27 Co 153/2025

Plný text

rajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena Jméno Zástupce , advokátem sídlem Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované , narozena Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupena advokátem, Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o žalobě na určení neúčinnosti právního jednání o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č.j. 21 C 140/2024-143 ze dne 20.3.2025

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 30 595 Kč; jinak se rozsudek soudu prvního stupně ve zbytku výroku II. a ve výroku I. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 043 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami č.j. 21 C 140/2024-143 ze dne 20.3.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo určeno, že smlouva o převodu podílu ve společnosti s ručením omezeným ze dne 26.5.2023, kterou , Jméno žalované, převedl vlastnictví podílu ve společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, , o velikosti 100 %, na žalovanou, je vůči žalobkyni neúčinná (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 28 709,47 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II.).

2. Soud prvního stupně odůvodnil rozsudek tím, že žalobkyně má vůči dlužníku (otci žalované) na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 8. 2023, č.j. 7 C 13/2023-141, vykonatelnou pohledávku. Dlužník ve lhůtě 2 let před podáním žaloby převedl na žalovanou shora uvedenou smlouvou podíl ve společnosti a tento převod byl bezúplatný, neboť žalobce na základě smlouvy neměl obdržet protiplnění. Předmětnou pohledávku nelze uspokojit z jiného majetku dlužníka, neboť nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by měl dlužník jiný majetek. K ocenění převedeného obchodního podílu soud prvního stupně uvedl, že jeho konkrétní tržní hodnotou podle znaleckého posudku se nezabýval. Vyšel ze zjištění, že zadlužení společnosti kleslo od roku 2023 o 14 592 000 Kč na 6 997 000 Kč (jak společnost uvádí v rozvaze v plném rozsahu ke dni 31. 1. 2025), věřiteli jsou osoby se společností spřízněné (žalovaná a její otec). Společnost má vůči žalované právo na čerpání dalšího úvěru až do výše 12 286 000 Kč, žalovaná jí finanční prostředky také poskytovala, naposledy v srpnu a říjnu 2024. Aktiva společnosti ke dni 31.1.2025 činila 761 000 Kč. Zástupci společnosti se účastnili automobilových závodů, takže společnost je podnikatelsky aktivní. Uvedené skutečnosti podle soudu prvního stupně „jednoznačně nasvědčují tomu, že společnost, a tudíž i její majetkový podíl, může mít určitou hodnotu a být zpeněžitelný.“ Za věcně neopodstatněné považoval soud prvního stupně i tvrzení žalované, že převod podílu byl „obvyklým příležitostným darem.“ Žalovaná k tomu sama uvedla, že dlužník na ni podíl převedl v očekávání zvýšené hrozby své smrti, což není každodenní či běžné, ale signalizuje určitou fatálnost či závažnost, stejně jako absence jakéhokoli předchozího podobného jednání mezi stranami. Dále soud prvního stupně dovodil, že se nejednalo ani o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. Zohlednil, že k převodu podílu došlo po prvním jednání ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 13/2023, ve které žalobkyně vymáhala předmětnou pohledávku vůči dlužníkovi, takže dlužník byl přinejmenším srozuměn (nepřímý úmysl) s tím, že v případě převodu jeho podílu se žalobkyně nebude moci z prodeje podílu uspokojit. Nadto žalovaná tvrdila, že dlužník v době převodu podílu nevlastnil žádný majetek, zatímco žalovaná vlastnila majetek značného rozsahu. Podle výsledku řízení pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, které soud prvního stupně podrobně vyčíslil.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalovaná, a to v celém rozsahu. Akceptuje závěry soudu prvního stupně, že nešlo o příležitostný dar ani o plnění z mravního závazku, brojí však proti posouzení převodu podílu jako právního jednání zkracujícího ve smyslu § 589 odst. 1 o.z., neboť podle ní nebyla prokázána úkojná schopnost převáděného podílu, tedy příčinná souvislost mezi převodem podílu a nemožností uspokojení pohledávky žalobkyně. Soud prvního stupně dovodil zpeněžitelnost podílu z toho, že většina závazků společnosti nebyla po splatnosti, věřitelé jsou se společností personálně spříznění, společnost se může domáhat vůči žalované bezúročného financování, je podnikatelsky aktivní, předčasně splácí dluhy a má určitý majetek, přičemž žalovaná aktivně hájí své vlastnictví; tyto premisy žalovaná považuje za mylné a neprokázané. Tvrdí, že k rozhodnému dni 26.5.2023 byla společnost předlužena, jak plyne z předložené rozvahy (záporný vlastní kapitál 10 950 000 Kč, závazky vůči společníkům z poskytnutých úvěrů 21 589 000 Kč), takže obchodní podíl postrádal reálnou tržní hodnotu. K objektivnímu zjištění zpeněžitelnosti navrhovala znalecké ocenění, které soud prvního stupně považoval za nadbytečné. S tímto postupem žalovaná nesouhlasí, neboť právě znalecké posouzení je podle ní stěžejní pro závěr o existenci zkracující povahy právního jednání. Neakceptuje ani závěry soudu, že společnost „se může domáhat“ bezúročných prostředků od žalované. Pokud by měl být podíl případně zpeněžen ve prospěch věřitele dlužníka, nelze rozumně předpokládat další úvěrování společnosti ze strany žalované; naopak by to jen dále prohlubovalo zadlužení. Stejně tak skutečnost, že se proti žalobě brání, sama o sobě nedokládá pozitivní hodnotu podílu, neboť motivace k obraně nemusí být ekonomická. Dále poukazuje na rozvahu společnosti k 31.1.2025, jež potvrzuje trvající předlužení (snížené z cca 21,68 mil. Kč na 7,523 mil. Kč nikoli podnikatelskou činností, ale zpeněžením dlouhodobého hmotného majetku, který je již k tomuto datu v nulovém stavu), a namítá, že nebyla prokázána podnikatelská aktivita společnosti ke dni rozhodování. Akcentuje též, že dlužníkem žalobkyně je fyzická osoba , Jméno žalované, , nikoli společnost, transakce společnosti tudíž nepodléhají odporovatelnosti ve prospěch věřitele fyzické osoby. Z uvedených důvodů má za to, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně neobstojí, a navrhuje, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedla, že soud prvního stupně zjistil správně a úplně skutkový stav a věc hodnotil správně i po právní stránce, zejména přesvědčivě dovodil, že převáděný 100% podíl ve společnosti , právnická osoba, má majetkovou hodnotu, navíc pro úspěch odpůrčí žaloby je to v projednávané věci podružné. Šlo o bezúplatný převod, jehož relativní neúčinnost se řídí § 591 o.z. coby lex specialis k § 589 o.z. Žalobkyně má zato, že u bezúplatných jednání se úmysl i následek zkrácení věřitele presumují a mimo výslovně vyloučené případy se nevyžaduje jejich tvrzení ani dokazování; tento závěr opírá o komentářovou literaturu a dodává, že pokud by se soud chtěl od přijaté doktríny odchýlit, je povinen to náležitě racionálně odůvodnit podle standardů vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu (I. ÚS 403/03). Nadto, i kdyby přesná hodnota podílu měla význam, soud prvního stupně podle žalobkyně správně uzavřel, že podíl hodnotu má a není třeba ji znalecky kvantifikovat: společnost je funkční, její zadlužení se mezi rokem 2023 a stavem k 31.1.2025 podstatně snížilo, vykázala kladný výsledek hospodaření 442 000 Kč a disponuje aktivy v účetní hodnotě 761 000 Kč. Tvrzení žalované o „předlužení“ jsou vnitřně rozporná. Rozhodné je i smluvně zajištěné právo společnosti čerpat od žalované bezúročný úvěr až do rámce 15 000 000 Kč, z něhož ke dni rozhodování zbývalo nevyčerpáno 12 286 000 Kč. Jde o závazek žalované poskytnout úvěr na požádání společnosti, který není dotčen případnou změnou osoby společníka, a tudíž zvyšuje hodnotu podílu. Žalobkyně připomíná, že žalovaná již nerozporuje závěry, že nejde o příležitostný dar ani plnění z mravního závazku, což dokresluje účelovost její obrany směřující k ochraně dlužníka před plněním vůči žalobkyni. Z uvedených důvodů má žalobkyně za to, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně obstojí, a navrhuje potvrzení napadeného rozsudku.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalované ve věci samé neopodstatněným.

6. Z hlediska rozhodného skutkového stavu soud prvního stupně učinil z předložených listin podle názoru odvolacího soudu správná dílčí skutková zjištění a na jejich základě jejich hodnocení dospěl ke správným závěrům o celkovém skutkovém stavu věci. V tomto směru odvolací soud na zjištění soudu prvního stupně pro zjednodušení odkazuje. Žalovaná ani žalobkyně ostatně skutkové závěry soudu prvního nijak nezpochybňují.

7. Není sporu o tom, že žalobkyně má vůči dlužníku (otci žalované) vykonatelnou pohledávku (včetně příslušenství aktuálně podle zprávy exekutora necelých 3,7 mil. Kč), že dlužník ve lhůtě 2 let před podáním žaloby převedl na žalovanou shora uvedenou smlouvou 100% podíl ve společnosti, že tento převod byl bezúplatný a že předmětnou pohledávku nelze uspokojit z jiného majetku dlužníka, neboť dlužník jiný majetek neměl a nemá, probíhající exekuce je téměř bezvýsledná (podle zprávy exekutora probíhají srážky po cca 300 Kč měsíčně, jiný majetek nebyl zjištěn).

8. Shoda nově panuje i v dílčí otázce právního posouzení soudem prvního stupně, že nešlo o příležitostný dar ani o plnění mravního závazku, proto není třeba podrobně řešit tyto dílčí skutkové okolnosti.

9. Jedinou skutkovou námitkou žalované je absence znaleckého ocenění převedeného obchodního podílu, tedy neprovedení řádně a včas navrženého důkazu. Odvolací soud ale sdílí závěr soudu prvního stupně, že pro právní posouzení věci by takové dokazování bylo nadbytečné, jak bude dále rozvedeno. Proto dokazování v tomto směru podle § 213 o.s.ř. nedoplnil.

10. Odvolací soud totiž sdílí i závěr, že hodnota podílu dlužníka v uvedené společnosti, podle již provedeného dokazování, nebyla zjevně nulová. Jinými slovy nešlo o převod věci zcela (na první pohled) bezcenné. Již na základě dosud provedených důkazů nelze uzavřít, že exekuce na tuto věc by přinesla zjevně nulový nebo zanedbatelný výtěžek, a proto její převod byl zjevně nezpůsobilý věřitele zkrátit.

11. O tom svědčí již samotný záměr dlužníka zjištěný soudem prvního stupně převést na žalovanou uvedený podíl jako jediný majetek, který dlužníku do té doby ještě zbyl, navíc z důvodu zvýšeného rizika úmrtí dlužníka při závodech rallye, přičemž žalovaná už tehdy značný vlastní majetek měla. I jen z těchto okolností lze považovat za vyloučené, že by dlužník v obavě ze své smrti daroval blízké osobě svůj poslední majetek (podíl ve společnosti), o kterém ale oba vědí, že je zcela bezcenný. Je třeba si klást logickou otázku, proč by něco takového dlužník dělal a proč by to žalovaná chtěla přijmout, nejde-li o památeční drobnost, věc individuální obliby, nebo něco podobného. Převod „bezcenného podílu“ nekoresponduje ani s jeho načasováním v průběhu sporu o pohledávku žalobkyně, o které bylo zřejmé, že bude muset být z něčeho zaplacena (k převodu došlo bezprostředně po jednání, jak správně zjistil soud prvního stupně). Již to samo o sobě svědčí o úmyslu dlužníka zmíněným převodem věřitele skutečně zkrátit, jak jen to ještě jde.

12. Dále lze odkázat na správná zjištění soudu prvního stupně z účetních dokumentů společnosti a o vývoji jejího podnikání a o účasti v soutěžích. Neobstojí ani svérázný argument žalované, že platná smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovanou a uvedenou společností přestane být plněna jen proto, že se změnil či změní vlastník obchodního podílu. Obecně také neplatí závěr, že obchodní podíl či akcie společnosti nemá žádnou hodnotu (je bezcenný), jen proto, že společnost je zadlužená, nebo vykazuje či vykázala ztrátu. Tyto hodnoty spolu souvisejí jen částečně, proto nelze případné dluhy uvedené společnosti vůči žalované a jejímu otci přeceňovat. Společnost ostatně v tomto stavu vyvíjí činnost delší dobu, v insolvenci se však nenachází, a i žalovaná má zjevně zájem si převedený (bezcenný) podíl v předmětné („krachující“) společnosti udržet.

13. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v řízení odporuje právnímu jednání (smlouvě) ze dne 26.5.2023, posuzoval soud prvního stupně odporovatelnost (relativní neúčinnost) správně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“).

14. Podle § 589 o.z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

15. Jde o tzv. relativní neúčinnost (nikoli neplatnost) zkracujícího právního jednání dlužníka. V následujících ustanoveních (zejména § 590 o.z a § 591 o.z.) je právo dovolat se relativní neúčinnosti dále rozpracováno do různých skutkový podstat, základ se však nemění.

16. Podle § 590 odst. 1 o.z. se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám, b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

17. Podle § 591 o.z. neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o a) plnění povinnosti uložené zákonem, b) obvyklé příležitostné dary, c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

18. Není-li právní jednání dlužníka (z různých důvodů) „zkracující,“ nelze mu podle uvedených ustanovení účinně odporovat. U bezúplatného převodu podle § 591 o.z. se ale zkrácení vskutku předpokládá, proto není třeba řešit podmínky odporovatelnosti podle § 590 o.z. Zkrátit věřitele bezúplatným převodem nelze např. převodem majetku, na který nelze vést exekuci, nebo převodem zjevně bezcenné věci, jejíž realizace v exekuci by přinesla nulový nebo zcela zanedbatelný výtěžek. Těžko si však představit situaci, která by současně nespadala pod zákonem upravené výjimky (§ 591 písm. a) až d) o.z., které ale nesporně v daném případě naplněny nebyly). Jinak (obecně) je třeba vycházet z toho, že ochranu vyžaduje jakékoli potenciální (částečné) uspokojení věřitele. Výjimky se posuzují restriktivně.

19. Rozsudek soudu o odpůrčí žalobě zakládá relativní neúčinnost (odporovatelnost) v tom smyslu, že věřitel se může v exekuci (výkonu rozhodnutí) ve prospěch své vykonatelné pohledávky hojit nejen z majetku dlužníka (veškerém), ale případně i vůči jiné osobě (žalované), nicméně právě a jen z toho, co neúčinným právním jednáním z dlužníkova majetku ušlo, popř. z náhrady za to, co ušlo (srov. § 594 a 595 o.z.). Jde-li o věc, na které se věřitel v exekuci nezahojí, protože je neprodejná a není ani jinak způsobilá k uspokojení věřitele, pak se taková exekuce zastaví (věc z ní bude nakonec vyloučena). Teprve tím se postaví zákonem předvídaným postupem najisto, že taková věc je k uspokojení věřitele nepoužitelná, a zůstane původnímu nabyvateli (žalované).

20. Nesprávná je proto i argumentace žalované potřebou objektivního zjištění zpeněžitelnosti (hodnoty) podílu prostřednictvím znaleckého posudku již v nalézacím řízení (o odpůrčí žalobě). Je třeba si uvědomit, že jakékoli znalecké ocenění je vždy jen určitým odborným odhadem skutečné tržní (obvyklé) ceny, žádnou jistotu neposkytuje. K uspokojení věřitele (žalobkyně) z prodeje podílu je v konečném důsledku podstatná jen cena dosažená v exekuční dražbě. Té navíc předchází odhad ceny obvyklé, realizovaný ale až ve vykonávacím řízení. Tento exekuční odhad tvoří podklad pro stanovení nejnižšího podání, popř. má vliv na stanovení úkojné hodnoty, nebyla-li ani opakovaná dražba úspěšná (viz § 320 o.s.ř. a § 320aa a násl. o.s.ř.). Řešení této otázky již v nalézacím řízení není možné ani účelné, ledaže je bezcennost převáděné věci skutečně zjevná.

21. V okolnostech daného případu je zřejmé, že šlo o bezúplatný převod podle § 591 o.z., aniž by byla naplněna kterákoli z výjimek odporovatelnosti uvedená v tomto ustanovení. Současně byly naplněny ostatní předpoklady odporovatelnosti uvedené v § 589 o.z., včetně zkracující povahy napadeného právního jednání (smlouvy) ve shora popsaném smyslu. Právo bylo uplatněno zákonem předvídaným způsobem, zbytek bude otázkou provádění exekuce.

22. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako ve výroku I. věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Soudu prvního stupně nelze v jeho postupu ani v jeho závěrech nic vytknout.

23. Současně odvolací soud podle § 219 o.s.ř. částečně potvrdil i nákladový výrok II., který shledal podle úspěchu ve věci rovněž věcně správným co do určení, kdo, komu, kdy a kde má náhradu nákladů zaplatit (viz § 142 odst. 1 o.s.ř., § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř.). Nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně tak spočívá pouze ve výpočtu celkových nákladů žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně, jde však o nesprávnost marginální.

24. Soud prvního stupně správně vycházel (nejde-li o oceněnou věc ani o nemovitost) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč určené podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif) ve znění do 31.12.2024. V souladu s § 7 advokátního tarifu činí odměna za 1 úkon právní služby advokáta 2 500 Kč pro úkony realizované do 31.12.2024. Dále správně vycházel z tarifní hodnoty 65 000 Kč podle stejného ustanovení ve znění od 1.1.2025, podle kterého činí odměna pro úkony realizované od 1.1.2025 dále již 3 700 Kč. Totéž platí pro paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, resp. 450 Kč. Dále ale výpočty soudu prvního stupně zcela „nesedí.“ Polovina odměny za přípravné jednání z 3 700 Kč činí 1 850 Kč a nikoli 1 800 Kč a naopak 4 režijní paušály po 450 Kč činí 1 800 Kč a nikoli 1 850 Kč. Rovněž cesta 4x 60 km nepředstavuje 220 km celkem, jak uvedl soud prvního stupně, ale 240 km, navíc zástupce žalobce ujel cestou k soudu a zpět ve skutečnosti 4x 63 km (2x 126 km), takže jízdné při jinak správně zjištěných hodnotách náhrad činilo 2x 1 041 Kč. Zde soud prvního stupně také opomněl náhradu advokáta za ztrátu času na cestě (8x půlhodina po 150 Kč podle § 14 advokátního tarifu ve znění od 1.1.2025), neboť žalobkyně se této části náhrady explicitně nevzdala. Celkové náklady žalobkyně tak před soudem prvního stupně činily 30 595 Kč (2x 2 500 Kč + 3,5x 3 700 Kč + 2x 300 Kč + 4x 450 Kč + 2x 1 041 Kč + 8x 150 Kč + DPH 21% z těchto částek + 2 000 Kč na soudním poplatku) a nikoli 28 709,47 Kč, jak uvedl soud prvního stupně. V civilním řízení v tomto směru neplatí zákaz změny k horšímu (z pozice odvolatele), neboť odvolací soud přezkoumává nákladový výrok v celém rozsahu, ze všech důvodů a z úřední povinnosti, případnými návrhy není vázán. Proto odvolací soud v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. podle shodných ustanovení. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, proto má právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady sou tvořeny odměnou advokáta za 2 úkony právní služby po 3 700 Kč (dle stejných pravidel jako před soudem prvního stupně), jde o plnou odměnu za vyjádření k odvolání žalované a účast na jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu ve znění od 1.1.2025. K oběma úkonům pak opět náleží i režijní paušál ve výši 450 Kč a DPH, ostatních nákladů se žalobkyně explicitně vzdala. Celkové náklady žalobkyně před odvolacím soudem tak činí 10 043 Kč (2x 3 700 Kč + 2x 450 Kč + DPH). O splatnosti a lhůtě k plnění pak odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř., žádné důvody z odepření nebo snížení náhrady podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.