1 C 94/2025

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 97 706,46 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinen zaplatit žalobkyni částku 71 103 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 26 603,46 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 15 301,90 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 94 999,31 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 2 721,70 Kč, úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 97 706,46 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit jí částku 97 706,46 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdí, že se žalovanou dne 24. 5. 2023 uzavřela smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“) prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně, které je obdobou internetového bankovnictví. Totožnost žalované byla ověřena oproti platným dokladům. Žalovaná smlouvu podepsala SMS kódem zaslaným jí na její verifikované telefonní číslo. Účastníci sjednali výši úvěrového rámce 30 000 Kč, úvěr se žalovaná zavázala splácet měsíčně v pravidelných splátkách ve výši 3,18 % z úvěrového rámce, tj. 955 Kč se splatností ke každému 20. dni v měsíci. Následně dne 4. 6. 2023 požádala žalovaná o navýšení úvěrového rámce na částku 31 000 Kč, výše měsíční splátky byla vypočtena na 986 Kč. Dne 5. 6. 2023 požádala o navýšení úvěrového rámce na 60 000 Kč, kdy výše měsíční splátky byla vypočtena na 1 909 Kč, dne 20. 6. 2023 pak žalovaná požádala o navýšení úvěrového rámce na 90 000 Kč, výše měsíční splátky byla stanovena na 2 864 Kč. Nakonec požádala žalovaná o navýšení úvěrového rámce na částku 95 000 Kč dne 15. 10. 2023, výše měsíční splátky byla vypočtena na 3 023 Kč. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaná načerpala celkem 99 683 Kč a uhradila 28 580 Kč. Žalovaná porušila svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, proto žalobkyně dle 7.1 Úvěrových podmínek (dále jen „ÚP“) úvěr zesplatnila a požadovala okamžité zaplacení celé dlužné částky ke dni 9. 8. 2024. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny ve výši 94 999,31 Kč, poplatků ve výši 807,15 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč.

2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalované úvěr splácet žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že žalobkyně naplňuje svou zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, pro jehož účely je využíván statistický model, který posuzuje příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumává několik podstatných ukazatelů, jimiž jsou rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro předcházení předlužení zajišťuje žalobkyně kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (MLS), který je vypočítáván vždy jak na klienta, tak i na jeho domácnost. Do výpočtu MLS klienta se započítávají částky životních minim klienta a ev. jím vyživovaných dětí (poměrné části), spolu se splátkovou zátěží klienta, včetně splátky schváleného úvěru. Do výpočtu MLS domácnosti se vedle splátky schváleného úvěru započítává vyšší z níže uvedených dvou hodnot, které věřitel mezi sebou vzájemně porovná. První hodnotou jsou minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, což je statistický údaj obsahující součet životních minim členů domácnosti, splátky žadatele a očekávané minimální náklady na bydlení stanovené kontrolovanou osobou normativně pevně daným výpočtem založeným na statistických datech publikovaných Českým statistickým úřadem a Ministerstvem práce a sociálních věcí, který vychází z počtu osob v domácnosti, včetně vyživovaných dětí a velikosti obce. Druhou hodnotou jsou celkové pravidelné měsíční výdaje celé domácnosti, což je údaj deklarovaný klientem v rámci žádosti o úvěr obsahující součet výdajů domácnosti na bydlení, splátek klienta a ostatních členů domácnosti a dalších pravidelných nákladů spojených se zdravotní péčí, cestováním do zaměstnání atd. Tyto dva výpočty se porovnají a využije se ten MLS, který je nižší. Žalobkyně tvrdila, že při výpočtu MLS žalované ke Smlouvě vycházela z jejího příjmu 17 000 Kč, životního minima ve výši 4 860 Kč, z výše splátek jiným společnostem 6 922 Kč, výše splátky schváleného úvěru činila 955 Kč a zbývající MLS žalované tak dosahovala 4 263 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti žalované vycházela žalobkyně z příjmu žalované 17 000 Kč, z příjmu ostatních členů domácnosti 0 Kč, z výše splátek 6 922 Kč, z normativních nákladů na bydlení ve výši 3 230 Kč a z životního minima členů domácnosti 4 860 Kč. Při měsíční splátce úvěru ve výši 955 Kč učinila žalobkyně závěr, že zbývající MLS domácnosti dosahoval 1 033 Kč. Dále žalobkyně provedla šetření v rejstřících NRKI, SOLUS, CEE a ISIR. Žalobkyně dále uvedla, že příjem a výdaje žalované ověřovala oproti vyžádaným výpisům z účtu žalované, a to za období od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023 a při dodacích k Smlouvě dále oproti výpisu z účtu žalované za měsíc květen 2023.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy , datum, č. 7305165289, kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovanou (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 30 000 Kč. Totožnost žalované byla ověřena oproti občanského průkazu, žalovaná uzavřela Smlouvu formou komunikace na dálku prostřednictvím SMS kódu, a to prostřednictvím mobilního telefonu. Vzhledem ke skutečnosti, že totožnost žalované byla ověřována předložením občanského průkazu, a že čerpané finanční prostředky dle Smlouvy byly žalované poukázány na její účet, jak soud zjistil ze sdělení , právnická osoba, . ve spojení s výpisy z účtu, zamítl soud jako nadbytečný návrh na provedení důkazů dotazem na telefonní operátory ohledně majitele telefonního čísla, z něhož byl zasílán podpisový kód. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách s minimální výší 3,182 % z dlužné částky, minimálně 955 Kč. Úrok činil 25,9 % ročně, RPSN činila 29,2 % ročně. Součástí Smlouvy jsou Úvěrové podmínky, podle čl. 7.1 ÚP je pro případ nezaplacení jakékoli splátky řádně a včas žadatel povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Z níže uvedených dodatků ke Smlouvě soud zjistil, že účastníci se opakovaně dohodli na zvýšení úvěrového rámce. Jedná se o dodatky ze dne 4. 6. 2023, jímž byl zvýšen úvěrový rámec na 31 000 Kč při výši měsíční splátky 986 Kč, ze dne 5. 6. 2023 na částku 60 000 Kč při minimální splátce 1 909 Kč, ze dne 20. 6. 2023 na částku 90 000 Kč při minimální měsíční splátce 2 864 Kč a dodatkem ze dne 15. 10. 2023 byl zvýšen úvěrový rámec na částku 95 000 Kč při minimální měsíční splátce 3 023 Kč. Skutečnost, že žalobkyně poskytla žalované celkem částku 99 683 Kč vyplývá z transakční historie Smlouvy a z výpisů z účtu žalované, stejně tak jako celková úhrada žalovanou ve výši 28 580 Kč. Žalobkyně zesplatnila úvěr a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné splátky ve výši 106 810,81 Kč do 14 dnů dopisem ze dne 9. 8. 2024. Z listinných důkazů, které byly v řízení provedeny a nebyly výslovně v odůvodnění rozsudku uvedeny, nebyla učiněna žádná ve věci významná skutková zjištění.

5. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

8. Soud se tedy zabýval tím, žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. K prokázání tvrzení, že žalobkyně řádně před uzavřením úvěrové smlouvy posuzovala schopnost žalované daný úvěr splácet, navrhla žalobkyně metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta, kartu klienta, úvěrovou zprávu a výpisy z účtu žalované. V metodice žalobkyně obecně vysvětluje, že úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzuje podle kreditního skóre s využitím statistického modelu, výstupem je limit nejvyšší měsíční splátky, kterou je klient (žalovaná) schopen hradit. Údaje, z nichž žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalované vycházela, jsou zaznamenány v kartě klienta, z níž je zřejmé, že žalobkyně vycházela z toho, že příjem žalovaného dosahuje částky 17 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 0 Kč měsíčně, žije ve vlastním domě, nemá žádné nezletilé děti, měsíční výdaje domácnosti dle žádosti dosahují 4 500 Kč. Z úvěrové zprávy vyplynulo, že žalobkyně provedla lustraci žalované v registru NRKI. Žalobkyně ověřila výši příjmu žalované, u prvotní Smlouvy i u dodatků ke Smlouvě z výpisů z účtu (vyjma k dodatku z 15. 10. 2023, když poslední výpis z účtu je za období do 31. 5. 2023. Mzda žalované se pohybovala od 15 053 Kč v měsíci březnu do 17 564 Kč v měsíci únoru. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala i výši výdajů žalované podle výpisů z účtu. Z přiložených výpisů z účtu žalované za období do 1. 1. 2023 do 31. 5. 2023 vyplývá, že v každém kalendářním měsíci za uvedené období byly odchozí platby vyšší než příchozí, kromě měsíce května 2023, kde do příchozích plateb byl zahrnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Přestože z předložených výpisů z účtu žalované je zřejmé, že odchozí platby se pohybovaly v desítkách tisíc (od 20 572,66 Kč v měsíci březnu 2023 po 42 982,79 Kč v měsíci květnu 2023), při výpočtu MLS žalobkyně vycházela pouze z normativních výdajů žalované na bydlení a živobytí, konkrétně z částky 4 860 Kč jako životní minimum žalované v případě určení MLS klienta a v případě MLS domácnosti k této částce připočetla dále normativní náklady na bydlení ve výši 3 230 Kč. Za situace, kdy z výpisů z účtů žalované jednoznačně vyplývalo, že takto stanovené náklady neodpovídají výši skutečných výdajů žalované, při již vysokém splátkovém zatížení před uzavřením Smlouvy ve výši 6 922 Kč při příjmu 17 000 Kč, kdy samotné splátky žalované před uzavřením Smlouvy spotřebovaly téměř 41 % příjmu žalované, je zřejmé, že žalobkyně neposuzovala schopnost žalované řádně. Namísto toho, aby při posuzování vycházela z výše výdajů žalované vyplývající z předložených výpisů z účtu, vycházela žalobkyně vedle splátek jen z životního minima a normativních nákladů na bydlení. Přestože zcela zřejmě všechny odchozí platby nepředstavovaly nezbytné výdaje žalované, je nepochybné, že její reálné pravidelné nezbytné výdaje na bydlení, jídlo, hygienu, cesty do zaměstnání apod. byly vyšší než normativní náklady. Již ze skutečnosti, že v případě MLS domácnosti, které je nižší, a proto bylo dle žalobkyně použito, když dosahovalo částky 1 033 Kč, vyplývá, že žalované mělo při započítání nezbytných (normativních) nákladů na živobytí a bydlení, dosavadních splátek a splátky úvěru dle Smlouvy v původním znění, zbýt 1 033 Kč. Již takto nízká výše měla vést žalobkyně k maximální pečlivosti při posuzování úvěruschopnosti žalované. Při uzavírání doplňku ze dne 5. 6. 2023 již byla pravidelná měsíční splátka stanovena na 1 909 Kč, žalované by tak zbývala již jen částka 79 Kč a při následném zvýšení úvěrového rámce na částku 90 000 Kč a 95 000 Kč již výše splátek přesahovala zbývající MLS poměrně výrazně (o 864 Kč a 1 035 Kč).

9. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně ověřovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Žalobkyně provedla šetření v insolvenčním rejstříku a dalších registrech, dále ověřila výši tvrzených příjmů žalovaného, a přestože si vyžádala od žalované výpisy z účtu, ověřila podle nich pouze příjmy žalované, nikoli výdaje. Přestože žalovaná předložila výpisy z účtu, z nichž vyplývaly vysoké výdaje, žalobkyně tyto výdaje nezohlednila v rámci posuzování úvěruschopnosti a vycházela pouze z normativních výdajů, které neodrážely skutečnou výši výdajů žalované. Žalobkyně proto řádně nevyhodnotila, zda žalovaná bude či nebude schopna daný úvěr řádně splácet. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Pro úplnost soud uvádí, že skutečnost, že žalobkyně použila pro posouzení schopnosti žalované úvěr splácet statistický model, nemá na závěr soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalované vliv, neboť za situace, kdy model počítá s nesprávnými vstupními údaji, nemá potřebnou vypovídací hodnotu pro daný konkrétní případ. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná.

10. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru ve znění příslušných dodatků je pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

11. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky, smluvní pokutu apod. Žalované byla poskytnuta částka 99 683 Kč, žalovaná uhradila částku 28 580 Kč, a je proto povinna zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 71 103 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 26 603,46 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou 97 706,46 Kč a částkou 71 103 Kč a ohledně úroků. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

12. Ze zprávy příslušného úřadu práce vyplývá, že žalovaná není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, není vedena v evidenci žadatelů o nepojistné sociální dávky. Ze sdělení Územní správy sociálního zabezpečení pro Jihočeský kraj, Plzeňský kraj a Karlovarský kraj soud zjistil, že žalovaná není poživatelem důchodu, je vedena jako pečující osoba na dávce příspěvek na péči. Nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že žalovaná není schopna pracovat. Soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná je v produktivním věku, avšak je pečující osobou příjemce příspěvku na péči, proto odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaná zpozdí s úhradou byť jediné splátky, může věřitel vůči žalované uplatnit zesplatnění celého plnění.

13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Soud vychází ze specifické povahy řízení úpravy poměrů dle § 86 a 87 o spotřebitelském úvěru, kdy v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či její částipodle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka nelze vůbec uvažovat (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.