1 C 172/2024

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 199 578,98 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 130 756,97 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se ohledně částky 68 822,01 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 7 337,86 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 12 590,45 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 202 546,84 Kč od 27. 4. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 631,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit jí částku 199 578,98 Kč s kapitalizovaným úrokem a s úrokem z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že jako poskytovatelka úvěru uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru – Konsolidace půjček č. , hodnota, . Na základě smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky a žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit dále úroky a poplatky. Žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 250 000 Kč, čerpání úvěru započalo dne 14. 10. 2020. Podle smluvních ujednání se žalovaná zavázala vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatky a úroky v pravidelných měsíčních splátkách po 3 372,49 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 119 243,03 Kč, žalobkyně použila úhradu na jistinu ve výši 54 791,02 Kč, na úroky částku 53 155,01 Kč a na poplatky 11 297 Kč. Žalobkyně nárokuje jistinu ve výši 195 208,98 Kč, poplatek za pojištění, vedení a zesplatnění účtu ve výši 1 670 Kč, sankční poplatky ve výši 2 700 Kč, smluvní úroky a úroky z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že při posouzení úvěruschopnosti žalované postupovala individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi schválenými ČNB a v souladu s principy obezřetného úvěrování. Žalobkyně vycházela při posouzení úvěruschopnosti žalované z deklarovaného čistého měsíčního příjmu žalované ve výši 23 229 Kč, když žalobkyně příjem ověřila z doloženého dokladu o příjmu, z čistého měsíčního příjmu domácnosti v částce 50 000 Kč, když vůči žalované je další člen domácnosti ve vztahu druh a družka, dále ze skutečnosti, že žalovaná vlastní dům nebo byt a na nákladech na bydlení se podílí ze 46,46 %, nemá žádnou vyživovací povinnost, výše externích splátek žalované činí 8 493 Kč měsíčně. Žalobkyně při přezkumu úvěruschopnosti žalované využila matematické modely výpočtů úvěruschopnosti schválené ČNB. Prvním modelem je matematický model výpočtu maximální měsíční splátky (MMS), kdy rozdíl čistého měsíčního příjmu žalované a součtu splátkových výdajů, životních nákladů a nákladů na bydlení žalované musí být větší nebo roven splátce požadovaného úvěru. Dále využila matematický model výpočtu ukazatelů DTI a DSTI podle platného doporučení ČNB k řízení rizik spojených s poskytováním retailových úvěrů nezajištěných rezidenční nemovitostí, kdy součet měsíčních splátek existujících úvěrových závazků žalované a měsíční splátky požadovaného úvěru/čistý měsíční příjem, musí být menší nebo roven procentuální výši určené podle interních pravidel žalobce s ohledem na doporučení ČNB. Žalobkyně tvrdí, že skutečnost, že žalovaná splácela svůj úvěr po dobu více než dva roky, svědčí o dostatečném posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaná je státní občankou Bulharska. Česká republika i Bulharsko jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaná měla v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.

4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu. Ze smlouvy o úvěru - Konsolidace půjček, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 13. 10. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 250 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit formou pravidelných měsíčních anuitních splátek po 3 372,49 Kč spolu s úhradou pojištění ve výši 334 Kč, tj. celkem částkou 3 706,49 Kč. Mezi účastníky byla sjednána výše úroků 8,9 % ročně, RPSN činilo 9,45 %, celkem se žalovaná zavázal uhradit částku 365 887,83 Kč s tím, že část prostředků ve výši 47 808,35 Kč byla odeslána ve prospěch účtu č. , č. účtu, na úplnou úhradu dluhu žalovaného vůči společnosti , právnická osoba, ., část prostředků ve výši 29 982,86 Kč byla odeslána ve prospěch účtu č. , č. účtu, na úplnou úhradu dluhu žalované vůči společnosti , právnická osoba, ., zbývající část jistiny byla převedena na běžný účet žalované.

5. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období měsíce října 2020 soud zjistil, že částka ve výši 172 208,79 Kč byla žalované převedena na účet dne 14. 10. 2020. Před uzavřením smlouvy byla žalovaná informována o spotřebitelském úvěru, jak vyplynulo z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná uhradila celkem 119 243,03 Kč a že žalobkyně použila z této částky částku ve výši 54 791,02 Kč na jistinu, částku 53 155,01 Kč na úroky a částku 11 297 Kč na poplatky, vyplývá z historie úvěrového účtu žalované. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 17. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně prohlásila úvěr z předmětné úvěrové smlouvy za splatný a vyzvala žalovanou k úhradě částky 1207 354,30 Kč do 1. 12. 2023. Z upomínky žalobkyně ze dne 28. 3. 2024 je zřejmé, že žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky 217 093,38 Kč.

6. Ze žádosti žalované o úvěr – Konsolidaci půjček ze dne 13. 10. 2024 je zřejmé, že žalovaná požádala žalobkyni o úvěr ve výši 250 000 Kč, v žádosti uvedla, že její průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce činí 23 229 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti 50 000 Kč, přičemž uvedla, že v domácnosti je jen jeden zdroj příjmů. Pokud jde o výdaje, uvedla, že ostatní nezbytné měsíční náklady činí 0 Kč, nemá žádné vyživovací povinnosti, a doložila potvrzení o příjmu, kterým je potvrzení zaměstnavatele , právnická osoba, ze dne 13. 10. 2020, z něhož je zřejmé, že čistý průměrný měsíční příjem žalovaného za předchozí 3 měsíce činil 23 228,67 Kč. U tohoto zaměstnavatele žalovaná pracovala na základě pracovní smlouvy uzavřené na neurčito. Žalovaná dále uvedla, že má závazek vůči společnosti , právnická osoba, . v nesplacené výši 47 808,35 Kč s měsíční splátkou 4 024 Kč a ve výši 29 982,86 Kč s měsíční splátkou 1 810 Kč.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

9. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně zkoumala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně ověřovala oproti údajům, které sdělovala žalovaná před uzavřením smlouvy pouze výši jejího čistého měsíčního příjmu, která byla ověřena z potvrzení zaměstnavatele o příjmu, a to ve výši 23 228,67 Kč za poslední tři předcházející měsíce. Žalobkyně popsala, že provedla kontrolu ve veřejných databázích a použila při přezkumu úvěruschopnosti žalované matematické modely. Z tabulky, z níž žalobkyně vycházela při šetření úvěruschopnosti žalované je zřejmé, že žalobkyně vycházela z jejího čistého měsíčního příjmu 23 229 Kč s tím, že se jedná o příjem vyplývající z pracovního poměru na dobu neurčitou, dále v ní bylo uvedeno, že počet zdrojů příjmů je jeden a čistý měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč. Dále byl rozveden podíl žalované na nákladech na bydlení. Žalobkyně dále zohlednila při zkoumání úvěruschopnosti výši externích plátek ve výši 8 493 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že řádně zkoumala výši jakýchkoli výdajů žalované, když nevycházela z jejích konkrétních výdajů, nýbrž vycházela pouze z matematických modelů, částky životního minima a z normativních nákladů na bydlení a ohledně výše výdajů na bydlení vycházela z tvrzení žalované, že se podílí v určitém poměru na těchto výdajích, aniž by tyto výdaje však byly blíže specifikovány. Žalobkyně vycházela z celkového příjmu domácnosti 50 000 Kč, ačkoliv nebyly tvrzeny ani prokázány žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že by v domácnosti byl vedle příjmu žalovaného další příjem, který by v součtu s příjmem žalované představoval částku 50 000 Kč měsíčně. V samotné žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že v domácnosti je pouze jeden zdroj příjmu, a doložila, že se jedná o příjem ze zaměstnání ve výši 23 229 Kč měsíčně. Rozporem v samotné žádosti o úvěr spočívající v čistém příjmu domácnosti, který byl uveden ve více než v dvojnásobné výši oproti jedinému tvrzenému a doloženému příjmu, se žalobkyně nijak nezabývala a vycházela z částky příjmu domácnosti. Jelikož se žalobkyně se z nařízeného ústního jednání řádně a včas omluvila a neúčastnila se jej, nebylo možné ji poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit a předložit k prokázání těchto skutečností důkazy ve smyslu § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

10. Vzhledem k výše uvedenému soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované jakožto spotřebitele před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně sice poukazovala na to, že postupovala s odbornou péčí s tím, že poskytovatelům úvěrů neukládá směrnice číslo 2014/17/EU povinnost systematicky ověřovat pravost informací osvědčujících příjmy a výdaje spotřebitele, které tento sám poskytl, a že přezkum úvěruschopnosti žadatele o úvěr představuje povinnost poskytovatele provést tento přezkum v přiměřené míře s tím, že žalobkyně použila matematické modely. Soud uvádí, že k tomu, aby matematický model mohl být přesvědčivý a vypovídající o schopnosti konkrétního žadatele o úvěr takový úvěr splácet, je nezbytné do něj vložit odpovídající údaje. V situaci, kdy se žalobkyně řádně nezabývá příjmy a výdaji konkrétního žadatele, o úvěr, zde žalované, nelze takovým matematickým modelem zjistit vypovídající hodnoty, zda žalovaná je schopna úvěr splácet, či nikoli. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, podle něhož dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou objektivně nedoložené údaje získané jen od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit s tím, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoli však pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích. Za situace, kdy žalobkyně vycházela pouze z výdajů vyplývající ze statistických databází a z předpisů o životním a existenčním minimu, a současně vycházela z ničím nepodložené výši příjmu domácnosti žalované, nesplnila povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru.

11. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí a s odbornou péčí ověřila schopnost žalované splácet daný úvěr, a proto je smlouva pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. Za této situace je žalovaná, jakožto spotřebitel podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). Žalobkyně jakožto poskytovatelka úvěru má tedy právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky apod. Žalované byla poskytnuta žalobkyní částka 250 000 Kč, žalovaná je proto povinna poskytnuté finanční prostředky po odečtení toho, co na základě úvěrové smlouvy uhradila, žalobkyni vrátit jakožto dlužnou jistinu, a proto soud žalobě jako důvodné vyhověl co do částky 130 756,97 Kč (250 000 – 119 243,03). Naproti tomu soud ohledně částky 68 822,01 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou, ohledně níž bylo žalobě vyhověno, a ohledně kapitalizovaných úroků, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vznikají věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

12. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, zůstala v řízení zcela pasivní. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („o jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ze dne 12. 12. 2019). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že je důvodné určit zvláštní formu splatnosti (např. splácení ve splátkách, konkrétní výši splátek, delší dobu splatnosti apod.) má dlužník. Žalovaná, přestože byla řádně a včas předvolána, se k jednání nedostavila, a proto jí soud podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. nemohl poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit a předložit k prokázání těchto skutečností důkazy. Ohledně osoby žalované nebyly provedeny žádné důkazy svědčící o tom, že by se nebyla schopna živit prací. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši jistiny, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 3 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. K ochraně práva žalobkyně na řádné a včasné uspokojení přiznaného peněžitého nároku soud umožnil splácení dlužné jistiny pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že žalovaná nezaplatí řádně a včas byť jedinou splátku, stane se splatnou celá částka.

13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, neboť žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná. Náklady řízení tvoří odměna za zastoupení žalobkyně ve výši 27 300 Kč, která byla stanovena dle § 7 bodu 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., v účinném znění (dále jen „advokátní tarif), dále se jedná o tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, to vše za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a výzva k plnění). Náklady řízení tedy představují součet shora uvedených částek (27 300 + 900), vše zvýšené o náhradu za DPH ve výši 21 % v souladu s ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH, a soudní poplatek ve výši 7 984 Kč. Celkem tak náklady řízení činí částku ve výši 42 106 Kč. Za situace, kdy žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 65 % a neúspěšná v rozsahu 35 % se rozdíl mezi procentním vyjádřením úspěchu a neúspěchu ve věci rovná 30 %. S ohledem na shora uvedené soud mohl přiznat žalobkyni na náhradě nákladů řízení toliko 30 % z výše uvedené částky, tedy částku ve výši 12 613,80 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).