žaloby, dne 13. 2. 2018 žalovaný zaslal soudu vyjádření k žalobě a dne 27. 4. 2018 k němu žalobkyně zaslala repliku. Nejpozději ode dne 28. 4. 2018 tak bylo možno ve věci nařídit jednání, [anonymizováno] soud však zůstal zcela nečinný až do 19. 10. 2020, kdy vyzval účastníky řízení, aby sdělili, zda s ohledem na současnou epidemiologickou situaci souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Rozhodnutí ve věci soud vydal dne 25. 11. 2020.

26. S ohledem na výše uvedené soud považuje za nepochybné, že délku řízení před správním soudem nelze považovat za přiměřenou charakteru a složitosti předmětu řízení. Řízení bylo procesně jednoduché, neboť spis byl připraven k vydání rozhodnutí již ode dne 28. 4. 2018, a nelze považovat za standardní, aby věcný přezkum trval soudu více než dva a půl roku. Omluvou pro takto dlouhou prodlevu přitom nemůže být ani tvrzení žalované, že řízení před Městským soudem v Praze v obdobných věcech obvykle trvají v řádu dvou až tří let; tato skutečnost spíše svědčí o tom, že průtah v nyní projednávané věci nebyl před [název soudu] výjimkou, ale tento soud se dopouští průtahů v řízení opakovaně. Důvodem ospravedlňujícím délku řízení rovněž nemohlo být [anonymizována dvě slova], neboť pandemie tohoto onemocnění vypukla na jaře 2020, tedy až po dvou letech od posledních úkonů ve spise a žalobkyně nadto souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání. Správnímu soudu proto nic nebránilo ve vydání rozhodnutí ve věci, a to již ode dne 28. 4. 2018.

27. Soud tedy z důvodů výše popsaných dospěl k závěru, že napadené řízení jako celek neproběhlo v přiměřené délce, čímž se příslušné státní orgány dopustily nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 [anonymizováno]. Ohledně stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud vyšel z § 31a odst. 3 [anonymizováno] ve spojení se závěry stanoviska [stanovisko NS]. Přitom vzal v potaz, že přiměřené zadostiučinění se standardně přiznává v penězích, pouze ve zcela výjimečných případech postačí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Z hlediska určení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění soud nejprve zhodnotil celkovou délku řízení, následně přihlédnul k jeho složitosti, jednání poškozeného, postupu orgánů veřejné moci a významu předmětu řízení pro poškozeného.

28. Ohledně délky řízení soud již výše uvedl, že řízení bylo zahájeno dne 9. 9. 2016 a pravomocně ukončeno dne 26. 11. 2020 Celkem tedy řízení trvalo čtyři roky a dva a půl měsíce. Nečinnost samotného správního soudu pak z tohoto čítala období od 28. 4. 2018 do 19. 10. 2020, tj. dva a půl roku. Dobu dva a půl roku od posledního úkonu správního soudu ve spise do navazujícího rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání nelze ani v rámci správního soudnictví považovat za přiměřenou, a soud z tohoto důvodu uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení.

29. Z hlediska složitosti soud připomíná, že stanovisko [stanovisko NS] zohledňuje zejména počet instancí, v nichž byla věc řešena, jakož složitost skutkovou a právního posouzení. Tato kritéria mohou mít vliv na snížení základní částky, neboť z podstaty věci ospravedlňují delší trvání posuzovaného řízení. V řešeném případě byla věc před správními orgány řešena ve dvou instancích, tedy zcela standardně, přičemž žalobkyně podala odvolání z důvodu nesouhlasu se závěry inspekce. Správní soud poté rozhodoval pouze v jedné instanci, neboť žalobkyně výsledek soudního přezkumu akceptovala a nepodala kasační stížnost. Z hlediska počtu instancí je tak nutno na posuzované řízení pohlížet jako na méně složité (nadto žalobkyni nelze klást k tíži, že využila řádný opravný prostředek a následně podala správní žalobu), tj. bez vlivu na konečnou částku. Ke stejnému závěru pak soud dospěl i při posouzení složitosti řízení, neboť řízení bylo z procesního hlediska zcela jednoduché a ani právní posouzení případu se nevymykalo běžným kauzám řešeným před správním soudem.

30. Rovněž z hlediska kritéria jednání poškozeného bylo posuzované řízení zcela standardní, žalobkyně sice podala opravný prostředek a správní žalobu, ovšem to jí nemůže být kladeno k tíži. Žádné obstrukční chování soud nezjistil, žalobkyně naopak na výzvy správních orgánů i správního soudu pružně a rychle reagovala. Na druhou stranu, ze spisového materiálu nikterak nevyplynulo, že by žalobkyně rozhodnutí ve věci jakkoli urgovala, tj. nevyužila možnosti domáhat se odstranění průtahů v řízení před správním soudem, což samozřejmě mohla kdykoli v „ průtahovém období“ učinit a soud by to v rámci tohoto kritéria mohl hodnotit ve prospěch žalobkyně. Jednání žalobkyně proto také nemělo vliv na modifikaci konečné částky.

31. Třetím z kritérií je postup orgánů veřejné moci během řízení, které zejména vyžaduje, aby byl postup orgánů v řízení plynulý, prostý období nečinnosti a směřující k rozhodnutí věci. Jak uvedeno výše, správní orgány těmto požadavkům dostály, neboť k výraznějším průtahům v řízení došlo pouze v řízení před správním soudem. Ani za této situace však soud neshledal důvod pro zvýšení základní částky, neboť průtah v řízení před městským soudem byl základním důvodem pro samotné shledání nepřiměřené délky řízení. Toto pochybení proto nezůstalo opomenuto, neboť se promítlo již do základní částky, z níž soud vycházel při stanovení celkové částky zadostiučinění. S ohledem na míru zavinění soudu na délce řízení proto není možno tuto újmu napravit jinak než zadostiučiněním v penězích, jak požadovala žalovaná.

32. Ohledně kritéria významu předmětu pro poškozeného, soud připomíná, že dle stanoviska [stanovisko NS] je obecně kladen důraz na trestní věci (zejména je-li omezena osobní svoboda), řízení ve věci ochrany osobnosti, řízení opatrovnická, o osobním stavu, pracovněprávní spory, řízení o sociálních dávkách atd. Předmět těchto řízení sám o sobě odůvodňuje zvýšení základní částky, neboť zvýšený význam pro poškozeného se zde presumuje. Předmětem posuzovaného řízení však bylo uložení peněžité sankce za správní delikty právnické osobě, předpoklad zvýšeného významu pro poškozeného se zde tedy neuplatní. Soud připomíná, že v tomto„ běžném“ typu řízení je na žalobkyni, aby okolnosti zvyšující význam tvrdila a rovněž prokazovala. Naopak snížený význam pro poškozeného by měla tvrdit a prokazovat žalovaná. Žalobkyně v této souvislosti uvedla, že posuzované řízení pro ni mělo zvýšený význam s ohledem na výši uložené sankce. Ke svému tvrzení však nedoložila žádné důkazy. Soud se proto naopak ztotožnil s žalovanou, že posuzované řízení zvýšený význam pro žalobkyni nemělo.

33. Předně je třeba zdůraznit, že žalobkyně je profesionální právnická osoba v oblasti nakládání s odpady, které byla uložena pokuta za souběh tří správních deliktů při samotné spodní hranici zákonné sazby. Dopadem uložené pokuty do majetkových poměrů žalobkyně se přitom zabýval jak odvolací správní orgán, tak i správní soud, přičemž oba dospěly k závěru, že výše pokuty nepředstavuje pro podnikání žalobkyně významnější ohrožení. O tom svědčí rovněž skutečnost, že žalobkyně po zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě pokutu bez dalšího uhradila a nepožádala o odložení vymáhání pokuty či o možnost její úhrady ve splátkách. Dále je třeba podotknout, že ačkoliv řízení před správním soudem trvalo relativně dlouhou dobu, jeho předmětem byl přezkum pravomocného správního rozhodnutí a žalobkyně uloženou povinnost již splnila (pokutu uhradila). Zamítnutí správní žaloby tak žalobkyni do budoucna nemohlo finančně ohrozit a vyhovění žalobě by naopak pro žalobkyni znamenalo získání uhrazené pokuty zpět, a to navíc i se zákonným úrokem z prodlení. V tomto směru tedy žalobkyně nebyla vystavena významnější nejistotě z výsledku řízení.

34. Soud se konečně ztotožnil s žalovanou, že v řešeném případě bylo namístě zohlednit fakt, že žalobkyně se domáhala náhrady za nepřiměřenou délku řízení, v němž byla pravomocně shledána vinnou ze spáchání správních deliktů na úseku odpadového hospodářství. Přitom vyšel přiměřeně z judikatury [název soudu], podle níž je třeba při posuzování míry nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení zohlednit, zda byl poškozený pachatelem trestného činu či nikoliv. Dle [název soudu] se poškozený ([anonymizováno]) vědomě stal hybatelem děje, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat (srov. rozsudek [název soudu] ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. [spisová značka]). Uvedené platí obdobně i pro nyní řešený případ, neboť žalobkyně se dopustila třech správních deliktů na úseku odpadového hospodářství, za něž jí byla pravomocně uložena pokuta, a uvedené rozhodnutí bylo následně potvrzeno správním soudem jako věcně správné. Uvedené platí tím spíše, že žalobkyně vystupovala jako profesionální právnická osoba a k deliktnímu jednání došlo při provozu zařízení, tedy v rámci činnosti, která je zdrojem jejích příjmu. Z toho důvodu soud shledal jako adekvátní snížit základní částku o 20 %.

35. S ohledem na výše řečené soud stanovil výši základní částky na 15 000 Kč za rok (tj. 1 250 Kč za jeden měsíc řízení). Řízení trvalo 4 roky a 2,5 měsíce, za první dva roky žalobkyni náleží dle stanoviska [stanovisko NS] pouze polovina základní částky (každé řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních dvou letech trvání řízení není příliš závažná). Za září 2016 až září 2018 tedy žalobkyni náleží částka 15 000 Kč, za září 2018 až září 2020 částka 30 000 Kč a za 2,5 měsíce od 10. 9. 2020 do 26. 11. 2020 částka 3 125 Kč Celkem tak činí základní částka 48 125 Kč. Tuto částku zvolil soud s ohledem na skutečnost, že délka řízení byla sice nepřiměřená, ale zároveň nikterak extrémní.

36. Základní výši odškodnění je pak třeba upravit součtem procentního vyjádření snížení či zvýšení základní částky (srov. též rozsudek [název soudu] ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. [spisová značka]). V řešené věci soud snížil základní částku o 20 %, jak rozvedeno v bodě 32. odůvodnění tohoto rozsudku, výsledná výše přiměřeného zadostiučinění tak činí 38 500 Kč.

37. Podle ustálené judikatury (srov. bod 10 stanoviska [stanovisko NS]) má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 [anonymizováno]. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně doručila výzvu ve smyslu § 14 [anonymizováno] [stát. instituce] dne 12. 2. 2021 (byť se nejednalo o příslušný úřad, účinky uplatnění nároku byly podle § 14 odst. 2 [anonymizováno] zachovány), žalovaná tak měla lhůtu k plnění do 12. 8. 2021 (srov. § 605 odst. 2 o. z.) a dnem 13. 8. 2021 se ocitla v prodlení. Úrok z prodlení byl určen v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

38. Soud proto s ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti žalobě co do výše 38 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 13. 8. 2021 do zaplacení vyhověl, jak uvedeno ve výroku I. rozsudku. Ve zbytku žalobkyní požadovaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení soud žalobu zamítl, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši finančního zadostiučinění záviselo na úvaze soudu a žalobkyně byla co do základu sporu plně úspěšná (srov. nález [název soudu] sp. zn. [ústavní nález]). Při stanovení výše náhrady nákladů řízení soud vyšel z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), a to s ohledem na závěry usnesení [název soudu] ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyni proto přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 18 456 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) a. t. z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, replika dne 24. 11. 2021, účast na jednání dne 7. 4. 2022) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 600 Kč ve výši 2 856 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud tyto náklady k rukám zástupce žalobkyně.

40. Pro úplnost soud dodává, že podle § 31 odst. 4 [anonymizováno] nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za úkon spočívající v uplatnění nároku u žalované (k tomu srov. rovněž usnesení [název soudu] ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. [ústavní nález], a v něm citovanou judikaturu).

41. Lhůty k plnění stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. v délce tří dnů do právní moci rozsudku.