48 C 86/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozena Datum narození žalobkyně Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno za niž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 303 551,63 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba o zaplacení částky 303 551,63 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 303 551,63 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy jí způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , anonymizováno, , u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , anonymizováno, , , Anonymizováno, , a u Ústavního soudu pod sp. zn. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, (dále také jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo podle žalobkyně zahájeno dne , datum, podáním žaloby u Obvodního soudu pro , adresa, a jeho předmětem bylo určení výživného pro dítě. Řízení bylo skončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne , datum, , které nabylo právní moci dne , datum, . Žalobkyně zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení, které dle jejího tvrzení trvalo více než 8,5 roku. Žalobkyně uvedla, že se žalobou domáhala, aby byla jejímu otci uložena povinnost hradit s účinností od , datum, výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně, ohledně čehož dne , datum, podala též návrh na vydání předběžného opatření. Obvodní soud pro , adresa, (dále označovaný jako „soud“/“soud prvého stupně“) následně nařídil předběžné opatření ukládající žalovanému povinnost platit 8 000 Kč měsíčně, což Městský soud v Praze (dále označovaný jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaného později snížil na 6 000 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že soud účastníkům přípisem ze dne , datum, sdělil, že považuje za vhodné nařídit setkání s mediátorem, přičemž usnesením ze dne , datum, bylo účastníkům nařízeno kontaktovat ustanoveného mediátora a zároveň rozhodnuto o přerušení řízení. V podání ze dne , datum, žalobkyně změnit žalobní návrh s tím, že dále požadovala měsíční výživné ve výši 12 000 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že soud návrh žalovaného na zrušení předběžného opatření usnesením ze dne , datum, zamítnul a následně rozsudkem ze dne , datum, rozhodnul o tom, že žalovaný je povinen přispívat na výživu žalobkyně částkou ve výši 10 000 Kč měsíčně, zaplatit dlužné výživné ve výši 613 333 Kč a nahradit náklady řízení ve výši určené samostatným usnesením; co do částky 2 000 Kč měsíčně byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně uvedla, že náklady řízení vyčíslila na částku 563 920,50 Kč, přičemž soudem jí byla samostatným usnesením přiznána náhrada nákladů ze strany žalovaného ve výši 300 019,50 Kč. Proti zamítavému výroku v rozsudku i proti výroku o výši náhrady nákladů v usnesení podala odvolání; odvolací soud k odvolání obou účastníků rozhodl tak, že žalobu zamítl v celém rozsahu, uložit žalobkyni povinnost uhradit státu náklady řízení a určil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná ústavní stížnost, který vedla k jeho zrušení Ústavním soudem; druhým rozsudkem odvolacího soudu byla žaloba rovněž zamítnuta, přičemž došlo k uložení povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému částku 287 641,20 Kč na náhradě nákladů řízení, přičemž i tento rozsudek byl k ústavní stížnosti podané žalobkyní Ústavním soudem částečně zrušen (co do nároku na výživné za období od , datum, do , datum, ve výši 294 516 Kč a co do nákladových výroků), částečně byla ústavní stížnost odmítnuta. Žalobkyně uvedla, že pravomocným (řízení končícím) se stal třetí rozsudek odvolacího soudu ze dne , datum, (v právní moci dne , datum, ), ve které byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen v části týkající se výživného za období od , datum, do , datum, a dlužného výživného ve výši 120 000 Kč, přičemž ve zbytku byl změněn tak, že jím byla žaloba zamítnuta, a bylo rozhodnuto, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů, zatímco žalovaná je povinna zaplatit státu i žalovanému náklady řízení ve výši 672 Kč, resp. 378 Kč. Žalobkyně tvrdila, že délka řízení přesahující 8,5 roku je značně nepřiměřená, když z jejího pohledu řízení vykazovalo neodůvodněné průtahy spočívající v jeho neefektivním vedení i v nesprávném rozhodování, které mělo za následek opakované rušení rozsudků odvolacího soudu. To podle tvrzení žalobkyně mělo platit především pro řízení před soudem prvého stupně, které trvalo zhruba 5 let, a kdy i přes zvýšenou míru složitosti v procesní rovině žalobkyně se soudem spolupracovala a ve vyhodnocování důkazů a s jejich zpracováváním soudu značně pomáhala. Řízení před odvolacím soudem v délce trvání přes 3,5 roku žalobkyně považuje za poznamenané svévolným až zlomyslným rozhodováním odvolacího soudu, kterým byla porušena ústavním pořádkem zaručená práva žalobkyně a které vedlo k prodloužení délky řízení o projednání věci před Ústavním soudem a opakované projednání odvolacím soudem, což považuje za plně přičitatelné orgánům veřejné moci. Význam řízení pro sebe žalobkyně spatřovala v tom, že předmětem řízení byla vyživovací povinnost, tedy typově o řízení se zvýšeným významem pro poškozeného. Jakkoliv žalobkyně připustila, že ke snížení důležitosti došlo v důsledku vydání předběžného opatření zajišťujícího výživné alespoň v určité míře, na druhou stranu jí hrozilo vracení již vyplaceného výživného a placení náhrady nákladů řízení, která se s ohledem na průběh řízení pohybovala ve statisících korun přiznaných jedné či druhé straně. Žalovaná tvrdila, že rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem ve věci činil kolem jednoho milionu korun, což je s ohledem na její majetkové poměry zcela zásadní částka, a že případný neúspěch ji mohl majetkově zničit. Žalobkyně proto požadovala přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 303 551,63 Kč, jelikož ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 výše zmíněného zákona. Tato částka byla vypočtena jako rozdíl požadovaného zadostiučinění ve výši 430 051,63 Kč [vypočtené žalobkyní z denní sazby ve výši 93,15 Kč náležící za 3163 dnů doby trvání řízení – za první dva roky trvání řízení v poloviční výši – odvozené z roční sazby stanovené na 34 000 Kč a dále zvýšené o 65 % (tj. součet snížení o 15 % za složitost věci, zvýšení o 30 % za liknavý a nesprávný postup vedoucí i k zrušovacím rozhodnutím a dalšího zvýšení o 50 % za presumovanou privilegovanou důležitost řízení pro žalobkyni)] a žalovanou dříve přiznaným a již vyplaceným zadostiučiněním ve výši 126 500 Kč. Žalobkyně uvedla, že k vyplacení této částky žalovanou došlo dne , datum, v důsledku částečného vyhovění po předběžném projednání žádosti žalobkyně podané u žalované dne , datum, . Při výpočtu základní roční sazby 34 000 Kč vycházela žalobkyně ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne , datum, a řady ekonomických ukazatelů zobrazujících vývoj ekonomické situace v ČR od roku 2011 (zejm. kumulovanou míru inflace cca 50 %, nárůst průměrných hrubých měsíčních nominálních mezd na přepočtené počty zaměstnanců mezd v národním hospodářství o cca 77,9 %, vývoj reálných cen a hodnot ve společnosti, trend valorizace vybraných druhů kompenzací nemajetkové újmy nebo snižující se náhradové poměry oproti požadavkům Evropského soudu pro lidská práva) s jejich promítnutím do rozhodovací praxe tuzemských soudů. Žalobkyně vycházela z předpokladu, že nikoliv nominální (zakonzervovaná), nýbrž reálná hodnota peněz plní kompenzační funkci, a proto s oporou a citací řady dílčích judikaturních závěrů provedla valorizaci historického rozpětí základních sazeb indexem vývoje hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců. Ve výsledku rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč v cenách roku 2011 žalobkyně přepočetla do rozpětí 26 685 Kč až 35 580 Kč odpovídajícího dnešním cenám. S ohledem na výrazně delší než přiměřenou celkovou dobu posuzovaného řízení současně považovala za vhodné vycházet ze základní částky při horní hranici takto stanoveného intervalu.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne , datum, k žalobě nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne , datum, uplatnila nárok na zadostiučinění. Žalovaná nárok projednala dne , datum, a částečně žalobkyni vyhověla co do částky 126 500 Kč, ve zbytku (tj. rozdílu do požadované částky 430 051,63 Kč) žalobkyni zadostiučinění nepřiznala. Žalovaná co do časového harmonogramu zrekapitulovala průběh řízení v zásadě shodně s žalobkyní. Žalovaná uvedla, že v posuzovaném řízení věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kdy v něm byla shledána nekoncentrovanost, a to zejména v období let , Anonymizováno, až , Anonymizováno, . I přes složitost věci tedy hodnotila délku řízení jako nepřiměřenou. Žalovaná namítala, že shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 25 % (15 % z důvodu složitosti řízení, 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů). V daném ohledu dále namítala, že se řízení vyznačuje určitým stupněm skutkové, právní a procesní složitosti, kdy bylo provedeno širší dokazování, rozhodováno o předběžném opatření, ve věci rozhodoval soud prvé stupně ve věci samé jednou, odvolací soud třikrát a Ústavní soud dvakrát. Žalovaná dále uvedla, že význam řízení pro žalobkyni byl shledán jako zvýšený, a to s ohledem na zdravotní obtíže žalobkyně a předmět řízení, přičemž z tohoto důvodu bylo přiznané zadostiučinění zvýšeno o 10 %. Současně uvedla, že z důvodu postupu soudu byla základní výše zadostiučinění zvýšena o 25 %, a to kvůli tomu, že dvakrát došlo ke zrušení meritorních rozhodnutí nálezem Ústavního soudu, a vzhledem k opakované nekoncentrovanosti průběhu řízení.

3. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

4. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to podáním ze dne , datum, , pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.). Žalovaná nárok žalobkyně projednala dne , datum, , přičemž žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 126 500 Kč.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu.

6. Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro , adresa, pod sp. zn. , anonymizováno, (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků) bylo zjištěno, že , adresa7. Z nesporných tvrzení a provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od , datum, , kdy byla podána žaloba a pravomocně skončeno bylo dne , datum, , kdy nabyl právní moci třetí rozsudek odvolacího soudu. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tak činí 8 let a 8 měsíců. Žalovaná žalobkyni poskytla odškodnění ve výši 126 500 Kč, které vyplatila před podáním žaloby v rámci zákonné 6měsíční lhůty pro předběžné projednání nároku.

8. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

9. Soud provedl veškeré navržené důkazy, s výjimkou těch, které byly navrženy k prokázání skutečností mezi účastníky nesporných a těch, které byly navrženy k prokázání inflačních vlivů, v obou případech pro nadbytečnost.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

18. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

19. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

20. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne , datum, ) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne , datum, ). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne , datum, ). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

21. Posuzované řízení je skončeno, přičemž ve vztahu k žalobkyni trvalo od , datum, doručením žaloby soudu a skončeno bylo dne , datum, , kdy nabyl právní moci třetí rozsudek odvolacího soudu. Žalobkyně délku posuzovaného řízení vyčíslila na více než 8,5 roku, žalovaná délku řízení vyčíslila na 8 let a 8 měsíců. Soud ve výsledku vyšel z právní moci posledního rozsudku odvolacího soudu, a tedy z toho, že délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové i majetkové újmě žalobkyně činila 8 let a 8 měsíců. Délka řízení se stanovuje s podrobností na roky a měsíce, nikoli rovněž na dny (srov. například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č.j. 55 Co 8/2023- 114, odst. 14). Ohledně 28 dnů proto soud zaokrouhlil délku řízení na celé měsíce směrem nahoru, neboť jde o více než jednu polovinu měsíce.

22. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Soud shledal, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění. Což ostatně ani žalovaná nesporovala.

23. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud neshledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení v horní hranici této sazby, neboť takový postup je namístě pouze u řízení extrémně dlouhých trvajících kolem 15 let a více, nebo v situaci, kdy samo odškodňovací řízení běží dlouhou dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Za přiměřenou a zcela odpovídající soud v tomto případě vzal sazbu ve výši 15 000 Kč za rok řízení. Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V posuzované věci řízení trvalo 8 let a 8 měsíců, kdy soud neshledal důvody pro stanovení vyšší sazby, neboť sice uznává, že délka řízení byla nepřiměřená, nicméně jeho délka nebyla extrémní, tedy blížící se, či snad dokonce přesahující dobu 20 let. Tento závěr soudu platí bez ohledu na vyšší základní sazbu, ze které při výpočtu přiměřeného zadostiučinění při své úvaze vycházela žalovaná. K požadavku žalobkyně, že je na místě základní sazbu zvýšit na 34 000 Kč/rok s ohledem na zvyšující se inflaci a vývoj hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců (jakož i další žalobkyní uváděné ekonomické ukazatele vývoje stavu ekonomiky v ČR v letech 2011 až 2025), soud konstatuje, že rozpětí základní sazby uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu České republiky je stále aktuální, i když ekonomická úroveň v České republice vzrůstá. Ovšem to samo o sobě není důvodem mechanického zvýšení zadostiučinění. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud ČR vyjadřoval v usnesení ze dne , datum, , sp.zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, z recentní judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu , datum, , sp.zn. 30 Cdo 2181/2021, odst. 18, kde je shrnuta část relevantní judikatury, či zcela aktuální rozsudek ze dne , datum, , sp.zn. 30 Cdo 2356/2024, odst. 67 a násl., v němž se otázkou nedůvodnosti požadavku na navýšení základní částky z důvodu inflace Nejvyšší soud podrobně věnoval a své negativní závěry odůvodnil, a proti kterému byla ústavní stížnost zčásti zamítnuta a zčásti odmítnuta plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp.zn. Pl. ÚS 26/25). Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3171/2018). Soud k tomu dále dodává, že poskytnuté peněžité zadostiučinění není ani trestem pro žalovaný stát za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho dobu, ani nemá poškozenému kompenzovat majetkovou újmu. Poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, v níž se žalobce nacházela ohledně toho, jak řízení dopadne. Není proto žádný důvod tuto částku navyšovat z důvodu inflačních vlivů. Zadostiučinění, které by tak žalobkyni náleželo, je představováno částkou 115 000 Kč 2 x 7 500 + 6 x 15 000 + 8 x 1 250, kdy je však nutno tuto částku modifikovat, a to dle kritérií uvedených v ust. § 31a OdpŠk.

24. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se podílel rovněž soud prvé instance svým nezřídka nekoncentrovaným postupem. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). Průtahy v soudním řízení jsou jevem, kdy soud nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (ne vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně počítá s náhradou odvozenou od celkové délky řízení, není však namístě vycházet ze samotných průtahů řízení (období neodůvodnění nečinnosti), nýbrž primárně z délky řízení. V činnosti soudu prvého stupně ve výše uvedeném ohledu nebyly shledány průtahy; na druhou stranu zde soud přinejmenším v letech , Anonymizováno, až , Anonymizováno, shledal poměrně významnou nekoncentrovanost, kdy mezi jednotlivými procesními úkony existovalo období procesní pasivity soudu, kdy se především v úvodní fázi posuzovaného řízení soud opakovaně neúspěšně pokoušel o dosažení smírného (mimosoudního) řešení sporu, čemuž citelně podřídil svůj procesní postup vedení řízení, aby se následně v letech , Anonymizováno, a , Anonymizováno, nezřídka omezil toliko na průběžnou evidenci vyjádření účastníků a nařizování (resp. konání či odročování) jednání. Řízení před odvolacím soudem probíhalo ve standardních obecně akceptovaných lhůtách. Řízení před Ústavním soudem pak probíhalo bez průtahů a o věci bylo rozhodnuto vždy do jednoho roku od předložení spisu. Jakkoli se procesní postup soudů v posuzovaném řízení již promítl v samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení a nutnosti odškodnění v penězích, za zjištěná období nekoncentrovaného postupu soud přistoupil ke zvýšení základní částky zadostiučinění o 25 %. Tuto výši soud stanovil s přihlédnutím k tomu, že toto kritérium bylo zásadní pro shledání délky řízení jako nepřiměřené a mohlo by dojít k duplicitnímu posuzování téhož kritéria, avšak nekoncentrovaný postup zejména soudu prvého stupně byl natolik určující pro celkovou délku a procesní složitost řízení, že byl důvod základní částku ještě navýšit.

25. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestních (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení patřilo mezi shora uvedená řízení, jelikož se jednalo o žalobu na určení výživného, tedy o řízení se zvýšeným významem pro jeho účastníky. Zvýšený význam řízení je tak presumován a je na místě základní částku zvýšit. Na druhou stranu bezprostřední negativní dopady délky řízení do postavení žalobkyně zmírnilo vydání předběžného opatření ukládajícího žalovanému poskytovat žalobkyni výživné alespoň v částečné výši, a to hned v úvodní fázi posuzovaného řízení a v zákonné lhůtě pro jeho vydání. Ke zvýšení částky o 50 % požadovanému žalobkyní soud konstatuje, že ač se jednalo o určení výše výživného, nejednalo se v tomto případě o výživné pro nezletilé děti, ale pro zletilé dítě. Presumovaný význam řízení je vyšší právě u nezletilých dětí, které jsou výživou odkázáni pouze na své rodiče, zatímco dospělá osoba je alespoň částečně schopna si na živobytí vydělat i vlastními silami a není tak na výživné poskytované jinou osobou zásadně zcela odkázána. Zvýšený význam řízení je tak presumován a je na místě základní částku zvýšit o 10 %. Soud nijak nepochybuje o tom, že řízení pro žalobkyni důležité bylo, nicméně není na místě tuto typovou závažnost promítat více než zvýšením základní částky o 10 %. (srov. rozsudky Městského soudu v Praze v obdobných věcech ovšem ve věcech péče o nezletilé: v rozsudku ze dne , datum, , č.j. 30 Co 95/2022- 137 považováno za přiměřené navýšení o 10 %, v rozsudku ze dne , datum, , č.j. 55 Co 85/2023- 278 považováno za přiměřené navýšení o 20 %, v rozsudku ze dne , datum, č. j. 15 Co 296/2022 – 103 považováno za přiměřené navýšení o 15 %). Soudu je známa judikatura dovolacího soudu o tom, že význam řízení je veličinou, která se v průběhu řízení může měnit. Nelze však v této souvislosti zohledňovat otázku nákladů řízení, neboť to je otázka, která souvisí s úspěchem v řízení (jenž sám o sobě pro posuzování délky řízení nemá žádný význam, neboť úspěch v řízení je zásadně určován tím, jestli je nárok po právu) a nikoli s jeho délkou. Rovněž případné vracení částky výživného vyplacené na základě předběžného opatření souvisí s otázkou úspěchu či neúspěchu ve věci, nikoli s nejistotou ohledně jeho výsledku. Kdyby soud přistoupil na tuto argumentaci žalobkyně, pak by se takto měnil význam každého řízení v závislosti na tom, jestli by v něm účastník uspěl či neuspěl. Ostatně sama žalobkyně vydání předběžného opatření navrhla a měla si tak být vědoma, jaké budou případné následky, pokud ve sporu neuspěje. Nelze zohledňovat zvlášť ani skutečnost, že si žalobkyně nebyla vědoma, co to znamená vést civilní řízení. Skutečnost, že žalobkyně nečekala jeho vedení po tak dlouhou dobu sice soud chápe, nicméně tato skutečnost je taky právním důvodem pro poskytnutí odškodnění. Nejde o důvod, pro který by mělo být odškodnění jakkoli zvyšováno.

26. Věc hodnotí soud jako značně složitou především po stránce skutkové, kdy byla provedena celá řada důkazů k objasnění skutkového stavu, mezi nimi řadou svědeckých výpovědí a listin, jejichž obstarání si ze strany soudu vyžádalo značné úsilí. Věc po stránce hmotněprávní byla běžně složitá, neboť šlo o vcelku běžný druh sporu o výživné předpokládajícího vyhodnocení, zda trvá zákonná vyživovací povinnost rodiče ke zletilému dítěti za situace, kdy se studiem soustavně připravuje na výkon budoucího povolání. Soud věc též hodnotí jako složitou i po stránce procesní, kdy bylo vydáno značné množství procesních rozhodnutí a přípisů (desítky výzev adresovaných účastníkům i externím institucím k vyjádření a sdělení údajů o žalobkyni, 6x výzva ke sdělení stavu postupu mimosoudního řešení sporu, 1x usnesení o přerušení řízení, 1x usnesení o prodloužení přerušení řízení, 1x výzva účastníkům k důkazní rekapitulaci, 1x usnesení o ustanovení tlumočníka a o tlumočném + 5x rozhodnutí o odvolání). Soud současně vzal v úvahu vyšší počet nařízených jednání vyvolaných především postupem soudu prvého stupně (proběhlo 10 jednání soudu prvého stupně a 4 jednání odvolacího soudu, přičemž dalších 7 jednání bylo odročeno na žádost účastníků a jejich zástupců), což odráží složitost skutkového dokazování i procesní aktivitu účastníků řízení. V rámci kritéria složitosti (srov. NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011) soud vzal v úvahu, že posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, neboť rozhodoval i Ústavní soud. K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. závěry Stanoviska). V samotném posuzovaném řízení soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé jednou, odvolací soud rozhodoval ve věci samé třikrát a Ústavní soud rozhodoval dvakrát. V daném ohledu představuje podstatnou okolnost fakt, že odvolací soud rozhodoval ve věci samé třikrát, a to v reakci na procesní stav, kdy jeho první dva rozsudky byly zrušeny nálezem Ústavního soudu s poukazem na porušení Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), konkrétně práv na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu zaručenou čl. 26 odst. 1 Listiny a na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Soud proto tuto skutečnost nepřičítá na vrub složitosti řízení, nýbrž na vrub procesního pochybení odvolacího soudu, který svou rozhodovací činnost zatížil vadami vyplývajícími z porušení základních (procesních i jiných) práv garantovaných Listinou, což jednak vedlo Ústavní soud ke zrušení příslušných rozhodnutí, jednak zjevně vedlo k prodloužení řízení oproti stavu, kdy by postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 15 % (tj. výhradně z důvodu skutkové složitosti, neboť soud s ohledem na zatížení rozhodování odvolacího soudu závažnými procesními vadami nepřistoupil v souladu s judikaturou vztahující se ke tzv. kvalifikovaným důvodům rušení rozhodnutí nižších soudů ke snížení za počet instancí).

27. Žalobkyně se na délce posuzovaného řízení částečně podílela. Soud konstatuje, že v posuzovaném řízení vystupovali oba účastníci sporu procesně aktivně a učinili řadu podání a vyjádření adresovaných soudu. Sama žalobkyně učinila značný počet podání obsahujících skutková tvrzení o různá další vysvětlení vůči soudu (z vlastní vůle například učinila nejméně tři repliky k předcházejícímu vyjádření žalovaného). Procesní úkony činila žalobkyně včas, avšak nejméně ve čtyřech případech však svým podáním dodatečně doplňovala obsah předchozího podání nebo reagovala na výzvu soudu k doplnění tvrzení a návrhů důkazů (, datum, , , datum, ., , datum, a , datum, ), případně reagovala dokonce až na opětovnou výzvu soudu (např. výzvu z , datum, ); a v jednom případě na výzvu soudu odstraňovala vady podaného odvolání. Docela odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že v rámci realizace procesního dokazování mohla žalobkyně řadu důkazů soudu předložit sama, čímž by soudu odpadla nutnost si komplikovaným a časově náročným postupem prostřednictvím součinnostních dotazů adresovaným též vzdělávacím institucím žalobkyně vyžádat příslušné údaje o jejím studiu. Z nařízených jednání byla na základě žádosti žalobkyně odročena tři jednání, z toho ve dvou případech bezprostředně po sdělení termínu jejich konání, v jednom případě v krátkém předstihu před termínem jeho konání; čtvrté jednání bylo odročeno k žádosti obou stran sporu (v době trvání protipandemických opatření v dubnu , Anonymizováno, ). Pro úplnost soud uvádí, že co se týče odvolacího řízení a řízení o ústavní stížnosti, v posuzovaném řízení byl v této fázi procesně aktivní výhradně žalovaný, což soud nijak žalobkyni nepřičítá ani k tíži ani ku prospěchu. Soud tak s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 10 %.

28. Ve světle výše uvedeného žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobkyni náleží ve výši 115 000 Kč plus 10 %, tj. 126 500 Kč. Žalovaná o nároku žalobkyně rozhodla dne , datum, a přiznanou částku vyplatila před podáním žaloby. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni poskytla zadostiučinění právě ve výši 126 500 Kč, co do žalobkyní požadované částky 303 551,63 Kč (včetně příslušenství) soud žalobu zamítl (výrok I.).

29. O nákladech řízení (výrok II.) soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši tří režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za vyjádření ze dne , datum, k žalobě a za přípravu a účast při jednání dne , datum, (podle § 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem v částce 900 Kč.

30. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.