10 C 115/2020

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Erlebachovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení příjmení sídlem adresa o určení vlastnického práva nabytého vydržením

I. Zamítá se žaloba o určení, že [jméno] [příjmení], [datum narození], posledně bytem [adresa], [číslo] [anonymizována dvě slova], [země], byla ke dni své smrti 25. 9. 2008 vlastníkem části pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] a v obci [obec], vymezené geometrickým plánem [číslo] vyhotoveným [příjmení] – [právnická osoba] a ověřeným úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem Ing. [jméno] [příjmení] dne 3. 2. 2021.

II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalované k rukám právní zástupkyně žalované náklady řízení ve výši 38 901,50 Kč.

1. Předmětem řízení byl nárok žalobce na určení vlastnického práva svědčícího jeho sestře [jméno] [příjmení], narozené [datum] (dále v odůvodnění rozsudku případně jen„ sestra žalobce“), ke dni jejího úmrtí 25. 9. 2008, a to k části pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [část obce], vymezené geometrickým plánem specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobce tvrdil, že v katastru nemovitostí zapsaným vlastníkem celého pozemku [parcelní číslo] je žalovaná, avšak faktickým uživatelem předmětné části pozemku [anonymizováno], nově označené jako pozemek p. [číslo] byla dlouhodobě již od 60. let 20. století rodina žalobce a jeho sestry, tedy jejich prarodiče a posléze rodiče. Sousední pozemek k pozemku [parcelní číslo], totiž pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [část obce], nabyla na základě dědického práva a podle rozhodnutí Státního notářství v [obec], a to jednak č. j. [spisová značka] a jednak č. j. [spisová značka], sestra žalobce, již tehdy žijící v [země]. K nabytí vlastnického práva došlo ke dni úmrtí rodičů žalobce a [jméno] [příjmení], tedy [celé jméno žalobce] a [jméno] [příjmení], konkrétně ke dnům 21. 12. 1990 a 19. 4. 1991. Sestra žalobce byla ke dni nabytí vlastnictví k sousednímu pozemku [parcelní číslo] v přesvědčení, že součástí tohoto pozemku je také inkriminovaná část pozemku [parcelní číslo], neboť tuto část, jako součást pozemku [číslo], rozkládajícího se mezi pozemky p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] jako součást pozemku [číslo], užívali coby svoji vlastní již předchůdci žalobce a [jméno] [příjmení] [jméno] tom dle žalobce svědčily okolnosti v podobě, kdy již otec žalobce [celé jméno žalobce] vystavěl koncem 70. let 20. století na pozemku stavbu kůlny, vysadil zde celou řadu dřevin, tuto část pozemku pravidelně udržoval sekáním, a rovněž sám a na své náklady zajišťoval funkčnost odvodňovacího rigolu, který byl vybudován v rámci melioračních prací na přilehlých polích a jehož smyslem a účelem bylo zajistit odvod stékající povrchové dešťové vody z těchto polí tak, aby voda nestékala na pozemky ve vlastnictví rodiny žalobce a jeho sestry. Po smrti rodičů umožnila sestra žalobce obhospodařovat a udržovat pozemek [parcelní číslo] samotnému žalobci, resp. vykonávala své vlastnické právo také tím, že sama nemovitosti užívala a obhospodařovala, platila příslušné daně a v době, kdy se dostavovala na pobyty do České republiky ze [země], pravidelně tyto nemovitosti, včetně předmětné sporné části pozemku [parcelní číslo], užívala a starala se o něj. Zároveň se začala připravovat na výstavbu nového domu na pozemku p. [číslo] k čemuž nechala zpracovat architektonickou studii. Každopádně po celou dobu od nabytí vlastnictví k pozemku [parcelní číslo] v rámci dědického práva sestra žalobce měla vůli nakládat s předmětnou částí pozemku [parcelní číslo] jako s vlastní, užívala ji, spravovala a chránila před poškozením. V jejím přesvědčení, že jí svědčí vlastnické právo i ke sporné části pozemku [parcelní číslo], ji udržoval fakt, že skutečný vlastník pozemku p. [číslo] zejména jeho sporné části, k němu nijak nevykonával vlastnické právo, pozemek neudržoval ani neobhospodařoval. Sestra žalobce nakonec ke dni 14. 7. 2008 uzavřela s žalobcem darovací smlouvu, na základě které převedla část původního pozemku [parcelní číslo] do vlastnictví žalobce, šlo o část oddělenou geometrickým plánem [číslo] 2008, v němž bylo nově oddělené a darované části pozemku přiděleno [parcelní číslo]. Při uzavírání darovací smlouvy sestru žalobce zastupoval [jméno] [příjmení], a vzhledem k tomu, že sestra žalobce nebyla přímo účastna při podpisu smlouvy a obsah geometrického plánu [číslo] 2008 jí nebyl znám, nemohla se dozvědět o tom, že inkriminovaná část parcely [parcelní číslo] není součástí tehdejšího pozemku [parcelní číslo]. Žalobce zároveň tvrdil, že jeho sestra předmětnou část pozemku [parcelní číslo] fakticky ovládala, když tato část byla až do její smrti faktickou součástí hospodářství, které náleželo k domu [adresa]. Jak sestrou žalobce, tak žalobcem bylo toto hospodářství trvale udržováno v rámci vytyčené hranice mezi hospodářstvím a sousedními pozemky prostřednictvím mezníků a hraničních kamenů, které byly umístěné právě na hranici, která vede mezi pozemkem žalované, tedy [parcelní číslo] a mezi pozemkem [parcelní číslo]. Naopak hranice mezi pozemkem [parcelní číslo] a pozemkem (ve vlastnictví nyní žalobce) [parcelní číslo] (poznámka soudu: resp. však mezi pozemkem [parcelní číslo]) nikdy v terénu vytyčena nebyla, pravý vlastník pozemku [parcelní číslo] se o předmětnou část tohoto pozemku nijak nestaral, na této části pozemku nezřídil ani neudržoval zpevněnou cestu, své vlastnické právo k uvedené části pozemku ani žádným jiným způsobem neprojevoval a nevykonával. Žalobce měl za to, že sestra žalobce vydržela vlastnické právo k předmětné části pozemku [parcelní číslo], označeného geometrickým plánem podle výroku I. tohoto rozsudku p. [číslo] to v podstatě po uplynutí 10 let od nabytí vlastnického práva k pozemku [parcelní číslo] v rámci dědického práva, neboť byla od toho okamžiku oprávněnou držitelkou i pozemkové části [parcelní číslo]. Zároveň dle žalobce byla jeho sestra vlastníkem pozemku ještě ke dni svého úmrtí 25. 9. 2008, jelikož až do té doby byla v dobré víře, že jí předmětná část pozemku [parcelní číslo] náleží jako vlastníku a vlastnické právo také vykonávala. V závěru řízení žalobce vyzdvihl, že provedeným dokazováním lze vyvodit, že přístupová cesta po [parcelní číslo] k domu [adresa] a přilehlým pozemkům jako rodinnému hospodářství od nepaměti, nejméně od 60. let minulého století, končila na úrovni domu [adresa], a následná část pozemku [parcelní číslo] byla po celou uvedenou dobu součástí hospodářství, kde žili prarodiče a posléze rodiče žalobce a jeho sestry. Sestra ani žalobce se až do smrti sestry nedozvěděli, že předmětná část pozemku [parcelní číslo] k těmto rodinným nemovitostem nepatří. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení podporoval žalobce tvrzením, že jej jediným dědicem po své sestře, tudíž by se v případě vyhovění žalobě stal dědicem i ve vztahu k vymezené části pozemku [parcelní číslo].

2. Žalovaná obec navrhla, aby žaloba byla zmítnuta. Měla za to, že nejsou splněny zákonné podmínky pro vydržení ani části předmětného pozemku. Sestra žalobce nežila v ČR, nehospodařila na pozemku, nemohla vykonávat práva vztahující se k němu. Žalobce v řízení neprokázal, že by jeho sestra ke dni 28. 6. 1991 (vydání dědických rozhodnutí) byla přesvědčena o tom, že součástí pozemku [parcelní číslo] je i předmětná část pozemku [parcelní číslo], děděné pozemky byly vypsány v rozhodnutích, pozemek [parcelní číslo] zde nefiguroval, přitom již tehdy existoval a vlastnické právo již svědčilo žalované; pokud sestra žalobce tyto údaje z veřejného seznamu neznala, neomlouvá ji to. Vlastnické právo žalované k předmětnému pozemku sestra žalobce ani žalobce až do roku 2020 nezpochybňovali, žalobce naopak 4. 11. 2013 požádal žalovanou o odkup části předmětného pozemku p. [číslo] při tom stvrzoval vlastnické právo žalované. Vzhledem k darovací smlouvě ze 14. 7. 2008 a k ní připojenému geometrickému plánu musela nejpozději z něj sestra žalobce seznat situování pozemku, navíc není rozhodné, zda byla účastna podpisu darovací smlouvy a zda se fakticky měla možnost seznámit s geometrickým plánem, byla totiž zastoupena v plném rozsahu a úkony zástupce se na ni vztahují. Nelze ani uvažovat o mimořádném vydržení; sestra se měla v roce 1991 stát vlastnicí sousedního pozemku, avšak už v roce 2008 se nejpozději dozvěděla o situování pozemků z geometrického plánu, lhůta 20 let neuplynula. Po provedeném řízení žalovaná zdůraznila, že vyšlo najevo, že se sestra žalobce ani žalobce o rozsah vlastnictví nestarali, že již v 70. letech 20. století žalobce řešil se zástupci [územní celek] a [příjmení] požadavek na zbudování cesty k domu obcí. Nebylo prokázáno, že by sestra žalobce předmětnou část pozemku obhospodařovala, do ČR jezdila maximálně 1 x za 2 roky. Důkazem o vydržení není ani architektonická studie K. [příjmení].

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkové okolnosti.

4. Výpisem z katastru nemovitostí, [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce] a [územní celek] (č. l. 25 – 26) bylo prokázáno (a ostatně mezi účastníky nesporné), že s účinky vzniku práva vlastnického ze zákona č. 172/1991 Sb. (pozn. soudu, tj. od 24. 5. 1991) – dle jeho § 1 a dle seznamu z 27. 3. 1996 je výlučným vlastníkem předmětného pozemku [parcelní číslo] vedena žalovaná. Pozemek měl k 8. 3. 2021 evidovanou výměru 1 247 m2, v druhu byl ostatní plochou, ve způsobu využití – ostatní komunikace. S výjimkou poznámky spornosti, zaznačující podání předmětné žaloby, a poznámky ve změně výměr obnovou operátu nebyly k datu 8. 3. 2021 v katastru nemovitostí zaznamenány jiné poznámky, nebyla uvedena věcná práva sloužící ve prospěch nemovitosti ani tuto zatěžující.

5. Z rozhodnutí Státního notářství v [obec] vydaných dne 28. 6. 1991, a to jednak č. j. [spisová značka] a jednak [spisová značka] (č. l. 28 – 29) soud zjistil, že rodiče žalobce a jeho sestry, tedy [celé jméno žalobce], [datum narození] a [jméno] [příjmení] [datum narození], oba bydlištěm [obec], [anonymizováno] (později„ [ulice]“) [anonymizováno] zemřeli postupně 21. 12. 1990 a 19. 4. 1991, oba bez zanechání závěti. V dědických řízeních byly uvedeného dne schváleny 2 dědické dohody o vypořádání dědictví po obou zůstavitelích, a to uzavřené mezi žalobcem a jeho sestrou [jméno] [příjmení], i tehdy již bytem v [země] (v té době konkrétně [číslo] [příjmení] [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení]), podle nichž žalobce, tehdy bytem v [obec], [ulice a číslo], nabyl vždy ½ (tj. ve výsledku celek) domu [adresa] se st. [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] a [územní celek], zatímco jeho sestra vždy ½ (ve výsledku celek) pozemků na [list vlastnictví], konkrétně p. [číslo] dále pozemku [parcelní číslo] v užívání zemědělského družstva, a konečně z nemovitostí zapsaných na [list vlastnictví] vždy podíl [číslo] (tj. ve výsledku podíl [číslo]) na pozemcích p. [číslo] – v užívání zemědělského družstva, vše v k. ú. [část obce] a obci [obec]. Oběma rozhodnutími žalobce a jeho sestra zřídili ve prospěch žalobce věcné břemeno přístupové cesty k domu [adresa] přes pozemek [parcelní číslo].

6. Ze snímku pozemkové mapy (č. l. 27), případně z ortofotomap (č. l. 45-46) bylo soudu dostatečně zřejmé jednak to, že část pozemků nabytých sestrou žalobce děděním, konkrétně 3 sousední pozemky p. [číslo] tvořily soubor – vizuálně celek. Tento pozemkový soubor měl tvar téměř obdélníku, v uvedeném pořadí pozemků a v delším společném rozměru byl orientován z jihovýchodu na severozápad, na jihovýchodě sousedil s částí předmětného pozemku [parcelní číslo] (hranice s pozemkem [parcelní číslo]), na severozápadě (hranicí pozemku [parcelní číslo]) s částí pozemku [parcelní číslo], přičemž pozemky [parcelní číslo] i [anonymizováno] byly v katastrální mapě tvarově úzké a dlouhé, vedoucí i podél dalších, nikoli jen uvedených 3 pozemků. Dle současné ortofotomapy každopádně na pozemku [parcelní číslo] se nachází komunikace, na předmětném pozemku [parcelní číslo] částečně také, a to zhruba do úrovně, kde po levé straně (při pohledu východním směrem) se v blízkosti hranice mezi ním a tehdejším pozemkem [parcelní číslo] (dnes [parcelní číslo]) nacházel (pozemkem [parcelní číslo] obklopený) stavební pozemek [parcelní číslo], který – i s domem [adresa] – zdědil žalobce. Zbývající část pozemku [parcelní číslo], tj. v popisovaném směru a na severovýchod, pak přibližně představuje spornou část pozemku [parcelní číslo], ohledně níž žalobce v řízení tvrdí vydržení vlastnického práva sestrou žalobce. Dále soud shledal, že předmětný pozemek [parcelní číslo] – ostatní komunikace odbočuje východně či jihovýchodně z komunikace na pozemku [parcelní číslo] (ten severovýchodně odbočuje ze silnice [číslo] na pozemku p. [číslo]), po přibližně jedné třetině své délky se lomí z jihovýchodního směru a stáčí se na východ či mírně severovýchod (zde cca jednou třetinou délky a směrem na sever sousedí pozemkem [parcelní číslo]). Ve zbývající 1/3 délky (a směrem na severozápad) sousedí s pozemkem [parcelní číslo] ve vlastnictví žalobce (v kombinaci se zjištěním z GP [číslo] viz odst. 9 odůvodnění, šlo původně o pozemek sestry žalobce [parcelní číslo]), a na jihu či jihovýchodě s pozemky p. [číslo] [parcelní číslo]. Podle katastrální mapy i současné ortofotomapy je pozemek [parcelní číslo] v severovýchodě ukončen ve shodné linii jako pozemek žalobce [parcelní číslo] (dříve pozemek sestry žalobce [parcelní číslo]), přičemž na pozemek [parcelní číslo] navazuje pozemek přibližně stejné šíře, p. [číslo] na žalobcův pozemek [parcelní číslo] v této světové straně navazuje pozemek [parcelní číslo]. Pozemky p. [číslo] spolu s pozemkem [parcelní číslo] tvoří podle ortofotomapy vizuálně obdobný charakter pozemku – pole, či v závislosti na ročním období louku nebo pole s porostem.

7. Žalobce předložil ke svému tvrzení, že jeho sestra i v době po nabytí vlastnického práva (děděním) k pozemku [parcelní číslo] tento pozemek a další nemovitosti patřící k rodinnému hospodářství užívala, spravovala a měla s nimi záměry coby vlastnice, architektonickou [jméno] [příjmení] ohledně záměru výstavby nového domu na pozemku [parcelní číslo]. Z této studie (příloha B z přílohové obálky) soud zjistil, že ji autor vypracoval v roce 1991, obsahovala jednak výkres týkající se pohledů na navrhovaný dům ze dvou různých stran, a dále dva výkresy týkající se půdorysů přízemí a 1. patra (a v nich obsažených jednotlivých místností). Z výkresu obsahujícího venkovní pohledy na dům soud zjistil, že v něm bylo zaznačeno také situování stavby domu do katastrální mapy území [územní celek] (pozn. soudu – nyní správně v [katastrální uzemí] a obci [obec]). Skica katastrální mapy (která skutečně korespondovala katastrální mapě, jak se o ní soud zmínil v odst. 6 odůvodnění rozsudku, včetně správného orientování z hlediska světových stran) zaznamenávala zejména pozemek p. [číslo] který byl v zákresu přímo očíslován, a na něm – v západní části – umístění navrhovaného domu. Na severozápadní až severní hranici pozemku [parcelní číslo] byl zakreslen další – v tomto případě nečíslovaný – pozemek, a dále na sever také pozemek [parcelní číslo] (který sestra žalobce dle obsahu dědických rozhodnutí – viz odst. 5 odůvodnění rozsudku – rovněž zdědila). V porovnání se zjištěním soudu ze snímku katastrální mapy (odst. 6 odůvodnění rozsudku) a z obsahu rozhodnutí z řízení o dědictví tedy uvedený výkres zaznamenával z katastrální mapy všechny 3 sousední pozemky (p. [číslo]) tvořící vizuálně celek, které vedle dalších (resp. z části vedle podílu [číslo] na dalších) sestra žalobce nabyla dědictvím po rodičích. Dále zákres do katastrální mapy obsahoval očíslovaný pozemek p. [číslo] sousedící s pozemkem [parcelní číslo] na západě (jihozápadě). Na celistvém pozemku [parcelní číslo] bylo šrafovanou čarou zaznačeno možné rozdělení pozemku, které potencionálně oddělovalo jeho severozápadní část a jihovýchodní část přibližně tak, jak posléze v roce 2008 došlo k oddělení části pozemku – a vzniku [parcelní číslo] na jihovýchodě a darování tohoto pozemku [parcelní číslo] ze strany sestry žalobce žalobci. Na přibližné části pozemku, která posléze v roce 2008 byla darována žalobci, byl zaznačen také dům, případně stavební parcela [parcelní číslo] (neočíslovaná), na níž byl zjevně postaven tehdejší dům [adresa]. Příjezd k zamýšlenému novému domu na pozemku [parcelní číslo] byl v zákresu do katastrální mapy zobrazen vybarvením na pozemku – byť nečíslovaném, avšak zjevně předmětném, tj. – p. [číslo] to odbočením z jiné cesty (viz zjištění soudu v odst. 6 odůvodnění rozsudku, šlo o cestu na pozemku [parcelní číslo]) směrem na východ či jihovýchod, dále po tomto předmětném pozemku [parcelní číslo] v sousedství s pozemkem [parcelní číslo] až za jeho hranici s pozemkem sestry žalobce, tj. s [parcelní číslo]. Příjezd byl zabarvením pozemku [parcelní číslo] zobrazen i v jeho další části podél hranice s pozemkem p. [číslo] zde se zbarvení stáčelo v přibližně stejné šíři směrem na severozápad (jihozápadně od stávající stavby [adresa], z pohledu příjezdu ještě před touto stavbou) a pokračovalo po pozemku [parcelní číslo] při hranici s pozemkem [parcelní číslo] až k zaznačené plánované stavbě. Zobrazení samotného pozemku [parcelní číslo] (bez zabarvení) zřetelně a bez přerušení čarami označujícím hranice pozemků však v zákresu pokračovalo podél celé jižní, resp. jihovýchodní hranice pozemku p. [číslo] v šíři korespondující předchozímu zobrazení pozemku, přičemž pokračovalo i dále na východ a severovýchod až za hranici pozemku p. [číslo] za úroveň, kde jedna zcela rovná linie (úsečka) představovala společné hraniční ukončení všech seskupených pozemků sestry žalobce, tj. nejen p. [číslo] ale i [číslo] a [anonymizováno]. Proti hranici pozemku p. [číslo] (části) pozemku [parcelní číslo] byl v zákresu pozemkové mapy na jižní a jihovýchodní straně pozemku [parcelní číslo] zobrazen jednak podstatně rozsáhlejší pozemek p. [číslo] – u sporného místa [parcelní číslo] – další značně rozsáhlý (nečíslovaný) pozemek (dle zjištění soudu z katastrální mapy šlo o pozemek [parcelní číslo]), který svým tvarem ani náznakem nemohl budit dojem, že by šlo rovněž o cestu. K celkovému seskupení pozemků sestry žalobce – p. [číslo] tak na jihovýchodní hranici (k pozemku [parcelní číslo]) přiléhal, a to v úrovni hranic seskupení pozemků neukončený, tvarově úzký předmětný pozemek [parcelní číslo]. Ještě užší pozemek (z něhož bylo zaznačeno odbočení příjezdové cesty k zamyšlenému domu) byl zobrazen i na severozápadní hranici seskupení, tj. u hranice pozemku [parcelní číslo] (šlo o pozemek [parcelní číslo]). Krom samotného vyhotovení studie autorem [jméno] [příjmení] (grafické znázornění pohledů na dům, zaznamenání situace stavby v katastrální mapě, výkresy půdorysů přízemí a 1. patra) obsahoval jeden ze soudu předložených výkresů, a to konkrétně studie přízemí, dopsaný vlastnoruční text, který zněl„ Dohoda – tento dům bude postaven za kompenzaci přenechání veškerých pozemků [jméno] [příjmení]“. Pod tímto textem byl na levé straně obsažen vlastnoruční podpis u uvedeného textu„ [celé jméno žalobce] bratr“ a na pravé straně podpis u pojmu„ [jméno] [příjmení] sestra“. Zejména podpis u [jméno] [příjmení] byl vcelku dobře čitelný jako„ [jméno] [příjmení]“.

8. Z obsahu kopie části darovací smlouvy (č. l. 30 - 31) datované 14. 7. 2008 (v řízení byl od předkladatele důkazu – žalobce – soudem postrádán list či strana smlouvy, obsahující úřední ověření podpisu účastníků a data podepsání smlouvy, nicméně s ohledem na otisk razítka příslušného [stát. instituce] s vyplněnými patřičnými údaji o provedení vkladu práva dle této smlouvy dne 6. 8. 2008 na základě rozhodnutí č. j. [spisová značka] a s účinky k datu 14. 7. 2008 je zřejmé, že i po formální stránce byla smlouva v pořádku) soud zjistil, že darující – sestra žalobce [jméno] [příjmení], RČ [číslo] ji uzavřela s žalobcem jako obdarovaným. Předmětem daru byl označen pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] jako oddělená část z pozemku ve vlastnictví dárkyně [parcelní číslo] v k. ú. [část obce], vymezená geometrickým plánem [číslo] zpracovaným [právnická osoba] pozemková kancelář /ZPK/ spol. s r.o. [obec] a potvrzeným KP v [obec] dne 15. 5. 2008 pod čís. 256/ 2008. Podle obsahu darovací smlouvy byla sestra žalobce při uzavření darovací smlouvy zastoupena zmocněncem [jméno] [příjmení], [datum narození], který za ni smlouvu podepsal, a to podle písemné plné moci udělené sestrou žalobce dne 23. 6. 2008 výslovně k jednání o rozdělení a darování pozemku u domu [adresa] v [část obce] a k podpisu listin týkajících se darování pozemku žalobci. Plná moc byla zjevně sepsána na území [země], překlad byl úředně ověřen ve státě [anonymizováno].

9. Z geometrického plánu zmíněného v předchozím odstavci odůvodnění, tj. [číslo] (č. l. 21 – 22), bylo soudem zjištěno, že z pozemkové parcely [číslo] v k. ú. [část obce] o celkové výměře 5 586 m2 oddělil pozemkovou parcelu [číslo] o výměře 2 426 m2, tudíž pozemkové parcele [parcelní číslo] zůstala výměra 3 160 m2. Z grafické a popisné části bylo zjevné, že hranici odděleného pozemku p. [číslo] zbytku původního pozemku [parcelní číslo] činila přímka o délce 80,85 metrů, která původní pozemek [parcelní číslo] přibližně obdélníkového tvaru (avšak bez rovných, tj. bez přímkou tvořených, linií hranic na jihovýchodě s předmětným pozemkem [parcelní číslo] a na severozápadě s pozemkem [parcelní číslo]) rozdělovala na dvě části s předešle uvedenou výměrou. Geodetem byl v rámci uvedení hraničních bodů nově vzniklého pozemku [parcelní číslo] popsán jednak kamenný mezník – hraniční bod [číslo] to na hranici mezi – i de facto původním pozemkem [číslo], každopádně nově vzniklým pozemkem [číslo] – a mezi předmětným pozemkem [parcelní číslo], konkrétně v rohu [parcelní číslo] jihozápadně od st. [parcelní číslo] (tj. přibližně od místa stávajícího domu žalobce [adresa]). V tomto hraničním bodu zároveň jde o nejbližší místo pozemku [parcelní číslo] při příjezdu po předmětném pozemku [parcelní číslo] od hlavní silnice. Další kamenný mezník pod číslem hraničního bodu 2 byl zaznamenán a umístěn ve vzdálenosti 32,86 m na západním rohu pozemku [parcelní číslo] ve styku se zbytkem pozemku [parcelní číslo]. [obec] mezi nově vzniklým pozemkem p. [číslo] předmětnou částí pozemku [parcelní číslo] (tj. zároveň jihovýchodní hranice původního celého pozemku [parcelní číslo] s předmětnou částí pozemku [parcelní číslo]) tvořila téměř rovnou linii, avšak ve vzdálenosti cca 2/5 délky od mezníku 1 (a přibližně v místě oproti východnímu rohu parcely st. [parcelní číslo]) se lomila v tupém úhlu a následně pokračovala v rovné linii do hraničního bodu [číslo] – plastový mezník. Od tohoto bodu [číslo] do severovýchodního rohu nově vyznačeného pozemku – do hraničního bodu [číslo] byla hranice mezi p. [číslo] východní sousední parcelou [číslo] (v GP též [parcelní číslo]) zaznačena o délce 25,72 m. Zároveň bylo jednoznačně graficky zaznačeno, že podél celé jihovýchodní hranice původního pozemku [parcelní číslo] (tj. zároveň celé jihovýchodní hranice odděleného pozemku [parcelní číslo]) je situována část pozemku [parcelní číslo] v přibližně konstantním pruhu výrazně užší šíře, než jaké byly kterékoli rozměry pozemku [parcelní číslo] i nového pozemku [parcelní číslo]. Za úrovní hraničního bodu 10 (korespondujícího nejvýchodnějšímu rohu původního i nově vzniklého pozemku) geometrický plán vyznačoval severovýchodním směrem pokračování pozemku [parcelní číslo] v šíři přibližně shodné, jako byla šíře tohoto pozemku podél hranice s pozemkem [parcelní číslo].

10. Z výpisu z centrální evidence obyvatel (č. l. 66) má soud za prokázané, že žalobcův trvalý pobyt na adrese [adresa žalované]. Do té doby, a to konkrétně od roku 1981 (když předchozí údaje nejsou zaznamenány) byl veden na adrese [adresa].

11. Z korespondence žalobce datované dnem 4. 11. 2013 (č. l. 48-49) soud zjistil, že žalobce svým jménem žádal žalovanou o odprodej části předmětného pozemku [parcelní číslo], o němž zmiňoval plnou rozlohu 1 247 m2 a výlučné vlastnictví žalované, přičemž požadovanou část pozemku označil jako tu, která přiléhá k jeho pozemku [parcelní číslo]. Uváděl, že pozemek [parcelní číslo] od místa, kde přiléhá k [parcelní číslo] (podle zjištění soudu z důkazů v odst. 6 odůvodnění rozsudku, zejm. katastrální mapy, tedy od místa, kde se pozemek cesta na pozemku [parcelní číslo] stáčí z jihovýchodního směru na severovýchodní) až po jeho hranici s pozemkem [parcelní číslo] v posledních 50 letech sloužil výlučně pro potřeby žalobcovy rodiny coby přístup a příjezd k domu [adresa], přinejmenším po tuto dobu výlučně žalobcova rodina (on zejména) nesla ze svých prostředků náklady na údržbu a úpravu plochy pozemku tak, aby především dešťová voda pozemek neničila. Také uváděl, že žalovaná se coby vlastník předmětného pozemku nikdy na údržbě podílet nechtěla, a to přes to, že o to byla žalobcem a jeho předky v minulosti opakovaně žádána. Zmiňoval též, že pozemek jako příjezdová komunikace k domu [adresa] slouží pouze do míst k domu [adresa], ve zbývající části přiléhající k pozemku [parcelní číslo] (v délce cca 50 metrů) svém účelu neslouží desítky let (jsou zde nasázené 2 vzrostlé smrky o stáří cca 30 let, 4 túje vysazené kolem roku 1990).

12. Ze zprávy [stát. instituce], obvodního stavebního úřadu podané ve prospěch projednávané věci dne 25. 10. 2021, [číslo jednací], sp. zn. SÚ [číslo], dále z rozhodnutí tohoto úřadu ze dne 26. 6. 2018, č. j. [spisová značka], sp. zn. SÚ [číslo] a z rozhodnutí téhož úřadu ze dne 13. 8. 2018, č. j. [spisová značka], sp. zn. SÚ [číslo] (vše na č. l. 67 – 70) soud zjistil, že stavební úřad ve spisovně tohoto úřadu nedohledal původní doklady, tedy původní povolení a kolaudaci ohledně domu [adresa] v [část obce]. Ke stavebním úpravám rodinného domu, které proběhly posléze, bylo ze strany stavebního úřadu vydáno Rozhodnutí - dodatečné povolení stavby (výše uvedené, tj. ze dne 26. 6. 2018, č. j. [spisová značka], sp. zn. SÚ [číslo]), z něhož je patrné, že stavební úřad při výkonu stavebního dozoru zjistil, že stavebník (žalobce) provádí stavbu bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu, proto 10. 5. 2017 zahájil řízení o odstranění stavby. Následně však vydal 13. 8. 2018 sdělení, a to na základě ohlášení dokončení stavby, které podal žalobce. Provedená změna dokončené stavby, tedy stavba, obsahovala stavební úpravy spočívající v přístavbě objektu k bydlení, rodinného domu, zejména došlo ke změně půdorysu zastavěné plochy z půdorysu„ T“ na půdorys„ Z“ a k rozšíření zastavěné plochy původního objektu k bydlení z rozsahu 145,90 m2 na 167,06 m2.

13. Usnesením zdejšího soudu vydaným notářem – pověřeným soudním komisařem Mgr. [příjmení] 27. 4. 2020 pod č. j. [číslo jednací] (č. l. 23 – 24) má soud za prokázané, že v řízení o dědictví po sestře žalobce bylo rozhodnuto tak, že se žalobci potvrzuje nabytí dědictví jako jedinému dědici, a to k majetku v podobě pozemků p. [číslo] (pozn. soudu, tj. k sousednímu pozemku žalobce [adresa], darovanému žalobci sestrou v roce 2008, jenž je poté sousedním pozemkem k předmětnému pozemku [parcelní číslo]) v k. ú. [část obce], a dále k ideálnímu spoluvlastnickému podílu [číslo] k pozemkům p. [číslo] v k. ú. [část obce]. Z obsahu rozhodnutí včetně jeho odůvodnění soud také zjistil, že sestra žalobce zemřela 25. 9. 2008 bez zanechání závěti, neznámí dědicové a dědicové neznámého původu (v druhém příp. zejm. pozůstalý syn [jméno] [příjmení], manžel [jméno] [příjmení]) nebyli zohledněni s ohledem na to, že o sobě nedali po výzvě soudu vědět. V úvahu tak jako jediný dědic přicházel ve třetí dědické skupině toliko žalobce jako pozůstalý bratr, který dědictví neodmítl.

14. Z výpovědi žalobce jako účastníka řízení soud mj. zjistil, že on a jeho sestra se v mládí, ale ani později při dědickém řízení po rodičích nezajímali o to, zda pozemky kolem tehdejšího domu [adresa]„ jsou jejich nebo ne“. Pozemky se zkrátka udržovaly již v době, kdy žalobce a jeho sestra byly děti, již„ otec to udržoval komplet celé“,„ prostě se to začalo sekat a udržovat“,„ nestarali se o to, čí to je“. Podle žalobce v daném místě nikdo nic nezkoumal, nikdo z obce sem nepřijel. Žalobci a jeho sestře„ to bylo jedno“ (zjevně míněno pozemkové uspořádání, hranice atd.), do katastrální mapy nenahlíželi ani jako děti ani později coby starší, měli jiné zájmy. Takto to„ prostě běželo dál“ a když zemřel otec účastníků, tak se o nemovitosti začal starat žalobce, protože nějaký příjezd k domu musel mít. V rámci dědického řízení podle žalobce nikdo nic nepřeměřoval, nikdo se o nic nezajímal, do dědického rozhodnutí se napsala jen čísla pozemku, notářka to žalobci a jeho sestře předložila již připravené, sestra po dědickém rozhodnutí odjela. Sestra žila v zahraniční – [země] již nejméně od roku 1983, pozdější návštěvy v ČR i v místě domu [adresa] s pozemky konala cca 1 x za 2 roky, spávala i v domě [adresa], odtud jezdívala za známými; pomáhala při sušení sena, zmiňovala, že si přitom odpočine. Podle žalobce již jeho otec v roce 1972 podával na obec žádost, aby„ jim tu cestu spravili“. Také žalobce požadoval po zástupcích obce, aby cestu k domu„ udělali“, potřeboval to, aby se po smrti otce k domu dostal. Konkrétně tyto požadavky měl vůči [příjmení], který jako zástupce obce působil cca od roku 1969 [číslo], posléze po [příjmení]. Na žádosti bylo reagováno tak, že„ obec o to nemá zájem, jde jen o cestu k číslu popisnému“. Uvedené žádosti se dle žalobce týkaly úseku cesty k [adresa], protože„ vždy z obce říkali, že je to jen k číslu popisnému“. Žalobce tvrdil, že za svého života si nepamatuje, že by předmětný pozemek – ve sporné části – vedle domu [adresa] a za ním směrem k pozemku [parcelní číslo] někdo cizí používal, natož jako cestu, nikdy zde nikoho neviděl, ani pěší.

15. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] (nar. 1951), sestřenice žalobce, soud zjistil, že společnými předky svědkyně, žalobce a sestry žalobce byli prarodiče [celé jméno žalobce] Tito bydleli v původním domě [adresa] (pozn. soudu – svědkyně zjevně mylně uvedla [adresa]), když současný dům zde se nacházející a patřící žalobci je novým domem. Prarodiče zde bydleli společně do roku 1964, kdy zemřel děda, později zde bydlel strýc svědkyně [celé jméno žalobce] (tj. otec žalobce a jeho sestry). Do 60. let 20. století vedla cesta (kterou svědkyně ztotožnila podle ortofotomapy na č. l. 45-46) po celé délce pozemku [parcelní číslo] (pozn. soudu - zde svědkyně výslovně uvedla, že„ cesta vedla až do polí“, tedy tato cesta vedla i podél celé jihovýchodní hranice tehdy pozemku parcelní [číslo] dnes – a po oddělení části pozemku nově značeného jako [parcelní číslo] geometrickým plánem z roku 2008 – podél jihovýchodní hranice pozemku [číslo]) a pokračovala do polí- tj. dále po pozemku p. [číslo] kde se scházela s dalšími dvěma cestami. Prarodiče svědkyně zde v době dětství svědkyně měli pole, vše obhospodařovali, taktéž cestu, která byla samá díra, cestu děda využíval k přístupu na pozemky„ nahoře“, jinak cestu podle svědkyně nikdo nevyužíval. V 60. letech byla část cesty – na pozemku parcelní [číslo] – zorána v jedno pole (pozn. soudu – což je patrné ze stavu aktuální ortofotomapy). Podle svědkyně až otec žalobce v předmětném místě, tedy místě před tím, kde dříve dále pokračovala cesta po pozemku parcelní [číslo] umístil králíkárnu, kůlnu, smrky; králíkárna a kůlna byly pod mezí. Podle svědkyně měla sestra žalobce v pozdější době v okolí nějaké pozemky, mluvívala o tom, že„ barák“ jí bude k ničemu, ale počítala s tím, že se sem jednou vrátí. Jezdívala sem za kamarády a příbuznými přibližně 1x za dva roky podle svého zdravotního stavu a podle svědkyně zde při těchto návštěvách i přespávala.

16. Z výpovědi svědka [příjmení] (nar. 1946) soud zjistil, že jde o manžela žalobcovy sestřenice, s žalobcem a jeho sestrou se znal od své svatby v roce 1967. Jezdívali„ k nim“, což svědek označil –„ na zahradu v [část obce]“, opékali zde buřty u táboráků, káceli zde staré jabloně, zažil zde i rodiče žalobce a jeho sestry. Předmětné místo zná svědek i ze současné doby, neboť i v posledních letech přijede žalobce do místa navštívit 2x až 3x ročně. Vzhled cesty na pozemku [parcelní číslo] z doby, kdy se svědek koncem 60. let minulého století poznal s žalobcem, si svědek příliš nevybavil, ale cesta podle něj zde byla až směrem k pozemku parcelní [číslo] patrně se štěrkovým povrchem; vzhledem k odstupu času nemohl s jistotou říci, zda cesta pokračovala dále v polích. Nicméně podle fotografie zachycující kůlnu a králíkárny popsal, že cesta vedla i v době, kdy zde takto králíkárny a kůlna stály, v blízkosti těchto zařízení, konkrétně že vedla z pohledu fotografie za králíkárnou a za kůlnou (pozn. soudu - tj. ve směru od pozemku p. [číslo] nyní [číslo] k předmětnému pozemku [parcelní číslo], případně na něm), a že zde taková cesta každopádně byla. Sestra žalobce do předmětného místa jezdívala, podle svědka byla šťastná, že může sušit seno, dávala králíkům. Svědek si myslí, že přijížděla do místa i po smrti rodičů, na pobyty v délce asi 14 dnů.

17. Z výpovědi svědka [jméno] (nar. 1967) soud zjistil, že jeho matka byla sestřenicí žalobce, že svědek přibližně v letech 1989 – 1999, případně ještě do roku 2002 vozíval své rodiče k [anonymizováno], konkrétně do [část obce], respektive rodiče žalobce v té době již zřejmě nežili a v [část obce] se dle svědka„ ochometal“ žalobce – tedy zajímal se o nemovitosti, šlo konkrétně o domeček hodně na samotě. Podle nejstarších vzpomínek svědka představovala cesta k domu dva vyjeté pruhy – postupně dosypávané, vedla jen do úrovně domu, dál už byl povrch travnatý a svědek si nevybavuje, zda i bez vyjetých kolejí, ani si nevybavuje, zda cesta pokračovala někam dál. Podle svědka žalobce v místě choval nějaká zvířata, svědek si sám nevybavil, zda je choval i otec žalobce, dále si nevybavil, zda na místě v hranici pozemku parcelních čísel [anonymizováno] a [číslo], respektive [číslo] a [anonymizováno] byly nějaké drobné dřevostavby. Až po předložení fotografií se zaznamenanými králíkárnami si vybavil, že tyto zde stály. Domnívá se, že za těmito králíkárnami již cesta dál nepokračovala směrem do polí. Se sestrou žalobce se svědek setkával, jezdila i za matkou svědka, nebo se vyskytovala právě v [část obce]. Podle svědka byly její pobyty nevyzpytatelné, 1 – 2x do roka se„ přihnala odněkud ze světa“ a zase zmizela, pobyla na místě jeden či dva dny a odjela za svými kamarádkami. Ohledně toho, jakým způsobem sestra žalobce užívala, či udržovala předmětné nemovitosti, svědek uvedl, že ona je příliš neužívala a neudržovala, nicméně k nim inklinovala, a protože byla tzv. stále v trapu, byla ráda, že se o to stará bratr (žalobce). Svědkovi také říkala, že je dobře, že se bratr o nemovitosti stará a že zemědělci zde mají pronajaté pozemky. Nicméně svědkovi zmiňovala, že mají s žalobcem nějaké společné úmysly v místě něco realizovat.

18. Z výpovědi svědkyně [příjmení] (nar. 1954) nebyly zjištěny v podstatě žádné zásadní skutkově významné okolnosti. Svědkyně totiž uvedla jen to, že v předmětném místě v [část obce] byla se svojí tehdejší kamarádkou, sestrou žalobce [jméno] asi 2x v 70. letech minulého století, z té doby si příliš ničeho nevybavuje, snad krom toho, že zde byly nějaké králíkárny a že krmily králíky. Jakým způsobem k domu spolu se sestrou žalobce přistupovala, jaký byl charakter cesty, jaké bylo okolí, toto si nevybavila. Posléze na předmětném místě byla až v období zhruba 3 – 4 let před podáním výpovědi, tedy se zde nevyskytovala a o pobytu, způsobu užívání a nakládání s nemovitostmi ze strany sestry žalobce v inkriminovaných 90. letech nemá žádné vlastní zážitky, ani žádné informace.

19. Z výpovědi svědka [příjmení], nar. 1955, soud zjistil, že pochází z [část obce] a bydlí v sousedství předmětného pozemku [parcelní číslo], tj. sousedství cesty na tomto pozemku, a to blízko po odbočce z hlavní silnice. Z dětství si pamatuje, že se tato cesta na pozemku [parcelní číslo] užívala do roku 1965 či 1966 i pro přístup a příjezd k pozemku p. [číslo] tedy k pozemku v sousedství se spornou částí pozemku [parcelní číslo]. V té době na pozemku [parcelní číslo] v tomto místě také nebyly zasázené stromy či nebyly umístěny jakékoliv drobné stavby jako kůlna nebo králíkárny. Cesta pokračovala i díle do míst, kde rodina svědka před vznikem JZD vlastnila další pozemky (kromě pozemku [parcelní číslo]). Později se už přístup v tomto místě nevyužíval. [adresa] byl v minulosti trvale užíván prarodiči žalobce, naopak jeho rodiče bydleli v [obec] a do domu jen dojížděli. Žalobce zde trvale bydlí přibližně 10 až 12 let. Pozemky p. [číslo] tj. pozemek navazující v úzké linii na pozemek [parcelní číslo] (na jeho východní hranici), dále pozemek [parcelní číslo] jsou podle svědka dlouhodobě zorané v jeden polní celek, takto byly obhospodařovány i v počátku devadesátých let, kdy zemřeli rodiče žalobce. Drobné dřevostavby zaznačené na ortofotomapě v č. l. 45, případně na fotografiích z přílohové obálky - kůlna, králíkárny - dle svědka pocházejí či zda byly zčásti ještě za života otce žalobce, a to kůlna blíže k pozemku p. [číslo] zčásti je sem umístil až žalobce po roce 2013. Obdobně to svědek uvedl i o stromech, konkrétně například vrba při hranici s pozemkem [parcelní číslo] a pozemkem [číslo], kdežto smrky v nižší části pozemku [parcelní číslo] zde byly asi [číslo] let. [obec] zde choval zřejmě již otec žalobce, měl zde tedy umístěné králíkárny. Podle svědka však každopádně i za starší kůlnou, umístěnou sem otcem žalobce, vedla ještě pěšina, a to mezi touto kůlnou a mezí, dalo se zde i nadále projít, ačkoliv předchozí užívání pozemku [parcelní číslo] pro účely příjezdu zemědělské techniky již řadu let využíváno nebylo.

20. Soud provedl dále důkaz svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení], uvedeného jako zmocněnce sestry žalobce v rámci uzavřené darovací smlouvy z roku 2008 (viz odst. 8 odůvodnění rozsudku). Přesnost zjištění z výpovědi učiněných byla ovšem snížená tím, že svědek si na řadu záležitosti již vůbec či málo konkrétně vzpomněl, případně je časově adekvátně nezařadil. Bylo však možné dovodit, že svědek měl v mládí (70. léta 20. století) partnerský vztah se sestrou žalobce, s ní chodíval i do [část obce] k její babičce – pozn. soudu – zjevně do tehdejšího domku [adresa]. K domku chodili pěšky i jezdili autem; v případě jízdy autem měl svědek problém se zde následně otočit, na jedné straně (levé od příjezdu) byl domek, na druhé nějaké kůlny (podle fotografií z pozdější doby – [číslo] v přílohové obálce – na této straně zachycovaly fotografie králikárnu a kůlnu), u domu musel s autem několikrát popojíždět i couvat, aby se otočil. Podle toho usuzuje, že cesta, po které k domku přijížděl, dál nepokračovala, jinak by po ní asi odjel a složitě by se s automobilem neotáčel. Přesně si však na to, zda cesta pokračovala dále, již nepamatuje. Někdy později byl svědek sestrou žalobce požádán, aby zkontroloval měření velkého pozemku„ u baráku v [část obce]“, zřejmě šlo o rozdělení tohoto pozemku, z důvodu, který svědek každopádně nejméně v rámci podání výpovědi nevěděl. Svědek měl dle žádosti sestry žalobce pouze zkontrolovat provedené měření geodetem se stávající mapou, od sestry žalobce neobdržel žádné podklady. Mapu měl k dispozici, na místo se dostavil poté, kdy zde již geodet část měření provedl, zabýval se konfrontací mezi vyměřenou částí pozemku a mapou. Poté svědek dle své výpovědi ničeho z výsledku měření geodeta sestře žalobce neposílal, jen jí telefonoval a sděloval, že měření je provedené a že„ to odpovídalo“. V rámci výpovědi si již svědek nepamatoval ani to, kde konktrétně měl geodet umístěné při měření kolíky, resp., zda byly umístěné tak, aby obklopovaly dům; svědek se na místo dostavil až v průběhu provádění zaměřování. Jeho nijak přesvědčivě sdělovanou myšlenku, že všechny kolíky byly z pohledu příjezdu k domu doleva –„ do louky a pod barák“ a za domem žádný umístěn nebyl, nelze vzít za skutkové zjištění, jelikož v rozporu s tím objektivně vyhotovený geometrický polán pro oddělení části pozemku okolo domu [adresa], tj. pozemku [parcelní číslo] zahrnuje i hraniční body 1 a 10 (druhý jako plastový mezník), oba napravo od domu a tak, že spolu s hraničními body 2 a 12 tvoří pozemek právě dům [adresa] obklopující. Konečně svědek sám měl za to, že poté, kdy se účastnil části vyměřování, již pro sestru žalobce ničeho nezařizoval, zprvu v rámci výpovědi po předložení listin si jakkoli nevybavil darovací smlouvu a plnou moc, kde byl uveden a podepsán, až posléze připustil alespoň to, že podpis by měl být jeho.

21. Soud neprovedl dokazování místním ohledáním, jak navrhoval žalobce, protože jednak níže popsané skutkové a právní závěry byly postačující pro rozhodnutí ve věci, zároveň by místní ohledání nemohlo přinést objektivní poznatky pro situaci na sporné části pozemku a jeho okolí po rozhodnou dobu, tj. zejména 10 let po nabytí vlastnického práva sestrou žalobce k (mj.) sousednímu pozemku [parcelní číslo] (období cca 1990 1991 – 2000 [číslo]).

22. K právnímu posouzení věci soud předesílá následující.

23. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

24. Žalobce se domáhal v projednávané věci určení vlastnického práva, tj. šlo o žalobu ve smyslu citovaného § 80 o. s. ř., jejíž prvopočáteční podmínkou úspěšnosti je prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. S ohledem na to, že žalobce navíc netvrdil, že je subjektem práva, jehož určení se domáhal, nýbrž požadoval určit vlastnické právo ve prospěch třetí v řízení nezúčastněné osoby, uplatní se pravidlo o existenci naléhavého právního zájmu jako předpokladu pro možnou úspěšnost určovací žaloby tím spíše. Soud v řízení shledal, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobci svědčí. Je totiž – jak bylo zjištěno z výše citovaného usnesení zdejšího soudu ze dne 27. 4. 2020, č. j. [číslo jednací] (odst. 13 odůvodnění) – jediným v úvahu přicházejícím dědicem po [jméno] ([jméno]) [příjmení], své sestře, v jejíž prospěch se k datu 25. 9. 2008, kdy zemřela, určení vlastnického práva domáhal. Pokud by k takovému určení došlo, nepochybně by to mělo vliv na právní sféru žalobce, jelikož by shodně jako nemovitosti uvedené v citovaném usnesení z řízení o pozůstalosti mohl nabýt předmětnou část pozemku [parcelní číslo] z titulu dědického práva. Zároveň je však v katastru nemovitostí jako veřejném seznamu vlastníkem celého pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] vedena od roku 1991 žalovaná, která nebyla vstřícná k požadavku žalobce, aby bylo ve vztahu k části předmětného pozemku určeno vlastnické právo [jméno] [příjmení] ke dni její smrti. Proto je určovací žaloba jediným adekvátním procesně právním institutem, který má potenciál (při úspěšnosti ve věci) ovlivnit právní sféru žalobce, na žalobě tak žalobce má naléhavý právní zájem.

25. S ohledem na tvrzení žalobce, že k vydržení vlastnického práva jeho sestrou [jméno] [příjmení] k předmětné části pozemku [parcelní číslo] došlo nejpozději v době jejího úmrtí 25. 9. 2008, posuzoval soud skutková zjištění pro účely zhodnocení naplnění podmínek vydržení vlastnického práva dle zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), neboť ke vzniku tohoto věcného práva mělo dojít za účinnosti citované právní úpravy a před tím, než k 1. 1. 2014 nabyl platnosti a účinnosti následující občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (viz jeho § 3028 odst. 2, který sice v části věty před středníkem uvádí, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných, avšak v části za středníkem doplňuje, že jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních předpisů.).

26. Ke způsobům nabývání osobního vlastnictví občanský zákoník č. 40/1964 Sb. ve znění účinném od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991 (tj. i v okamžiku úmrtí obou rodičů žalobce a jeho sestry – 21. 12. 1990 a 19. 4. 1991, též v době vydání dědických rozhodnutí 28. 6. 1991) stanovil v § 133, že osobního vlastnictví k věci lze nabýt koupí, darem nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Současně platilo, že dědictví se nabývá (již samotnou) smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.).

27. Od 1. 4. 1983 byla do občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nově zavedena možnost nabytí vlastnického práva vydržením. Podle příslušných ustanovení ve znění od uvedeného data až do 31. 12. 1991 (do novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) platilo následující. Podle § 135a odst. 1 věty první obč. zák. se stal vlastníkem věci, která mohla být předmětem osobního vlastnictví, občan, který měl nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Podle odst. 4 téhož ustanovení si do doby podle (mj.) odstavce 1 mohl občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě. Na běh dob podle (mj.) odstavce 1 se použila přiměřeně ustanovení o promlčení. Podle § 132a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 4. 1983 do 31. 12.1991) kdo s věcí nakládal jako se svou a byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, měl - pokud nebylo stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká měl vlastník věci.

28. Počínaje 1. 1. 1992 byla úprava vydržení přesunuta do ustanovení § 134 obč. zák. (a následujících). Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stával vlastníkem věci, měl-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, šlo-li o movitost, a po dobu deseti let, šlo-li o nemovitost. Podle odst. 2 nebylo možné takto nabýt vlastnictví k věcem, které nemohly být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohly být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Podle § 134 odst. 3 obč. zák. se do doby podle odstavce 1 započítávala i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se podle § 134 odst. 4 obč. zák. použila přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby. Zároveň podle znění obč. zák. účinného v době od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 byl držitelem ten, kdo s věcí nakládal jako s vlastní nebo kdo vykonával právo pro sebe (§ 129 odst. 1). Oprávněnou držbu upravovalo ustanovení § 130. Podle jeho odst. 1 byl-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, byl držitelem oprávněným. V pochybnostech se mělo za to, že držba je oprávněná.

29. Judikaturou i právní teorií je setrvale vykládáno, že dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, případně, že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra držitele je takový stav, kdy se držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) případného držitele. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Držitel není„ vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Dobrá víra držitele„ se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus).

30. Zabývá-li se soud v řízení problematikou nabytí vlastnického práva vydržením, pak je třeba, aby – současně v modifikaci projednávané věci určení vlastnictví ve prospěch sestry žalobce – žalobce uvedl tvrzení o tom, kdy se jeho sestra ujala držby (příp. kdy se držby uchopil její právní předchůdce), za jakých okolností k uchopení držby došlo a o jaký právní titul, byť by byl domnělý, se držba opírala. Podstatné jsou i další okolnosti uchopení se držby, které nasvědčují omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnosti omylu držitele, tj. sestry žalobce, že jí vlastnické právo mohlo příslušet. Např. pouhé užívání věci přitom nepředstavuje dostatečný podklad pro závěr, že na straně osoby, která se vydržení dovolává, šlo o skutečnou a oprávněnou držbu věci (držbu vlastnického práva).

31. Po skutkové a právní stránce soud učinil následující závěry. Žalobce se domáhal určení, že jeho sestra byla ke dni své smrti 25. 9. 2008 vlastnicí sporné části pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] a že vlastnictví nabyla v důsledku vydržení vlastnického práva uplynutím 10 let poté, kdy v rámci dědění po rodičích zemřelých 21. 12. 1990 a 19. 4. 1991 získala mj. pozemek p. [číslo] o němž byla přesvědčena, že v sobě zahrnuje i předmětnou spornou část pozemku [parcelní číslo] vycházela z toho, že pozemek [parcelní číslo] i se spornou částí pozemku [parcelní číslo] celistvě a jako součást širšího hospodářství užívali zůstavitelé – její rodiče, potažmo i prarodiče.

32. U rodičů jako právních předchůdců sestry žalobce (a též rodičů žalobce) netvrdil žalobce žádný právní titul, na základě kterého mohli (byť mylně) nabýt přesvědčení, že jim přísluší vlastnické právo k předmětné části pozemku [parcelní číslo]. Neučinil tak přes poučení soudu, udělené při prvním jednání 3. 6. 2021 v té verzi, aby doplnil případně tvrzení a důkazy o tom, z čeho jeho rodiče vycházeli, pokud žalobce má za to, že jim k datu jejich úmrtí 21. 12. 1990 a 19. 4. 1991 svědčilo vlastnické právo. Krom toho v době ještě i jejich úmrtí (a dle právní úpravy až do 31. 12. 1991) nebylo možné, aby občan nabyl vydržením vlastnické právo k pozemku; občan mohl nabýt jen právo osobního užívání se současným nabytím vlastnického práva pro stát, tj. nikoli pro subjekt práva osobního užívání (§ 135a odst. 1 věta první obč. zák., podle něhož mohl občan vydržet vlastnické právo jen k věci, která mohla být předmětem osobního vlastnictví, a dále dle § 127 obč. zák., podle něhož z nemovitostí mohly být předmětem osobního vlastnictví jen rodinné domky a rekreační chaty, tj. nikoli pozemky). Občan mohl nabýt právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku (§ 200 tehdejšího znění obč. zák.). Ohledně rodičů žalobce (a rodičů jeho sestry jako jejích právních předchůdců ve vztahu mj. k pozemku p. [číslo] o němž žalobce tvrdil, že za jeho součást rodiče a následně sestra žalobce považovali i předmětnou část pozemku [parcelní číslo]) tedy žalobce neuvedl v řízení ničeho o právním – byť domnělém – titulu k nabytí vlastnického práva. Rodiče žalobce tak mohli být maximálně detentory předmětné části pozemku (viz tvrzení žalobce, že tuto část užívali), nikoli však oprávněnými držiteli. Proto se soud soustředil na skutkové a právní přezkoumání opodstatněnosti argumentace žalobce, že vlastnické právo k předmětné části [parcelní číslo] z titulu vydržení nabyla sestra žalobce. Zároveň sestře žalobce nebylo možné – oproti znění ustanovení § 135a odst. 4 (později § 134 odst. 3) obč. zák. – započítat jakoukoli dobu, po kterou její rodiče (a případně prarodiče) užívali předmětnou část pozemku [parcelní číslo], jestliže nebylo prokázáno, že by tak v dobré víře činili coby domnělí vlastníci.

33. Právním titulem k nabytí držby a posléze k případnému vydržení vlastnického práva části pozemku [parcelní číslo] sestrou žalobce mělo dle žalobce být rozhodnutí o dědictví po společných rodičích, resp. samo dědické právo sestry žalobce, v rámci něhož nabyla vlastnické právo mj. k sousednímu pozemku p. [číslo] za jehož součást měla považovat předmětnou spornou část pozemku. Pokud by sestra žalobce skutečně byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že součástí děděných pozemků, konkrétně p. [číslo] byla i sporná část pozemku [parcelní číslo], tj., že tento pozemkový prostor vlastnicky patřil zůstavitelům, pak by při dalším zachování této dobré víry vlastnické právo vydržela uplynutím 10 let od okamžiku dědění, tj. od smrti zůstavitelů (§ 133, § 460, § 135a odst. 1, § 132a odst. 1 obč. zák. ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, resp. § 134, § 129 odst. 1, § 130 odst. 1 obč. zák. ve znění od 1. 1. 1992). Podle názoru soudu však v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že se jeho sestra na základě výsledku dědického řízení skutečně chopila držby a že byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že vlastnické právo k předmětné části pozemku [parcelní číslo], jako údajně nedílně se jevící části pozemku p. [číslo] svědčilo před tím zůstavitelům, tj. rodičům sestry žalobce a žalobce. Soud připomíná, že ohledně rodičů bylo tvrzeno toliko dlouhodobé užívání z jejich strany, v řízení nebyla ze strany žalobce tvrzena, tím spíše z dokazování nevyšla najevo jakákoli povědomost sestry žalobce o nějakých konkrétních skutečnostech, zakládajících akceptovatelný omyl na její straně, že – byť na podkladě domnělého právního titulu – předmětná část pozemku [parcelní číslo] vlastnicky příslušela jejím rodičům. Sestra žalobce (ani žalobce) ještě při řízení o dědictví, ale ani kdykoli před tím, dle obsahu účastnické výpovědi žalobce nijak neřešili rozsah pozemků, na které se dědické právo ve prospěch sestry vztahovalo, vnímali situaci tak, že předmětem dědictví jsou pozemky„ nějak zapsané v katastru nemovitostí“, nic nebylo kontrolováno či přeměřováno; také otec žalobce měl dle výpovědi žalobce prostě začít pozemek udržovat a sekat. Takové okolnosti ovšem nemohou představovat dostatečný podklad pro omluvitelnost nesprávné – žalobcem v řízení tvrzené –domněnky sestry žalobce, že rodiče byli vlastníky sporné části pozemku [parcelní číslo].

34. Dále lez připomenout, že pokud žalobce tvrdil, že užívání a též z jeho pohledu oprávněná držba předmětné části pozemku jeho sestrou byla realizována zejména tak, že se konala prostřednictvím žalobce, který na rozdíl od sestry žil na území ČR, pak je jeho dobrá víra ve vlastnické právo zjevně už v samotném počátku zpochybněna tím, že podle své výpovědi již od 70. letech 20. století řešil na obci u zástupců [příjmení] a [příjmení] přístup k domu, péči o předmětnou cestu atd. a že takovou žádost na obec podával i jeho otec. Rovněž korespondencí z roku 2013, kterou žalobce požadoval od obce odkoupení předmětné části pozemku [parcelní číslo], sám žalobce zmiňoval, že již ve vzdálené minulosti byla obec z jeho strany i ze strany jeho předků opakovaně žádána, aby pozemek [parcelní číslo] – cestu v jejím vlastnictví řádně udržovala. V uvedené korespondenci pak žalobce opakovaně zmiňoval znalosti o tom, že pozemek [parcelní číslo] byl a je ve vlastnictví obce až do úrovně pozemku [parcelní číslo] (pozn. soudu – tj. i se zahrnutím sporné části [parcelní číslo]); v kontextu s prezentovanými žádostmi žalobce i jeho předků o péči obce o cestu na pozemku pak spíše plyne, že tuto znalost měli předci žalobce i žalobce, byť (jak následně zdůrazňoval žalobce v tomto řízení) bylo po obci žádáno zabezpečení péče o cestu jen do úrovně příjezdu k domu [parcelní číslo], nikoli též ve sporné části pozemku [parcelní číslo]. Podle názoru soudu si žalobce (prostřednictvím něhož se měla po smrti rodičů realizovat držba sestry ve vztahu k předmětné části pozemku) a jeho rodiče byli již před rozhodnutím o dědictví v r. 1991 vědomi toho, že vlastníkem pozemku [parcelní číslo] je obec (případně stát).

35. Dále podle žalobce jeho sestra a on plánovali na pozemku [parcelní číslo] výstavbu penzionu. Zásadní v této souvislosti je zjištění soudu uvedené detailně v odst. 7 odůvodnění rozsudku. Situační zákres plánovaného domu do katastrální mapy, obsažený v architektonické studii K. [příjmení] z roku 1991, jednoznačně zobrazoval vedení cesty k zamýšlenému domu v převažujícím rozsahu po předmětném pozemku [parcelní číslo] (byť v zákresu neoznačeném parcelním číslem). Část pozemku [parcelní číslo] v zákresu zároveň tvořila sousední pozemek podél celé jihovýchodní hranice tehdejšího celistvého pozemku p. [číslo] který sestra žalobce v dědictví získala a na kterém byla stavba domu plánována. Samostatný pozemek typického tvaru a šíře cesty (komunikace) tak byl zobrazen i ve sporné části pozemku [parcelní číslo], ohledně níž žalobce v řízení tvrdil vydržení vlastnického práva jeho sestrou. Na opačné části pozemku [parcelní číslo] – hned po odbočení z hlavní silnice východním směrem na tento pozemek – přitom samotný situační výkres do katastrální mapy tmavším zbarvením mezi jinak pouze běžnými čarami značícími hranice pozemku zaznačoval příjezdovou komunikaci k zamýšlenému domu, vedoucí po [parcelní číslo] podél pozemku p. [číslo] sousedícího (z pohledu pozemku [parcelní číslo] na jihozápadě) s pozemkem sestry žalobce [parcelní číslo]. Za hranicí pozemků p. [číslo] se pak z cesty situované na předmětném pozemku [parcelní číslo] mělo (jihozápadně od stávající stavby [adresa], z pohledu příjezdu ještě před touto stavbou) odbočit na pozemek p. [číslo] po tomto pozemku měl příjezd pokračovat k zamýšlenému domu, plánovanému severně až severozápadně od domu [adresa]. Ničím nepřerušené (po zmíněném zbarveném zaznačení odbočení příjezdové cesty k plánovanému domu) další značení pozemku [parcelní číslo] směrem na severovýchod, a to až za hranici pozemku p. [číslo] resp. komplexu tohoto pozemku s pozemky p. [číslo] [parcelní číslo] (na který v tomto směru nenavazoval již žádný pozemek příslušející rodičům sestry žalobce a posléze sestře) a jeho zachovaná šíře korespondující šíři zabarvené části pozemku [parcelní číslo], zaznačující příjezdovou cestu k plánovanému domu, musela v běžném pozorovateli studie, tj. i laikovi, jednoznačně vyvolat seznání toho, že pozemek [parcelní číslo] vede podél celé jihovýchodní hranice pozemku p. [číslo] pokračuje i za ním dále, přičemž jde v druhu pozemku o cestu (komunikaci). I kdyby v předmětné části pozemku [parcelní číslo] v době vyhotovení studie domu (1991) již reálně v terénu neexistovaly žádné známky toho, že zde pokračuje tento samostatný pozemek, že zde je cesta (a nikoli zahrada či trvalý travní porost korespondující pozemku [parcelní číslo]), bylo z této studie nanejvýš zjevné, že se zde pokračování samostatného pozemku [parcelní číslo] coby cesty (komunikace) nachází. To muselo být zřejmé i sestře žalobce a žalobci, kteří na jeden z výkresů připojili své vlastnoruční podpisy a ručně psanou poznámku (viz detailně – odst. 7 odůvodnění rozsudku), mající nepochybnou souvislost s vypořádáním sourozenců v rámci dědického řízení po rodičích. Dědické řízení bylo zakončeno usneseními vydanými v jeden den 28. 6. 1991 (odst. 5 odůvodnění rozsudku), podle obsahu poznámky („ přenechání veškerých pozemků“ sestře žalobce) byla tato na předmětné studii zamýšleného domu zapsána a podepsána již se znalostí výsledků dědického řízení. Z toho, jakož i z toho, že dle účastnické výpovědi žalobce jeho sestra po skončení dědického řízení odjela zpět do [země], lze dovodit, že spolu s žalobcem dohodu ohledně zamýšleného domu na situační plán zaznamenala v téže době, tj. v r. 1991. Již v té době pak jednoznačně mohla ona (i a žalobce) ze situačního zákresu domu do katastrální mapy seznat stav situování zděděných pozemků i fakt existence pozemku [parcelní číslo] jako cesty (komunikace) tak, jak soud detailně výše popsal. V takové situaci ovšem lze jednak stěží uvěřit, že by sestra žalobce (a i žalobce) si nebyli přímo vědomi, že sporná pozemková část [parcelní číslo] není součástí p. [číslo] nýbrž představuje součást samostatného pozemku [parcelní číslo]. Na druhé straně, pokud by takový omyl na jejich straně přeci jen existoval, pak s ohledem na popsané okolnosti (absence jakéhokoli zájmu zjistit si rozsah pozemkového majetku ještě za života rodičů, tím spíše v okamžiku nabytí dědictví, a současně zřejmý zdroj poznání o pozemkových poměrech v místě„ rodinného hospodářství“ v podobě uvedené studie K. [příjmení], vypracované pro sestru žalobce a pro žalobce) tedy nelze vyhodnotit, že by se sestra žalobce (a i žalobce) při nabytí vlastnictví k sousednímu pozemku [parcelní číslo] chovala dostatečně obezřetně, aby její omyl mohl být ve prospěch dobré víry omluvitelný. Nelze tedy uzavřít, že by sestra žalobce již od domnělého titulu k vydržení vlastnického práva – od nabytí dědictví k sousednímu pozemku [parcelní číslo] v roce 1991 – byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře přesvědčena, že součástí tohoto pozemku je sporná část [parcelní číslo] a že jí tato patří v důsledku dědění pozemku [parcelní číslo]. Respektive, za předpokladu, že studie obsahující zákres do katastrální mapy byla vyhotovena a sestře žalobce k dispozici až po okamžiku úmrtí rodičů (okamžiku nabytí vlastnického práva k sousednímu pozemku [parcelní číslo]), pak nejpozději tím by případná dobrá víra byla ukončena. Jak soud výše popsal, má ovšem za to, že žalobce a jeho sestra se se studií včetně zákresu do katastrální mapy seznámili v roce 1991. Oprávněná držba ve smyslu ust. § 132a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 4. 1983 do 31. 12.1991) tedy buď vůbec u sestry žalobce se zřetelem ke všem okolnostem nemohla k datu 21. 12. 1990 a 19. 4. 1991 započít, případně byla již v roce 1991 zásadně zpochybněna, proto pro vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku [parcelní číslo] chybí zásadní předpoklad či desetiletá lhůta (§ 135a odst. 1 obč. zák.).

36. Dále lze připomenout, že z výpovědi svědka [příjmení] má soud za zjištěné, že sestra žalobce pověřila svědka v roce 2008 před uzavřením darovací smlouvy k pozemku [parcelní číslo] výslovně kontrolou zaměření oddělované části, tj. pozemku [parcelní číslo] jako sousedního s předmětným p. [číslo] stavu katastrální mapy, tj. souladem vyměření jednoznačně s mapovými údaji. Z toho se pak podává, že sestra žalobce i v tuto dobu (a nebylo zjištěno ničeho konkrétního o tom, že by v minulosti při nabytí pozemku [parcelní číslo] v rámci dědictví tomu u sestry žalobce mělo být jinak) považovala za rozhodující pro rozsah a výměru z její strany vlastněných pozemků stav katastrálních operátů, nikoli jiný stav. V katastrální mapě však zjevně dlouhodobě je pozemek [parcelní číslo] veden jako samostatný pozemek, tvaru úzkého pruhu korespondujícího způsobu užití – ostatní komunikace, vedoucí podél celé jižní a jihovýchodní hranice, konkrétně tedy i od nabytí pozemku [parcelní číslo] sestrou žalobce dědictvím až do doby darování části tohoto pozemku – nového značení [parcelní číslo] – žalobci smlouvou z 14. 7. 2008.

37. K opačnému závěru o existenci dobré víry sestry žalobce (též žalobce) pak soud s ohledem na shora uvedené okolnosti nedospěl ani při zohlednění zjištění o rozsahu a způsobu užívání předmětné sporné části pozemku rodiči, případně prarodiči žalobce a jeho sestry, dále pak sestrou samotnou (či žalobcem na základě dohody se sestrou). Respektive zjištění soudu o způsobu užívání neumožňuje v kontextu s ostatními výše popsaným skutečnostmi přijmout závěr o tom, že by sestra žalobce, žalobce a jejich předci vůbec byli držiteli – domnělými vlastníky, a nikoli právě jen uživateli sporné části předmětného pozemku. Podle svědkyně [příjmení] se o cestu na pozemku [parcelní číslo] staral již dědeček žalobce a jeho sestry – to však v době, kdy se i předmětná část pozemku fakticky využívala pro přístup do polí nad tímto pozemkem, tj. do 60. let 20. století, i dle svědka [příjmení] se cesta užívala do roku 1965 1966 k přístupu na pozemek [číslo]. Započetí údržby cesty rodinou žalobce a jeho sestry se tedy vztahuje ještě k době, kdy i reálně v terénu byla zřejmá existence cesty na pozemku [parcelní číslo] i ve sporném místě. Podle některých svědků přístup alespoň v podobě pěšiny v inkriminovaném místě zůstal zachován i posléze, kdy pozemek p. [číslo] představující na [parcelní číslo] navazující cestu, byl zorán společně se sousedními poli, a kdy ještě později otec žalobce a (po jeho smrti v roce 1990) žalobce zde zbudovali kůlnu a chovali králíky (výpověď svědků [příjmení] a [příjmení]). Postupné rozšiřování péče a údržby sporné části pozemku, resp. změna této péče (především v kosení rozšiřujícího se travního porostu) rodinou žalobce a žalobcem – případně též jeho sestrou při (jen občasném, cca 1x za dva roky konajícím se pobytu v ČR) nemůže samo o sobě představovat uchopení se oprávněné držby.

38. Prvopočáteční nedostatek dobré víry sestry žalobce, resp. její pozbytí ještě v roce 1991, pak nemohl být zhojen ani v průběhu následujících cca 17 let od nabytí dědictví po rodičích do doby úmrtí sestry žalobce, to tím spíše, že nebyl tvrzen ani prokazován další domnělý právní titul (po dědickém právu realizovaném v důsledku úmrtí rodičů sestry žalobce v letech 1990 a 1991), na základě kterého se sestra žalobce mohla nově oprávněně domnívat, že je vlastníkem i sporné části pozemku [parcelní číslo]. Taktéž by nemohl nedostatek dobré víry zhojit případný fakt (a to i byl-li by v celé míře prokázán), že rodině žalobce (patrně zejména žalobci, který ponejvíce pozemek [parcelní číslo] ([číslo]) a spornou část pozemku [parcelní číslo] (spolu s domem [adresa]) po smrti rodičů užíval), případně též sestře žalobce (která nemovitosti užívala sporadicky, cca 1 x za dva roky na krátkou dobu) nebylo ze strany žalované po roce 1991 bráněno v užívání předmětné sporné části pozemku.

39. S ohledem na uvedené skutkové a právní závěry byla žaloba zamítnuta. Nad rámec shora uvedeného, a to zároveň při znalosti soudu o tom, jak bylo v jiné věci žalobce před zdejším soudem pod sp. zn. 6 C 158/2018 rozhodnuto o nároku žalobce na určení jeho vlastnického práva ke sporné části pozemku [parcelní číslo] z titulu vydržení (když právní titul žalobce spatřoval v darovací smlouvě ze 14. 7. 2008), je poznamenáváno, že základní skutkové tvrzení žalobce ve prospěch nyní uplatněného nároku se jevilo po celou dobu řízení poněkud logicky rozporné. Pokud totiž dle konstrukce žalobce měla jeho sestra již od okamžiku nabytí vlastnického práva mj. k pozemku [parcelní číslo] být přesvědčení, že jeho součástí je i sporná část pozemku [adresa] (a aniž by vnímala oddělenost této sporné části od pozemku [parcelní číslo]), a z pozemku [parcelní číslo] před svojí smrtí převedla oddělenou část p. [číslo] do níž zjevně dle žalobce má sporná část [parcelní číslo] také příslušet, pak sestra žalobce projevila ke dni 14. 7. 2008 vůli nebýt již vlastnicí tohoto pozemku a neměla jí tedy být ani ke dni svého úmrtí 25. 9. 2008.

40. Ve věci úspěšné žalované bylo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči neúspěšnému žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, představovaných náklady právního zastoupení 38 901,50 Kč, které byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále jen„ AT“). Při tarifní hodnotě 50 000 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) AT, neboť předmětem řízení byl nárok žalobce na určení vlastnického práva k nemovité věci, která nebyla pro účely tohoto řízení oceňována) činí odměna advokátky za jeden úkon 3 100 Kč (§ 7 bod 5 AT). V posuzovaném případě dosáhla odměna advokátky, která v řízení učinila 9 úkonů (převzetí a příprava zastoupení ze dne 27. 7. 2020, písemné vyjádření z 3. 9. 2020 k žalobě, účast u 4 jednání dne 3. 6., 7. 9., 8. 11. a 18. 11. 2021, další 2 písemná podání ve věci samé – z 1. 7. a 12. 10. 2021, další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 6. 9. 2021; § 11 odst. 1 písm. a), c), d), g), odst. 2 písm. f) AT), když s účastí u jednání dne 7. 9. 2021 se pojí dvojnásobek odměny při trvání jednání od 8:00 do 11:00 hodin, naopak s účastí u jednání 18. 11. 2021, při kterém bylo pouze vyhlášeno rozhodnutí, se však pojí jen polovina odměny, celkem 29 450 Kč (3 100 Kč x 9,5). Dále jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z výše uvedených 9 úkonů – vždy po 300 Kč - tj. celkem 2 700 Kč (9 x 300, § 13 odst. 4 AT). Konečně náklady právního zastoupení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. tvoří náhrada za DPH v sazbě 21% (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokátky, tj. částka 6 751,50 Kč (0,21 x (29 450 + 2 700)).

41. Lhůta k plnění povinnosti k náhradě nákladů řízení byla žalobci stanovena obvyklá třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Ke stanovení delší lhůty či k plnění ve splátkách soud neshledal v okolnostech případu ani v soudu známých poměrech účastníků (k nimž žalobce ve prospěch jiné než třídenní lhůty k plnění aktivně ničeho netvrdil) žádné relevantní důvody.