10 C 235/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Ladislavou Miškovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro zaplacení částky 500 eur s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 500 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 500 EUR od 10. 10. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované na nákladech řízení 7 515 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobce se dne 19.8.2025 domáhal zaplacení žalobou uplatněné částku a žalobu zdůvodnil tím, že cestující , jméno FO, a , jméno FO, cestovali letem provozovaným žalovanou společností dne , datum, na trase , adresa, -, Anonymizováno, , když letadlo mělo přiletět od cílové destinace v 11,50 hod., avšak přiletělo s více než tříhodinovým zpožděním, tedy každý z těchto dvou cestujících požaduje nárok na kompenzaci ve výši 250 EUR a dne 7.12.2023 postoupili svou pohledávku na žalobkyni.

2. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť nárok na uhrazení kompenzace je promlčen, když předžalobní výzva byla doručená 16.7.2025. Emailová zpráva z 25.9.2023 není řádně uplatněným nárokem, neboť nesplňuje požadavky dané nařízením.

3. Mezinárodní příslušnost českých soudu je dána podle čl. 4 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech na základě bydliště (sídla) žalované v ČR.

4. Rozhodným právem pro posouzení uplatněného nároku ze smlouvy o přepravě je podle čl. 5 odst. 2 věta 1. nařízení evropského parlamentu a rady č. 593/2008/ES o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I.) právo české.

5. Podle nařízení evropského parlamentu a rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11.2.2004, kterým se stanový společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/1991 (dále jen „nařízení 261/2004“), neboť jde o zpoždění letu (článek 1. odst. 1 písm. c nařízení), kdy místem odletu zpožděného letu bylo letiště v Praze, to znamená umístěné na území členského státu EU (článek 3 odst. 1.písm a nařízení). Ustanovení nařízení se přitom použijí přednostně před ustanoveními vnitrostátního práva. Podle judikatury soudního dvora EU, zejména rozsudku ze dne 19.11.2019, Christopher Sturgeon, a další (věci C - 402/07 a C - 432/07, musí být čl. 5, 6 a 7 nařízení 261/2004) vykládány v tom smyslu, že pro účely uplatnění nároku na náhradu škody lze na cestujících zpožděních letu, nahlížet stejně jako na cestující zrušených letů, a že se tedy mohou dovolávat nároku na náhradu škody podle čl. 7 nařízení, jestliže z důvodu zpoždění letu utrpí ztrátu tří nebo více hodin, tedy jestli dosáhnou cílového místa určení tří nebo více hodin po čase příletu původně plánovaném leteckým dopravcem. Podle čl. 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004, však provozující letecký dopravce není povinen hradit náhradu v souladu s čl. 7, jestliže může prokázat, že zrušení je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla všechna přiměřená opatření přijata.

6. Projednávané věci soud zjistil následující skutkový stav:

7. Účastníci učinili nesporným, že cestující , jméno FO, a , jméno FO, cestovali letem provozovaným žalovanou společností dne , datum, na trase , adresa, -, Anonymizováno, , č. letu , Anonymizováno, , když letadlo přiletělo s více než tříhodinovým zpožděním.

8. Dne 25.9. 2023 napsal zástupce společnosti , Jméno žalobkyně, . , tituly před jménem, , jméno FO, mailovou zprávu adresovanou žalované, ve kterém napsal, že uplatňuje nároky za cestující uvedené v příloze zprávy (příloha předložena nebyla).

9. Z dopisu zástupce žalované – bez označení adresáta, lze usuzovat, že by se mohlo jednat o odpověď na „výzvu“ a žalovaná sporuje její řádné uplatnění.

10. Dne 21. 8. 2023 udělil cestující , jméno FO, plnou moc společnosti , Jméno žalobkyně, . k uplatnění a vymáhání pohledávek v souvislosti s letem č. , IBAN, (jiné číslo letu), uskutečněným dne 6.8 2023 u společnosti žalované, zmocnění bylo k jednání jménem společnosti SkyCloud na účet cestujících. Plná moc od , jméno FO, předložena nebyla. Téhož dne byl datován dopis vyzývající žalovanou k plnění mimo jiné kompenzace ve výši 250 euro, v dopise nebyli cestující identifikováni, v dopise nebylo ani označeno číslo rezervace, přičemž žalobkyně nedoložila, že by se jednalo o cestující paní , jméno FO, a pana , jméno FO, .

11. Z žádosti o kompenzaci za zrušení letu z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, bylo zjištěno, že je datována dne 14.7.2025 a doručena dne 16.7.2025.

12. Cestující uzavřeli dne 7.12.2023 s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávky.

13. Shora uvedené listinné důkazy soud posoudil jako věrohodné, když nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala. Uvedené listiny si nijak neodporují a tvoří spolu navzájem jednotný logický celek.

14. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu: Cestující , jméno FO, a , jméno FO, se dne , datum, se zúčastnili letu na trase , adresa, -, Anonymizováno, , když letadlo do cílové destinace přiletělo s více než tříhodinovým zpožděním, tedy každý z těchto cestujících by měl nárok na kompenzaci ve výši 250EUR a oba dva postoupili svou pohledávku žalobci dne 7.12.2023. Žalobkyně v daném případě prokázala řádné doručení výzvy k plnění za zrušení letu ze dne 14.7.2025 předžalobní upomínkou doručenou žalované dne 16.7. 2025. U předešlých zpráv neprokázala, že by žalované byly skutečně doručeny, přičemž soudu předložené dokumenty navíc obsahovaly řadu nesrovnalostí, část dokumentace, kterou žalobkyně předložila se týkala jiných cestujících a jiných nároků (z uvedeného důvodu je soud neprováděl v rámci dokazování), část dokumentace se vztahovala k osobám cestujících, ale při nesprávně označeném letu (neodpovídalo číslo letu).

15. Podle § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas.

16. Podle § 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.

17. Výkladem těchto ustanovení se již zabýval Nejvyšší soud, v rozsudku ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3206/2022 vyslovil, že: „Jak vyplývá z ustanovení § 2553 odst. 3 věty prvé o. z., musí být právo na náhradu škody vzniklé cestujícímu tím, že nepravidelná přeprava nebyla provedena včas, uplatněno u dopravce bez zbytečného odkladu. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud připomněl, že k pojmu lhůty „bez zbytečného odkladu“ se Nejvyšší soud vyslovil již mnohokrát (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, nebo usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012), přičemž závěry, které zde přijal a odůvodnil, jsou použitelné i pro úpravu občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud dovodil, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat, a jde tak o neurčitou lhůtu. Její podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ vyplývá, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu (jednání) či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. Takové posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ zcela koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení konkrétních případů. Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že vágní pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. I podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010) jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, tedy v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy „ad hoc“) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.[…] Jestliže odvolací soud v dané situaci vztáhl promlčení až k uplynutí šestiměsíční lhůty, jejíž počátek určuje, kdy se žalobci dozvěděli o vzniku práva na odškodnění (okamžik uskutečnění zpožděného letu), nevybočil z (přísnějšího) požadavku, který na výklad pojmu „bez zbytečného odkladu“ s ohledem na okolnosti konkrétního případu klade výše citovaná judikatura. Závěr odvolacího soudu, že právo na náhradu škody nelze žalobcům přiznat, neboť je uplatnili po uplynutí promlčecí lhůty a žalovaná úspěšně uplatnila námitku promlčení, je tedy zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

18. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11. vyplývá: „Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise – https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“19. Cestující jsou dle § 2553 o. z. povinni uplatnit nároky z přepravní smlouvy bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne nastoupení k letu nebo ode dne, kdy měl cestující na let nastoupit. Jedná se o hmotněprávní lhůtu; nestačí tedy, aby byla notifikace ze strany cestujícího v uvedené lhůtě odeslána, ale musí být doručena. Pokud právo nebylo v uvedené lhůtě řádně uplatněno, k námitce přepravce zaniká.

20. Z výše uvedeného je tedy nepochybné, s ohledem na den plánovaného odletu letadla , datum, a prokázané doručení výzvy s uplatněnými nároky cestujících žalované straně dne , datum, , že žalobkyně učinila výzvu s uplatněním nároku vůči žalované po zákonné lhůtě 6 měsíců. Dřívější včasné doručení uplatnění nároku v řízení neprokázala. Domněnka doby dojití dle § 573 o. z. se vztahuje na případ, že je jisto doručení, nejisto kdy, nezakládá ale domněnku dojití, tzn. doručení písemnosti. Žalovaná námitku pozdního uplatnění práva vznesla, proto soud ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z., žalobu, z důvodu vznesené námitky promlčení, zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst.1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované soud přiznal na právo na náhradu právního zastoupení za tři úkony právní pomoci podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 1 620 Kč, tři paušální náhrady po 450 Kč, (za převzetí a přípravu zastoupení, sepis vyjádření a účast u jednání soudu) a 21% DPH ve výši 1 305 Kč, vše v celkové částce 7 515 Kč.