12 C 87/2016

Rubrum

Důkazní břemeno ve vztahu k naplnění pojistných podmínek Jestliže předpokladem důvodnosti žaloby je prokázání naplnění podmínek příslušných ujednání pojistné smlouvy, včetně toho, že nejsou dány podmínky pro snížení pojistného, tak tuto povinnost prokazuje žalobce, neboť je mu to ku prospěchu, přičemž se nejedná o případ, kde by žalobce byl povinen tvrdit a prokazovat tzv. negativní skutečnost.

Výrok

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Kubátem v právní věci žalobce: J. M., nar. X, bytem: K., K. XX, zastoupeného: JUDr. M.D., advokátem se sídlem: Praha, proti žalovanému: Č., se sídlem: P., P. X, IČ: X, zastoupeného: JUDr.

V. N, advokátem se sídlem: Praha, o zaplacení částky 13.468 Kč s příslušenstvím, t a k t o:

Odůvodnění

I. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 13.468 Kč (třináct tisíc čtyři sta šedesát osm korun českých) spolu s úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 16. 2. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 9.486,40 Kč (devět tisíc čtyři sta osmdesát šest korun českých a čtyřicet haléřů), a to k rukám JUDr. V.N, advokáta se sídlem: Praha, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Žalobce se žalobou došlou podepsanému soudu dne 25.2.2015, ve znění jejího doplnění došlého dne 29.8.2016, domáhá po žalovaném zaplacení částky uvedené ve výroku ad I tohoto rozsudku, s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 30.6.2014 uzavřena pojistná smlouva pro Autopojištění Combi PLUS III č. X, kterou byl pojištěn automobil Kia Sportage, registrační značky: XX (dále též „předmětné vozidlo“), a to též pro havarijní pojištění (dále též „předmětná smlouva“). Součástí smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky VPPHAV 1/14 a doplňkové pojistné podmínky pro havarijní pojištění DPPHAV 1/14. Dne 24.8.2015 žalobce s předmětným vozidlem v obci M. havaroval po kolizi s vozidlem MAN, registrační značky: XX, s přívěsem registrační značky: XX (dále též „předmětná nehoda“). Předmětné vozidlo bylo z laického pohledu žalobce poškozeno jen nepatrně a proto s vozidlem odjel z místa nehody, aniž by volal hlídku Policie ČR. Pojistnou událost žalobce oznámil žalovanému, umožnil mu prohlídku vozidla a nechal pořídit rozpočet opravy v nikoli autorizovaném, tedy ve výrazně levnějším autoservisu a zjistil, že cena opravy v servisu A. B., H., činí 134.686 Kč, včetně DPH. Žalovaný si poškozené předmětné vozidlo prohlédl dne 27.8.2015 před započetím oprav. Žalovaný snížil plnění o 10%, tj. o 13.468 Kč, z důvodu nevyšetření dopravní nehody hlídkou Policie ČR. Žalovaný nebyl nijak omezen v šetření pojistné události. Nedoplatek sníženého plnění je spolu s úrokem z prodlení předmětem žaloby. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že byla naplněna výluka dle čl. 11 odst. 1 písm. g) Všeobecných pojistných podmínek pro havarijní pojištění vozidel VPPHAV 1/14, kterými se předmětná smlouva řídí, pročež byl oprávněn snížit plnění o 10%. Žalobce tím, že nepřivolal k nehodě policii, znemožnil žalovanému prošetřit, zda žalobce před jízdou nepožil alkohol nebo psychotropní látky, popř. jiné skutečnosti týkající se jeho způsobilosti. Na základě provedeného dokazování má soud za zjištěné tyto rozhodné skutečnosti: Z obsahu listiny nazvané pojistná smlouva pro Autopojištění Combi Plus III č. XX má soud za zjištěné, že jejím předmětem je havarijní pojištění k vozidlu KIA Sportage, registrační značky: XX, kde pojistníkem je žalobce a pojistitelem žalovaný, s tím, že tato smlouva se též řídí Všeobecnými pojistnými podmínkami pro havarijní pojištění vozidel VPPHAV 1/14 (dále též „VPP“), což má soud za zjištěné z čl. 1 odst. 1 VPP ve spojení se shodným tvrzením účastníků. Podle čl. 6 odst. 2 písm. d) VPP, pojistník a pojištěný mají zejména tyto povinnosti: neprodleně oznámit policii každou škodní událost, pokud k ní došlo v souvislosti s dopravní nehodou (a tato povinnost vyplývá ze zákona, příp. jiných právních předpisů). Podle čl. 11 odst. 1 písm. g) VPP, pojištění se nevztahuje na škody: způsobené při řízení vozidla osobou, která nesplňuje podmínky k řízení vozidla podle příslušných právních předpisů. Podle čl. 10 odst. 12 VPP, porušil-li pojistník, pojištěný nebo oprávněná osoba některou ze svých povinností, je pojistitel oprávněn pojistné plnění přiměřeně snížit v případě, že tato okolnost podstatně přispěla je vzniku pojistné události, ke zvětšení rozsahu jejích následků nebo ke ztížení šetření pojistitele vč. zjištění či určení výše pojistného plnění. Mezi účastníky je výslovně sporná jediná otázka, a sice, zda byl žalovaný oprávněn snížit pojistní plnění o 10% z důvodu, že žalobce neohlásil neprodleně předmětnou nehodu policistovi. Jelikož stěžejním důvodem zamítnutí žaloby je nesplnění procesních povinností žalobce, spočívajících v tom, že přes poskytnutá poučení, neprokázal skutečnosti, které jsou rozhodné pro jeho úspěch v řízení, tj. že povinnost nehodu takto ohlásit neměl, jsou další dílčí skutková zjištění soudu obsažena v zájmu přehlednosti v těch částech tohoto rozsudku, kde je hodnoceno nesplnění těchto povinností. Podle ust. § 2008 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále též „o.z.“), mělo-li porušení povinnosti pojistníka, pojištěného nebo jiné osoby, která má na pojistné plnění právo, podstatný vliv na vznik pojistné události, její průběh, na zvětšení rozsahu jejích následků nebo na zjištění či určení výše pojistného plnění, má pojistitel právo snížit pojistné plnění úměrně k tomu, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah pojistitelovy povinnosti plnit. Podle ust. § 47 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. v platném znění o silničním provozu (dále též „z.o.s.p,“), dojde-li při dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku 100 000 Kč, jsou účastníci dopravní nehody povinni a) neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi, b) zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody, zejména přemístění vozidel; musí-li se však situace vzniklá dopravní nehodou změnit, zejména je-li to nutné k vyproštění nebo ošetření zraněné osoby nebo k obnovení provozu na pozemních komunikacích, především provozu vozidel hromadné dopravy osob, vyznačit situaci a stopy, c) setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně vrátit po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo ohlášení dopravní nehody. Podle ust. § 5 odst. 2 z.o.p.s. řidič nesmí: a) požít alkoholický nápoj ani jinou látku obsahující alkohol (dále jen „alkoholický nápoj“) nebo užít jinou návykovou látku během jízdy, b) řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky; v případě jiných návykových látek uvedených v prováděcím právním předpise se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, pokud její množství v krevním vzorku řidiče dosáhne alespoň limitní hodnoty stanovené prováděcím právním předpisem. Předpokladem důvodnosti žaloby je prokázání naplnění podmínek příslušných ujednání pojistné smlouvy, včetně toho, že nejsou dány podmínky pro snížení pojistného, tedy podmínky sjednané čl. 6 odst. 2 písm. d), čl. 11 odst. 1 písm. g) a čl. 10 odst. 12 VPP [§ 2774 odst. 1, § 3 odst. 2 písm. d) o.z.]. Tuto povinnost prokazuje žalobce, neboť je mu to ku prospěchu, přičemž se nejedná o případ, kde by žalobce byl povinen tvrdit a prokazovat tzv. negativní skutečnost (takový argument by byl v zásadě poukazem na tzv. negativní teorii důkazního břemene, která vychází z předpokladu, že dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat lze jen to, co existuje, nikoliv to, co neexistuje /např. Bekch, H.: Die Beweislast nach dem Bürgerlichen Gesetzbuch, 1899 nebo Fitting, H.: Die Grundlagen der Beweislast, Zeitschrift für Zivilprozess 13, ročník 1889, str. 1 a násl./. Tato teorie je však současnou civilistickou doktrínou – s podrobnou argumentací – považována za překonanou se zdůrazněním, že negativní skutečnosti lze v řízení dokazovat a v soudní praxi k tomu také často dochází, a s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje „snad jen častější použití nepřímých důkazů.“ /Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 34/, viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 4707/2010 ze dne 14.2.2013 a sp.zn. 22 Cdo 3542/2013 ze dne 25.2.2014, v: www.nsoud.cz, tj. webové stránky Nejvyššího soudu, kde jsou tato rozhodnutí veřejnosti k dispozici k nahlédnutí, nebo Zdeněk Pulkrábek: O dokazování negativních skutečností v civilním soudním řízení a o některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec, v: Právní rozhledy 17/2013, s. 573/). Ujednání čl. 10 odst. 12 VPP věcně odpovídá obsahu ust. § 2008 odst. 2 o.z., který umožňuje snížit pojistné plnění úměrně tomu, jaký vliv mělo porušení povinnosti pojistníka též na zjištění nebo určení výše pojistného plnění. Pokud při předmětné nehodě došlo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku 100 000 Kč, byl žalobce povinen nehodu bezprostředně ohlásit policistovi (§ 47 odst. 4 písm. a) z.o.s.p.). Porušení této povinnosti však podstatný vliv na zjištění nebo určení výše pojistného plnění v poměrech posuzované věci má, neboť pokud dopravní nehoda neprodleně policistovi ohlášena nebyla, nemohlo dojít, jak žalovaný případně namítá, k šetření a případnému zjištění toho, zda žalobce nebyl pod vlivem alkoholu či návykových látek v intenzitě předpokládané v ust. § 5 odst. 2 písm. a), b) z.o.s.p. Takové zjištění by opodstatnilo naplnění výluky dle čl. 11 odst. 1 písm. g) VPP, tedy právo žalovaného žalobci ničeho neplnit, a nikoliv jen snížení plnění o 10% (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2016, sp.zn. 23 Cdo 58/2006, např. v:www.nsoud.cz, tj. webové stránky Nejvyššího soudu, kde je veřejnosti toto rozhodnutí k dispozici k nahlédnutí, kde je potvrzován názor, že porušením povinnosti dle ust. § 47 z.o.s.p. je zmařena příležitost policie zjistit, zda řidič neřídil pod vlivem např. alkoholu či jiných návykových látek, čímž je ztížena možnost řádného šetření pojišťovny). Skutečnost, že by se žalobci způsobená škoda na předmětném vozidle bezprostředně po nehodě nejevila jako zřejmě převyšující 100.000 Kč, však žalobce neprokázal. Žalobce byl s ohledem na rozsah svých tvrzení k této otázce již ve stádiu přípravy jednání prostřednictvím usnesení ze dne 11.8.2016, č.j. 12C 87/2016-15, vyzván k tomu, aby doplnil tvrzení a označil důkazy k jejich prokázání jednak stran toho, zda a pokud ano, z jakých konkrétních skutečností dovozuje, že se mu škoda způsobená na vozidle bezprostředně po vzniku předmětné škodní události jevila jako nepřesahující 100.000 Kč, a jednak stran toho, z jakých konkrétních skutečností dovozuje, že tím, že neoznámil nehodu vznik škodné události policistovi, neztížil zjištění nebo určení výše pojistného plnění. Žalobce ve vztahu k tomuto poučení i po doplnění tvrzení uvádí, stručně vyjádřeno, že je starobním důchodcem a nezná cenu náhradních dílů či ceny prací automechanika, že předmětné vozidlo bylo pojízdné a že poškození se jevila na místě jako snadno opravitelná, neboť byl poškozen pouze bok vozidla, přičemž vozidlo bylo staré 8 let. Žádný důkaz však k prokázání těchto tvrzení, navzdory poučení obsaženém v témže usnesení, označen nebyl. K prvému jednání ve věci konanému, třebaže byl k němu řádně předvolán dne 26.10.2016, se pak bez omluvy nedostavil (tj. jeho právní zástupce). Potom platí, a to je nutné zejména zdůraznit, že pokud se žalobce k jednání soudu takto nedostavil, vyloučil se z možnosti poskytnutí poučení podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., o tom, aby doplnil rozhodná tvrzení a poté označil důkazy potřebné k jejich prokázání. Poučení podle § 118a o. s. ř. se totiž poskytují jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobí, že se mu příslušného poučení nedostane (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 832/2006, ze dne 27.9.2006, v:www.nsoud.cz, rozh. Městského soudu v Praze sp.zn. 14 Co 426/2002 nebo rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 28Co 117/2017- 91 ze dne 10.5.2017, aj.). Nelze tak než uzavřít, ve shodě se závěry judikatury Nejvyššího soudu (ze dne 24.3.2010, sp.zn. 21 Cdo 4314/2008, v:www.nsoud.cz), že v případě, že se účastník nedostavil k jednání, aniž by z důležitého důvodu požádal o jeho odročení, účastník tím soudu, který věc v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníka, znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř., neboť při jiném úkonu než při jednání nebo při přípravném roku se poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Ustáleným závěrům soudní praxe pak v hmotněprávní rovině posouzení této otázky odpovídá, že při posuzování podmínek ust. § 47 odst. 4 písm. a) z.o.s.p. je třeba zjišťovat, jak se škoda jevila účastníkům nehody těsně po kolizi, jaké byly aktuální klimatické podmínky (tma, déšť), rozsah a průběh nehody a stav poškozeného automobilu po nehodě (pojízdnost, úniky kapalin apod.; viz např. rozh. Nejvyššího soudu ze dne 24.10.2013, sp.zn. 23 Cdo 2007/2012, či ze dne 9.4.2015, sp.zn. 23 Cdo 2842/2014, např. v:www.nsoud.cz, které, byť byly vysloveny při posuzování regresního nároku pojišťovny, uplatní se plně i v posuzované věci). Žalobce však o těchto skutečnostech ničeho netvrdil a stav poškozeného vozidla (jeho konkrétní poškození) tak, jak se jevilo žalobci, neprokázal (např. prostřednictvím fotografií způsobeného poškození, svým výslechem), což znemožňuje posouzení vědomosti žalobce z hlediska kritérií ust. § 4 odst. 5 o.z., tedy o skutečnostech vylučujících vědomost rozhodnou z pohledu ust. § 47 odst. 4 písm. a) z.o.s.p. Za tohoto stavu pak skutečnosti, že vozidlo žalobce zakoupil dne 20.6.2014 za cenu 150.040 Kč při najetém počtu 48.200 km (jak se podává z kupní smlouvy ze dne 20.6.2014) a že bylo v provozu od 21.12.2007 (jak má soud za zjištěné z technického průkazu předmětného vozidla), nepostačují pro přesvědčivý závěr, že žalobce povinnost dle ust. § 47 odst. 4 písm. a) z.o.s.p. neporušil. Tento závěr platí tím spíše, je-li ze zápisu o poškození předmětného vozidla zřejmé, že je třeba vyměnit i např. sklo, pravé dveře přední a zadní, zadní nárazník, rám masky apod., což je důkaz, který žalobce za účelem prokázání poškození předmětného vozidla sám předložil. Platí tím spíše i s ohledem na tvrzení žalobce, že předmětné vozidlo bylo před nehodou servisováno v autorizovaném servise, což je skutečnost nepochybně cenu vozidla zvyšující, resp. že náklady na opravu při předmětné nehodě způsobeného poškození v neautorizovaném servisu dosáhly částky 134.686 Kč, což je dle skutečností obecně známých (§ 121 o.s.ř.) méně, než v servisu autorizovaném. Lze připomenout, že ve sporném občanském soudním řízení, jehož principy se plně řídí i posuzovaná věc, je vždy povinností účastníka, aby tvrdil - substancoval, a to s náležitou konkrétností, všechny potřebné skutečnosti, které jsou určovány hypotézou právní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků a z nichž pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky, s tím, že pokud tuto povinnost nesplní, je důsledkem takovéhoto procesního postoje z hlediska jeho právního zájmu nepříznivé rozhodnutí ve věci. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem břemene tvrzení a břemene důkazního, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat (k tomu srov. z ustálené judikatury např. rozsudky Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1167/99 ze dne 27.2.2001 či sp.zn. 23 Cdo 1494/2008 ze dne 28.6.2010, v: v:www.nsoud.cz, tj. webové stránky Nejvyššího soudu, kde jsou tato rozhodnutí veřejnosti k dispozici k nahlédnutí). Současně je povinen označit důkazy k jejich prokázání, s tím, že pokud tyto povinnost nesplní, je z hlediska podané žaloby důsledkem nepříznivé rozhodnutí ve věci (srov. např. str. 862 v.: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Podepsaný soud neshledává v poměrech posuzované věci důvodu k provádění jakýchkoliv jiných důkazů než těch, které byly žalobcem (zastoupeného advokátem jako osobou odborně vzdělanou) účinně navrženy (tj. z toho hlediska, koho tížila povinnost tvrzení a důkazní), neboť by tím v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. v platném znění, žalobci nepřípustně stranil a v důsledku tím nutně poškozoval druhou stranu sporu. Nebyl tedy shledán důvod pro postup ve smyslu ust. § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť toto ustanovení upravuje toliko možnost podepsaného soudu takové jiné důkazy provést, nikoliv však povinnost, kterou by bylo možno podepsanému soudu uložit (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1467/2014 ze dne 31.3.2015, v:www.nsoud.cz, n. Rc 91/2015, v: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek). Podepsaný soud v řízení dbal Ústavním soudem konstantně judikovaného závěru, dle něhož je Česká republika materiálním právním státem, který je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (srov. rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Mueller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další, a například nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/05 a Pl. ÚS 20/05, II. ÚS 566/05). Rozhodující roli tedy hraje to, zda je výklad právních norem v čase ustálený. Ústavní soud také již k těmto otázkám judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 252/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, nález č. 16). Vyjádřeno jinými slovy, ustálená judikatura představuje pro účastníka „zákon“ (ve smyslu účinného právního předpisu v podobě, v jaké jej soudy prakticky aplikují - rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, neboť tím je naplňována ochrana oprávněné důvěry v právo jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí), na jehož znění se žalobce může spoléhat a jehož účinků se může dovolat (k tomu srov. též nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 2234/10 ze dne 9.8.2013, v: např. www.concourt.cz, webové stránky Ústavního soudu, kde je toto rozhodnutí veřejnosti k dispozici k nahlédnutí). V této souvislosti je dále nutno poznamenat, že výše v rozsudku zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyla Nejvyšším soudem (tj. nejvyšší soudní instancí povolanou ke sjednocování judikatury) stanoveným postupem, tj. dle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. v platném znění, o soudech a soudcích, změněna, a proto principu předvídatelnosti soudního rozhodování jako jednoho z principů demokratického státu odpovídá takový postup, kdy je třeba podstaty těchto rozhodnutí v posuzované věci dbát (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11.9.2009, sp.zn. IV ÚS 738/09, bod 22-24, nebo nález sp.zn. III.ÚS 119/14 ze dne 12.1.2016, bod 33, aj.) Nadto i s ohledem na ust. § 13 o.z. lze u účastníků vzhledem k výše rozvedeným právním závěrům konstatovat legitimní očekávání žalovaného, že touto žalobou uplatněný právní případ bude rozhodnut obdobně tak, jak vyplývá z označených soudních rozhodnutí, a to ve spojení s ust. § 2 odst. 1 o.z., dle něhož každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec. Žalovaný tedy není povinen plnit žalobci částku 13.468 Kč na základě pojistné smlouvy č. XX z důvodu poškození vozidla Kia Sportage, registrační značky: XX, které mělo nastat při havárii v obci M. po kolizi s vozidlem MAN, registrační značky: XX, s přívěsem registrační značky: XX. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný byl ve věci plně úspěšný, ve spojení s ust. § 137 odst. 1,2 o.s.ř. Právní zástupce žalovaného vykonal v součtu 4 úkony právní služby, a to 1x převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, advokátního tarifu (dále též „AT“), 1x písemné podání soudu spočívající v podání odporu, včetně jeho odůvodnění, podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, 1x účast na jednání soudu dne 11.5.2017 podle § 11 odst. 1 písm. g) AT a 1x účast u mediace dne 29.3.2017 podle ust. § 11 odst. 1 písm. i) AT, ve spojení s ust. § 11 odst. 3 AT, za což mu náleží částka 4 x 1.660 Kč (§ 7 odst. 5 AT), a dále náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT, připadající na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, v součtu za uvedené 4 úkony právní služby ve výši celkem 1.200 Kč. Právní zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu (s účinností registrace k 1.3.1997), a proto byla takto určená částka (4x 1.660 + 1.200 Kč) v součtu navýšena o sazbu 21% DPH, což odpovídá částce 9.486,41 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů povinen zaplatit ji advokátu (výrok ad II).

Rubrum