109C 55/2017

Rubrum

Jestliže v době uplatnění požadavku žalovaného na finanční plnění za užívání bytu byl byt nadále v SJM žalovaného a Ing. L.K.., pak v nikoliv běžných záležitostech týkajících se bytu tak měli tehdy ještě manželé K. jednat společně, případně měl jeden z manželů jednat se souhlasem druhého manžela. Jakékoliv jednání žalovaného v nikoliv běžné záležitosti bez souhlasu manželky Ing. K. by tak bylo neplatné. Pokud žalovaný neodvolal souhlas s bydlením žalobkyně a její rodiny v bytě, pak právní důvod užívání bytu (byť pouze odvozený) nezanikl, žalobkyně byt nemohla užívat bez právního důvodu, tudíž jí ani nemohlo vzniknout na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení.

Výrok

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudcem JUDr. T.S. ve věci žalobkyně ing. L.M., narozená xxx, bytem xxx, Trutnov zastoupené advokátem Mgr. M.Š. se sídlem xxx, Brno proti žalovanému: Ing. J.K., narozený xxx, bytem xxx, Trutnov 3 zastoupený advokátem Mgr. A.S., Ph.D. se sídlem xxx, Trutnov pro 31.444,25 Kč – zápůjčka a o vzájemném návrhu žalovaného pro zaplacení částky 103.555,75 Kč – bezdůvodné obohacení, takto:

Odůvodnění

I. Žalovaný je povinen zaplatil žalobkyni 31 444,25 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Vzájemný návrh žalovaného, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 103 555,75 Kč, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení 79 515 Kč k rukám Mgr. M.Š. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

1. Žalobou podanou dne 23.11.2017 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 31 444,25 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem byla dne 4.3.2013 uzavřena ústní smlouva o peněžité zápůjčce, na základě které žalobkyně předala žalovanému částku 3 000 Kč, dne 7.3.2013 ústní smlouva o peněžité zápůjčce, na základě které žalobkyně předala žalovanému částku 2 000 Kč a dne 7.1.2014 ústní smlouva o peněžité zápůjčce, na základě které žalobkyně předala žalobci částku 26 444,25 Kč. Dne 7.1.2014 bylo mezi účastníky dohodnuto, že pohledávky žalobkyně z titulu uvedených smluv budou započteny na pohledávku žalovaného vůči žalobkyni z titulu jeho podílu na kupní ceně za prodej bytové jednotky manželů L. a J. K. žalobkyni (jednotka č. xxx/5 v budově č.p. xxx, xxx – bytový dům, v části obce Poříčí, na stavební parcele č. xxx v obci Trutnov a k.ú. Poříčí u Trutnova). Dále bylo pro případ, že k prodeji bytové jednotky nedojde do 30.9.2014, dohodnuto, že žalovaný bude žalobkyni dluh v celkové výši 31 444,25 Kč splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč počínaje měsícem říjnem 2014. O poskytnutí a převzetí finančních částek vydal žalovaný žalobkyni písemné potvrzení ze dne 10.1.2014. K převodu vlastnického práva k bytové jednotce na žalobkyni do 30.9.2014 nedošlo, k převodu nedošlo ani nikdy později. Žalovaný tak byl povinen vrátit žalobkyni poskytnuté peněžité zápůjčky v celkové výši 31 444,25 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč počínaje měsícem říjnem 2014. Žalovaný však žalobkyni nic nezaplatil, a to ani přes předžalobní výzvu k plnění. Žalobkyně nesouhlasila se vzájemným návrhem žalovaného. Byt (výše označenou jednotku č. xxx/5) neužívala bez právního důvodu. Byt od července 2007 užívala se souhlasem a po dohodě s jejími rodiči, otcem (žalovaným) a matkou Ing. L.K., kteří v té době byli vlastníky předmětného bytu (v SJM). Bylo dohodnuto, že žalobkyně bude byt užívat a bude hradit veškeré náklady spojené s bydlením (zejména energie, odpady) a veškeré platby, ke kterým jsou povinni vlastníci bytu (zejména platby do fondu oprav, daň z nemovitosti). Mezi účastníky bylo ujednáno, že předmětný byt bude žalobkyně užívat bez určení časového omezení a bezúplatně, tj. že rodičům za užívání bytu nebude poskytovat jakoukoliv další úplatu. Uvedená dohoda nebyla nikdy později jakkoliv změněna či zrušena. Žalobkyně popírala, že obdržela nedatovaný dopis žalovaného, v němž požadoval zpětně s účinností od 1.1.2014 nájemné za užívání předmětného bytu ve výši 5 000 Kč měsíčně. Žalobkyně od žalovaného v roce 2014 obdržela dopis, ale šlo o jiný dopis, než který žalovaný předložil pro potřeby tohoto řízení. V dopise, který skutečně obdržela, nebyla uvedena žádná konkrétní částka, kterou žalovaný z titulu nájemného požadoval. Pro případ, že by vzájemný návrh žalovaného byl shledán důvodným, žalobkyně namítala, že za žalovaného jako vlastníka hradila bez právního důvodu platby spojené s vlastnictvím dotčené bytové jednotky, ke kterým jsou primárně povinni vlastníci bytu a které souvisejí s bytem (zejména platby do fondu oprav, daň z nemovitosti – bytu). Takto do fondu oprav za období od srpna 2007 do března 2017 uhradila celkem částku ve výši 207 891 Kč (za srpen – prosinec 2007 částku 7 960 Kč, za rok 2008 částku 20 840 Kč, za roky 2009 – 2016 částku 21 708 Kč ročně a za leden – březen 2017 částku 5 427 Kč a na dani z nemovitosti za období roku 2008 – 2017 celkem částku 4 696 Kč - za roky 2008 a 2009 částku 260 Kč ročně, za roky 2010 – 2015 částku 520 Kč ročně a za roky 2016 – 2017 částku 528 Kč ročně). V rámci procesní obrany proti vzájemnému návrhu žalovaného (aniž by jím uplatněný nárok jakkoliv uznávala) tak žalobkyně započetla na uplatněnou pohledávku žalovaného výše uvedenou pohledávku za žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného vůči žalobkyni do výše 135 000 Kč.

2. Žalovaný nesporoval dluh vůči žalobkyni z titulu smluv o zápůjčce ve výši 31 444,25 Kč. Poukázal na skutečnost, že před zahájením řízení ho žalobkyně vyzvala k zaplacení dluhu pouze dopisem ze dne 19.10.2017. Žalovaný však zejména namítal, že žalobkyně společně se svojí rodinou užívala bytovou jednotku na adrese Trutnov – Poříčí, Benešova č.p. xxx, kterou žalovaný vlastnil společně s bývalou manželkou. Žalovaný z toho důvodu započetl proti pohledávce žalobkyně svoji pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení odpovídající polovině obvyklého nájemného za užívání obdobného bytu v době od listopadu 2014 do dubna 2017 ve výši 4 500 Kč měsíčně. Celkem jde za 30 měsíců o částku 135 000 Kč. Žalovaný tedy navrhl, aby žaloba žalobkyně o zaplacení částky 31 444,25 Kč byla zamítnuta, vzájemným návrhem se naopak po žalobkyni domáhal zaplacení částky 103 555,75 Kč (135 000 Kč po odečtení pohledávky žalobkyně ve výši 31 444,25 Kč). Kompenzační námitku žalovaný uplatnil v rámci vyjádření k žalobě ze dne 18.12.2017, které bylo soudu doručeno dne 20.12.2017. Dle žalovaného nelze vycházet z toho, že o užívání předmětného bytu žalobkyní existovala nějaká dohoda, vzniklý vztah by bylo možno charakterizovat jako vztah blízký výprose. Žalobkyně jako uživatelka bytu hradila náklady spojené s užíváním bytu včetně příspěvků do fondu oprav. Za těchto podmínek mohl být byt užíván až do doby, než došlo k odvolání souhlasu. K odvolání souhlasu došlo ze strany žalovaného, který v rámci dopisu z roku 2014 uvedl, že žalobkyně může byt užívat i nadále, ale za předpokladu, že za užívání bytu bude platit. Došlo-li tedy k odvolání souhlasu žalovaným, pak následně již žalobkyni užíváním bytu vznikalo bezdůvodné obohacení. Toto bezdůvodné obohacení je oprávněn vymáhat žalovaný (analogicky viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2221/2006). Žalovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení po upřesnění provedeném při jednání soudu dne 5.10.2018 uplatnil za dobu od 20.12.2014 (3 roky před podáním vzájemného návrhu) do 23.3.2017, kdy nabylo právní moci usnesení o schválení smíru v řízení o vypořádání SJM žalovaného a jeho bývalé manželky. Výše nároku žalovaného (bezdůvodného obohacení) by měla být určena na základě znaleckého posudku, jímž by byla zjištěna výše obvyklého nájemného za užívání předmětného bytu v období od 20.12.2014 do 23.3.2017. K námitce započtení, kterou vznesla žalobkyně proti pohledávce žalovaného uplatněné vzájemným návrhem, žalovaný uvedl, že jde o „podmíněný úkon“. Je proto otázkou, zda k takovému úkonu vůbec lze přihlížet. Žalovaný dále vznesl námitku promlčení pohledávky žalobkyně namítnuté k započtení proti pohledávce žalovaného uplatněné vzájemným návrhem. Minimálně za dobu delší než 3 roky před podáním vyjádření ze dne 19. 10. 2018 je právo žalobkyně promlčeno.

3. Po provedeném dokazování oba účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích a doplnili svoji argumentaci ve věci. Žalobkyně poukazovala na skutečnost, že její nárok z titulu vrácení peněžité zápůjčky žalovaný co do důvodu ani výše nesporoval. Nárok uplatněný žalovaným formou vzájemného návrhu je nedůvodný. Žalovanému tvrzený nárok z titulu bezdůvodného obohacení vůbec nevznikl. Žalobkyně byt neužívala bez právního důvodu, užívala ho se souhlasem a po dohodě s rodiči. Tato dohoda nebyla nikdy změněna ani zrušena, nedošlo k jakékoliv změně podmínek dohody. Doba užívání bytu nebyla jakkoliv časově omezena. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2792/2016 dohodu o hospodaření se společnou věcí jsou vlastníci, resp. spoluvlastníci, vázáni do doby, dokud dohoda není nahrazena novou. Dle rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 71 Co 321/2014 ze dne 27.06.2014 „platí, že užívání věci třetími osobami není běžnou záležitostí týkající se společné věci. Proto užívání nemovitosti třetími osobami musí předcházet dohoda obou spoluvlastníků. Je tomu tak proto, aby žádný z vlastníků nebyl vyloučen z užívání věci a měl současně možnost realizovat své vlastnické právo. Jestliže svolení s užíváním věci třetími osobami musí předcházet dohoda obou vlastníků, jejichž vlastnické právo je nedílné, a contrario musí platit, že taková dohoda musí ze stejných důvodů předcházet rozhodnutí o ukončení užívaní nemovitosti. V opačném případě by právo jednoho z vlastníků bylo postaveno nad právem druhého...“. Právní názor žalovaného v tom směru, že ve vztahu k bytu nelze uzavřít inominátní smlouvu (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.8.2007 sp. zn. 28 Cdo 2919/2007), ale jen smlouvu nájemní (jako smlouvu úplatnou) či smlouvu o výpůjčce (jako smlouvu bezúplatnou), je nesprávný, nedůvodně formalistický a ryze účelový, odporující ustanovení § 51 zákona č. 40/1964 Sb., tj. zásadě smluvní volnosti a autonomii vůle účastníků závazkového právního vztahu. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2011, sp. zn. 26 Cdo 2715/2010, žádný právní předpis účastníkům občanskoprávních vztahů nezakazuje uzavřít smlouvu, jejímž obsahem je přenechání bytu k dočasnému bezplatnému užívání. ….. Pro úvahu o tom, jakému smluvnímu typu odpovídá konkrétní smlouva, je – obecně vzato – významné jen to, jaký právní následek její účastníci zamýšleli vyvolat.…“. Vůlí žalobkyně a jejích rodičů (tedy i žalovaného) nebylo uzavřít ani smlouvu o nájmu bytu, ani smlouvu o výpůjčce bytu, ale právě jenom smlouvu jimi dohodnutého obsahu, která dle názoru žalobkyně zcela jednoznačně neodporuje obsahu či účelu zákona.

4. Žalovaný po provedeném dokazování uvedl, že rozhodnutí v této věci závisí na tom, zda byl žalovaný oprávněn po žalobkyni nájemné (náhradu) požadovat, resp. zda daná výzva žalovaného měla jím zamýšlené právní účinky, čemuž předchází otázka, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o užívání předmětného bytu. Podle názoru žalovaného je přitom odpověď na poslední otázku záporná, když ke stejnému výsledku lze dospět jak při ztotožnění se s verzí žalovaného, která je založena na tom, že v případě užívání předmětného bytu žalobkyní šlo pouze o faktický stav a souhlas s tímto užíváním mohl být kdykoli odvolán, tak při akceptaci tvrzení žalobkyně, že se účastníci na užívání předmětného bytu dohodli, neboť taková dohoda neměla náležitosti platného právního úkonu. V této souvislosti je nutné poukázat především na ust. § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), podle něhož musí být právní úkon učiněn mj. určitě, jinak je neplatný. O určitosti obsahu toho, co mělo být mezi účastníky domluveno, však v projednávaném případě hovořit nelze, což se zvláště týká stanovení doby, na kterou měla být „smlouva“ uzavřena (L. M.: „O době, po kterou budeme byt užívat, se nemluvilo, já jsem to v podstatě vnímal tak, že je to navždy.“; L. K.: „Ohledně doby užívání bytu jsme se nijak konkrétně nebavili, nevěděli jsme ani, zda dcera s přítelem zůstanou v Trutnově, neřešili jsme, jestli na ni ten byt někdy přepíšeme“). Shoda panuje pouze v tom, že žalobkyně a její manžel (tehdy druh) měli nést náklady spojené s předmětným bytem, není však už zcela zřejmé, co vše tyto náklady zahrnovaly, popř. od kdy byly placeny (daň z nemovitostí). Pro posouzení platnosti „smlouvy“ je zásadní i to, zda by šlo o úplatný či bezúplatný právní úkon. V odborné literatuře se k této záležitosti uvádí: „Úplatou není úhrada obvyklých nákladů spojených s užíváním (§ 2199), např. spotřebovaná elektrická energie, úplata za služby spojené s užíváním bytu, krmení. Úplatou je však přenesení nákladů, které vznikají nezávisle na užívání věci (např. daně, bankovní poplatky, náklady na pojištění věci)“. Žalobkyně hradila příspěvek do fondu oprav, jakož i daň z nemovitostí a (patrně) pojistné, a proto by bylo možno nahlížet na onu „smlouvu“ jako na úplatný právní úkon. V případě nájmu bytu (tj. úplatného přenechání věci do užívání jiné osobě – viz ust. § 663 obč. zák.) se ovšem k platnosti nájemní smlouvy vyžadovalo, aby byla uzavřena písemně (srov. ust. § 686 odst. 1 obč. zák.), o splnění obsahových náležitostí uvedených v citovaném ustanovení ani nemluvě. Navíc otázka úplatnosti či bezúplatnosti je podstatná i z hlediska výše naznačeného požadavku na určitost právního úkonu, když Nejvyšší soud ČR v této souvislosti judikoval, že aby byla smlouva určitým právním úkonem, musí být z jejího obsahu zjistitelné, zda úmysl účastníků směřoval k uzavření smlouvy o úplatném nebo o bezúplatném převodu, a že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (viz rozhodnutí sp. zn. 1 Odon 110/97 ze dne 7. 10. 1998). Žalovaný je proto přesvědčen, že mu nic nebránilo v tom, aby žalobkyni vyzval k zaplacení náhrady za užívání předmětného bytu, a to i přes (nadto pouze předpokládaný) nesouhlas své tehdejší manželky s takovým postupem (L. K.: „Pokud bych se hypoteticky dozvěděla o tom, že žalovaný požaduje po dceři nájemné, pak bych s tím samozřejmě nesouhlasila...“), neboť tak mohl učinit výhradně sám (srov. např. rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 555/2002 ze dne 30. 4. 2002 nebo usnesení téhož soudu sp. zn. 22 Cdo 2221/2006 ze dne 6. 9. 2007). Žalovaný proto navrhl, aby soud poté, co doplní dokazování o znalecký posudek k určení náhrady za užívání předmětného bytu odpovídající obvyklému nájemnému, žalobu v celém rozsahu zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku, jejíž výši by žalovaný upřesnil v závislosti na výsledku znaleckého zkoumání.

5. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že manželství Ing. L.K. a žalovaného, kteří uzavřeli sňatek dne 12.9.1980, bylo rozvedeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 26.1.2015, č.j. 8 C 218/2014-25. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 27.2.2015. Ing. L.K. podala ke zdejšímu soudu dne 16.2.2016 žalobu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Předmětem vypořádání byla mj. jednotka č. xxx/5 (vymezená podle zákona o vlastnictví bytů) v budově č.p. xxx, xxx, bytový dům, v části obce Poříčí, na stavební parcele č. xxx – zastavěná plocha a nádvoří, se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy č.p. xxx, xxx a na stavební parcele č. xxx o velikosti ideálních 41/500, vše v obci Trutnov a katastrálním území Poříčí u Trutnova. Ve věci bylo meritorně rozhodnuto usnesením zdejšího soudu ze dne 23.3.2017, č.j. 8 C 23/2016 – 244, jímž byl schválen smír účastníků. Na základě uzavřeného smíru připadla předmětná jednotka do vlastnictví Ing. L.K. Usnesení o schválení smíru nabylo právní moci dne 23.3.2017. Uvedené skutečnosti soud zjistil ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 8 C 23/2016.

6. Z notářského zápisu ze dne 21.6.2012, sepsaného notářem JUDr. Jaroslavem Bálkem, soud zjistil, že žalovaný a jeho manželka Ing. L.K. uzavřeli smlouvu o zúžení společného jmění manželů. Z článku „Za druhé“ tohoto zápisu vyplývá, že manželé K. ve smyslu ust. § 143a odst. 1 obč. zák. uzavřeli smlouvu, kterou zúžili zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů do budoucna, a to tak, že jakýkoliv majetek nabytý za trvání manželství kterýmkoli z manželů ode dne podepsání smlouvy bude ve výlučném vlastnictví pouze toho z manželů, který takovýto majetek na základě smlouvy nebo jiného právního úkonu nabyde, a nebude patřit do společného jmění manželů.

7. Dne 10.1.2014 žalovaný písemně potvrdil, že si dne 7.1.2014 půjčil od žalobkyně částku 26 444,25 Kč. Dále potvrdil, že si od žalobkyně v minulosti půjčil ještě částku 5 000 Kč. V potvrzení bylo dále uvedeno, že půjčená částka bude použita jako částečná úhrada za prodej bytu manželů L. a J.K. na adrese xxx, Trutnov 3. Dále se v potvrzení uvádí, že pokud nedojde k převodu bytu do 30.9.2014, zavazuje se žalovaný žalobkyni půjčenou částku splácet měsíčními splátkami po 1 000 Kč počínaje říjnem 2014. Tyto skutečnosti soud zjistil z potvrzení ze dne 10.1.2014.

8. V nedatovaném dopisu podepsaném žalovaným se uvádí: „Milá Leničko, milý Láďo, věřte mi, že to co Vám teď oznámím, není pro mě jednoduché, ale životní nutností. Sami dobře víte, že od měsíce února jednáme o způsobu prodeje našeho bytu, tak aby co nejvýhodněji přešel do Vašeho osobního vlastnictví. Navrhl jsem Vám několik možností/řešení/, ale žádné jste nechtěli akceptovat. Žijete v našem bytě desátým rokem a nemuseli jste platit žádné nájemné. Tato skutečnost Vám ušetřila nemalé finanční prostředky. Protože jsme společně nenašli řešení a vypadá to, že v dohledné době nenajdeme, nezbývá mě nic jiného než-li Vám vyměřit nájemné ve výši 5000,- Kč/měsíc. Nájemné stanovuji zpětně od 1.1.2014. Peníze mi zasílejte na účet xxx/2010 do desátého, každý měsíc. Jsem přesvědčen, že toto rozhodnutí a opatření mi pomůže řešit některé záležitosti tak, že neovlivní náš budoucí život. Věřím, že to všechno pochopíte a na svého tatínka, tchána nezanevřete. Hezký den. Ing. J.K.“ Uvedené skutečnosti byly zjištěny z dopisu předloženého žalovaným (žalobkyně autenticitu tohoto dopisu zpochybnila).

9. V nedatovaném dopisu podepsaném „Lenča a Láďa“ se uvádí: „Ahoj tati a tcháne, i když je dopis za nás oba, budeme Ti v něm tykat, aby se to lépe psalo. Tvůj dopis nás dost překvapil. Je v něm několik nesrovnalostí, které bychom rádi uvedli na pravou míru. 1) V bytě rozhodně nežijeme 10 let, ještě spolu ani 10 let nejsme. Nastěhovali jsme se sem po Lenčině návratu z Francie, v červnu 2007. 2) To že jsme neakceptovali žádnou Tebou nabízenou nabídku, není také pravda. a. Nejprve jsme se dohodli, že byt koupíme ve třech splátkách, cca 70 tisíc Kč letos + započtení dluhu k dceři ve výši cca 31 tis., cca 150 tis. příští rok až nám skončí stavební spoření, zbytek v roce 2016. b) Pak si přišel s novým návrhem, který by znamenal, že budeme v měsíčních splátkách splácet kupní cenu za byt. Tato varianta není pro nás výhodná, protože bychom spláceli peníze za něco, co by nám nakonec (jak si nám sdělil, díky dluhům, které máš) nemuselo vůbec patřit. Proto jsme Ti navrhli variantu, že si vezmeme úvěr a koupíme část bytu, která bude patřit Tobě rovnou. S tímto návrhem jsi souhlasil. 3) Od ledna 2008 platíme za byt nájemné (měsíčně 2.875,- Kč až po současných 4.520,- Kč, celkem 306 tis. Kč). Také jsme v bytě provedli určité rekonstrukce (dveře, kuchyň, ložnice, pokoj). Nejlepším řešením pro obě strany je, aby došlo k uspořádání majetkových záležitostí s Tvojí manželkou, a potom můžeme realizovat koupi bytu. Vzhledem k tomu, že nejsi jediným majitelem bytu, nemůžeš nám ani vyměřit nájemné. Na svého tatínka a tchána určitě nezanevřeme, stejně tak doufáme, že ty na nás také ne. Není to tak dávno, co jsme si vůbec nerozuměli, a Lenča je ráda, že se to změnilo. Taky tu je Toníček a byli bychom rádi, kdyby měl dědu a nepocítil, že se mezi námi „něco nepříjemného“ řeší.“ Uvedené skutečnosti byly zjištěny z dopisu předloženého žalovaným (autenticitu tohoto dopisu žalobkyně nezpochybnila).

10. Z výpovědi svědka L.M. bylo zjištěno, že žalobkyně je jeho manželka, žalovaný je jeho tchán. V létě 2007 se žalobkyně vrátila ze studijního pobytu ve Francii, tehdy se rozhodli pro společné bydlení. Navštívili rodiče žalobkyně v Markoušovicích, kde tehdy ještě společně žili. Při této příležitosti rodiče požádali, zda by mohli dále bydlet v bytě v Trutnově v Benešově xxx. Všichni přítomní s tímto řešením souhlasili. Dohoda byla taková, že budou platit veškeré náklady spojené s bytem. Nadále tedy platili SIPO, což zahrnovalo elektřinu, rozhlas, TV a položku nájemné, která se postupně zvyšovala. Položka nájemné zahrnovala několik druhů nákladů. Šlo o náklady na provoz bytu (např. voda, teplo, popelnice), dále náklady standardně placené vlastníkem, tj. platby do fondu oprav. Konkrétní částky do května 2016 dávali matce žalobkyně, protože ona měla platby vedeny na sebe. Od roku 2016 je to placeno z účtu svědka. Dále platili pojistné a daň z nemovitosti k bytu. Dohoda byla uzavřena ústně, nic nesepisovali. O době, po kterou budou byt užívat, se nemluvilo. Podle této dohody to také dále fungovalo. Následně dostali dopis od žalovaného. Z dopisu vyplývalo, že chtěl vyřešit situaci s bytem. Se žalobkyní stále opakovali, že pro ně je akceptovatelným řešením koupě bytu. Na dopis tchána tedy odpověděli. Celkový výsledek byl takový, že se ohledně bytu se žalovaným nedomluvili. Bylo to komplikováno i tím, že byt byl tehdy v SJM rodičů žalobkyně. Situace v rodině v roce 2014 nebyla lehká. Svědkovi a žalobkyni se narodil syn se srdeční vadou, přišel dopis od žalovaného, že chce řešit otázky bytu. Měli informace, že žalovaný má dluhy, hrozilo tedy, že by byt mohl být postižen. Žalovaný je navštěvoval sporadicky. Byl u nich i s tehdejší přítelkyní, některé návštěvy nedopadly dobře.

11. Z výpovědi svědkyně Ing. L.K., matky žalobkyně a bývalé manželky žalovaného, soud zjistil, že byt v Benešově ulici původně získali jako podnikový byt podniku KARA, to byly dceři 4 roky. V pozdějším období byt koupili do SJM. V roce 2000 si pořídili rodinný dům v Markoušovicích, kde s manželem začali bydlet. Rozhodli se, že si byt v Benešově ulici ponechají. Dcera poté studovala ve Zlíně. V roce 2007 se vrátila ze stáže ve Francii a po návratu při návštěvě v Markoušovicích se dotázala, zda by v bytě v Benešově ul. mohla bydlet i s tehdejším přítelem Láďou. Ten u toho byl také. Na základě toho se dohodli, že v bytě budou moci bydlet za podmínky, že budou platit vše, co je s bytem spojené. Dcera v té době nastoupila do zaměstnání a od té doby také veškeré platby platili. Dohoda byla uzavřena ústně. Ohledně doby užívání bytu se nijak konkrétně nebavili, nevěděli ani, zda dcera s přítelem zůstanou v Trutnově. Platby v rámci sdruženého inkasa byly vedeny na svědkyni, ta platby hradila trvalým příkazem. Dcera s přítelem jí potřebné peníze na tyto platby poskytovali. Tímto způsobem jí vždy vše zaplatili, nic jí nedlužili. Platili rovněž daň z nemovitosti a pojistné. Později si manžel žalobkyně nechal inkaso napsat na sebe. V době před rozvodem, přibližně počátkem roku 2014, se svědkyně dozvěděla, že žalovaný chce půlku bytu dceři a jejímu manželovi prodat. Žalovanému napsala, že půlku bytu prodat nemůže, protože je v SJM. Proto mu navrhla, aby se dohodli na rozdělení SJM s tím, že si pak s tou půlkou bude moci dělat, co chce. V té době už každý žili jinde, měli jiné partnery. Žalovaný chtěl dceři s manželem půlku bytu prodat, oni by to i koupili, ale žalovaný měl nepřiměřené požadavky. Dcera jí v určité době řekla, že jim žalovaný napsal, že po nich bude chtít nájemné, a že mu na to odpověděli. Konkrétní částku požadovaného nájemného dcera nezmínila. Žalovaný sám se svědkyní nikdy nemluvil o tom, že by po dceři požadoval nějaké nájemné. Pokud by se hypoteticky dozvěděla o tom, že žalovaný požaduje po dceři nájemné, pak by s tím nesouhlasila, připadlo by jí absurdní, aby jim dcera nějaké nájemné platila.

12. Z výpovědi svědkyně I.N. soud zjistil, že žalovaný je její bývalý přítel. Žili spolu asi 1,5 roku, bylo to v letech 2013 až 2014. Věděla, že žalobkyně bydlí v bytě, který patřil žalovanému a jeho manželce. Jaké byly konkrétní podmínky užívání toho bytu ze strany žalobkyně, nevěděla. Žalovaný napsal žalobkyni dopis, v němž uvedl, že by mu měli platit nájemné. V dopise byla uvedena konkrétní požadovaná částka. Pak se o nájemném ještě dvakrát bavili při osobních setkáních. Žalovaný měl od žalobkyně půjčené nějaké peníze, přičemž se vyjádřil v tom smyslu, že jí ty peníze nevrátí, když mu neplatí nájem, toto řekl svědkyni.

13. Z výpisů z účtu žalobkyně vedeného u Komerční banky a.s. pod č. xxx/0100 za dobu od 27.6.2008 do 17.1.2014 bylo zjištěno, že z účtu byly pravidelně poukazovány platby nazvané „K-M NÁJEM“ případně „MAMKA BYT“, a to na účet č. xxx/0800, Z téhož účtu byly opakovaně placeny i částky 792 Kč označené „POJISTKA“ případně „POJISTKA BYT“. V roce 2017 byly platby SIPO hrazeny z účtu u ČSOB a.s. vedeného na jméno L.M. Z potvrzení Společenství vlastníků jednotek, Benešova xxx, 441, Trutnov 3, ze dne 15.10.2018, soud zjistil, že manželé M. společenství vlastníků nic nedluží, všechny platby do fondu oprav byly uhrazeny. Z rozpisů bezhotovostních plateb SIPO za dobu od srpna 2007 do listopadu 2018 soud zjistil, že Česká pošta eviduje jako plátce Ing. L.K., Benešova xxx, 541 03 Trutnov 3.

14. Soud ve věci provedl důkazy rovněž dalšími listinami (darovací smlouva z 10.5.2017, kupní smlouva z 5.6.2017, přehled stavu účtů žalovaného, přehled příjmů žalovaného). Vzhledem ke skutkovým a právním závěrům, k nimž soud dospěl a které budou dále uvedeny, jsou zjištění vyplývající z uvedených listin irelevantní. Proto soud tyto důkazy blíže nehodnotil. Se zřetelem k závěru, že nárok žalovaného uplatněný vzájemným návrhem není co do základu dán (viz dále), považoval soud za nadbytečné provedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění výše obvyklého nájemného, které by bylo možno získat pronájmem bytu v Trutnově, Benešově ulici č.p. xxx.

15. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný zaslal žalobkyni a jejímu manželovi v přesně nezjištěné době v roce 2014 dopis, v němž mj. požadoval, aby mu žalobkyně nadále v souvislosti s užíváním bytu v domě č.p. xxx v Benešově ulici platila nájemné. Dále nebylo sporné, že na dopis žalovaného reagovali žalobkyně a její manžel nedatovaným dopisem, který pro potřeby tohoto řízení předložil žalovaný. Sporné bylo, zda žalovaný v rámci svého dopisu v souvislosti s uplatněním požadavku na placení nájemného uvedl konkrétní částku, kterou z tohoto titulu požaduje. Žalobkyně tvrdila, že v dopise žalovaného, který skutečně obdržela, žádná konkrétní částka uvedena nebyla. Žalobkyně tedy rozporovala pravost listiny (nedatovaného dopisu) předložené pro potřeby tohoto řízení žalovaným. Soud při řešení této sporné otázky porovnával znění obou žalovaným předložených dopisů. Na základě tohoto porovnání soud dovodil, že není důvod pochybovat o pravosti v pořadí prvního dopisu zaslaného žalobkyni žalovaným. Dopis, kterým žalobkyně a její manžel odpověděli na dopis žalobce, z hlediska svého obsahu odpovídá původnímu dopisu, jak ho předložil žalovaný. Předně se v odpovědi zpochybňuje údaj z prvního dopisu, že žalobkyně a její manžel byt užívají „desátým rokem“. V návaznosti na sdělení žalovaného v prvním dopise, že od měsíce února probíhají jednání o prodeji bytu a že žalobkyně s manželem neakceptovali žádné z navržených řešení, žalobkyně s manželem zrekapitulovali dosavadní návrhy žalovaného. V prvním dopise předloženém žalovaným je otázka nájemného zmíněna na dvou místech. Předně se uvádí, že žalobkyně a její manžel v předcházející době, kdy byt užívali, nájemné nemuseli platit, a tím ušetřili. V odpovědi je na tento argument reagováno, že žalobkyně a její manžel hradili náklady spojené s užíváním bytu a že provedli rekonstrukce bytu. Původní dopis, jak jej předložil žalovaný, pak obsahuje výzvu k placení nájemného ve výši 5 000 Kč měsíčně. V odpovědi se k případnému placení nájemného žalobkyní a jejím manželem uvádí: „Vzhledem k tomu, že nejsi jediným majitelem bytu, nemůžeš nám ani vyměřit nájemné.“ Jestliže žalobkyně a její manžel považovali požadavek na placení nájemného za neoprávněný již z toho důvodu, že byl uplatněn pouze jedním z vlastníků, kteří měli byt ve společném jmění manželů, pak logicky neměli důvod vyjadřovat se ke konkrétní požadované částce nájemného. V závěru dopisu je pak uvedeno, že žalobkyně a její manžel na žalovaného „nezanevřou“, tedy je použito ne zcela obvyklé slovo, které bylo obsaženo v prvním dopise. Označení žalobkyně a jejího manžela jako pisatelů odpovědi pak odpovídá tomu oslovení, které použil žalovaný v původním dopise. Významná je pak i skutečnost, že uvedení konkrétní požadované částky nájemného v původním dopise potvrdila svědkyně I.N. Ta sice nedokázala uvést, o jakou částku se přesně jednalo, což však vzhledem k časovému odstupu 5 let, jakož i ke skutečnosti, že se žalovaným delší dobu nežije, nelze považovat za nelogické. Výši částky uvedené v nedatované písemné výzvě z roku 2014 ostatně přesně neuvedl ani sám žalovaný, který ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyni vyzval k placení nájemného 4 500 Kč měsíčně a který (dle svého tvrzení) dopis obsahující výzvu k placení nájemného 5 000 Kč měsíčně nalezl a předložil soudu až v průběhu tohoto řízení. Pokud by tento dodatečně předložený dopis nebyl autentický a jednalo by se o následně a účelově vytvořenou listinu pro potřeby tohoto řízení, pak by v něm logicky spíše byla uvedena požadovaná částka nájemného 4 500 Kč měsíčně (v souladu s vyjádřením žalovaného k žalobě). Soud považoval za nadbytečné provést důkaz znaleckým posudkem, kterým mělo být prokázáno, že původní dopis předložený dodatečně soudu pro potřeby tohoto řízení je totožný s elektronickým dokumentem uloženým v době jeho vzniku v počítači žalovaného, a to již z toho důvodu, že by si takový důkaz vyžádal nepřiměřené náklady. Na základě výše uvedených úvah tedy soud dovodil, že žalovaný v rámci nedatovaného dopisu z roku 2014 vyzval žalobkyni a jejího manžela k placení nájemného ve výši 5 000 Kč měsíčně s účinností od ledna 2014.

16. Na základě výše uvedených skutkových zjištění pak soud posuzoval nároky uplatněné oběma účastníky. Přitom bylo nutno zvážit, jakou právní úpravu je třeba při posuzování jednotlivých nároků aplikovat, a to zejména se zřetelem ke skutečnosti, že od 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), kterým byl zrušen do té doby platný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.).

17. Při rozhodování o nároku žalobkyně soud aplikoval obě uvedené právní úpravy. První dvě finanční částky totiž žalobkyně poskytla žalovanému ještě za účinnosti starého občanského zákoníku, poslední částku již za účinnosti nového občanského zákoníku. Tvrzení žalobkyně o době poskytnutí finančních částek žalovanému je podporováno listinou ze dne 10.1.2014, v níž žalovaný potvrdil, že si částku 26 444,25 Kč od žalobkyně půjčil dne 7.1.2014, další částku 5 000 Kč si půjčil „v minulosti“.

18. Dle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

19. Žalovaný nesporoval, že si od žalobkyně ve 3 případech půjčil finanční částky v celkové výši 31 444,25 Kč. Ke splnění závazku ze smlouvy o půjčce resp. zápůjčce mělo dojít buď započtením případné budoucí pohledávky žalovaného za žalobkyní z titulu smlouvy o převodu bytu proti pohledávce žalobkyně, anebo měsíčními splátkami po 1 000 Kč splatnými počínaje říjnem 2014. Žalovaný nepopíral, že k úhradě dluhu ani jedním z uvedených způsobů nedošlo. V případě, že by ke splacení dluhu žalovaného mělo dojít dohodnutými splátkami po 1 000 Kč měsíčně, byl by již v plném rozsahu splatný. Nárok žalobkyně na zaplacení částky 31 444,25 Kč tak nepochybně vznikl. Bylo však třeba zkoumat, zda proti této pohledávce žalobkyně mohl žalovaný úspěšně započíst jím tvrzenou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobkyni vzniknout užíváním bytu v Benešově ul. č.p. xxx bez právního důvodu.

20. Pro posouzení nároku žalovaného soud považoval za významné objasnění vlastnických poměrů k bytu (jednotce s podílem na společných částech domu a pozemku). K nabytí vlastnictví k bytu došlo za trvání manželství žalovaného s Ing. L.K., byt se proto stal předmětem společného jmění manželů. Ve společném jmění manželů byl byt i v roce 2007, kdy došlo k uzavření dohody, že byt bude nadále užívat žalobkyně s tehdejším přítelem (a pozdějším manželem) L.M. Na vlastnických poměrech k bytu nic nezměnila ani smlouva o zúžení SJM, kterou žalovaný a Ing. L.K. uzavřeli dne 21.6.2012. Tato smlouva se totiž týkala pouze majetku nabytého do budoucna. Společné jmění žalovaného a Ing. L.K. tak zaniklo až ke dni 27.2.2015, kdy bylo jejich manželství rozvedeno. V dalším období byl byt v zaniklém, avšak nevypořádaném společném jmění původních manželů. Ke změně tohoto stavu došlo až dne 23.3.2017, kdy se na základě uzavřeného a soudem schváleného smíru stala výlučnou vlastnicí bytu Ing. L.K.

21. Práva a povinnosti manželů, kteří měli věc ve společném jmění, se v době do 31.12.2013 řídila zákonem č. 40/1964 Sb. (ve znění změn a doplňků), v následujícím období zákonem č. 89/2012 Sb. Tato skutečnost vyplývá z ust. § 3028 odst. 1 o.z. Dle § 145 odst. 1, 2 obč. zák. majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně. Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný. Dle § 714 odst. 1, 2 o.z. v záležitostech, týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud. Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.

22. Po skutkové stránce soud považuje za prokázané, že v roce 2007 po návratu žalobkyně ze stáže ve Francií došlo mezi žalobkyní a jejími rodiči, tj. žalovaným a Ing. L.K., k uzavření dohody, na jejímž základě byli žalobkyně a společně s ní její tehdejší partner L.M. oprávněni užívat byt v domě č.p. xxx v Benešové ulici v Trutnově s tím, že budou hradit veškeré náklady spojené s užíváním bytu. Těmito náklady se rozuměly jak náklady na služby spojené s užíváním bytu, tak i příspěvky do fondu oprav, pojistné a daň z nemovitostí (tj. platby, které má hradit vlastník bytu jako nemovité věci). Žalovanému a Ing. L.K. jako vlastníkům bytu (v SJM) neměli žalobkyně a její partner platit nic. Doba užívání bytu za těchto podmínek nebyla dohodnuta. Dohoda byla uzavřena ústně. Soud považuje za prokázané, že žalobkyně a její partner (nyní manžel) své závazky z uvedené dohody po celou dobu, kdy byt byl předmětem SJM žalovaného a Ing. L.K., plnili. Svědkyně Ing. L.K. uvedla, že žalobkyně (a její manžel) veškeré dohodnuté platby platili, žalovaný netvrdil ani neprokázal, že některou z uvedených plateb v době po uzavření dohody do zániku SJM uhradil sám. K uzavření této dohody došlo v souladu s tehdy platným ustanovením § 37 obč. zák. na základě svobodné a vážné vůle účastníků právního úkonu, určitým a srozumitelným způsobem. O tom ostatně svědčí skutečnost, že se účastníci touto dohodou přinejmenším do roku 2014 řídili. Dle soudu tak nelze dovodit, že by dohoda účastníků z roku 2007 byla absolutně neplatným právním úkonem pro nedostatek vůle a jejího projevu.

23. Pro potřeby rozhodnutí v této věci bylo třeba právní vztah, který mezi žalobkyní a jejími rodiči uzavřením výše uvedené dohody vznikl, právně kvalifikovat. Uzavřená smlouva nemohla být platnou smlouvou o nájmu bytu již jen pro nedostatek písemné formy (viz § 686 odst. 1 věta druhá, § 40 odst. 1 obč. zák. – ve znění účinném v době uzavření dohody). Nemohlo se jednat ani o smlouvu o výpůjčce podle § 659 obč. zák. Dle tohoto ustanovení smlouvou o výpůjčce vzniklo vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat. V daném případě se přitom nejednalo o smlouvu bezúplatnou. Je třeba přisvědčit žalovanému, že úplatou je i přenesení nákladů, které vznikají nezávisle na užívání věci (např. daně, pojistné). K takovému přenesení nákladů z vlastníků (žalovaný a Ing. L.K.) na žalobkyni nepochybně došlo. Soud dovodil, že se nemohlo jednat ani o výprosu. Ta sice nebyla v tehdy platném občanském zákoníku (na rozdíl od nyní platného občanského zákoníku – viz § 2189 a násl. o.z.) upravena, nicméně soudní praxe vznik tohoto právního vztahu připouštěla. Pro výprosu platí, že vzniká přenecháním nezuživatelné věci k bezplatnému užívání, přičemž nejsou sjednány ani doba užívání, ani účel užívání. V daném případě byl účel užívání věci od počátku zřejmý (bydlení rodiny žalobkyně), vztah účastníků byl úplatný (viz výše). Soud akceptoval argumentaci žalovaného, že sporný vztah nelze kvalifikovat jako smlouvu nepojmenovanou podle § 51 obč. zák. V souvislosti s užíváním bytu soudní praxe připouští jako inominátní smlouvu zejména smlouvu o doživotním bezplatném užívání bytu. Aby se však jednalo o nepojmenovanou smlouvu, musí být sjednáno užívání bezplatné (jinak by byla uzavřena smlouva o nájmu bytu). V daném případě však nebylo sjednáno ani doživotní užívání bytu, ani bezplatné užívání bytu (viz výše). Jak již bylo uvedeno, v daném případě šlo o úplatný vztah, byť přímo vlastníkům bytu plněno být nemělo. Soud tudíž dovodil, že žádným z výše uvedených způsobů právní vztah účastníků (a Ing. L.K. a L.M.) kvalifikovat nelze.

24. Ustálená soudní praxe připouští užívání bytu rovněž na základě odvozeného právního důvodu, například z důvodu příbuzenského vztahu k vlastníku budovy či bytu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.8.1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99). Soud dovozuje, že v daném případě docházelo k užívání bytu žalobkyní a L.M. právě na základě takového odvozeného právního důvodu. Žalovaný a Ing. L.M. jako rodiče žalobkyně souhlasili s užíváním bytu ve svém vlastnictví žalobkyní a jejím partnerem (později manželem). Se zřetelem k blízkému příbuzenskému vztahu mezi vlastníky bytu a žalobkyní byly podmínky užívání bytu dohodnuty pouze obecně, tedy tak, že žalobkyně bude hradit veškeré náklady s užíváním bytu i bytem samotným spojené. Doba užívání bytu nebyla sjednána vůbec. Pro užívání bytu na základě odvozeného právního důvodu postačuje souhlas vlastníka bytu, není nutné, aby ujednání o podmínkách užívání bytu odpovídalo konkrétnímu smluvnímu typu. Soud považuje tento fakt za logický i se zřetelem k okolnostem posuzovaného případu. Dle soudu nelze striktně trvat na tom, aby v případě přenechání bytu rodičů do užívání dítěti byla vždy uzavřena smlouva odpovídající některému ze smluvních typů upravených v občanském zákoníku. Takový požadavek by byl v rozporu s potřebami praktického života.

25. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2014, sp. zn. 26 Cdo 405/2014 se mj. uvádí: V ustálené soudní praxi totiž není pochyb o tom, že v případech, kdy jde o odvozený právní důvod bydlení, opírající se o souhlas nájemce bytu či vlastníka domu s užíváním bytu určitou osobou, zaniká takovýto právní důvod odvoláním souhlasu nájemce, resp. vlastníka s jeho dalším bydlením (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 11. června 2002, sp. zn. 26 Cdo 718/2002, uveřejněný pod C 1252 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 23. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 4784/2010). Z uvedeného vyplývá, že k zániku odvozeného právního důvodu bydlení, který svědčil žalobkyni a L.M., mohlo dojít odvoláním souhlasu vlastníků bytu s dalším užíváním bytu.

26. V návaznosti na výše uvedené bylo předně nutno vyložit právní jednání žalovaného – nedatovaný dopis z roku 2014. Na základě výkladu provedeného za použití pravidel obsažených v ust. § 556 odst. 1 o.z. nelze než dovodit, že žalovaný předmětným dopisem souhlas s dalším bydlením žalobkyně a jejího manžela neodvolal. Další užívání bytu pouze podmínil tím, že bude poskytováno finanční plnění k jeho rukám (nemohlo se jednat o nájemné, protože žádný nájemní vztah mezi účastníky neexistoval). Žalovaným stanovená podmínka však byla formulována velmi neurčitým způsobem. V daném případě se nabízelo stanovení podmínky rozvazovací (dle § 548 odst. 2 o.z. podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky již nastalé pominou). Žalovaný měl možnost podmínit trvání svého souhlasu s bydlením žalobkyně a její rodiny v bytě tím, že do určité doby žalobkyně začne žalovanému finančně plnit (platit „nájemné“). To však žalovaný neučinil. Žalovaný navíc nikdy po roce 2014 nepožadoval vyklizení bytu žalobkyní a její rodinou. Netrval ani na placení požadovaného „nájemného“. Nárok na finanční plnění uplatnil až formou kompenzační námitky vznesené ve vyjádření k žalobě doručeném soudu dne 20.12.2017. Za tohoto stavu se nabízí i výklad, že uplatnění nároku na finanční plnění ze strany žalovaného bylo účelovým právním jednáním, které mělo zajistit, že žalovaný bude mít možnost v případě potřeby uplatnit kompenzační námitku proti pohledávce žalobkyně z titulu půjčky resp. zápůjčky. Tento závěr ostatně podporuje výpověď svědkyně N., před kterou se žalovaný vyjádřil tak, že žalobkyni půjčené peníze nevrátí, když mu neplatí nájem. Dle soudu nelze než dovodit, že k odvolání souhlasu s užíváním bytu žalobkyní ze strany žalovaného dopisem z roku 2014 nedošlo. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že souhlas s bydlením žalobkyně a její rodiny v bytě odvolal kdykoliv později.

27. Ze shora uvedeného vyplývá zásadní skutečnost, že pokud žalovaný neodvolal souhlas s bydlením žalobkyně a její rodiny v bytě, pak právní důvod užívání bytu (byť pouze odvozený) nezanikl, žalobkyně byt nemohla užívat bez právního důvodu, tudíž jí ani nemohlo vzniknout na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení.

28. Konečně nelze přehlédnout, že v době uplatnění požadavku žalovaného na finanční plnění (v rámci nedatovaného dopisu z roku 2014) byl byt nadále v SJM žalovaného a Ing. L.K.. V nikoliv běžných záležitostech týkajících se bytu tak měli tehdy ještě manželé K. jednat společně, případně měl jeden z manželů jednat se souhlasem druhého manžela (viz § 714 odst. 1 o.z.). Bez zřetele k tomu, zda by se jednalo o odvolání souhlasu s užíváním bytu nebo o uplatnění požadavku na finanční plnění za užívání bytu, šlo by nepochybně o nikoliv běžnou záležitost (například již z toho důvodu, že by případné plnění žalobkyně za užívání bytu patřilo do SJM manželů K.). Jakékoliv právní jednání v takové záležitosti by vyžadovalo souhlas tehdejší manželky Ing. L.K. Žalovaný při jednání soudu dne 5.10.2018 uvedl, že o svém požadavku, aby mu dcera za užívání bytu finančně plnila, manželku Ing. L.K. neinformoval, protože by s tím dle jeho názoru stejně nesouhlasila. To ostatně Ing. K. jako svědkyně výslovně potvrdila. K tomu je třeba dále uplatnit, že právním jednáním, jímž žalovaný fakticky uplatnil vůči žalobkyni nárok na finanční plnění, bylo až vznesení kompenzační námitky v průběhu tohoto řízení. V roce 2014 žalovaný pouze požádal o placení částky 5 000 Kč měsíčně (bez souhlasu manželky), žalobkyně mu sdělila, že tento požadavek neakceptuje (mj. z důvodu, že byt je v SJM, a proto uvedený požadavek nemůže uplatnit sám žalovaný). Jakékoliv jednání žalovaného v nikoliv běžné záležitosti bez souhlasu manželky Ing. K. by tak bylo neplatné.

29. Lze tedy shrnout, že žalovaný souhlas s užíváním bytu žalobkyní a její rodinou neodvolal, právní důvod užívání bytu žalobkyní a její rodinou tak nemohl zaniknout a žalobkyni nemohlo na úkor žalovaného vzniknout bezdůvodné obohacení. Pokud by k takovému jednání došlo, absentoval by souhlas manželky žalovaného s tímto jednáním. Manželka žalovaného by nesouhlasila ani s tím, aby žalobkyně za užívání bytu žalovanému finančně plnila (pokud by ji žalovaný o takovém požadavku vůbec informoval). Z uvedených důvodů žalovanému nemohla za žalobkyní vzniknout pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, kterou by mohl započíst proto pohledávce žalobkyně z titulu smluv o půjčce a zápůjčce. Z téhož důvodu je neoprávněný i vzájemný návrh žalovaného, jimž se domáhá zaplacení částky 103 555,75 Kč. Za tohoto stavu bylo nadbytečné provádět důkaz znaleckým posudkem k objasnění výše bezdůvodného obohacení. Soud proto žalobě žalobkyně vyhověl (výrok I.), vzájemný návrh žalovaného zamítl (výrok II.). Vzhledem k tomuto rozhodnutí bylo nadbytečné zabývat se tím, zda byla řádně uplatněna a zda je důvodná kompenzační námitka vznesená žalobkyní proti pohledávce žalovaného uplatněné k započtení a vymáhané vzájemným návrhem.

30. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně byla v tomto řízení v plném rozsahu úspěšná, a proto jí vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Soud vycházel z toho, že žalobkyně před podáním žaloby splnila povinnost vyplývající z ust. § 142a o.s.ř., když žalovanému zaslala výzvu k plnění ze dne 10.10.2017. Soud žalobkyni přiznal 1 573 Kč za zaplacený soudní poplatek. Náklady zastoupení byly přiznány podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Soud přitom musel brát v úvahu, že v průběhu řízení došlo ke změně tarifní hodnoty, z níž se určuje výše odměny. Tarifní hodnota na počátku řízení činila 31 444,25 Kč. Dle § 8 odst. 1 vyhlášky, není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Soud z uvedeného dovozuje, že při určování odměny za úkony od podání vzájemného návrhu žalovaným je třeba vycházet z tarifní hodnoty 135 000 Kč. Odměna za úkon právní služby z tarifní hodnoty 31 444,25 Kč činí 2 380 Kč, odměna za úkon právní služby z tarifní hodnoty 135 000 Kč činí 6 500 Kč. Odměnu ve výši 2 380 Kč soud žalobkyni přiznal za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby), odměnu ve výši 6 500 Kč soud přiznal za 8 úkonů právní služby (účast při jednáních soudu dne 5.10.2018 – nad 2 hodiny, dne 6.3.2019 – nad 2 hodiny, dne 12.7.2019, vyjádření ve věci samé ze dne 19.10.2018 a 27.3.2019, závěrečný návrh ze dne 4.8.2019). Dále byla přiznána paušální náhrada hotových výloh za 10 úkonů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky). Na nákladech zastoupení byla přiznána náhrada cestovních výdajů v celkové výši 2 255 Kč (třikrát cesta Semily – Trutnov a zpět, vzdálenost při každé cestě celkem 120 km, průměrná spotřeba nafty 6,8 l/100 km, cena PHM v roce 2018 - 29,80 Kč/l, v roce 2019 - 33,60 Kč/l, základní náhrada v roce 2018 – 4 Kč/l, v roce 2019 – 4,10 Kč/l, cestovní náhrada v případě jednání dne 19.10.2018 – 723 Kč, ve dnech 27.3. a 12.7.2019 po 766 Kč). Konečně na náhradě za promeškaný čas cestami k jednáním bylo přiznáno 2 400 Kč (celkem 24 půlhodin po 100 Kč). Zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH. Proto k odměně a nákladům zastoupení náleží daň v základní sazbě 21 %. Základem daně je částka 64 415 Kč, daň činí 13 527,15 Kč. Celkově (včetně soudního poplatku) bylo žalobkyni na nákladech řízení přiznáno 79 515 Kč (po zaokrouhlení). Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

31. Lhůty k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř.