6 C 57/2022

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem Mgr. Michalem Polákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: jméno žalovaného, IČO IČO sídlem adresa žalovaného pro zaplacení částky 156 168 Kč s příslušenstvím pro zaplacení částky 145 320 Kč s příslušenstvím pro zaplacení částky 153 995 Kč s příslušenstvím

I. Zamítají se žaloby, kterými se žalobkyně domáhala zaplacení částky 455 483 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 10. 2022 do zaplacení z částky 156 168 Kč, od 27. 10. 2022 od zaplacení z částky 145 320 Kč a od 27. 10. 2022 do zaplacení z částky 153 995 Kč.

II. Žalobkyně je povinna ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované náklady řízení ve výši 7 320 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 156 168 Kč s přísl. Tvrdila, že dne 25. 2. 2015 podala u finanční úřad přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2015. Daňová kontrola byla zahájena dne 14. 12. 2015. Za zdaňovací období měsíce ledna roku 2015 byl žalobkyni vyloučen nárok na odpočet daně ve výši 1 078 407 Kč. Proti platebnímu výměru podala odvolání, které zamítlo Odvolací finanční ředitelství svým rozhodnutím ze dne 20. 6. 2018, č.j. číslo, žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl krajský soud svým rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, čj. 59 Af 28/2018 - 70 a poté byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2021, č. j. 8 Afs 334/2019 - 62 zamítnuta kasační stížnost (k důkazu přílohou). Ústavní stížnost proti posledně uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 442/22, které bylo doručeno dne 25. 3. 2022. Celková doba řízení činila 7 let (od 25. 2. 2015 do 25. 3. 2022), přičemž do délky řízení před správními soudy se započítává i řízení před správním orgánem, např. podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, 30 Cdo 2755/2014 a 30 Cdo 519/2015. V soudním řízení nebylo prováděno dokazování, vždy šlo jen o řešení právních otázek. Věc žalobce byla vyřizována 7 let, z čehož lze dovodit, že celkové řízení bylo zasaženo mimořádným průtahem, který zakládá zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Výši zadostiučinění žalobkyně odvozuje od stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (Rc 58/2011). Význam předmětu řízení hodnotí žalobkyně jako běžný, proto vychází z nejnižších možných částek daných cit. stanoviskem Nejvyššího soudu. Ve vztahu k základní částce odškodnění 15 000 Kč, která byla Nejvyšším soudem určena v roce 2011, je potřeba zohlednit kumulovanou inflaci ve výši 20,5 % (2012 až 2021). Proto je třeba vycházet z částky 18 075 Kč za rok délky řízení. Vypočtené odškodnění ve výši 108 450 Kč (7 à 18 750 Kč) zvýšila žalobkyně o 20 % z důvodu mimořádného průtahu, neboť daňové orgány nečinily odpovídající úkony směřující k vymáhání ve lhůtách podle § 70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a posléze § 160 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Ohledně významu řízení pro žalobkyni, byla jí na základě daňové kontroly doměřena částka 34 056 tis. Kč, což představuje bezmála pětinásobek jejího zisku za roku 2015, jak plyne z účetní závěrky za rok 2015 založené ve sbírce listin žalobce, a proto jde o význam zásadní. Proto vypočtené odškodnění navyšuje o dalších 20 %.

2. Další dvě obdobné žaloby podala žalobkyně u zdejšího soudu pod sp. zn. 6 C 63/2022 (přiznání k DPH pro období červen 2015), kde požadovala zadostiučinění ve výši 145 320 Kč s přísl. a sp. zn. 10 C 77/2022 (přiznání k DPH pro období únor 2015), kde požadovala zadostiučinění ve výši 153 995 Kč s přísl. Usnesením č. j. 6 C 57/2022 – 110 ze dne 2. 3. 2023 byly všechny věci spojeny ke společném řízení podle § 112 o. s. ř.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. V rozsáhlém vyjádření k žalobě namítala překážku litispendence z důvodu již zahájeného řízení u OS pro Prahu 8 sp. zn. 33 C 147/2022, neboť se jednalo o jednu daňovou kontrolu a navazující daňové řízení, tedy o stejný nárok. Ke skutkovému stavu žalovaná uvedla, že žalobkyně od února 2015 do ledna 2016 podala každý měsíc daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušný měsíc a ve shodě s ním finanční úřad, Územní pracoviště v obec (dále též „správce daně“) stanovil daň. V daném případě za leden 2015 správce daně stanovil daň platebním výměrem č. j. číslo, ze dne 2. 3. 2015, ve výši 147 155 Kč. Dne 14. 12. 2015 byla správcem daně zahájena daňová kontrola protokolem o zahájení daňové kontroly č. j. číslo, ze dne 14. 12. 2015, s předmětem daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2015 až září 2015 (po vyměření) a říjen 2015 (před vyměřením), protokolem o zahájení daňové kontroly č. j. číslo. ze dne 20. 1. 2016, s předmětem daně z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2015 (před vyměřením) a protokolem o zahájení daňové kontroly č. j. číslo, ze dne 22. 2. 2016, s předmětem daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2015 (před vyměřením). Podle zjištění správce daně žalobkyně neoprávněně uplatnila nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění a dále neoprávněně uplatnil osvobození při dodání zboží do jiného členského státu. Ze zjištění bylo zřejmé, že při nákupu technologií došlo k vědomému několikanásobnému navýšení ceny, tato plnění byla zatížena podvodem, tj. zkrácením daně, o kterém žalobkyně s ohledem na související okolnosti věděla a aktivně se do něj zapojila. Správce daně po provedené daňové kontrole na dani z přidané hodnoty doměřil žalobkyni, na základě dodatečných platebních výměrů na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až červen 2015 a srpen až září 2015 a platebních výměrů za zdaňovací období říjen 2015, listopad 2015 a prosinec 2015 částku ve výši 27 293 695 Kč. Daňová kontrola byla ovlivněna nutností mezinárodní spolupráce a množstvím navržených a vyslechnutých svědků. Daňová kontrola byla ukončena projednáním zprávy o daňové kontrole č. j. číslo, která byla se zástupcem žalobkyně projednána při protokolovaném jednání zaznamenaném v protokolu č. j. číslo, dne 4. 12. 2017. Následně byly 5. 12. 2017 správcem daně vydány platební/dodatečné platební výměry, které byly doručeny 11. 12. 2017. Proti vydaným výměrům podala žalobkyně jedno blanketní odvolání, které bylo po doplnění postoupeno Odvolacímu finančnímu ředitelství, které dodatečné platební výměry potvrdilo Rozhodnutím č. j. číslo. Zástupce žalobkyně podal proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství žalobu vedenou pod spisovou značkou 59 Af 28/2018, která byla krajský soud zamítnuta. Proti rozhodnutí krajského soudu byla podána kasační stížnost, která byla rozhodnutím NSS č. j. 8 Afs 334/2019 zamítnuta. Zamítnuta byla dne 22. 3. 2022 i ústavní stížnost vedená pod spisovou značkou IV. ÚS 442/22. Vzhledem ke složitosti dokazování (kontrole velkého množství daňových dokladů), složitosti řízení, mezinárodnímu dožádání a průtahů ze strany žalobkyně, byla délka daňové kontroly přiměřená, a vzhledem ke složitosti případu standartní. Provedené důkazy 4. Podle výkazu zisku a ztrát žalobkyně ke dni 31. 12. 2015 byla výsledek jejího hospodaření před zdaněním v běžném účetním období 9 403 000 Kč.

5. V žádosti ze dne 13. 4. 2022 požádala žalobkyně žalovanou o přiznání přiměřeného zadostiučinění, kde shodně jako v žalobě popsala skutkový stav a dožadovala se přiznání částky 156 168 Kč. Ohledně nároku uplatněného pod sp. zn. 6 C 63/2022 a 10 C 77/2022 jsou obdobné výzvy datovány dnem 26. 4. 2022.

6. Podle Zprávy o daňové datum ohledně předmětu daně z přidané hodnoty za prosinec 2015 (před vyměřením). Podle obsahu Zprávy provedl správce daně v daném období množství výslechů nevržených svědků, několik mezinárodních dožádání a zhodnocení velkého počtu daňových podkladů, přičemž ve zprávě je obsáhle popsáno, jaké důkazy byly správcem daně provedeny, jak tyto důkazy vyhodnotil a k jakým závěrům v rámci daňové kontroly dospěl.

7. Dodatečnými platebními výměry na daň z přidané hodnoty ze dne 5. 12. 2017 byla žalobkyni doměřena daň za měsíce leden až prosinec 2015 a podle § 251 daňového řádu bylo stanoveno penále ve výši 20 % z doměřené částky. Žalobkyně byla poučena o možnosti podat odvolání. Konkrétně bylo žalobkyni vyměřeno penále 215 681 Kč za měsíc leden 2015 (doměřená daň 1 078 407 Kč), 781 328 Kč za únor 2015 (doměřená daň 3 906 641 Kč) a 404 243 Kč za červen 2015 (doměřená daň 2 021 217 Kč).

8. Rozsudkem krajský soud č. j. 59 Af 28/2018-70 ze dne 5. 11. 2019 byla zamítnuta žaloba směřující proti zamítavému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ohledně dodatečných platebních výměrů. Podle obsahu spisu byla žaloba podána dne 31. 8. 2018, dne 5. 9. 2018 byla žaloba odeslána žalované, která se vyjádřila v podání ze dne 18. 10. 2018. Soudní jednání pak nařízeno na 16. 10. 2019 a na žádost žalobkyně odročeno na 5. 11. 2019, kdy byl také vyhlášen rozsudek, který byl stranám rozeslán 15. 11. 2019. Součástí spisu je i napadené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 20. 6. 2018, které potvrdilo dodatečný platební výměr za měsíc říjen 2015, u ostatních výměrů vyměřenou daň potvrdilo a pouze změnilo splatnost výměrů.

9. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. Afs 334/2019-62 ze dne 9. 12. 2021 byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku krajský soud č. j. 59 Af 28/2018-70 ze dne 5. 11. 2019.

10. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 442/22 byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. Afs 334/2019-62.

11. Rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 9. 2022, č. j. číslo, nebyl žalobkyni přiznán nárok na zadostiučinění za způsobenou újmu nesprávným úředním postupem v požadované výši 1 587 686 Kč.

12. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2024, č. j. 23 C 207/2023-466, soud pravomocně zamítl žalobu o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 151 826 Kč s přísl., kterou podala žalobkyně proti žalované a kde namítala průtahy v rámci provedené daňové kontroly zahájené 4. 12. 2015, při doměření daně z přidané hodnoty za měsíc březen 2015 a následném přezkumu u odvolacího orgánu, u krajský soud č. j. 59 Af 28/2018-70, u Nejvyššího správního soudu č. j. Afs 334/2019-62 a u Ústavního soudu IV. ÚS 442/22. Soud neshledal neodůvodněné průtahy v daném řízení s ohledem na jeho skutkovou i procesní složitost a několikeré meritorní rozhodování soudů, z toho dvakrát u vrcholných soudních instancí. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 147/2025 - 500.

13. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2024, č. j. 22 C 108/2022 - 166, soud pravomocně zamítl žalobu o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 147 490 Kč s přísl., kterou podala žalobkyně proti žalované a kde namítala průtahy v rámci provedené daňové kontroly zahájené 4. 12. 2015, při doměření daně z přidané hodnoty za měsíc květen 2015 a následném přezkumu u odvolacího orgánu, u krajský soud č. j. 59 Af 28/2018-70, u Nejvyššího správního soudu č. j. Afs 334/2019-62 a u Ústavního soudu IV. ÚS 442/22. Soud neshledal neodůvodněné průtahy v daném řízení s ohledem na jeho skutkovou i procesní složitost a několikeré meritorní rozhodování soudů, z toho dvakrát u vrcholných soudních instancí. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 108/2025-199.

14. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2023, č. j. 75 C 187/2022 - 147, soud zamítl žalobu o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 149 658 Kč s přísl., kterou podala žalobkyně proti žalované a kde namítala průtahy v rámci provedené daňové kontroly zahájené 4. 12. 2015, při doměření daně z přidané hodnoty za měsíc duben 2015 a následném přezkumu u odvolacího orgánu, u krajský soud č. j. 59 Af 28/2018-70, u Nejvyššího správního soudu č. j. Afs 334/2019-62 a u Ústavního soudu IV. ÚS 442/22. Soud žalobu posoudil jako zneužití práva ze strany žalobkyně, která se domáhá imateriální újmy za nejistotu spočívající v očekávání, zda se jí podaří podvodně docílit značného majetkového prospěchu. Dále uvedl, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, s ohledem na jednotlivé modifikační kritéria by však případné odškodnění bylo sníženo o 100 % a tedy žalobkyni žádný nárok nevznikl.

15. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 373/2017 - 43 ze dne 17. 10. 2018 byly zrušeny zajišťovací příkazy správce daně ze dne 30. 11. 2016, protože nebyla shledána majetková nedostatečnost, faktická předluženost ani indicie o možném vyvedení aktiv z majetku žalobkyně. Nebyla proto prokázána odůvodněná obava, že daň bude v době její vymahatelnosti nedobytná.

16. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 392/2017 - 48 ze dne 28. 3. 2019 byly zrušeny exekuční příkazy správce daně ze dne 2. 12. 2016 vydané k vynucení povinnosti dle zajišťovacích příkazů, neboť nařízení daňové exekuce k vynucení povinnosti stanovené v zajišťovacích příkazech nebylo možné ani v okamžiku vydání exekučních příkazů považovat za vhodné a dostatečně šetřící práva žalobkyně.

17. Žalobou ze dne 11. 1. 2022 se žalobkyně domáhá u OS pro Prahu 1 náhrady škody ve výši 304 401 658 Kč zapříčiněnou nesprávným úředním postupem žalované v podobě nezákonně vydaných zajišťovacích příkazů, které byly na základě kasační stížnosti zrušeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 373/2017 – 38 ze dne 17. 10. 2018, neboť pro jejich vydání nebyly splněny zákonné předpoklady. Vznik škody je spatřován v tom, že v době vydání zjišťovacích příkazů žalobkyně připravovala projekt „revitalizace brownfield v obec“ s rozpočtem téměř 700 mil. Kč a byla jí přiznána dotace ve výši téměř 200 mil. Kč. Chod žalobkyně však byl negativně ovlivněn zajišťovacími příkazy, společnost nebyla schopna do nového výrobního provozu investovat, od projektu ustoupila a poskytnutá dotace jí byla odňata. Nedošlo tak k navýšení hodnoty společnosti o hodnotu připravovaného projektu. Ve věci vedené u OS pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 12/2022-70 bylo dvakrát žalobě vyhověno prvostupňovým soudem, avšak oba rozsudky byly následně odvolacím soudem zrušeny a vráceny soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť nebyl prokázán vznik škody, její výše a příčinná souvislost. V bodě 45. odůvodnění rozsudku č. j. 27 C 12/2022 – 70 je uvedeno, že podle rozhodnutí MPO, Název, Název a investičních pobídek ze dne 7. 3. 2017, jmenované ministerstvo rozhodlo o poskytnutí dotace č. j. číslo podle § 14 zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění v rámci Název (zkratka) k žádosti žalobkyně o podporu ze dne 1. 12. 2015, když uznal projekt za přijatelný a způsobilý k poskytnutí dotace, jednalo se o revitalizaci brownfield v obec na moderní výrobně skladovacího areálu – Jméno žalobkyně., reg. č. projektu číslo v rámci rozvoje podnikání a konkurenceschopnosti malých a středních podniků, a to ve výši 198 881 900 Kč. Podle čl. VIII. bodu 6 poskytovatel dotace je oprávněn k pozastavení plateb, pokud je při kontrole zjištěno, že u příjemce bylo zahájeno insolvenční řízení, trestní řízení nebo vzniklo podezření na jiný typ nesrovnalosti. Porušení uvedených podmínek a ostatních povinností anebo jiných právních předpisů ČR a EU ze strany příjemce, které může mít finanční dopad. Podle bodu 47. odůvodnění rozsudku, rozhodnutím MPO jako poskytovatele dotace ze dne 15. 8. 2018, č. j. číslo, číslo, byla žalobkyni odejmuta dotace podle § 15 odst. 1 písm. d) zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění, poskytnutá žalobkyni rozhodnutím ze dne 7. 3. 2017, č. j. číslo, a to ve výši 198 881 900 Kč, neboť žadatel odstoupil od realizace projektu a nedošlo k naplnění řádně a včas účelu, na který byla dotace poskytnuta.

18. Rozhodnutím finanční úřad č. j. číslo ze dne 1. 11. 2018 byl žalované přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 13 418 342 Kč z důvodu zrušení zajišťovacích příkazů.

19. Mezi stranami nebyl spor o tom, že žalobkyně se v předmětném období, k nimž se vztahují dodatečné platební výměry, dopustila krácení daně a vylákání nadměrných odpočtů DPH, čímž byla způsobena škoda České republice v řádech několika desítek milionů Kč. Za toto jednání byl žalobkyni v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 7/2019 dne 3. 9. 2020 uložen peněžitý trest 2 000 000 Kč a povinnost k náhradě škody přesahující 56 mil. Kč. Také jednatelé žalobkyně byli za toto jednání odsouzeni. Soud proto vzal tuto skutečnost za své skutkové zjištění podle § 120 odst. 3 o. s. ř. a podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je tímto rozsudkem soud vázán. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí v dané věci. Otázka litispendence 20. Námitku žalované ohledně překážky věci již zahájené soud neshledal důvodnou. Je pravdou, že žalobkyně podala proti žalované několik obdobných žalob (viz body 12. až 14. odůvodnění), kterými se domáhala náhrady škody za nesprávný úřední postup, přičemž nepřiměřenou délku řízení spatřuje totožně jako v této věci v délce daňové kontroly, následného odvolacího přezkumu ze strany Odvolacího finančního ředitelství a soudného přezkumu Krajským soudem v Ústí nad Labem (59 Af 28/2018), Nejvyšším správním soudem (8 Afs 334/2019) a Ústavním soudem (IV. ÚS 442/22). Počátek rozhodné doby však žalobkyně v každé žalobě vymezila odlišně, a to okamžikem podání daňového přiznání k dani z přidaného hodnoty za příslušný měsíc, v daném případě 25. 2. 2015. Od žalobkyní specifikované délky řízení se pak odvíjí i výše požadovaného odškodnění, která je proto v každém řízení jiná. S ohledem na odlišně vylíčený skutkový stav a odlišný petit se proto nejedná o stejnou věc a překážka věci již zahájené není dána. Právní posouzení 21. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

22. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

23. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. (3) Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

24. Podle § 31a odst. 1, 2, 3 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. (2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. (3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

25. Podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Skutkové zhodnocení věci 26. Z provedených důkazů lze dovodit, že dne 14. 12. 2015 zahájil správce daně daňovou kontrolu žalobkyně ohledně daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od ledna 2015 do října 2015, kterou později rozšířil i na měsíce listopad a prosinec 2015 (bod 6. odůvodnění). Kontrola byla ukončena dne 4. 12. 2017 a dne 5. 12. 2017 byly správcem daně vydány Dodatečné platební výměry k doměření daně z přidané hodnoty (bod 7. odůvodnění). V odvolání proti platebním výměrům Odvolacím finančním ředitelstvím napadená rozhodnutí správce daně potvrdil ohledně měsíce října 2015 a co do splatnosti změnil ohledně ostatních měsíců (bod 8. odůvodnění in fine). Správní žaloby, které následně žalobkyně podala u krajský soud a Nejvyššího správního soudu, byly zamítnuty jako nedůvodné dne 5. 11. 2019 a 9. 12. 2021 (bod 8. a 9. odůvodnění). Konečně Ústavní soud rozhodnutí ze dne 22. 3. 2022 odmítl ústavní stížnost žalobkyně proti rozhodnutí NSS ze dne 9. 12. 2021. Dne 13. 4. 2022, resp. 26. 4. 2022 žalobkyně uplatnila nárok na odškodnění u žalované (bod 5. odůvodnění), čímž byla splněna podmínka pro uplatnění nároku před soudem podle § 14 OdpŠk. Délka řízení 27. Ústavní soud již vyřešil, že nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení má též účastník správního řízení, jehož předmětem je jeho základní právo nebo svoboda ve smyslu čl. 36 odst. 2 LPS (II. ÚS 570/20; k tomu viz Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1509 a násl.). Podle Nejvyššího soudu do této kategorie spadá daňové řízení včetně daňové kontroly, která představuje zásah do vlastnictví a též do práva na informační autonomii jednotlivce garantovanou ústavním pořádkem (NS 30 Cdo 3118/2020). Podle NS platí, že nárok na nemajetkovou újmu spočívající zejména v úzkosti, nejistotě a duševním stresu v očekávání výsledku (II. ÚS 570/20) způsobenou průtahy v řízení může vzniknout účastníku řízení pouze v důsledku působení orgánu veřejné moci, který vstupuje do jeho práv a povinností. Takový stav ovšem může v případě daňového subjektu poprvé nastat až okamžikem doručení výzvy k odstranění pochybností nebo zahájením daňové kontroly. Dříve nikoli, protože do uvedeného okamžiku nejistota či obava, zda daňový subjekt splnil daňovou povinnost řádně, není vyvolána postupem správce daně, ale – za předpokladu, že taková obava či nejistota poplatníka tíží – podáním neúplného, nepravdivého či neprůkazného daňového tvrzení, jež vychází z vědomosti daňového subjektu samotného. K tomu srov. NS 30 Cdo 3787/2023. Nelze tedy přitakat žalobkyni, která počátek celkové doby řízení spatřovala již v podání přiznání k DPH dne 25. 2. 2015.

28. Další dílčí otázkou bylo, zda daňový řád stanoví pro délku daňové kontroly zákonnou lhůtu nebo zda žádnou nestanoví a v takovém případě se za nesprávný úřední postup považuje neskončení kontroly v přiměřené lhůtě (§ 13 OdpŠk). Z daňového řádu lze pouze nepřímo dovodit maximální možnou lhůtu pro daňovou kontrolu, a to z obecné prekluzivní lhůty, po jejímž uplynutí již nelze daň vyměřit nebo doměřit. K tomu srov. § 148 odst. 1 daňového řádu, podle kterého daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Aplikováno na daňovou kontrolu, činí prekluzivní lhůta tři roky ode dne, kdy byla kontrola zahájena, protože zahájení daňové kontroly způsobuje přerušení běhu prekluzivní lhůty (§ 148 odst. 3 daňového řádu). Daňový řád tedy ponechává správci daně k provedení daňové kontroly prakticky celou tříletou prekluzivní lhůtu, přičemž pokračování v této kontrole i po uplynutí prekluzivní lhůty představuje nezákonný zásah do právní sféry daňového subjektu, protože poznatky získané daňovou kontrolou nemohly následně ani být podkladem pro rozhodnutí ve věci stran kontrolovaného daňového období (NSS 1 Afs 79/2018). Podle soudu však takto odvozenou maximální lhůtu pro trvání daňové kontroly nelze v korelaci s § 13 OdpŠk považovat za lhůtu zákonem stanovenou, neboť takto široké pojetí lhůty nezakládá dostatečnou ochranu daňového subjektu před neodůvodněnými průtahy v rámci daňové kontroly a nelze automaticky vyvozovat, že kontrola trvající až do konce prekluze je bezvadná. Naopak pokud je nepřiměřeně dlouhá, správce daně nedůvodně vyčkává např. s výzvou k doložení podkladů (NSS 3 Afs 30/2023), může jít o nesprávný úřední postup a zakládat nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy. Účel prekluzivní lhůty je především hmotněprávní, znamenající zánik práva na stanovení daně, nikoli procesní, zakládající časový rámec jednotlivých postupů – daňové kontroly. Proto zákonem dovozenou lhůtu k provedení daňové kontroly nelze chápat jako stanovení délky kontrolního postupu či tempo úkonů správce daně. K tomu podpůrně srov. např. rozhodnutí NNS 9 Afs 81/2020, bod 42. odůvodnění, podle kterého pokud by v daňové kontrole docházelo k průtahům či pasivitě správce daně, což by se projevovalo i její celkovou délkou, je možno napadnout zásahovou žalobou přímo tyto průtahy. Nelze však klást rovnítko mezi nezákonný zásah spočívající v tom, že daňová kontrola pokračuje i po uplynutí lhůty pro vyměření nebo doměření daně, a nezákonný zásah spočívající v tom, že v daňové kontrole dochází k průtahům. Tím méně pak lze důvodnost zásahové žaloby z druhého důvodu založit čistě na údajném naplnění prvého z uvedených důvodů. Podle NSS 9 Afs 279/2014, bod 20. odůvodnění, jestliže v rámci daňové kontroly nedochází ze zákona k vydání rozhodnutí ve věci samé ani osvědčení, není možné se vydání rozhodnutí či osvědčení domáhat a nečinnostní žaloba by byla odsouzena k neúspěchu. Naopak zásahovou žalobou je možno se domáhat, aby správce daně například pokračoval v daňové kontrole, či daňovou kontrolu ukončil. Soud proto uzavírá, že počátek daňové kontroly 14. 12. 2015 je určující pro celkovou délku namítaného období, které končí doručením rozhodnutí Ústavního soudu žalobkyni dne 25. 3. 2022, což je v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu IV. ÚS 2404/21, podle kterého na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Celková doba řízení tedy byla 6 let a 3 měsíce (14. 12. 2015 až 25. 3. 2022). To platí i pro nároky uplatněné v řízení sp. zn. 6 C 63/2022 a 10 C 77/2022). Přiměřenost celkové délky řízení 29. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že celková délka řízení byla nepřiměřená, což zakládá její práva na nemajetkovou újmu podle § 13 OdpŠk. Dále při jednání dne 8. 7. 2025 namítala jednotlivé průtahy při daňové kontrole (24. 5. 2016 až 30. 11. 2016; 30. 1. 2017 až 1. 3. 2017) a při soudním řízení u krajský soud sp. zn. 59 Af 28/2018 a u Nejvyššího správního soudu sp. zn. Afs 334/2019, kdy byly překročeny lhůty pro rozhodování správních soudů v délce 6 měsíců až 1 rok stanovené v judikatuře kárných senátů NSS. Podle Stanoviska NS ze dne 13. 04. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, může k porušení práva na přiměřenou délku řízení dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Soud dovodil jednotlivý průtah pouze v řízení u krajský soud. sp. zn. 59 Af 28/2018, kde soud po provedených přípravných úkonech nařídil jednání až po 1 roce. Přestože je nutno vzít v úvahu značnou složitost dané věci a rozsáhlost podkladů pro rozhodnutí vyžadujících delší čas k nastudování věci, nelze dobu 1 roku bez úkonu považovat za přiměřenou. Fázi zahrnující daňovou kontrolu započatou 14. 12. 2015 soud posoudil také jako značně složitou (skutkově i procesně), přičemž správce daně po celou dobu konzistentně a aktivně činil jednotlivé úkony pro prošetření věci včetně mezinárodního dožádání, konal řadu jednání, několikrát zmařených předvolávanými svědky (zaměstnanci žalobkyně), jimž za to byly ukládány pořádkové pokuty, učinil mnoho žádostí o poskytnutí součinnosti správci daně, vyhodnocoval odpovědi, vypořádával se s obranou žalobkyně zahrnující i žádosti o prodloužení poskytovaných lhůt a stížnostmi na postup správce daně. Žalobkyní namítané průtahy proto soud neposoudil jako důvodné. Navíc podle § 262 zák. č. 280/2009 Sb. (daňový řád) při správě daní se správní řád nepoužije, nelze proto vycházet ze lhůt pro vydání rozhodnutí upravených v § 71 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.), a to ani s poukazem na ustanovení § 177 správního řádu (srov. např. MS v Praze sp. zn. 58 Co 334/2024). Ani při řízení před NSS a ÚS k nedůvodným průtahům podle soudu nedošlo. Zde se soud ztotožňuje s odůvodněním v bodě 50. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 108/2025 – 199, kde je uvedeno, že u NSS je třeba zohlednit, že jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mimo jiné rozhoduje o kasačních stížnostech, podaných proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví, a že o nich rozhoduje zpravidla bez jednání. NSS tedy v řízení nečiní dílčí procesní na sebe navazující úkony, zpravidla ani nenařizuje jednání a neprovádí dokazování, což ovšem, neznamená, že přijetí rozhodnutí, kterým je – jak shora uvedeno – zajišťována jednota a zákonnost rozhodování v celém správním soudnictví (!), nevyžaduje odpovídající časový úsek. O nedůvodnou nečinnost se proto nejedná. S ohledem na ojedinělý průtah zjištěný u krajský soud tak soud posuzoval přiměřenost celkové doby řízení trvajícího 6 let a 3 měsíce, tedy zda řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.

30. V řízeních vedených u OS pro Prahu 1 (bod 12. a 13. odůvodnění) byla celková doba řízení posouzena nikoliv jako nepřiměřená a extrémní. Podle § 13 o. z. má žalovaná právo očekávat, že i v této věci bude soudem rozhodnuto obdobně. Soud nenašel žádný důvod pro odchylku od tohoto právního závěru a ztotožnil se se závěry uvedených soudů. Proto si soud dovoluje odkázat na shrnutí uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 55 Co 108/2025, bod 47. odůvodnění a násl. Zde odvolací soud uvedl: Řízení bylo procesně a skutkově velmi složité, jednalo se o sofistikovanou činnost celého řetězce subjektů, kdy cílem bylo neoprávněné uplatnění nadměrného odpočtu DPH na vstupu, a tedy krácení daňové povinnosti. K deklarovaným obchodním transakcím a k dodání technologií přitom nedošlo. Správce daně prováděl rozsáhlé dokazování listinami včetně znaleckých posudků a výslechů svědků, a to i prostřednictvím dožádání o právní pomoc v cizině. V rámci složitosti řízení lze zohlednit i postup samotné žalobkyně, její procesní aktivitu, kdy navrhovala velké množství důkazů, opakovaně se vyjadřovala a v případě výzev správce daně opakovaně žádala o prodloužení stanovených lhůt. Na délce řízení podílelo i množství podaných opravných prostředků (odvolání, správní žaloba, kasační stížnost a ústavní stížnost). Podání řádných a mimořádných opravných prostředků proto nelze žalobkyni přičítat k tíži, ale nelze je přičítat ani k tíži rozhodujících orgánů, nejde-li o tzv. kvalifikovanou kasaci, nýbrž je třeba přihlédnout k nutnosti delší doby pro projednání z (objektivního) důvodu opakovaného řízení před soudy vyšších stupňů. Žalobkyně na délce řízení nepodílela, uplatňování důkazních návrhů, žádostí o prodloužení lhůt ve složité věci a podávání opravných prostředků je třeba – jak výše vysvětleno - zohlednit v kritériu složitosti řízení. K postupu rozhodujících orgánů odvolací soud provedeným dokazováním zjistil, že tento nebyl průtažný, naopak probíhala ústní jednání, při kterých bylo prováděno dokazování, správce daně i sám zajišťoval dokumentaci a provedené dokazování vyhodnocoval, tedy činil potřebné úkony ve lhůtách odpovídajících složitosti věci. Nedůvodná je i námitka, že správce daně překročil lhůtu stanovenou daňovým řádem pro úkony v řádech dnů, max. týdnů, neboť se žalobkyně žalobou nedomáhala odškodnění jednotlivých průtahů, ale nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou celého řízení. Je nutno také vzít v úvahu, že řízení bylo ve správní fázi meritorně rozhodováno dvakrát a v soudní fázi hned třikrát, z toho dvakrát vrcholnými soudními instancemi s celostátní působností (Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem).

31. Ani trvající nejistotu s ohledem na význam řízení pro žalobkyni soud neposoudil jako dostatečně relevantní k posouzení nepřiměřenosti celé délky řízení i přes to, že se v daném případě jednalo o daňové řízení, ve kterém hrozilo žalobkyni uložení penále za nesprávně vyměřenou DPH podle § 251 daňového řádu. Podle rozhodnutí NSS sp. zn. Afs 210/2014 přestože je penále podle § 251 odst. 1 daňového řádu institutem daňového práva, je třeba na základě analýzy judikatury Evropského soudu pro lidská práva a při zohlednění zásady demokratického právního státu založeného na úctě k základním právům a svobodám a plnícího své mezinárodní závazky (čl. 1 Ústavy) uzavřít, že se jedná o trest sui generis. Ačkoli je institut zařazen do systému daňového práva, výsledkem je závěr, že uvedený institut má trestní povahu a je třeba na něj vztáhnout záruky vyplývající z čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Typově se tedy jedná o významnější charakter řízení, ve kterém byla žalobkyně v nejistotě ohledně očekávání, zda jí bude uložena majetková sankce v podobě penále. Nelze však pominout, že penále podle § 251 daňového řádu je obligatorní sankcí vznikající přímo ze zákona. Výše penále je pevně v zákoně stanovena a správce daně nemá možnost diskrece, v jakých případech a v jaké výši penále stanoví. Správní uvážení se zde neuplatní. Lze proto uzavřít, že 20% penále je obligatorně svázáno s doměřením daně, přičemž co se týče nejistoty ohledně správného vyměření DPH, žalobkyně se vědomě dopustila jednání směřujícího ke snížení své daňové povinnosti kvalifikovaného následně jako trestný čin, a tedy její nejistota vztahující se k výsledku posuzovaného řízení se omezila pouze na to, zda bude nebo nebude její nepoctivý úmysl odhalen a současně vyměřena fixní sankce, o jejíž konkrétní výši mohla mít žalobkyně s ohledem na své nepoctivé úmyslné jednání poměrně přesné povědomí, neboť při svém protiprávním jednání musela mít nepochybně přehled, o jakou částku svou daňovou povinnost nezákonně ponížila, resp. jaká částka jí bude doměřena dodatečnými daňovými příkazy. Nejistota se tedy netýkala nepředvídatelného rozhodování státu o výši sankce a jejím případného uplatnění, ale pouze toho, zda bude žalobkyni prokázán nepoctivý úmysl se všemi předvídatelnými důsledky či nikoli. Taková okolnost ovšem domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku délky řízení vyvrací (srov. NS sp. zn. 30 Cdo 4387/2015). I když se tedy jedná o sankci, určující rozdíl oproti trestněprávnímu řízení je právě v tom, že při trestním řízení je dotyčný subjekt v nejistotě ohledně trestu, a to co do výše trestu, tak i do druhu trestu, neboť v trestním řízení má soud širokou diskreční pravomoc. V trestním řízení je proto nejistota účastníka neporovnatelně významnější. Proto soud vyhodnotil význam řízení pro žalobkyni jako standardní (obdobně rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 147/2025 – 500, bod 29. a 30. odůvodnění), což je umocněno i tím, že žalobkyně je právnickou osobou, což snižuje osobní rozměr sporu. Pokud jde o nejistotu ohledně výše vyměřené daně, nejednalo se o například o spornou výkladovou otázku daňového práva či pouhou nedbalost, ale o úmyslné trestní podvodné jednání žalobkyně směřující k vyměření nižší DPH, než odpovídalo zákonu. Nejistota tedy opět nesměřovala do očekávání ohledně vyřešení nějaké sporné otázky, ale o očekávání, zda správce daně porušení zákona odhalí. Taková nejistota způsobená žalobkyní však přiměřené zadostiučinění nezakládá (viz shora uvedené rozhodnutí NS 30 Cdo 4387/2015).

32. Pokud žalobkyně význam daného řízení spojovala se vznikem značné škody, která jí byla údajně způsobena vydáním nezákonných a později zrušených zajišťovacích příkazů (viz bod 15. až 16. odůvodnění), k tomu soud uvádí následující. Žalobkyně specifikovala, že v důsledku nezákonných zajišťovacích příkazů a jejich následné exekuce byla v nejistotě ohledně poskytnutí dotace na výstavbu nového logistického centra a tedy ve výsledku v tom, zda bude moci takovou stavbu provést. Spatřovala úzkou souvislost mezi zajištěním daně v rámci podezření na krácení daně, které bylo následně prověřováno daňovou kontrolou a nejistotou ohledně realizace výstavby. Nalézací a vymáhací řízení přitom ve smyslu odškodňování pro nepřiměřenou délku řízení tvoří jeden celek. Jak bylo uvedeno v bodě 28. odůvodnění, rozhodné období posouzení odškodění žalobkyně za nepřiměřenou dobu trvání řízení bylo od 14. 12. 2015 až 25. 3. 2022. Zajišťovací a exekuční příkazy vydané v průběhu daňové kontroly do této doby spadají. Je ovšem nutné zdůraznit, že tvrzená výše škody nebyla v řízení sp. zn. 27 C 12/2022-70 prokázána a ani nepravomocné rozsudky na tom nic nemění, neboť oba byly odvolacím soudem zrušeny a tedy nemají žádné relevantní účinky (viz bod 17. odůvodnění). Soud považuje za významné pro posouzení této tvrzené obavy časovou osu jednání žalobkyně, kdy se v lednu, únoru a červnu 2015 (myšleno ve vztahu k předmětu tohoto řízení) dopustila úmyslného krácení daně z přidané hodnoty, dne 1. 12. 2015 požádala v rámci Název o dotaci ve výši 198 881 900 Kč a dne 7. 3. 2017 MPO rozhodlo o poskytnutí této dotace s tím, že poskytovatel byl oprávněn pozastavit platby v případě zahájení trestního řízení. Následně byla dotace odejmuta dne 15. 8. 2018 z důvodu odstoupení žalobkyně od realizace projektu. Soud má za to, že žalobkyně si musela být již při podání žádosti o dotaci vědoma svého úmyslného nekalého jednání v podobě krácení daně v rozsahu, který nepochybně hrozil trestním stíháním. Lze proto konstatovat, že žalobkyně byla již ke dni podání žádosti v nejistotě, zda bude odhalena její trestná činnost, se kterou je svázáno i případné odebrání dotace, o čemž byla žalobkyně informována dne 7. 3. 2017, kdy jí byla dotace přiznána. Nejistota o nutnosti vrácení dotace (nikoliv ohledně poskytnutí dotace, protože do doby jejího schválení nemohla mít žalobkyně jistotu, že ji vůbec obdrží), bez které nemohlo dojít k realizaci záměru žalobkyně, tak na straně žalobkyně nebyla vyvolána postupem žalované v rámci daňového řízení včetně zajišťovacích příkazů, ale primárně nezákonným jednáním žalobkyně, které podání žádosti přecházelo. Rovněž žalobkyni muselo být zřejmé, že v případě odhalení krácení daně bude daň doměřena, vyúčtováno penále a prostředky volné k realizaci stavebního záměru budou nutně směrovat k této úhradě (kam by ostatně za předpokladu chování žalobkyně v souladu se zákonem směřovaly) a nikoliv na výstavbu. Tvrzená nejistota navíc skončila dne 15. 8. 2018, kdy byla rozhodnutím MPO dotace odejmuta, tedy více než 3,5 roku před koncem celého řízení datovaným dne 25. 3. 2022. Soud proto tuto žalobkyní deklarovanou nejistotu neuznal jako důvodnou a zvyšující význam řízení pro žalobkyni. V této souvislosti je nutno přihlédnout i k tomu, že žalobkyni byla přiznána a vyplacena nezanedbatelná částka na úroku z neoprávněného jednání správce daně ve výši 13 418 342 Kč (bod 18. odůvodnění). Skutečnost, že žalobkyně takto podstatnou částku obdržela, je relevantní při úvaze, zda k dosažení přiměřené satisfakce je třeba ještě další, peněžité formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Soud si je vědom toho, že úrok z nesprávně stanovené daně podle § 254 daňového řádu představuje majetkovou kompenzaci (časovou hodnotu peněz) v situacích nezákonného stanovení daně, přičemž nenahrazuje nemajetkovou újmu podle OdpŠk a není lex specialis k § 31a tohoto zákona. Lze jej však zohlednit při volbě formy a případné výše satisfakce jako již poskytnuté plnění v širší kauze a jeho existence významně přispívá k celkovému vyvážení dopadů nepřiměřené délky řízení.

33. Ze shora uvedených důvodů soud neshledal porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a žalobu zamítl.

34. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci úspěšná, a proto jí náleží náhrada nákladů řízení v plné výši. Náklady řízení tvoří paušální náhrada za 4 úkony po 300 Kč (vyjádření ve věci 6 C 63/2022, 6 C 57/2022 a dvakrát ve věci 10 C 77/2022) a za 5 úkonů po 450 Kč (vyjádření ve věci 6 C 57/2022 ze dne 17. 7. 2025 a dvakrát příprava a účast na jednání v roce 2015) podle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), b) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Celkem 3 450 Kč. K výši paušální náhrady srov. rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, podle kterého jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Dále žalované náleží podle § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., vyhlášky č. 475/2024 Sb. a v souladu s předloženým technickým průkazem vozidla náhrada za cestovní výdaje ve výši 3 870 Kč za 2 cesty osobním automobilem z obec do obec a zpět dle následující tabulky. datum délka spotřeba l/km pohonné hmoty cena pohonných hmot náhrada za použití vozidla celkem 8. 7. 2025 233 km 7,0 BA 95 35,80 Kč 5,80 Kč 1 935 Kč 13. 11. 2025 233 km 7,0 BA 95 35,80 Kč 5,80 Kč 1 935 Kč Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení u podepsaného soudu. Rozhodoval by o něm Krajský soud v Hradci Králové. Nebude-li uložená povinnost splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.