6 C 14/2023

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 36.647,76 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 33.046,16 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 6.648,77 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % p. a. z částky 36.647,76 Kč od 22. 1. 2022 do zaplacení a s úrokem 12 % p. a. z částky 34.847,76 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 2.057 Kč k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 4. 8. 2022 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 36 647,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 36 647,76 Kč od 22. 1. 2022 do zaplacení ve výši 8,5 %, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 288,56 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 758,61 Kč a úrokem ve výši 12 % ročně z částky 34 847,76 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že dne , datum, uzavřel žalovaný se společností , právnická osoba, . (dříve pod názvem , právnická osoba, , Anonymizováno, ), smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty č. , RČ, . Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 40 000 Kč. Současně mu byla poskytnuta kreditní karta, jejímž prostřednictvím byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky formou bezhotovostních nákupů nebo výběrem hotovosti až do výše úvěrového rámce. Čerpaný úvěr se žalovaný zavázal splácet v měsíčních minimálních splátkách sestávajících se ze sjednané procentuální výše 2 % z částky, která byla vyčerpána v předcházejícím měsíci, z vyúčtovaných poplatků, z částek po splatnosti a z částky přečerpání úvěrového rámce. Konkrétní výše měsíční splátky tedy nebyla konstantní a byla vždy uvedena ve výpisu ke kreditní kartě spolu s datem její splatnosti. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, a proto banka ukončila smlouvu a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Ke dni ukončení činila dlužná částka celkem 38 406,37 Kč. Aktuální výše úrokové sazby pak činila 12 % ročně. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, , přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne , datum, . Pohledávka za žalovaným ke dni postoupení činila celkem 39 694,93 Kč, přičemž tato částka se skládá z dlužné jistiny úvěru ve výši 34 847,76 Kč, poplatků ve výši 1 800 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru v výši 1 758,61 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 288,56 Kč. Žalobce se rovněž domáhá zaplacení úroků z úvěru ve výši 12 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 34 847,76 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z částky ve výši 36 647, 76 Kč od 22. 1. 2022 do zaplacení. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, která byla žalovanému doporučena dne 18. 5. 2022, nicméně žalovaný dlužnou částku i přesto neuhradil.

2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty ze dne , datum, soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalovaným jako dlužníkem a společností , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , jako věřitelem, pod č. , RČ, . Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 40.000 Kč. Současně mu byla poskytnuta kreditní karta, jejímž prostřednictvím byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky formou bezhotovostních nákupů nebo výběrem hotovosti až do výše úvěrového rámce. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Čerpaný úvěr se žalovaný zavázal splácet v měsíčních minimálních splátkách sestávajících se ze sjednané procentuální výše 2 % z částky, která byla vyčerpána v předcházejícím měsíci, z vyúčtovaných poplatků, z částek po splatnosti a z částky přečerpání úvěrového rámce. Zápůjční úroková sazba byla stanovena ve výši 12 % p. a. Konkrétní výše měsíční splátky nebyla konstantní a byla vždy uvedena ve výpisu ke kreditní kartě spolu s datem její splatnosti. Pro případ prodlení s úhradou splátek, bylo mj. dohodnuto, že se dosud neuhrazené části celkové výše spotřebitelského úvěru stávají splatnými. Banka o svém rozhodnutí písemně vyrozumí Klienta, zejména mu sdělí den, k němuž prohlásila dluhy klienta za ihned splatné a lhůtu, v níž je klient povinen příslušné dluhy Bance uhradit.

4. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 12. 4. 2023. K němu bylo připojeno vyjádření, ve kterém právní předchůdce žalobkyně dále uvádí, jakým způsobem posouzení úvěruschopnosti provedl.

8. Z žádosti žalovaného o úvěr ze dne , datum, pak soud zjistil, že žalovaný sdělil informace o své osobě tak, že je invalidní důchodce, jeho příjmy za 3 měsíce činí 16.791 Kč, celkový měsíční příjem domácnosti uvedl částka 45.000 Kč, a počet zdrojů příjmů byl uveden jeden. Dále uvedl, že je vdovec, bydlí ve vlastním domu/bytu. Žalovaným uvedené informace však již žalobkyní nebyly nijak doloženy. Právní předchůdce žalobkyně ve svém vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti uvedl, že úvěruschopnost hodnotili individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi jejich společnosti a s principy obezřetného úvěrování. Vycházeli z údajů poskytnutých v žádosti o credit card ze dne , datum, . V rámci posouzení úvěruschopnosti posuzovali veškeré informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR atd. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.

9. Na základě uvedených zjištění soud dospěl k přesvědčení, že proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet nelze považovat za dostatečný. Předchůdce žalobkyně se podle obsahu spisu spokojil jen s neúplnými údaji, kdy zejm. nezjišťoval, ani neověřoval, jaká je celková skutečná finanční situace žalovaného. Vycházel zjednodušeně pouze z žalovaným deklarovaných příjmů, ve kterých jsou značné nesrovnalosti, když v žádosti je uvedeno, že průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce činil 16.791 Kč, ale současně je zde dále uvedeno, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 45.000 Kč a zdroj příjmů je jen jeden. Co se pak týká pravidelných výdajů žalovaného (např. v souvislosti s bydlením, zdravotním stavem apod.), ty právní předchůdce žalobkyně podle obsahu spisu nezjišťoval vůbec. Přitom i výdajová stránka má významný vliv na posouzení celkových poměrů domácnosti. Nelze tedy přehlédnout skutečnost, že údaje uvedené v žádosti o úvěr spolu navzájem nekorespondovaly a rovněž nebyly doloženými doklady, a to jak na příjmové stránce, tak i na výdajové stránce, kdy však tuto právní předchůdce žalobkyně nezjišťoval a neposuzoval vůbec. I s ohledem na uvedené rozpory a skutečnost, že žalovaný uvedl, že je invalidní důchodce (a má tedy zřejmě zdravotní či pracovní omezení) měla být činnost předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pečlivější. Nebyl-li potom žalovaný veden k odstranění uvedených rozporů či k doložení poměrů (např. potvrzení o skutečné výši příjmů a významných pravidelných výdajů), neměl mu být podle přesvědčení soudu za daných podmínek úvěr poskytnut. Z údajů a dokladů, které měl předchůdce žalobkyně k dispozici totiž nebylo možné alespoň s určitou mírou jistoty dovodit, že žalovaný je schopen řádně spotřebitelský úvěr splácet.

10. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

11. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

12. Již na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojil s neúplnými a rozporuplnými informacemi od žalovaného, které dále nezjišťoval (nedoplňoval) a neověřoval, a žalovanému úvěr i přesto poskytnul.

13. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, podle něhož „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

14. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod.

15. V posuzované věci žalovaný čerpal, jak bylo dále zjištěno z platební historie, úvěr v celkové výši 37.500 Kč, přičemž dosud uhradil částku ve výši 4.453,84 Kč (žalovaný v průběhu řízení neprokázala nic jiného). Soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal pouze částku 33.046,16 Kč, která představuje právě rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených splátek a ve zbytku předmětu řízení byla žaloba zamítnuta.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).

18. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.

19. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

20. V posuzované věci tedy splatnost dlužné jistiny ještě nenastala (není zde ani dohody stran, ani rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění podle možností spotřebitele) a zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni nepřiznal ani požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení a rovněž v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.

21. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla především oznámením předchůdce žalobkyně o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2022 adresovaným žalovanému a podacím lístkem o odeslání dne 15. 2. 2022. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn, nebo byli-li postoupení pohledávky prokázáno (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaná je povinna plnit žalobkyni.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2.057 Kč. Náklady žalobkyně v částce 7.495,80 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.833 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 36.647,76 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2.580 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4.680 Kč ve výši 982,80 Kč. V daném případě byla žalobkyně úspěšná v žalované jistině v částce 33.046 Kč (63,72 % předmětu řízení včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) a žalovaný byl úspěšný v rozsahu částky 18.817,77 Kč (36,28 % předmětu řízení). Soud proto žalobkyni přiznal náklady řízení v rozsahu 27,44 % celkových nákladů řízení žalobkyně, tj. z částky 7.495,80 Kč, což představuje částku 2.057 Kč.