36 C 103/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Blažejovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 5 501 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 686 Kč spolu s : -) kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6,28 Kč od 19. 7. 2021 do 3. 8. 2021; -) úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 686 Kč od 4. 8. 2021 do zaplacení; a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 3 815 Kč spolu s : -) kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,96 Kč od 19. 7. 2021 do 3. 8. 2021; -) úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 815 Kč od 4. 8. 2021 do zaplacení;

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

2. Žalobkyně se žalobou podanou dne 5. 8. 2021 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 5 501 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 10. 6. 2020 mezi žalobkyní a žalovaným, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala zejména na základě informací získaných od žalovaného, když tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a když zkoumala zejména příjmovou a výdajovou stránku u žalovaného. Později žalobkyně doplnila, že pokud jde o příjmovou stránku, zohlednila ve svých výpočtech čistý příjem žalovaného ve výši 27 000 Kč a 10 000 Kč příjem ostatních členů domácnosti. Pokud jde o výdajovou stránku, zohlednila žalobkyně ve svých výpočtech životní minimum ve výši 3 140 Kč na jednoho dospělého a 10 000 Kč měsíční výdaje domácnosti. Žalobkyně dále uvedla, že zohlednila jedno vyživované dítě a provedla lustraci žalovaného v databázích SOLUS, NRKI, CRIBIS, ISIR.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný spolu dne 10. 6. 2020 uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 3 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s poplatkem za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 99 Kč a dalšími poplatky (celkem tedy 4 128 Kč) v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 237 Kč. Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas (na svůj dluh uhradil toliko 1 314 Kč) a dostal se tak s placením splátek do prodlení. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu předžalobní upomínkou ze dne 18. 6. 2021, a to do třiceti dnů od sepsání výzvy.

5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

6. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce provedl kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

7. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

8. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

9. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by žalovaný doložil v žádosti o úvěr výši svých tvrzených příjmů a výdajů. Na základě takto ničím nepodložených nelze posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud proto posoudil smlouvu o zápůjčce jako neplatnou (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). Nadto, pokud jde o předložený výpis z účtu žalovaného u Equa bank, tak z toho navíc jasně vyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, když z výpisu jasně vyplývá, že žalovaný měl jednak povolen kontokorent a počáteční zůstatek na účtu byl - 7391,94 Kč a konečný - 9 612,99 Kč.

10. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 1 686 Kč (tj. čerpané částka zápůjčky ve výši 3 000 Kč mínus celkové úhrady žalovaným ve výši 1 314 Kč) kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6,28 Kč od 19. 7. 2021 do 3. 8. 2021 a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 686 Kč od 4. 8. 2021 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

11. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalovaného (výrok II.).

12. Žalobkyně byla ohledně jistiny úspěšná co do částky 1 686 Kč, žalovaný byla úspěšný co do částky 3 815 Kč. V řízení tedy byl převážně úspěšný žalovaný, který by proto měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.