10 C 54/2021

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení, titul. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 40 026,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 19 569,50 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 19 569,50 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Soud žalobu zamítá pro 20 457 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 21 500 Kč od 9. 11. 2018 do 20. 12. 2019 a s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 1 930,50 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, dále s 29% úrokem ročně z částky 21 500 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 40 026,50 Kč (z toho dlužná jistina zápůjčky 21 500 Kč a dlužný poplatek 18 526,50 Kč) s 29 % úrokem ročně z částky 21 500 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, přičemž v období od 21. 12. 2019 do 20. 1. 2020 tento kapitalizovala na 536,90 Kč, dále s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 21 500 Kč od 9. 11. 2018 do zaplacení, v době do 20. 1. 2020 jej kapitalizovala na 2 354,25 Kč, jakožto dluhu žalovaného ze zápůjčky číslo kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO dne datum. Žalovaný plnil pouze částečně. Žalobkyně sdělila, jakým způsobem byla ověřena úvěruschopnost žalovaného. Dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

3. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že společnost právnická osoba, se zavázala žalovanému poskytnout částku 25 000 Kč, a to v hotovosti (převzetí této částky žalovaný stvrzuje svým podpisem na smlouvě), za poplatek 20 457 Kč (číslo smlouvy číslo). Poplatek 20 457 Kč sestává z úroku 4 472 Kč, poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 9 700 Kč, poplatku vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 6 285 Kč Částku 45 457 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 splátkách splatných v týdenním splátkovém období, vždy ke konci tohoto období, výše první až předposlední splátky je 758 Kč, výše poslední splátky je 735 Kč. Zápůjční úroková sazba je 29 % ročně, RPSN 213,05 %. Podpis žalovaného je na druhé straně smlouvy, na které zároveň začínají smluvní podmínky, které tvoří dále hustě popsaná třetí a čtvrtá strana smlouvy. Smlouva o zápůjčce se řídí dle výslovného ujednání zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum, kterou uzavřela společnost právnická osoba a žalobkyně, byla postoupena pohledávka za žalovaným na žalobkyni (v příloze smlouvy na straně 5 je na řádku anonymizováno uvedena tato pohledávka, označená číslem původní smlouvy a žalovaným), postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne datum (žalobkyně doložila podací lístek prokazující jeho odeslání). Dopisem ze dne 28. 1. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání (žalobkyně doložila podací lístek prokazující jeho odeslání).

4. Žalobkyně sice uvedla, že žalovaný uhradil do postoupení pohledávky 3 500 Kč, ale fakticky se domáhá žalobou na jistině zápůjčky 21 500 Kč (z 25 000 Kč) a na poplatku ze zápůjčky 18 526,50 Kč (z 20 457 Kč), z čehož logicky plyne, že žalovaný musel uhradit nikoli 3 500 Kč, ale 5 430,50 Kč.

5. Žalobkyně byla soudem s poučením o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního vyzvána k doplnění, jakým způsobem byla v případě sjednání zápůjčky ověřena úvěruschopnost žalovaného. Podáním ze dne 16. 7. 2021 žalobkyně toliko citovala právní úpravu a uváděla, jak by měla být vykládána, dále uvedla obecné tvrzení – že zhodnotila informace požadované a získané od klienta před uzavřením uvedené smlouvy, žalovaný měl být dotazován na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto měli být ověřeny oproti předloženým dokladům – tyto však nemá k dispozici. Žalovaný byl lustrován v insolvenčním rejstříku, sdělil je že OSVČ v oblasti výroby, obchodu a služeb, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, ani úvěr u jiné společnosti, jeho příjem činí 7 004 Kč, dále má příjem 25 000 Kč. Žalobkyně dále předložila zákaznickou kartu, dle které žalovaný bydlí v nájmu, je rozvedený, má učňovské vzdělání, podniká jako osoba samostatně výdělečně činná ve výrobě, obchodu a službách pod IČO, měsíční čistý příjem je 7 004 Kč, dále jiný měsíční příjem za zprostředkovatelskou činnost 7 000 Kč, další příjmy domácnosti bez uvedení zdroje příjmu 25 000 Kč, odhadované měsíční výdaje 9 000 Kč. Nemá zápůjčku či úvěr u jiné společnosti, nemá bankovní účet. Měl doložit OP, živnostenský list, daňové přiznání 2017. Žalobkyně nebyla schopna k výzvě soudu doložit ani dotvrdit žádné konkrétní skutečnosti k ověření úvěruschopnosti žalovaného při sjednání uvedené zápůjčky, vyjma uvedené zákaznické karty.

6. Z rejstříku zahájených exekucí soud zjistil, že v současnosti má žalovaný evidované 2 exekuční řízení, přičemž již v době sjednání uvedené zápůjčky byla vůči jeho osobě prováděna exekuce (dosud není skončena).

7. Závazkový vztah, vzniklý dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

9. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

10. Dle § 2390, § 2392 odst. 1 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

11. Smlouva o zápůjčce má reálnou (nikoliv jen konsenzuální) povahu. Vznik zápůjčky předpokládá dohodu stran a odevzdání předmětu zápůjčky vydlužiteli. Jakmile je smlouva na základě nabídky a jejího přijetí uzavřena, vzniká mezi stranami závazný právní vztah, jehož obsahem jsou sjednaná práva a povinnosti. Odevzdáním věci vydlužiteli se tento vztah stává právním vztahem ze zápůjčky. Při peněžité zápůjčce může dojít k předání zapůjčené částky hotově, nebo bezhotovostním převodem na účet vydlužitele.

12. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

14. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

17. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávku za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno. Ve vztahu k žalované pohledávce dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu. Soud má za to, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba, o poskytnutí zápůjčky dne datum a téhož dne s ním byla zápůjčka sjednána, při podpisu převzal v hotovosti částku 25 000 Kč (§ 2390 an. o. z.). Závazek, k jehož úhradě se žalovaný zavázal v 60. týdenních splátkách, činil 45 457 Kč (25 000 Kč poskytnutá jistina, 20 457 Kč poplatek). Informace, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě, byly přitom nedostatečné pro dospění k závěru, zda se jedná v případě žalovaného o solventní osobu či nikoli. Žalovaný uvedl svůj příjem 7 004 Kč, který byl nižší než jeho odhadované výdaje, a byť vedle toho uvedl další příjem 25 000 Kč, nebylo zjišťováno, co je zdrojem tohoto příjmu. Dále žalovaný sdělil, že není k nikomu povinen výživou, ač měl (a má) v době sjednání závazku dceru (narozenou 1999). právnická osoba zjevně vycházela pouze z toho, co jí vydlužitel sdělil, a nelustrovala jej v evidenci exekucí či v systémech nebankovních společností (protože zde by měla pozitivní zjištění na prováděnou exekuci). V této věci se nepochybně jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelskou zápůjčku ve smyslu § 2390 an. o. z., o komerčně nazývanou„ rychlou“ zápůjčku poskytovanou nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Žalobkyně k výzvě soudu s poučením o následcích neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, žalobu doplnila toliko o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčené smlouvy, jakým způsobem její právní předchůdce plnil svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalovaného uvedeného měsíčního příjmu a způsobu bydlení, dosaženého vzdělání v zákaznické kartě. Povinností žalobkyně je zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaný kterou konkrétní databází prošel, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaný dostatečně solventní. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020). Soud posoudil údaje uvedené v zákaznické kartě, které sdělil a svým podpisem stvrdil žalovaný, v souvislostech poskytnuté zápůjčky, a v souvislostech zjištění soudu (jednalo se o osobu v exekuci) a dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně nedostál zákonné povinnosti, když poskytl spotřebitelskou zápůjčku, když v tomto případě bylo pochybné, na kolik jsou informace sdělené žalovaným dostatečné k tomuto zjištění, resp. bylo pochybné, že žalovaný je dostatečně solventní (základní příjem 7 004 Kč a k tomu odhadované výdaje 9 000 Kč, u dalšího příjmu 25 000 Kč není znám zdroj). S ohledem na způsob vyplnění údajů v zákaznické kartě soud pochybuje o tom, že bylo cílem zapůjčitele zjistit skutečnou úvěruschopnost žalovaného. Pokud není žalobkyně schopna doložit kopie dokladů, ze kterých byly skutečnosti tvrzené úvěrujícím dokládány, je pochybné, nakolik byly skutečně doloženy a co z nich mohlo být zjištěno. Nebankovní poskytovatel zápůjčky musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce z důvodu, že právnická osoba, poskytl žalovanému zápůjčku i přes nedostatečná zjištění k situaci žalovaného, vztahujících se k úvěruschopnosti žalovaného. Tak zásadním a nejjednodušším způsobem je lustrace, zda není úvěrující v exekuci či zda není po splatnosti u jiného nebankovního poskytovatele úvěru. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy, zejména ujednáním o sjednaném úroku z úvěru a dalších poplatcích. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Platby realizované žalovaným, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednané smlouvy, tedy na neexitující dluh žalovaného, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalovaného. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení včetně zákonného úroku z prodlení v sazbě 9 % ročně. Žalovanému byla poskytnuta částka 25 000 Kč, žalovaný uhradil 5 430,50 Kč (do 20. 1. 2020), tuto částku soud započet oproti 25 000 Kč. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni zbývající bezdůvodné obohacení 19 569,50 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 19 569,50 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení. Ve zbytku je žaloba nedůvodná. Soud ji zamítl pro žalovanou částku dle této smlouvy v rozsahu 20 457 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 21 500 Kč od 9. 11. 2018 do 20. 12. 2019 a s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 1 930,50 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, dále s 29% úrokem ročně z částky 21 500 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení (tato formulace v sobě zahrnuje žalobkyní požadované kapitalizované úroky, a je plně vyčerpán rozsah žalované částky).

18. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 40 %, v rozsahu 60 % úspěšná nebyla. Žalovanému by pak příslušela náhrada nákladů řízení v 20 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku III.

19. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, které se podává do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.