10 C 230/2018

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Pavly Erlebachové a přísedících Ing. Jaromíra Jirouše a Jany Maděrové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa 2. celé jméno žalované , datum narození hlášené k trvalému pobytu obec a číslo , PSČ anonymizována tři slova bytem adresa žalované o zaplacení částky 95 735 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba vůči první žalované o zaplacení částky 90 216 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 90 216 Kč od 20. 2. 2018 do zaplacení a vůči druhé žalované o zaplacení částky 5 519 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 5 519 Kč od 7. 3. 2018 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit 1. žalované k rukám právního zástupce 1. žalované náklady řízení ve výši 76 109 Kč.

III. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit 2. žalované náklady řízení ve výši 6 678 Kč.

IV. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit státu na účet Okresního soudu v Semilech náklady řízení ve výši 651 Kč.

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na peněžitá plnění vůči jednotlivě každé z žalovaných tak, jak jsou tato plnění s příslušenstvím uvedena ve výroku I tohoto rozsudku. Žalobkyně nárok dovozovala z tvrzení o odpovědnosti obou žalovaných jako zaměstnankyň žalobkyně, které uzavřely s žalobkyní dohodu o hmotné odpovědnosti, přičemž za inventurní období od 15. 2. 2017 do 21. 9. 2017 (dále případně jen„ předmětné inventurní období“), v rámci něhož byla 1. žalovaná u žalobkyně zaměstnána po celou dobu jako vedoucí a 2. žalovaná po dobu od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017 jako prodavačka, bylo podle inventury provedené 21. 9. 2017 a pojaté coby předávací při změně v osobě vedoucí prodejny (dále případně jen„ předmětná inventura“) zjištěno manko ve výši celkem 135 275 Kč, ze kterého po odpočtu ztratného 11 745 Kč bylo z částky 123 530 Kč určeno všem 5 hmotně odpovědným pracovnicím (vedle žalovaných též zaměstnankyně [příjmení], [příjmení] a [příjmení]) určeno 1. žalované k úhradě 90 216 Kč a 2. žalované 5 519 Kč. Žalované jako jediné zaměstnankyně odmítly uzavřít dohodu s žalobkyní o splácení podílu na schodku a neuznaly svůj dluh, proto byly žalobkyní vyzvány k jeho úhradě prostřednictvím korespondence. Dluh neuhradily ani po předžalobních výzvách, které byly doručeny 1. žalované 19. 2. 2018 a 2. žalované oznámeny poštovním doručovatelem s účinky doručení nezvednuté zásilky k 6. 3. 2018, proto žalobkyně od následujících dnů uplatnila vůči žalovaným také nárok na úrok z prodlení. I po provedeném řízení měla žalobkyně za to, že předmětná inventura k 21. 9. 2017 proběhla řádně – dle standardních pravidel žalobkyně, která dlouhá léta inventury provádí. Nepřítomnost žalovaných u provedení inventury není podstatná, předem byly o jejím provedení vyrozuměny. V řízení přitom nebylo prokázáno, ostatně ani ze strany žalovaných tvrzeno, že zboží nebylo řádně sečteno, zaevidováno a porovnáno s účetním stavem. Určitý personální nedostatek na prodejně sice připustila ve výpovědi svědkyně [příjmení], avšak z inspekčních záznamů činěných v průběhu předmětného inventurního období neplyne žádný údaj o stížnosti žalovaných v tomto směru. Oproti námitce žalovaných spočívající v tvrzení o personální neobsazenosti prodejny přitom stojí povinnost převzatá v dohodě o hmotné odpovědnosti, totiž neprodleně informovat zaměstnavatele o nedostatcích bránících zaměstnanci na plnění hmotné odpovědnosti; žalované zároveň měly možnost od této dohody odstoupit. Další námitka žalovaných o nefunkčnosti kamerového systému nebyla prokázána inspekčními záznamy, dále v řízení nebyla zjištěna souvislost mezi tvrzenou nefunkčností kamer a vznikem schodku, nebyly např. zjištěny krádeže či manipulace se zbožím. V projednávané věci tak nejsou žádné skutečnosti, které by měly vyvolat snížení náhrady škody v podobě schodku na straně žalovaných.

2. První žalovaná navrhla zamítnutí žaloby pro neprůkaznost předmětné inventury, které navíc nebyla přítomna (v opačném údaji se svědkyně [příjmení] musela nepochybně splést), ačkoli žalobkyně mohla na přítomnost 1. žalované počkat; v tomto směru se jeví, že inventura byla schválně provedena v nepřítomnosti 1. žalované jako vedoucí. Zároveň namítala opakované řešení personální nedostatečnosti na prodejně, jak vyplývá z inspekčních záznamů, dále nefunkčnost kamerového systému a alarmu. Žalobkyni personální neobsazenost a uvedené technické problémy v zabezpečení prodejny byly známy, zároveň ze strany zejm. 1. žalované byly vyvíjena činnost ke zlepšení tohoto zabezpečení. Dále přestože byla inventura konána ke dni 21. 9. 2017, pak při skončení pracovního poměru mezi 1. žalovanou a žalobkyní – dohodou ke dni 7. 10. 2017 – nebyla vůči ní z titulu schodku žádná náhrada požadována. I kdyby schodek vznikl, pak nárok žalobkyně na podíl jeho úhrady vůči 1. žalované zanikl ke dni zániku pracovního poměru této žalované.

3. Druhá žalovaná rovněž navrhla zamítnutí žaloby pro neprůkaznost inventury, které nebyla osobně přítomna a o jejím konání ani nevěděla. Spolu s ostatními zaměstnankyněmi činily na prodejně maximum, nic nepoškodily, zboží si nebraly. Vedle toho poukazovala na okolnost, že má 2 nezletilé děti, je samoživitelka na mateřské dovolené a její příjem pokryje pouze bydlení a stravu.

4. Z provedených důkazů zjistil soud následující skutkové okolnosti.

5. Jednotlivými pracovními smlouvami má soud za zjištěné, že tyto byly písemně uzavřeny mezi žalobkyní jako zaměstnavatelem a oběma žalovanými jako zaměstnankyněmi, a to s 1. žalovanou 30. 9. 2016 – s uvedením data nástupu do práce k 1. 10. 2016 a druhem práce vedoucí prodejny a prodavačka na dobu neurčitou, s 2. žalovanou 29. 3. 2017 – s uvedením data nástupu k 1. 4. 2017 a druhem práce prodavačka. V obou pracovních smlouvách byla sjednána zkušební doba v délce 3 měsíce.

6. Z Dohod o odpovědnosti má soud také za prokázané, že obě žalované takovou dohodu uzavřely s žalobkyní ke dni nástupu do práce (1. 10. 2016, resp. 1. 4. 2017) výslovně s odkazem na § 252 zákoníku práce. Obě výslovně k uvedeným datům převzaly odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování, jakož i hodnoty, které převezmou za trvání pracovního poměru kdykoli po nástupu k práci, zavázaly se učinit ze své strany vše k zabránění schodku na svěřených hodnotách, včetně vedení potřebných evidencí a předkládání výkazů, dále písemně neprodleně zaměstnavateli oznámit takové závady, jejichž výskyt zjistily a které by bránily řádnému plnění pracovních úkolů týkajících se hodnot svěřených k vyúčtování. Dohoda obsahovala též ujednání odpovídající právní úpravě odpovědnosti za schodek (viz dále citace této úpravy), za nějž zaměstnanec odpovídá, jestliže neprokáže, že by schodek vznikl zcela nebo z části bez jeho zavinění. Podle bodu 8 cit. Dohod bylo ujednáno, že zavazují zaměstnance i pro případ společné odpovědnosti za schodky.

7. Podle obsahu„ Pokynů pro zaměstnance prodejen“ (č. l. 6 spisu) ve formě připravené žalobkyní bylo soudem zjištěno, že tyto pokyny podpisem akceptovala dne 5. 6. 2017 (tj. až v průběhu předmětného inventurního období) 1. žalovaná (spolu s prodavačkami [příjmení] a [příjmení]). Podpis 2. žalované nebyl na pokynech obsažen. Pokyny se týkaly běžného provozu a úkonů v prodejně, případně organizace práce např. v tom směru, že bylo stanoveno, že na prodejně nesmí pracovat osoba bez pracovní smlouvy či dohody o provedení práce. Z řady těchto různých pokynů nebyla soudem zjištěna žádná zásadní skutečnost pro posouzení předmětné věci.

8. Z obsahu listiny Pracovní náplně pro funkci vedoucí prodejny a zástupce vedoucí, podepsané dne 1. 10. 2016 1. žalovanou (č. l. 7) bylo soudem zjištěno, že do této náplně patřilo též provádění kontrolní a personální činnosti, včetně hodnocení výkonu a kvality práce podřízených zaměstnanců.

9. Z Dohody o rozvázání pracovního poměru datované dnem 22. 9. 2017 a podepsané 1. žalovanou coby zaměstnankyní a [anonymizována dvě slova] jako předsedou představenstva žalobkyně (č. l. 8) soud zjistil, že uvedeného dne se žalobkyně a 1. žalovaná dohodly na rozvázání pracovního poměru ke dni 7. 10. 2017. Z výstupního listu týkajícího se 1. žalované (a to ve verzi kopie předložené žalobkyní – č. l. 9, avšak nepodepsané 1. žalovanou, jakož ve verzi předložené 1. žalovanou v originále obsahujícím i její podpis) soud zjistil, že v údajích o vyrovnání závazků zaměstnance k zaměstnavateli bylo shodně v obou verzích u závazků v útvaru označeném„ VŠÚ“ (dle tvrzení žalobkyně označující všeobecnou účtárnu) jednak sice v kolonce o vyrovnání zaznamenán ručně pojem„ ano“, avšak zároveň v kolonce o identifikaci závazků bylo uvedeno, že„ inventura bude vyčíslena – 21. 9.“. U závazků označených jako„ KÚ" nebylo zaznamenáno pojmy„ ano – ne“, zda závazek byl či nebyl vyrovnán, v kolonce ohledně takového údaje byl pouze text„ inv. 21. 9. 2017“. Verze originálu předloženého 1. žalovanou oproti kopii žalobkyně se lišily toliko v údaji o závazcích z„ pokladny = stravenky“, kde byla zaznačena verze vyrovnání srážkou ze mzdy a doplněno datum (pouze na originálu žalované) 9. 10. 2017 a podpis neztotožněné pracovnice žalobkyně, a již výše uvedeném podpisu 1. žalované o tom, že jí bylo předloženo potvrzení o zaměstnání. K tvrzení žalobkyně, že 1. žalovaná uvedený výstupní list, který akceptovala svým podpisem, v podepsané verzi žalobkyni nepředala a odnesla jej tak, že nebyl kompletně vyplněn, předložila žalobkyně k důkazu e-mail. Z něho soud zjistil, že pracovnice žalobkyně [příjmení] žádala 16. 10. 2017 1. žalovanou o zaslání výstupního listu zpět z důvodu, že jí jej omylem dala. E-mailem z 25. 10. 2017 pak byla 1. žalovaná touto pracovnicí upomínána o předání výstupního listu.

10. Písemným oznámením z 23. 6. 2017 (č. l. 20) sdělila žalobkyně 2. žalované, že s ní zrušuje ve zkušební době pracovní poměr, který tak skončí k 30. 6. 2017.

11. Z Inspekčních záznamů vyhotovených v průběhu předmětného inventurního období od 14. (15.) 2. 2017 do 21. 9. 2017 (č. l. 187, 196-208) soud zjistil, že k tématu personálního obsazení předmětné prodejny [obec a číslo] bylo k 14. 2. 2017 (při konání předchozí, tzv. kontrolní inventury) uvedeno, že na prodejně není od předávací inventury (4. 10. 2016) stabilní personál (kromě vedoucí), pracovní síly jsou zde pouze na dohody o provedení práce. K 20. 2. 2017 bylo stále zaznamenáno, že je zde jen vedoucí a 2 pracovnice na dohodu, které se střídají. Až k 15. 5. 2017 byl obsažen údaj o přijetí nové pracovní síly, nicméně k 26. 6. 2017 znovu údaj, že na prodejně skončila ve zkušební době [jméno] [příjmení] (pozn. soudu – správně dle důkazu žalobkyně k rozúčtování manka [příjmení]). Dne 7. 8. 2017 bylo zaznamenáno, že na prodejně jsou jen 2 pracovní síly s vysvětlením, že [příjmení] je od 7. 8. 2017 v pracovní neschopnosti, přičemž má od 8. 8. 2017 nastoupit brigádnice [příjmení] (pozn. soudu – nastoupila-li, pak s ní zjevně nebyla uzavřena dohody o hmotné odpovědnosti), avšak jen pro úterý a čtvrtek od 8:00 do 12:00 hodin. Výslovný údaj o nedostatku personálu na prodejně byl pak uveden i v zápise z 10. 8. 2017 s podrobností, že nemoc [příjmení] stále trvá. Kromě těchto údajů bylo 5. 6. 2017 zaznamenáno, že pracovní doba na prodejně bude v nejbližší době upravena po zapracování [příjmení] a [příjmení], dále bylo 26. 6. 2017 zaznamenáno, že vrácení provozní doby od 6:00 do 18:00 hodin bylo projednáno na dobu od 26. 6. 2017 (pozn. soudu: v uvedené době k uvedenému datu však zároveň v inspekčním záznamu skončila pracovnice [příjmení]). Údaj o pomoci (jinak kontrolující pracovnice žalobkyně – [příjmení]) byl v inspekčních záznamech uveden k 10. a 24. 8. 2017, pomoc se týkala vyrovnávání zboží, případně též odkontrolování dodacího listu, či dodání platných cenovek ke zboží (24. 8. 2017). Inspekční záznamy po celé toto období neobsahovaly žádné údaje o nefunkčnosti kamerového systému či alarmu, stejně tak neobsahovaly údaje o stížnostech žalovaných či jiných pracovnic prodejny na toto téma. Až v inspekčním záznamu z 21. 9. 2017, týkajícím se i předmětné inventury, bylo poznamenáno, že je na prodejně nefunkční alarm, což bude nahlášeno [anonymizováno]. [příjmení]. Z inspekčního záznamu [číslo] datovaného 19. 9. 2017 a podepsaného též 1. žalovanou bylo zjištěno, že obsahoval údaj o tom, že dne 21. 9. 2017 bude provedena předávací inventura, při předání (prodejny) ze strany 1. žalované přejímající [příjmení]. Inspekční záznamy byly v úvodní části inventurního období sepsány a podepsány kontrolující pracovnicí [příjmení], případně i [příjmení], počínaje zápisem z 15. 5. 2017 kontrolující [příjmení], případně znovu [příjmení]. V zápise byly podepsány též 1. žalovaná jako vedoucí prodejny, s výjimkou zápisu z 10. 7. 2017, kde jako vedoucí zápis podepsala [příjmení], ohledně níž bylo poznamenáno též to, že při čerpání dovolené ze strany 1. žalované od 4. do 11. 7. 2017 převzala klíče od prodejny.

12. Podle Likvidačního listu k předmětné inventuře, vystaveného 2. 1. 2018 (č. l. 16) žalobkyní, mohl soud zjistit jen stručné konečné údaje o tom, že žalobkyně vyčíslila tzv. hrubé manko na 135 275,41 Kč, normu přirozených úbytků a stravného na 11 745,41 Kč, z toho manko k náhradě (výše uvedených) 123 530 Kč a zmínila pracovnice se společnou hmotnou odpovědností tak, jak jsou uvedeny i v rozúčtování manka výše.

13. Z listiny žalobkyně ze dne 24. 10. 2017 týkající se rozúčtování manka k předmětné inventuře provedené 21. 9. 2017 na prodejně [anonymizováno] [obec] (č. l. 15) bylo soudem zjištěno, že žalobkyně manko, které vyčíslila na částku 123 530 Kč a rozúčtovala mezi obě žalované (podíl na manku 90 216 Kč u první žalované a 5 519 Kč u druhé žalované) prodavačky [příjmení] (14 230 Kč), [příjmení] (11 599 Kč) a [příjmení] (11 966 Kč). Z listiny vyplývá, že žalobkyně vzala v úvahu pravidlo o zohlednění dvojnásobku hrubé mzdy u vedoucí (viz dále citace § 260 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., ve znění platném a účinném jak v době sjednání pracovního poměru obou žalovaných s žalobkyní, tak pro celé předmětné inventurní období – dále jen ZP) a limitu průměrné měsíční mzdy u prodavaček (správně průměrného měsíčního výdělku a dále cit. § 260 odst. 2 ZP). V celkovém hrubém výdělku uvedených zaměstnankyň 315 919 Kč žalobkyně stanovila částku 217 178 Kč u 1. žalované, 14 253 u 2. žalované, 47 503 Kč u [příjmení], 31 908 Kč u [příjmení] a 5 077 Kč u [jméno] [příjmení]. Takto uvedené hrubé výdělky jednotlivých zaměstnankyň přitom správně odpovídají jejich mzdovým listům (č. l. 230-232), ze kterých soud mohl učinit příslušná skutková zjištění o dosažených hrubých výdělcích jednotlivých zaměstnankyň, zúčtovaných jim za dobu od 1. 2. 2017 do 31. 8. 2017, tedy za dobu, která má být při určování podílu jednotlivých společně zavázaných zaměstnanců vzata v úvahu ve smyslu níže citovaného § 260 odst. 4 ZP, včetně toho, že se nepřihlíží k výdělku za kalendářní měsíc, v němž byl schodek zjištěn – v projednávané věci v září 2017, a naopak se započítává výdělek za celý kalendářní měsíc, v němž byla provedena předchozí inventura – zde únor 2017, neboť předchozí inventura proběhla 14. 2. 2017). Hrubý výdělek za takto rozhodné období 1. 2. 2017 – 31. 8. 2017 tak ve skutečnosti činil, když od hrubé mzdy je nutné odečíst náhradu mzdy nebo platu ve smyslu § 260 odst. 4 poslední věta ZP (např. náhradu mzdy za dobu pracovní neschopnosti), u 1. žalované 108 589 Kč (v únoru 22 142 Kč, v březnu 18 447 Kč po odpočtu náhrady mzdy ve výši 1 200 Kč, v dubnu 11 669 Kč po odpočtu náhrady mzdy 2 911 Kč, v květnu 11 733 Kč po odpočtu náhrady mzdy 1 931 Kč, v červnu 16 093 Kč, v červenci 9 795 Kč po odpočtu 3 288 a v srpnu 18 710 Kč). U 2. žalované, jejíž pracovní poměr v uvedeném inventurním období na základě pracovní smlouvy trval pouze od 1. 4. do 1. 6. 2017, činil celkový hrubý výdělek 14 253 Kč (v dubnu 10 549 Kč po odpočtu náhrady mzdy ve výši 1 384 Kč a v květnu 3 704 Kč po odpočtu náhrady mzdy ve výši 1 027 Kč a ve výši 2 337 Kč vztahující se k pracovní neschopnosti). [příjmení] [příjmení] dosáhla (opět zjevně za období trvajícího pracovního poměru dle pracovní smlouvy) hrubého výdělku 47 503 Kč (v dubnu 2017 - 5 114 Kč po odpočtu náhrady mzdy 729 Kč, v květnu 5 324 Kč po odpočtu náhrady mzdy 589 Kč, v červnu 8 000 Kč, v červenci 10 793 Kč po odpočtu náhrady mzdy 1 001 Kč a v srpnu 18 272 Kč). [příjmení] [příjmení] dosáhla hrubého výdělku 31 908 Kč (v dubnu 5 598 Kč, v červnu 13 607 Kč, v červenci 10 773 po odpočtu náhrady mzdy 1 017 Kč a v srpnu 1 930 Kč po odpočtu náhrady mzdy bez dnů pracovní neschopnosti 2 904 Kč a se dny pracovní neschopnosti 2 314 Kč); ze mzdového listu této zaměstnankyně také soud zjistil, že v květnu 2017 odpracovala toliko 12 dnů, v srpnu 2017 pouhých 5 dnů - 31 hodin, kdežto 66,67 hodin představovalo hodiny nemoci a 80 hodin připadalo na dobu s náhradou mzdy bez dnů pracovní neschopnosti, a konečně že zaměstnankyně 6 dnů čerpala dovolenou. Konečně bylo ze mzdových listů zjištěno, že pracovnice [jméno] [příjmení] za celé inventurní období u žalobkyně pracovala a dosahovala hrubého výdělku jen v červnu 2017, odpracovala 10 dnů a 78 hodin, za což jí příslušela hrubá mzda 5 077 Kč.

14. Z obsahu Zápisu z jednání žalobkyně (za níž jednala [anonymizováno] [příjmení] jako její právnička a účetní [příjmení]) a 1. žalované, konaného 22. 1. 2018 soud zjistil, že 1. žalovaná byla seznámena s výsledkem inventury ze dne 21. 9. 2017 v podobě manka k úhradě ve výši celkem 123 530 Kč a podílem 1. žalované na něm ve výši 90 216 Kč, s tím, že bližší projednání má být předmětem samostatné dohody o uznání a úhradě pohledávky. Dále byla řešena problematika další škody na zboží ve výši 16 067 Kč, která však pro předmětné řízení nemá žádného významu. Text připravené Dohody o uznání a úhradě finanční pohledávky 1. žalované vůči žalobkyni, jejímž obsahem byl i prezentovaný podíl této žalované na úhradě manka ve výši 90 216 Kč, nebyl akceptován ze strany 1. žalované, což vyplývá z jednoznačného pojmu u jejího podpisu –„ nesouhlasím“. Z korespondence žalobkyně datované 1. 2. 2018 pak bylo soudem zjištěno, že obsahovala výzvu vůči 1. žalované uhradit mj. předmětný podíl na manku ve výši 90 216 Kč s odkazem na opakování takové výzvy, zdůrazněn byl charakter této výzvy jako předžalobní s upozorněním na neprodlené zahájení soudního vymáhání v případě absence reakce 1. žalované ve lhůtě 1 týdne od doručení výzvy. Podle obsahu dodejky potvrzené Českou poštou byla výzva 1. žalované doručena 19. 2. 2018.

15. Z běžné korespondence i e-mailové korespondence má soud za prokázané, že 2. žalovaná obdržela doporučený dopis žalobkyně ohledně vyčíslení schodku nejpozději 4. 1. 2018, vyjádřila nesouhlas s podílem na ni připadajícím, což odůvodnila okolností, že od 15. 5. 2017 byla v pracovní neschopnosti z důvodu rizikového těhotenství, necítí se být odpovědná za dluh, který„ nadělal“ někdo za další 4 měsíce její nepřítomnosti na pracovišti. Namítala i to, že oproti údaji v dopise nebyla v pozici zástupkyně vedoucí (pozn. soudu – což v projednávané věci není rozhodné, jelikož žalobkyně v rámci vyčíslení svého nároku vůči 2. žalované fakticky nezohlednila, že by 2. žalovaná byla zástupkyní, tedy přihlédla ke skutečné pracovní pozici 2. žalované jen jako prodavačky). Následně 15. 1. 2018 prostřednictvím písemné korespondence žalobkyně 2. žalované sdělila trvání na svém požadavku vůči 2. žalované k uhrazení podílu na manku 5 519 Kč, s podrobnějším vysvětlením o výpočtu a odkazem na část příslušné právní úpravy, jakož i na to, že žalobkyně neměla povinnost provést inventuru při změně pracovního kolektivu a ze strany 2. žalované o její provedení nebylo požádáno ani při skončení pracovního poměru. Podle obsahu kopie dodejky k zásilce podací č. [anonymizováno] a kopie poštovní obálky zaslala žalobkyně 2. žalované další zásilku (dle žalobkyně předžalobní výzvu) s datem podání poště 16. 2. 2018, tato zásilka byla oznámena 2. žalované 19. 2. 2018 na adrese [adresa žalované].

16. Podle kopie prohlášení [jméno] [příjmení] z 9. 9. 2020, které podepsala a její podpis na něm byl ověřen 16. 9. 2020 Českou poštou v [obec], zjevně vyhotoveného na vyžádání 1. žalované, bylo soudem zjištěno, že vyjadřuje názor pisatelky, která dodatečně považuje za chybu, že podepsala prohlášení o uznání svého podílu na úhradě předmětného schodku. V prohlášení tvrdila, že k uznání byla donucena, přičemž donucení popisovala tak, že jí bylo ze strany předsedy představenstva nabízeno, aby zůstala na prodejně, přičemž v takovém případě by jí byl dluh odpuštěn. Prohlašující se nacházela v tíživé finanční situaci, kdy se starala o nemocnou maminku, pracovní poměr s žalobkyní chtěla ukončit z důvodu nízké mzdy, proto na tyto podmínky nepřistoupila. Dále tvrdila, že několik měsíců pracovaly na prodejně jen ve dvou od rána do večera, tomu nebyl adekvátní plat.

17. První žalovaná ve výpovědi uvedla, že na prodejně byl po celou dobu jejího působení dosti poruchový kamerový systém, spojený s alarmem, poruchovost hlásila vedoucímu IT [anonymizováno], opakovaně sdělovala při inspekčních dnech paní [příjmení], případně o tom telefonovala k žalobkyni. Až v konci působení žalované u žalobkyně byl zbudován nový kamerový systém, ostatně nefunkčnost kamerového systému byla poznamenána i v záznamu o předávací inventuře v závěru působení žalované. Okolnost, že v předchozích záznamech o námitkách žalované stran nefunkčnosti kamerového systému nebylo ničeho poznamenáno, vysvětlovala žalovaná tím, že ona sama takové záznamy nepsala, většinou je vyhotovovala paní [příjmení]. Žalovaná je přesvědčena, že optimální počet osob na prodejně měl být 4-6, uváděla, že zhruba tolik zde pracovalo před jejím nástupem v červnu 2016 – kdy nejprve vykonávala práci na základě dohody o provedení práce. Avšak již v srpnu 2016 po ukončení práce předchozí vedoucí a čerpání dovolených zbytku pracovnic, zde bývala žalovaná často osamocena. Připustila, že při nástupu do samotného pracovního poměru věděla o neobsazenosti prodejny, brávala si na pomoc kamarádku či kolegu z předchozího pracovního místa pro účely vyskládávání zboží. Pracovní poměr uzavřela i přes znalost nízkého personálního obsazení prodejny, neboť jí bylo ze strany vedoucího [anonymizováno] slibováno, že dojde ke zlepšení situace. Pokud žalovaná uvedla, že počínaje rozhodným obdobím od 15. 2. 2017 do konce působení žalované na prodejně žalobkyně zde podle žalované byly maximálně 3 osoby jako personál, pak tato část výpovědi de facto koresponduje se zjištěními soudu učiněnými z údajů žalobkyně o vyplácených mzdách či odměnách za práci. Z nich je zřejmé, že v květnu a červnu 2017 byly takto odměňovány sice 4 osoby (v květnu vedle žalované též [příjmení], 2. žalovaná a [příjmení], v červnu vedle žalované též [příjmení], [příjmení] a [příjmení]), avšak na druhé straně z množství odpracovaných dnů uvedených osob, jakož i ze zjištění učiněných z dalších důkazů má soud za prokázané, že kupř. 2. žalovaná vykonávala práci před nástupem na pracovní neschopnost související s těhotenstvím již 15. 5. 2017, pracovnice [příjmení] v červnu odpracovala toliko 12 dnů a pracovnice [příjmení] v červnu toliko 10 dnů. Proto je v celku výstižná výpověď 1. žalované o přítomnosti max. 3 osob z personálu ve stejný čas na prodejně. Ostatně i 1. žalovaná vypověděla, že pracovnice [příjmení] asi po 14 dnech výkonu práce nastoupila do pracovní neschopnosti, pracovnice [příjmení] zde byla asi jen 14 dní a skončila pro nespokojenost se mzdou. [příjmení] [příjmení] a 2. žalovaná si zároveň střídaly ranní a odpolední směny, tudíž i z toho důvodu zde nebyly přítomné společně po celou pracovní dobu. Nedostatek pracovnic na prodejně 1. žalovaná řešila ze svého pohledu tak, že o tom mluvila s paní [příjmení], resp. tato o tom také sama dobře věděla. Žalované bylo doporučováno z ústředí, aby si sehnaly brigádnici, nikdo však o práci neměl zájem, přijata byla pro účely vykládání zboží osoba v důchodovém věku. Přesto se žalovaná snažila provoz prodejny obstarat, měla ve svých výkazech i 296 hodin práce v docházce, ačkoli si musela zapisovat do oficiálního výkazu práce počty hodin dle údajů žalobkyně, typicky od 06:00 do 14:00 hodin či od 11:00 do 18:00 hodin; pokud žalovaná uváděla skutečný stav své přítomnosti od 06:00 do 18:00 hodin, pak jí byly výkazy ze strany žalobkyně vraceny k přepsání tak, aby„ to vyšlo na 8 hodin“. Vedení žalobkyně situaci neobsazenosti prodejny znalo, někdy na to bylo reagováno vypomáháním ze strany jiných osob – podle žalované však šlo o paní [příjmení], kdy při pravidelné inspekci kupř. vykládala zboží.

18. Druhá žalovaná vypověděla, že fakticky na prodejně pracovala od 1. 3. 2017 na základě dohody o provedení práce. Po uzavření pracovní smlouvy s nástupem k 1. 4. 2017 však byla od 15. 5. 2017 v pracovní neschopnosti a do práce již nenastoupila. O alarmu na prodejně jí není nic známo, kamerový systém však neustále vnímala jako porouchaný, je jí to známo z toho, že 1. žalovaná často nefunkčnost kamer zmiňovala, 2. žalovaná ji kvůli tomu opakovaně slýchávala telefonovat, 1. žalovaná nabádala v této souvislosti, aby pracovnice (vedle 2. žalované ještě [příjmení]) více kontrolovaly zákazníky. Uvedené mohla 2. žalovaná vnímat jen od 1. 3. do 15. 5. 2017. V době faktického výkonu práce 2. žalované na prodejně zde bývaly přítomné jen obě žalované a [příjmení], ovšem tak, že 2. žalovaná a [příjmení] se střídaly ve směnách, v podstatě tu tedy nebyly všechny tři zároveň. Kromě toho si 2. žalovaná vybavuje občasnou jednodenní výpomoc [jméno] [celé jméno žalované]. Takové personální obsazení prodejny podle 2. žalované rozhodně nebylo dostačující, neboť fakticky jen dvě pracovnice zde měla zabezpečovat práci u kasy, u krájení salámů, vykládání zboží, objednávek zboží a dalších činností.

19. Z výpovědi svědkyně [příjmení] soud zjistil, že na předmětné prodejně byly neustále řešeny stížnosti na personální problémy, na prodejně„ nebyli lidi“, podle svědkyně se v té době chodilo spíše pracovat do továren než do prodejny. Svědkyně se účastnila předmětné inventury, detailní podrobnosti jejího průběhu si však již nepamatuje. Byla přesvědčena, že inventury se účastnila i první žalovaná, dovozovala to jednak z toho, že byla vedoucí prodejny, dále ze svého dojmu na vzpomínku na žalovanou ve spojení s touto inventurou, přičemž v tomto směru vyslovila i přesvědčení, že zde 1. žalovaná musela být už z toho titulu, že šlo o inventuru předávací a žalovaná byla v pozici vedoucí, která prodejnu tzv. předávala. K tomu soud poznamenává, že tato vzpomínka svědkyně může mít částečně reálný základ, neboť z inspekčního záznamu z 21. 9. 2017, v němž částečně údaje o proběhlé inventuře byly zaznamenány, bylo uvedeno to, že 1. žalovaná se (alespoň) ráno před začátkem inventury do prodejny dostavila, předala patřičné podklady, a teprve poté odešla a inventury se neúčastnila z důvodu nemoci. Ostatně, předmětný inspekční záznam z 21. 9. 2017 byl ze strany žalobkyně podepsán (podpis je navíc obsažen jak v části textu, který mohl být sepsán na počátku inventury, tak v části textu zachycující údaje o tom, že inventura již proběhla). S ohledem na to považuje soud za prokázané, že první žalovaná byla přítomna na pracovišti před samotným počátkem inventury, je vysoce pravděpodobné, že při předání podkladů jednala právě se svědkyní [příjmení], která tak mohla v tomto směru pravdivě vypovědět o svém dojmu, že se 1. žalovaná inventury účastnila – avšak reálně jen de facto před jejím faktickým započetím, a to v podobě předání podkladů. K podrobnostem o průběhu inventury svědkyně nevypověděla příliš konkrétního, poukázala na to, že si (míněno s odstupem času téměř 4 let) stěží na takové podrobnosti může vzpomenout. Pamatuje si, že inventura neprobíhala běžně plynule do odpoledních hodin, ale až do večera. Připustila, že na prodejně mohly být objeveny věci, které do inventurního soupisu pojaté nebyly, ale nedokázala se k tomu blíže vyjádřit, neboť si ani toto nepamatovala; v tomto směru zdůraznila, že by se v nejbližších dnech taková situace řešila, stejně tak se nedomnívá, že by mohlo jít o nějaké zásadní položky, jelikož se prodejna při kontrole zboží procházela i několikrát z jednoho konce a druhý. Spíše k obecné praxi žalobkyně při provádění inventur než ke skutečnému průběhu předmětné inventury pak svědkyně uvedla, že při inventurách se zboží spočítá, pomocí čtečky se zaznamená do inventurního notebooku, kde se zpracovává v programu k tomu určeném. Následně se podle údajů zpracovaných programem a jím vyhotovených seznamů znovu jde do skladu a na prodejnu a vše se kontroluje, evidence je prováděla podle kódů zboží – tzv. EAN (pozn. soudu – právě tento kód a specifikaci zboží však soud zcela postrádal v tzv. výkazech zásob, které měly podle žalobkyně být důkazem o účetním stavu majetku a závazků ke dni provedení předmětné inventury 21. 9. 2017). Každopádně se svědkyně žádným způsobem nepodílela na následném vyhodnocování a vyčíslení výsledku inventury. Podle svědkyně výstupy z inventury zůstávají na prodejně a v totožné podobě se předávají na ústředí na nosiči CD. Zápis o výsledku inventury se provádí v inspekční knize 20. Z důkazu Směrnice k rozúčtování schodku na provozovnách, vydaného pro žalobkyni s platností od 1. 1. 1998, by soud nezjistil žádných právně významných skutečností, neboť šlo de facto citaci podstatné právní úpravy pro společnou odpovědnost zaměstnanců za schodek a pro pravidla určení podílů jednotlivých zaměstnanců na úhradě tohoto schodku, navíc s ohledem na datum vydání směrnice ještě podle přecházejícího zákoníku práce č. 65/1965 Sb. S ohledem na uvedené proto touto listinou důkaz neprováděl.

21. Soud neprovedl důkazy přednesené žalobkyní u jednání dne 22. 6. 2021, které by se týkaly problematiky obsazenosti prodejny a funkčnosti kamerového systému. Respektive žalobkyně konkrétní důkazy neoznačila, pouze se dožadovala toho, aby důkazy na toto téma ještě označit mohla. Soud pro jejich označení však neshledal procesně přípustný stav řízení (§118b odst. 1 o. s. ř.), jelikož je žalobkyně mínila uvést až po koncentraci řízení do prvního jednání a tam uvedené lhůty, jakož i poté, kdy byla – ovšem k jiným právně významným skutečnostem – později v řízení soudem vyzvána k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Zároveň zjevně nešlo o případ, kdy by se žalobkyně o skutečnostech v tématu obsazenosti prodejny a funkčnosti kamerového systému dozvěděla až po prvním jednání, šlo totiž o téma obrany žalovaných, které bylo jimi uváděno již před prvním jednáním, respektive nejpozději při něm. Konečně, jestliže byla snaha žalobkyně uvádět nové důkazní návrhy ohledně pomoci pracovníků ústředí žalobkyně na předmětné prodejně opodstatňována obsahem výpovědí žalovaných na toto téma, pak ani takový stav řízení a obsah účastnické výpovědi není důvodem pro umožnění uvádět nové důkazní návrhy. Tato snaha žalobkyně totiž nesměřuje ke zpochybnění věrohodnosti účastnického výslechu, nýbrž je vedena úmyslem žalobkyně prokázat na téma obsazenosti prodejny, včetně jejího případného zajištění jednorázovými výpomocemi, jiný skutkový stav, než jaký vyplynul z účastnických výpovědí. Vyvrácení pravdivosti výpovědi však není důvodem pro možnost uvádět další důkazní návrhy. To vše v projednávané věci podpořeno skutečností, kdy žalované o nedostatečném personálním obsazení prodejny se zmiňovaly v řízení již dříve (viz např. přednes 1. žalované v samotném úvodu 1. jednání dne 8. 9. 2020), než byly jejich výpovědi provedeny, a žalobkyně logicky už tehdy mohla jako protiargument uvést tvrzení o dostatečných výpomocích a označit k nim důkazy.

22. Podle právní úpravy odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách dle zákoníku práce ve znění platném a účinném od 1. 10. 2015 dosud (tj. i pro dobu rozhodnou pro posouzení předmětné věci) se pro projednávaný případ uplatní následující ustanovení. Podle § 252 odst. 1 ZP byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen„ dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty“), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, je povinen nahradit zaměstnavateli schodek vzniklý na těchto hodnotách. Dle odst. 2 smí být dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty uzavřena nejdříve v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku, a dle odst. 4 musí být uzavřena písemně. Podle § 252 odst. 5 ZP se zaměstnanec zprostí povinnosti nahradit schodek zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat.

23. Podle § 253 odst. 1 ZP zaměstnanec, který uzavřel dohodu o odpovědnosti za svěřené hodnoty, může od ní odstoupit, vykonává-li jinou práci, je-li převáděn na jinou práci nebo na jiné pracoviště, je-li překládán, nebo pokud zaměstnavatel v době do 15 kalendářních dnů od obdržení jeho písemného upozornění neodstraní závady v pracovních podmínkách, které brání řádnému hospodaření se svěřenými hodnotami. Jsou-li hodnoty svěřeny k vyúčtování společně více zaměstnancům, může zaměstnanec od dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty také odstoupit, jestliže je na pracoviště zařazen jiný zaměstnanec nebo ustanoven jiný vedoucí nebo jeho zástupce. Odstoupení od dohody o odpovědnosti podle věty první musí mít písemnou formu. Podle § 253 odst. 2 ZP závazek z dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty zaniká dnem skončení pracovního poměru nebo dnem, kdy bylo odstoupení od této dohody doručeno zaměstnavateli, není-li v odstoupení od této dohody uveden den pozdější.

24. Podle § 254 odst. 1 ZP inventuru je zaměstnavatel povinen provést při uzavření dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty, při zániku závazku z této dohody, při výkonu jiné práce, při převedení zaměstnance na jinou práci nebo na jiné pracoviště, při jeho přeložení a při skončení pracovního poměru. Podle odst. 2 téhož ustanovení na pracovištích, kde pracují zaměstnanci společně zavázaní k vyúčtování svěřených hodnot, je zaměstnavatel povinen inventuru provést při uzavření dohod o odpovědnosti za svěřené hodnoty se všemi společně zavázanými zaměstnanci, při zániku závazku ze všech těchto dohod, při výkonu jiné práce, při převedení na jinou práci nebo na jiné pracoviště nebo přeložení všech společně zavázaných zaměstnanců, při změně na pracovním místě vedoucího zaměstnance nebo jeho zástupce a na žádost kteréhokoliv ze společně zavázaných zaměstnanců při změně v jejich kolektivu, popřípadě při odstoupení některého z nich od dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty. Konečně podle odst. 3 shodného paragrafu jestliže zaměstnanec podle odstavce 2, jehož pracovní poměr skončil, nebo který vykonává jinou práci, nebo který byl převeden na jinou práci, nebo který byl převeden na jiné pracoviště nebo přeložen, nepožádá zároveň o provedení inventury, je povinen nahradit schodek zjištěný nejbližší inventurou na jeho dřívějším pracovišti. Jestliže zaměstnanec, který je zařazován na pracoviště, kde pracují zaměstnanci společně zavázaní k vyúčtování svěřených hodnot, nepožádá zároveň o provedení inventury, je povinen, pokud od dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty neodstoupil, schodek zjištěný nejbližší inventurou nahradit.

25. Podle § 259 ZP zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu vzniklou schodkem na svěřených hodnotách nebo způsobenou ztrátou svěřených věcí, je povinen nahradit tuto škodu v plné výši.

26. Podle § 260 odst. 1 ZP je-li k náhradě schodku společně zavázáno více zaměstnanců, určí se jednotlivým zaměstnancům podíl náhrady podle poměru jejich dosažených hrubých výdělků, přičemž výdělek jejich vedoucího a jeho zástupce se započítává ve dvojnásobné výši. Podle odst. 2 téhož ustanovení podíl náhrady stanovený podle odstavce 1 nesmí u jednotlivých zaměstnanců, s výjimkou vedoucího a jeho zástupce, přesáhnout částku rovnající se jejich průměrnému měsíčnímu výdělku před vznikem škody. Neuhradí-li se takto určenými podíly celý schodek, jsou povinni uhradit zbytek vedoucí a jeho zástupce podle poměru svých dosažených hrubých výdělků. Podle odst. 4 téhož ustanovení se při určování podílu jednotlivých společně zavázaných zaměstnanců vychází z jejich hrubých výdělků zúčtovaných za dobu od předchozí inventury do dne zjištění schodku. Přitom se započítává výdělek za celý kalendářní měsíc, v němž byla tato inventura provedena, a nepřihlíží se k výdělku za kalendářní měsíc, v němž byl zjištěn schodek. Jestliže byl však zaměstnanec zařazen na pracoviště během tohoto období, započítává se mu hrubý výdělek dosažený ode dne, kdy byl na pracoviště zařazen, do dne zjištění schodku. Do hrubého výdělku se nezapočítává náhrada mzdy nebo platu.

27. Inventarizace majetku a závazků 28. Podle § 29 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví ve znění platném a účinném ke dni provedení předmětné předávací inventury (dále případně jen„ Zákon“) účetní jednotky inventarizací zjišťují skutečný stav veškerého majetku a závazků a ověřují, zda zjištěný skutečný stav odpovídá stavu majetku a závazků v účetnictví a zda nejsou dány důvody pro účtování o položkách podle § 25 odst.

3. Inventarizaci účetní jednotky provádějí k okamžiku, ke kterému sestavují účetní závěrku jako řádnou nebo mimořádnou (dále jen "periodická inventarizace"). V případech uvedených v odstavci 2 účetní jednotky mohou provádět inventarizaci i v průběhu účetního období (dále jen "průběžná inventarizace"). Ustanovení o provádění inventarizací podle zvláštních právních předpisů nejsou tímto dotčena. Podle odst. 2 průběžnou inventarizaci mohou účetní jednotky provádět pouze u zásob, u nichž účtují podle druhů nebo podle míst jejich uložení nebo hmotně odpovědných osob, a dále u dlouhodobého hmotného movitého majetku, jenž vzhledem k funkci, kterou plní v účetní jednotce, je v soustavném pohybu a nemá stálé místo, kam náleží. Termín této inventarizace si stanoví sama účetní jednotka. Každý druh zásob a uvedeného hmotného majetku musí být takto inventarizován alespoň jednou za účetní období.

29. Podle § 30 odst. 1 Zákona účetní jednotky zjišťují při inventarizaci skutečné stavy majetku a závazků a zaznamenávají je v inventurních soupisech. Tyto stavy zjišťují a) fyzickou inventurou u majetku, u kterého lze vizuálně zjistit jeho existenci, nebo b) dokladovou inventurou u závazků a majetku, u kterého nelze vizuálně zjistit jeho existenci, a to včetně jiných aktiv, jiných pasiv a skutečností účtovaných v knize podrozvahových účtů. Podle odst. 3 téhož ustanovení účetní jednotky mohou při fyzické inventuře zjišťovat skutečný stav majetku počítáním, měřením, vážením a dalšími obdobnými způsoby, případně mohou využívat účetní záznamy, které prokazují jeho existenci.

30. Podle § 30 odst. 7 inventurní soupisy jsou průkazné účetní záznamy, které musí obsahovat <i>a) skutečnosti podle odstavce 1, a to tak, aby bylo možno zjištěný majetek a závazky též jednoznačně určit,</i> <i>b) podpisový záznam osoby odpovědné za zjištění skutečností podle písmene a) a podpisový záznam osoby odpovědné za provedení inventury,</i> <i>c) způsob zjišťování skutečných stavů,</i> <i>d) ocenění majetku a závazků při periodické inventarizaci k rozvahovému dni nebo i k rozhodnému dni, pokud jej účetní jednotka stanovila,</i> <i>e) ocenění majetku při průběžné inventarizaci ke dni ukončení inventury nebo i k rozhodnému dni, pokud jej účetní jednotka stanovila,</i> <i>f) okamžik, ke kterému se sestavuje účetní závěrka,</i> <i>g) rozhodný den, pokud jej účetní jednotka stanovila,</i> <i>h) okamžik zahájení a okamžik ukončení inventury.</i> 31. Podle odst. 8 téhož ustanovení při průběžné inventarizaci mohou být inventurní soupisy podle odstavce 7 nahrazeny průkazným účetním záznamem o provedení fyzické inventury a o vyúčtování inventarizačních rozdílů.

32. Podle odst. 10 se inventarizačními rozdíly rozumí rozdíly mezi skutečným stavem a stavem v účetnictví, které nelze prokázat způsobem stanoveným tímto zákonem, kdy <i>a) skutečný stav je nižší než stav v účetnictví a rozdíl se označuje jako manko, popřípadě schodek u peněžních hotovostí a cenin, nebo</i> <i>b) skutečný stav je vyšší než stav v účetnictví a rozdíl se označuje jako přebytek.</i> 33. Podle § 30 odst. 11 Zákona inventarizační rozdíly vyúčtují účetní jednotky do účetního období, za které se inventarizací ověřuje stav majetku a závazků. Podle odst. 12 se ustanovení týkající se inventarizace majetku a závazků použijí i pro inventarizaci jiných aktiv a jiných pasiv, včetně skutečností účtovaných v knize podrozvahových účtů.

34. Ke skutkovým a právním závěrům soud uvádí následující. 35. V projednávaném případě bylo v řízení prokázáno (a částečně ani nebylo sporné), že obě žalované, mezi nimiž a žalobkyní na základě pracovních smluv vznikl pracovní poměr od 1. 10. 2016 (1. žalovaná) a od 1. 4. 2017 (2. žalovaná), v rámci pracovního poměru s žalobkyní uzavřely k uvedeným datům vzniku pracovního poměru také písemnou dohodu ve smyslu § 252 ZP o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty). Toto zjištění plyne z písemných dohod, jak soud podrobně popsal v odst. 6 odůvodnění rozsudku, přičemž z formulací dohod je také zcela zřejmé, že byla sjednána společná odpovědnosti za svěřené hodnoty. K úspěšnému uplatnění nároku žalobkyně z titulu takové odpovědnosti žalovaných za svěřené hodnoty je prvořadým a nezbytným předpokladem vznik samotného schodku, tedy rozdílu mezi skutečným stavem těchto hodnot a jejich stavem účetním. Pro případ soudního řízení je pak na žalobkyni jako zaměstnavateli, aby vznik tohoto schodku tvrdila a v případě spornosti také prokázala.

36. Jak vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 15. 5. 2012, č. j. 21 Cdo 3263/2010, schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance vyjadřuje skutečnost, že hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat, chybí, a že není objektivně možné – jako třeba v případě obecné odpovědnosti – zjistit, kdy, jakým způsobem, popřípadě na jakých hodnotách schodek na svěřených hodnotách vznikl. Schodkem se vždy rozumí rozdíl mezi účetním stavem majetku a závazků a stavem skutečným (logicky – pro závěr o schodku nižším). Jde o předpoklad pro posouzení, zda u zaměstnance vznikly podmínky pro odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách dle výše citovaného ustanovení § 252 a násl. ZP. Je přitom na zaměstnavateli – zde na žalobkyni, aby v případě sporu rozhodná skutková tvrzení a důkazní návrhy o faktickém vzniku schodku v řízení uvedla. Zároveň typickým podkladem pro zjištění schodku jsou řádně provedené inventurní soupisy pro účely zjištění fyzické inventury, jakož i zdroje o tom, jaký byl k okamžiku provedení inventury účetní stav posuzovaných hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování. Jelikož žalobkyně do konání prvního jednání ve věci (8. 9. 2020) právně významná tvrzení a důkazní návrhy o nich dostatečně neuváděla, přistoupil soud (ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)) k poučení vůči žalobkyni v obsahu, kdy vyzval žalobkyni k přednesení tvrzení a označení důkazů o tom, jakým způsobem byl schodek fakticky vyčíslen a zjištěn, dále také, jak byla inventura 21. 9. 2017 provedena, jakým způsobem byl skutečný stav zboží zjišťován. V tomto směru, protože již dříve žalobkyně předložila inventurní soupisy, byla žalobkyně zároveň vyzvána, aby specifikovala, zda tyto (ve formě elektronické na CD disku na č. l. 96 spisu, v tištěné verzi na č. l. 122-178) představují skutečně zjištěný fyzický stav zásob a zboží, dále zda takové soupisy byly fakticky podepsány osobami odpovědnými za provedení inventury a za zjištění skutečností uvedených v inventurním soupisu. Pro účely předvídatelnosti soudního rozhodnutí a splnění poučovací povinnosti dle výše zmíněného § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. bylo vůči žalobkyni zároveň připojeno poučení, že jestliže taková skutková tvrzení nedoplní a neoznačí k nim důkazy (též ve smyslu, že doplněná tvrzení nebudou z označených důkazů prokázána), vystavuje se žalobkyně nebezpečí neúspěchu ve věci.

37. Následně žalobkyně ohledně průběhu inventury obecně uvedla, že se fyzický stav zásob při každé inventuře zjišťuje počítáním a vážením veškerého zboží, které se v den konání inventury nachází na prodejně, čárové kódy jednotlivých druhů zboží jsou snímány elektronickou tužkou, nahrávány do počítače a následně vypáleny na CD. Konkrétněji tvrdila, že při inventuře předmětné dne 21. 9. 2017 byl fyzický stav zásob zaznamenán tak, jak je uvedeno na interních dokladech – inventurních soupisech zboží a výkazech zásob za účetní období 2017 s tím, že je předložila jako přílohu 1. Soud těmito doklady (č. l. 186 a 186 p. v.), jakož i inventurními soupisy na č. l. 122-178 provedl důkaz, přihlédl k tomu, že žalobkyně sama uvedla, že tyto inventurní soupisy nebyly nikým, konkrétně osobou odpovědnou za zjištění skutečností a osobou odpovědnou za provedení inventury (ohledně takových osob žalobkyně souhrnně tvrdila, že jde o osoby zaznamenané jako členky inventurní komise v inventurních soupisech – tj. [jméno] [příjmení] jako přebírající vedoucí, dále [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení]), fakticky podepsány, a dospěl k závěru, že tyto listiny nepředstavují průkaznou inventarizaci ve smyslu ust. § 30 odst. 1 zák. o účetnictví, citovaného shora. Žádný z těchto soupisů nebyl uvedenými osobami podepsán v rozporu se zmíněnou právní úpravou, takový podpis nemůže být nahrazen podpisem na dalších 2 listinách, které rovněž žalobkyně předložila k důkazu. Šlo jednak o inspekční záznam [číslo] ze dne 21. 9. 2017 (č. l. 187, 187 p. v.), z něhož soud ve vztahu ke splněné zákonného požadavku na obsah inventurních soupisů nemohl kladný skutkový závěr učinit. Inspekční záznam byl podepsán jako osobami kontrolujícími pouze osobami [příjmení] a [příjmení], tj. nikoli všemi osobami, které žalobkyně označila jako osoby odpovědné za zjištění skutečností při inventuře a za provedení inventury. Záznam byl sice podepsán patrně též první žalovanou (která však vůbec nebyla členkou inventurní komise, navíc se podle první strany záznamu inventury fakticky nezúčastnila z důvodu nemoci, pouze ráno předložila veškeré doklady k inventuře doklady a peněžní hotovost) a paní [příjmení] jako nastupující vedoucí prodejny, o níž bylo v záznamu uvedeno, že si prošla veškeré soupisy zboží, se soupisem souhlasí a nemá připomínek k němu ani ke způsobu provedení inventury, nicméně nejde o podpis přímo na inventurních soupisech. Druhým z důkazů (č. l. 188 p. v., 189) byla listina obsahující v předtisku prohlášení hmotně odpovědných pracovníků k předmětné inventuře, k níž byl příkaz vystaven dne 21. 9. 2017. Předtištěné prohlášení obsahovalo (časově nelogicky uspořádané) údaje o tom, že inventura již byla provedena (např. v bodě 1 s odkazem na soulad se zákonem o účetnictví, v bodě 3 ohledně podkladů jsoucích k dispozici před započetím inventury), oproti tomu, že ji účastníci inventury (teprve) berou na vědomí, dále oproti údajům, jak je nutné si počínat při kontrole jednotlivých druhů zboží atd. (bod 12 a 13). V bodě 17 pak bylo uvedeno (opět ve verzi připraveného textu) prohlášení vedoucího prodejny, zástupce vedoucí (na dané prodejně však v předmětné době ani nebyla ustanovena) a všech dalších společně hmotně odpovědných pracovníků a všech členů inventarizační komise, že inventura proběhla dle platných zákonů a že souhlasí se soupisem zboží jak v tištěné, tak v elektronické podobě. Po další části textu následoval podpis [jméno] [příjmení], která zápis vyhotovila, nečitelný podpis předsedkyně inventarizační komise [příjmení] (podpis též 1. žalované jako vedoucí prodejny), a dále podpisy dalších osob, z nichž lze z členek komise s velkou pravděpodobností ztotožnit podpis předsedkyně [příjmení], členky [příjmení], [příjmení], a jen odhadnout, že zde byl i podpis další členky [příjmení] a [příjmení]. Podle obsahu tohoto zápisu tedy měl být vyhotoven i tištěný inventurní soupis zboží (podle bodu 8 zápisu ostatně měl sloužit ke kontrole včetně případných oprav a měl být předán vedoucí), avšak oproti tomuto údaji a požadavku výše cit. ustanovení § 30 odst. 1 zák. o účetnictví nedošlo k podpisu těchto inventurních soupisů. Soud proto, jak výše předeslal, nepovažuje takto provedenou inventarizaci (resp. uvedené inventurní záznamy – soupisy) za průkaznou (za průkazné) ve smyslu cit. ustanovení § 30 zák. o účetnictví.

38. I kdyby nepodepsané inventurní soupisy mohly být – za použití zápisu podepsaného 21. 9. 2017 patrně všemi členkami inventurní komise, jakožto i při zohlednění zjištění z výpovědi svědkyně [příjmení] o tom, že veškeré zboží bylo načítáno elektronicky, na základě počítačovým programem vyhotovených soupisů následně kontrolováno – zdrojem skutkových zjištění o tom, jaký byl při inventuře 21. 9. 2017 zjištěn skutečný stav zboží na prodejně, tak žalobkyně nepřednesla přes poučení soudu uděleném při jednání 8. 9. 2020 dostatek tvrzení a důkazních návrhů pro to, aby mohl být soudem objektivně učiněn závěr o zjištění schodku k 21. 9. 2017 ve výši tvrzené žalobkyní (resp. v jakékoli výši); k tomu byly nezbytné ještě údaje o objektivně zjištěném účetním stavu hodnot svěřených žalovaným k vyúčtování.

39. Soud připomíná poznámku obsaženou u skutkových zjištění z výpovědi svědkyně [příjmení] (odst. 19 odůvodnění rozsudku), že kód EAN – sloužící ke specifikaci zboží a obsažený v nikým nepodepsaných inventurních soupisech, zcela postrádal – jak zjistil přečtením (z č. l. 99-118) k důkazu – v tzv. výkazech zásob, které měly podle žalobkyně být důkazem o účetním stavu majetku a závazků ke dni provedení předmětné inventury 21. 9. 2017, resp. být podkladem pro celkový závěr inventarizace. Tím ovšem žalobkyně přes poučení soudu neoznačila k důkazu podklady pro možnost porovnání skutečně zjištěného stavu zboží na prodejně (pokud takový byl zachycen v nepodepsaných inventurních soupisech zboží, kde naopak kódy EAN obsažené byly) se stavem účetním, tj. pro samotnou objektivní možnost zjištění, zda skutečný stav byl nižší než stav v účetnictví – tj. se vznikem schodku či manka (§ 30 odst. 10 písm. a) zák. o účetnictví) jako předpokladem pro následnou odpovědnost hmotně odpovědných zaměstnankyň, včetně žalovaných, dle § 252 odst. 1 ZP.

40. Připomínáno je, že žalobkyni bylo při jednání 8. 9. 2020 uděleno patřičné poučení včetně upozornění na procesní důsledky k tomu, aby tvrzení o způsobu zjištění schodku, jeho faktického vyčíslení, uvedla a označila k tomu důkazy. Ve lhůtě soudem stanovené pak žalobkyně v podání z 8. 10. 2020 na toto téma uvedla toliko, že konečné vyčíslení inventury pro vypořádání inventurních rozdílů (dle žalobkyně částka 135 275 Kč následně rozpočítána mezi 5 hmotně odpovědných pracovnic) zobrazuje její interní doklad – výkaz zásob za účetní období 2017 (k zjištěním z něj a jeho hodnocení se soud vyjádří v závěru tohoto odstavce). Sama tedy de facto žádná tvrzení o tom, jak byl porovnán fyzický stav zboží (majetku a závazků), zjištěný na prodejně 21. 9. 2017 a patrně zobrazený v nepodepsaných inventurních soupisech, se stavem účetním – včetně toho, jak a čím byl účetní stav objektivizován, a proč na základě takto (neuvedeného) porovnání dospěla žalobkyně k závěru o schodku ve výši 135 275 Kč. Potřebná skutková zjištění o porovnání faktického a účetního stavu nemohl soud učinit ani z žalobkyní dalšího předloženého důkazu – údajů ručně vyplněných na formuláři„ Inventurní soupis zásob zboží v maloobchodních provozovnách“ ke dni 21. 9. 2017 (č. l. 186 – dále v odůvodnění jen„ výsledný inventurní soupis“). Formulář zjevně nebyl použit pro svůj účel, neboť údaje v něm nekorespondují předepsaným kolonkám (např. v kolonce určené pro název či druh a rozměr zboží byly uvedené souhrnné pojmy, které v řadě případů ani zbožím nebyly – např. výloha, slevy, mrazák, lednice). Nicméně pro skutková zjištění soudu, které se ze zápisu pokusil učinit, je podstatné, že údaje o souhrnných cenách zaznamenaných v inventurních soupisech na č. l. 122-178 (majících patrně zachycovat stav zboží na prodejně) v jednotlivých kategoriích (např. v kategorii„ rampa, sklady“ se souhrnnou částkou 111 310,90 Kč pro celkem detailně popsaných 233 položek druhu zboží se zaznamenaným EAN kódem a uvedeným množstvím kusů) jsou ve výsledném inventurním soupise ve 4 případech zapsány v prvním ze dvou sloupců (týká se kategorie„ průmysl“,„ tvrdé pečivo“,„ výloha, bižuterie“ a„ dodatky“). V tomto prvním sloupci přitom ve všech zbývajících kategoriích jsou částky odlišné oproti těm, které byly uvedeny ve druhém sloupci hodnot a které korespondují svou výši zcela s inventurními soupisy v těchto kategoriích na č. l. 122-178 (namátkově např. kategorie„ slané, za pult, ponož“ – v hodnotě 88 310 Kč dle soupisu končícího na č. l. 128,„ cukrovinky“ – v hodnotě 44 486,40 Kč dle soupisu končícího na č. l. 154, atd.). Z těchto zjištění by přitom byla logická úvaha, že druhý sloupec tohoto záznamu na č. l. 186 představuje skutečně zjištěný stav zboží na prodejně, avšak u výše uvedených 4 kategoriích takto zjištěný stav v tomto sloupci vůbec uveden nebyl, naopak byl zaznamenán v prvním sloupci, a to v hodnotě dle inventurních soupisů. Také z těchto údajů tudíž nelze objektivizovat, jaký byl skutečný stav zboží a majetku na prodejně oproti stavu účetnímu, to vše se zdůrazněním, že k účetnímu stavu v detailech – s možností objektivního porovnání se stavem faktickým – žalobkyně neuvedla jakákoli tvrzení, nepředložila k němu ani důkazy. Prioritní je, že žalobkyně nesplnila povinnost tvrzení o účetním stavu, neboť teprve následně po splnění takové povinnosti je možné provádět v případě spornosti tvrzení dokazování k němu. Jestliže žalobkyně toliko odkázala na výkaz zásob a vyčíslení inventurních rozdílů v listině označené v podání z 8. 10. 2020 jako příloha 3 (č. l. 188 spisu), pak ani z ní nemohl soud objektivní zjištění o prokázání tzv. hrubého manka učinit; zejména z tohoto důkazu nebylo lze učinit objektivní zjištění o účetním stavu těch jednotlivých položek (hodnot k vyúčtování), jejichž detailní seznam coby fyzický stav měly obsahovat nepodepsané inventurní soupisy. Zmiňovaný výkaz zásob obsahuje údaje, které potřebným způsobem nelze porovnat s inventurními soupisy, průkaznost inventarizace a objektivní zjištění o schodku jako rozdílu mezi faktickým stavem zboží (majetku a závazků) a jeho účetním stavem nelze učinit pouze ze strohých údajů vyzdvihovaných žalobkyní, že počátečním stavem k 21. 9. 2017 byla částka 195 081,76 Kč, k níž se přičítají„ náhrady, převody“ v hodnotě 760 Kč a naopak se odečítá celková cifra 60 566,35 Kč (taktéž„ náhrady, převody“ v částkách 24 510,90 Kč a 113,40 Kč, OST pohyby 6 697,10 Kč, přecenění MIS 9/ 17 28 593,95 Kč a pekárna [právnická osoba] 651 Kč). Konečně lze poznamenat, že jestliže žalobkyně„ k doplnění zaslaných písemných dokladů“ (které ale nebyly patřičnými právně významnými tvrzeními) v důkazech navrhla též svědeckou výpověď [jméno] [příjmení] jako členky inventarizační komise, pak ani z jejího výslechu nebylo možné provést zjištění (tj. prokázat – ostatně chybějící – rozhodná tvrzení žalobkyně) o způsobu zjištění a vyčíslení schodku, neboť svědkyně uvedla, se na faktickém vyčíslení nepodílela, nic bližšího tedy k tomu uvést nemohla.

41. Soud tedy shrnuje, že přes poučení udělené při prvním jednání 8. 9. 2020 a upozornění na možný neúspěch ve věci žalobkyně neprokázala (částečně ani dostatečně netvrdila) rozhodné okolnosti pro vyhovění žalobě, tj. k provedení řádné inventury, resp. k objektivnímu zjištění fyzického stavu hodnot svěřených žalovaným k vyúčtování a ke zjištění stavu účetního, k objektivnímu vyčíslení inventarizačních rozdílů a tím o následném vzniku schodku v jí tvrzené (resp. v jakékoli) výši coby předpokladu pro uplatnění nároku žalobkyně na náhradu vůči žalovaným. Proto byla žaloba shledána nedůvodnou.

42. Pro úplnost však vidí soud důvod se vyjádřit k námitkám žalovaných či k argumentaci žalobkyně pro případ, že by skutkový závěr na základě provedených důkazů k otázce prokázání samotného vzniku schodku mohl vyznít opačně. V takovém případě by na jedné straně neobstála obrana 1. žalované o údajném zániku závazku k náhradě takto případně individualizované škody v důsledku toho, že zanikl pracovní poměr žalované k žalobkyni dohodou ke dni 7. 10. 2017. Skončením pracovního poměru totiž ve smyslu ust. § 253 odst. 2 ZP zaniká samotná odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách (závazek z dohody o této odpovědnosti), nikoliv však již vzniklý závazek k náhradě schodku z titulu této odpovědnosti, který se pojí se schodkem zjištěným v době trvání pracovního poměru, resp. přesněji v době rozhodného inventurního období, které může ve smyslu příslušné právní úpravy u společně hmotně odpovědného zaměstnance ostatně dokonce přesahovat dobu trvání jeho pracovního poměru, jestliže sám o provedení inventury při skončení pracovního poměru nepožádal o provedení inventury (viz § 254 odst. 3 ZP). To by v dané věci byl případ 2. žalované. Nerozhodné by též bylo, že se 1. žalovaná (a ostatně též 2. žalovaná) neúčastnily z důvodu pracovní neschopnosti provedení fyzické inventury, jestliže by samotná inventarizace proběhla zcela průkazným způsobem a s přesvědčivým a ověřeným závěrem o vzniku schodku. Konečně, jestliže ani jedna z žalovaných při změně pracovního kolektivu společně zavázaných pracovnic písemně neodstoupila od dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty a 2. žalovaná nepožádala o provedení inventury v rámci předmětného inventurního období (jednak k 1. 4. 2017 - při zařazování na předmětnou prodejnu jako pracoviště se společně zavázanými k vyúčtování svěřených hodnot, jednak ke dni 30. 6. 2017, kdy její pracovní poměr skončil), pak by byly i přesto povinny zjištěný schodek nahradit (§ 253 odst. 1, § 254 odst. 3 ZP). Na druhé straně má soud za to, že by v projednávané věci bylo na místě uzavřít, že se žalované nejméně částečně (podle názoru soudu aspoň v 50%) zprostily odpovědnosti za vznik schodku, respektive povinnosti k jeho náhradě, a to ve smyslu ustanovení § 252 odst. 5 ZP. V řízení totiž bylo jednoznačně prokázáno nejen výpověďmi žalovaných, ale též objektivnějšími důkazy – výpovědí svědkyně [příjmení] a inspekčními záznamy za celé předmětné inventurní období, že na prodejně byla de facto po celou dobu dobu tohoto inventurního období nezajištěná personální obsazenost, zaměstnavateli to bylo jednoznačně známo, opakovaně se o tom v inspekčních záznamech objevovaly patřičné údaje (neobstojí tedy námitka žalobkyně, že žalované o tom žalobkyni neinformovaly). Přitom nelze v dané věci uzavřít, že by pracovní povinností a náplní práce 1. žalované byla personální agenda do té míry, že by ona odpovídala za dostatečné personální zajištění fungování předmětné prodejny. Takový závěr nelze učinit ani z obsahu Pracovní náplně pro funkci vedoucí prodejny, kde sice bylo uvedeno, že náplní práce je i„ personální činnost“, nicméně příkladmo zde bylo uvedeno hodnocení výkonu a kvality práce podřízených. Z toho tedy nelze přičítat 1. žalované, jakousi manažerskou pravomoc a zároveň odpovědnost za množství personálu na prodejně. Také problematiku nefunkčního kamerového sytému soud považuje za prokázanou, byť se v inspekčních záznamech objevila až k datu 21. 9. 2017, jelikož o technických potížích v podobě nefunkčního systému, a zejm. i opakovaném informování o tomto stavu ze strany 1. žalované vůči odbornému pracovníkovi žalobkyně, inspekční pracovnici či telefonickým způsobem přesvědčivě vypověděly obě žalované. Soud má v těchto okolnostech dostatečně podloženo, že žalobkyně jako zaměstnavatel zanedbáním povinnosti vytvářet pro žalované jako hmotně odpovědné pracovnice patřičné pracovní podmínky, ve kterých by po nich bylo objektivně možné požadovat, aby společnou odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách nesly, navodila částečně stav, kdy žalovaným bylo znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat (§ 252 odst. 5 ZP.

43. Nad rámec závěru o neopodstatněnosti žaloby dále soud – za situace, že provedl širší dokazování – zdůrazňuje, že i v případě, kdyby žalobkyně prokázala vznik schodku v jí tvrzené výši (hrubé manko 135 275 Kč, po odpočtu ztratného ve výši 11 745 Kč k náhradě vůči odpovědným zaměstnankyním celkem 123 530 Kč), muselo by dojít ke korekci nároku žalobkyně. V prvé řadě ve smyslu § 260 odst. 1 a 4 o. s. ř. by bylo na místě určit podíly jednotlivých zaměstnankyň na náhradě schodku. Vycházelo by se z hrubého výdělku dosaženého jednotlivými odpovědnými zaměstnankyněmi v době od počátku února 2017 do konce srpna 2017, přičemž podle skutkových zjištění soudu učiněných ze mzdových listů (při zohlednění, že do těchto dosažených výdělků se nezapočítává náhrada mzdy např. při pracovní neschopnosti – např. u 2. žalované částka 2 337 Kč příslušející v květnu 2017) by šlo o částky tvrzené žalobkyní v rozúčtování manka na č. l. 15 spisu. Z celkově dosažených hrubých výdělků obou žalovaných, pracovnic [příjmení], [příjmení] a [příjmení] – 315 919 Kč (když hrubý výdělek 1. žalované 108 589 Kč se musí dle § 260 odst. 1 ZP započítat 2x) tak podíl 1. žalované činil cca 68,74% (217 178: 315 919 Kč), podíl 2. žalované činil 4,51% (14 253 Kč: 315 919 Kč), podíl prodavačky [příjmení] 15,036% (47 503 Kč: 315 919 Kč), prodavačky [příjmení] 10,10% (31 908 Kč: 315 919 Kč) a [příjmení] 1,16% (5 077 Kč: 315 919 Kč). Těmito procenty pak je nutné násobit částku čistého schodku 123 530 Kč, případně zohlednit, zda takto uvedený podíl na náhradě u zaměstnankyň – s výjimkou 1. žalované jako vedoucí – nepřesahuje průměrný hrubý výdělek jednotlivých zaměstnankyň v kalendářním čtvrtletí předcházejícím vzniku schodku k provedené inventuře 21. 9. 2017, tj. v druhém kalendářním čtvrtletí zahrnujícím duben – červen 2017. Podle názoru soudu by na základě tohoto propočtu měl v případě, že by byl zcela jednoznačně prokázán vznik schodku 123 530 Kč a nebyly dány jakékoliv důvody pro zproštění se odpovědnosti příslušných odpovědných zaměstnankyň, podíl jednotlivých zaměstnankyň činit u 2. žalované 5 573 Kč, u [příjmení] 18 574 Kč, u [příjmení] 12 476,60 Kč a u [příjmení] 1 985,19 Kč, čímž by ovšem na 1. žalovanou zbývalo (oproti tvrzení žalobkyně o částce 90 216 Kč) pouze 84 920,49 Kč. Taková úvaha je nicméně málo podstatná za situace, jestliže soud žalobu výše vyhodnotil jako zcela neopodstatněnou, zároveň vyjádřil názor, že v případě prokázání žalobkyní tvrzeného schodku by v projednávané věci byly podmínky pro to, aby náhrada vůči žalovaným byla snížena v důsledku částečného zproštění se odpovědnosti.

44. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl ve výrocích II až IV tohoto rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů prvostupňového řízení, neboť odůvodňovaným rozsudkem se u něj tato fáze řízení končí.

45. Ve věci úspěšným žalovaným bylo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči neúspěšné žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

46. U 1. žalované jsou tyto náklady představovány náklady cestovného samotné první žalované, která vynaložila na jednu jízdu z místa bydliště ([obec]) do sídla soudu a zpět 1 028 Kč (autobus [obec] [obec] 28 Kč, vlak [obec] [obec] 486 Kč, to samé zpět). Tyto náklady byly 1. žalované přiznány celkem 3 x (tj. výsledně 3 084 Kč), neboť ačkoli se fakticky zúčastnila všech 4 jednání ve dnech 8. 9. 2020, 22. 6. 2021, 10. 8. 2021 i 12. 8. 2021 (při poslední byl jen vyhlášen rozsudek), pak ale u jednání 10. 8. 2021 po sdělení soudu, že rozsudek bude vyhlášen za dva dny – 12. 8. 2021 zmínila, že se k vyhlášení rozhodnutí dostaví již jen proto, že se momentálně zdržuje ve zdejší oblasti. Soud tedy usuzuje, že fakticky neodjela 10. 8. 2021 do [obec], ani se z něj 12. 8. 2021 na vyhlášení rozhodnutí samostatně do [obec] nedostavila zpět, nýbrž náklady na cestovné při jízdě vynaložila ze [obec] do [obec] dne 10. 8. 2021 a při zpáteční jízdě až po vyhlášení rozsudku 12. 8. 2021. Dále k hotovým výdajům žalované pro účely řízení přísluší zaplacený soudní poplatek 500 Kč za odeslání spisu k Okresnímu soudu v Sokolově pro účely nahlížení do něj (položka 35 Sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).

47. K nákladům právního zastoupení 1. žalované pak zejména přísluší právního zastoupení, které byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále případně jen AT). Při tarifní hodnotě 90 216 Kč (§ 8 odst. 1 AT, neboť předmětem řízení byl ve vztahu k 1. žalované peněžitý nárok o této výši jistiny) činí odměna advokáta za jeden úkon 4 740 Kč (§ 7 bod 5. AT). V posuzovaném případě činí odměna advokáta, který v řízení učinil (respektive výslovně sám požadoval zohlednit, a to případně i se vzdáním se nároku na náhradu nákladů právního zastoupení k některým úkonům) 9 úkonů (převzetí a příprava zastoupení dne 14. 1. 2019, vyjádření ze dne 26. 1. 2020 k žalobě, další podání ve věci samé ze dne 6. 10. 2020, účast u 2 jednání dne 22. 6. 2021 a dne 10. 8. 2021, další 4 porady s žalovanou jako klientkou, přesahující jednu hodinu, a to 20. 2. 2019, 20. 1. 2020, 2. 10. 2020 a 23. 10. 2020; § 11 odst. 1 písm. a), c), d), g), AT), když účast u jednání dne 22. 6. 2021 se s ohledem na délku jeho trvání 2 započaté dvouhodiny započítává 2x, celkem 47 400 Kč (10 x 4 740 Kč). Dále jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z výše uvedených devíti úkonů – vždy po 300 Kč - tj. celkem 2 700 Kč (9 x 300, § 13 odst. 4 AT). K nákladům řízení přísluší též náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, konkrétně strávený advokátem při cestě (ze [obec] do [obec] a zpět) ke 2 jednáním, jichž se zúčastnil, vždy po 16 půlhodinách, tj. celkem 3 200 Kč (2 x 16 x 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT), a také cestovní výdaje advokáta 6 638 Kč za 2 jízdy ze [obec] do [obec] a zpět, ve vzdálenosti vždy 2 x 257 km vozem Škoda Octavia [registrační značka] s průměrnou spotřebou 7,4 litrů [číslo] km, při sazbě základní náhrady 4,40 Kč za 1 km a při ceně benzinu natural – 95 oktanů za jeden litr 27,80 Kč (§ 1 písm. b), § 4 písm. a) vyhl. č. 589/2020 Sb.). Konečně náklady řízení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. tvoří náhrada za DPH v sazbě 21% (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. částka 12 587 Kč (0,21 x (47 400 + 2 700 + 3 200 + 6 638)).

48. Celkem tedy náklady řízení 1. žalované činí 76 109 Kč (3 084 Kč její jízdné, 500 Kč soudní poplatek, 72 525 Kč náklady právního zastoupení). Platební místo pro náhradu nákladů řízení ze strany žalobkyně vůči 1. žalované bylo v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. určeno k rukám právního zástupce žalované.

49. Náklady řízení 2. žalované (výrok III rozsudku) byly z její strany požadovány nejprve jen za cestovné, které doložila údaji získanými z internetových webů ohledně hromadného cestování, ve výši celkem 1 728 Kč (3 x 576 Kč, autobus na trase [obec] [obec], [příjmení] nádraží, vlak na trase [obec], hlavní nádraží- [obec] a zpět). V době mezi vyhlášením rozhodnutí a vyhotovením rozsudku však tato žalovaná ještě upřesnila rozsah nákladů řízení tak, že nárokovala nahrazení částky 4 950 Kč, kterou vynaložila na hlídání svých dvou nezletilých dětí v závislosti na účasti u 3 jednání – 8. 9. 2020, 22. 6. a 10. 8. 2021. K tomu vysvětlila a k výzvě soudu doložila, že žije s dětmi 2,5 roku sama, nemohla využít nikoho z rodinných kruhů na hlídání dětí; na základě rozhodnutí Okresního soudu v Berouně – rozsudku č. j. 25 Nc 2115/2020-123 ze dne 28. 12. 2020 je zjevné, že má ve výlučné péči děti [jméno] (narozen [datum]) a [jméno] ([datum narození]) [celé jméno žalované], s otcem dětí (který byl do 30. 6. 2020 ve výkonu trestu odnětí svobody) nežije, o děti se stará celodenně převážně výlučně sama. Dále doložila čestné prohlášení Ing. [jméno] [příjmení], narozené [datum], bytem [adresa], že v uvedených termínech konání soudních jednání po dobu jejich průběhu a nezbytného cestování 2. žalované za účelem účasti u jednání hlídala obě zmíněné nezl. děti, za což obdržela 4 950 Kč (150 Kč, 3 x 11 hodin celkem). Tyto náklady, které žalovaná zjevně účelně vynaložila, byly rovněž soudem pojaty do rozsahu jejích nákladů řízení.

50. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Jelikož jediným zcela neúspěšným účastníkem řízení je žalobkyně, byla jí ve smyslu citovaného ustanovení výrokem IV rozsudku uložena povinnost nahradit státu náklady řízení, které sestávají ze svědečného, příslušejícího svědkyni [příjmení] v podobě náhrady ušlého výdělku 651 Kč.

51. Lhůta k povinnosti k náhradě nákladů řízení byla žalobkyni stanovena obvyklá třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Ke stanovení delší lhůty či k plnění ve splátkách soud neshledal v okolnostech případu ani v soudu známých poměrech účastníků (k nimž žalobkyně ve prospěch jiné než třídenní lhůty k plnění aktivně ničeho netvrdila) žádné relevantní důvody.