44 C 57/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupeného advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem adresa o zaplacení částky 1 084 677,68 Kč,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 245 229,20 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 839 448,48 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 35 063,60 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 8. 12. 2020 na žalované domáhal zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měly vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním zahájeným usnesením Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, ze dne 15. 9. 2016, č. j. NCOZ-610-2503/TČ-2016-41770, pro zločin zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě ze dne 3. 4. 2020, č. j. 4 VZV 4/2015-2283, bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Konkrétně se žalobce domáhal náhrady škody vzniklé mu náklady vynaloženými na obhajobu v uvedené trestní věci v celkové výši 111 329,68 Kč včetně DPH a náhrady nemajetkové újmy ve výši 973 348 Kč vzniklé mu v souvislosti s nezákonným trestním stíháním; celkem se tak žalobce domáhal zaplacení částky 1 084 677,68 Kč. Nárok u žalované předběžně uplatnil dne 8. 6. 2020.

2. K náhradě nákladů vynaložených na obhajobu žalobce v žalobě a v dalším průběhu řízení uvedl, že si zvolil obhájcem advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M., který v předmětné trestní věci zastupoval další čtyři obviněné osoby. Tento obhájce ve věci učinil celkem 32 úkonů právní služby, jež žalobce blíže specifikoval v přiložené tabulce (č. l. 73 spisu). Odměna za jeden úkon právní služby činila 2 300 Kč, za jeden úkon právní služby požadoval poloviční odměnu. Celkem tak na uhrazené odměně advokáta žalobce požadoval částku ve výši 72 450 Kč bez DPH (31 x 2 300 Kč + 1 x 1 150 Kč), dále požadoval náhradu režijních paušálů podle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, celkem ve výši 9 600 Kč bez DPH (32 x 300 Kč), cestovní výdaje a náhradu za promeškaný čas v souvislosti s vykonanými cestami obhájce k úkonům trestního řízení (cesty vlakem z [obec] do [obec] a zpět dne 7. 3. 2017, 30. 3. 2017, 30. 11. 2017, 15. 12. 2017 a 6. 11. 2018; 60 půlhodin) v celkové výši 9 958 Kč bez DPH (3 958 Kč a 6 000 Kč) a DPH ve výši 21% v celkové částce 19 321,68 Kč, celkem tedy požadoval částku 111 329,68 Kč vč. DPH. Dodal, že žalovaná jej dne 7. 1. 2021 vyzvala k doložení účelně vynaložených nákladů trestního řízení, což považuje s ohledem na zákonnou šestiměsíční lhůtu k projednání jeho nároku za neoprávněné a opožděné; na výzvu žalované tak nereagoval i s ohledem na podanou žalobu.

3. K nemajetkové újmě způsobené mu nezákonným trestním stíháním žalobce v žalobě a v dalším průběhu řízení uvedl, že je třeba posuzovat povahu trestní věci, délku trestního stíhání a následky způsobené trestním řízením v osobní, rodinné a pracovní sféře poškozené osoby, kdy již samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného a výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. K povaze trestní věci uvedl, že mu hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce pět až deset let, pročež nelze shledat jako dostatečnou formu zadostiučinění poskytnutí omluvy. Podmíněný trest odnětí svobody z důvodu výše trestní sazby nepřipadal v úvahu, navíc za předpokladu, že byl spolu s dalšími spoluobviněnými trestně stíhán jako organizovaná skupina a hrozilo, že bude skupina trestně stíhaných posouzena jako organizovaná zločinecká skupina. Soud by následně přistoupil k mimořádnému zvýšení trestu odnětí svobody. Představa, že jako dosud bezúhonný bude ve výkonu trestu s kriminálníky a drogově závislými vyvolávala u žalobce pocity úzkosti. Trestný čin, pro který byl žalobce stíhán, působí společenské odsouzení, zvlášť když bylo žalobci kladeno za vinu způsobení škody velkého rozsahu přesahující sto milionů korun. Trestní stíhání bylo vedeno téměř 4 roky, kdy po celou tuto dobu trval neúměrný zásah do jeho osobnostních práv a integrity. Zahájením a vedením trestního stíhání došlo k narušení jeho morální osobnosti, profesní a soukromé sféry a k totálnímu rozpadu jeho rodinných vztahů. Trestní stíhání přispělo ke zhoršení vtahu žalobce s jeho bývalou manželkou [příjmení] [jméno] [příjmení], jejichž manželství bylo rozvedeno v listopadu 2017 pro jeho nefunkčnost. V listopadu 2016 totiž byly v rámci trestního stíhání zajištěny nemovité věci, které náležely do jejich společného jmění manželů, čímž bylo znemožněno toto společné jmění vypořádat. Proti zajištění se žalobce a jeho bývalá manželka bránili stížností, nicméně bezúspěšně. Do zahájení trestního stíhání přitom byly vztahy s bývalou manželkou a dětmi dobré, manželé spolu prakticky od roku 2013 – 2014 nežili, děti rozpad jejich manželství braly dobře a rozchod rodičů je výrazně nepoznamenal. S bývalou manželkou nemohl rozvod řešit dohodou, jak bylo od počátku rozpadu jejich vztahu zamýšleno, a trestní stíhání výrazně zhoršilo celé rozvodové řízení (zejména vypořádání SJM), šlo o velmi citlivou dobu. Skutečnost, že mezi sebou nemohou vypořádat majetek, měla za následek velké spory mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou. Nicméně i sama skutečnost zajištěného majetku byla pro žalobce frustrující, citlivá a považoval ji za nespravedlivou a zcela v rozporu s právem nakládat s vlastním majetkem. Nepříznivý vliv na vzájemný vztah (bývalých) manželů měla taktéž skutečnost, že bývalá manželka žalobce byla přeřazena na nižší zaměstnaneckou pozici a následně ji bylo předestřeno, že má zaměstnání v důsledku trestního stíhání manžela opustit. Trestní stíhání žalobce dále způsobilo extrémní příkoří při úpravě poměrů a styku k jeho nezletilému synovi [jméno]. Na návrh žalobce (po domluvě se synem) bylo vedeno opatrovnické řízení za účelem úpravy styku v podobě střídavé péče. Bývalá manželka a kolizní opatrovník navrhovali syna svěřit do výlučné péče matky právě z důvodu trestního stíhání žalobce. V opatrovnickém řízení tak bylo zcela v rozporu s presumpcí neviny hodnoceno trestní stíhání žalobce. Přestože soud nakonec určil střídavou péči rodičů, došlo k narušení vztahů žalobce a jeho dospívajícího syna, který v době trestního stíhání žalobce byl v extrémně citlivém období budování osobnosti (15 – 19 let). V době započetí trestního stíhání žil žalobce ve společné domácnosti se svou současnou manželkou [jméno] [celé jméno žalobce], která byla po určitou dobu trestního stíhání na základě léčby navržené ošetřující lékařkou, psychiatričkou MUDr. [jméno] [příjmení], v pracovní neschopnosti. Trestní stíhání mělo nepříznivý vliv na její zdravotní stav a ten se dále zhoršil po následném zajištění majetku žalobce. Její léčba se tak prodloužila o několik měsíců, což mělo nepříznivý vliv na její příjem, kdy namísto mzdy pobírala nemocenskou. Tento její špatný zdravotní stav se negativně promítal i do psychického stavu a pohody žalobce, který tímto trpěl a dával si za vinu zhoršování jejího zdravotního stavu. Trestní stíhání také způsobilo, že žalobce nepůsobil v rámci Českého [anonymizována dvě slova] a nemohl tak vykonávat svůj koníček. V době započetí trestního stíhání vykonával (v rámci dobrovolné bezplatné práce) funkci místopředsedy [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], avšak raději se rozhodl tuto činnost dobrovolně ukončit, aby jeho trestní stíhání nevedlo k negativní publicitě [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. V neposlední řadě mělo trestní stíhání dopad i do pracovní sféry žalobce, který se po tomto trestním stíhání rozhodl, že se již nebude v rámci skupiny [právnická osoba] účastnit jakýchkoli obchodních aktivit pro veřejný sektor, zejména veřejných zakázek. Toto rozhodnutí žalobce omezuje v jeho profesní sféře, protože se tomuto oboru věnoval a měl v něm hluboké a bohaté zkušenosti.

4. Ke srovnání s jinými obdobnými případy žalobce v průběhu řízení navrhl rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 69 Co 99/2016, sp. zn. 29 Co 375/2015 a sp. zn. 69 Co 302/2016 a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2019, č. j. 29 C 207/2017-151.

5. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě potvrdila, že žalobce u ní dne 8. 6. 2020 uplatnil z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/1998 Sb.“). Žádost žalobce byla projednána dne 2. 3. 2020 (správně 2021; pozn. soudu), resp. po podání žaloby, a to tak, že nárok na náhradu nákladů trestního řízení z důvodů neprokázání vzniku a výše tvrzené škody žalovaná zamítla a nárok na náhradu nemajetkové újmy vypořádala poskytnutím morálního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, tj. konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení a žalobci se za něj omluvila. Žalovaná učinila nesporným průběh trestního řízení, včetně zastavení trestního stíhání žalobce podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Žalovaná však nadále sporovala vznik a výši škody a žalobcem tvrzenou závažnost nemajetkové újmy. K požadované náhradě škody uvedla, že přípisem ze dne 7. 1. 2021 byl žalobce vyzván k doplnění žádosti o doklad o zaplacení nákladů trestního řízení, resp. doklad potvrzující vznik škody, a dále byl vyzván k doložení dokladů prokazující výši tvrzené škody (jízdenky, potvrzení o poradách). Žalobce na výzvu nereagoval a žalovaná tak nemohla mít za prokázaný vznik škody a její výši, přičemž žalobce je povinen vznik a výši škody prokázat. K tvrzeným úkonům právní služby (dále též jen„ úkonům“) ze dne 30. 9. 2016 a 24. 11. 2016 (stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání) uvedla, že za ně podle ustálené judikatury náleží odměna v poloviční výši. K úkonům spočívajícím v účasti na výsleších ve dnech 2. 11. 2016, 7. 3. 2017, 30. 3. 2017, 30. 11. 2017 a 15. 12. 2017 uvedla, že pokud bude prokázaná účast obhájce (substituta), proti takovým úkonům ničeho nenamítá. K poradám s klientem ve dnech 28. 11. 2016, 24. 7. 2017, 11. 9. 2017, 29. 3. 2018, 19. 4. 2018, 30. 10. 2018, 1. 11. 2018 a 14. 1. 2020 uvedla, že žalobce nedoložil potvrzení o konání těchto porad a délku jejich trvání (více jak jednu hodinu). Nelze tak posoudit, zda se jedná o úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, navíc jde o úkony neúčelné, neboť nenásledoval žádný procesní úkon. K úkonům ze dne 29. 11. 2016 (stížnost proti opravnému usnesení o zajištění majetku), dne 15. 2. 2017 (námitky proti zaměření znalce), dne 26. 3. 2017 (námitky proti zaměření znalce), dne 23. 5. 2018 (žádost o souhlas s úkonem), dne 12. 6. 2018 (stížnost proti usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení zajištění), dne 12. 9. 2018 (námitky proti přípisu policejního orgánu), dne 25. 3. 2020 (žádost o souhlas s úkonem) a ze dne 14. 4. 2020 (podnět ke zrušení zajištění) uvedla, že za ně náleží odměna pouze ve výši jedné poloviny podle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 advokátního tarifu. K úkonu právní služby ze dne 6. 11. 2018 (prostudování spisu) uvedla, že pokud bude účast obhájce (substituta) a časový rozsah dvou úkonů právní služby prokázán, proti tomuto ničeho nenamítá. K úkonům ze dne 4. 12. 2018 a dne 30. 4. 2019 namítla, že jde pouze o administrativní úkony a nikoliv úkony právní služby. Za nesporný považovala úkon právní služby ze dne 30. 9. 2016 (převzetí a příprava obhajoby), ze dne 18. 1. 2019 (vyjádření ke skončení vyšetřování) a dne 14. 6. 2019 (návrh na zastavení). Dále uvedla, že obhájce žalobce zastupoval v trestním řízení vícero klientů a je na tak místě mu odměnu snížit o 20 %. K tvrzené nemajetkové újmě uvedla, že trestní stíhání žalobce trvalo 3 roky a 7 měsíců, přičemž tato délka byla ovlivněna velkým množstvím obviněných (několik desítek fyzických a právnických osob) a rozsahem spisového materiálu čítajícího několik desítek tisíc listů. Orgány činné v trestním řízení konaly po celou dobu jednotlivé úkony plynule a v přiměřených lhůtách. Žalobci hrozil teoreticky trest odnětí svobody na 5 až 10 let. Žalobce v žalobě podle žalované tvrdí pouze obecné dopady do své osobní, rodinné a profesní sféry. K tvrzenému rozpadu rodinných vztahů s manželkou žalovaná uvedla, že trestní stíhání nebylo příčinou tohoto rozvratu, neboť manželství bylo rozvráceno již o 2 roky dříve, než bylo zahájeno trestní stíhání žalobce (viz. rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 10. 2017, č. j. 34 C 95/2017-78). Tvrzení o tom, že trestní stíhání mělo vliv na přeřazení bývalé manželky žalobce na nižší zaměstnaneckou pozici je podle žalované účelové. Žalovaná dále zpochybňovala tvrzení o nemožnosti vypořádání společného jmění manželů v důsledku trestního stíhání žalobce, resp. zajištění jeho majetku, neboť žalobce předložil jako důkaz pouze nedatovaný návrh na jeho vypořádání, kdy navíc v protokolu o jednání opatrovnického soudu žalobce uvádí, že k vypořádání společného jmění manželů nedošlo, neboť matka a její právní zástupkyně nebyly schopny reagovat na návrhy otce. K tvrzenému porušení principu presumpce neviny u opatrovnického soudu žalovaná uvedla, že na trestní stíhání žalobce upozornil právní zástupce bývalé manželky žalobce, nikoliv soud, a žalovaná nemůže být odpovědná za to, jaké argumenty právní zástupce použil. Žalovaná nesouhlasila ani s premisou žalobce, že veškeré úkony učiněné v trestním řízení vůči žalobci jsou vadné, tedy i blokace majetku. Uvedla, že rozhodnutí o zajištění majetku žalobce v posuzovaném řízení není nezákonným rozhodnutím a nezakládá odpovědnost státu za škodu, neboť nebylo změněno ani zrušeno pro nezákonnost. Stát odpovídá za újmu způsobenou samotným trestním stíháním, což není výsledným součtem samostatně určených odškodnění, kdy se poskytuje náhrada újmy za trestní stíhání jako celek. Co se medializace případu týká, jedná se pouze o důsledek zásady veřejnosti trestního stíhání a stát za ni proto nemůže nést odpovědnost. Dále doplnila, že opatrovnický soud v konečném rozhodnutí rozhodl o střídavé péči žalobce a jeho bývalé manželky k nezletilému synovi [jméno], a námitky žalobce v tomto směru jsou tak nedůvodné. Ke vztahu žalobce a syna [jméno], kterému v době trestního řízení bylo 15 – 19 let, dodala, že v tomto období dospívání běžně dochází k tomu, že děti s rodiči nechtějí trávit tolik času, uzavírají se do sebe, mají pocit, že jim dospělí nerozumí. Stejně tak vlivem dospívání dochází ke změně zájmů či ztrátě motivace k učení. Je přitom běžné, že po skončení tohoto období puberty se vztahy rodičů a dětí urovnají. Příčinou chování syna žalobce tak není trestní stíhání. Navíc za situace, kdy se rodiče syna [jméno] rozváděli. Vliv trestního stíhání na zdraví žalobce neměla žalovaná taktéž za prokázané, neboť žalobce nevyhledal pomoc lékařů (psychologa ani psychiatra), a je tak zřejmé, že tuto pomoc nepotřeboval. K tvrzení o ukončení činnosti žalobce v [anonymizována tři slova] žalovaná uvedla, že žalobce tuto činnost ukončil dobrovolně a mohl nadále pro svaz pracovat jako řadový člen. Špatný zdravotní stav současné manželky žalobce mohl být podle žalované vyvolán i jinými faktory než předmětným trestním stíháním, když jeho počátek se datuje ještě před zahájení tohoto trestního stíhání. Co se týká tvrzení žalobce o ukončení jeho účasti ve společnosti [právnická osoba] na veřejných zakázkách a ve veřejných soutěžích, žalovaná uvedla, že v usnesení o zastavení trestního stíhání je uvedeno, že žalobce věděl o tom, že společnost vytváří ve spolupráci s dalšími subjekty zadávací dokumentaci, která bude podkladem pro budoucí veřejnou soutěž, do které chtěla tato společnost podat nabídku. Z emailové komunikace je zřejmé, že žalobce byl opakovaným adresátem souborů, které tvoří jednotlivé rozpracované zadávací dokumentace a také, že dostával průběžné informace o stavu přípravy nabídky, avšak nebylo prokázáno autorství žalobce u žádného ze zajištěných dokumentů. Toto jednání žalobce žalovaná považovala za neetické a rozporné s dobrými mravy.

6. Žalobce v podání ze dne 10. 11. 2021 nově uvedl, že cesty jeho obhájce z [obec] do [obec] a zpět ve dnech 15. 12. 2017 a 6. 11. 2018 byly vykonány automobilem, nikoliv vlakem, jak původně tvrdil. Za cestovné a promeškaný čas nově požadoval celkovou částku 12 910 Kč vč. DPH (705 Kč cesta vlakem dne 30. 3. 2017; 3 751 Kč cesta automobilem dne 15. 12. 2017; 3 8566 Kč cesta automobilem dne 6. 11. 2018; 4 598 Kč promeškaný čas 38 půlhodin). Soud tuto změnu žaloby při jednání dne 26. 11. 2021 usnesením nepřipustil, neboť žalobce tyto nové skutečnosti uvedl až po koncentraci řízení ve smyslu ust. § 118b odst. 1 o. s. ř., když tato nastala dne 23. 7. 2021, tj. uplynutím lhůty 30 dnů od doručení protokolu o jednání ze dne 18. 6. 2021.

7. Usnesením Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 15. 9. 2016, č. j. NCOZ-610-2503/TČ-2016-417706, bylo mmj. podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání zločinu zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku, spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Jednání žalobce mělo spočívat v tom, že se jako zástupce společnosti [právnická osoba], spolu s dalšími spoluobviněnými podílel na vytvoření koalice obchodních společností s cílem upravit v jejich prospěch zadávací dokumentaci k veřejné zakázce„ [anonymizována čtyři slova] [územní celek]“, rozdělit si plnění jednotlivých částí předmětu této zakázky, a to vše se záměrem vyloučit vzájemnou konkurenci zúčastněných osob. Proti usnesení podal žalobce prostřednictvím svého obhájce stížnost ze dne 30. 9. 2016, kterou blíže odůvodnil podáním ze dne 31. 10. 2016 Trestní stíhání žalobce bylo podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, ze dne 31. 3. 2020, č. j. 4 VZV 4/2015-2283, zastaveno, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Usnesení nabylo právní moci dne 1. 5. 2020 (zjištěno z usnesení policejního orgánu ze dne 15. 9. 2016 na č. l. 243-313 spisu, stížnosti proti tomuto usnesení na č. l. 93-95 spisu, odůvodnění této stížnosti ze dne 31. 10. 2016 na č. l. 56-66 spisu, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě ze dne 3. 4. 2020 na č. l. 108-123 spisu, jakož i se shodných tvrzení účastníků řízení).

8. Usnesením Vrchního státního zastupitelství ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 VZV 4/2015, byly podle § 47 odst. 1, odst. 2 tr. řádu v rámci posuzovaného trestního stíhání žalobce zajištěny nemovitosti - parcela [číslo] ostatní plocha, parcela [číslo] ostatní plocha, parcela [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, kdy součástí pozemku je stavba [adresa], rodinný dům, vše v k. ú. [část obce], dále rodinný dům [adresa] stojící na parcele st. [anonymizováno], a parcela [číslo] zahrada, vše v k. ú. [obec], a to vše s vlastnickým právem SJM žalobce a Ing. [jméno] [příjmení]. Doručením tohoto usnesení bylo žalobci zakázáno, aby s nemovitostmi nakládal, zejména, aby je převedl na někoho jiného nebo je zatížil, záměrně poškozoval nebo ničil. Žalobce jako obviněný měl podle usnesení odpovídat za škodu ve výši celkem 102 553 286 Kč, přičemž hodnota zajištěných nemovitostí dosahovala maximální výše 30 000 000 Kč. Zajištění nemovitostí coby předběžný institut nepředjímal výsledek trestního řízení z hlediska viny obviněného. Vlastnictví nemovitostí zůstalo nedotčeno, bylo pouze omezeno dispoziční právo žalobce. Bylo přihlédnuto i ke skutečnosti, že někteří obvinění po zahájení trestního stíhání převedli přinejmenším část svého majetku. Stížnost žalobce a jeho (bývalé) manželky proti usnesení byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017 (zjištěno z usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě ze dne 15. 11. 2016 o zajištění nemovitostí na č. l. 126-133 spisu, stížnosti proti tomuto rozhodnutí ze dne 24. 11. 2016 na č. l. 124-125 spisu, odůvodnění této stížnosti na č. l. 21-26 spisu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017 na č. l. 101-107 spisu).

9. Žalobce dne 21. 5. 2018 z důvodu uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů navrhl částečné zrušení a částečné omezení zajištění nemovitostí, neboť se s manželkou rozvedl a chtějí vypořádat svoje majetkové poměry, přičemž s ohledem na rozsáhlost trestní věci lze očekávat, že k pravomocnému rozhodnutím soudu ve věci samé dojde ve lhůtě zákonné fikce vypořádání společného jmění manželů. Tato žádost byla dne 7. 6. 2018 zamítnuta s odůvodněním, že navržená dohoda by zhoršovala postavení poškozeného v trestním řízení a obviněný (žalobce) nenavrhl ani postup podle § 47a odst. 1 tr. řádu, resp. nesložil na účet soudu dostatečnou jistotu ve výši odpovídající pravděpodobnému nároku poškozeného. Proti rozhodnutí byla podána stížnost ze dne 12. 6. 2018. Žalobce později podal obdobný návrh ze dne 24. 3. 2020. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě ze dne 4. 5. 2020 bylo zrušeno zajištění předmětných nemovitostí s ohledem na zastavení trestního stíhání obviněného žalobce (zjištěno ze žádosti o zrušení zajištění z 21. 5. 2018 na č. l. 27-31 spisu, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 7. 6. 2018 na č. l. 96-99 spisu, stížnosti žalobce z 12. 6. 2018 na č. l. 70-72 spisu a jejího odůvodnění na č. l. 39-44 spisu, návrhu žalobce z 24. 3. 2020 na č. l. 32-37 spisu, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 4. 9. 2020 na č. l. 314-315 spisu).

10. Z rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 20. 10. 2017, č. j. 34 C 95/2017 – 78, na č.l. 74 – 76 spisu bylo zjištěno, že jím bylo rozvedeno manželství žalobce a Ing. [jméno] [příjmení]. [příjmení] manželství se domáhal žalobce s odůvodněním, že manželství již není funkční, manželé spolu od roku 2014 nežijí, oba mají jiného partnery – manželka od roku 2014 a žalobce od roku 2015, žalobce ztratil k manželce citový vztah. Manželka se k návrhu připojila s tím, že mají oba rozdílné povahy, zájmy a představy o výchově dětí. Poměry k nezletilému synovi [jméno] byly po dobu po rozvodu upraveny rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 11. 2016, č. j. 30 Nc 351/2016-113, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, č. j. 28 Co 20/2017-375.

11. Z návrhu dohody o vypořádání zaniklého společného jmění manželů na č. l. 14-20 spisu bylo zjištěno, že manželé žalobce a [jméno] [příjmení] si dohodli úpravu svých majetkových poměrů. Část nemovitostí v SJM měla připadnout do výlučného vlastnictví [jméno] [příjmení], další část do výlučného vlastnictví žalobce a pozemek [číslo] zahrada měl připadnout do jejich podílového spoluvlastnictví v rozsahu ideální 1/2. Tento návrh není opatřen podpisy ani jedné ze stran.

12. Z protokolu o jednání Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017 ve věci péče o nezletilého syna [jméno] vedené pod sp. zn. 28 Co 20/2017 na č. l. 67-69 spisu vyplývá, že otec při jednání potvrdil, že je od září 2016 trestně stíhán. Dále uvedl, že dosud nedošlo k vypořádání SJM, neboť matka se svou právní zástupkyní nebyly schopny reagovat na návrhy otce. Ve vztahu k nezletilému synovi od roku 2014 prakticky funguje střídavá péče a až do zahájení trestního stíhání byli rodiče schopni se domluvit. Poté se podle žalobce situace zhoršila zejména kvůli majetkovým záležitostem. K tomu právní zástupce matky uvedl, že matka věří, že otec bude (od obvinění) očištěn, nicméně trvá na návrhu na svěření syna [jméno] do své péče. K dohodě o vypořádání SJM dále uvedl, že k ní došlo z 99 %. Rozpor byl pouze ohledně jednoho pozemku, a proto k dohodě nakonec nedošlo. [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.]

15. Z faktury ze dne 5. 7. 2021 na č. l. 322 spisu bylo zjištěno, že právní zástupce žalobce vystavil žalobci za poskytnuté právní služby (obhajoba v trestní věci) fakturu na částku 97 414,68 Kč vč. DPH se splatností dne 19. 7. 2021. V přípisu ze dne 18. 8. 2021 na č. l. 321 spisu právní zástupce žalobce potvrdil, že částka uvedená v této faktuře mu byla žalobcem proplacena.

16. Ing. [jméno] [celé jméno žalobce] (současná manželka žalobce) ve své svědecké výpovědi potvrdila, že trestní stíhání žalobce mělo dopad na celou jeho rodinu. Do začátku trestního stíhání měli s bývalou manželkou žalobce dobré vztahy, stejně tak se synem [jméno], který se s nimi trávil večery, chodil s žalobcem na túry a celkově s ním trávil mnoho času. Po zahájení trestního stíhání se vztahy zhoršily, bývalá manželka žalobce je pomlouvala, vyhrožovala jim, synovi o žalobci říkala lži. Bývalá manželka žalobce za žalobcem jezdila do práce, o trestním stíhání a zajištění majetku říkala známým na potkání, chodila k nim domů a myslela si, že se majetek zázrakem rozdělí. [příjmení] [jméno] se po zahájení trestního stíhání v žalobcově domácnosti necítil dobře a to i kvůli depresím, kterými trpěla. Syn byl frustrovaný a agresivní, žalobce vinil z toho, že maminka s dětmi skončí na ulici. Dále uvedla, že od dubna 2016 se s žalobcem rozhodli podstupovat IVF. V tu dobu se také začala léčit ambulantně na psychiatrii. Následně s trestním stíháním žalobce se její zdravotní stav zhoršil na deprese, měla noční můry a brala antidepresiva. Nikdy nebyla hospitalizovaná. Nebyla pro svého manžela oporou, to byl spíš on pro ni. Bylo to pro ni těžké období, kdy byla na nemocenské, psychicky na tom nebyla dobře. Protože pracuje rovněž v IT prostředí, které je malé, mělo trestní stíhání dopad i do její profesní sféry. Když se po nemocenské chtěla vrátit do práce, zaměstnavatel s ní ukončil pracovní poměr, neboť byla dlouhodobě nemocná. Musela tak hledat novou práci. Následně v roce 2018 otěhotněla a žila ve strachu, že na dítě bude sama, že žije v zastaveném domě, nebude mít partnera, který ji podrží, nebude mít z čeho žít. Stejně tak po finanční stránce to nebylo dobré, neboť měli zastavený dům, ona byla na nemocenské a její příjmy se podstatně snížily z rozmezí 130 000 Kč - 266 000 Kč hrubého na cca 28 000 Kč z nemocenské, z čehož hradila IVF, neboť žalobce neměl rozdělené SJM a hradit jej nemohl. Manžel, i když měl deprese, musel chodit do práce, neboť jeho děti a manželka měly nějaký svůj standard, musel tedy živit rodinu. Se synem [jméno] se vztahy zlepšily po vypořádání majetku, ale stále nejsou takové, jako dřív.

17. Z potvrzení MUDr. [příjmení] [příjmení] na č. l. 241 spisu vyplývá, že [jméno] [celé jméno žalobce] byla v péči psychiatričky od 21. 4. 2016 do 30. 1. 2017 a že trestní stíhání a zajištění majetku vedoucí k nemožnosti vypořádání SJM jejího manžela (žalobce) mělo negativní vliv na její léčbu. Obavy a strach o budoucnost, z možného trestu odnětí svobody a situace, kdy dům, ve kterém společně žijí, byl zajištěn, léčbu pacientky prodloužily a komplikovaly.

18. Žalobce ve své účastnické výpovědi uvedl, že soudem stanovená střídavá péče o nezletilého syna prakticky nefungovala, když syn byl většinu času u matky. Žalobce považoval pro narovnání vztahu se synem za kontraproduktivní, aby plnění střídavé péče vymáhal prostřednictvím soudu. Žalobce, jakožto vzor pro svého syna, byl tehdy matkou syna očerňován a zpochybňován, přičemž předtím měl se synem skvělý vztah. Jako společný koníček provozovali [anonymizováno], v létě spolu také chodili na několikadenní túry. Syn v době předmětného trestního stíhání ztratil motivaci k učení, volnočasovým aktivitám a došlo z jeho strany k omezení času společně tráveného s žalobcem. Trestní stíhání navíc motivovalo bývalou manželku k tomu, aby tyranizovala žalobcovu novou rodinu, očerňovala žalobce před synem v tom smyslu, že je jeho otec zločinec, trestně stíhaný a že přijdou o střechu nad hlavou. V době trestního stíhání měl syn [jméno] dva roky před maturitou. Z důvodu poklesu motivace tehdy došlo k podstatnému zhoršení jeho prospěchu, když v pololetí z jednoho předmětu i propadl. Žalobce jej přitom nemohl nijak motivovat, působit na něj a být mu oporou, neboť jako trestně stíhaný ho stěží mohl o důležitosti vzdělání poučovat a vystupovat jako vzor. Po skončení trestního stíhání se vztah se synem začal zlepšovat, což podle žalobce svědčí o tom, že hlavní příčinou jejich zhoršeného vztahu bylo právě trestní stíhání. Aktuálně se jejich vztah již upravil a fungují normálně. Trestní stíhání mělo vliv i na zdravotní stav současné manželky žalobce [jméno] [celé jméno žalobce], se kterou se seznámil v roce 2015. Manželka žalobce zažívala v roce 2016 těžké období v práci i v osobním životě, což podle žalobce následně vedlo k její hospitalizaci a pracovní neschopnosti. V pracovní neschopnosti byla i po určitou část jeho trestního stíhání na doporučení psychiatričky MUDr. [část obce] [anonymizováno] Trestní stíhání a následně i zajištění jeho majetku vedlo ke zhoršení zdravotního stavu manželky žalobce a prohloubení jejích depresí. Léčba tak byla prodloužena o několik měsíců, kdy navíc jeho manželka po krátké známosti (trvající cca jeden rok) nemohla s jistotou vědět, zda doma nemá zločince a zda nepřijde o střechu nad hlavou. Navíc se zhoršil i její vztah s dětmi žalobce. Zhoršení zdravotního stavu manželky si žalobce dával za vinu. S ohledem na zdravotní stav manželky a plnění vyživovací povinnosti k synovi si žalobce nemohl dovolit se tzv. složit či vyhledat psychiatrickou pomoc a nechat si napsat neschopenku. Rodina jeho příjem potřebovala. Pomoc psychologa nevyhledal také proto, že jedno hodinové sezení stojí cca 1 500 – 1 800 Kč a on už tak měl značné výdaje za právníka. Sezení hrazené zdravotní pojišťovnou pak nevyhledal díky tomu, že objednací lhůty se zde pohybují od 3 do 6 měsíců. Žalobce v době trestního stíhání začal trpět nespavostí, což se ani posléze nezlepšilo. Situaci mu pomohl překonat fakt, že celoživotně sportuje. Díky ranní nespavosti začal také více běhat. Žalobce se od roku 2012 věnoval dobrovolné práci v [anonymizována tři slova] a v době zahájení trestního stíhání vykonával funkci jeho místopředsedy. Funkci dobrovolně opustil, aby trestní stíhání nevedlo k negativní publicitě svazu, neboť 90 % jeho příjmů pochází z veřejných zdrojů a on by jako statutární orgán podepisoval žádosti o dotace. Ve svazu sice zůstal, avšak jen jako dobrovolný funkcionář bez jakékoliv funkce, kdy se již nadále nezabýval věcmi spojenými s organizací svazu či zajišťováním metodických pokynů, neboť mu to coby řadovému členu nepříslušelo. Dá se říci, že díky tomu ve svazu ztrácel kredit. Nyní ve svazu působí jako předseda komise. Činnost ve svazu tedy nikdy nepřerušil, jen po odstoupení z funkce místopředsedy vykonával jinou a méně odpovědnou práci. Trestní stíhání mělo nepříznivý vliv i na jeho pověst a dosavadní způsob života, když okolí na něj nahlíželo jako na zločince. Trestní stíhání zasáhlo i jeho pracovní sféru, protože bylo vyvoláno právě jeho profesní činností. Díky trestnímu stíhání se již v zaměstnání nezabývá analýzou a konzultací pro veřejný sektor, neboť jde o velmi malý segment založený na důvěře, kterou on v tu dobu neměl. Dříve pracoval jako softwarový architekt a projekt manager, po trestním stíhání si musel vybudovat novou kariéru, kdy se musel naučit nové věci a neměl takový výkon, což se projevilo i na jeho mzdě. Zaměstnavatele však nezměnil, pouze přešel na jinou pozici. Dále uvedl, že v době, kdy pracoval na předmětném projektu, plnil pouze jemu zadaný úkol bez záměru, že vytváří něco, co má přinést výhodu jeho společnosti. V té době ani nebylo zřejmé, zda se společnost veřejné soutěže bude či nebude účastnit.

19. Z rezignace žalobce na č. l. 242 spisu ze dne 14. 2. 2017 soud zjistil, že žalobce z osobních důvodů ke dni 16. 2. 2017 rezignoval na pozici místopředsedy i člena [anonymizováno 5 slov]. Rezignace je opatřena úředně ověřeným podpisem žalobce.

20. Z protokolu o pokračování ve výslechu obviněného [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 2. 11. 2016 na č. l. 351, z pokračování protokolu o výslechu obviněného [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 15. 12. 2017 na č. l. 350 spisu, z protokolu o výslechu obviněné [příjmení] [příjmení] ze dne 15. 12. 2017 na č. l. 336-338 spisu, z protokolu o výslechu svědka [příjmení] ze dne 7. 3. 2017 na č. l. 365-368 spisu, z protokolu o výslechu svědka [příjmení] [příjmení] ze dne 7. 3. 2017 na č. l. 361-364 spisu, z protokolu o výslechu svědka [příjmení] [příjmení] ze dne 30. 3. 2017 na č. l. 340-346 spisu, z protokolu o výslechu svědka [příjmení] [příjmení] ze dne 30. 3. 2017 na č. l. 352-355 spisu a z protokolu o výslechu obviněného [příjmení] [příjmení] ze dne 30. 11. 2017 na č. l. 348-349 spisu bylo zjištěno, že obhájce žalobce se všech uvedených výslechů zúčastnil, když při nich zároveň vystupoval i jako obhájce dalších obviněných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení].

21. Z potvrzení o poradě s obhájcem ze dne 28. 11. 2016, ze dne 24. 7. 2017, ze dne 11. 9. 2017, ze dne 29. 3. 2018, ze dne 19. 4. 2018, ze dne 30. 10. 2018, ze dne 1. 11. 2018 a ze dne 14. 1. 2020 bylo zjištěno, že se v uvedených dnech konala porada obhájce s žalobcem, coby klientem, vztahující se k předmětnému trestnímu stíhání přesahující jednu hodinu, což bylo vždy potvrzeno podpisem žalobce.

22. Z elektronické jízdenky ze dne 29. 11. 2017 na č.l. 360 spisu plyne zakoupení jízdenky u společnosti [právnická osoba] na den 30. 11. 2017 v ceně 259 Kč na cestu z [obec], hl. n. do [obec], hl. n. Zpáteční jízdenka opačným směrem byla téhož dne za částku 446 Kč zakoupena u [anonymizována dvě slova] (viz. č.l. 347 spisu).

23. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že žalobce dne 8. 6. 2020 u žalované podal žádost o náhradu škody a nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., vzniklých mu v důsledku předmětného trestního stíhání, když požadoval zaplacení celkové částky 1 084 677,68 Kč (plyne tak rovněž z žádosti žalobce ze dne 8. 6. 2020 a přípisu žalované ze dne 9. 6. 2020). V rámci mimosoudního projednání věci žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci se za něj omluvila. Nárok na náhradu tvrzené škody a na peněžité zadostiučinění žalovaná zamítla (plyne tak ze stanoviska žalované ze dne 2. 3. 2021).

24. Z provedených důkazů soud žádné další, pro posouzení věci podstatné, skutečnosti nezjistil.

25. Podle § 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

26. Podle § 5 písm. a), b) zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

27. Podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

28. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnil pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

29. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, nebo podle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

30. V daném případě skončilo trestní stíhání žalobce rozhodnutím o zastavení trestního stíhání podle § 172odst. 1 písm. c) tr. řádu a podle již ustálené judikatury se na takové rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, hledí ve smyslu odškodňovacího zákona jako na rozhodnutí nezákonné, jež zakládá nárok na náhradu škody ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o čemž ostatně mezi účastníky řízení nebylo sporu.

31. Na základě shledaného odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí) se žalobce domáhal jednak náhrady škody vzniklé náklady vynaloženými na obhajobu v uvedené trestní věci a dále nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním.

32. Pokud jde o požadovanou náhradu škody, soud shledal (ve vztahu k níže uvedené přiznané částce) i existenci dalších dvou nutných podmínek pro odpovědnost státu za takovou škodu, tedy vznik této škody a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody.

33. Soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že obhájce žalobce vykonal tyto úkony právní služby a náleží mu za ně odměna v plné výši požadované žalobcem (tj. 2 300 Kč za jeden úkon právní služby): převzetí a příprava obhajoby a porada s klientem dne 30. 9. 2016 podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, další porada s klientem ve dnech 28. 11. 2016, 24. 7. 2017, 11. 9. 2017, 29. 3. 2018, 19. 4. 2018, 30. 10. 2018, 1. 11. 2018 a 14. 1. 2020 podle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, což bylo prokázáno potvrzením žalobce z týchž dnů, a vyjádření ke skončení vyšetřování ze dne 18. 1. 2019 podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. S ohledem na rozsáhlost a složitost (zejména skutkovou) předmětné trestní věci (jejíž spisový materiál čítá cca 38 tisíc listů) nemá soud důvodu pochybovat o účelnosti veškerých uskutečněných porad žalobce s obhájcem.

34. Dále soud vzal za prokázané, že byly vykonány úkony právní služby, za něž však obhájci náleží odměna v poloviční výši podle § 11 odst. 2 písm. d) a odst. 3 advokátního tarifu - stížnost proti zahájení trestního stíhání ze dne 30. 9. 2016 (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 3 To 161/2006), stížnost proti usnesení o zajištění majetku obviněného vč. odůvodnění ze dne 24. 11. 2016, stížnost proti opravnému usnesení o zajištění majetku obviněného vč. odůvodnění ze dne 29. 11. 2016, žádost o souhlas s úkonem a návrh na zrušení zajištění ze dne 23. 5. 2018, stížnost proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o zamítnutí návrhu na zrušení zajištění ze dne 12. 6. 2018 vč. odůvodnění ze dne 19. 6. 2018, návrh na zastavení trestního stíhání ze dne 14. 6. 2019, žádost o souhlas s úkonem ze dne 25. 3. 2020 a návrh na zrušení zajištění ze dne 14. 4. 2020.

35. Úkony právní služby spočívající v žádosti o zaslání části spisového materiálu ze dne 4. 12. 2018 a o zaslání návrhu na podání obžaloby ze dne 30. 4. 2019 nepovažuje soud shodně s žalovanou za úkony právní služby ve smyslu advokátního tarifu, nýbrž pouze za úkony administrativní.

36. Co se ostatních úkonů právní služby týká, soud má z provedeného dokazování, potvrzeného sdělením právního zástupce žalobce, za prokázané, že obhájce žalobce zastupoval v předmětném trestním řízení ještě další tři obviněné osoby, a je tak na místě jeho odměnu za společné úkony snížit o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Konkrétně se jedná o úkony právní služby spočívající v účasti obhájce žalobce na výslechu obviněného [příjmení] dne 2. 11. 2016, účasti na výslechu svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] dne 7. 3. 2017 (dva úkony právní služby), účasti na výslechu svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] dne 30. 3. 2017 (2 úkony právní služby), účasti na výslechu obviněného [jméno] [příjmení] dne 30. 11. 2017, účasti na výslechu obviněných [příjmení] a [příjmení] dne 15. 12. 2017 a to vše podle § 11 odst. 1 písm. e) advokátního tarifu a prostudování spisu dne 6. 11. 2018 (2 úkony právní služby) podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Za úkony právní služby spočívající v námitkách proti zaměření znalce a otázkám znalce ze dne 15. 2. 2017 a ze dne 26. 3. 2017 a námitkách proti přípisu policejního orgánu – doplnění znaleckého posudku ze dne 12. 9. 2018 pak náleží odměna snížená o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu a zároveň v poloviční výši podle § 11 odst. 2 a odst. 3 advokátního tarifu.

37. Ze shora uvedených důvodů tak žalobci přísluší náhrada nákladů účelně jím vynaložených na obhajobu v předmětné trestní věci, jež spočívají v odměně jeho obhájce za 10 úkonů právní služby po 2 300 Kč (podle § 7 bod 5 a § 10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu), odměně za 8 úkonů právní služby ve výši jedné poloviny odměny, tedy v odměně po 1 150 Kč za úkon, odměně za 9 (společných) úkonů právní služby po 1 840 Kč (§ 7 bod 5, § 10 odst. 3 písm. c) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu) a odměně za 3 (společné) úkony právní služby ve výši jedné poloviny odměny, tedy v odměně po 920 Kč za úkon, v 30 režijních paušálech po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a v částce 12 709,20 Kč odpovídající 21% DPH z přiznané odměny a náhrad, tj. celkem v částce 73 229,20 Kč. Vznik škody byl prokázán obhájcem vystavenou fakturou ze dne 5. 7. 2021 na částku 97 414,68 Kč, která mu byla žalobcem proplacena.

38. Pokud jde o požadované hotové výdaje vynaložené na cesty obhájce žalobce vlakem z [obec] do [obec] a zpět ve dnech 7. 3. 2017, 30. 3. 2017, 30. 11. 2017, 15. 12. 2017 a 6. 11. 2018 a náhradu za promeškaný čas v souvislosti s těmito cestami obhájce k úkonům trestního řízení v rozsahu 60 půlhodin (tj. 3 958 Kč, 6 000 Kč a DPH), žalobce v žalobě nejprve uvedl, že cesty byly vykonány vlakem, avšak následně (v podání ze dne 10. 11. 2021) uvedl, že dvě z těchto cest (15. 12. 2017 a 6. 11. 2018) byly učiněny automobilem (s touto změnou žaloby se soud vypořádal způsobem shora uvedeným v bodě 5 odůvodnění rozsudku). Žalobce pak soudu předložil pouze jízdenky ze dne 30. 11. 2017 na vlak z [obec] do [obec] a zpět v celkové ceně 705 Kč (259 Kč + 446 Kč) s tím, že doklady k dalšímu požadovanému jízdnému již nemá k dispozici. Žalobce tak prokázal uskutečnění pouze jediné cesty vlakem dne 30. 11. 2017, za níž jeho obhájce vynaložil celkem 705 Kč. Především však žalobce neprokázal, že by mu byla požadovaná náhrada za promeškaný čas a za cestovné ze strany jeho obhájce vůbec vyúčtována a že by na těchto náhradách obhájci cokoli uhradil, tedy že by mu v tomto směru vznikla jakákoli škoda. Z předložené faktury ze dne 5. 7. 2021 plyne pouze to, že byla obhájcem vystavena za poskytnuté právní služby (obhajobu v trestní věci), nikoliv za cestovné a náhradu za promeškaný čas. Pro úplnost je třeba dodat, že obhájce žalobce v předmětném řízení zastupoval celkem 4 osoby, pročež by bylo třeba náklady vynaložené jím na cesty a náhradu za promeškaný čas rozpočítat mezi všechny tyto 4 osoby, neboť jinak by obhájci byla náhrada cestovného a náhrada za promeškaný čas neoprávněně uhrazena vícekrát. Ve vztahu k (prokázané) cestě obhájce dne 30. 11. 2017 by tak na žalobce připadla k úhradě maximálně částka 476,25 Kč (1 905/4).

39. Soud tak vyhověl požadavku žalobce na náhradu škody ve výši 73 229,20 Kč, ve zbytku (38 100,48 Kč) žalobu ohledně tohoto nároku zamítl.

40. Pokud jde o požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, zaměřil se soud na zkoumání kritérií, na něž je ve smyslu konstantní soudní judikatury nutno upřít pozornost při zkoumání intenzity takové nemajetkové újmy vzniklé poškozenému, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestního stíhání, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce.

41. V předmětném případě trestní stíhání žalobce trvalo od 15. 9. 2016 do 1. 5. 2020, tj. 3 roky a 7 (celých) měsíců (tj. 43 měsíců), což při již shora zmíněné obsáhlosti a složitosti věci nelze považovat za dobu nepřiměřenou.

42. Za trestné činy, pro něž byl žalobce stíhán, mu hrozil trest odnětí svobody v délce 5-10 let, což lze jistě považovat za závažnou újmu. S ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost mu však reálně maximální trestní sazba nehrozila. Také se nejednalo o trestné činy, které by byly společností všeobecně považovány jako zvlášť zavrženíhodný, jako je tomu například u pohlavního zneužití, znásilnění, apod.

43. Pokud jde o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že žalobci vznikla jednoznačně újma ztotožnitelná již se subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, jež pramenily z obavy, že v případě nepodmíněného odsouzení by se jeho rodina dostala do existenčních potíží, což nepochybně přispělo k obecně zhoršenému psychickému stavu žalobce. Závažnější narušení zdravotního stavu žalobce však soud za prokázané nemá, když žalobce sice uvedl, že trpěl depresemi, nicméně lékařskou pomoc nevyhledal. I při několikaměsíčních čekacích lhůtách (žalobce ve své výpovědi hovořil o 3 – 6 měsících) si přitom nepochybně mohl zajistit i„ sezení“ u psychiatra hrazené zdravotním pojištění, zvlášť za situace, kdy jeho trestní stíhání trvalo 43 měsíců. Žalobce tedy i při delších čekacích lhůtách mohl v případě potřeby lékařskou pomoc vyhledat a následně být léčen. Naopak má soud za prokázané, že trestní stíhání výrazně zasáhlo do rodinné sféry žalobce, a to zejména do vztahu žalobce a jeho syna [jméno], jejichž vztah byl do té doby bezproblémový až nadstandartní. Trestní stíhání sice probíhalo v období dospívání syna žalobce (15-19 let), resp. v období puberty, kdy děti s rodiči obecně tolik času netráví a uzavírají se do sebe, nicméně soud má zejména z výslechu manželky žalobce za prokázané, že zhoršení vzájemného vztahu žalobce a jeho syna bylo zapříčiněno právě trestním stíháním. Syn se otci začal vyhýbat, byl frustrovaný a na otce agresivní. Protože se i po odloučení žalobce a jeho bývalé manželky, tj. mezi lety 2014 – 2016, celá rodina pravidelně scházela a jejich vztahy byly bezproblémové, nelze shledat důvodnou námitku žalované, že na špatném vztahu žalobce a jeho syna měl vliv rozvod rodičů. Bylo taktéž prokázáno, že trestní stíhání, resp. zajištění nemovitostí v průběhu tohoto stíhání, podstatně zkomplikovalo a prodloužilo vypořádání majetkových poměrů žalobce a jeho bývalé manželky, což v rodině vyvolávalo značné neshody, jež se rovněž podílely na zhoršení vtahu žalobce se synem. Oproti tomu nelze souhlasit s žalobcem, že opatrovnický soud nectil zásadu presumpce neviny, neboť na trestní stíhání žalobce zde upozorňoval pouze právní zástupce matky, nikoliv soud, který syna svěřil do střídavé výchovy rodičů. Z provedeného dokazování má soud také za prokázané, že zdravotní stav současné manželky žalobce se díky trestnímu stíhání žalobce a zajištění nemovitosti, v níž bydleli, zhoršil, byť nebyl dobrý již před zahájením trestního stíhání. To mělo samozřejmě negativní dopad i na žalobce, který byl nucen celou situaci (zhroucení manželky, zajištění nemovitostí, trestní stíhání) snášet prakticky sám. Ovšem nutno dodat, že manželka žalobce mu po celou dobu trestního stíhání věřila a stála za ním, v případě jeho syna tomu tak ale nebylo. Syn o bezúhonnosti svého otce pochyboval, v čemž jej podporovala jeho matka. Velmi podstatným zásahem bylo již zmíněné zajištění nemovitostí žalobce, a to zejména domu, ve kterém s rodinou žil, kdy žalobce nemohl vědět, jak s tímto domem nakonec bude naloženo. Soud přihlédl také k tomu, že trestní stíhání mělo vliv i na zájmovou sféru žalobce, který v důsledku trestního stíhání rezignoval na oficiální pozici, resp. funkci místopředsedy [anonymizována tři slova], byť k ukončení jeho činnosti v tomto svazu nedošlo. Soud shledal, že trestní stíhání žalobce mělo vliv i na jeho pracovní sféru, kdy sice zůstal zaměstnán u stejného zaměstnavatele, nicméně nadále vykonával jinou pracovní pozici s jinou oblastí činnosti, kde nemohl využít všechny své předchozí zkušenosti a musel se učit zcela nové věci, což se zprvu podepsalo i na jeho nižší výkonnosti. Soud nemohl přehlédnout ani skutečnost, že žalobci bylo v rámci trestního řízení kladeno k tíži způsobení velmi vysoké škody (cca 102 500 000 Kč). Soud dále nepřehlédl skutečnost, že trestní stíhání žalobce skončilo ve fázi přípravného řízení. Proti žalobci tedy nebyla podána obžaloba a jeho věc tak nebyla projednávána před soudem, pročež jeho újma obecně nemohla dosáhnout takové intenzity jako u poškozených, jejichž věc byla veřejně projednávána před soudem, či u poškozených, u nichž došlo k jejich nepravomocnému či dokonce pravomocnému odsouzení. Pokud jde o medializaci předmětného trestního řízení, provedeným dokazování nemá soud za prokázaný excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení a musí tedy přisvědčit žalované, že medializace byla v daném případě pouhým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a nelze ji proto přičítat k tíži žalované (viz. rozsudek Nejvyššího ČR ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1141/2018). Ve shora uvedených článcích, které žalobce předložil, se ani jeho jméno neobjevilo a články byly navíc vydány před datem zahájení jeho trestního stíhání.

44. Ve vztahu k formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním lze uvést, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání, ale ani již žalovanou poskytnutá omluva, se soudu s přihlédnutím ke všem shora rozvedeným okolnostem trestního stíhání žalobce nejeví dostatečnou satisfakcí. Soud při zohlednění všech zjištěných skutečností dospěl k závěru, že odpovídající„ završující“ satisfakcí, je částka 172 000 Kč, tj. 4 000 Kč za jeden měsíc trvání trestního stíhání. Konkrétní výši přisouzené částky odůvodňuje zejména povaha trestní věci, kdy byl žalobce ohrožen vyšší trestní sazbou odnětí svobody, avšak zároveň na předmětný druh trestné činnosti pohlíží veřejnost obecně shovívavěji než na obviněného z obecné kriminality. Soud pak zohlednil i další žalobcem tvrzené a prokázané dopady do jeho rodinného života a obecné zhoršení jeho psychického stavu vyplývající především z obav o existenční potíže rodiny v případě jeho nepodmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody. Taktéž zohlednil to, že došlo k zajištění žalobcova nemovitého majetku, včetně domu, ve kterém s rodinou žil. Soud přitom dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Soud zde provedl srovnání s věcí vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 Co 120/2019 (rozsudek ze dne 25. 9. 2019), v níž byla poškozenému přiznána satisfakce ve výši 378 000 Kč, představující 6 000 Kč za každý měsíc trestního stíhání. Poškozený byl bezúhonný a rovněž trpěl subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty. Trestní stíhání, mimo jiné rovněž jako v souzeném případě pro zločin zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 trestního zákoníku, zde trvalo po dobu 5 let a 3 měsíců (tj. po dobu delší téměř o rok a půl) a poškozenému hrozil trest odnětí svobody 2 – 8 let (tedy o něco nižší). Oproti souzené věci zde došlo k prokázanému zásadnímu narušení politického a společenského života poškozeného. Poškozený prakticky musel ukončit svoji politickou kariéru. Taktéž zde bylo prokázáno, že průběh trestního stíhání byl zejména regionálním tiskem medializován s uvedením jména poškozeného. Řízení dále oproti souzené věci probíhalo i před soudem. Nicméně v řízení sp. zn. 91 Co 120/2019 nebyla prokázána vyšší intenzita zásahu do rodinného života tak, jako je tomu v souzené věci. Soud tak s ohledem na vše uvedené shledal na místě snížit tam přiznané zadostiučinění o 1/3, resp. o 2 000 Kč za měsíc trestního stíhání. Žalobce sám žádné přesvědčivé srovnání s jiným obdobným případem, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), neprovedl. Předně je třeba uvést, že ve všech žalobcem uvedených případech byla poškozenému způsobena značně vyšší újma a přesto odškodnění nedosahovalo jím požadovaných 973 348 Kč, tj. 22 636 Kč za každý měsíc jeho trestního stíhání. Za přiléhavé srovnání nelze považovat odkaz žalobce na rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 4. 2016, č. j. 10 C 93/2014-224, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 69 Co 302/2016-391, kdy bylo poškozenému poskytnuto zadostiučinění ve výši 12 500 Kč za měsíc trestního stíhání. Poškozený byl stíhán pro zločin porušování povinností při správě cizího majetku a byl ohrožen vyšší trestní sazbou 5-12 let, nicméně po změně kvalifikace byl ohrožen trestní sazbou do 5 let. Trestní stíhání trvalo 5 let a 10 měsíců (tedy značně déle, než tomu bylo u žalobce). V řízení byl prokázán výrazný zásah do rodinného, pracovního a společenského života poškozeného, neboť poškozený zastával významnou funkci v [anonymizována dvě slova] s nejvyšší důstojnickou hodností s výhledem dalšího kariérního postupu. Trestní stíhání poškozeného uvrhlo do existenčních problémů a návrat na stejnou pracovní pozici po 7 letech potvrdilo skutečnost narušení kariérního postupu poškozeného. V době trestního stíhání byl poškozený zproštěn služby a vypláceno mu bylo pouze 50% platu. Z důvodu nedostatku finančních prostředků musel přistoupit k prodeji chaty a garáže. Případ byl projednáván i před soudem a opakovaně byl výrazně zmiňován v médiích včetně jména poškozeného a byl i bulvarizován. Za přiléhavý soud neshledal ani odkaz žalobce na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 69 Co 99/2016, v němž byla poškozenému na zadostiučinění poskytnuta částka 279 125 Kč, cca 2 180 Kč za měsíc trestního stíhání. Poškozený zde byl stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě 5 – 12 let. Trestní řízení bylo vedeno i před soudy a trvalo více jak 10 let a 8 měsíců, tedy dobu podstatně delší. Ve srovnávaném případě bylo prokázáno, že trestní stíhání mělo zásadní vliv na profesní a pracovní sféru poškozeného, který byl do zahájení trestního stíhání známým podnikatelem ve finančnictví a potravinářském průmyslu, když trestní stíhání ho vyřadilo z možnosti dalšího podnikání, nemohl se již ucházet o místa ve státním sektoru a finanční sféře, zcela ztratil způsobilost uplatnit se ve veřejném a politickém životě. Byla zamítnuta jeho žádost o zapsání do seznamu advokátů, pro nesplnění podmínky bezúhonnosti. Byl odvolán z funkce člena správní rady jedné z českých univerzit. Bylo taktéž prokázáno, že trestní stíhání mělo vliv na rodinný život poškozeného, neboť manželka se s ním rozvedla. Konečně za přiléhavý nelze mít ani odkaz na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 375/2015, kdy bylo poškozenému poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 550 000 Kč, 6 043 Kč za měsíc trestního stíhání. Poškozený byl stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 a 4 trestního zákona a hrozil mu trest odnětí svobody v délce 5 – 12 let, přičemž trestní stíhání, vedené i před soudem, trvalo 7 let a 8 měsíců. Poškozený byl bezúhonný a bylo prokázáno jeho nadstandardní společenské zapojení. V průběhu trestního stíhání byl na 48 hodin omezen na osobní svobodě a byla u něho provedena razantní domovní prohlídka, při níž mu byly odňaty jeho věci. V řízení bylo prokázáno, že počátek trestního stíhání (zejména domovní prohlídka) byl pro poškozeného spojen s pocity strachu, beznaděje a obavami o osoby blízké. Celé trestní stíhání bylo citelným zásahem do života poškozeného a zcela pozastavilo jeho vědeckou činnost. Soud pro úplnost dodává, že rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2019, č. j. 29 C 207/2017-151 (u Městského soudu v Praze vedeno pod sp. zn. 91 Co 344/2019), na který žalobce též odkazoval, byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21 zrušen a řízení zde nadále probíhá. Pravomocné rozhodnutí, na jehož základě by bylo možné provést srovnání, tedy v uvedeném řízení dosud vydáno nebylo.

45. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soudu k závěru, že žalobce má právo na zaplacení nemajetkové újmy v penězích ve výši 172 000 Kč. Po přičtení částky 73 229,20 Kč, jíž soud žalobci přiznal na náhradě škody, tak výrokem I. rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci celkovou částku 245 229,20 Kč. Co do zbytku požadovaných částek v celkové výši 839 448,48 Kč soud žalobu výrokem II. rozsudku zamítl.

46. V předmětném řízení byly projednávány dva nároky žalobce, jednak na náhradu nemajetkové újmy a dále nárok na náhradu škody. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníků je tak třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Při stanovení základu pro výpočet odměny advokáta za úkony vázané na nárok z nemajetkové újmy je třeba vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, tedy z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Při stanovení odměny advokáta v řízení, jehož předmětem je náhrada škody v penězích, je pak třeba vyjít z tarifní hodnoty vypočtené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu.

47. Pokud jde o požadavek žalobce na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení v trestním řízení, tento v žalobě požadoval částku 111 329,68 Kč, přičemž úspěšný byl ohledně částky 73 229,20 Kč, jež mu byla na náhradě škody přiznána výrokem I. rozsudku. Naopak neúspěšný zde byl ohledně částky 38 100,48 Kč, jež byla výrokem II. ve vztahu k náhradě škody spočívající v nákladech právního zastoupení zamítnuta.

48. Pokud jde o nárok žalobce na úhradu nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním, zde byl žalobce úspěšný pouze částečně, avšak výše jeho plnění zde závisela na úvaze soudu a na žalobce je proto třeba hledět jako na plně úspěšného (§ 142 odst. 3 o. s. ř.).

49. Po propočtu úspěchu a neúspěchu účastníků je tak na místě, aby žalovaná žalobci uhradila 53 % mu v řízení účelně vynaložených nákladů (123 229,20 Kč (50 000 Kč + 73 229,20 Kč) – 38 100,48 Kč = 85 128,72 Kč / 161 329,68 Kč x 100 = 53 %) (.

50. Náklady řízení žalobce představuje odměna jeho advokáta ve výši 7 580 Kč za každý ze šesti účelně vynaložených úkonů právní služby spočívajících v převzetí právního zastoupení, sepisu žaloby, replice ze dne 9. 4. 2021, účasti na ústních jednáních dne 18. 6. 2021, 15. 10. 2021 a 26. 11. 2021 podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu. Dále odměna advokáta ve výši 3 790 Kč (1/2 ze 7 580 Kč) za úkon právní služby spočívající v účasti na jednání, při němž došlo pouze k vyhlášení rozsudku dne 3. 12. 2021 podle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu. To vše při tarifní hodnotě 161 329,68 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1 a § 7 bod 5 advokátního tarifu. Odměna advokáta tak celkem představuje částku 49 270 Kč Náklady jsou dále představovány sedmi režijními paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), zaplaceným soudním poplatkem ve výši 4 000 Kč a DPH z přiznané odměny a náhrad ve výši 10 787,70 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem částkou 66 157,70 Kč 53 % z této částky pak představuje částka 35 063,60 Kč, jíž je žalovaná povinna žalobci na náhradě nákladů řízení uhradit. Soud dodává, že nepřiznal žalobci odměnu advokáta za doplnění žaloby ze dne 23. 7. 2021 vč. podání ze dne 18. 8. 2021 a 10. 11. 2021, neboť žalobce v podání uvedená tvrzení a důkazy měl a mohl uvést již přímo v perfektní žalobě.

51. O lhůtách k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., když soud prodloužil zákonnou lhůtu ze 3 dnů na 15, protože takové prodloužení je možno po žalobci spravedlivě požadovat a žalované umožní včasné administrativní zpracování soudem uloženého plnění. Místo plnění u náhrady nákladů řízení bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zastupujícího advokáta.