9 C 194/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 81 359,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 37 726,08 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 43 633,12 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 119,55 Kč, úrokem ve výši 29,91 % ročně z částky 70 000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 140,25 Kč a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 70 900 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 30. 5. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 81 359,20 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 140,25 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 70 900 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 10 119,55 Kč a úrokem ve výši 29,91 % ročně z částky 70 000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným dne 6. 9. 2022. Žalobkyně tvrdila, že na základě zmíněné smlouvy bylo žalovanému umožněno čerpat bezúčelový úvěr až do výše 70 000 Kč Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem splácet v minimální měsíční splátce. Úvěr čerpal v souladu se smlouvou. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svých závazků, úvěr byl proto ke dni 8. 8. 2023 zesplatněn. Celkem na svůj dluh právnímu předchůdci žalobkyně uhradil 32 273,92 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024, od podpisu smlouvy o postoupení pohledávek neuhradil žalovaný na svůj dluh ničeho. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky, avšak bezúspěšně. Žalovaná částka 81 359,20 Kč sestává z dlužné jistiny ve výši 70 000 Kč, dlužného poplatku ve výši 900 Kč a dlužného úroku z jistiny do zesplatnění ve výši 10 459,20 Kč. Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný úrok ve výši 29,91 % ročně z jistiny od 9. 8. 2023 do 29. 1. 2024 ve výši 10 119,55 Kč, úrok ve výši 29,91 % ročně z částky 70 000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrokem z prodlení z aktuální dlužné částky od 9. 8. 2023 do 29. 1. 2024 ve výši 5 140,25 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 70 900 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení.

2. Při jednání dne 16. 10. 2024 zástupce žalobkyně na podané žalobě setrval. Žalovaný, ač řádně a včas k jednání předvolán, se bez omluvy nedostavil, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně dne 6. 9. 2022, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč, a to ve prospěch bankovního účtu č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem splácet minimální měsíční platbou, a to do doby úplného uhrazení celkové dlužné částky s tím, že výše splátky bude žalovanému sdělena každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb. Úrok byl sjednán ve výši 48 % ročně. V bodu 8.4. smlouvy byl sjednán poplatek za každou upomínku ve výši 300 Kč.

4. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 1. 3. 2022 do 3. 9. 2022 bylo zjištěno, že průměrný čistý měsíční výdělek žalovaného včetně vyplacených nemocenských dávek v tomto období činil 36 755 Kč. Žalovaný pravidelně čerpal zápůjčky a úvěry, ve zmiňovaném období se jednalo o celkovou částku 147 200 Kč.

5. Z denní historie ke shora uvedené smlouvě o úvěru bylo zjištěno, že žalovaný na svůj dluh z této smlouvy uhradil celkem 32 273,92 Kč.

6. Z dopisu ze dne 24. 7. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky 14 979,90 Kč. Zároveň ho upozornil na možnost zesplatnění jeho dluhu.

7. Ze zprávy , právnická osoba, . ze dne 23. 7. 2024 bylo zjištěno, že na účet žalovaného č. , č. účtu, byla dne 6. 9. 2022 z účtu právního předchůdce žalobce připsána částka 70 000 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 a ze seznamu postupovaných pohledávek bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni.

9. Z dopisu ze dne 29. 1. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení své pohledávky za žalovaným ze shora uvedené smlouvy o úvěru na žalobkyni. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva odeslána žalovanému dne 20. 2. 2024.

10. Z předžalobní výzvy z 30. 4. 2024 soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru a upozornil žalovaného na to, že v případě neuhrazení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva odeslána žalovanému téhož dne.

11. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Právní předchůdce žalobkyně poskytl na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 6. 9. 2022 žalovanému téhož dne bezhotovostní formou převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě peněžní prostředky v celkové výši 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedené prostředky právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu s úrokem ve výši 48 % ročně formou minimálních měsíčních plateb s tím, že výše splátky bude žalovanému sdělena každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb. Na svůj dluh uhradil celkem 32 273,92 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na současnou žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. Zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 30. 4. 2024.

12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál, neboť si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.

17. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru, resp. jeho právního nástupce. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

18. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

19. V posuzované věci žalobkyně doložila výpis z účtu žalovaného za období od 1. 3 2022 do 3. 9. 2022, žádné jediný důkazy, který by svědčily o tom, že před uzavřením smlouvy o úvěru byla právním předchůdcem žalobkyně ověřována schopnost žalovaného tento úvěr splatit, doloženy nebyly. Toto neučinila ani na základě poučení, které jí soud poskytl v souladu s § 118a o. s. ř. K výzvě soudu doložila právě výše uvedený výpis z účtu žalovaného, ze kterého vyplývá, že žalovaný si sjednává velké množství zápůjček a úvěrů, ve zmiňované době, tedy za šest měsíců, tímto načerpal 147 200 Kč. Dále tvrdila, že při posouzení úvěruschopnosti vzal právní předchůdce žalobkyně v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů a zkontroloval bonitu a udržitelnost příjmů žalovaného. Tato svá tvrzení však ničím nepodložila. Za této situace soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ve vztahu k prokázání splnění povinnosti právního předchůdce žalobkyně obsažené v § 86 odst. 1 ZSÚ. Předmětnou smlouvu o úvěru tedy bylo nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ. K této neplatnosti soud v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ přihlédl z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného.

20. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradil celkem 32 273,92 Kč, k úhradě tak zbývá 37 726,08 Kč (70 000 – 32 273,92 = 37 726,08). Soud tedy uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni zbývající část dlužné jistiny úvěru ve výši 37 726,08 Kč, přičemž mu v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k dikci § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč, neboť má za to, že by nebylo v možnostech žalovaného uhradit celou dlužnou částku najednou, když zjevně nebyl schopen řádně splatit ani úvěr poskytnutý právním předchůdcem žalobkyně. Soud si je vědom toho, že v zásadě by měl postavit najisto, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného a v jaké době by tedy měl být žalovaný reálně schopen dlužnou jistinu úvěru žalobkyni vrátit. Žalovaný byl však po celou dobu řízení zcela nečinným a se soudem nekomunikoval. Soud má za to, že splátkový kalendář, který žalovanému určil, je přiměřený okolnostem řešené věci, tedy na jedné straně výši dlužné částky, na straně druhé možnostem a schopnostem žalovaného, v jehož silách by podle názoru soudu nepochybně mělo být hradit měsíčně splátku ve výši 500 Kč.

21. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 43 633,12 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku II. tohoto rozsudku, soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to i ve vztahu k žalobkyní požadovanému úroku z prodlení. Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je totiž mimo jiné i to, že soud tímto rozhodnutím nově stanoví lhůtu splatnosti dlužné jistiny úvěru tak, aby tato odpovídala ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ, tedy možnostem žalovaného jeho dluh žalobkyni splatit. Za této situace přitom nelze uvažovat o tom, že by se již žalovaný ocitl v prodlení, neboť doposud nenastala splatnost ani první soudem stanovené splátky jistiny úvěru. Žalobkyni tedy logicky nárok na zaplacení úroku z prodlení dosud nemohl vzniknout (srov. § 1970 o. z.).

22. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení 81 359,20 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 37 726,08 Kč, naopak co do částky 43 633,12 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně byla úspěšná co do 46 %, žalovaný co do 54 %, poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je tedy prakticky shodný. S ohledem na tuto skutečnost, rozhodl soud v otázce náhrady nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).