11 Co 433/2016

Rubrum

Důvod vydědění podle o. z. Oproti předchozí hmotněprávní úpravě účinné do 31. 12. 2013 uvedení důvodu vydědění již není podmínkou platnosti vydědění. Pokud však zůstavitel nepominutelného dědice výslovně vydědí a ve svém prohlášení o vydědění uvede důvod vydědění, nelze jej rozšiřovat.

Výrok

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. E. Š. a soudců JUDr.

V. O. a Mgr.

I. Š. v právní věci žalobkyň 1) J. S., xxx a 2)

I. F., xxx, obou zastoupených JUDr. J. V., advokátem xxx proti žalované A. V., xxx, zastoupené Mgr.

I. P., advokátkou xxx, o určení dědického práva, k odvolání žalované i žalobkyň proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26.7.2016, č.j. 39 C 45/2016 – 171,

Odůvodnění

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku pod bodem I p o t v r z u j e. II. Ve výroku pod bodem II se napadený rozsudek mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 33.218,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce advokáta JUDr. Jiřího Vlasáka. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení

Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že žalobkyně jsou dědičkami po svém otci Z. S., nar. 25.4.1943, zemřelém dne 24.1.2015 (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyním na nákladech řízení částku 2.000,- Kč (výrok II). V odůvodnění rozsudku dospěl soud k závěru, že nebyly dány důvody, pro které zůstavitel vydědil své potomky. Zůstavitel vydědil své dcery z důvodů uvedených v ust. § 1646 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku účinného od 1.1.2014. V prohlášení o vydědění sepsaném notářským zápisem ze dne 19.12.2014 uvedl, že o něj neprojevují vůbec žádný zájem. Přestože věděly, kde bydlí a jaké je na něj telefonické spojení, jej cca za 35 let, tedy od rozvodu zůstavitele s jejich matkou, vůbec nekontaktovaly. Sám zůstavitel se mnohokrát o kontakt s nimi pokoušel, přičemž v listině o vydědění popsal, jakým způsobem tak činil. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprojevovaly o zůstavitele zájem, jaký by snad jako dcery projevovat měly. Tato skutečnost je však dána tím, že ani možnost opravdový zájem o zůstavitele projevovat nedostaly. Po dobu téměř 40 let neexistoval mezi žalobkyněmi a zůstavitelem vztah, byl to však především zůstavitel, který tuto situaci zapříčinil. Výrazný vliv na chování žalobkyň měla situace, kdy se jejich rodiče rozvedli, v důsledku rozvodu a chování zůstavitele před rozvodem a po něm byl vztah mezi žalobkyněmi a zůstavitelem velmi silně narušen. Bylo pak na zůstaviteli, aby se pokusil s dcerami navázat kontakt v dospělém věku, zapojit je do svého života. To však nikdy neučinil, žádným způsobem se nepokusil vztah s dcerami obnovit, situaci jim vysvětlit. Nemůže proto být dán důvod vydědění uplatněný zůstavitelem v prohlášení o vydědění. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 150 o.s.ř., kdy úspěšným žalobkyním přiznal pouze právo na náhradu za zaplacený soudní poplatek. Akcentoval přitom skutečnost, že žalovaná neměla jinou možnost, než se soudního řízení účastnit, bylo pro ni problematické navrhovat důkazy, neboť v řízení se jednalo o období, kdy nebyla rodinného života zůstavitele účastna. V těchto skutečnostech soud spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují použití ust. § 150 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, která se domáhala jeho změny a zamítnutí žaloby. Namítala, že soud nepostupoval správně při hodnocení důkazů, tyto nehodnotil jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k mylným závěrům a nesprávnému rozhodnutí a věc nesprávně právně posoudil. Vytýkala soudu I. stupně, že přisoudil nejvyšší důkazní váhu účastnickým výpovědím žalobkyň a svědecké výpovědi jejich matky, naopak výpovědi žalované a výpovědím jí navržených svědků se v odůvodnění rozsudku věnuje jen okrajově. Žalovaná má výhrady vůči závěru soudu, že to měl být právě a jen zůstavitel, který měl zjednat nápravu ve vztahu mezi ním a žalobkyněmi. Bylo prokázáno, že zůstavitel se snažil o kontakt s žalobkyněmi, ale ten mu byl zřejmě v důsledku nedobrých vztahů s matkou žalobkyň touto odpírán. Byl dokonce nucen žádat úřady o sdělení, jakou školu žalobkyně navštěvují. Nedobré vztahy mezi rodiči žalobkyň pokračovaly nejen bezprostředně po rozvodu jejich manželství, ale i několik následujících let. Nebylo tedy jen na zůstaviteli, aby se snažil tato vztahy zlepšit, ale měla tak činit i matka žalobkyň, která zřejmě neměla zájem na narovnání vztahů mezi zůstavitelem a žalobkyněmi. Není pravdou, že se zůstavitel nikdy nepokusil žalobkyním situaci vysvětlit a zapojit je i do svého rodinného života. Žalovaná v této souvislosti poukázala na výpověď první žalobkyně, která uvedla, že ji zůstavitel navštívil a přál jí k dvacátým narozeninám, na další otázky k této návštěvě však odpovídala vyhýbavě. Poukázala rovněž na návštěvu první žalobkyně v bydlišti zůstavitele na podzim 2014, avšak ani tato poslední návštěva nebyla pro žalobkyně (nebo alespoň prvou žalobkyni) podnětem k tomu, aby se o zůstavitele začala zajímat. Neobstojí tedy závěr soudu, že zůstavitel neučinil pokusy o narovnání vztahů v době, kdy žalobkyně byly již ve věku samostatného uvažování. Dále žalovaná soudu vytýkala, že neakcentoval zdravotní stav zůstavitele, který byl neuspokojivý již v době rozvodu s matkou žalobkyň. Tento stav byl žalobkyním znám a navíc prvá žalobkyně zůstavitele viděla pár měsíců před smrtí, tedy se o jeho zdravotním stavu jistě utvrdila. Pro žalovanou je chování žalobkyň vůči zůstaviteli zcela nepřijatelné. Nejen zůstavitel, ale též žalobkyně měly možnost revidovat svůj vztah k zůstaviteli, což však nikdy neučinily ani to netvrdily, neprojevily ani vůli, že by tak kdy chtěly učinit. Pro žalovanou je rovněž nepřijatelné, aby bylo považováno za morální, že se děti nezajímají o své rodiče a tento nezájem odůvodňují nezájmem rodiče, aniž by za dobu minimálně dvaceti let dospělosti také učinily kroky k tomu, aby došlo k narovnání vztahů. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že zůstavitel s vyděděním žalobkyň vyčkával do posledních dnů svého života, neboť věřil, že ho dcery alespoň navštíví. Vydědil tedy žalobkyně po zralé úvaze. Žalobkyně považovaly napadený rozsudek za správný a navrhovaly jeho potvrzení. Ve svém vyjádření k odvolání popisovaly chování zůstavitele v době jejich dětství, před rozvodem i po rozvodu manželství zůstavitele s jejich matkou, stejně jako ve svých účastnických výpovědích. Opakovaly popis situací při jejich odstěhování z původního společného bydliště, při soudních jednáních o zvýšení výživného již v jejich dospělosti. Uvedly, že od rozvodu s jejich matkou jim zůstavitel nikdy nedal dárek k svátku, k narozeninám ani k vánocům, neposlal ani pohled s přáním poštou. Nad rámec soudem určeného výživného jim nikdy ničím nepřispěl. Není pravdou, že byl první žalobkyni popřát k dvacátým narozeninám. Jeho návštěva se uskutečnila na základě telefonické žádosti jejich matky, když byl třeba jeho podpis na žádosti o vydání cestovního pasu pro tehdy nezletilou druhou žalobkyni. O tom, že má první žalobkyně narozeniny se přitom dozvěděl od jejich matky, odešel do obchodu naproti pro bonboniéru, kterou pak pohodil na zem na chodbě domu. Pokud jde o návštěvu první žalobkyně v bydlišti zůstavitele, vyzval ji zůstavitel, aby si přišla pro obraz, který jí však již patřil přes čtyřicet let. Pochopila to jako pozvání k smíření, avšak výsledkem návštěvy bylo její napadání zůstavitelem, vyčítání okolností jeho rozvodu s matkou žalobkyň, na sestru ani na rodiny či děti žalobkyň se zůstavitel ani nezeptal. K smíření nemohlo dojít pro nevhodné chování a postoj zůstavitele. Dále žalobkyně uvedly, že zůstavitel po celou dobu znal jejich bydliště, měl telefonní číslo na první žalobkyni i na matku žalobkyň. Pokud by měl o své dcery zájem, stačilo se u nich zastavit, zatelefonovat nebo poslat poštou dopis. Zůstavitel nejevil zájem o své dcery, ale sni o jejich děti, svá vnoučata, o kterých věděl. Původcem problémových vztahů byl zůstavitel, který měl mnoho možností i příležitostí, jak tyto vztahy narovnat. Neprojevování zájmu o zůstavitele bylo pouze důsledkem jeho nezájmu o své děti. Tento nezájem byl dlouhodobý, již za trvání manželství rodičů, po rozvodu se pak zůstavitel snažil dcery co nejvíce poškodit, a top bez ohledu na jejich věk, situaci či zdravotní stav. Jeho zájmem bylo snížení nebo dokonce zrušení výživného, což opakovaně požadoval a plnění vyživovací povinnosti muselo být opakovaně soudně vymáháno. Žalobkyně rovněž podaly odvolání proti napadenému rozsudku, a to konkrétně proti výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi. Uvedly, že s ohledem na chování žalované nemají za to, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, odůvodňující nepřiznání nákladů řízení. Žalovaná odmítla uzavřít žalobkyněmi navrhovaný smír a argumentovala tím, že respektuje vůli zůstavitele a rozhodnutí ponechává na úvaze soudu, proti kterému následně podala odvolání. Žalovaná sice o svém procesním postavení nerozhodla, ale ani žalobkyně si je nevybraly, pouze se domáhají spravedlnosti. Žalovaná také na základě provedeného dokazování znala okolnosti vztahu zůstavitele a žalobkyň a věděla o jeho rozhodnutí žalobkyně vydědit. Domáhaly se proto změny napadeného výroku a přiznání práva na náhradu nákladů řízení v plné výši. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a násl. o.s.ř., včetně řízení, které předcházelo jeho vydání. Dospěl k závěru, že žalovaná uplatnila odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.. Existenci jiných odvolacích důvodů nebo vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud neshledal (ust. § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.). Přihlédl poté k odvolání žalované i k vyjádření žalobců a dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné. Především je třeba konstatovat, že soud I. stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 120 o.s.ř., a to tak, jak byly účastníky navrhovány. Skutkový stav zjištěný soudem I. stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud I. stupně provedl, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně mohl proto rozhodnout i odvolací soud, a protože skutkový stav zjištěný soudem I. stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu I. stupně. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že při posledním jednání soudu I. stupně bylo účastníkům dáno poučení podle ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. a po tomto poučení nebyly navrhovány žádné další důkazy a nebyly uváděny žádné další rozhodné skutečnosti pro posouzení věci. Rovněž je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů soudem I. stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud I. stupně také při hodnocení důkazů žádný z provedených důkazů neopomněl. Provedení jiných důkazů či opakování některých důkazů provedených soudem I. stupně k vyvrácení či zpochybnění skutkových závěrů, které soud I. stupně učinil, žalovaná v odvolacím řízení nenavrhovala. Dále odvolací soud řešil, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud I. stupně, je nesprávné, a zda je tedy dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Právní posouzení věci lze mít za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud má za to, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo. Před Okresním soudem Plzeň - město je pod spisovou značkou 29 D 252/2015 projednáváno dědictví po zůstaviteli Z. S., v němž bylo zjištěno, že zůstavitel zanechal dvě dědičky ze zákona, dcery J. S. a I. F., a dále závětní dědičku, svoji družku A. V., které dědictví po zůstaviteli neodmítly. V průběhu dědického řízení bylo zjištěno, že zůstavitel zanechal závěť a listinu o vydědění sepsanou formou notářského zápisu, podle které vydědil obě dcery i jejich potomky a jedinou dědičkou povolal družku. Při jednání u soudní komisařky Mgr. Z. P. dne 13.10.2015 pozůstalá dcera I. F. namítla neplatnost prohlášení o vydědění s tím, že důvody vydědění nejsou dány. Totéž učinila pozůstalá dcera J. S. při jednání u soudní komisařky dne 14.10.2015. Poté bylo Okresním soudem Plzeň - město vydáno usnesení ze dne 30.11.2015, č.j. 29 D 252/2015 – 67, jímž byly obě dcery odkázány k podání žaloby na určení, že jsou dědičkami zůstavitele ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení. Usnesení nabylo právní moci dne 23.12.2015 (ohledně I. F.) a dne 28.12.2015 (ohledně J. S.) a žalobkyně dne 8.2.2016 podaly u soudu I. stupně žalobu, jíž se domáhaly určení, že jsou dědičkami zůstavitele. V žalobě popsaly vztahy se zůstavitelem a tvrdily, že zůstavitelem tvrzené neprojevování zájmu žalobkyň bylo důsledkem nezájmu zůstavitele o žalobkyně, projevovaného zůstavitelem od rozvodu s jejich matkou až do jejich dospělosti. Jejich chování proto nelze posoudit jako důvod vydědění dle ust. § 1646 písm. b) občanského zákoníku. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas, na základě správného odkazu v pozůstalostním řízení a její petit odpovídá ust. § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních. Tento závěr soudu I. stupně odvolací soud považuje za správný. Dále se tedy soud I. stupně správně jako předběžnou otázkou zabýval tím, zda jsou dány důvody pro vydědění žalobkyň, které uvedl zůstavitel v prohlášení o vydědění. To je součástí notářského zápisu sepsaného dne 19.12.2014 pod sp.zn. NZ 770/2014, N 788/2014, JUDr. Ing. Robertem Koupšetem, notářem v Mariánských Lázních, v místě bydliště zůstavitele. Jako důvod vydědění žalobkyň zůstavitel v listině uvedl, že obě dcery o něj neprojevují vůbec žádný zájem. Obě dcery, přestože věděly, kde bydlí a jaké je na něj telefonické spojení, jej cca třicet pět let, tj. od doby jeho rozvodu s jejich matkou, vůbec nijak nekontaktovaly. Sám se mnohokrát pokoušel o kontakt s nimi, a to i poté, co se s jejich matkou odstěhovaly do Třebíče. Tam je jel opakovaně navštívit, ovšem byly mu zapírány a poté se samy před ním zapíraly. Zhruba v roce 1988 se v Plzni konalo soudní jednání o zvýšení jeho vyživovací povinnosti k oběma dcerám, kde se sešel s dcerou Jitkou, které nabídl pomoc – výslovně pro ni i pro druhou dceru I., jež byla u tohoto soudu zastoupena dcerou J. Žádal dceru J., ať jej obě přijdou navštívit a že je bude samozřejmě podporovat, neboť je má jako své dcery rád. Ani jedna z dcer jej však nikdy nepřišla navštívit, přestože obě věděly, kde bydlí, neboť na této adrese žily do jeho rozvodu s jejich matkou. Dcera J. žije zřejmě v Plzni či poblíž, na jisto v Plzni studovala vysokou školu. I přes tuto skutečnost se s ním nikdy nedokázala spojit. V prohlášení je dále uvedeno, že se vydědění vztahuje i na všechny případné potomky obou jeho dcer. Naléhavý právní zájem na určovací žalobě v tomto případě není třeba prokazovat, neboť se jedná o tzv. privilegovanou žalobu, k jejímuž podání byly žalobkyně odkázány rozhodnutím soudu a bez podání této žaloby by s nimi dále v dědickém řízení nebylo jednáno jako s nepominutelnými dědičkami zůstavitele s právem na povinný díl a v tomto rozsahu jako s účastnicemi řízení. V řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že závěť a listina o vydědění je sepsána formou notářského zápisu. Závěr soudu I. stupně o tom, že splňuje veškeré formální náležitosti, považuje odvolací soud za správný. Podle ust. § 1646 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku účinného od 1.1.2014 ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl. Oproti předchozí hmotněprávní úpravě účinné do 31.12.2013 uvedení důvodu vydědění již není podmínkou platnosti vydědění. Pokud však zůstavitel nepominutelného dědice výslovně vydědí a ve svém prohlášení o vydědění uvede důvod vydědění (tyto důvody jsou uvedeny v ust. § 1646 a 1647 občanského zákoníku a jejich výčet je taxativní), nelze jej rozšiřovat. V přezkoumávané věci zůstavitel v prohlášení o vydědění důvod vydědění srozumitelně uvedl (neprojevování opravdového zájmu). Při řešení otázky, zda došlo z tohoto důvodu k platnému vydědění, je třeba posuzovat intenzitu nezájmu potomků o zůstavitele. Důvod uvedený v § 1646 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku je podobný tomu znění, jaké je obsaženo v § 469a odst. 1 písm. b) zák. č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník účinný do 31.12.2013), proto lze říci, že výklad i posuzování důvodnosti a intenzity nezájmu nepominutelného dědice vůči zůstaviteli by se neměly měnit a měly by být posuzovány obdobně. Soud I. stupně tak učinil a rovněž správně v odůvodnění rozsudku konstatuje, že lze vycházet z judikatury k ust. § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku účinného do 31.12.2013. Správně také aplikuje judikatorní závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, i když cituje jen některá z těchto rozhodnutí. Nad rámec v odůvodnění citovaných rozhodnutí lze odkázat dále i např. rozhodnutí vydaná pod sp.zn. 21 Cdo 3992/2008, 30 Cdo 2214/2002, 21 Cdo 48/2000. Zákon výslovně nepožaduje posuzovat neprojevování trvalého zájmu o zůstavitele z hlediska dobrých mravů. Neostrá formulace však vede k tomu, že také v tomto případě bude konkrétní jednání potomka třeba posoudit nejen z hlediska obecného pojetí dobrých mravů ve společnosti, ale zohlednit také velikost, zvyklosti, sociální postavení, náboženské založení rodiny zůstavitele, zájem zůstavitele na udržování rodinných vztahů s potomkem apod. Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (Rc 8/08). Soud I. stupně provedl všechny účastníky navržené důkazy a dospěl k závěru, že žalobkyně sice neprojevovaly o zůstavitele opravdový zájem, jaký by projevovat měly s ohledem na to, že se jedná o nejbližší příbuzné, tedy otce a dcery. Provedenými důkazy však měl za prokázáno, že zůstavitel sám neměl zájem se s dcerami stýkat a udržovat s nimi běžné příbuzenské vztahy. Opravdový zájem je přitom nutno posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily, a to nejen z hlediska potomků vůči rodičům, ale také naopak, z hlediska rodičů vůči svým potomkům. Jedním z hledisek, které je třeba vždy zkoumat, a jímž se soud I. stupně rovněž zabýval, je, zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy, přičemž vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí; nikoliv pokud je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám podstatně přispěl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 2214/2002). Soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že žalobkyně prokázaly svá tvrzení, že zůstavitel sám o ně od dětství nejevil zájem, a to ani v době, kdy žil v manželství s jejich matkou, ani po rozvodu tohoto manželství. Prokázaly rovněž svá tvrzení, že ani v jejich dospělosti se zůstavitel nesnažil narušené vztahy se svými dcerami napravit, přestože všichni žili v jednom městě a zůstavitel jejich bydliště znal (přinejmenším byly jejich adresy uvedeny v soudních rozhodnutích, jimiž byl nařizován výkon rozhodnutí k vymožení dlužného výživného pro obě dcery v době, kdy jim bylo 14, později pak 22 a 23 roků). Soud I. stupně správně přisoudil nejvyšší váhu účastnickým výpovědím žalobkyň a svědecké výpovědi jejich matky a přítele první žalobkyně. Správně také konstatuje, že období před rozvodem rodičů žalobkyň a bezprostředně po něm zásadně ovlivnilo vztah žalobkyň k zůstaviteli. Tento narušený vztah se měl pokusit napravit právě zůstavitel, který ho především zapříčinil svým nezájmem o děti, avšak neučinil tak. Z důkazů provedených v řízení před soudem I. stupně naopak vyplývá, že není pravdivé jeho tvrzení v prohlášení o vydědění, že se mnohokrát pokoušel o kontakt s dcerami. Pokud k tomuto závěru dospěl soud I. stupně, odvolací soud jej považuje rovněž za správný. Nelze přisvědčit ani tvrzení žalované, že s vyděděním zůstavitel vyčkával do poslední chvíle před svou smrtí, protože doufal, že jej dcery navštíví. Sama žalovaná v řízení potvrdila, že již nějakou dobu před tím, nežli prohlášení o vydědění zůstavitel pořídil, zbavil se většiny svého majetku (nemovitostí i větších finančních částek) ve prospěch jiných osob. I tato skutečnost je v souladu se závěry soudu I. stupně o tom, že žalobkyně byly zůstaviteli lhostejné a nepokoušel se narušené vztahy s nimi nijak napravit. Tvrzení samotného zůstavitele v prohlášení o vydědění, že dcerám nabízel pomoc, je rovněž vyvráceno důkazy provedenými v řízení před soudem I. stupně a vyplývá nejen z výpovědí žalobkyň a jejich matky, ale také z listinných důkazů. Soud I. stupně provedl k důkazu podstatnou část rozvodového spisu zůstavitele a matky žalobkyň, z nějž zjistil, že matka žalobkyň podala návrh na rozvod manželství opakovaně, první návrh vzala zpět, podruhé bylo řízení přerušeno, když otec dětí (zůstavitel) přislíbil, že se bude věnovat rodině. Manželství zůstavitele a matky žalobkyň bylo rozvedeno v době, kdy bylo žalobkyním osm a čtyři roky, příčina rozvratu manželství byla soudem shledána v tom, že odpůrce (zůstavitel) dal sobecky přednost vlastním osobním zájmům před povinnostmi v rodině a navázal známost s jinou ženou. V řízení o rozvod manželství opatrovník tehdy nezletilých žalobkyň konstatoval, že otec o děti nejeví prakticky zájem a děti na něj nejsou zvyklé. Listinnými důkazy bylo dále prokázáno, že již rok po rozvodu manželství (v roce 1979) se zůstavitel domáhal snížení výživného pro žalobkyně, opětovně se snížení výživného domáhal v roce 1983. V roce 1980 se domáhal zúžení styku s žalobkyněmi z důvodu, že dojíždí za svou novou manželkou. Matka žalobkyň se musela u soudu domáhat, aby jí byl umožněn přístup do společného bytu a nebylo jí bráněno v jeho užívání. Na základě zůstavitelem podané žaloby pak bylo matce žalobkyň zrušeno právo užívat společný byt. Není bez významu ani skutečnost, že již v roce 1980 byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy zůstavitele pro dlužné výživné na obě nezletilé dcery, v roce 1988 byl nařízen další výkon rozhodnutí pro dlužné výživné na tehdy nezletilou dceru I.u, a to pro dlužné i běžné výživné. V roce 1992 byl nařízen výkon rozhodnutí pro dlužné výživné na již zletilou dceru J. a v roce 1993 byl nařízen výkon rozhodnutí pro dlužné i běžné výživné na zletilou dceru J. Takové chování zůstavitele k dcerám lze těžko posoudit jako vstřícné, nevyplývá z něj snaha zůstavitele o nápravu narušených vztahů ani to, že by chtěl zůstavitel svým dcerám jakkoli pomáhat. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správný a v souladu se zákonem potvrdil. V podrobnostech pak odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Související výrok o nákladech řízení však odvolací soud za správný nepovažuje, neboť má za to, že nejsou dány podmínky pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. Toto zákonné ustanovení umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníku, který by jinak měl právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud přitom přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, přičemž je třeba vzít zřetel nejen na poměry toho, kdo by měl náklady řízení hradit, ale je třeba také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Soud také přihlíží k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků během řízení a k dalším okolnostem důležitým pro posouzení, zda je použití ust. § 150 o.s.ř. na místě. V přezkoumávané věci se žalobkyně domáhaly proti žalované určení svého dědického práva a soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jimi uplatněný nárok je po právu. Odvolací soud dospěl k závěru, že v okolnostech případu nelze v tomto případě shledat důvody hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují postup podle ust. § 150 o.s.ř. Bylo zcela v dispozici žalobkyň, zda se obrátí se svým tvrzeným nárokem na soud poté, kdy byly v pozůstalostním řízení k podání žaloby odkázány. Žalobkyně měly v řízení před soudem I. stupně povinnost tvrzení a povinnost důkazní, kterou zcela unesly. Žalovaná se podané žalobě bránila, neprojevila snahu se s žalobkyněmi dohodnout ani uzavřít případně soudní smír, a to ani poté, kdy se seznámila s výpověďmi žalobkyň, svědeckou výpovědí jejich matky a obsahem listinných důkazů, z nichž bylo možné seznat, jaké byly skutečné vztahy zůstavitele k žalobkyním. Ponechala rozhodnutí na soudu a poté, kdy byla neúspěšná, podala proti rozhodnutí soudu odvolání. Žalobkyně průběh řízení nijak neztěžovaly ani neprotahovaly. Lze tedy uzavřít, že nejde o výjimečný případ, kdy by bylo možno po žalobkyních spravedlivě požadovat, aby náklady, které jim vznikly tím, že se obrátily na soud se svým nárokem, nesly ze svého. Navíc žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že by použití ust. § 150 o.s.ř. odůvodňovaly její poměry. Odvolací soud proto podle ust. § 220 o.s.ř. výrok o nákladech řízení mezi účastnicemi změnil a úspěšným žalobkyním podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 6 úkonů právní služby (2.500,- Kč za jeden úkon sníženo o 20% při zastoupení dvou účastnic) celkem 24.000,- Kč, za ž režijních paušálů po 300,- Kč celkem 1.800,- Kč, s připočtením 21% daně z přidané hodnoty v částce 5.418,- Kč a zaplaceného soudního poplatku v částce 2.000,- Kč. Celkovou částku 33.218,- Kč odvolací soud uložil žalované zaplatit v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyň podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Úspěšné žalobkyně by měly právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, protože se však tohoto práva výslovně vzdaly, nebylo přiznáno žádné z účastnic.

Rubrum