46 C 51/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená anonymizováno údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 600 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonnými rozhodnutím [anonymizována tři slova] (dále jen jako„ [anonymizováno]“) ze dne 18. 7. 2018, čj. [anonymizováno] [číslo] a ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo], za které ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“). Těmito rozhodnutími bylo zamítavě rozhodnuto o žádosti žalobkyně dle § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, o schválení úhrady léčivého přípravku [anonymizováno] pro udržovací léčbu jejího [anonymizována dvě slova], která má za cíl prodloužit dobu do další recidivy onemocnění či jeho recidivě úplně zamezit. Uvedená rozhodnutí byla zrušena rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací]. V souvislosti s nezákonnými rozhodnutími [anonymizováno] vznikla žalobkyni nemajetková újma v podobě duševních útrap, bolesti a ztížení společenského uplatnění, kterou vyčíslila celkem částkou 500 000 Kč. Dne 4. 9. 2020 žalobkyně předběžně uplatnila u žalované nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím dle zákona, žalovaná však ve své odpovědi ze dne 3. 3. 2021 nárokům žalobkyně nevyhověla.

2. Žalovaná ve svém vyjádření namítla nedostatek pasivní legitimace. Odkázala na znění § 3 odst. 1 písm. b) zákona, dle kterého stát odpovídá za výkon státní správy, [anonymizováno] však státní moc nevykonává. Vykonává sice veřejnou moc, nicméně se jedná o pojem širší, stát ovšem neodpovídá za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, která není státní správou. K tomuto žalovaná odkázala na nálezy Ústavního soudu II. ÚS 75/93, I. ÚS 41/98 a IV. ÚS 3638/15.

3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Z podání žalobkyně nazvaného Uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným postupem, ze dne 4. 9. 2020 je patrné, že se žalobkyně obrátila na žalovanou s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v podobě duševních útrap, bolesti a ztížení společenského uplatnění a náhrady majetkové újmy způsobenou nezákonnými rozhodnutími [anonymizováno]. Z částečného zpětvzetí nároku ze dne 26. 10. 2020 pak vyplývá, že žalovaná vzala svou žalobu na náhradu majetkové újmy zpět, neboť jí bylo ze strany [anonymizováno] plněno.

5. Ze stanoviska [anonymizováno] ze dne 1. 10. 2020 vyplývá, že žalobkyně plnila částkou 128 429 Kč (představující jednu z částí uplatněného nároku označenou jako majetková škoda. Pokud se jedná o nároky na náhradu nemajetkové újmy, odkázala žalobkyni na postup dle zákona č. 82/1998 Sb.

6. Přípisem ze dne 3. 3. 2021 označeným jako Odpověď ve věci uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy žalovaná konstatovala, že [anonymizováno] nevykonává státní moc. Zdravotní pojišťovna vykonává veřejnou moc, což je pojem širší, avšak stát neodpovídá za výkon celé veřejné moci. V předmětné věci tak není dána odpovědnost stát, ale [anonymizováno].

7. Z rozhodnutí [anonymizováno] čj. [anonymizováno] [číslo] ze dne 14. 6. 2018 plyne, že [anonymizováno] žádost žalobkyně podané dle ustanovení § 16 zákona č. 47/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byla zamítnuta.

8. Z rozhodnutí [anonymizováno] o odvolání čj. [anonymizováno] [číslo] ze dne 18. 7. 2018 soud zjistil, že odvolání žalobkyně bylo zamítnuto a rozhodnutí [anonymizováno] [číslo] ze dne 14. 6. 2018 bylo potvrzeno.

9. Z rozsudku [název soudu], čj. [číslo jednací], o žalobě proti rozhodnutí [anonymizováno] ze dne 18. 7. 2018, čj. [anonymizováno] [číslo] soud zjistil, že soud zrušil rozhodnutí žalované ze dne 18. 7. 2018 a rozhodnutí z 14. 6. 2018 a věc vrátil [anonymizováno] k dalšímu řízení.

10. Z provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně uplatnila vůči [anonymizováno] nárok dle § 16 zákona č. 47/1997 Sb. [anonymizováno] nárok žalobkyně zamítla, k odvolání žalobkyně pak rozhodnutí potvrdila. [anonymizována dvě slova] obě rozhodnutí zrušil a vrátil [anonymizováno] k dalšímu řízení. Žalovaná uplatnila svůj nárok z titulu nezákonného rozhodnutí u žalované. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že za nemajetkovou újmu neodpovídá stát, nýbrž sama [anonymizováno].

11. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů: Podle § 1 odst. 1 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 3 odst. 1 stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona. Podle § 5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, pojišťovna je právnickou osobou, v právních vztazích vystupuje svým jménem, může nabývat práv a povinností a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle § 16 zákona č. 48/1997 Sb., příslušná zdravotní pojišťovna hradí postupem podle § 19 odst. 1 písm. a) ve výjimečných případech zdravotní služby jinak ze zdravotního pojištění nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce.

12. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žalovaná není pasivně legitimovaná k náhradě nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím [anonymizováno].

13. Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 75/93). Státní mocí se pak zpravidla chápe moc vykonávaná přímo státem, resp. jeho orgány. Často však dochází k tomu, že je prostřednictvím zákona část výkonu státní moci, a to především moci výkonné (státní správy), propůjčena subjektům soukromoprávním nebo přenesena na jiné subjekty veřejného práva od státu odlišné, především na orgány územních samosprávných celků (tzv. nepřímý výkon státní správy).

14. Jak plyne i z výše uvedeného, veřejná moc (impérium) je považována za širší pojem než moc státní. Rozumí se jí uplatňování autoritativních projevů vůle v organizované společnosti, směřující ke stanovení pravidla určitého chování a vynucování jeho zachovávání (k tomu srov. též např. Holländer, P. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, zejm. s. 30 a 165). Zahrnuje jak státní moc vykonávanou státními orgány (a na základě zákona orgány subjektů od státu odlišných), tak další (ostatní) veřejnou moc vykonávanou nestátními subjekty, resp. jejich orgány (veřejnoprávní korporace, jimiž jsou např. územní samosprávné celky nebo profesní komory). Ke vztahu veřejné a státní moci se ostatně Ústavní soud kupř. vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 41/98: Institut "veřejné moci" je vnímán jako institut, zahrnující přímou "moc státní" a dále "zbývající veřejnou moc". Státní mocí disponuje sám stát a zabezpečuje ji prostřednictvím svého zvláštního aparátu. Tzv. zbývající veřejná moc je v příslušném rozsahu svěřena subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí, je od státní moci v jistém smyslu odvozena a nemůže s ní být v rozporu. S veřejnou mocí přitom souvisí neoddělitelně nerovnost v postavení subjektů ve vztazích touto mocí ovládaných.

15. Poměr veřejné moci k moci státní je, zdá se, obdobný jako vztah veřejné správy ke správě státní. Stejně jako nelze ztotožnit pojem státní moc a veřejná moc, nemají stejnou obsahovou náplň termíny státní správa a veřejná správa.

16. Státní správa se z hlediska subjektů, jejichž orgány ji (na základě zákona) vykonávají, dělí jednak na státní správu přímou, prováděnou bezprostředně orgány státu (především správními úřady) - ať již v rámci hierarchické struktury státní správy, či mimo ni - a dále na státní správu nepřímou, vykonávanou v přenesené působnosti orgány veřejnoprávních korporací (obce, kraje) nebo jejíž výkon byl na základě a v souladu se zákonem svěřen (propůjčen) soukromé právnické nebo fyzické osobě (např. osoby působící jako lesní a vodní stráž).

17. Listina v čl. 36 odst. 3 stanoví, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podle čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky a podrobnosti stanoví zákon (což se vztahuje i na práva obsažená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny). Za příslušný "prováděcí" zákon se obvykle považuje zákon č. 82/1998 Sb., nicméně samotná formulace "stanoví zákon" neznamená, že se tím rozumí jediný zákon, jde o výhradu zákona (zákonné úpravy). Regulace tedy může být obsažena i v několika zákonech. Ostatně se - z legislativně technického hlediska - ani nemůže jednat o jediný zákon, neboť materie upravená v jednotlivých odstavcích čl. 36 Listiny je různorodá (a není proto regulována jediným zákonem).

18. Jako důsledek decentralizovaného výkonu veřejné správy provádí zákon č. 82/1998 Sb. základní rozlišení právního režimu odpovědnosti státu (§ 3 an.) a územních samosprávných celků v rámci výkonu samostatné působnosti, resp. územní samosprávy (§ 19 an.) Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci (§ 1 odst. 1). Ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., navazující na uvedené obecné východisko, rozlišuje tři okruhy vykonavatelů státní moci, jejichž činnost může vést k přímé odpovědnosti státu za škodu. V prvé řadě jde o státní orgány uvedené pod písmenem a) citovaného ustanovení, jejichž definici ani výčet zákon č. 82/1998 Sb. blíže nevymezuje. Lze však dovodit, že se státními orgány rozumí orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní, které stát zřizuje na základě Ústavy za účelem výkonu státní moci.

19. Podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona dále stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona. Pro tuto skupinu zákon používá legislativní zkratku "úřední osoby" a v poznámce uvádí demonstrativní výčet právních předpisů, které svěřují výkon státní správy některým právnickým a fyzickým osobám. Úředními osobami ve smyslu citovaného ustanovení jsou podle výslovné úpravy v § 4 odst. 1 zákona též notáři při sepisování veřejných listin o právních úkonech a při úkonech v postavení soudního komisaře a dále soudní exekutoři při úkonech v rámci výkonu exekuční činnosti, při sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád.

20. Třetí okruh vykonavatelů státní moci, jejichž činnost zakládá odpovědnost státu, představují orgány územně samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (§ 3 odst. 1 písm. c/ zákona).

21. Jak je zřejmé, územní samosprávné celky neodpovídají za výkon přenesené působnosti (státní správy), nicméně za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. nesou samostatnou (vlastní) odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (§ 1 odst. 2), tedy při výkonu územní samosprávy. Územní samosprávné celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (§ 19). Uvedené rozdíly mezi odpovědností státu (tj. za činnost státních orgánů a orgánů územně samosprávných celků vykonávajících přenesenou působnost) a územních samosprávných celků v rámci samostatné působnosti (za činnost svých orgánů při výkonu samosprávy), jsou důsledkem decentralizovaného výkonu veřejné správy, jak bylo naznačeno výše (srov. nález Ústavního soudu IV. ÚS 3638/15).

22. S ohledem na shora uvedené nelze v daném případě [anonymizováno] považovat za vykonavatele státní moci, resp. za právnickou osobu vykonávající státní správu, která jí byla svěřena zákonem nebo na základě zákona ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. Při rozhodování dle § 16 zákona č. 48/1997 Sb. [anonymizováno] nevykonává státní správu, neboť jí nebyla předmětným zákonem ani jiným právním předpisem svěřena.

23. V předmětné věci [anonymizováno] sice vykonává veřejnou moc dle definice uvedené v odst. 13 tohoto rozsudku, jelikož se však nejedná o výkon státní správy, ale o výkon decentralizované veřejné správy odpovědnost za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze uplatňovat, neboť ji neupravuje. Lze proto dovodit, že v projednávané věci není dána odpovědnost státu, ale samotné [anonymizováno].

24. Závěrem soud uvádí, že na výše uvedeném závěru ničeno nemění ani fakt, že rozhodnutí [anonymizováno] byla zrušena na základě žaloby proti rozhodnutí podané k [název soudu]. Pravomoc soudu ve správním soudnictví je totiž mj. rozhodovat o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen "správní orgán"). Správní soud tedy rozhoduje proti rozhodnutím v oblasti veřejné správy nikoliv pouze proti rozhodnutím vydanými při výkonu státní správy. Oproti tomu stát podle zákona č. 82/1998 Sb., je odpovědným subjektem tam, kde realizuje státní moc jako druh moci veřejné. Stát proto neodpovídá za každé nezákonné rozhodnutí vydané orgánem veřejné správy, ale pouze za nezákonná rozhodnutí vydaná při výkonu státní správy (s výjimkou rozhodnutí územních celků v samostatné působnosti).

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. dle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě byla uložena žalobkyni, když žalovaná byla ve věci plně úspěšná. Náklady řízení žalovanou účelně vynaložené spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 600 Kč (300 Kč za vyjádření k žalobě a 300 Kč za účast při jednání soudu) dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle § 89a exekučního řádu Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů od právní moci rozsudku dle ust § 160 odst. 1 o.s.ř.