6 C 233/2024

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Potužníkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 42 815,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 18 483,50 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 24 332 Kčs kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 243,57 Kčs kapitalizovaným úrokem ve výši 1 267,89 Kčse zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 962,15 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacenís úrokem ve výši 18,47 % ročně z částky 24 962,15 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacenízamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaný byl povinen zaplatit jí 42 815,50 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy uzavřené mezi ním a společností , právnická osoba, dne 23. 10. 2022 o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž mu byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se je zavázal uhradit, včetně poplatků a dohodnutých úroků, tedy částku v celkové výši 54 332 Kč v 52 týdenních splátkách po 1 045 Kč. Před uzavřením smlouvy poskytovatel úvěru s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovanou půjčku splácet, zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto ověřoval oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a tyto údaje byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v této listině mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední tři měsíce, předcházející žádosti a nájemní či podnájemní smlouva. Žalovaný neplnil podmínky řádně a včas a na této smlouvě uhradil pouze 11 516,50 Kč, přičemž pohledávka z této smlouvy pak byla následně postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn, avšak dlužnou částku ani přes výzvu neuhradil.

2. Žalobkyně ještě sdílí názor, že pokud poskytovatel úvěru při uzavření předmětné smlouvy postupoval tak, že pouze ověřoval příslušné informace dle předložených dokladů žadatele o půjčku, jedná se o zcela dostačující a vyhovující postup k požadavkům zákona, jak rozhodl i Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, podle nějž stačí, že „listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jako věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, takže odvolací soud nemá důvodu o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat, přičemž toto z hlediska § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. postačuje“.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 23. 10. 2022 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 30 000 Kč, na základě níž se žalovaný zavázal uhradit celkových 52 408 Kč v 52 splátkách po 1 045 Kč. Ze zákaznické karty žádost o spotřebitelský úvěr z téhož dne bylo zjištěno, že byly zjišťovány údaje o žalovaném a to tak, že druh bydlení, který používá, je nájemní poměr, žalovaný je základního vzdělání, svobodný, účelem úvěru je vybavení domácnosti a zdrojem příjmů je plný úvazek v zaměstnaneckém poměru , právnická osoba, s čistým příjmem 15 200 Kč ověřený pracovní smlouvou s tím, že odhadované měsíční výdaje jsou 3 000 Kč. Z tabulky umoření k této smlouvě pak bylo zjištěno, že žalovaný na ní uhradil celkových 11 516,50 Kč.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 bylo zjištěno, že pohledávka z této smlouvy za žalovaným byla společností , právnická osoba, postoupena na žalovaného. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024, včetně podacího lístku, bylo zjištěno, že žalovaný byl o tomto postoupení vyrozuměn, přičemž z předžalobní výzvy z 22. 5. 2024, včetně podacího lístku bylo zjištěno, že žalovaný ještě před podáním žaloby byl vyzýván k úhradě dlužné částky žalobkyni. Žalovaný neprokázal, že by něco žalobkyni uhradil.

5. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

6. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména podle písm. a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle písm. b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Předně soud zkoumal způsob, jakým bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Nutno předestřít, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.), tedy poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (Důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr, přičemž věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39).

11. I přestože žalobkyně tvrdí, že úvěruschopnost žalovaného byla dovozena z údajů jím uvedených v žádosti o úvěr vyplněné v zákaznické kartě a její právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, na základě čehož byl dovozen názor, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná, musí soud konstatovat, že poskytovatel úvěru své povinnosti stanovené v citovaném ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedostal. Jediným důkazem, který by měl prokázat tuto skutečnost, že právě předmětná zákaznická karta, v níž je uvedeno, že příjem žadatele byl doložen pracovní smlouvou z období předcházejícím poskytnutí úvěru, která však soudu předložena nebyla, a to ani po poučení ze strany soudu podle § 118a) odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat podle § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru poměry dlužníka před uzavřením předmětné smlouvy a označit všechny důkazy o tom, že to tak bylo provedeno s tím, že v opačném případě se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení, potažmo tedy neúspěchu ve věci. Pokud žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020 čj. 5 Co 231/2020-97, soud zde zdůrazňuje, že ani v zákaznické kartě zmíněná pracovní smlouva nebyla doloženy, ale navíc i to, že se jednalo o jedinou listinu, kterou mohl poskytovatel úvěru ohledně poměrů žalovaného vůbec zkoumat, aniž by navíc vůbec zjišťoval či ověřoval otázku výdajů žalovaného, když v rozporu se žalobou, kde uvádí, že byly k této otázce předloženy zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce, či nájemní smlouva, vůbec ani ze zákaznické karty (kromě pracovní smlouvy) nevyplývá, natož, aby byly v řízení předloženy. Soud zde ještě navíc odkazuje na ediční povinnost stanovenou přímo v samotném zákoně o spotřebitelském úvěru, a to v § 78 odst. 2, na jehož základě poskytovatel při plnění povinnosti uchovává nejen smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale rovněž dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze. Podle odst. 4. tohoto ustanovení poskytovatel a sprostředkovatel uchovává tyto dokumenty a záznamy po dobu nejméně pěti let, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. S ohledem na povinnosti stanovení přímo ve shora uvedeném ustanovení by tedy soudu tato dokumentace měla být žalobkyní nejen uchována, ale rovněž soudu předložena jako důkaz, na jehož základě by měl soud přinejmenším za prokázané, že informace tvrzené žalovaným byly alespoň nějakým způsobem prověřovány. Žádné okolnosti však nenasvědčují tomu, že by právní předchůdkyní žalobkyně byla dosažena odborná péče, když žalobkyně nemá k dispozici ani základní dokumenty, které příjem uvedený žalovaným dokládají, a navíc bylo zcela rezignováno na zjišťování výdajů žalovaného a dalších rodinných a finančních poměrů, natož aby došlo k aktivnímu zjišťování informací, na základě nichž by byla prověřena tvrzení žalovaného. Tím tedy došlo k porušení povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru v důsledku čehož shledal soud neplatnost smlouvy uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalovaným dne 4. 4. 2022.

12. Pokud tedy bylo v řízení prokázáno, že shora uvedená společnost poskytla žalovanému částku 30 000 Kč v souvislosti s uzavřením shora citované smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 23.10.2022 a žalovaný na ní uhradil pouze 11 516,50 Kč, vznikla žalovanému povinnost zaplatit nevrácenou jistinu, tedy částku 18 483,50 Kč za situace, kdy došlo k postoupení nároku z předmětné smlouvy na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 a následujících o. z. a žalovaný byl o tomto postoupení řádně vyrozuměn. Soud tedy považuje v této části žalobu za důvodnou a v tomto rozsahu jí vyhověl. Jelikož žalovaný převzal plnění ze spotřebitelského úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v době přiměřené jeho možnostem, když se jedná o ustanovení, které představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároku z neplatně uzavřené smlouvy. Jelikož žalovaný se neúčastnil řízení a ani z obsahu spisu nešlo dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly jeho aktuální možnosti a schopnosti splatit dlužnou částku, soud vycházel z naposledy zjištěného výdělku žalovaného v době uzavření předmětné smlouvy a vzhledem k jeho výši ve vztahu k výši průměrného výdělku a životního minima v ČR stanovil jako dostačující k úhradě dobu 30 dnů.

13. Pokud se žalobkyně domáhala ještě úhrady zbývajících 24 332 Kč, včetně zákonných úroků z prodlení a smluvených úroků nad rámec výše poskytnutého úvěru, považuje soud ve zbývající části žalobu za nedůvodnou, neboť žalovaný ve smyslu citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je povinen uhradit pouze nesplacenou jistinu, přičemž soud odkazuje na konkrétní účel citovaného ustanovení, kterým kromě ochrany spotřebitele je postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr, zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, tedy soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 3675/2021). Soud proto ve zbývající části žalobu zamítl.

14. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel u ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, a to co do 43 %, neúspěšná byla v co do 52 %, tedy žalovanému vznikl nárok na úhradu 14 % svých nákladů řízení jako rozdíl mezi jeho úspěchem a neúspěchem. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný a žádné náklady spojené s ním mu nevznikly, soud proto o nich rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.