10 C 235/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Ladislavou Miškovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro zaplacení částky 500 eur s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 500 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 500 EUR od 10. 10. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované na nákladech řízení 7 515 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobce se dne 19.8.2025 domáhal zaplacení žalobou uplatněné částku a žalobu zdůvodnil tím, že cestující jméno FO a jméno FO cestovali letem provozovaným žalovanou společností dne datum na trase adresa-Anonymizováno, když letadlo mělo přiletět od cílové destinace v 11,50 hod., avšak přiletělo s více než tříhodinovým zpožděním, tedy každý z těchto dvou cestujících požaduje nárok na kompenzaci ve výši 250 EUR a dne 7.12.2023 postoupili svou pohledávku na žalobkyni.

2. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť nárok na uhrazení kompenzace je promlčen, když předžalobní výzva byla doručená 16.7.2025. Emailová zpráva z 25.9.2023 není řádně uplatněným nárokem, neboť nesplňuje požadavky dané nařízením.

3. Mezinárodní příslušnost českých soudu je dána podle čl. 4 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech na základě bydliště (sídla) žalované v ČR.

4. Rozhodným právem pro posouzení uplatněného nároku ze smlouvy o přepravě je podle čl. 5 odst. 2 věta 1. nařízení evropského parlamentu a rady č. 593/2008/ES o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I.) právo české.

5. Podle nařízení evropského parlamentu a rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11.2.2004, kterým se stanový společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/1991 (dále jen „nařízení 261/2004“), neboť jde o zpoždění letu (článek 1. odst. 1 písm. c nařízení), kdy místem odletu zpožděného letu bylo letiště v Praze, to znamená umístěné na území členského státu EU (článek 3 odst. 1.písm a nařízení). Ustanovení nařízení se přitom použijí přednostně před ustanoveními vnitrostátního práva. Podle judikatury soudního dvora EU, zejména rozsudku ze dne 19.11.2019, Christopher Sturgeon, a další (věci C - 402/07 a C - 432/07, musí být čl. 5, 6 a 7 nařízení 261/2004) vykládány v tom smyslu, že pro účely uplatnění nároku na náhradu škody lze na cestujících zpožděních letu, nahlížet stejně jako na cestující zrušených letů, a že se tedy mohou dovolávat nároku na náhradu škody podle čl. 7 nařízení, jestliže z důvodu zpoždění letu utrpí ztrátu tří nebo více hodin, tedy jestli dosáhnou cílového místa určení tří nebo více hodin po čase příletu původně plánovaném leteckým dopravcem. Podle čl. 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004, však provozující letecký dopravce není povinen hradit náhradu v souladu s čl. 7, jestliže může prokázat, že zrušení je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla všechna přiměřená opatření přijata.

6. Projednávané věci soud zjistil následující skutkový stav:

7. Účastníci učinili nesporným, že cestující jméno FO a jméno FO cestovali letem provozovaným žalovanou společností dne datum na trase adresa-Anonymizováno, č. letu Anonymizováno, když letadlo přiletělo s více než tříhodinovým zpožděním.

8. Dne 25.9. 2023 napsal zástupce společnosti Jméno žalobkyně. tituly před jménem jméno FO mailovou zprávu adresovanou žalované, ve kterém napsal, že uplatňuje nároky za cestující uvedené v příloze zprávy (příloha předložena nebyla).

9. Z dopisu zástupce žalované – bez označení adresáta, lze usuzovat, že by se mohlo jednat o odpověď na „výzvu“ a žalovaná sporuje její řádné uplatnění.

10. Dne 21. 8. 2023 udělil cestující jméno FO plnou moc společnosti Jméno žalobkyně. k uplatnění a vymáhání pohledávek v souvislosti s letem č. IBAN (jiné číslo letu), uskutečněným dne 6.8 2023 u společnosti žalované, zmocnění bylo k jednání jménem společnosti SkyCloud na účet cestujících. Plná moc od jméno FO předložena nebyla. Téhož dne byl datován dopis vyzývající žalovanou k plnění mimo jiné kompenzace ve výši 250 euro, v dopise nebyli cestující identifikováni, v dopise nebylo ani označeno číslo rezervace, přičemž žalobkyně nedoložila, že by se jednalo o cestující paní jméno FO a pana jméno FO.

11. Z žádosti o kompenzaci za zrušení letu z Anonymizováno do Anonymizováno bylo zjištěno, že je datována dne 14.7.2025 a doručena dne 16.7.2025.

12. Cestující uzavřeli dne 7.12.2023 s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávky.

13. Shora uvedené listinné důkazy soud posoudil jako věrohodné, když nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala. Uvedené listiny si nijak neodporují a tvoří spolu navzájem jednotný logický celek.

14. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu: Cestující jméno FO a jméno FO se dne datum se zúčastnili letu na trase adresa -Anonymizováno, když letadlo do cílové destinace přiletělo s více než tříhodinovým zpožděním, tedy každý z těchto cestujících by měl nárok na kompenzaci ve výši 250EUR a oba dva postoupili svou pohledávku žalobci dne 7.12.2023. Žalobkyně v daném případě prokázala řádné doručení výzvy k plnění za zrušení letu ze dne 14.7.2025 předžalobní upomínkou doručenou žalované dne 16.7. 2025. U předešlých zpráv neprokázala, že by žalované byly skutečně doručeny, přičemž soudu předložené dokumenty navíc obsahovaly řadu nesrovnalostí, část dokumentace, kterou žalobkyně předložila se týkala jiných cestujících a jiných nároků (z uvedeného důvodu je soud neprováděl v rámci dokazování), část dokumentace se vztahovala k osobám cestujících, ale při nesprávně označeném letu (neodpovídalo číslo letu).

15. Podle § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas.

16. Podle § 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.

17. Výkladem těchto ustanovení se již zabýval Nejvyšší soud, v rozsudku ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3206/2022 vyslovil, že: „Jak vyplývá z ustanovení § 2553 odst. 3 věty prvé o. z., musí být právo na náhradu škody vzniklé cestujícímu tím, že nepravidelná přeprava nebyla provedena včas, uplatněno u dopravce bez zbytečného odkladu. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud připomněl, že k pojmu lhůty „bez zbytečného odkladu“ se Nejvyšší soud vyslovil již mnohokrát (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, nebo usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012), přičemž závěry, které zde přijal a odůvodnil, jsou použitelné i pro úpravu občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud dovodil, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat, a jde tak o neurčitou lhůtu. Její podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ vyplývá, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu (jednání) či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. Takové posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ zcela koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení konkrétních případů. Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že vágní pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. I podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010) jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, tedy v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy „ad hoc“) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.[…] Jestliže odvolací soud v dané situaci vztáhl promlčení až k uplynutí šestiměsíční lhůty, jejíž počátek určuje, kdy se žalobci dozvěděli o vzniku práva na odškodnění (okamžik uskutečnění zpožděného letu), nevybočil z (přísnějšího) požadavku, který na výklad pojmu „bez zbytečného odkladu“ s ohledem na okolnosti konkrétního případu klade výše citovaná judikatura. Závěr odvolacího soudu, že právo na náhradu škody nelze žalobcům přiznat, neboť je uplatnili po uplynutí promlčecí lhůty a žalovaná úspěšně uplatnila námitku promlčení, je tedy zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

18. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11. vyplývá: „Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise – https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“ 19. Cestující jsou dle § 2553 o. z. povinni uplatnit nároky z přepravní smlouvy bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne nastoupení k letu nebo ode dne, kdy měl cestující na let nastoupit. Jedná se o hmotněprávní lhůtu; nestačí tedy, aby byla notifikace ze strany cestujícího v uvedené lhůtě odeslána, ale musí být doručena. Pokud právo nebylo v uvedené lhůtě řádně uplatněno, k námitce přepravce zaniká.

20. Z výše uvedeného je tedy nepochybné, s ohledem na den plánovaného odletu letadla datum a prokázané doručení výzvy s uplatněnými nároky cestujících žalované straně dne datum, že žalobkyně učinila výzvu s uplatněním nároku vůči žalované po zákonné lhůtě 6 měsíců. Dřívější včasné doručení uplatnění nároku v řízení neprokázala. Domněnka doby dojití dle § 573 o. z. se vztahuje na případ, že je jisto doručení, nejisto kdy, nezakládá ale domněnku dojití, tzn. doručení písemnosti. Žalovaná námitku pozdního uplatnění práva vznesla, proto soud ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z., žalobu, z důvodu vznesené námitky promlčení, zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst.1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované soud přiznal na právo na náhradu právního zastoupení za tři úkony právní pomoci podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 1 620 Kč, tři paušální náhrady po 450 Kč, (za převzetí a přípravu zastoupení, sepis vyjádření a účast u jednání soudu) a 21% DPH ve výši 1 305 Kč, vše v celkové částce 7 515 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.