12 C 192/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupen advokátkou anonymizováno jméno příjmení příjmení sídlem anonymizováno číslo , PSČ obec a číslo - obec proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 - Nové Město pro zaplacení náhrady újmy a omluvu

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost poskytnout žalobci omluvu ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobce] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, k němuž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobce] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného, se zamítá.

II. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 40 000 Kč, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované peněžitého plnění a omluvy jakožto zadostiučinění za to, že žalovaná, resp. stát nedostál své povinnosti zajistit ochranu ústavně zaručených práv žalobce (zejména práva na ochranu soukromého a rodinného života) tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZStřZ“), který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobce, a to z důvodu jeho působení jako [anonymizováno] [územní celek], která je členem Sdružení místních samospráv ČR, IČ: 75130165 (dále jen„ SMS ČR“), které je oprávněným subjektem k hájení práv na samosprávu obcí a jejích představitelů. Žalobce tak byl veřejnými funkcionáři ve smyslu ZStřZ.

2. Žalobce dále uvedl, že setrvale nesouhlasí se zveřejňováním oznámení, které podává podle ZStřZ. Stát tím, že oznámení podaná podle zmíněného zákona přímo zveřejňoval a umožnil k nim anonymní přístup komukoli, tedy jakékoli osobě bez její identifikace (tj. plošné zveřejnění), porušuje ústavně zaručené právo na respekt k soukromí v podobě informačního sebeurčení s riziky dalšího nakládání s velmi citlivými informacemi o soukromí, ale i privátních informacích o třetích osobách (osob žalobcovi blízkých, příp. žalobcových věřitelů) s tím, že tyto informace tak mohou následně„ volně plout internetem“ či být na hranici legality či již za ní (zne) užívány dalšími osobami.

3. Protiústavnost novely stvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen„ nález ÚS“). Pochybení žalované spatřuje žalobce v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli ke shora uvedeným údajům žalobce, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále ve své žalobě odkázal na ochranu soukromí zakotvenou v § 81 odst. 2 a § 90 o.z..

4. Žalobce dále uvedl, že vykonává veřejnou funkci v menší obci již od roku [rok] [číslo], nad rámec své pracovní doby ve svém volném čase a ve snaze podle svých schopností rozvíjet svou obec, a to již několikáté volební období. Namísto ocenění za tuto činnost a vyjádření respektu k jeho právům, stát rozhodl, že u žalobce uskuteční majetkový striptýz a jeho majetkové a osobní poměry zveřejní všem k dispozici. Žalobce vyjádřil obavu, kdo bude aspirovat na místa představitelů samospráv, když výkon těchto funkcí je stižen vysokou mírou osobní odpovědnosti, umocněné absurdní politizací až kriminalizací činnosti jejich představitelů a rovněž podroben ostrakizujícím pravidlům střetu zájmů. K porušování práv žalobce docházelo setrvale od září 2017 do listopadu 2020. Žalobce též pociťoval výrazný negativní dopad zveřejňovaných informací z jeho soukromí a měl pocit, že se lidé o jeho majetku baví a myslí si, že si k němu mohl dopomoci na základě své funkce.

5. Žalovaná ve svých vyjádřeních k žalobám uvedla, že u ní žalobce uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne 24. 9. 2020. Žalovaná žádosti nevyhověla a konstatovala, že v namítaném postupu nelze shledat nesprávný úřední postup. Žalovaná uvedla, že je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení. Žalovaná se při své činnosti správce řídí ZStřZ. Žalované přitom nepřísluší posuzovat soulad zákona s Ústavou ČR a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení ZStřZ byla nálezem Ústavního soudu zrušena uplynutím dne 31. 12. 2020, a tudíž při výkonu veřejné moci nemohlo dojít k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení po dni 11. 2. 2020 (tj. datum vyhlášení nálezu), když vykonatelnost předmětného nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena až uplynutím roku 2020. V daném ohledu žalovaná odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st. [číslo], které dovodilo, že orgány veřejné správy jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Dle žalované je pak třeba vznik újmy dávat do souvislosti s přijetím protiústavní právní úpravy, nikoli s postupem žalované, přičemž legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. <b>Skutková zjištění:</b> 6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti.

7. Ze shodných tvrzení účastníků a z listinných důkazů soud zjistil a má za prokázané, že žalobce dne 24. 9. 2020, resp. 11. 10. 2020 uplatnil svůj nárok u žalované, která však jeho žádosti nevyhověla (srov. žádost žalobce ze dne 24. 9. 2020 a z 29. 9. 2020, stanovisko žalované ze dne 11. 3. 2021).

8. Mezi stranami bylo nesporné (učiněno nesporným při jednání dne 30. 11. 2021), že na základě ZStřZ docházelo ze strany žalované k plošnému zveřejňování podaných oznámení žalobců, jak uvedeno v žalobě, tj. do listopadu 2020, přičemž zmíněná oznámení byla přístupná prostřednictvím sítě Internet.

9. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 8. 4. 2020, soud zjistil, že Ústavní soud přezkoumával soulad ZStřZ, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018, s ústavním pořádkem. Zmíněným nálezem bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. 12. 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle ZStřZ, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů, tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) ZStřZ, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) ZStřZ, následně zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Uvedené nicméně nesplňuje test proporcionality, neboť není nezbytný k naplnění legitimního cíle zmíněné právní úpravy (srov. nález Ústavního soudu z 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17).

10. Z přípisu [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 28. 7. 2020 soud nezjistil pro rozhodnutí relevantní skutečnosti, pročež se jím v tomto rozsudku pro nadbytečnost nezabýval. <b>Právní posouzení věci:</b> 11. Žalobce se svou žalobou domáhal odškodnění za postup žalované v souvislosti se zveřejňováním oznámení dle ZStřZ v Centrálním registru oznámení, který byl veřejně přístupný prostřednictvím datové sítě Internet.

12. Dle soudu je namítaný postup žalované na základě ZStřZ výkonem veřejnoprávních pravomocí svěřených jí zákonem (v daném případě ZStřZ). Uvedené, tj. původ a způsob provedení tvrzeného zásahu, je přitom rozhodující pro určení aplikovatelného právního předpisu pro posouzení žalobního nároku.

13. Soud má tedy za to, že je tedy třeba na danou věc aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) coby speciální právní úpravu vůči obecné úpravě ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. Jestliže OdpŠk připouští náhradu nemajetkové újmy (srov. § 31a), pak je v případě, že je taková újma poškozenému způsobena při výkonu veřejné moci, lze postupovat právě jen podle této speciální právní úpravy (lex specialis derogat legi generali). V tomto ohledu soud odkazuje též na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č.j. č. j. 19 Co 282/2021- 164, ve skutkově obdobné věci jako v nadepsaném řízení.

14. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

15. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

17. Principy speciální právní úpravy obsažené v OdpŠk tak vycházejí z požadavku na řádný výkon veřejné moci, přičemž zohledňují presumpci správnosti jednotlivých aktů výkonu veřejné moci a z toho plynoucí omezenou možnost jejich přezkumu. Pouze při zjištění existence některého z omezených odpovědnostních titulů pak může (za splnění dalších kumulativních podmínek) nastat odpovědnost státu za újmu poškozeného a z toho plynoucí nároky na odškodnění (srov. též rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č.j. č. j. 19 Co 282/2021- 164).

18. Jak plyne ze shora uvedeného, OdpŠk v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 zákona) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

19. Z citovaného § 8 OdpŠk plyne, že aby bylo možné rozhodnutí státu považovat za nezákonné, je nezbytné, aby bylo zrušeno k tomu příslušným orgánem. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci (tj. zde soudů). Jinými slovy, podmínkou pro existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí je to, aby bylo rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým byla způsobena újma, zrušeno pro svou nezákonnost. V daném případě tak zjevně o nezákonné rozhodnutí nejde, neboť zde není žádné rozhodnutí, které by bylo pro svou nezákonnost zrušeno, resp. žalobce ani žádné takové rozhodnutí nenamítá.

20. Naproti tomu nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010 či rozsudek ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007; dále též srov. Vojtek, P., Bičák, V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha C. H. Beck, 2017, str. 145). Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O úřední postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 924/2013 ze dne 23. 7. 2015).

21. Na základě shora uvedeného je zřejmé, že v daném případě nejde ani o nesprávný úřední postup. Vytýkané jednání žalované totiž spočívalo v tom, že postupovala tak, jak jí zákon (tj. ZStřZ) ukládal. Žalovaná (stejně jako všechny orgány i osoby) přitom byla a je vázána platnými a účinnými právními předpisy. Uvedené platí i tehdy, kdy následně dojde k jeho (částečnému) zrušení ze strany Ústavního soudu z důvodu protiústavnosti. Nicméně žalovaná nemá žádnou pravomoc si sama předběžně posoudit ústavnost zákonů a v závislosti na svém závěru se rozhodnout, zda se bude takovým zákonem řídit či nikoli. Pouze na okraj lze uvést, že taková pravomoc nenáleží ani soudům, které pouze mohou podat návrh Ústavnímu soudu podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy.

22. Opačný výklad by byl v rozporu se základními principy právního státu, včetně dělby moci a závaznost zákona pro všechny subjekty. Přezkum ústavnosti zákona náleží podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy výhradně Ústavnímu soudu, který tak jako jediný subjekt rozhoduje nejen o případném zrušení takového protiústavního zákona, nýbrž též o případném odkladu vykonatelnosti svého nálezu podle ustanovení čl. 89 odst. 1 Ústavy a § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak jak to učinil v posuzované věci (srov. též rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č.j. č. j. 19 Co 282/2021- 164).

23. Na namítaném postupu žalované (v souladu s tehdy platným a účinným zákonem) přitom nic nemění ani pozdější nález Ústavního soudu, jímž byla daná právní úprava shledána protiústavní, neboť nález nemá zpětné účinky a nadto rozhodnutí o jejím zrušení bylo vydáno s odloženou vykonatelností. Rovněž je bez významu, že praxe samotné žalované coby správce registru oznámení se v průběhu času změnila, neboť z hlediska posouzení, zda byla předchozí praxe protiprávní (a tedy může představovat nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk) či nikoli, je případná odlišná pozdější praxe zcela irelevantní (srov. též rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č.j. č. j. 19 Co 282/2021- 164).

24. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že nárok na náhradu újmy neplyne ani z jiných ustanovení vnitrostátních právních předpisů či přímo aplikovatelných mezinárodních smluv nebo ustanovení Listiny základních práv a svobod. K obdobnému závěru dospěl též Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 10. 11. 2021, č.j. č. j. 19 Co 282/2021- 164, ve skutkově obdobné věci, s nímž se zdejší soud zcela ztotožňuje.

25. S ohledem na shora uvedené tedy soud dospěl k závěru, že v dané věci absentuje odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí. Jelikož tedy nejsou splněny kumulativní podmínky pro vznik odpovědnosti státu za újmu soud se pro nadbytečnost již detailně nezabýval tvrzenou újmou a jejím rozsahem, a žaloby v celém rozsahu jako nedůvodné zamítl (srov. výrok I. a II.).

26. Nad rámec uvedeného soud doplňuje, že žalobce konkrétní újmu v žalobě ani netvrdil. Žalobce pouze v obecné rovině uvedl, že pociťoval negativní dopad zveřejňovaných informací z jeho soukromí a že měl pocit, že se lidé o jeho majetku baví a myslí si, že si k němu mohl dopomoci na základě své funkce.

27. V daném ohledu soud zdůrazňuje, že újmu není na místě presumovat, ale je třeba ji řádně a konkrétně tvrdit a prokazovat, což v žalobě není splněno. Žalobce nedostál své primární povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti v řízení a pro svou nepřítomnost u jednání nemohl být ke splnění své povinnosti soudem vyzván dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., čímž se zbavil možnosti být ze strany soudu poučen o hrozícím neúspěchu ve sporu. Soud přitom nemusel (resp. ani nesměl) odročit jednání za účelem zjištění stanoviska žalobců či jejich případných návrhů na doplnění tvrzení a dokazování. Je totiž záležitostí samotného účastníka, aby zabezpečil zastoupení svých zájmů před soudem, a to buď přítomností svou nebo svého zástupce, případně z důležitých důvodů včas požádal o odročení jednání, což se však v daném případě nestalo. I z uvedeného důvodu (tj. neunesení břemene tvrzení ani břemene důkazního ohledně nemajetkové újmy) by tak žaloba musela být zamítnuta. <b>K nákladům řízení:</b> 28. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

29. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o.s.ř. činí 300 Kč za každý úkon.

30. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony po 300 Kč (písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb.. <b>Ke lhůtě k plnění:</b> 31. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal.