5 C 61/2015

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Tesaře a přísedících Mgr. Jitky Švaříčkové a Olgy Vejmelkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 54 628 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 51 025 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 51 025 Kč od 3. 2. 2015 do zaplacení, to vše do tří měsíců od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 3 603 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 3 603 Kč od 3. 2. 2015 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 174 Kč na účet Okresního soudu v Třebíči do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 2 934 Kč na účet Okresního soudu v Třebíči do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 9. 3. 2015 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 96 526 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení převzaté zálohy, zaplacení náhrady za používání služebního vozidla k soukromým účelům a náhrady škody, to vše v souvislosti s pracovním poměrem žalovaného u žalobce.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 6. 2015, č.j. 5 C 61/2015-62, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení převzaté zálohy, ve zbývající části byla žaloba zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 457 Kč. Ve vyhovujícím výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci převzatou zálohu ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím a části zamítavého výroku ohledně zaplacení částky 31 670 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody tento rozsudek nabyl právní moci. Ve zbývající části ohledně zaplacení částky 54 856 Kč s příslušenstvím a souvisejícím výroku o nákladech řízení byl rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016, č.j. 49 Co 352/2015-89, ve spojení s usnesením stejného soudu ze dne 1. 7. 2016, č.j. 49 Co 352/2015-92, rozsudek zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že v této části je žaloba dosud neobsahuje dostatečná skutková tvrzení umožňující její projednání. Soudu prvního stupně bylo proto uloženo postupem dle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby v této části.

3. Po doplnění skutkových tvrzení žalobcem i žalovaným Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 27. 7. 2017, č.j. 5 C 61/2015-252, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 54 628 Kč s příslušenstvím. V části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 228 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl, a rozhodl dále o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu. Na základě odvolání žalovaného byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č.j. 49 Co 334/2017-284, v přisuzujícím výroku I. a souvisejících výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně, v zamítavém výroku ohledně částky 228 Kč s příslušenstvím nabyl rozsudek právní moci. Uložil soudu prvního stupně, aby si nejprve ujasnil, zda byly žalobcem odstraněny vady žaloby spočívající v neurčitém vymezení nároku na náhradu za spotřebované pohonné hmoty a na náhradu za používání motorového vozidla žalobce žalovaným. Bude-li odůvodněn závěr, že vady žaloby odstraněny byly, poučí žalovaného řádně o jeho povinnosti tvrdit a následně též prokázat tvrzení, že předmětné služební vozidlo neužíval v době od 17. 7. 2014 do 26. 7. 2014, neboť v uvedené době bylo v servisu, a též tvrzení, jaké konkrétní pracovní cesty v období od 17. 7. 2014 do 9. 10. 2014 předmětným vozidlem vykonal (tedy termín cesty, ujeté kilometry a účel každé jednotlivé cesty tak, aby bylo možno posoudit, zda a jakou souvislost s podnikatelskou činností žalobce cesta měla.

4. Ohledně určitosti žalobního petitu žalobce u jednání soudu dne 11. 2. 2020 upřesnil, že výše náhrad za spotřebované pohonné hmoty a náhrady za používání motorového vozidla přesně odpovídala u každého konkrétního služebního vozidla žalobce tehdy platné vyhlášce o cestovních náhradách č. 435/ 2013 Sb., podle jejíhož § 1 písm. b/činila základní sazba náhrady za 1 km jízdy u osobních silničních motorových vozidel 3,70 Kč. Rozlišení náhrady za spotřebované pohonné hmoty od paušální náhrady za 1 km jízdy služebním vozidlem provedené žalobcem považuje soud za dostatečné pro účely určitosti žaloby a odpovídající tehdy platné vyhlášce o náhradách za používání silničních motorových vozidel pro účely poskytování cestovních náhrad.

5. Rovněž žalovaný na výzvu soudu obsáhle doplnil svoje skutková tvrzení ohledně konkrétních pracovních cest v předmětném období a jejich účelnosti a souvislosti s podnikatelskou činností žalobce. Na základě takto doplněných skutkových tvrzení žalovaného a jím navržených důkazů provedl soud další dokazování, a to výpovědí svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a zprávami Krajské hygienické stanice Středočeského kraje, Krajského úřadu [územní celek] a společnosti [právnická osoba], na návrh žalobce pak doplnil dokazování znaleckým posudkem znalce doc. Ing. [jméno] [příjmení], CSc. [číslo] 2013. Dokazování bylo dále doplněno o kopie knihy evidence pohybu materiálu a vozidel v areálu žalobce za období od 17. 7. 2014 do 23. 7. 2014. Naproti tomu neprovedl některé další důkazy výpověďmi svědků či vyžádáním zpráv navržené žalovaným, neboť tyto další důkazy by z důvodů, které budou uvedeny dále, nemohly nic změnit na skutkových i právních závěrech soudu. I po takto doplněném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je převážně důvodná.

6. Spornou mezi účastníky stále zůstává otázka, zda byla v období od 17. 7. 2017 do 9. 10. 2014 platná směrnice žalobce č. [anonymizováno] [rok] o provozu firemních vozidel žalobce datovaná 9. 7. 2014 (dále jen směrnice), o kterou žalobce svůj nárok na zaplacení náhrady za používání služebního vozidla svěřeného žalovanému k soukromým účelům opírá. Touto otázkou se již soudy obou stupňů zabývaly a dospěly k závěru, že tato směrnice byla v předmětném období platná. Odvolací soud již v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 15. 6. 2016 zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v rozsudku ze dne 23. 6. 2015, ve kterém se soud při hodnocení rozporů mezi tvrzeními v čestném prohlášení tehdejší recepční a asistentky obchodního oddělení žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] a svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], tehdejší asistentky vedení žalobce, přiklonil k názoru, že tato směrnice byla v předmětném období platná a žalovaný byl s touto směrnicí dne 17. 7. 2014 seznámen, což stvrdil svým podpisem. Na tomto závěru nemá soud důvod nic měnit ani po doplnění dokazování o výpovědi svědků [příjmení] [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení]. Svědek [příjmení] [příjmení], který pracoval u žalobce do 14. 7. 2014 jako bezpečnostní manažer, pouze potvrdil, že předmětná směrnice vypracovaná svědkem byla dne 9. 7. 2014 předložena k podpisu jednateli žalobce [jméno] [příjmení] a nebyla jím v době skončení jeho pracovního poměru podepsána, což však nevylučuje možnost jejího podpisu v některém následujícím dnu do 17. 7. 2014. Svědkyně [příjmení] [příjmení] pak ve své výpovědi pouze popsala problémy a zmatky spojené s přijetím předmětné směrnice, nicméně přesné datum podpisu směrnice jednatelem žalobce si již nepamatovala. Za této situace považuje soud i nadále za určující, že žalovaný převzetí této směrnice dne 17. 7. 2014 stvrdil svým podpisem a pravost tohoto podpisu nezpochybnil. Soud proto považuje směrnici za platnou po celé předmětné období a při rozhodování z ní vycházel. Z jejího textu ani z žádného v řízení provedeného důkazu přitom nelze dovodit, že by z této směrnice měl žalovaný nějakou výjimku a nevztahovala se na něj, naopak z článku 2.3 předmětné směrnice vyplývá, že byla závazná pro všechny zaměstnance žalobce včetně vedoucích pracovníků.

7. K tvrzení žalovaného, že jemu svěřené služební vozidlo Škoda Octavia používaly k jízdám v předmětném období i jiné osoby je třeba uvést, že ohledně tohoto tvrzení neunesl žalovaný svoje důkazní břemeno. Svědci [jméno] [příjmení] i [jméno] [příjmení], kteří měli dle žalovaného vozidlo rovněž užívat, přímo vyloučili, že by někdy žalovanému svěřené vozidlo k služebním účelům použili. Rovněž již dříve vyslechnutý svědek [příjmení] [jméno] [jméno] žádné společné služební jízdy se žalovaným nepotvrdil kromě jedné konané služebním vozidlem svědka. Soud vzal proto za prokázané, že po celé předmětné období užíval jemu svěřené služební vozidlo Škoda Octavia k jízdám výlučně žalovaný.

8. Ze zprávy o kontrole technického stavu předmětného vozidla vyhotovené podnikatelem [jméno] [příjmení] a protokolu o technické prohlídce tohoto vozidla č. CZ [číslo] vzal soud i nadále za prokázané, že předmětné vozidlo převzal dne 17. 7. 2014 po opravě provedené tímto podnikatelem žalovaný, přičemž vozidlo mělo najeto dle protokolu o technické prohlídce 172 290 km. Při předání předmětného vozidla žalobci dne 9. 10. 2014 činil stav tachometru vozidla 181 914 km, rozdíl najetých kilometrů od převzetí vozidla žalovaným do jeho předání zpět žalobci tak činil 9 624 km, což ve finančním vyjádření při použití sazby 5,70 Kč za 1 km dle shora uvedené směrnice u vozidla Škoda Octavia užívaného žalovaným odpovídá částce 54 856 Kč. Zjištění stavu tachometru vozidla při jeho převzetí i vrácení žalovaným pokládá soud za zcela věrohodná. K tvrzení žalovaného, že tolik kilometrů nemohl s vozidlem za předmětné období najet, je třeba uvést, že sám žalovaný nezpochybnil, že vozidlo používal rovněž k cestám na víkend do svého bydliště v [obec], přičemž dle portálu mapy.cz činí vzdálenost mezi [anonymizováno] a [anonymizováno] asi 233 km. Za každou jízdu na víkend a zpět tak musel žalovaný najet nejméně 466 km a s přihlédnutím k této skutečnosti i dalším jízdám tvrzeným žalovaným nelze počet kilometrů najetých s vozidlem považovat za nereálný. Soud proto ze zjištěných údajů na tachometru vozidla při rozhodování vycházel.

9. Ohledně jednotlivých jízd služebním vozidlem svěřeným žalovanému prezentovaných jako služební je třeba dále uvést, že kromě žalovaným nepopřeného užívání vozidla k jízdám na víkendy do jeho bydliště užíval žalovaný vozidlo pro účely dopravy na oběd sebe i dalších zaměstnanců žalobce do okolních obcí a k jízdě [obec] – [obec] a zpět dne 12. 9. 2014 k vyřízení své pracovní neschopnosti. Takovéto jízdy však rozhodně nelze považovat za služební jízdy dle článku 3.1 odst. 2 shora uvedené směrnice žalobce, podle kterého je možné použít služební vozidla pouze ke služebním účelům, které souvisejí s konkrétním pracovním účelem nebo konkrétním pracovním úkolem, pokud není rozhodnuto odpovědnou osobou jinak. Z textu směrnice ani jiných v řízení provedených důkazů nelze dovodit, že by žalovanému byl přiznán v předmětném období po platnosti směrnice benefit používání služebního vozidla k bezplatné dopravě do zaměstnání, vyřízení záležitostí spojených s jeho pracovní neschopností či na obědy jednatelem žalobce jako jeho nadřízeným, byť je zřejmé, že před přijetím směrnice byla tato praxe žalobcem tolerována. Z této konkludentní tolerance žalobce před nabytím účinnosti směrnice však nelze dovozovat, že by po nabytí její účinnosti byl žalovaný oprávněn služební vozidlo k jízdám do zaměstnání a zpět, k vyřizování svých soukromých záležitostí či na obědy bez předchozího souhlasu jednatele žalobce bezplatně užívat. I ohledně dalších žalovaným v doplnění skutkových tvrzení tvrzených služebních jízd ani sám žalovaný netvrdil, že by si kteroukoli z jím tvrzených služebních jízd nechal jednatelem žalobce předem způsobem stanoveným v předmětné směrnici schválit, a platí tak fikce stanovená v článku 3.2 odst. 2 této směrnice, podle kterého musela být každá služební (pracovní) cesta před započetím jízdy schválena a podepsána ze strany odpovědné osoby (v případě žalovaného jednatelem žalobce) v knize jízd, a platí tak fikce stanovená v tomto článku směrnice, že se bez schválení tyto jízdy považují za jízdy soukromé a uživatel služebního vozidla je povinen za ně zaměstnavateli zaplatit jím stanovenou náhradu. U většiny dalších žalovaným tvrzených služebních jízd pak není ani zřejmé, jak by měly souviset s podnikatelskou činností žalobce.

10. Soud i nadále považuje za absurdní, aby s podnikatelskou činností žalobce nějak souvisela tvrzená jízda žalovaného dne 9. 9. 2014 do autobazarů v [obec] u [obec], [obec] a [obec], neboť v tento den se žalovaný měl dle příkazu jednatele žalobce zdržovat na pracovišti v [anonymizováno] a nelze předpokládat, že by v době již vyhrocených vztahů mezi žalovaným a jemu nadřízeným jednatelem žalobce byl žalovaný pověřen jednáním o nákupu ojetých vozidel pro žalobce v autobazarech vzdálených více než 200 km od sídla žalobce. Rovněž tvrzená jízda dne 11. 9. 2014 z [anonymizováno] do [anonymizováno], na kterou měla navazovat služební jízda do [obec] za panem [příjmení], při které chtěl žalovaný zjistit výsledky jednání jednatele žalobce s [jméno] [příjmení], nemůže nijak souviset s podnikatelskou činností žalobce, neboť by bylo zcela absurdní, aby jednatel žalobce vyslal žalovaného na stovky kilometrů dlouhou služební cestu kvůli zjištění výsledků jeho vlastního jednání. Nelze ani předpokládat, že by s podnikatelskou činností žalobce mohla nějak souviset tvrzená cesta dne 25. 8. 2014 do [obec] k jednání o provádění technických prohlídek služebních vozidel žalobce a do [obec] k jednání o možném nákupu služebních vozidel žalobce, neboť zcela odporuje logice, že by mohl žalobce vážně uvažovat o provádění technických prohlídek jeho služebních vozidel v servisu vzdáleném dle portálu mapy.cz nejméně 227 km od jeho sídla, případně uvažoval o nákupu ojetých služebních vozidel v [obec] vzdáleném dle stejného portálu od jeho sídla nejméně 253 km. Pokud tedy žalovaný v jím uvedených termínech jím uváděná jednání absolvoval, musela se jednat o jeho soukromá jednání nikterak nesouvisející s podnikatelskou činností žalobce, a na tomto závěru soudu by nemohla nic změnit ani jejich případné potvrzení ze strany žalobcem navržených svědků. Nelze ani logicky předpokládat, že by žalovaný při svém pracovním zařazení prováděl v období od 28. 7. 2014 do 4. 9. 2014 nákupy materiálu pro údržbu v [obec]. Soud proto z důvodů procesní ekonomie další důkazy ohledně těchto jízd neprováděl.

11. Pokud žalovaný původně tvrdil, že předmětné vozidlo nemohl užívat v období od 17. 7. 2014 do 26. 7. 2014 kvůli jeho opravě v servisu, pak toto tvrzení částečně sám vyvrací následným tvrzením, že vozidlo jel do [obec] převzít 24. 7. 2014, a před tímto datem žádnou služební cestu tímto vozidlem netvrdil. Soud proto z doplněných skutkových tvrzení žalovaného vycházel a nepovažoval za nezbytné provádět další dokazování směřující ke zjištění doby, po kterou vozidlo v servisu bylo.

12. K dalším žalovaným tvrzeným služebním cestám na OÚ [obec] dne 6. 8. 2014 a 20. 8. 2014 a stavební úřad MěÚ [obec] dne 8. 8. 2014, 19. 8. 2014, 22. 8. 2014 a 25. 8. 2014 provedl soud dokazování zprávami těchto úřadů, přičemž ze zprávy OÚ [obec] vyplývá, že písemné záznamy o jednáních žalovaného s úřadem nemá a bývalý starosta obce pan [jméno] [příjmení], se kterým měl žalobce dle svých tvrzení jednat, v roce 2015 zemřel. Stavební úřad MěÚ [obec], s kterým měl žalovaný dle svých tvrzení ve shora uvedených dnech opakovaně jednat, ve své správě uvedl, že z tohoto měsíce nemá žádný záznam o jednání se žalovaným. Ohledně těchto tvrzených cest tak žalobce neunesl svoje důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení.

13. Hasičský záchranný sbor, územní odbor v [obec], se kterým měl žalovaný dle svých tvrzení jednat ve dnech 7. 8. 2014 a 22. 8. 2014, ve své zprávě uvedl, že dne 7. 8. 2014 mu žalovaný osobně dovezl žádost o vydání stanoviska ke stavebnímu řízení, jiná jednání se žalovaným v předmětném období nepotvrdil. Soud vzal proto za prokázanou pouze první z tvrzených cest, kterou jako služební cestu již zohlednil ve svém rozsudku z 27. 7. 2017 a ohledně částky 228 Kč představující cestovní náhradu za tuto jízdu s příslušenstvím žalobu zamítl.

14. K žalovaným tvrzeným třem cestám do [obec] k doc. Ing. [příjmení] z ČVUT kvůli vypracování znaleckého posudku byl jmenovaný vyslechnut jako svědek dožádaným soudem. Ve své výpovědi potvrdil, že vypracoval pro žalobce spolu s Ing. [příjmení] jeden znalecký posudek týkající se problematiky nákladů na spotřebu vody v provozovně v [příjmení] a v této souvislosti se žalovaným mnohokrát (asi desetkrát) jednal v jeho kanceláři na ČVUT v [obec] a absolvoval s ním i cestu do provozovny v [příjmení] a další provozovny v [obec] a do [anonymizováno] za Ing. [příjmení]. Z jím vypracovaného znaleckého posudku [číslo] 2013 datovaného 5. 4. 2013 však vyplývá, že se zřejmě kvůli časovému odstupu svědek zmýlil ve své výpovědi v době konání konzultací a cest se žalovaným, které se musely konat již v roce 2013 mimo předmětné období od července do října 2014. V tomto období nebyla existence služebních jednání žalovaného v [obec] ohledně znaleckého posudku prokázána a soud nemá důvod nevěřit tvrzení svědka, že vypracoval pro žalobce pouze jeden posudek a poté se s žalovaným již nesetkal.

15. Ze zprávy společnosti [právnická osoba] [obec] vyplývá, že jednatel této [právnická osoba] [příjmení] se žalovaným v předmětném období jednal ohledně stavebních zakázek pro žalobce, nicméně tato jednání probíhala v areálu žalobce a na nějaké jednání v sídle této společnosti v [obec] si jeho jednatel nepamatuje. Nelze tak považovat za prokázané tvrzení žalovaného o třech jednáních v sídle této společnosti. Rovněž společnost [právnická osoba] (dříve [právnická osoba] [obec]) ve své zprávě nepotvrdila, že by dne 11. 8. 2014 mělo proběhnout nějaké žalovaným tvrzené jednání žalovaného se zástupcem této [právnická osoba]. [jméno] [příjmení] v jejím sídle v [obec].

16. Naproti tomu považuje ze zprávy Krajské hygienické stanice [územní celek] soud za prokázané, že kromě jednání dne 7. 8. 2014 žalovaný dne 19. 8. 2014 vyzvedl v [obec] na územním pracovišti KHS souhlasné stanovisko k projektu žalobce z 13. 8. 2014. Ze zprávy Krajského úřadu [územní celek] vzal dále za prokázané konání informační schůzky žalovaného v sídle úřadu v [obec] týkající se zajištění dopravní obslužnosti žalobce. Soud dále považuje za prokázanou z nedatovaného podání podepsaného jednatelem žalobce na č.l. 146 účast žalovaného na jednání s jednatelem žalobce v [anonymizováno] dne 5. 9. 2014 a dle rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 11. 2016, č.j. 7 C 483/204-114 (na straně 8 rozsudku) vyplývající účast žalovaného na pracovišti v [anonymizováno] dle pokynu jednatele žalobce, žalobce pak ani nezpochybnil účast žalovaného na správním řízení ohledně stížnosti zaměstnance bezpečnostní agentury na pracovní podmínky konaném dne 18. 8. 2014 na MěÚ [obec]. Mezi účastníky rovněž bylo skutkově nesporným, že žalovaný dne 17. 7. 2014 předmětné služební vozidlo vyzvedl v [obec], bylo převezeno do servisu v [obec] a dne 24. 7. 2014 bylo žalovaným převezeno zpět do [obec].

17. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném v době tvrzeného bezdůvodného obohacení /dále jen občanský zákoník) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno něco, co měl po právu plnit sám. Podle § 2999 odst. 1 věta první občanského zákoníku není-li vydání bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

18. Se žalobcem lze souhlasit v tom, že žádná ze žalovaným tvrzených jízd od 24. 7. 2014 do 9. 10. 2014 nebyla jeho nadřízeným předem schválena a ve smyslu v té době platné směrnice žalobce je třeba veškeré jízdy žalovaného se svěřeným služebním vozidlem za jízdy soukromé. Pro posouzení odpovědnosti žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení přesto považuje soud za nezbytné tyto jízdy rozdělit na jízdy vykonané při plnění pracovních úkolů žalovaného v souvislosti s podnikatelskou činností žalobce a na jízdy ostatní rázu skutečně soukromého. U jízd vykonaných při plnění pracovních úkolů žalovaného se jedná o náklady, které by žalobce stejně musel vynaložit, a u jízd do [anonymizováno] dne 5. 9. 2014 a 11. 9. 2014 se jednalo o jízdy na příkaz jednatele žalobce, které je tím třeba považovat za jízdy schválené. Ohledně takových jízd nelze náklady na ně vynaložené pokládat za bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce jako ochuzeného. Za tyto jízdy (u počtu najetých kilometrů vycházel z údajů v portálu mapy.cz) lze dle názoru soudu ze shora uvedených důvodů považovat vyzvednutí vozidla v [obec] dne 17. 7. 2014 délce asi 3 km, jeho převoz do servisu v [obec] a jeho vrácení 24. 7. 2014 ([obec] - [obec] a zpět 104 km), další jízdu [obec] - [obec] a zpět na krajský úřad nezjištěného dne rovněž 104 km, další jízdu [obec] - [obec] a zpět dne 13. 8. 2014 na pracoviště KHS 40 km, jízdu [obec] - [obec] a zpět dne 18. 8. 2014 ke správnímu řízení 13 km a jízdu [obec] - [anonymizováno] a zpět na předvolání jednatele žalobce ve dnech 5. 9. 2014 a 11. 9. 2014 vždy 144 km. Při sazbě 5,70 Kč za jeden km dle předmětné směrnice odpovídající v roce 2014 platné vyhlášce č. 435/ 2013 Sb. pak činí celková výše náhrad za shora uvedené jízdy celkem 3 603 Kč. Právě ohledně této částky proto soud dospěl k závěru, že v tomto rozsahu nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalobce, a ohledně této částky s příslušenstvím žalobu jako nedůvodnou zamítl.

19. Ve zbývající části ohledně částky 51 025 Kč soud dospěl k závěru, že zbývajícími soukromými jízdami služebním vozidlem žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor žalobce jako ochuzeného a proto žalobě vyhověl včetně úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 3. 2. 2015 do zaplacení, neboť žalobou uplatněný nárok je nepochybně dluhem splatným na výzvu dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Žalobce žalovaného k zaplacení tohoto dluhu písemně vyzval podáním datovaným 22. 1. 2015, ve kterém žalovanému stanovil lhůtu k plnění do 7 dnů od doručení výzvy. Tato výzva byla žalovanému doručena dle jeho reakce na ni 26. 1. 2015, a až od tohoto dne žalovanému počala běžet žalobcem stanovená lhůta, jejímž posledním dnem tak byl den 2. 2. 2015. Až dnem následujícím se žalovaný vůči žalobci ocitl v prodlení se splněním peněžitého dluhu a žalobci vzniklo dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku právo na zaplacení úroků z prodlení vedle plnění, přičemž žalobcem požadovaná výše úroků z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě ohledně částky 51 025 Kč s příslušenstvím vyhověl a uložil ji žalovanému zaplatit ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku, neboť vzhledem k výši přiznané částky dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro výjimečné umožnění delší lhůty k plnění než je obecná lhůta k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř. a tuto lhůtu shledal za odpovídající povaze věci i poměrům účastníků.

20. O nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Mírně převážně úspěšný byl v celém řízení žalobce a obecně by mu tak příslušelo právo na náhradu menší části vynaložených nákladů řízení. Nelze však dle názoru soudu přehlédnout, že ke vzniku sporu v části týkající se vydání bezdůvodného obohacení přispěl i žalobce dlouhodobým tolerováním bezplatného používání služebního vozidla žalovaného k cestám do jeho bydliště i na obědy i nedostatečnou kontrolou účelnosti dalších jízd žalovaného s tímto vozidlem. Soud proto dospěl k závěru, že povaze věci nejlépe odpovídá výrok, podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

21. O nákladech řízení vzniklých České republice v souvislosti s vyplacením svědečného svědkům [příjmení] [jméno] [jméno] ve výši 2 425 Kč a svědkyni [příjmení] [jméno] [příjmení] ve výši 683 Kč (celkem 3 108 Kč) rozhodl soud dle § 148 odst. 1 o.s.ř., podle kterého má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků Tyto předpoklady u žádného z účastníků splněny nejsou. Shora uvedené náklady vznikly státu pouze v souvislosti s tou částí řízení, která se týkala vydání bezdůvodného obohacení, a soud proto při rozhodování o nákladech řízení státu vycházel pouze z výsledků této části řízení. Z předmětu řízení v této části 54 856 Kč byl žalobce úspěšný ohledně částky 51 025 Kč představující 94,4 % předmětu řízení, a neúspěšný ohledně 5,6% předmětu řízení. Soud proto v tomto poměru mezi účastníky povinnost k náhradě nákladů řízení rozdělil a uložil zaplatit náklady ve výši 174 Kč žalobci a náklady ve výši 2 934 Kč žalovanému, a to oběma v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro případné výjimečné stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění účastníkům ve splátkách.