6 C 109/2020

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem Mgr. JUDr. Janem Hurdíkem, PhD. ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B . sídlem Adresa advokáta B o náhradu škody na zdraví ve výši 280 588 Kč

I. Žaloba žalobce na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 280 588 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 170 448 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Podanou žalobou domáhal se žalobce prostřednictvím svého právního zástupce stanovení povinnosti žalovanému k úhradě částky 280 558 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu náhrady škody na zdraví. K odůvodnění žaloby mimo jiné uvedl, že dne 25. 10. 2018 se nechal p. , jméno FO, dovézt k , právnická osoba, za účelem návštěvy neurologické ambulance. Do areálu žalovaného se tehdy vstupovalo pouze provizorní dřevěnou lávkou na parkoviště, které se nachází na pozemku ve vlastnictví , právnická osoba, . Na tomto parkovišti žalobce vkročil do nijak neoznačeného výmolu v asfaltovém povrchu, kde si při došlapu způsobil úraz kotníku pravé nohy. , jméno FO, tehdy žalobci okamžitě poskytl pomoc a zachytil přitom fotograficky povrch citovaného pozemku. Do ambulance žalobce poté již nedošel a následně ihned směřoval domů. Následující den se stav kotníku žalobce zhoršil, došlo k jeho otoku a nastoupila jeho bolestivost, pročež si žalobce zajistil odvoz k žalovanému, kde navštívil chirurgickou ambulanci. Zde mu byla určena chybná diagnóza S934 v podobě podvrtnutí a natažení kotníku, byl sice proveden rentgen, ale poškození skeletu pravé nohy žalobce nebylo zjištěno. Žalobce obdržel hlezenní ortézu, na kterou bylo možné našlapovat. Žalobce dále u žalovaného absolvoval návštěvy, když teprve takřka po měsíci byla dne 21. 11. 2018 odhalena zavřená zlomenina jeho vnitřního kotníku. Přes další léčbu a rehabilitace již nedošlo k obnově zraněného kotníku žalobce, což žalobci způsobuje omezení. Na straně žalovaného došlo k nedbalostnímu porušení povinností jako správce předmětného pozemku a dále také k nedostatečnému poskytnutí zdravotní služby s péčí řádného odborníka (chybná diagnóza a z toho plynoucí nesprávný léčebný postup). To mělo za následek vznik škody na zdraví žalobce spočívající v omezení pohyblivosti hlezenního kloubu lehkého stupně, projevující se v bolestech, otocích a napadání na končetinu. Tento stav je přitom ustálen a nyní již nemá řešení. Žalobce tak nárokuje bolestné za zlomeninu dolního konce kosti holenní (ve výši 25 508 Kč dle vyhlášky č. 276/2015 Sb.) a ztížení společenského uplatnění po omezení pohyblivosti hlezenního kloubu lehkého stupně (ve výši 255 080 Kč dle téže vyhlášky). Tyto nároky však žalovaný k výzvám žalobce odmítnul a ocitnul se tak zároveň s tímto plněním v prodlení.

2. Žalovaný svoji odpovědnost za škodu žalobce odmítnul. Přitom uvedl, že žalobce nikterak neprokazuje, že k jeho zranění skutečně došlo v předmětném výmolu, dotčená komunikace navíc není v jeho vlastnictví, přičemž zaměstnanci žalovaného postupovali při léčbě žalobce de lege artis.

3. Okresní soud v Třebíči jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 29.6.2022 vydaným pod číslem jednacím 6C 109/2020-172 žalobu v plném rozsahu zamítnul za současného přiznání práva na plnou náhradu nákladů řízení žalovanému.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, přičemž vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že se v daném případě nejednalo o takový nedostatek pozemní komunikace, který by pro žalobce představoval nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící mu vznikem újmy, a to tím méně, kdy v daném období takřka v celém areálu žalovaného probíhaly rozsáhlé stavebně-rekonstrukční práce, což je skutečností obecně známou. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě nelze ani částečně vyhovět. Žalobce namítnul, že v žalobě uvedl, že se do areálu žalovaného vstupovalo provizorní dřevěnou lávku na parkoviště, jednalo se o jediný možný vstup do nemocnice. Parkoviště bylo tehdy dosti vytížené, chodili zde nejen pacienti, ale jezdila zde auta, která parkovala, provoz byl veliký. Žalobce se proto snažil pozorně rozhlížet, zda nejedou auta, a nemohl se detailně věnovat stavu komunikace. Výmol na parkovišti nebyl nijak označen, žalobce ho tam neočekával, a nesouhlasí proto se závěrem soudu prvního stupně, že poškození komunikace muselo být zjevné a jednoduše se výmolu žalobce mohl vyhnout jeho obejitím. Dle názoru žalobce se jednalo o takový nedostatek pozemní komunikace, který pro něho představoval nenadálou a nepředvídatelnou změnu, jež vedla ke škodné události. Soud prvního stupně se nevypořádal s čestným prohlášením svědka , jméno FO, , který celou škodnou událost viděl a zaznamenal. Žalobce navrhoval výslech tohoto svědka, soud prvního stupně důkaz odmítl, aniž by svůj postup v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil. Žalobce rovněž poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž právní úprava obsažená v silničním zákoně a zákoně o pozemních komunikacích zakládá přísnou, tzv. objektivní odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škody, jejíž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti. Velký senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že věcně správným je názor opakovaně vyjadřovaný v rozhodovací praxi dovolacího soudu vycházející z možné uplatnitelnosti občanského zákoníku v případech, v nichž není dána objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle speciálních předpisů. Žalobce má za to, že soud prvního stupně měl v daném případě posoudit objektivní odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti komunikace, ale i obecnou odpovědnost tak, jak ji upravuje občanský zákoník. Žalobce rovněž nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení s poukazem na svoje poměry, které odůvodňují aplikaci § 150 o. s. ř., kdy žalobce je od roku 2003 v plném invalidním důchodu, jeho příjmy jsou omezené a s ohledem na svůj zdravotní stav je nemůže rozšiřovat. Za nedůvodně vynaložené náklady řízení považuje náklady právního zastoupení žalovaného, kdy se též nabízí otázka účelnosti nákladů na odměnu advokáta z Prahy. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné. Soudu I. stupně přisvědčil potud, že postup žalovaného v souvislosti se zraněním kotníku pravé dolní končetiny žalobce byl správný, výchozí diagnóza byla správně stanovena, byla doporučena standardní, správná léčba podvrtnutí hlezna. V předmětném případě nebylo shledáno profesní pochybení ani zanedbání povinností ošetřujících lékařů žalovaného, závěry znaleckého posudku byl postup hodnocen jako postup lege artis, ze strany lékařů žalovaného byly využity veškeré diagnostické a léčebné možnosti ke kompenzaci úrazu žalobce. Soud prvního stupně tedy v tomto směru správně uzavřel, že nebyl naplněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti žalovaného jako poskytovatele zdravotní péče za tvrzenou škodu na zdraví žalobce, kterým je protiprávní jednání spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti poskytovat zdravotní péči řádného odborníka a při léčbě postupovat v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy a v souladu s uznávanými medicínskými postupy při respektování individuality pacienta – žalobce. Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v daném případě nedošlo k naplnění pojmu závady ve schůdnosti ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, s níž se pojí vznik objektivní odpovědnosti žalovaného jako správce místní komunikace. Jestliže v daném případě se na místní komunikaci směřující k nemocnici, resp. na parkovišti, přes které se procházelo do areálu nemocnice, vyskytly změny (při běžné chůzi jasně zřejmý, viditelný výmol) nemající charakter závady ve schůdnosti, jak je vymezena v zákoně o pozemních komunikacích, nenastupuje objektivní odpovědnost žalovaného jako správce komunikace a z tohoto titulu je namístě žalobu o náhradu škody na zdraví žalobce zamítnout. Odvolací soud však vytknul soudu I. stupně, že se vůbec nezabýval a nezkoumal podmínky vzniku odpovědnosti žalovaného jako správce komunikace za škodu na zdraví žalobce dle ustanovení § 2910 ve spojení s § 2900 o. z., kdy sice zákon o pozemních komunikacích je ve vztahu k občanskému zákoníku speciálním právním předpisem, což však neznamená, že by tím byla vyloučena obecná odpovědnost žalovaného za konkrétní porušení právní povinnosti. Zákon o pozemních komunikacích upravuje jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Zkoumání podmínek obecné odpovědnosti žalovaného podle § 2910, 2900 o. z. (porušení právní povinnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi) proto není vyloučeno (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013, ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3701/2009). Soud I. stupně byl pro další postup v řízení zavázán právním názorem soudu odvolacího a jeho pokynem zabývat se otázkou vzniku obecné odpovědnosti žalovaného jako správce komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Porušením zákona se v tomto smyslu rozumí především porušení povinností správy komunikací výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, tj. neplnění povinnosti provádět pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy komunikace. Současně bylo soudu prvního stupně uloženo zkoumat i otázku spoluzpůsobení si újmy poškozeným – žalobcem (§ 2918 o. z.), tj. hodnotit projevy neobezřetnosti žalobce při samotném pohybu po komunikaci, např. nevhodnou obuv, neadekvátní trasu, způsob pohybu či ovlivnění návykovými látkami, jestliže se skutečně promítly do celkového výsledku, jímž bylo zranění kotníku pravé nohy po pádu žalobce. Pro případ závěru, že odpovědnost žalovaného je dána, měl se prvoinstanční soud zabývat otázkou samotné výše škody na zdraví požadované žalobcem.

6. Za účelem objasnění otázek výše uvedených soud I. stupně v dalším řízení vyzval stranu žalovanou k doplnění skutkových tvrzení potud, zda, jakým způsobem a kým konkrétně byly v průběhu roku 2018 zajišťovány pravidelné a mimořádné prohlídky, údržba a opravy komunikací ve správě žalovaného, do jaké míry a jakým způsobem souvisela rekonstrukce tehdy probíhající v areálu žalovaného s plochou určenou k tehdejšímu parkování vozidel pacientů žalovaného na pozemku p.č. , Anonymizováno, v obci a k.ú. , adresa, a dále k uvedení údaje o tom, kdy přesně došlo ze strany žalovaného k opravě předmětného výmolu na tomto pozemku. K této výzvě žalovaný doplnil skutková tvrzení potud, že větší opravy parkovacích ploch proběhly v roce 2015 a 2017, a to dodavatelsky prostřednictvím , Anonymizováno, ., v roce 2018 byla údržba a opravy komunikací ve správě žalované zajišťována prostřednictvím společnosti , právnická osoba, , a to včetně zimní údržby, čištění komunikací a parkovišť, přičemž prohlídky komunikací ohledně jejich stavebně – technického stavu byly zajišťovány vlastními zaměstnanci žalovaného, jakož i drobné opravy komunikací. Plocha užívaná k parkování na pozemku p.č. , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, byla po větších opravách v předešlých letech v dobrém stavu a v roce 2018 nedošlo k významným technickým závadám. Závada vytýkaná žalobcem byla ojedinělá. Pokud jde o proběhlou novou výstavbu u žalovaného, tato znamenala významné zvýšení provozu na komunikacích, včetně pohybu těžké stavební techniky při transportu materiálu a strojů. Výstavba byla spojena rovněž se zmenšením počtu parkovacích ploch z důvodu vyčlenění plochy pro technické zázemí stavby. Stávající parkovací plochy, včetně plochy na pozemku p.č. , Anonymizováno, byly často plně obsazeny. V průběhu výstavby se měnil způsob vjezdu a výjezdu z areálu žalovaného a byly přemisťovány závory i pokladna k zaplacení parkovného. Zvýšená dopravní zátěž znamenala i vyšší pohyb vozidel po parkovacích plochách i při hledání možných parkovacích míst. Na parkovací ploše na pozemku p.č. , Anonymizováno, tak došlo v namáhaném místě k trhlinám a vydrolení materiálu ve zpevněné ploše. Tato tvrzení žalobce, podložená žalovaným navíc důkazně provedenými fakturami za jemu dodané související služby, nijak relevantně nevyvrátil. Žalovaný pak fotodokumentací též doložil, že k opravě předmětné závady došlo nejpozději dne 26.11.2018, a to ve spolupráci se společností , právnická osoba, ., přičemž samotná fyzická oprava byla provedena zaměstnanci žalovaného. Drobné závady na komunikacích zajišťuje žalovaný obvykle vlastními silami a prostředky, např. zakoupením studené asfaltové směsi a jejím uložením a zhutněním na místě.

7. Při úvaze, zda žalovaný porušil povinnosti správy komunikací výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, tj. neplnil povinnosti provádět pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy komunikace, a zda tedy je dána jeho obecná odpovědnost jako správce komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník, soud po zohlednění doplněných skutkových tvrzení i důkazů dospěl k obecnému závěru, že po žalovaném obecně nelze spravedlivě žádat další činnosti související se správou komunikace převyšující jeho úkony shora popsané. Žalovaný v řízení prokázal, že v předmětném období měl řádné zajištění těchto povinností i ve vztahu k dotčené komunikaci zajištěno dodavatelsky (a tedy úplatně), a to v návaznosti na de facto denní kontrolní činnost jeho technického personálu, přičemž dle názoru soudu po něm nelze žádat, aby takto činil v plném rozsahu samostatně, a to i s ohledem na činnost, pro kterou je primárně zřízen, tedy poskytování zdravotní péče občanům. Pokud jde o výmol v povrchu vozovky jako takový, který dle tvrzení žalobce je věcnou příčinou jeho zranění, pak z doplněného dokazování lze dovodit, že se jednalo o závadu ojedinělou, vzniklou jednoznačně v souvislosti s tehdejší novou rozsáhlou výstavbou v areálu žalovaného a s ním spojeným pohybem těžké techniky, přičemž žalovaný doložil a žalobce nezpochybnil, že tato závada byla žalovaným řešena opravou provedenou v adekvátním časovém horizontu. Žalovaný tak doložil, že své povinnosti správy komunikací související s povinností provádět jejich pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy nezanedbal, pročež ani z tohoto titulu žalobě nelze vyhovět. S ohledem na tento závěr soud již shledal nadbytečným hodnocení otázky, do jaké míry se žalobce eventuálně sám svým jednáním účastnil na vzniku škodní události, stejně jako otázky hodnocení samotné výše škody na jeho zdraví. S ohledem na výše uvedené závěry soud přistoupil k opětovnému zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

8. O nákladech řízení soud rozhodoval za použití ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšnému žalovanému přiznal proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek:1. odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 12,5 x 9 460 Kč za dvanáct poskytnutých úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, 7x písemné podání soudu týkající se věci samé, 4x účast na jednání soudu) a jeden tzv. „půlúkon“ právní služby (účast u jednání dne 27.3.2024),2. 13x 300 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby,3. náhrada za promeškaný čas ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu za 42 započatých půlhodin v jednotlivé výši 100 Kč, celkem ve výši 4 200 Kč,4. náhrada cestovních výdajů za cesty k jednání soudu ve dnech 10. 2. 2021, 22.6.2021, 29.11.2023, 20.3.2024 a 27.3.2024 na trase , adresa, a zpět ve výši 14 516 Kč.

9. Shora přiznané náklady řízení jsou dále navýšeny o 21% jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalovaného je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu.

10. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalovaného nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.

11. V průběhu řízení státu Česká republika vznikly náklady v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, v celkové výši 5 900 Kč. Soud v této souvislosti zohlednil, že žalobce je již dlouhodobě plným invalidním důchodcem bez zvláštního zdroje příjmů, zdravotní stav jeho končetiny po úraze navíc prokazatelně nelze operativně zlepšit pro jiné jeho zdravotní komplikace. Znalecký posudek nesoucí tyto náklady byl přitom v zásadě jedinou možností pro objasnění sporné otázky správnosti a úplnosti žalovaným poskytnuté lékařské péče. Ve věci tak jsou dle názoru soudu splněny předpoklady pro využití ustanovení § 150 občanského soudního řádu, pročež povinnost k úhradě těchto nákladů soud věcně neúspěšnému žalovanému ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu neukládal.