24 C 264/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdalenou Kolářovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 52 183,50 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 3 549,02 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 593,30 Kč, jejíž splatnost se stanoví 15. den od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení- částky 11 198,17 Kč,- zákonného úroku z prodlení z částky 46 340,49 Kč od 13. 12. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně,- částky 1 867,52 Kč,- částky 1 794,99 Kč,- částky 80,50 Kč,- částky 2 100 Kč,- zákonného úroku z prodlení z částky 2 100 Kč od 13. 12. 2021 do zaplacení ve výši 8,50 % ročně a- úroku z úvěru ve výši 11,70 % ročně z částky 46 340,49 Kč od 25. 5. 2021 do zaplacenízamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude určena v písemném vyhotovení rozsudku, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménemV. Žalovaný je povinen povinnosti ve výrocích II. a IV. tohoto rozsudku splnit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč měsíčně, vždy nejpozději k 25. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje prvním dnem po měsíci, kdy nabyde tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek, kdy v případě prodlení s úhradou nebo neuhrazením byť i jedné splátky, se doposud neuhrazená část dluhu stává okamžitě splatnou. 1. , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále též jako „banka“ nebo „právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalobou, došlou Okresnímu soudu v Hodoníně dne 4. 1. 2022, domáhala na žalovaném zaplacení částky 52 183,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že banka uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru , Anonymizováno, č. , tel. číslo, , na jejímž základě se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 94 000 Kč, bylo sjednáno splacení úvěru v počtu pevně stanovených měsíčních anuitních splátek, skládajících se z platby na jistinu a úrok v částce 4 411,75 Kč. Roční úroková sazba smluvního úroku byla stanovena v čl. II odst. 5 smlouvy o úvěru a RPSN bylo ujednáno ve výši specifikované v čl. II odst. 6 Smlouvy o úvěru. Před uzavřením smlouvy v souladu s požadavky zákona účinného v době uzavření smlouvy provedla banka s odbornou péčí posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to i na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru s ním, přičemž získané informace si dále ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V případě žalovaného přitom shledala, že je schopen splácet požadovaný úvěr. Úvěr ve výši 94 000 Kč byl žalovaným načerpán převodem na bankovní účet. Protože ze strany žalovaného docházelo k opakovanému porušování smluvních ujednání, zaslala mu banka oznámení o prohlášení úvěru za splatný ke dni 24. 5. 2021 a současně ho vyzvala k úhradě již splatné částky. Žalovaná pohledávka sestává z načerpané neuhrazené jistiny úvěru v částce 46 340,49 Kč, obchodního úroku kapitalizovaného ke dni zesplatnění pohledávky v částce 1 867,52 Kč. Banka požadovala přiznat úrok z prodlení i z částky kapitalizovaného obchodního úroku. Žalovaná pohledávka je dále tvořena úrokem z prodlení počítaným z částky dlužné jistiny a kapitalizovaným ke dni předání případu k vymáhání do advokátní kanceláře, tj. ke dni 12. 12. 2021 v částce 1 794,99 Kč, jde pak o úrok z prodlení počítaný v zákonné sazbě z částky jistiny, a to za období ode dne následujícího po dni zesplatnění, do 12. 12. 2021. Dále je žalovaná pohledávka tvořena úrokem z prodlení počítaným z částky dlužného obchodního úroku a kapitalizovaným ke dni předání případu k vymáhání do advokátní kanceláře, tj. ke dni 12. 12. 2021 v částce 80,50 Kč, jde pak o úrok z prodlení počítaný v zákonné sazbě z částky obchodního úroku, a to za období ode dne následujícího po dni zesplatnění, do 12. 12. 2021, přičemž banka je oprávněna požadovat jen část úroku, která by jí dle zákona náležela. Banka požadovala přiznat úrok z prodlení i z částky kapitalizovaného obchodního úroku. V částce 2 100 Kč je pohledávka tvořena dílčími poplatky předepsanými žalovanému. Před podáním žaloby banka žalovaného vyzvala k plnění.

2. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného banka uvedla, že postupovala v souladu s ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a vycházela z informací od žalovaného, tyto informace ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele BRKI, NRKI, ISIR, databáze Ministerstva vnitra a jiných. Banka zároveň zohlednila údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva dle databáze Českého statistického úřadu. Banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 6. 11. 2019, žalovaný byl v zaměstnaneckém poměru s příjmem 26 874 Kč měsíčně, který byl ověřen potvrzením o výši příjmu. Žalovaný pak uvedl, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 85 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat ČSÚ v částce 4 881,59 Kč. Výpočtem byla získána částka disponibilních zdrojů žalovaného, z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči společnostem žalobkyně neměl žalovaný žádné závazky a z externích zdrojů bylo zjištěno, že vůči třetím osobám měl žalovaný závazky s měsíční splátkou 11 400 Kč. Banka žádosti žalovaného vyhověla a schválila smlouvu o úvěru ve výši 94 000 Kč s měsíční splátkou 4 411,75 Kč.

3. Žalovaný se vyjádřil pouze tak, že žádá o splátkový kalendář, dle něhož by žalobkyni dluh splácel částkou 1 500 Kč měsíčně, uvedl, že má pouze důchod, syna ve školní docházce a žije na hranici chudoby. Omluvil svoji neúčast při jednání a souhlasil, aby soud rozhodl v jeho nepřítomnosti.

4. Usnesením ze dne 7. 10. 2022, č. j. 13 C 71/2022-79, Okresní soud v Hodoníně vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil nadepsanému soudu jako soudu místně příslušnému.

5. Usnesením ze dne 18. 10. 2022, č. j. 24 C 264/2022-98, soud postupem dle § 107a odst. 2 o. s. ř. připustil, aby na místo banky vstoupila do řízení žalobkyně.

6. Usnesením ze dne 20. 12. 2023, č. j. 24 C 264/2022-103, soud rozhodl o částečném zastavení řízení co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1867,52 Kč od 13. 12. 2021 do zaplacení a připustil změnu žaloby, jež se týkala rozšíření předmětu žaloby o úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 100 Kč od 13. 12. 2021 do zaplacení a o úrok z úvěru ve výši 11,70 % ročně z částky 46 340,49 Kč od 25. 5. 2021 do zaplacení.

7. Podáním ze dne 24. 4. 2024 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 3 549,02 Kč, kterou žalovaný zaplatil 22. 3. 2023.

8. Podle ustanovení § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř., může žalobce (navrhovatel) vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

9. Dříve, nežli soud začal jednat, vzala žalobkyně svou žalobu částečně zpět, a to v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud částečnému zpětvzetí žaloby vyhověl a podle ustanovení § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. řízení v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil. Protože byl návrh vzat zpět dříve, než začalo jednání, nebylo třeba vyjádření žalovaného, zda se zpětvzetím návrhu souhlasí (ustanovení § 96 odst. 3 a 4 o. s. ř.).

10. Žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, jedná se tedy o věc s cizím prvkem. Soud dle čl. 69 dále uvedeného nařízení aplikoval úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), konkrétně čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka tohoto nařízení, neboť poskytnutí úvěru je službou, která byla žalovanému poskytnuta bankou v jejím sídle (srov. rozsudek SDEU ze dne 15. 6. 2017, věc C-249/16 Saale Kareda proti Stefan Benkö), čímž je založena příslušnost (nejen mezinárodní, ale i místní) zdejšího soudu. Zároveň v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by se jednalo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17 uvedeného nařízení.

11. Rozhodným právem je dle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo české.

12. Žalovaný svou neúčast na nařízeném jednání na den 6. 6. 2024 včas omluvil, soud tedy jednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti.

13. Na základě provedeného dokazování má soud za zjištěný následující skutkový stav:

14. Banka a žalovaný dne 6. 11. 2019 podepsali smlouvu o úvěru , Anonymizováno, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 94 000 Kč a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně jej vrátit v 24 měsíčních splátkách po 4 411,75 Kč, poslední splátkou v částce 4 946,35 Kč, vždy k 20. dni v měsíci, s úrokovou sazbou ve výši 11,70 % ročně, RPSN činila 13,85 %, celková splatná částka činila 107 711,60 Kč. V čl. III. odst. 10 smlouvy jsou popsány případy porušení, mezi které náleží mimo jiné prodlení žalovaného se splněním jakékoli pohledávky banky; v odst. 11 je pak stanoveno, že dojde-li k případu porušení, je banka mimo jiné oprávněna prohlásit svým rozhodnutím kterékoli dluhy žalovaného za ihned splatné a požádat žalovaného o jejich předčasné splacení. V čl. IV odst. 2 bylo ujednáno, že smluvní ujednání o úvěru se řídí právními předpisy České republiky (zjištěno ze smlouvy o úvěru expres půjčka ze dne 6. 11. 2019, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro Expres půjčku).

15. Ze všeobecných obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně (Všeobecné produktové podmínky ÚČINNÉ OD 1. ZÁŘÍ 2014) soud zjistil podrobnou úpravu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o úvěru expres půjčka.

16. Žalovanému byla částka 94 000 Kč bankou poskytnuta dne 6. 11. 2019 a žalovaný úvěr přestal následně splácet. Na poskytnutý úvěr žalovaný uhradil bance částku 58 857,68 Kč (zjištěno z výpisů z úvěrového účtu žalovaného, amortizace, umořovací tabulky a tabulky předpisů úroků z prodlení, platební historie).

17. Banka ve vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 26. 4. 2022 uvedla, že úvěruschopnost žalovaného hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a principy obezřetného úvěrování. Vycházela z údajů poskytnutých v žádosti o , Anonymizováno, ze dne 6. 11. 2019, které ověřovala v interních a externích databázích, zejména bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, databázi Ministerstva vnitra České republiky a dalších. Od příjmů žalovaného byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Bylo počítáno s částkou životního minima a normativních nákladů na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Na základě takto zjištěné disponibilní částky bylo žádosti o úvěr vyhověno a byl poskytnut předmětný úvěr. Deklarovaný měsíční příjem žalovaného činil 26 874 Kč, tento příjem banka zároveň ověřila u zaměstnavatele žalovaného (zjištěno z potvrzení o výši příjmu ze dne 6. 11. 2019 , právnická osoba, .), banka vycházela z toho, že žalovaný má jeden zdroj příjmů, že čistý měsíční příjem domácnosti činí 85 000 Kč, žalovaný je rozvedený, na nákladech na bydlení se podílí 31,62 %, nemá žádné vyživované osoby ani interní splátky, jeho externí splátky činí 11 400 Kč měsíčně. Z přílohy k vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 26. 4. 2022 soud zjistil, že uvedené splátky byly ze čtyř závazků žalovaného po 1 137 Kč, 14 Kč, 4 025 Kč a 6 224 Kč měsíčně. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že má střední vzdělání, je rozvedený, má pracovní poměr na dobu neurčitou od 8. 6. 2015, jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 26 874 Kč, nemá žádné nezbytné měsíční náklady, srážky ze mzdy ani jiné měsíční splátky, nevyživuje žádné osoby, celkový čistý příjem domácnosti činí 85 000 Kč a má jeden zdroj příjmu.

18. Právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 24. 5. 2021 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě částky 50 604,45 Kč (zjištěno z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 26. 5. 2021).

19. Dne 15. 12. 2021 vyhotovil a odeslal zástupce banky předžalobní výzvu, v níž žalovaného vyzval, aby uhradil částku 52 212,17 Kč na bankovní účet ve výzvě uvedený (zjištěno z předžalobní upomínky dle ust. § 142a občanského soudního řádu ze dne 15. 12. 2021, včetně podacího lístku).

20. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci. Soud nemá žádný důvod pochybovat o skutečnostech vyplývajících z provedených důkazů.

21. Z provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

22. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 6. 11. 2019 na základě smlouvy o úvěru , Anonymizováno, ze dne 6. 11. 2019 peněžní prostředky ve výši 94 000 Kč a žalovaný se zavázal je splatit v 24 měsíčních splátkách po 4 411,75 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 11,70 % ročně a s dalšími poplatky dle smlouvy. Žalovaný svým povinnostem vyplývající z předmětné smlouvy nedostál. Pohledávka byla bankou v průběhu řízení postoupena na společnost žalobkyně. K prověřování úvěruschopnosti ze strany její právní předchůdkyně žalobkyně doložila mimo jiné vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti, dle kterého banka vycházela z příjmu žalovaného deklarovaného v žádosti v částce 26 874 Kč měsíčně, jehož výši rovněž ověřila u zaměstnavatele žalovaného, zjistila, že žalovaný má další externí splátky v částce celkem 11 400 Kč měsíčně. Žalovaný na předmětný úvěr zaplatil celkem 58 857,68 Kč a po podání žaloby částku 3 594,02 Kč.

23. Po právní stránce posuzoval soud nárok uplatněný žalobkyní následovně:

24. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru dle zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420, § 419 a § 1810 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen jako „o. z.“.

25. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru posouzením úvěruschopnosti spotřebitele se rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

26. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

27. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 téhož ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

29. Podle § 580 odst. 1 o. z. platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

30. Podle § 588 o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

31. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.

32. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

33. Podle § 2397 o. z. úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

34. Podle § 2398 odst. 1 o. z. úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

35. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

36. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

37. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

38. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

39. Předně je zapotřebí uvést, že soud má za to, že neplatnost smlouvy při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je neplatností absolutní dle § 588 o. z., jak ostatně plyne i z rozsudku Soudní dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, v němž je uvedeno, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.

40. Soud tedy zkoumal, zda právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, jak požaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Po provedeném dokazování z pohledu soudu právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně nezkoumala, respektive žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

41. Žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) doplnila své tvrzení i důkazy ohledně ověřování úvěruschopnosti žalované ve svém podání ze dne 28. 4. 2022. Tvrzení, která uvedla, jsou však velice obecná a nelze z nich seznat, jaká konkrétní zjištění právní předchůdkyně o schopnosti žalovaného splácet úvěr banka učinila. V tomto doplnění žalobkyně tedy absentují tvrzení, jakým způsobem právní předchůdkyně ověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr, jaké byly jeho příjmy a výdaje a zda měl v období před poskytnutím úvěru dostatek finančních zdrojů pro splácení úvěru, tedy skutečnosti zmíněné již v předchozím odstavci. Banka se při posuzování úvěruschopnosti zaměřila pouze na příjmy žalovaného, které rovněž ověřila, nezjišťovala a neověřovala však žádným způsobem výdaje žalovaného při uzavírání smlouvy. Žalobkyně nezjišťovala a neověřovala výdaje alespoň pravidelně vznikající, zejména na bydlení, které běžně tvoří významnou část životních nákladů fyzické osoby, případně dalších pravidelně vznikajících nákladů žalovaného – a to rovněž s přihlédnutím k uvedené výši příjmů. Není přitom rozhodné, že tyto příjmy žalovaného skutečně činily 26 874 Kč měsíčně za situace, kdy nebylo bankou zohledněno, zda výdaje žalovaného jsou nižší či vyšší než jeho příjmy a zda tedy disponuje částkou potřebnou pro pravidelné splácení čerpaného úvěru. Banka se omezila pouze na řádné zjištění příjmů žalovaného (jež ověřila), a ačkoli zjistila, že další pravidelné měsíční splátky žalovaného činí 11 400 Kč, nezjišťovala žádným způsobem další, pravidelně vznikající a nezbytné výdaje žalovaného (zejména na bydlení, jež je zpravidla výdajem nejpodstatnějším) a bez dalšího vyšla z částky 4 881,59 Kč měsíčně, přičemž uvedla, že se jedná o statisticky stanovené výdaje. Přitom jen normativní výdaje na nájemní bydlení v roce 2019 činily pro obec mezi 10 000 – 49 999 obyvatel částku 5 314 Kč pro jednu osobu (žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je rozvedený a nemá další vyživovací povinnosti, smlouva byla uzavřena v , Anonymizováno, , adresa, ), tedy převyšovaly částku, která dle statistických údajů žalované měla být dostatečná pro nezbytné měsíční náklady žalovaného (tj. zpravidla bydlení, strava). I přesto, že byl žalovaný již zatížen splátkami v částce 11 600 Kč měsíčně, poskytla banka žalovanému úvěr s měsíční splátkou 4 411,75 Kč. (Jen) splátkové zatížení žalovaného tak činilo 15 811,75 Kč měsíčně při příjmu 26 874 Kč. Banka žádným způsobem nezjišťovala, zda částka (zaokrouhleno) 11 000 Kč je dostatečná pro výdaje žalovaného.

42. Jaké skutečnosti je poskytovatel úvěru povinen za účelem dostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zkoumat uvedl příkladmo Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Tyto skutečnosti v zásadě odpovídají tomu, k čemuž dospěl i soud zdejší. Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí dodal, že poskytovatel úvěru je povinen zjištěné informace „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“, a že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.“, s tím, že „na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. S těmito závěry se ztotožnil rovněž Ústavní soud, a to například v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

43. Na základě shora uvedeného je tak smlouva o úvěru , Anonymizováno, ze dne 6. 11. 2019 absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., jelikož v rámci jejího uzavření došlo k porušení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když nedošlo k dostatečnému prověření úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného) před uzavřením smlouvy. Pokud je tedy smlouva neplatná, je žalovaný povinen žalobkyni ve smyslu § 2991 o. z. a § 2993 o. z. vrátit bezdůvodné obohacení, které je tvořeno rozdílem mezi částkou, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla (94 000 Kč) a částkou, kterou žalovaný právní předchůdkyni na poskytnutý úvěr uhradil (58 857,68 Kč + 3 549,02 Kč). Výše bezdůvodného obohacení, které je žalovaný žalobkyni povinen vydat, tedy činí 31 593,30 Kč, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

44. Podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Částku 31 593,30 Kč soud uložil žalovanému zaplatit ve splátkách, kdy žalobkyně s takovým postupem souhlasila a navrhla splátky ve výši 3 000 Kč měsíčně; proto soud rozhodl podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 160 odst. 1 in fine o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen uložené povinnosti ve výrocích II. a IV. tohoto rozsudku splnit v měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč vždy do 25. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje prvním měsícem po měsíci, v němž nabyde rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek, kdy v případě prodlení s úhradou nebo neuhrazením byť i jediné splátky se doposud neuhrazená část dluhu stává okamžitě splatnou, když soud dospěl k závěru, že taková doba je pro úhradu dluhu žalovaného zcela přiměřená jeho možnostem.

45. Ve zbývající části soud žalobě s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru nevyhověl, jelikož žalobkyně na toto plnění nemá nárok. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítnul, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 632,48 Kč, přičemž tato částka představuje 34,68 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 67,34 %, včetně částky 3 549,02 Kč, když návrh v této části byl vzat zpět pro chování žalovaného, a úspěchu žalovaného v rozsahu 32,66 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 088 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 52 183,50 Kč sestávající z částky 3 220 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 220 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 4. 1. 2022 a z částky 3 220 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 6. 6. 2024 včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 080 Kč ve výši 2 956,80 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za podání ze dne 11. 1. 2024, když tvrzení v něm uvedená měla být již součástí žaloby.

47. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.