10 C 54/2021

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 40 026,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 19 569,50 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 19 569,50 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Soud žalobu zamítá pro 20 457 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 21 500 Kč od 9. 11. 2018 do 20. 12. 2019 a s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 1 930,50 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, dále s 29% úrokem ročně z částky 21 500 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 40 026,50 Kč (z toho dlužná jistina zápůjčky 21 500 Kč a dlužný poplatek 18 526,50 Kč) s 29 % úrokem ročně z částky 21 500 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, přičemž v období od 21. 12. 2019 do 20. 1. 2020 tento kapitalizovala na 536,90 Kč, dále s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 21 500 Kč od 9. 11. 2018 do zaplacení, v době do 20. 1. 2020 jej kapitalizovala na 2 354,25 Kč, jakožto dluhu žalovaného ze zápůjčky [číslo] kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] dne [datum]. Žalovaný plnil pouze částečně. Žalobkyně sdělila, jakým způsobem byla ověřena úvěruschopnost žalovaného. Dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

3. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že společnost [právnická osoba], se zavázala žalovanému poskytnout částku 25 000 Kč, a to v hotovosti (převzetí této částky žalovaný stvrzuje svým podpisem na smlouvě), za poplatek 20 457 Kč (číslo smlouvy [číslo]). Poplatek 20 457 Kč sestává z úroku 4 472 Kč, poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 9 700 Kč, poplatku vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 6 285 Kč Částku 45 457 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 splátkách splatných v týdenním splátkovém období, vždy ke konci tohoto období, výše první až předposlední splátky je 758 Kč, výše poslední splátky je 735 Kč. Zápůjční úroková sazba je 29 % ročně, RPSN 213,05 %. Podpis žalovaného je na druhé straně smlouvy, na které zároveň začínají smluvní podmínky, které tvoří dále hustě popsaná třetí a čtvrtá strana smlouvy. Smlouva o zápůjčce se řídí dle výslovného ujednání zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], kterou uzavřela společnost [právnická osoba] a žalobkyně, byla postoupena pohledávka za žalovaným na žalobkyni (v příloze smlouvy na straně 5 je na řádku [anonymizováno] uvedena tato pohledávka, označená číslem původní smlouvy a žalovaným), postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] (žalobkyně doložila podací lístek prokazující jeho odeslání). Dopisem ze dne 28. 1. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání (žalobkyně doložila podací lístek prokazující jeho odeslání).

4. Žalobkyně sice uvedla, že žalovaný uhradil do postoupení pohledávky 3 500 Kč, ale fakticky se domáhá žalobou na jistině zápůjčky 21 500 Kč (z 25 000 Kč) a na poplatku ze zápůjčky 18 526,50 Kč (z 20 457 Kč), z čehož logicky plyne, že žalovaný musel uhradit nikoli 3 500 Kč, ale 5 430,50 Kč.

5. Žalobkyně byla soudem s poučením o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního vyzvána k doplnění, jakým způsobem byla v případě sjednání zápůjčky ověřena úvěruschopnost žalovaného. Podáním ze dne 16. 7. 2021 žalobkyně toliko citovala právní úpravu a uváděla, jak by měla být vykládána, dále uvedla obecné tvrzení – že zhodnotila informace požadované a získané od klienta před uzavřením uvedené smlouvy, žalovaný měl být dotazován na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto měli být ověřeny oproti předloženým dokladům – tyto však nemá k dispozici. Žalovaný byl lustrován v insolvenčním rejstříku, sdělil je že OSVČ v oblasti výroby, obchodu a služeb, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, ani úvěr u jiné společnosti, jeho příjem činí 7 004 Kč, dále má příjem 25 000 Kč. Žalobkyně dále předložila zákaznickou kartu, dle které žalovaný bydlí v nájmu, je rozvedený, má učňovské vzdělání, podniká jako osoba samostatně výdělečně činná ve výrobě, obchodu a službách pod [IČO], měsíční čistý příjem je 7 004 Kč, dále jiný měsíční příjem za zprostředkovatelskou činnost 7 000 Kč, další příjmy domácnosti bez uvedení zdroje příjmu 25 000 Kč, odhadované měsíční výdaje 9 000 Kč. Nemá zápůjčku či úvěr u jiné společnosti, nemá bankovní účet. Měl doložit OP, živnostenský list, daňové přiznání 2017. Žalobkyně nebyla schopna k výzvě soudu doložit ani dotvrdit žádné konkrétní skutečnosti k ověření úvěruschopnosti žalovaného při sjednání uvedené zápůjčky, vyjma uvedené zákaznické karty.

6. Z rejstříku zahájených exekucí soud zjistil, že v současnosti má žalovaný evidované 2 exekuční řízení, přičemž již v době sjednání uvedené zápůjčky byla vůči jeho osobě prováděna exekuce (dosud není skončena).

7. Závazkový vztah, vzniklý dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

9. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

10. Dle § 2390, § 2392 odst. 1 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

11. Smlouva o zápůjčce má reálnou (nikoliv jen konsenzuální) povahu. Vznik zápůjčky předpokládá dohodu stran a odevzdání předmětu zápůjčky vydlužiteli. Jakmile je smlouva na základě nabídky a jejího přijetí uzavřena, vzniká mezi stranami závazný právní vztah, jehož obsahem jsou sjednaná práva a povinnosti. Odevzdáním věci vydlužiteli se tento vztah stává právním vztahem ze zápůjčky. Při peněžité zápůjčce může dojít k předání zapůjčené částky hotově, nebo bezhotovostním převodem na účet vydlužitele.

12. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

14. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

17. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávku za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno. Ve vztahu k žalované pohledávce dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu. Soud má za to, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], o poskytnutí zápůjčky dne [datum] a téhož dne s ním byla zápůjčka sjednána, při podpisu převzal v hotovosti částku 25 000 Kč (§ 2390 an. o. z.). Závazek, k jehož úhradě se žalovaný zavázal v 60. týdenních splátkách, činil 45 457 Kč (25 000 Kč poskytnutá jistina, 20 457 Kč poplatek). Informace, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě, byly přitom nedostatečné pro dospění k závěru, zda se jedná v případě žalovaného o solventní osobu či nikoli. Žalovaný uvedl svůj příjem 7 004 Kč, který byl nižší než jeho odhadované výdaje, a byť vedle toho uvedl další příjem 25 000 Kč, nebylo zjišťováno, co je zdrojem tohoto příjmu. Dále žalovaný sdělil, že není k nikomu povinen výživou, ač měl (a má) v době sjednání závazku dceru (narozenou 1999). [právnická osoba] zjevně vycházela pouze z toho, co jí vydlužitel sdělil, a nelustrovala jej v evidenci exekucí či v systémech nebankovních společností (protože zde by měla pozitivní zjištění na prováděnou exekuci). V této věci se nepochybně jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelskou zápůjčku ve smyslu § 2390 an. o. z., o komerčně nazývanou„ rychlou“ zápůjčku poskytovanou nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Žalobkyně k výzvě soudu s poučením o následcích neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, žalobu doplnila toliko o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčené smlouvy, jakým způsobem její právní předchůdce plnil svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalovaného uvedeného měsíčního příjmu a způsobu bydlení, dosaženého vzdělání v zákaznické kartě. Povinností žalobkyně je zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaný kterou konkrétní databází prošel, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaný dostatečně solventní. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020). Soud posoudil údaje uvedené v zákaznické kartě, které sdělil a svým podpisem stvrdil žalovaný, v souvislostech poskytnuté zápůjčky, a v souvislostech zjištění soudu (jednalo se o osobu v exekuci) a dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně nedostál zákonné povinnosti, když poskytl spotřebitelskou zápůjčku, když v tomto případě bylo pochybné, na kolik jsou informace sdělené žalovaným dostatečné k tomuto zjištění, resp. bylo pochybné, že žalovaný je dostatečně solventní (základní příjem 7 004 Kč a k tomu odhadované výdaje 9 000 Kč, u dalšího příjmu 25 000 Kč není znám zdroj). S ohledem na způsob vyplnění údajů v zákaznické kartě soud pochybuje o tom, že bylo cílem zapůjčitele zjistit skutečnou úvěruschopnost žalovaného. Pokud není žalobkyně schopna doložit kopie dokladů, ze kterých byly skutečnosti tvrzené úvěrujícím dokládány, je pochybné, nakolik byly skutečně doloženy a co z nich mohlo být zjištěno. Nebankovní poskytovatel zápůjčky musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce z důvodu, že [právnická osoba], poskytl žalovanému zápůjčku i přes nedostatečná zjištění k situaci žalovaného, vztahujících se k úvěruschopnosti žalovaného. Tak zásadním a nejjednodušším způsobem je lustrace, zda není úvěrující v exekuci či zda není po splatnosti u jiného nebankovního poskytovatele úvěru. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy, zejména ujednáním o sjednaném úroku z úvěru a dalších poplatcích. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Platby realizované žalovaným, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednané smlouvy, tedy na neexitující dluh žalovaného, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalovaného. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení včetně zákonného úroku z prodlení v sazbě 9 % ročně. Žalovanému byla poskytnuta částka 25 000 Kč, žalovaný uhradil 5 430,50 Kč (do 20. 1. 2020), tuto částku soud započet oproti 25 000 Kč. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni zbývající bezdůvodné obohacení 19 569,50 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 19 569,50 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení. Ve zbytku je žaloba nedůvodná. Soud ji zamítl pro žalovanou částku dle této smlouvy v rozsahu 20 457 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 21 500 Kč od 9. 11. 2018 do 20. 12. 2019 a s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 1 930,50 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, dále s 29% úrokem ročně z částky 21 500 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení (tato formulace v sobě zahrnuje žalobkyní požadované kapitalizované úroky, a je plně vyčerpán rozsah žalované částky).

18. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 40 %, v rozsahu 60 % úspěšná nebyla. Žalovanému by pak příslušela náhrada nákladů řízení v 20 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku III.

19. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.