12 C 5/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 109 696 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 47 008,50 Kč, se zastavuje.

II. Žaloba se co do částky 22 687,5 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 30. 12. 2020 do zaplacení zamítá.

III. Žaloba se co do částky 40 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 30. 12. 2020 do zaplacení zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 47 008,50 Kč od 30. 12. 2020 do 30. 4. 2021, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 5.1.2020 se žalobce domáhal zaplacení částku 109 696 Kč s příslušenstvím, co by odškodnění za nezákonné trestní stíhání. Žalobce uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále též jako„ OS“) ze dne 6.12.2017, č.j. [číslo jednací], ve spojení s usnesením odvolacího soudu byl zproštěn části obžaloby. Rozsudkem OS ze dne 29.11.2019 ve spojení s usnesením odvolacího soudu byl žalobce zproštěn i zbývajících bodů obžaloby. S ohledem na uvedená rozhodnutí tak lze považovat za nezákonné usnesení policie ČR ze dne 4.4.2016, jímž bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu pojistného podvodu dle § 210 odst. 1 písm. a) a odst. 4 a § 210 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Žalobce uvedl, že od počátku trestního řízení spolupracoval. Žalobce dále uvedl, že dne 29.6.2020 uplatnil svůj nárok na náhradu újmy u žalované, avšak o jeho žádosti nebylo do dne podání žaloby rozhodnuto. Žalobce se domáhal náhrady škody odpovídající nákladům, které vynaložil na obhajobu v celkové výši 69 696 Kč. Žalobce rovněž požadoval náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v trestním řízení ve výši 40 000 Kč.

2. V podání ze dne 29.4.2021 žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce uplatnil svůj nárok dne 29.6.2020. Žalovaná požadavku žalobce co do částky 47 008,50 Kč vyhověla, když v uvedeném rozsahu mu uhradila škodu odpovídající nákladům vynaloženým na obhajobu. O tom rozhodla ve stanovisku ze dne 28.4.2021. Žalovaná nevyhověla nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a zároveň konstatovala, že v předmětné věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Ve svém vyjádření pak specifikovala úkony právní služby, které z její strany nahrazeny nebyly. Žalovaná učinila nesporným, že hodnota úkonu právní služby v dané věci činí 1 500 Kč + 300 Kč nákladový paušál. Dle žalované byla délka namítaného trestního řízení přiměřená, neboť v řízení bylo rozhodováno dvakrát soudem prvního stupně a dvakrát soudem druhého stupně. Délka řízení byla ovlivněna předsedou senátu JUDr. Zdeňkem Jilhánnem, který věc původně vyřizoval, neboť nerozhodl věc kompletně, ale pouze z části. Následně skončil ve funkci a věc byla přidělena novému předsedovi senátu v době, kdy se spis nacházel u Krajského soudu v Plzni s odvoláním státního zástupce proti prvnímu rozsudku; věc byla dle žalované složitá.

3. U jednotlivých (dosud neproplacených) úkonům obhajoby žalovaná nesporovala jejich provedení, nýbrž k nim uvedla: -) Ke stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, že za tento úkon náleží odměna pouze ve výše jedné poloviny, neboť se nejedná o podání ve věci samé, nýbrž o úkon dle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 advokátního tarifu. -) Ke sdělení ze dne 27. 7. 2017 a dne 22. 1. 2018, že se nejedná o úkon účtovatelný dle advokátního tarifu. -) K poradě s klientem před hlavním líčením – 20. 3. 2017 – že za tento byla uznána odměna pouze ve výši jednoho úkonu v souladu s § 11 odst. 1 písm. c), neboť nelze zvyšovat počet úkonů za situace, kdy jde o poradu mnohahodinovou. -) K dopisům pojišťovně [právnická osoba] ze dne 27. 6. 2016, pojišťovně [právnická osoba] ze dne 27. 6. 2016, pojišťovně [právnická osoba] ze dne 27. 6. 2016, pojišťovně [právnická osoba] ze dne 10. 5. 2016, jednání v sídle poj. [právnická osoba] v [obec] a návrhům na narovnání – poj. [právnická osoba] a poj. [anonymizováno] uvedla, že u těchto úkonů došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou; nad to nelze tyto úkony považovat za účelné směřující ke zrušení či změně nezákonného rozhodnutí.

4. Podáním ze dne 6.6.2021 vzal žalobce svou žalobu částečně zpět v návaznosti na to, že mu dne 30.4.2021 byla ze strany žalované uhrazena částka 47 008,50 Kč. Žalobce k žalovanou sporovaným úkonům právní služby uvedl, že jsou účelné a v souladu s advokátním tarifem, přičemž se zejména jednalo o náklady skutečně vynaložené žalobcem. Žalobce rovněž rozporoval závěr žalované, že nedošlo k průtahům.

5. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. V dané věci soud na základě výsledku přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání neměli námitek. Soud tedy s ohledem na splnění podmínek předvídaných shora uvedeným ustanovením § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání. K částečnému zastavení řízení:

6. Podle § 96 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) může vzít žalobce za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle odstavce 2 ustanovení, je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Dle odstavce 3 ustanovení, jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, a nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Dle odstavce 4 ustanovení, ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

7. Procesní úkon žalobce, kterým došlo ke zpětvzetí žaloby co do částky 47 008,5 Kč ještě před zahájením jednání ve věci samé, splňuje veškeré právem požadované obsahové náležitosti a byl proveden v zákonem požadované formě ve smyslu § 42 o. s. ř. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl podle § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. <b>Skutková zjištění:</b> 8. Soud ze shodných tvrzení účastníků a z listinných důkazů (tj. z žádosti žalobce z 29. 6. 2020 a ze stanoviska žalované ze dne 28. 4. 2021) vzal za prokázané, že se žalobce dne 29. 6. 2020 obrátil na žalovanou s žádostí o zaplacení náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění ve výši a z důvodů uvedených v žalobě. Soud vzal dále za prokázané, že dle žalované v projednávané věci došlo ohledně žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady číslo 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“), žalobci uhradila dne 30. 4. 2021 částku 47 008,5Kč (na obhajném) a ve vztahu k namítané délce řízení uvedla, že nebyla nepřiměřená. Soud má tak za prokázané, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na vzniklou majetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, předvídanou § 14 zákona spočívající v předběžném uplatnění nároku u příslušného orgánu (tj. projednávané věci žalované).

9. Ze spisu vedeného u OS pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony, rozhodnutí soudu a podání účastníků): -) Dne 4. 4. 2016 došlo na základě usnesení policejního orgánu Policie ČR, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, čj. KRPK [číslo] 2016 [číslo], k zahájení trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu pojistný podvod podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku, pokračujícího přečinu pojistný podvod podle § 210 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a pokračujícího přečinu pojistný podvod podle § 210 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. -) Dne 7. 4. 2016 podal žalobce proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. -) Dne 19. 5. 2016 byla stížnost žalobce zamítnuta. -) Ve dnech 4. 5. 2016, 22. 6. 2016, 23. 6. 2016, 5. 8. 2016, 21. 6. 2016, 27. 6. 2016 se konaly výslechy svědků. -) Ve dnech 10. 5. 2016, 6. 6. 2016 a 21. 11. 2016 se konaly výslechy žalobce. -) Dne 5. 1. 2017 podalo Okresní státní zastupitelstvím v Chebu na žalobce obžalobu pro spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku (bod I. obžaloby) v souběhu s dvěma přečiny pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (body II. a III. obžaloby). -) Ve dnech 21. 3. 2017, 10. 5. 2017, 21. 6. 2017, 28. 7. 2017, 18. 10. 2017, 22. 11. 2017, 6. 12. 2017 se konala hlavní líčení. -) Dne 6. 12. 2017 vydal Okresní soud v Chebu rozsudek, na základě kterého byl žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu dle bodu I. obžaloby zproštěn. -) Dne 2. 2. 2018 podal Okresní státní zástupce v Chebu odvolání. -) Dne 9. 3. 2018 byl spis předložen Krajskému soudu v Plzni. -) Dne 18. 10. 2018 odvolací soud odvolání zamítl. -) Ve dnech 26. 1. 2018, 27. 2. 2018, 8. 3. 2019, 3. 5. 2019, 29. 11. 2019 se konala hlavní líčení. -) Dne 29. 11. 2019 vydal Okresní soud v Chebu rozsudek, na základě kterého byl žalobce uznán vinným v bodě III. obžaloby ze spáchání pokračujícího přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. V bodě II. obžaloby byl žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn viny. -) Dne 10. 12. 2019 podal žalobce odvolání. -) Dne 13. 12. 2019 byl spis předložen Krajskému soudu v Plzni. -) Dne 16. 1. 2020 vydal Krajský soud v Plzni rozsudek čj. 9To 422/2019-1059, kterým napadený rozsudek v odsuzující části zrušil a znovu rozhodl tak, že žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil viny.

10. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. <b>Právní úprava:</b> 11. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

12. Podle § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

13. Podle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle odst. 2 zmíněného ustanovení má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

15. Dle § 8 odst. 1 zákona platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

16. Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Podle § 15 odst. 1 zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ustanovení § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem.

19. Podle § 31 odst. 1 a 3 zákona náhrada škody zahrnuje náhradu takových nákladů řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, přičemž náklady na zastoupení jsou součástí nákladů řízení a zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování; výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (tj. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen„ advokátní tarif“ nebo„ AT“).

20. Dle ustanovení § 31a odst. 1 zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona, se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. <b>Právní posouzení věci:</b> 21. Žalobce se domáhal náhrady škody odpovídající nákladům na obhajobu, které vynaložil v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, a dále náhrady újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým trestním řízením. Soud se nejprve zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy. <i>(i) Ke škodě odpovídající nákladům na obhajobu</i> 22. Jak plyne ze shora uvedeného, zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 zákona) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí (či došlo k nesprávnému úřednímu postupu); (ii) poškozenému vznikla škoda (či jiná újma); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím (či nesprávným úředním postupem), jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

23. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003). Jiné, než odsuzující rozhodnutí je totiž v zásadě rozhodnutím, které ve svých důsledcích ruší účinky zahájeného trestního stíhání a má tak stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona.

24. Jak uvedeno shora, stát stíhá objektivní odpovědnost. Z toho plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona). Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004).

25. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (tj. nezákonném trestním stíhání), neboť žalobce byl obžaloby zproštěn. Existence odpovědnostního titulu ostatně ani nebyla mezi stranami sporná, když žalovaná žalobce částečně odškodnila.

26. Zákon (č. 82/1998 Sb.) blíže nedefinuje pojem škody ani v obecné rovině neupravuje rozsah její náhrady. V této otázce je tudíž třeba vycházet ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o. z.“). Dle § 2951odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu; není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Dle § 2952 o. z. pak platí, že se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Škodou je přitom míněna majetková újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu), je objektivně vyjádřitelná v penězích a je tudíž tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Skutečnou škodou se rozumí majetková újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk představuje ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nenastala škodná událost - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2004 ze dne 18. 8. 2005 či sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 ze dne 4. 11. 2004).

27. Za situace existence nezákonného rozhodnutí (tj. nezákonné trestní stíhání) na straně jedné a prokázaného (nesporného) provedení úkonů právní služby a (nesporného) vyúčtování odměny ze strany obhájce, soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobou uplatněný nárok na náhradu nákladů na obhajobu je co do svého základu po právu.

28. Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal zaplacení celkové částky 22 687,5 Kč s přísl. za následující úkony právní služby, přičemž žalovaná realizaci a vyúčtování těchto úkonů ani nijak nerozporovala (uvedené plyne z repliky žalobce a ze stanoviska žalované ze dne 28. 4. 2021): -) Stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání (žalovaná za tento úkon přiznala odměnu pouze ve výši jedné poloviny). -) Sdělení ze dne 27. 7. 2017. -) Sdělení ze dne 22. 1. 2018. -) [příjmení] s klientem před hlavním líčením dne 20. 3. 2017 (žalovaná uznala odměnu pouze ve výši jednoho úkonu). -) Dopis pojišťovně [právnická osoba] ze dne 27. 6. 2016. -) Dopis pojišťovně [právnická osoba] ze dne 27. 6. 2016. -) Dopis pojišťovně [právnická osoba] ze dne 27. 6. 2016 -) [právnická osoba] ze dne 10. 5. 2016. -) Účast na jednání v sídle poj. [právnická osoba] v [obec]. -) Návrh na narovnání – poj. [právnická osoba] -) Návrh na narovnání - poj. [anonymizováno].

29. S přihlédnutím ke shora uvedenému soud přezkoumal každý jednotlivý úkon právní služby, který žalovaná neuznala, a dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení výše uvedených úkonů není důvodný, a to z následujících důvodů.

30. Vztahu ke stížnosti proti zahájení trestního stíhání soud dospěl k závěru, že za tento úkon právní služby náleží dle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 advokátního tarifu mimosmluvní odměna pouze ve výši poloviny mimosmluvní odměny, neboť se nejedná o úkon ve věci samé. Uvedený závěr soud rovněž opírá o usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. 3 To 161/2006, v němž bylo uvedeno, že:„ stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání je svou povahou nejbližší úkonům právní služby uvedeným v ust. § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu s mimosmluvní odměnou ve výši jedné poloviny úkonu“. Z uvedeného důvodu se soud ztotožnil s názorem žalované.

31. Ve vztahu ke sdělením ze dne 27. 7. 2017 a 22. 1. 2018, které zaslal obhájce žalobce soudu, platí, že v souladu s § 31 zákona totiž platí, že se hradí účelně vynaložené náklady na obhajobu ve výši mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu. Oporu pro uvedený závěr soudu lze nalézt rovněž v judikatuře Nejvyššího soudu, dle něhož náhrada nákladů řízení ani náhrada nákladů zastoupení podle zákona není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady. Za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Náklady zastoupení se proto nahrazují v rozsahu podle advokátního tarifu, a nikoliv podle smluvní odměny za zastupování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2533/2013 ze dne 24. 6. 2015). Samotný § 11 advokátního tarifu přitom obsahuje taxativní výčet úkonů právní služby, za které náleží mimosmluvní odměna. Pouhé sdělení soudu mezi těmito úkony absentuje; nelze je proto považovat za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 31 zákona.

32. Ve vztahu k poradě s klientem před hlavním líčením dne 20. 3. 2017 soud uvádí, že podle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu platí, že mimosmluvní odměna náleží rovněž za poradu s klientem přesahující jednu hodinu. Jak přitom plyne již ze samotného jazykového (jakož i teleologického) výkladu, nelze zvyšovat počet úkonů za situace, kdy jde o poradu mnohahodinovou (na tomto výkladu se koneckonců shoduje i komentářová literatura; viz KOVÁŘOVÁ, Daniela et al. Vyhláška o advokátním tarifu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, komentář k § 11 odst. 1 písm. c)).

33. Ve vztahu k dopisům pojišťovně [právnická osoba] ze dne 27. 6. 2016, pojišťovně [právnická osoba] ze dne 27. 6. 2016, pojišťovně [právnická osoba] ze dne 27. 6. 2016, pojišťovně [právnická osoba] ze dne 10. 5. 2016, účasti na jednání v sídle poj. [právnická osoba] v [obec] a návrhům na narovnání soud zdůrazňuje, že v rámci úpravy rozsahu náhrady škody zákon původně stanovil, že se hradí náklady řízení, pokud poškozenému vznikly jak v souvislosti s řízením, v němž bylo nezákonné rozhodnutí (též rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření) vydáno, tak v řízení, v němž bylo dosaženo jeho odstranění, resp. stavu zakládajícího podmínky odpovědnosti státu za škodu. Od novelizace provedené zákonem č. 160/2006 Sb. však zákon hovoří pouze o nákladech řízení, které poškozený účelně vynaložil na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. tak vzniká až v souvislosti s tím, že dojde k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu, které je třeba odstranit a vynaložit přitom zvýšené náklady. V projednávané věci platí, že shora vypočtené úkony se týkaly snahy o dosažení tzv. narovnání, což je trestněprocesní institut, který upravuje zastavení trestního stíhání obviněného, jestliže byla mezi ním a poškozeným uzavřena dohoda o náhradě způsobené škody. Narovnání je jeden z projevů tzv. restorativní justice. Zároveň se institut řadí mezi tzv. odklony, v zahájeném trestním řízení se nepokračuje a je vyřízeno bez vyslovení viny (viz § 309 trestního řádu). Na tomto místě se zdůrazňuje, že již za účinnosti zákona [číslo] Sb. soudy dovodily, že právo na náhradu škody způsobené usnesením o vznesení obvinění lze uplatnit zpravidla v případech, kdy toto rozhodnutí nebylo zrušeno, ale trestní stíhání příslušné osoby bylo zastaveno nebo tato osoba byla zproštěna obžaloby; smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu totiž odpovídá, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě) byla odčiněna. Na druhou stranu za nezákonné není možno považovat automaticky každé zahájení trestního stíhání, které nevedlo k pravomocnému odsouzení. To plně odpovídá požadavku materiálního chápání výkladu pojmu nezákonného rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dne 23. 2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Nelze přitom přehlédnout, že podle § 12 odst. 2 písm. c) zákona platí, že právo na náhradu škody nevznikne, pokud výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání. Úkony obhajoby směřující k uzavření dohody o narovnání tak proto nelze považovat za úkony účelně vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí.

34. S ohledem na výše uvedené proto soud výrokem II. tohoto rozhodnutí žalobu co do částky 22 687,5 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 30. 12. 2020 do zaplacení zamítl. <i>(ii) K nemajetkové újmě za délku řízení:</i> 35. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

36. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

37. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu původního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou původního řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

38. V dané věci začalo rozhodné období posuzovaného řízení běžet dne 4. 4. 2016. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 16. 1. 2020, kdy nabyl zprošťující rozsudek právní moci. Celková délka posuzovaného řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce, tedy činí cca 3 roky a 9 měsíců.

39. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, dále probíhalo přípravné řízení u policie za dozoru státního zastupitelství. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní, resp. justiční soustavy, nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

40. Posuzované řízení bylo dle soudu po skutkové stránce, procesněprávní i hmotněprávní standardně složitější, jak plyne ze shora provedeného dokazování trestním spisem.

41. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce posuzovaného řízení ve smyslu nečinnosti či obstrukcí nepodílel. Nicméně soud nemohl přehlédnout, že jednání bylo dvakrát odročeno i kvůli možnému uzavření dohody s poškozenými a dosáhnout narovnání.

42. Pokud jde o význam řízení, tak ten soud posoudil jako zvýšený. Vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, kterým bylo trestní stíhání žalobce, se jedná o řízení, u něhož se zvýšený význam se presumuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011).

43. Konečně pokud se jedná o postup soudů coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení nezaznamenal průtahy ani období nečinnosti, úkony soudů a dalších OČTŘ byly činěny střídavě obratem a střídavě v přiměřených lhůtách, přičemž procesní postup byl relativně plynulý a koncentrovaný. Je sice třeba připustit, že délka řízení byla ovlivněna tím, že soudce věc původně vyřizující dne 31. 5. 2018 skončil ve funkci soudce a věc musela být přidělena novému předsedovi senátu, avšak v každém případě platí, že ojedinělý průtah je tolerovatelný. Závěr o tolerovatelnosti výjimečných a ojedinělých průtahů či jiného nekoncentrovaného postupu v posuzovaném řízení soud opírá o judikaturu ESLP, který (jak uvedeno shora – srov. bod 35) zaujímá globální pohled na řízení, a dle něhož mírný průtah v jedné fázi řízení může být tolerován, jestliže celková délka řízení není nepřiměřená (viz např. rozhodnutí Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Takovým způsobem například ESLP toleroval více jak 12 měsíců trvající období nečinnosti v řízení, které trvalo 5 let a čtyři měsíce (rozhodnutí o přijatelnosti Krča proti České republice ze dne 18. 3 2003). Uvedený závěr lze dle soudu vztáhnout i na posuzované řízení v této věci.

44. Dále soud zdůrazňuje, že každé řízení je totiž třeba posuzovat individuálně podle konkrétních okolností, přičemž samotný předmět řízení je toliko jedním z okolností, kterou je třeba zkoumat. Pokud pak jde o opravný prostředek podaný státním zástupcem, k tomu soud uvádí, že využívání procesního práva na podání opravného prostředku stranou řízení nelze považovat za průtah bez ohledu na to, zda je opravný prostředek úspěšný, či nikoliv. <b>45. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená, jakkoli nebyla nijak krátká, a tudíž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.</b> 46. Soud má tedy za to, že v dané věci nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a tudíž mu ani nevznikla nemajetková újma. S ohledem na uvedené není tudíž na místě přiznání jakéhokoli odškodnění, a to ani omluvy či konstatování porušení práva žalobce. Z uvedených důvodů bylo rozhodnuto, jako je uvedeno ve výroku III. rozsudku, tj. žaloba byla v daném rozsahu zamítnuta. <b>K úrokům z prodlení:</b> 47. Žalobce dále požadoval úroky z prodlení, a to z částky z částky 47 008,5 Kč od 30. 12. 2020 do 30. 4. 2021 a z částky 62 687,5 Kč od 30. 12. 2020 do zaplacení.

48. Jak uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat se náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že se stát ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

49. Uplatněním je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 29. 6. 2020 Lhůta 6 měsíců žalované uplynula dne 29. 12. 2020 (úterý). Žalovaná se tak dostala do prodlení marným uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku dne 30. 12. 2020, a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky.

50. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci přiznala náhradu škody ve výši 47 008,5 Kč a částku mu uhradila až dne 30. 4. 2021, čímž nárok žalobce uznala jako oprávněný, přičemž byla povinna předmětnou částku uhradit nejpozději dne 30. 12. 2020, soud žalobci přiznal náhradu zákonného úroku z prodlení z částky 47 008,50 Kč dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 30. 12. 2020 (den po splatnosti) do 30. 4. 2021 (den zaplacení) a ve zbytku pak požadavek žalobce zamítl. <b>K nákladům řízení:</b> 51. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 ve spojení s odst. 3 o.s.ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo a dále ve spojení s § 150 o.s.ř., dle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

52. Žalovaná byla úspěšná co do rozsahu cca 58 % a žalobce co do cca 42 %. S ohledem na nepříliš velký rozdíl mezi úspěchem žalobce a žalované, dále s ohledem na okolnosti věci a na to, že žalovaná plnila žalobci (byť částečně) až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a rovněž s přihlédnutím k zanedbatelné částce, kterou by měl žalobce žalované (coby nezastoupenému účastníkovi – srov. § 151 odst. 3 o.s.ř.) platit na nákladech řízení, soud považuje za spravedlivé, aby každý z účastníků nesl své náklady řízení sám. Ke lhůtě k plnění:

53. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.