8 C 98/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Vaňkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 138 978,38 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 122 525 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 16 453,38 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 18 966,20 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 21 759,53 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 138 978,38 Kč od 1. 5. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 20,99 % ročně z částky 137 034,38 Kč od 1. 5. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 30 873 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, . s žalovaným uzavřel dne , Anonymizováno, smlouvu o úvěru na základě které poskytl žalovanému částku ve výši 124 025 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu se smluvním úrokem. Svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas nedodržel, a proto právní předchůdce žalobkyně v souladu se smlouvou prohlásil celý úvěr za okamžitě splatný ke dni 29. 5. 2024. Ani přes opakované výzvy žalovaný do dnešního dne dlužnou částku neuhradil.

2. Podepsaný soud v dané věci vydal elektronický platební rozkaz dne 20. 5. 2025, č. j. EPR 135268/2025-8, proti které podal žalovaný včas odpor. V něm uvedl, že nárok žalobkyně neuznává. Úvěrovou smlouvu považuje za absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost posoudit s odbornou péčí jeho úvěruschopnost. Nevybavuje si, že by právní předchůdce žalobkyně zkoumal a ověřoval jeho výdaje. Měl veden účet, který býval spíše v záporných číslech. Při sjednávání úvěru muselo být právnímu předchůdci žalobkyně zřejmé, že má ještě další nebankovní úvěry, ty ale byly ke konsolidaci odmítnuty. Právnímu předchůdci žalobkyně musela být taktéž zřejmá finanční situace žalovaného, jakož i skutečnost, že se nachází v dluhové pasti. V dalším podání žalovaný uvedl, že uznává jistinu dluhu ve výši 122 252 Kč, když na poskytnutý úvěr zaplatil částku 1 500 Kč, a to v následujících splátkách: dne 22. 8. 2024 částku 100 Kč, dne 18. 9. 2024 částku 200 Kč, dne 16. 10. 2024 částku 100 Kč, dne 30. 4. 2025 částku 100 Kč, dne 9. 5. 2025 částku 500 Kč, dne 10. 6. 2025 částku 200 Kč a dne 8. 7. 2025 částku 300 Kč. Žalovaný navrhl zaplatit dlužnou jistinu ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odporu a k podáním žalovaného uvedla, že žalovaným uváděné platby eviduje. Na žalobě trvá v plném rozsahu, neboť její právní předchůdce splnil svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Vycházel přitom z informací poskytnutých žalovaným, a to o jeho zaměstnavateli, čistém měsíčním příjmu a rodinných poměrech. Výše příjmu byla přitom doložena potvrzením od zaměstnavatele a výpisem z běžného účtu. Ve spojení s výší požadovaného úvěru dospěl právní předchůdce žalobkyně k závěru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Je ochotna přistoupit na splátky v minimální výši 9 000 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek.

4. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila a souhlasila s projednáním sporu v její nepřítomnosti, žalovaný se bez omluvy k jednání nedostavil, soud proto věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků.

5. Soud má z listinných důkazů, a to konkrétně z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne , datum, ve spojení se smlouvou o úvěru ze dne , datum, , za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále jen „smlouvy“), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 124 025 Kč. Úvěr byl co do částky 74 025 Kč určen na konsolidaci pěti dluhů žalovaného, zbývající částku ve výši 50 000 Kč mohl žalovaný použít dle svého uvážení (viz čl. 2.2 smlouvy) Žalovaný se zavázal čerpané prostředky splácet včetně cen a úroku ve výši 20,99 % ročně (čl. 1.2 smlouvy). Žalovaný se však se splácením dostal do prodlení, což bylo mezi účastníky nesporné, ale je to též prokázáno souhrnným výpisem z účtu žalovaného nazvaným „Podklady pre súdne konanie“, jakož i dopisem právního předchůdce žalobkyně žalovanému ze dne 27. 4. 2024 nazvaném „Poslední výzva k úhradě dlužné částky“. Právní předchůdce žalobkyně proto celý úvěr ke dni 29. 5. 2024 zesplatnil, jak plyne z dopisu právního předchůdce žalobkyně žalovanému z uvedeného dne nazvaném „Splaťte okamžitě celý dluh“. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 7. 2024 ve spojení se seznamem postoupených pohledávek (str. 3 této listiny), potvrzení o zaplacení kupní ceny postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 8. 2024, má soud za plně prokázané, že pohledávka přešla na žalobkyni. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu plyne, že žalovaný uvedl své příjmy ve výši 14 802 Kč a své výdaje ve výši 1 000 Kč měsíčně, přičemž zároveň uvedl, že nehradí žádné splátky na jiné úvěry a že nemá žádné výdaje na bydlení. Podle žalobkyní předložené listiny „Posouzení úvěruschopnosti klienta“, které je zpracována právním předchůdcem žalobkyně, stanovil právní předchůdce žalobkyně životní výdaje žalovaného z dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi banky a s využitím statistických údajů, jakož i normativních nákladů na bydlení, na částku 7 902 Kč měsíčně. Taktéž zjistil, že žalovaný hradí čtyři osobní úvěry a dále úvěr z kreditní karty, které však byly smlouvou zkonsolidovány. Vzhledem k tomu, že žalovaný uvedl příjem 14 802 Kč, tento byl doložen potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem a splátka úvěru měla činit částku 2 822 Kč, pak po jejím odečtení zbyla žalovanému dostatečná částka 11 980 Kč měsíčně. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 1. 10. 2023 do 31. 10. 2023 má soud za prokázané, že žalovaný učinil ze svého běžného účtu výběry hotovosti z bankomatů v celkové výši 8 000 Kč a dále, že provedl platby v celkové výši 10 042,92 Kč, tedy jeho celkové měsíční výdaje za dané období činily 18 042,92 Kč.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „, Anonymizováno, “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. V dané věci plyne z provedených listinných důkazů, jakož i z vyjádření žalobkyně, že právní předchůdce žalobkyně vycházel při posuzování úvěruschopnosti žalovaného z interních informací, napojení a evidencí, dále z údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, a dále z potvrzení o výši příjmů a z výpisu z účtu žalovaného. Již z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu plyne, že žalovaný v ní uváděl zavádějící údaje – nereálně nízké měsíční výdaje ve výši toliko 1 000 Kč měsíčně či nulové splátky na úvěry u jiných společností. Právní předchůdce žalobkyně si proto sám provedl posouzení úvěruschopnosti žalovaného (č. l. 30), ve kterém si stanovil (s použitím statistických údajů a normativních nákladů na bydlení) výdaje žalovaného na částku ve výši 7 902 Kč. Posouzení úvěruschopnosti se však nevěnoval dostatečně pečlivě, neboť při posouzení příjmu vycházel z dokumentu nazvaného „Potvrzení o výši příjmů“, který však nebyl stvrzen subjektem, který žalovaný uvedl jako svého zaměstnavatele, tj. společností , právnická osoba, ., když z předložené listiny plyne, že razítko pod potvrzení připojila jiná osoba, a to společnost , právnická osoba, . Právní předchůdce žalobkyně si přitom musel být vědom, že žalovaný je rizikovou osobou, když již před uzavřením předmětné smlouvy měl žalovaný celou řadu jiných nesplacených závazků ze spotřebitelských úvěrů a žádal o jejich konsolidaci. O to více měl dbát na řádné zjištění a prokázání jeho úvěruschopnosti. Přesto i podle svého vyjádření vycházel z potvrzení o výši příjmu předloženého žalovaným, které je však zjevně vadné, neboť bylo vydáno jinou právnickou osobou, než jakou žalovaný označil jako svého zaměstnavatele. Právní předchůdce žalobkyně měl uvedenou listinu přezkoumat, zjistit rozpor v označení zaměstnavatele se subjektem, který připojil pod potvrzení razítko, tuto nesrovnalost žalovanému vytknout, a podmínit poskytnutí úvěru až skutečnou zprávou od zaměstnavatele žalovaného, což však neudělal.

8. Za zcela zásadní je třeba označit skutečnosti vyplývající z žalobkyní předloženého dalšího podkladku pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, a to z výpisu z účtu žalovaného za měsíc říjen 2023. Z evidovaného pohybu peněžních prostředků na osobním účtu žalovaného v období přibližně 5 týdnů před poskytnutím úvěru plyne, že částka jeho měsíčních výdajů byla ve výši 18 042,92 Kč (10 042,92 Kč běžné platby kartou, 8 000 Kč výběry hotovosti z bankomatů). Žalovaným očekávané a tvrzené příjmy přitom měly dosahovat částky toliko 14 802 Kč. Je tedy evidentní, že právní předchůdce žalobkyně ani v tomto směru řádně úvěruschopnost žalovaného nepřezkoumal, neboť z porovnání očekávaných příjmů a reálných výdajů žalovaného, které bylo možné zjistit prostým matematickým součet výdajů dle výpisu z účtu, vycházelo, že žalovaný má reálné měsíčný výdaje vyšší než očekávané příjmy, a tudíž není v jeho schopnostech úvěr splácet. Z výpisu z účtu žalovaného dále plyne, že žalovanému byly společností , právnická osoba, zapůjčeny dne 5. 10. 2023 částka 6 000 Kč, a dále dne 7. 10. 2023 další částka 6 000 Kč. Předmětem konsolidace byl dle uzavřené smlouvy jen jeden úvěr od společnosti , právnická osoba, , a to ze smlouvy uzavřené až dne 25. 10. 2023, tj. ze smlouvy uzavřené až po poskytnutí výše uvedených částek. Jinak řečeno, z porovnání smlouvy a výpisu z účtu plyne, že právní předchůdce žalobkyně musel vědět o dalších úvěrech žalovaného od společnosti , právnická osoba, , a tudíž o povinnosti žalovaného je splácet, avšak tyto předmětem konsolidace dle smlouvy nebyly, a nebyly ani nijak zohledněny ve výdajích žalovaného. Dle právního předchůdce žalovaného byla jím stanovená částka výdajů ve výši 7 902 Kč jen částkou na životní výdaje, tj. na výživu a bydlení, a při uvádění nové částky úvěrového zatížení uvádí právní předchůdce žalobkyně jen a pouze výši splátky konsolidovaného úvěru. Tyto závěry o nezohlednění dalšího úvěrového zatížení žalovaného při posuzování jeho úvěruschopnosti jsou v souladu s tvrzením žalovaného, že právní předchůdce žalobkyně věděl i o dalších úvěrech žalovaného, avšak odmítl je konsolidovat (č. l. 13 p.v.). Je však třeba znovu zdůraznit, že z explicitně uvedených údajů ve výpisu z účtu žalovaného za měsíc říjen 2023 o jeho výběrech hotovosti z bankomatů a o platbách žalovaného (např. platby v obchodech: , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, atd.) v celkové výši 18 042,92 Kč, které převyšovaly žalovaným předpokládaný příjem z pracovního poměru, jež uvedl v žádosti o úvěr, mohl a měl právní předchůdce žalobkyně seznat, že jeho teoretický výpočet měsíčních nákladů žalovaného v částce 7 902 Kč, ve kterém používal statistická data či normativní náklady, není správný, ale že reálné výdaje žalovaného v dané věci jsou ve skutečnosti násobně vyšší a zpochybňují tak schopnost žalovaného splatit poskytnutý úvěr. To však právní předchůdce žalobkyně neučinil, ač tuto možnost měl, a v rozporu se svojí povinností stanovenou ve výši citovaném § 86 odst. 1 , Anonymizováno, poskytl žalovanému úvěr, ačkoli zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného jako spotřebitele poskytnutý úvěr splácet. Soud proto v souladu s ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná.

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smluvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl smlouvou ze dne 7. 12. 2023 žalovanému částku úvěru 124 025 Kč. Z nesporných tvrzení účastníků plyne, že žalovaný zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně částku 1 500 Kč ve výše uvedených splátkách. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 122 525 Kč (124 025 – 1 500), která jí byla přiznána výrokem I. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku a úroky z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě požadovaných úroků z prodlení a určení počátku prodlení žalovaného vycházel podepsaný soud z judikatury Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to konkrétně z rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. S tímto judikaturním závěrem se soud plně ztotožňuje, žalovaný není v prodlení s plněním peněžitého závazku, neboť doba splatnosti závazku bude teprve soudem určena, a není proto důvodným žalobkyní vznesený nárok na úroky z prodlení.

10. Pokud se jedná o splatnost dluhu, postupoval soud v souladu s citovaným ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, podle kterého má soud stanovit dobu splatnosti přiměřenou možnostem žalovaného. Žalovaný se ve svém podání vyjádřil tak, že navrhl splácení závazku ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně. Neuvedl však žádné konkrétní tvrzení, jaké jsou jeho majetkové poměry (zda je zaměstnán či podniká a s jakým příjmem, kolik má prostředků na svém účtu, zda vlastní dražší movité věci či nemovitosti, zda má příjem z jiných zdrojů – např. nájmu apod.), a tedy jaké jsou jeho možnosti dluh splácet a nepředložil v tomto směru ani žádný listinný důkaz. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 „domáhá-li se žalobkyně vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (za situace, kdy v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované byla úvěrová smlouva shledána neplatnou), je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení uvedeného procesního břemene odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech spotřebitele, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou známy právě jemu, nikoliv jeho věřiteli. Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že v poměrech projednávané věci bylo na žalované, aby v případě závěru o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, z čehož plyne důsledek v podobě povinnosti k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, tvrdila a prokázala, v jaké míře je v jejích možnostech tuto povinnost splnit“. Podle tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého nemá podepsaný soud žádný důvod se odchýlit, leží na žalovaném břemeno tvrzení a důkazní ohledně skutečnosti, jaká doba pro vrácení poskytnuté jistiny je přiměřená jeho možnostem. Je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, v jaké míře a v jakém časovém horizontu je v jeho možnostech splatit zbývající část peněžní sumy, kterou mu poskytl právní předchůdce žalobkyně již téměř před 2 roky a na kterou zaplatil jen 1 500 Kč. Soud o povinnosti důkazní a tvrzení poučuje účastníka při jednání podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Podle odborné literatury (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2009, str. 832) „Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.“ Právě tak tomu bylo v dané věci, kdy se žalovaný bez omluvy k jednání nedostavil, a soud jej tedy nemohl poučit, že neunáší břemen tvrzení a důkazní, že v jeho možnostech je splácet jen částku 1 000 Kč měsíčně. Uložil mu proto povinnost plnění v obecné zákonné lhůtě 3 dnů podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

11. O nákladech řízení rozhodoval soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy žalobkyně byla v řízení úspěšná z 88,9 %, neúspěšná z 11,1 %, a má proto právo na náhradu nákladů řízení ve výši čistého úspěchu v rozsahu 77,8 % svých nákladů (rozdíl úspěchu a neúspěchu). Náklady řízení jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši ve výši 5 560 Kč a náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ust. § 6 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 6 660 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci samé, vyjádření k podání žalovaného), tj. celkem 26 400 Kč, dále paušální náhrada výdajů stanovená dle ust. § 13 odst. 3 téže vyhlášky v částce 450 Kč za každý z těchto čtyř úkonů právní služby, tj. celkem 1 800 Kč, a dále dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená ze základu ve výši 28 200 Kč (26 400 + 1 800) částkou 5 922 Kč. Celkem náklady řízení představují částku 39 682 Kč (5 560 + 28 200 + 5 922). Poměrná část v rozsahu 77,8 % z této částky pak činí po zaokrouhlení na celé koruny částku 30 873 Kč. , adresa, plnění vyplývá z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.