20 C 62/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Petráškem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 355 180,19 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 77 608,44 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba s tím, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 17 899,70 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 113,02 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 199,13 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 95 508,14 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 93 408,14 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 198 213,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba s tím, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částím ve výši 61 458,15 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 14 203,53 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 712,71 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 259 672,05 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 9,7 % ročně z částky 258 172,05 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 34 942,66 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , jméno právního zástupce, , advokáta.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 355 180,19 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným jej právní předchůdkyně uzavřela celkem 2 úvěrové smlouvy (ze dne 16. 12. 2021 a ze dne 7. 9. 2021), na jejímž základě žalovanému poskytla částku 115 000 Kč a částku 300 000 Kč. Žalovaný však žalobkyni řádně a včas nehradil splátky a ke dni 22. 4. 2024 se proto v souladu se smlouvami stal celý dluh splatným. Právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupila smlouvou ze dne 12. 9. 2024, s účinností ke dni 19. 9. 2024. O tomto informovala žalovaného dopisem ze dne 8. 10. 2024. Žalobkyně dále na výzvu soudu uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala její právní předchůdkyně z údajů poskytnutých žalovaným, v interních a externích databázích a z insolvenčního rejstříku, žalovaný sám uvedl měsíční příjem 36 000 Kč (čistý 31 721 Kč), s tím, že žije v pronajatém bytě a nemá vyživovací povinnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně dále vycházela z registrů BRKI, NRKI, SOLUS, ISIR apod., jakož i z vlastních modelů. Žádné listiny k výzvě soudu osvědčující majetkové poměry žalovaného však nedoložila. Žalovaná částka ve výši 355 180,19 Kč se skládá z jistiny ve výši 93 408,14 Kč a 258 172,05 Kč, poplatků a smluvních pokut 2 100 Kč a 1 500 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala kapitalizované úroky z prodlení ve výši 3 199,13 Kč, 5 113,02 Kč, 10 712,71 Kč a 14 203,53 Kč, jakož i úroky ve výši 8 % p. a. z částky 93 408,04 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, zákonné úroky z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z částky 95 508,14 Kč od 25. 9. 2024, úroky ve výši 9,70 % p. a. z částky 258 172,05 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z částky 259 672,5 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho ani přes předžalobní výzvu ze dne 19. 11. 2024.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.

3. Soud věc za postupu podle ust. § 115a a 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) projednal za předpokládaného souhlasu účastníků bez potřeby nařízení jednání, vycházel přitom z listinných důkazů, které účastníci na podporu svého procesního stanoviska předložili. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, pak soud doručil v souladu s ust. § 45 až 50 o. s. ř., žádný z účastníků ve stanovené lhůtě o nařízení jednání výslovně nepožádal.

4. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav, důkazy soud uvádí kurzívou. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli v prvním případě dne 16. 12. 2021 smlouvu o úvěru – expres půjčka, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla téhož dne žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 115 000 Kč. K poskytnutí úvěru došlo bezhotovostní formou: převodem na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit v 96měsíčních splátkách po 1 625,72 Kč, roční výpůjční úroková sazba činila 8 %. Smlouva se řídila všeobecnými obchodními podmínkami vydanými právní předchůdkyni žalobkyně (smlouva o úvěru – Expres půjčka ze dne 16. 12. 2021). V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl, že je zaměstnán u spol. , právnická osoba, ., že jeho čistý měsíční příjem činí 31 721 Kč, neuvedl výši měsíčních nákladů na bydlení, nicméně uvedl, že žije v pronájmu, dále uvedl, že je svobodný. Výše externích splátek je 3 914,85 Kč (prohlášení k procesu posouzení úvěruschopnosti vč. příloh). Právní předchůdkyně žalobkyně odstoupila od smlouvy dopisem ze dne 24. 4. 2024 (oznámení o prohlášení úvěru za splatný). Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 37 391,56 Kč (platební historie ke smlouvě 0244026223).

5. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli v druhém případě dne 7. 9. 2021 smlouvu o úvěru – expres půjčka, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla téhož dne žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 300 000 Kč. K poskytnutí úvěru došlo bezhotovostní formou: převodem na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit v 120měsíčních splátkách po 1 625,72 Kč, roční výpůjční úroková sazba činila 9,70 %. Smlouva se řídila všeobecnými obchodními podmínkami vydanými právní předchůdkyni žalobkyně (smlouva o úvěru – Expres půjčka ze dne 16. 12. 2021). V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl, že je zaměstnán u spol. , právnická osoba, ., že jeho čistý měsíční příjem činí 28 646 Kč, neuvedl výši měsíčních nákladů na bydlení, nicméně uvedl, že žije v pronájmu, dále uvedl, že je svobodný. Výše externích splátek je 4 490 Kč (prohlášení k procesu posouzení úvěruschopnosti vč. příloh). Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že celková dlužná částka po zohlednění řádně zaplacených splátek činí 258 172,05 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně odstoupila od smlouvy dopisem ze dne 22. 4. 2024 (oznámení o prohlášení úvěru za splatný). Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 101 786,10 Kč (platební historie žalovaného od , právnická osoba, , ke smlouvě č. 0240434991).

6. V obou popsaných případech právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného o postoupení pohledávek za jeho osobou dopisem ze dne 30. 9. 2024, k čemuž došlo v důsledku uzavření smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2024 (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2024 vč. seznamu postoupených pohledávek). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou prostřednictvím svého právního zástupce dne 19. 11. 2024 (výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 19. 11. 2024, potvrzení o podání z 20. 11. 2024).

7. Soud na shora zjištěný skutkový stav aplikoval pro oba případy následující právní hodnocení: Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle odst. 3 vázaným spotřebitelským úvěrem je spotřebitelský úvěr, který je vázaný na koupi zboží nebo poskytnutí služby, s výjimkou spotřebitelského úvěru na bydlení.

8. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Nedostojí-li tedy věřitel této své povinnosti, je smlouva dle zákona účinného v době uzavření smlouvy sankcionována neplatností.

12. V nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV.ÚS 702/20 Ústavní soud vyjádřil názor, že: „je povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy (srov. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru (srov. shora citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance).“13. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3 2020 ve věci C-679/18 totiž vyslovil názor, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“14. V rozsudku ze dne 20.4.2022. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). . . Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“15. S ohledem na shora uvedená zákonná ustanovení a judikaturu zkoumal soud z úřední povinnosti, zda v daném případě právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, to však právní předchůdkyně žalobkyně neučinila, neboť řádně neprověřila výdaje žalovaného, když ve vztahu k jeho výdajům vyšla pouze z interního ekonomického modelu a žalovaným uváděných údajů o jeho dalších závazcích, nevyžádala si např. jeho nájemní smlouvu, zvláště pak za situace, kdy žalovaný uváděl, že žije v nájemním bydlení. Smlouva ze dne 7. 9. 2021 a smlouva ze dne 16. 12. 2021 je tudíž podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná, byť žalovaný sám její neplatnost nenamítl (viz rozsudek SDEU ze dne 5. 3 2020 ve věci C-679/18) a žalobkyni tak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. vznikl pouze nárok na vrácení jistiny pohledávky.

16. Na základě shora uvedeného, po zhodnocení všech uvedených důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (bez pochybností o jejich pravosti a pravdivosti), dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém a právním stavu. Mezi právní předchůdkyni žalobkyně a žalovaným byly v souladu s § 2 zákona o spotřebitelském úvěru uzavřeny dne 7. 9. 2021 a dne 16. 12. 2021 smlouvy o spotřebitelském úvěru, které svou povahou odpovídají smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně však před uzavřením této smlouvy nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele dle § 86 daného zákona. V daném případě z doložených listin a skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že údaje ohledně majetkových poměrů žalované nebyly řádně ověřovány, žádné takové listiny nemá žalobkyně k dispozici. Toto platí zejména pro příjmovou i výdajovou stránku žalovaného (byť na stránce příjmové se právní předchůdkyně žalobkyně údajně opírala o bankovní výpisy, nicméně je nedoložila a tvrzený příjem žalovaného tak neprokázala). Dle tvrzení žalovaného činí jeho pravidelný měsíční příjem (domácnosti) 36 000 Kč, byť čistý příjem byl o něco nižší (jak je uvedeno výše). Výdaje na bydlení uváděny nebyly, přestože žalovaný uvedl, že bydlí v nájemním bydlení, výdaje na splátky jiných závazků 4 490 Kč (externí splátky). Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného s náležitou pečlivostí, když na výzvu soudu k této otázce nepředložila odpovídající listiny (zj. na straně výdajové nájemní smlouvu, jiné dokumenty osvědčující tvrzené skutečnosti, ale i na stránce příjmové bankovní výpisy osvědčující tvrzený příjem žalovaného). Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného tak žalobkyně vycházela výlučně z prostých tvrzení žalovaného a z interních systémů, případně z různých shora popsaných registrů.

17. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 415 000 Kč a žalovaný žalobkyni vrátil 139 177,66 Kč, žaloba je tak důvodná je co do částky 275 822,34 Kč představující nezaplacené jistiny žalovaných pohledávek (tj. 77 608,44 Kč a 198 213,90 Kč). Vzhledem k pasivitě žalovaného v řízení soud nemohl posoudit majetkové poměry žalovaného ve vztahu k jeho možnostem k vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Proto jej soud zavázal k vrácení shora popsané částky v obecné pariční lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu pro její nedůvodnost zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 34 942,66 Kč, přičemž tato částka představuje 55,32 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 77,66 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 22,34 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 14 208 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 355 180,19 Kč sestávající z částky 9 740 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 19. 11. 2024, z částky 9 740 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 19. 11. 2024, z částky 9 740 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 4. 2. 2025 a z částky 9 740 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 9. 10. 2025 včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 40 460 Kč ve výši 8 496,60 Kč. Soud pro úplnost dodává, že se neztotožnil s dvěma úkony právní služby, které požadovala žalobkyně. Konkrétně jde o vyjádření ze dne 6. 3. 2025 a ze dne 13. 6. 2025. Vyjádření ze dne 6. 3. 2025 směřovalo k procesní otázce (nesouhlas s rozhodnutím bez nařízená jednání) a nejednalo se tak o poskytnutí právní služby, za kterou by náležela náhrada. Pokud jde o podání ze dne 13. 6. 2025, toto bylo učiněno na výzvu soudu ve vztahu k prověřování úvěruschopnosti žalovaného. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně uplatňuje nejen u zdejšího soudu desítky až stovky obdobných žalob, přičemž bývá pravidelně vyzývaná na doplnění podání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaných. Lze bezpečně uzavřít, že se jedná o pravidelnou náležitost tohoto typu žalob a žalobkyně (její právní zástupce) si toho musí být vědoma a z tohoto důvodu žalobkyni soud nepřiznal za tento úkon náhradu nákladů řízení.