52 C 174/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl soudkyní Mgr. Katarínou Kuhnovou v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně , sídlem Adresa žalobkyně zastoupené: Jméno Zástupce , advokát se sídlem, Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , trvale bytem Adresa žalované (Praha 9), o zaplacení částky 43.488 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, , dále zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zastavuje.

II. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, , dále zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, a zákonný úrok z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná má povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši , částka, , k rukám právního zástupce žalobkyně, , tituly před jménem, , jméno FO, , a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení, z titulu smlouvy o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ., IČ: , IČO, ) uzavřela se žalovanou úvěrovou smlouvu dne , datum, , na základě, které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši , částka, , která měla být splacena nejpozději dne , datum, . Žalovaná neuhradila ničeho, ani ke dni podání žaloby. Předmětem žaloby je jistina úvěru ve výši , částka, , poplatek za poskytnutí úvěru ve výši , částka, a úrok dle čl. 2.b. smlouvy ve výši , částka, . Pohledávka původního věřitele (, právnická osoba, .) byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , na žalobkyni. Žalovaná neuhradila žalovanou částku ani na základě předžalobní výzvy ze , datum, .

2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila (v podání ze dne , datum, a dne , datum, ) a potvrdila, že původní věřitel (, Anonymizováno, ) jí vyplatil dne , datum, částku ve výši , částka, na její bankovní účet. Žalovaná namítala nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, dle zákona 257/2016 Sb., čímž je smlouva neplatná. Dále namítala nepřiměřenou roční procentní sazbu nákladů a výši RPSN, a to ve výši 1573,67 % (RPSN) při splacení do 30 dnů, a ve výši 9051,1 % (RPSN) při překročení doby splatnosti, čímž došlo k uzavření smlouvy v rozporu s dobrými mravy a podle § 580 o.z. je smlouva neplatná. Žalovaná namítala absenci oznámení o postoupení pohledávky, a proto navrhovala, aby soud vyzval žalobkyni k předložení důkazu, kterým by prokázala doručení oznámení o postoupení pohledávky žalované. S ohledem na vznesené námitky, původnímu věřiteli může vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení nejvýše v částce , částka, .

3. Soud při ústním jednání dne , datum, jednal v nepřítomnosti žalobkyně i právního zástupce žalobkyně, kteří se k ústnímu jednání řádně a včas omluvili (v podání ze dne , datum, ), když souhlasili, aby soud jednal v jejich nepřítomnosti.

4. Dle ust. § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve znění pozdějších předpisů, může žalobce (navrhovatel) vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Žalobkyně v podání ze dne , datum, vzala žalobu zpět pro zaplacení částky , částka, s příslušenstvím (dle žaloby, představující úrok dle čl. 2.b. úvěrové smlouvy ve výši , částka, ). Žalovaná při ústním jednání dne , datum, s částečným zastavením řízení souhlasila. Proto, dle ust. § 96 odst. 2 věta prvá o.s.ř., soud řízení, co do částky ve výši , částka, , a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zastavil.

5. Po provedeném dokazování, z tvrzení žalobkyně, dále zejména ze smlouvy o úvěru, z obchodních podmínek žalobkyně (uvedených ve smlouvě), včetně formuláře pro předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru, a také z tvrzení žalované, má soud prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, .) a žalovanou, byla dne , datum, uzavřena neplatná úvěrová smlouva, jejímž předmětem byla finanční částka , částka, , v úvěrové smlouvě byla sjednána pevná úroková sazba 36 % p.a. a RPSN na úvěr byla sjednána ve výši 1573,67 % při splacení do 30 dnů, a ve výši 9051,1 % (RPSN) při překročení doby splatnosti. Strany si sjednaly, že žalovaná měla povinnost dluh zaplatit nejpozději do 30 dnů (dle žalobkyně do , datum, ). Celková částka, kterou byla žalovaná povinna zaplatit do termínu splatnosti činila , částka, a při překročení doby splatnosti měla činit , částka, . Žalobkyně vyplatila dne , datum, žalované částku ve výši , částka, , na účet žalované číslo , č. účtu, , což potvrdila i žalovaná ve svém vyjádření ze dne , datum, . Na základě uzavřené smlouvy, žalobkyně požadovala po žalované uhradit celou jistinu v částce , částka, , poplatek za poskytnutí úvěru ve výši , částka, a úrok dle čl. 2.b. smlouvy ve výši , částka, . Tvrzením žalobkyně i žalované, má soud prokázáno, že žalovaná nezaplatila původnímu věřiteli, ani současné žalobkyni, ničeho. Tvrzením žalobkyně zejména ze dne , datum, nemá soud prokázáno, že by žalobkyně dostatečně posuzovala úvěruschopnost žalované, když ke svým tvrzením nepředložila žádný listinný důkaz, které by skutková tvrzení žalobkyně, prokazovaly. Tvrzením žalobkyně, ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , z přílohy smlouvy o postoupení pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávek ze dne , datum, , včetně podacího lístku, má soud prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalovanou pohledávku (ve výši , částka, ) na žalobkyni, žalovaná pohledávka byla v seznamu pohledávek označena číslem , hodnota, , o čemž žalovanou informovala dopisem ze dne , datum, , který byl téhož dne i odeslán , právnická osoba, . Tvrzením žalobkyně a z předžalobní výzvy k úhradě ze dne , datum, , včetně její doručenky, má soud prokázáno, že žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dluhu a stejného dne (, datum, ) byla zásilka i odesílána na trvalou adresu žalované.

6. Na základě provedeného dokazování a na základě skutkového tvrzení žalobkyně, má soud prokázán následující skutkový stav. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, byla dne , datum, uzavřena neplatná úvěrová smlouva, jejímž předmětem byla finanční částka , částka, , v úvěrové smlouvě byla sjednána pevná úroková sazba 36 % p.a. a výše RPSN na úvěr byla sjednána ve výši 1573,67 %, a při překročení lhůty splatnosti ve výši 9059,1 %. Žalobkyně vyplatila dne , datum, žalované částku ve výši , částka, na bankovní účet žalované. Žalovaná nezaplatila žalobkyni (ani původnímu věřiteli) ničeho. Právní předchůdkyně žalobkyně, postoupila žalovanou pohledávku na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne , datum, .

7. Soud se nejprve zabýval, jak věřitel (žalobkyně) posuzoval schopnost spotřebitele (žalovaný) splácet zápůjčku, tedy spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel tedy poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytly úvěr či jiné služby již dříve. Dle rozsudku Nejvyššího soudu, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, ve kterém bylo soudem v právní větě zejména vysloveno, že „dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích”. Také, dle Nálezu ústavního soudu, ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LPS. Ústavní soud tak ve svém nálezu dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy.“ V podané žalobě a v doplnění žaloby ze dne , datum, , žalobkyně pouze „obecně“ uvedla, jak „posuzovala“ úvěruschopnost žalované, zejména s odkazem na článek X. smlouvy o spotřebitelském úvěru, spolu s ověřováním mezi příjmy a výdaji klienta. Avšak žalobkyně nepředložila žádný listinný důkaz, který by posuzování úvěruschopnosti, skutečně prokazoval. S ohledem na shora uvedené, nelze dospět k závěru, že by věřitel za této situace pečlivě posoudil úvěruschopnost spotřebitele a je nutno uzavřít, že v daném případě věřitel nedostál své povinnosti stanovené mu zákonem a při poskytnutí úvěru, s odbornou péčí neposoudil schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost, je smlouva ze dne , datum, , kterou byl sjednán spotřebitelský úvěr, ze zákona ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., a ust. § 588 zák. č. 89/2012 Sb., pro zjevný rozpor se zákonem, absolutně neplatná.

8. Soud dále v řízení vycházel, z právního názoru v rozsudku Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. 19 Co 102/2022-61 ze dne 27. 4. 2022, kde odvolací soud, v řízení shodné žalobkyně, uvedl, že „pokud byl v souzené věci sjednán úrok 81,68 %, jedná se prakticky o desetinásobek. V souladu s výše citovanou judikaturou, je tak závěr soudu I. stupně, že ujednání o úrocích z úvěru se příčí dobrým mravům ve smyslu dle § 580 odst. 1 o.z., tedy se jedná o neplatné ujednání dle § 588 o.z. .Odvolací soud poznamenává, že žalobkyně je profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů, tedy jí musí být známo, že poskytuje úvěry s vysokou úrokovou sazbou. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně o moderaci výše úroku z úvěru dle § 577 o.z.. Správný je tak závěr, že úvěrová smlouva je neplatná dle § 588 o.z. ve spojení s § 576 a 577 o.z., arg. a contrario, absolutně a jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku tak nemá žalobkyně právo ani na další žalobou uplatněné nároky z titulu sjednaného úroku z úvěru, poplatku, ani smluvních pokut. Soud I. stupně posoudil nárok správně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o.z.

9. Soud v řízení vycházel dále i z právního názoru v rozsudku Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. 22 Co 61/2022-40 ze dne 26. 4. 2022, kde odvolací soud, v řízení shodné žalobkyně, uvedl, že „vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 95,89 % ročně) přesahovala téměř čtyřnásobně dokonce nejvyšší uváděné úrokové sazby v systému časových řad ARAD zveřejňované Českou národní bankou, jde o překročení tak podstatné, že jde o ujednání v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 a 588 o. z. absolutně neplatné. Odvolací soud, a konkrétně i senát 22 Co, se k této otázce v typově podobných případech, které se týkaly také žalobkyně, již vyslovoval (viz rozsudek ze dne 24. října 2019, č. j. 22 Co 197/201999, jakož i např. z poslední doby rozsudek ze dne 19. listopadu 2021, č. j. 62 Co 320/2021-57), a to ve prospěch neplatnosti smlouvy jako celku. Odvolací soud dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, zde možná není a dále odvolací soud uvedl, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle (excesivně) vysoké sazbě úroku z úvěru. Redukce zachovávající platnost v režimu § 577 o. z. by znamenala v případě jako je tento, že by žalobkyně nijak nebyla motivována k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky sporu je z uvedených důvodů absolutně neplatná jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na plnění ze smlouvy, ale pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 o. z..“10. Soud dále v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, [AN 3/2007 s. 87], tzv. „lichvářské úroky“. „V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“. Žalobce při uzavírání smluv o půjčce (včetně dohody o výši úroků) pravděpodobně jednal v tíživé situaci (byť nemusela dosáhnout intenzity vyžadované pro naplnění skutkové podstaty lichvy podle ustanovení § 253 TrZ), která ho vedla k tomu, aby souhlasil se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši 5 % měsíčně (tj. 60 % ročně) při splatnosti půjčky za tři roky od uzavření smluv. Pro závěr, zda dohodnuté úroky jsou nepřiměřené a tedy odporující dobrým mravům, však tato hlediska nemohou být významná. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce „spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá „zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce „lichvářské“ úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ neplatné.

11. Soud v řízení vycházel z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 [SR 12/2009 s. 464]. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy – v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení – musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Částka odpovídající úroku 182 % ročně je již očividně za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. Smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, která je jedním ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaným v demokratických právních státech, chápaným nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát).

12. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, 32 Cdo 242/2011 ze dne 15. 5. 2012, [C 12130], který ve svém rozhodnutí zmiňoval i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07, podle kterého za hranicí, kterou lze považovat za adekvátní podstatě a smyslu smluvního úroku z prodlení, je situace, v níž je dlužník povinen zaplatit věřiteli za prodlení částku, která odpovídá úroku 182 % ročně, se vztahuje jak na úroky jako cenu peněz, tak i na úroky z prodlení. Soud prvního stupně - jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku - sice uvedený nález Ústavního soudu nepominul, nicméně jej nesprávně vyložil (a proto k němu nepřihlédl), pokud se domníval, že se vztahuje pouze na úroky jako cenu peněz a nikoli na úroky z prodlení. Odvolací soud, jak již bylo zmíněno výše, k judikatuře Ústavního soudu v této otázce vůbec nepřihlédl. Právní názor Ústavního soudu vyjádřený v cit. nálezu je významný v tom, že považuje judikatorní praxi soudů při zvažování vlivu konkrétních okolností pro závěr o rozporu právního úkonu (jímž je ujednání o smluvním úroku z prodlení) s dobrými mravy za správnou, ovšem pouze potud, pokud samotná výše (sazba) smluvních úroků z prodlení nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Přitom v dané věci dospívá k závěru, že úrok z prodlení představující 182 % ročně (ze základu dlužné částky) překračuje hranici, kterou lze z hlediska podstaty a smyslu úroku z prodlení považovat za adekvátní. Tímto způsobem však odvolací soud při poměřování předmětného právního úkonu korektivem dobrých mravů nepostupoval.

13. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 [R 104/2012 civ.]. Při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou.

14. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem,, Anonymizováno, 9 Co 29/2020, ze dne 7. 4. 2020. V případě, že ujednání úvěrové smlouvy o výši smluvního úroku je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, náleží úvěrujícímu obvyklý úrok, přičemž při stanovení výše obvyklého úroku lze vycházet z databáze České národní banky (z časových řad ARAD).

15. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, 32 Cdo 1490/2019-II. ze dne 22. 9. 2020. V ustanovení § 1972 o. z. (obdobně též v ustanovení § 1964 o. z.) je stanovena možnost věřitele dovolat se neúčinnosti ujednání o úrocích z prodlení odchylujícího se od zákona tak, že se zřetelem ke všem okolnostem a podmínkám případu zhoršuje jeho postavení, aniž je pro takovou odchylku spravedlivý důvod, a namísto neúčinného ujednání použít zákonná ustanovení, případně nahradit neúčinné ujednání v zájmu spravedlivého uspořádání rozhodnutím soudu. Tato úprava tedy dopadá i na případy, kdy byl bez spravedlivého důvodu sjednán úrok z prodlení výrazně nižší než je sazba stanovená nařízením vlády. V případě ujednání excesivně vysokého úroku z prodlení však občanský zákoník obdobnou zvláštní úpravu, jež by upravovala ochranu dlužníka - podnikatele (srov. § 420 a § 421 o. z.), neobsahuje. Jak již bylo uvedeno v R 104/2012, Nejvyšší soud má za to, že tento závěr obstojí i s přihlédnutím k názoru vyjádřenému v nálezech Ústavního soudu ze dne ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, v nichž Ústavní soud dovodil neústavnost ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, který podle něj byl „očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní“. I v těchto nálezech totiž Ústavní soud uvedený závěr učinil na podkladě konkrétních okolností daných věcí. Ostatně v později vydaném usnesení ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1169/13, Ústavní soud s ohledem na konkrétní okolnosti tam projednávané věci neposoudil jako protiústavní ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,6 % denně z dlužné částky sjednané ve smlouvě kupní mezi podnikateli a uvedl, že shora citované nálezy vycházely ze zcela rozdílné situace. Též v nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, v němž se Ústavní soud v případě spotřebitelské půjčky vyjadřoval k posuzování výše úroků z prodlení přiznaných exekučním titulem v exekučním řízení a dospěl k závěru, že úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné, výslovně uvedl, že se v tomto nálezu nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen podnikateli, a též k případům, v nichž by oprávněný prokázal, že mu byla způsobena škoda odpovídající sjednané výši úroků a že by tato škoda měla být hrazena z přiznaných úroků z prodlení. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že sjednaná výše úroku z prodlení není zcela zjevně nepřiměřená, nezakládá zjevnou nerovnost v právech a povinnostech účastníků a není v rozporu s funkcemi tohoto institutu. Tento svůj závěr však založil pouze na posouzení postavení účastnic jako podnikatelek a obsahu smluvních podmínek a dohodnutých sankcí. Nezabýval se dalšími rozhodnými okolnostmi výše zmíněnými (například výší hrozící škody, rizikovostí transakce, okolnostmi sjednávání apod.), z nichž bylo možné dovodit, zda je v poměrech projednávané věci sjednaná výše úroku z prodlení 0,5 % denně z dlužné částky ještě výší odůvodnitelnou plněním jeho sankčně-motivační a kompenzační funkce, či zda již šlo o úrok z prodlení, jehož výše byla jeho podstatě a smyslu zcela neadekvátní. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a proto nesprávné.

16. Takto zjištěný skutkový stav soud právně posoudil, s ohledem na neplatnost uzavřené smlouvy, dle § 2992 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), v platném znění, jako bezdůvodné obohacení. Dle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 13 o.z., je důvodné očekávat, že v jiných právních sporech, který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, rozhodne soud stejně. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Normy občanského práva, jsou podle výslovné úpravy § 1 odst. 2 o.z., zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence smlouvou svobodně uspořádat občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. Což znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má však své meze a nemůže se dostat, pod sankcí absolutní neplatnosti, do rozporu se zákonem (§ 580 odst.1 o.z.). Aby se právní úkon příčil dobrým mravům ve smyslu § 547 o.z., musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu k žalobě na vrácení zaplaceného nájemného ze strany nájemce, v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Ustanovení § 547 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 523/07 (obdobně pak i rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 242/2011), porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní.

18. Spotřebitel je chráněn i proti nepřiměřeně vysoké výpůjční sazbě úroku, výše úroku je sice dána dohodou stran úvěrové smlouvy, avšak nikoliv bez omezení. Ochranu (spotřebitele) poskytuje ustanovení § 1796 o.z., podle kterého: „Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“ Uvedené ustanovení téměř kopíruje s vymezením lichvy, obsaženém v trestním zákoníku. Ohledně zneužití stavu tísně, ve které se spotřebitel nachází, a díky které dochází k uzavření i zjevně nevýhodných úvěrových smluv, lze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , který ve svém odůvodnění uvedl: Pro závěr, zda poškozený jednal v tísni, kterou pak pachatel trestného činu lichvy zneužil, není podstatné, zda se do tísně poškozený dostal vlastním přičiněním, nebo vlivem okolností nezávislých na jeho vůli. Pokud poškozený mohl hrozícímu stavu tísně předejít například uhrazením splatných pohledávek z jiných finančních zdrojů a neučinil tak a do stavu tísně se nakonec reálně dostal, nevylučuje to trestní odpovědnost pachatele (lichváře). Podstatné je, aby pachatel, vědom si tísnivé situace poškozeného, jí zneužil a poskytl mu řešení např. ve formě krátkodobého úvěru nebo půjčky, za něž si nechá smluvně slíbit takové plnění, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním.

19. S ohledem na skutková tvrzení ze strany žalobkyně i žalované, po provedeném dokazování, dále s ohledem na shora uvedená zákonná ustanovení, a také s ohledem na četná rozhodnutí vyšších soudů, zejména rozhodnutí Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. 19 Co 102/2022-61 ze dne 27. 4. 2022 a rozhodnutí Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. 22 Co 61/2022-40 ze dne 26. 4. 2022, ve spojení s § 13 o.z., soud shledal žalobu za částečně nedůvodnou. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, byla dne , datum, uzavřena neplatná úvěrová smlouva, jejímž předmětem byla finanční částka , částka, , v úvěrové smlouvě byla sjednána pevná úroková sazba 36 % p.a. a RPSN na úvěr byla sjednána ve výši 1573,67 %, přičemž při překročení lhůty splatnosti dokonce ve výši 9059,1 %. Žalobkyně vyplatila dne , datum, žalované částku ve výši , částka, , na bankovní účet žalované, o čemž nebylo mezi účastníky sporu, neboť žalovaná tuto skutečnost potvrdila. V řízení bylo dále nesporné, že žalovaná nezaplatila žalobkyni (ani původnímu věřiteli) ničeho. Soud v řízení vycházel i ze systému časových řad ARAD, přístupného na stránkách České národní banky, a. s., www.cnb.cz, údajů týkajících se úrokových sazeb bank, popř. dalších měnových finančních institucí (MFI)ARAD, v únoru 2024. Mezi účastníky byla sjednána pevná úroková sazba 36 % p.a. a výše RPSN na úvěr byla sjednána ve výši 1573,67 %, přičemž při překročení lhůty splatnosti dokonce ve výši 9059,1 %. A v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu 21 Cdo 1484/2004, soud zohlednil i výši zákonného úroku z prodlení ke dni poskytnutí úvěru, která činila 14,75 % ročně. Smluvní úrok není sice zákonem ani vyhláškou stanoven, avšak musí splňovat přiměřenost, s ohledem na okolnost případu. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je v Česku od , datum, ze zákona povinen uvádět u své nabídky i RPSN (roční procentní sazba nákladů). Když RPSN udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru. Pokud poskytovatel tuto povinnost nesplní, je jím poskytnutý úvěr automaticky úročen \o "Repo sazba"repo sazbou \o "Česká národní banka"ČNB (což je zpravidla pro zákazníka výrazně výhodnější). Obdobnou povinnost mají i poskytovatelé v ostatních zemích \o "Evropská unie"EU, vyplývá ze \o "Směrnice Evropské unie"směrnice 98/7/ES. Jako referenční hodnota pro zjištění obvyklé sazby spotřebitelského úvěru mohou posloužit statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD, Klientské úrokové sazby: Úroková sazba z nových spotřebitelských úvěrů, dostoupnou na internetových stránkách ČNB, kde v období , datum, mělo RPSN činit 9,68 %. Pokud RPSN (dle systému ARAD) mělo činit ke dni uzavření smlouvy 9,68 % ročně, pak sjednaná roční sazba (u RPSN do splatnosti) přesahovala více jak stošestkrát (106 krát). A pokud zákonný úrok z prodlení ke dni poskytnutí úvěru činil 14,75 % ročně, pak sjednaná roční sazba (u RPSN do splatnosti) přesahovala více jak stošedesátdvakrát (162 krát), a pro RPSN po splatnosti, přesahovala více jak devětsettřicetpětkrát (935 krát). Požadovaný úrok (RPSN) podstatně přesahoval úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Z důvodu nepřiměřeně vysokého RPSN ve výši 1573,67 % p.a. (a po splatnosti RPSN dokonce ve výši 9059,1 %), soud shledal projednávaný případ v rozporu s dobrými mravy, dle § 580 odst 1 o.z., § 588 o.z.. Soud tak po provedeném dokazování a při posouzení okolností daného sporu, shledal úvěrovou smlouvu ze dne , datum, , za absolutně neplatnou, a proto žalobě nelze v plném rozsahu vyhovět. Smlouva je neplatná i z důvodu nedostatečně posuzované úvěruschopnosti žalované, když žalobkyně k tomuto tvrzení nepředložila žádné důkazy (viz odstavec 7). V řízení bylo prokázáno, že žalovaná neuhradila žalobkyně ničeho, i když jí právní předchůdkyně žalobkyně, poskytla částku ve výši , částka, . Soud, s ohledem na rozhodnutí vyšších soudů, shledal úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, nejen s ohledem na úroky (RPSN) požadované v rozporu s dobrými mravy, ale i z důvodu nedostatečného posuzování úvěruschopnosti, tudíž soud, může žalobkyni přiznat pouze bezdůvodné obohacení, které představuje nesplacenou jistinu ze strany žalované ve výši , částka, . Žalobkyně zde v řízení požaduje úhradu dlužné částky ve výši , částka, , od které soud odečetl důvodnou výši, tedy výpočet nedůvodné částky představuje výši , částka, – , částka, , což činí nedůvodnou částku , částka, . Soud v žádném případě, částečným zamítnutím této žaloby, nechrání žalovaného dlužníka, neboť dlužník má nadále povinnost vrátit žalobkyni všechny zapůjčené finanční prostředky. A proto soud, s ohledem na shora uvedené, nedůvodnou část žaloby v zamítl pro částku , částka, , jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

20. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná neuhradila žalobkyni (ani původnímu věřiteli) ničeho, když žalobkyně poskytla žalované, finanční částku ve výši , částka, . S ohledem na rozhodnutí vyšších soudů a nedostatečné prověřování úvěruschopnosti, soud shledal úvěrovou smlouvu za neplatnou, když žalobkyně požadovala úroky v rozporu s dobrými mravy (v nepřiměřené výši RPSN). A proto lze žalobkyni přiznat pouze bezdůvodné obohacení, představující neuhrazenou jistinu ze strany žalované ve výši , částka, , včetně zákonného úroku z prodlení od prokazatelného uplynutí lhůty k úhradě, dle první doručené výzvy, tedy dle předžalobní výzvy. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované, finanční částku , částka, , která nebyla doposud vrácena, a proto soud, s ohledem na shora uvedené, žalobě vyhověl pro částku , částka, , jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.

21. Námitka žalované o nedoručení oznámení o postoupení, byla vyvrácena, když žalobkyně doložila listinný důkaz - podací lístek, prokazující odeslání oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , a současně i odeslání předžalobní výzvy ze dne , datum, . I kdyby žalobkyně toto tvrzení neprokázala, doručením žaloby v tomto řízení, straně žalované, bylo žalované opětovně oznámeno postoupení žalované pohledávky. Postoupení žalované pohledávky pak bylo prokázáno i dokazováním při ústním jednání. A pokud měla žalovaná pochybnost, komu má plnit částku , částka, , mohla tyto skutečnosti zjistit i nahlédnutím do soudního spisu, když o vedení sporu věděla, neboť před ústním jednání učinila 2 písemná vyjádření. Soud neshledal námitku žalované, týkající se nedoručení oznámení o postoupení pohledávky, za důvodnou.

22. Dále žalovaná při ústním jednání namítala, že nebylo prokázáno dvojí postoupení pohledávky (tedy nejen na žalobkyni, ale před tím i na další subjekt, společnost , právnická osoba, ., jak tvrdila žalobkyně v žalobě), a to ve shodný dne, dne , datum, . Po provedeném dokazování bylo prokázáno pouze jediné postoupení pohledávky ze společnosti , právnická osoba, ., přímo na žalobkyni (, Jméno žalobkyně, .), o čemž svědčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, (včetně její přílohy). Soud proto uzavřel, že skutková tvrzení žalobkyně v žalobě sice nekorespondovala s předloženými listinnými důkazy, avšak listinnými důkazy bylo prokázáno postoupení žalované pohledávky, přímo na žalobkyni, a tudíž byla v řízení prokázána aktivní legitimace pro tento spor.

23. Námitka žalované o nedostatečném posuzování její úvěruschopnosti byla v řízení potvrzena, stejně tak i námitka neplatnosti úvěrové smlouvy, z důvodu jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy (nepřiměřená výše RPSN), jak je uvedeno shora v odstavci 7 a 19.

24. Nezaplacením žalovaného dluhu do dne splatnosti se žalovaná dostala následující den do prodlení, a vznikla jí tak povinnost platit vedle jistiny dluhu též zákonné úroky z prodlení, dle § 1970 o.z., a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni vzniku prodlení. Soud v řízení zjistil, že žalobkyně poprvé a prokazatelně vyzývala žalovanou k úhradě žalovaného dluhu, zejména předžalobní výzvou ze dne , datum, , kterou odesílala dne , datum, (jak vyplývá z podacího lístku), a v souladu s § 573 o.z. (domněnka doby dojití) zásilka došla nejpozději 3-tí pracovní den, tedy nejpozději dne , datum, se žalovaná mohla dozvědět, že žalobkyně požaduje úhradu dlužného dluhu. Avšak žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení ode dne , datum, . Proto soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení až ode dne , datum, z přiznané částky , částka, , jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí. Pokud žalovaná navrhovala doplnit dokazování, výpisem z , právnická osoba, , o doručování předžalobní výzvy, tento návrh soud jako nadbytečný zamítl, s ohledem na § 573 o.z. a domněnku doby dojití, odesílané zásilky. Když žalované ničeho nebránilo, aby před ústním jednáním nahlédla do spisu a činila tento navrhovaný výpis (z webových stránek , právnická osoba, ) sama.

25. A současně, v nedůvodně požadovaném příslušenství (zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, a zákonný úrok z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, ), soud žalobu zamítl. Důvodně požadované příslušenství, soud odůvodnil v odstavci 24. Neboť zákonný úrok z prodlení ke dni , datum, činil výši 12 % ročně, avšak žalobkyně požadovala úrok ve výši 14,75 % ročně, proto soud část úroku ve výši 2,75 % z částky , částka, , zamítl. Dále soud nepřiznal zákonný úrok z prodlení za období od , datum, do , datum, , když žalobkyně neprokázala, že by žalovanou informovala o žalovaném dluhu, dříve než před odesláním předžalobní výzvy. A samozřejmě, soud nemohl přiznat žádný zákonný úrok z prodlení z nedůvodné částky , částka, . Proto byl nedůvodně požadované příslušenství zamítnuto, ve výroku II. rozhodnutí.

26. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci, větší úspěch pro částku ve výši , částka, (viz výrok III.), když žaloba byla zamítnuta pro částku , částka, (viz výrok II.), úspěch žalobkyně představuje 69 % z původně žalované částky a neúspěch žalobkyně představuje 31 % z původně žalované částky. Tudíž soud žalobkyni, která byla v řízení zastoupena právním zástupcem, mohl přiznat jen 38 % z celkových nákladů řízení (69-31). Tato částka je tvořena zaplaceným soudním poplatkem dle položky 2, bod 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb. zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni podání žaloby, ve výši , částka, . Dále odměnou právního zástupce žalobkyně dle § 14b odst. 1, písmene c, bod 3) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „vyhláška“) za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby a vyjádření k žalobě na výzvu soudu spolu s částečným zpětvzetím), která činí částku , částka, (4 x , částka, ). Dále paušální náhradou hotových výdajů právního zástupce žalobkyně za 4 úkony právní služby dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky, v celkové výši , částka, (4 x , částka, ) a náhradou 21 % DPH z odměny a náhrady hotových výdajů právního zástupce dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši , částka, (21 % z , částka, ), jelikož je právní zástupce žalobkyně plátcem DPH. V předmětné věci se totiž jednalo o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech a hodnota sporu nepřesáhla , částka, . Plná výše nákladů by činila částku , částka, . Proto soud rozhodl, že žalovaná má povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši , částka, (představující 38 % z částky , částka, ), jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozhodnutí.

27. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když nebyly shledány okolnosti pro její prodloužení.