1 C 102/2025

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem JUDr. Dominikem Židkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 86 292,96 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 86 292,96 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 86 292,96 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 17. 1. 2005. Touto smlouvou se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s celkovým úvěrovým rámcem 75 000 Kč. Žalovaný z těchto prostředků vyčerpal prostřednictvím kreditní karty celkem částku 74 893,70 Kč, čímž žalovanému v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost aktuálně čerpanou částku včetně sjednaných úroků splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši sjednané smlouvou. Tuto svoji povinnost žalovaný řádně nesplnil, původní věřitel proto dopisem ze dne 1. 3. 2009 prohlásil celý dluh žalovaného za splatný.

2. Žalovaný ve svých opakovaných vyjádřeních konstatoval – zjednodušeně řečeno – že jde o politický proces, že je disidentem současného i minulého režimu, že nalézací i odvolací soud je řízen komunisty, estébáky, jejich potomky apod. Podstatu jeho argumentace však lze shrnout tak, že žalovaný nárok neuznává ani co do důvodu ani co do výše.

3. Nejprve se Okresní soud v Semilech (dále jen „soud“) musel vypořádat s vznesenou námitku podjatosti. Žalovaný v průběhu řízení uplatnil námitku podjatosti de facto vůči celé justici, nicméně konkrétně vůči soudci určenému podle rozvrhu práce procesně relevantním způsobem až podáním doručeným soudu dne 15. 9. 2025 ve 12:35 h., přičemž spis byl předložen soudci dne 16. 9. 2025 v odpoledních hodinách po nahlížení stěžovatele do spisu, tj. ani ne 24 hodin před nařízeným jednáním. Stěžovatel v této námitce, kterou zaslal rovněž emailem adresovaným soudu a dalším institucím, vyjádřil obecnou nedůvěru v nestrannost soudu a soudce, doprovázenou řadou emotivních a pejorativních hodnocení, avšak bez konkrétního skutkového tvrzení o poměru soudce k projednávané věci, k účastníkům či jejich zástupcům. Podstatou námitky jsou paušální tvrzení o domnělých „vazbách“ a kritika justice a profesní dráhy soudce; část výhrad směřuje proti údajnému postupu soudu v řízení (nereagování na podání apod.). Tuto námitku zopakoval před zahájením jednání dne 17. 9. 2025, a to po příslušeném poučení soudu.

4. Soudce, jemuž byla věc podle rozvrhu práce přidělena, prohlásil, že k projednávané věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům nemá žádný vztah; účastníky osobně nezná a na výsledku řízení nemá žádný zájem. Soud proto o námitce rozhodl při jednání, při němž byla věc rozhodnuta ve věci samé, postupem podle § 15b odst. 2 o. s. ř., neboť ji shledal nedůvodnou.

5. Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Současně okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech důvodem k vyloučení nejsou (§ 14 odst. 4 o. s. ř.).

6. Podle § 15b odst. 2 o. s. ř. se věc nepředkládá nadřízenému soudu, bylali námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a máli soud za to, že námitka není důvodná.

7. K zásadám posuzování nestrannosti Ústavní soud [viz. např. nález ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , spisová značka, )] ustáleně judikuje, že soudce musí uvažovat o nestrannosti v rovině subjektivní i objektivní; nestačí, že se subjektivně nepovažuje za podjatého, ale je třeba zvažovat, zda existují objektivní okolnosti vyvolávající legitimní pochybnosti o nestrannosti (tzv. „appearance“ test). Vyloučení soudce je výjimkou ze zásady zákonného soudce a je možné jen ze skutečně závažných důvodů; nelze je používat jako nástroj k zvrácení rozhodnutí.

8. Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. , spisová značka, ) dále v procesním kontextu akcentuje, že námitky podjatosti zjevně založené jen na okolnostech, jež zákon výslovně označuje za irelevantní (§ 14 odst. 4 o. s. ř.), jsou obstrukční a nepožívají právní ochrany; soud proto nemá povinnost postupovat podle § 15b odst. 1 o. s. ř. (předkládat námitku podjatosti nadřízenému soudu).

9. Ze subjektivního hlediska soudce výslovně uvedl, že nemá žádný poměr k věci, účastníkům ani k jejich zástupcům. Soud nemá k dispozici žádnou skutečnost, která by svědčila o opaku. Konkrétní skutečnosti způsobilé vzbudit objektivně legitimní pochybnost o nestrannosti nebyly tvrzeny ani zjištěny. Námitka stojí na obecných a paušálních úvahách o justici, profesní dráze soudce či jeho údajných „vazbách“, bez uvedení konkrétních faktů vztahujících se k této věci či k účastníkům. Taková tvrzení nezakládají poměr ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. a nemohou sama o sobě obstát v objektivním testu nestrannosti. Dále stojí na výhradách k postupu soudu v řízení (např. že soud „nereagoval“ na podání apod.), jež jsou dle § 14 odst. 4 o. s. ř. právně irelevantní pro posouzení podjatosti; nejde o okolnosti svědčící o poměru soudce k věci nebo účastníkům, nýbrž o procesní námitky řešitelné prostředky procesního práva (odvolání apod.). Konečně námitka stojí na emotivních a urážlivých hodnoceních směřovaných k soudu a jednotlivým osobám, která nejsou podložena žádnými konkrétními vazbami či konflikty zájmů. Judikatura připouští, že i velmi kritické výtky vůči soudu či zástupci protistrany samotnou podjatost nezakládají, neníli prokázána reálná objektivní okolnost vztahu soudce k věci či účastníkům.

10. Protože byla námitka vůči konkrétnímu rozhodujícímu soudci vznesena písemně těsně před jednáním a zopakována v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a soud ji shledal nedůvodnou, nebylo povinností soudu předkládat věc nadřízenému soudu; soud byl oprávněn pokračovat v projednání a rozhodnutí ve věci samé. Tento postup je v souladu se zákonem i judikaturou, která současně zdůrazňuje, že zneužívání námitky podjatosti k obstrukčním účelům právní ochrany nepožívá.

11. Soud tedy neshledal žádné konkrétní skutečnosti, které by ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. objektivně zakládaly důvod pochybovat o nepodjatosti soudce ve vztahu k projednávané věci, k účastníkům či jejich zástupcům. Výhrady žalovaného se omezily na obecné, neprokázané a právně irelevantní (často toliko hodnotící) závěry, popřípadě na námitky k procesnímu postupu soudu, jež § 14 odst. 4 o. s. ř. výslovně vylučuje jako důvod vyloučení soudce. Námitka podjatosti je proto nedůvodná. Za této situace soud postupoval podle § 15b odst. 2 o. s. ř. a při témže jednání rozhodl i ve věci samé.

12. Ze Smlouvy o poskytnutí , Anonymizováno, a revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 17. 1. 2005 soud zjistil, že jejím obsahem je závazek původního věřitele jakožto bankovního ústavu poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 75 000 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr včetně běžného úroku pravidelnými měsíčním splátkami ve výši sjednané smlouvou odpovídající obvyklé výši úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých klientům bankami ke dni uzavření smlouvy, tj. ve výši 15,88 % ročně. Nedílnou součást smlouvy tvoří obchodní podmínky původního věřitele, jimiž jsou smluvní strany vázány. Z těchto obchodních podmínek původního věřitele soud zjistil, že tyto opravňují původního věřitele jednostranně od úvěrové smlouvy odstoupit v případě jejího porušení žalovaným. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného vedeného původním věřitelem soud zjistil, že žalovaný z tohoto účtu vyčerpal prostřednictvím kreditní karty celkem částku 74 893,70 Kč, kterou řádně nesplácel.

13. Z dopisu původního věřitele adresovaného žalovanému ze dne 1. 3. 2009 soud zjistil, že jeho obsahem je odstoupení od shora specifikované úvěrové smlouvy a dále pak výzva na žalovaného, aby uhradil dlužnou částku v celkové výši 86 292,96 Kč.

14. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 1. 2017 soud zjistil, že původní věřitel jejím prostřednictvím postoupil pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství žalobkyni.

15. Soud z pravomocného usnesení soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, , ze dne 5. 3. 2025, č. j. , spisová značka, , zjistil, že nařízená exekuce vedená proti žalovanému byla zcela zastavena. Důvodem zastavení exekuce byl nezpůsobilý exekuční titul, neboť rozhodčí doložka, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález č. j. E2009/04750 ze dne 4. 3. 2010, byla sjednána neplatně. Z usnesení vyplývá, že rozhodčí doložka odkazovala na pravidla právnické osoby, která nebyla stálým rozhodčím soudem zřízeným zákonem, což je v rozporu s požadavky § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení. Rozhodce tak neměl pravomoc spor rozhodnout, a vydaný rozhodčí nález je proto materiálně i formálně nezpůsobilý být exekučním titulem. Tento závěr odpovídá sjednocující judikatuře Nejvyššího soudu, zejména stanovisku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , spisová značka, , a následné judikatuře Ústavního soudu [viz nález ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. , spisová značka, ], která dovodila absolutní neplatnost rozhodčích doložek, v nichž je rozhodce určován odkazem na pravidla vydaná soukromoprávními subjekty. Soudní exekutor proto podle § 55 odst. 3 exekučního řádu vyhověl návrhu povinného na zastavení exekuce, neboť s ním souhlasili všichni účastníci řízení. Současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a soudnímu exekutorovi se náklady exekuce nepřiznávají.

16. Soud zdůrazňuje, že samotná žalobkyně ve svém návrhu konstatovala, že za období od zesplatnění pohledávky do dne sepisu předžalobní upomínky bylo na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno celkem 116 585 Kč. Poslední platba na pohledávku byla přijata dne 23. 10. 2024. Žalovaný se k tomuto nikterak nevyjádřil.

17. Pokud jde o otázku zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tak z předložených listin žalobkyní není o úvěruschopnosti žalovaného nikde ani zmínka. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že předmětná smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který věřitelům výslovně neukládal povinnost posuzovat před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žadatelů o úvěr. Přesto však právní předchůdce ze své pozice dceřiné společnosti banky schopnost žalovaného plnit v budoucnu jeho závazek prověřoval a posoudil, a to způsobem a rozsahem přiměřeném výši požadovaného úvěru. Vycházel zejména z informací získaných od žalovaného při zpracovávání jeho žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Právní předchůdce žalobkyně vycházel ze svých vnitřních informací a z informací získaných z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS, insolvenční rejstřík). Kalkulováno bylo i životní minimum stanovené zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu, resp. posléze zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a k nim vydaným nařízením vlády o zvýšení částek životního minima a existenčního minima. Nicméně soud konstatuje, že uvedené zůstalo v rovině tvrzení.

18. Úvodem nutno konstatovat, že soud shledal, že v projednávané věci není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), neboť rozhodčí nález rozhodce , tituly před jménem, , právnická osoba, ze dne 4. 3. 2010, č. j. , spisová značka, , nebyl vydán orgánem, jenž by měl k jeho vydání pravomoc. Rozhodce vycházel z rozhodčí doložky obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách ke smlouvě o poskytnutí Futuro karty a revolvingového úvěru č. , hodnota, , která byla podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. stanovisko ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , spisová značka, ) absolutně neplatná, neboť určovala rozhodce odkazem na pravidla vydaná soukromoprávním subjektem, nikoli stálým rozhodčím soudem zřízeným zákonem. Takový rozhodčí nález je nicotným aktem, který nezakládá překážku rei iudicatae, jak výslovně dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. , spisová značka, Sb. rozh.), a potvrdil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. , spisová značka, Skutečnost, že tento rozhodčí nález nebyl formálně zrušen postupem podle § 35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nemá na posouzení věci vliv, neboť soud je oprávněn otázku jeho platnosti posoudit jako předběžnou otázku. Proto soud uzavírá, že projednání žaloby nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté.

19. Vzhledem k době uzavření smlouvy se na daný vztah vztahuje předchozí občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák. z roku 1964“), který ale neměl úpravu institutu úvěru, když odkazoval na obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.), který danou úpravu měl v ustanoveních § 497 až 507 obchodního zákoníku (dále jen „obch. z.“).

20. Podle § 497 obch. z. se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 502 obch. z. je dlužník od doby poskytnutí peněžních prostředků povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.

22. Podle § 506 obch. z. je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu více než tří měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

23. Podle § 273 odst. 1 obch. z. lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.

24. Podle § 369 odst. 1 obch. z. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.

25. Z uvedené právní úpravy by se tak mohlo zdát, že je nárok žalobkyně uplatňován oprávněně, nicméně se soud musel zabývat otázkou zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a to i s ohledem na svou vědomost o nejednotnosti rozhodovací praxe obecných soudů u těchto „historických“ smluv.

26. Soud předesílá, že jakkoli výslovná zákonná povinnost poskytovatele před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do českého práva zavedena až zákonem č. 145/2010 Sb., účinným od 1. 1. 2011 (nyní nahrazen zákonem č. 257/2016 Sb.), její podstata – coby požadavek poctivého a odpovědného poskytování úvěrů a ochrany slabší strany – plynula i dříve z obecných klauzulí soukromého práva (dobré mravy, poctivý obchodní styk). Ústavní soud [viz nález ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. , spisová značka, ] výslovně dovodil, že i ve vztazích uzavíraných před 1. 1. 2011 jsou obecné soudy povinny zohlednit, „zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost dlužníků splnit závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla“, a nečinit tak představuje porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

27. Tomuto závěru odpovídá i novější linie judikatury akcentující procesní povinnost soudu zkoumat splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost z úřední povinnosti (ex officio), a to nezávisle na námitkové aktivitě spotřebitele. Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda věřitel prověřil schopnost dlužníka spotřebitelský úvěr splácet, zasahuje tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu [viz nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , spisová značka, ]. Tuto povinnost přezkumu ex officio v rovině unijního práva potvrdil i Soudní dvůr EU ve věcech OPRFinance (, spisová značka, ) i Nárokuj (, spisová značka, ), přičemž zdůraznil, že účinné, přiměřené a odrazující sankce za porušení povinnosti prověřit úvěruschopnost se neuplatní jen tehdy, když spotřebitel úvěr nakonec zcela splatil; plné splacení nelegalizuje předchozí porušení.

28. K námitce žalobkyně, že v roce 2005 zákon takovou povinnost výslovně nestanovil, soud uzavírá, že tento argument podle jeho přesvědčení neobstojí. Pozdější zákonná úprava (§ 9 zákona č. 145/2010 Sb., následně § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb.) sice přinesla výslovné a detailní vymezení postupu a sankcí, nicméně nepředstavuje vznik zcela nové hodnoty, nýbrž normativní potvrzení a rozvinutí již existujících požadavků spravedlivého a poctivého jednání v kontraktační fázi vůči spotřebiteli – zejména nepřipustit poskytnutí úvěru bez odpovědné předchozí prověrky schopnosti splácet.

29. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (podle rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ) nestačí pouhá sebedeklarace spotřebitele; věřitel musí údaje objektivně ověřit (typicky potvrzením o příjmech, výpisy z účtu, vyhodnocením nákladů domácnosti, nahlédnutím do relevantních registrů apod.). Vycházet jen z jednostranného prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích nevyhovuje požadavku odborné péče při posouzení úvěruschopnosti.

30. Přitom právě věřitel (poskytovatel úvěru) nese v civilním sporu důkazní břemeno k prokázání, že úvěruschopnost posoudil řádně, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, nikoli toliko z tvrzení spotřebitele. Tento standard dnes Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. , spisová značka, ) akcentuje opakovaně; v posledních rozhodnutích navíc vyjasnil, že při hodnocení dopadů případného pochybení je třeba zkoumat i materiální stránku (tj. zda šlo reálně o neúvěruschopného klienta).

31. V projednávané věci žalobkyně nepředložila žádný přesvědčivý důkaz o tom, že by před uzavřením smlouvy v roce 2005 úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila. Předložená „Žádost o uzavření Smlouvy o poskytnutí , Anonymizováno, …“ vyjma identifikačních údajů žalovaného neobsahuje žádné údaje a už vůbec ne ověřené podklady o jeho příjmech, výdajích či závazcích. Ani na výzvu soudu žalobkyně nepředložila žádné objektivně ověřitelné podklady svědčící o provedení bonitního posouzení; omezila se na pouhé tvrzení, že úvěruschopnost byla zkoumána na základě údajů sdělených žalovaným. Takový postup neodpovídá standardu odborné péče formulovanému judikaturou – opřít se pouze o jednostranné prohlášení spotřebitele je nedostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).

32. Soud má proto za prokázané, že k posouzení úvěruschopnosti fakticky nedošlo. V kontextu roku 2005 (spotřebitelský vztah, výrazná strukturální nerovnost účastníků, revolvingový rámec do 75 000 Kč) představuje poskytnutí úvěru bez předchozí odpovědné prověrky schopnosti splácet jednání odporující dobrým mravům, a tudíž absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák. z roku 1964. K tomuto korektivu – coby nástroji ochrany slabší strany – se výslovně hlásí Ústavní soud (sp. zn. , spisová značka, ), tj. i tehdy, když výslovná povinnost prověřit bonitu v zákoně nebyla, je soud povinen zohlednit, zda věřitel takovou prověrku provedl a zda výkon jeho práva nevede k nepřijatelným důsledkům v postavení spotřebitele.

33. Je-li smlouva neplatná, má se za to, že plnění proběhlo bez právního důvodu; na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení v rozsahu přijaté jistiny, nikoli však smluvních úroků a poplatků. V judikatuře je ustáleno, že plnění z neplatné úvěrové smlouvy zakládá nárok věřitele na vydání bezdůvodného obohacení (v zásadě ve výši poskytnuté jistiny), nikoli však na zaplacení ujednaných úroků či sankcí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , na základě kterého lze dovodit, že poskytovatel úvěru nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti, buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění).

34. Z tvrzení samotné žalobkyně vyplývá, že za období od zesplatnění do předžalobní upomínky bylo na předmětnou pohledávku uhrazeno celkem 116 585 Kč, přičemž žalovaný čerpal 74 893,70 Kč. Žalovaný tedy již uhradil více, než kolik odpovídá přijaté jistině, a případné bezdůvodné obohacení bylo na jeho straně vyrovnáno (ba přeplaceno). Za této situace žalobní nárok neobstojí.

35. Soud uzavírá, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že před uzavřením smlouvy v roce 2005 řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného; ve světle uvedených východisek to vede k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy podle § 39 obč. zák. z roku 1964 (rozpor s dobrými mravy). Závěr o rozporu smlouvy s dobrými mravy podporuje i nastavení rozhodčí doložky obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách, která odkazovala na pravidla vydaná soukromoprávním subjektem, nikoli na stálý rozhodčí soud zřízený zákonem. Taková doložka byla podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu absolutně neplatná (srov. stanovisko ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , spisová značka, ), přesto na jejím základě bylo věřitelem iniciováno rozhodčí řízení a následně probíhala exekuce, i když si je soud vědom toho, že tato judikatura se ustálila až po zahájení exekuce v předmětné věci. Nicméně tento postup – spočívající v uplatnění nároku prostřednictvím nezpůsobilého exekučního titulu – dokresluje celkovou nerovnováhu smluvního ujednání a posiluje závěr, že smlouva byla uzavřena a následně vymáhána způsobem, který odporuje zásadám poctivého obchodního styku a dobrým mravům. Soud tedy uzavírá, že vzhledem k faktu, že poskytované prostředky byly žalovanému vydány a ten je v rozsahu přijaté jistiny již v plné výši uhradil, není na jeho straně žádný nedoplatek. Žaloba se proto zamítá.

36. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému žádné náklady soudního řízení nevznikly, resp. žádné takové náklady nepožadoval.