12C 317/2013

Rubrum

Schopnost užívat rozum průměrného člověka Jsou-li podstatné náležitosti kupní smlouvy obsahem jedné strany dobře čitelného a přehledného textu, kterou si účastník před jejím následným podpisem náležitě nepřečte, musí jít důsledky takové lehkomyslnosti k jeho tíži a nemůže se jednat o omluvitelný omyl. Tyto závěry se uplatní i v poměrech právních vztahů vzniklých před 1.1.2014.

Výrok

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Kubátem v právní věci žalobce: Z. s.r.o., se sídlem: , IČ: , zastoupeného: JUDr. Z. D. Ph.D., advokátem se sídlem: , nám. , proti žalovanému: E. B., nar. , bytem: , zastoupené: Mgr. Bc. J. K., DiS, bytem: , o zaplacení částky 35.000 Kč s příslušenstvím, t a k t o :

Odůvodnění

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 35.000 Kč (třicet pět tisíc korun českých) spolu s úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 16.6.2012 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 15.662,05 Kč (osmnáct tisíc šest set šedesát dva korun českých a pět haléřů), a to k rukám JUDr. Z. D. Ph.D., advokáta se sídlem: , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Žalobce se domáhá po žalovaném na podkladě žaloby došlé podepsanému soudu dne 18.4.2013 zaplacení částky uvedené ve výroku ad I rozsudku s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 13.6.2010 uzavřena kupní smlouva č. X, jejímž předmětem byla koupě zboží žalobce - 1 ks ZDRAVÍ4 Zdravotní set Komplet za celkovou kupní cenu 35.500 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku zaplatit před dodáním objednaného zboží v 24 měsíčních splátkách. Žalovaný však uhradil pouze 500 Kč, i když splatnost celé částky již nastala a její zaplacení je předmětem této žaloby. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Kupní smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, přičemž je poukazováno na rozhodnutí soudů, řešících stejné případy. Smlouva neobsahuje datum, kdy byla uzavřena ani kód akce, tedy ani to, kdy a kde byla provedena. Na smlouvě je parafa jiné osoby, než je paní A., která měla smlouvu uzavřít. Po provedeném dokazování má soud za zjištěné tyto rozhodné skutečnosti: z obsahu listiny nazvané kupní smlouva č. X má soud za zjištěné, že tato byla přede dnem 15.7.2010 podepsána mezi žalovaným na straně jedné a M. A. na straně druhé, jednající jménem žalobce a to v jeho provozovně. Součástí této listiny byla listina nazvaná Příloha ke kupní smlouvě (zjištěno ze shodných tvrzení účastníků). Před podpisem této smlouvy (dále též jen "předmětná smlouva") ze strany žalovaného měli oba účastníci k dispozici listinu nazvanou Zdravotní set komplet. Skutečnost, že M. A. byla oprávněna jménem žalobce předmětnou smlouvu sjednat a podepsat má soud za zjištěné z obsahu listiny nazvané mandátní smlouva a datované dnem 23.10.2009 (konkrétně z článků I, a II, odst. 1), kde z této listiny má soud dále za zjištěné, že byla podepsána M. A. na straně jedná a D. Ž. na straně druhé, v postavení vedoucího zákaznického centra žalobce. Skutečnost, že žalobce je subjektem práva, vzniklým ke dni 16.10.1991, má soud za zjištěné z výpisu z Obchodního rejstříku pro tento subjekt ze dne 18.11.2010. Z ostatních důkazů soud již žádné podstatné skutečnosti rozhodné pro hmotněprávní posouzení věci nezjistil. Další dílčí skutková zjištění jsou obsahem dalších částí rozsudku, kde je věc právně hodnocena. Doplnění dokazování jinými důkazy navrženo nebylo. O návrh na výslech svědkyně A. (který je návrhem nadbytečným), rozhodováno nebylo, neboť byl učiněn podmíněně (§ 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanského soudního řádu /dále též jen "o.s.ř." /). Podle ust. § 613 odst. zákona č. 40/1964 Sb. v posledním platném znění, občanského zákoníku (dále jen "obč.zák."), věc lze prodávat i na objednávku. Prodávající je povinen obstarat objednané zboží v dohodnuté lhůtě a není-li lhůta dohodnuta, ve lhůtě přiměřené okolnostem. Podle ust. § 588 obč.zák., z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí í být v rozporu s dobrými mravy. Podle ust. § 16 zákona č. 513/1991 Sb. v posledním platném znění, obchodního zákoníku (dále též jen "obch.zák."), podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. Předně třeba uvést, že věc je případné posuzovat podle výše citovaných ust. obč.zák a obch.zák., a to s ohledem na ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále též jen "o.z."), účinného od 1.1.2014, neboť tvrzené právo žalobce mělo vzniknout před tímto datem. Předmětná smlouva byla posouzena jako platná. Smlouva obsahuje náležitě konkrétní označení obou smluvních stran ? žalobce jako prodávajícího a žalovaného jako kupujícího, vymezení předmětu koupě, spočívajícího ve zboží označeném jako Zdravotní set - komplet, kód zboží Zdraví 4 (dále též jen ?předmět koupě?) a dále kupní cenu ve výši 35.500 Kč, kterou se žalovaný zavazuje uhradit ve 24 měsíčních splátkách, kdy první splátka ve výši 7.210 Kč je splatná do 15.7.2010 a dalších 23 splátek je splatných ve výši 1.230 Kč měsíčně, k 25. dni kalendářního měsíce (§ 588 obč.zák.). Smlouva dále obsahuje závazek žalobce dodat žalovanému předmět koupě 1 měsíc od data zaplacení poslední splátky (§ 613 obč.zák.). Nelze přisvědčit námitce žalovaného, že pokud smlouva neobsahuje výslovné uvedení data jejího uzavření, je neplatná, neboť zákon datum uzavření smlouvy jako její podstatnou náležitost nepředepisuje (viz § 40, § 43a - § 46 obč.zák.; byť je v této souvislosti skutečností, že originál smlouvy žádné takové datum neobsahuje - to je obsahem pouze žalobcem předložené kopie, pročež je případný závěr, že toto datum - 13.6.2010, bylo do této listiny žalobcem zaneseno až dodatečně, po uzavření smlouvy). Ostatně, i dle závěrů ustálené soudní praxe nemůže být neplatnost smlouvy způsobena jen tím, že smlouva je datována jiným dnem, než ve kterém byla podepsána, neboť ve skutečnosti se o neurčitost nebo o nesrozumitelnost a ani o jinou vadu právního úkonu nejedná (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1786/2006 ze dne 30.5.2007 či sp.zn. 21 Cdo 1145/2007 ze dne 11.3.2008. v:www.nsoud.cz, webové stránky Nejvyššího soudu ČR, kde jsou tato rozhodnutí veřejnosti k dispozici k nahlédnutí, z nichž tento podepsaným soudem dovozený závěr logicky vyplývá). Z obsahu předmětné smlouvy je zřejmé, že k jejímu uzavření muselo dojít před datem 15.7.2010, což je datum, do kdy měla být zaplacena prvá splátka (s ohledem na nízký počet rukopisem doplňovaných údajů do formuláře smlouvy, který čítá jednu stranu, není logické a ani věrohodné, že by účastnici uvedli takové datum prvé splátky, které by se týkalo v čase uzavření smlouvy doby minulé, což by nemělo zjevně žádný praktický smysl - ostatně, žádná taková námitka ani uplatněna nebyla). K vymezení předmětu koupě - jelikož oba účastníci, jak je nesporné, měli před podpisem předmětné smlouvy v dispozici listinu nazvanou Zdravotní set komplet, obsahující specifikaci a fotografie předmětu koupě, včetně označení, které jej následně vymezuje ve vlastním textu smlouvy, byl předmět koupě vymezen určitě (§ 37 odst. 1 obč.zák.) Lze v této souvislosti opět argumentovat závěry ustálené soudní praxe, dle kterých, jestliže prodávající při uzavírání kupní smlouvy o prodeji zboží na objednávku předvádí kupujícímu zboží formou vybraných vzorků a nabídku doplňuje předložením prospektu, v němž jsou vyobrazeny jednotlivé kompletní soubory zboží, které jsou pak v kupní smlouvě označeny čísly v prospektu vybranými, je předmět koupě identifikovaný typem a číslem z hlediska § 37 odst. 1 obč.zák. dostatečně určitý (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 1306/2005 ze dne 27.11.2007, vyhlášený v obdobném typu sporu stejného žalobce, stejně jako rozsudek sp.zn. 25 Cdo 1413/2000 ze dne 24.5.2001, oba v: tamtéž). Nic protiprávního není shledáváno též na závazku žalobce dodat žalovanému zboží až po zaplacení splátek ve sjednaném rozsahu. V této souvislosti Nejvyšší soud již opakovaně vyslovil, že jestliže kupující souhlasil s tím, že zboží mu bude dodáno až po zaplacení kupní ceny (tzv. prenumerační koupě), nelze dovodit, že by se takový projev vůle účastníků příčil dobrým mravům (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 1776/2006 ze dne 25.11.2008, sp.zn. 25 Cdo 2356/99 ze dne 20.2.2011 či rozsudek sp.zn. 25 Cdo 2987/2000 ze dne 27.3.2001, v: tamtéž). Ostatně, ujednání o splátkách a o povinnosti žalobce zboží takto dodat, stejně jako ostatní podstatné a významné náležitosti kupní smlouvy, jsou obsahem jedné strany dobře čitelného a přehledného textu, a pokud si tak snad žalovaný tuto listinu náležitě nepřečetl, musí jít důsledky takové případné lehkomyslnosti plně k jeho tíži a nemůže se jednat o omluvitelný omyl. Lze v této souvislosti odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, následně publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2010, podle nichž se jednající osoba ve smyslu § 49a věty první obč.zák. může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl; takovým je jen omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, aby se takovému omylu vyhnul. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002 (na který se v podrobnostech odkazuje, v: např.: www.nsoud.cz) se případně uvádí, že o omluvitelný omyl ?nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. I v poměrech právních vztahů (poměrů) vzniklých před 1.1.2014 se uplatní ust. § 4 odst. 1 o.z. (ve spojení s ust. § 3030 o.z.), dle kterého má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat, čemuž odpovídá takový postup žalovaného, že pokud takto specifikovanou smlouvu žalovaný podepsal, je jí vázán. K oprávnění M. A., popř. jiné fyzické osoby předmětnou smlouva za žalobce uzavřít - z obsahu předmětné smlouvy je především zřejmé, že byla uzavřena v provozovně žalobce (resp. jak je výslovně uvedeno, v provozovně Z.) a jelikož toto zjištění nebylo ani v žádném ohledu zpochybněno, je případné uzavřít, že již jen z tohoto důvodu byla předmětná smlouva uzavřena platně (§ 16 obch.zák., které se uplatní, o čemž není v soudní praxi žádného sporu, i v případě občanskoprávních vztahů). Není proto podstatné, že vedle M. A. nese předmětná smlouva i parafu další osoby, neboť označení smluvních stran - žalobce jako prodávajícího a žalovaného jako kupujícího je ve smlouvě nepochybné. Nad rámec uvedeného lze snad jen pro úplnost doplnit, že oprávnění M. A. předmětnou smlouvu uzavřít je zřejmé z obsahu mandátní smlouvy ze dne 23.10.2009, uzavřené mezí její osobou v postavení mandatáře a žalobcem v postavení mandanta, jehož jménem tuto smlouvu podepsala D. Ž. v postavení vedoucího Zákaznického centra (§ 20 odst. 2 obč.zák.), ve které je udělena písemná plná moc pro uzavírání kupních smluv (viz čl. II této smlouvy). K dalším námitkám žalovaného - odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu jakož i na další rozhodnutí v rámci vyjádření k žalobě na výše dovozených právních závěrech ničeho nemění, neboť právní závěry uvedených rozhodnutí nejsou s těmito závěry v rozporu, ale především se tato rozhodnutí týkají specifických skutkových případů, odlišných od posuzované věci. Ostatně, otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.) je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě tak nelze zobecnit (nelze totiž učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1094/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2774/2006, ze dne 30. 9. 2008, v:www.nsoud.cz). Ze skutečností žalovaným uvedených (do doby vzniku účinků zákonné koncentrace ve smyslu ust. §118b odst. 1 o.s.ř., do kdy je možno uvádět rozhodující skutečnosti a označovat k nim důkazy) rozpor s dobrými mravy uzavřením smlouvy shledán nebyl. Poznamenává se v této souvislosti, že není povinností soudu poučovat účastníky podle § 118a odst. 2 o.s.ř. o aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Odo 1060/2005 ze dne 26.4.2006, v:www.nsoud.cz). Námitku, že ve smlouvě není uveden kód akce, tedy ani to, kde a kdy byla provedena soud neshledává jakkoliv významnou pro posouzení platnosti smlouvy. Ze stejného důvodu není podstatné, kdy byla žalobcem převzata částka ve výši 500 Kč, podstatné je toliko to, že se žalobce jejího zaplacení po žalovaném nedomáhá a proto ani nemusí být předmětem dokazování, kdy byla žalobci ze strany žalovaného předána (což je skutečnost, kterou by musel prokazovat žalovaný, neboť je mu ku prospěchu). Stejně tak není v poměrech posuzované věci podstatné ani to, že v Příloze ke kupní smlouvě má být obsaženo tvrzené ujednání o tom, že smlouvu není možno rušit ani upravovat, nebo o smluvní pokutě ve výši 25 %, neboť platí, že pokud jsou tato ujednání neplatná, nezpůsobuje to zjevně neplatnost smlouvy jako celku nýbrž toliko neplatnost částečnou, a to pouze v rozsahu těchto ujednání (§ 41 obč.zák.), kdy prvé z těchto ujednání by popíralo kogentní úpravu možnosti právními úkony měnit závazkový vztah nebo způsobit jeho zánik (§ 516 a násl. a § 559 a násl. obč.zák.) a druhé by se týkalo nahodilé části smlouvy (§ 544 obč.zák.). Je tak případné uzavřít, že domáhá-li se žalobce po žalovaném zaplacení částky 35.000 Kč (§ 588 obč.zák.) spolu s úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 16.6.2012 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně, jedná se o požadavek opodstatněný, odpovídající dlužné částce a její sjednané splatnosti dle předmětné smlouvy (uhradit splátku ve výši 7.210 Kč do 15.7.2010 a dále 23 splátek splatných měsíčně od 25.7.2010). V části týkající se úroku z prodlení byla věc posouzena podle ust. § 517 odst. 2 obč.zák. ve spojení s ust. § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 30.6.2013, kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Podepsaný soud v řízení dbal Ústavním soudem konstantně judikovaného závěru, dle něhož je Česká republika materiálním právním státem, který je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (srov. rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Mueller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další, a například nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/05 a Pl. ÚS 20/05, II. ÚS 566/05). Rozhodující roli tedy hraje to, zda je výklad právních norem v čase ustálený. Ústavní soud také již k těmto otázkám judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 252/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, nález č. 16). Vyjádřeno jinými slovy, ustálená judikatura představuje pro účastníka "zákon" (ve smyslu účinného právního předpisu v podobě, v jaké jej soudy prakticky aplikují - rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, neboť tím je naplňována ochrana oprávněné důvěry v právo jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí), na jehož znění se žalobce může spoléhat a jehož účinků se může dovolat (k tomu srov. též nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 2234/10 ze dne 9.8.2013, v: např. www.concourt.cz, webové stránky Ústavního soudu, kde je toto rozhodnutí veřejnosti k dispozici k nahlédnutí). Nadto i s ohledem na ust. § 13 o.z. lze u žalobce vzhledem k výše rozvedeným právním závěrům konstatovat legitimní očekávání, že touto žalobou uplatněný právní případ bude rozhodnut obdobně tak, jak vyplývá z označeného soudního rozhodnutí, a to ve spojení s ust. § 2 odst. 1 o.z., dle něhož každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec a ust. § 3030 o.z., dle kterého i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I. Uzavírá se tak, že legitimnímu očekávání žalobce za tohoto stavu věci tak odpovídá vyhovění žaloby z právních důvodů výše rozvedených. Byl tedy zjištěn skutkový stav, dle něhož je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 35.000 Kč jako kupní cenu z kupní smlouvy č. 34108897 mezi účastníky uzavřené, splatnou před datem 16.6.2012. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ačkoliv je soud povinen podle ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, takový právní předpis v současné době neexistuje. Důvodem je skutečnost, že vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a která byla takovýmto právním předpisem, byla s účinností k datu 7.5.2013 zrušena nálezem Ústavního soudu sp.zn. Pl ÚS 25/12 ze dne 17.4.2013, jenž byl vyhlášen pod č. 116/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení tak soud rozhodoval, pokud jde o určení odměny advokáta, jakož i jeho hotových výdajů, na podkladě vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění (dále též jen ?AT?), a to na základě dále rozvedené úvahy. Předně třeba uvést, že přímá aplikace AT v poměrech posuzované věci možná není, neboť tento předpis dopadá na úpravu odměny mezi advokátem a jeho klientem (§ 1 odst. 1 AT), a její aplikace za popsaného stavu po účinnosti č. 116/2013 Sb. bez dalšího nenaplňuje podmínku odůvodnění okolnostmi případu ve smyslu ust. § 151 odst. 2 o.s.ř., které opodstatňují jeho přímé použití. Ústavní soud však již v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 20/05 (č. N 47/40 SbNU 389, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.) vyslovil, že i v případě absence právní úpravy zákonem předvídané musí soud zajistit proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů, přičemž se musí vyvarovat libovůle a výrok jeho rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. Jakkoliv tyto závěry byly vysloveny v případě věci určení výše nájemného, jsou dle přesvědčení podepsaného soudu, mutatis mutandis, použitelné i v posuzované věci, neboť jistě není z hlediska ochrany práv v řízení úspěšného účastníka ústavně souladný závěr, že by mu v řízení ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. nenáležela žádná odměna za zastupování advokátem, nýbrž pouze hotové výdaje advokáta, které se určují dle ustálené soudní praxe dle § 13, § 14 AT (k tomu srov. např. str. 1012 a násl. v: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009). V nálezu sp.zn. I ÚS 1126/07 ze dne 22.11.2007 (v: N 206/47, SbNU 647) Ústavní soud dále vyslovil, že diferenciace mezi odměnou advokáta ustanoveného a advokáta zastupujícího na základě plné moci nejen že nebyla zjevným úmyslem zákonodárce, ale nedá se dovodit ani z občanského soudního řádu samotného. Neexistuje totiž žádný věcný argument, který by mohl odůvodnit, proč advokát, který vykoná stejné množství práce, má být oceněn výrazně více, byl-li ustanoven, než v případě, kdy zastupoval na základě plné moci. Lze tedy konstatovat, že objektivním účelem paušálního vyčíslení odměny za zastupování je toliko zjednodušení jejího výpočtu, a nikoliv založení rozdílu mezi odměnou za zastupování na základě plné moci a na základě rozhodnutí soudu. Dovozuje se tak, že do doby, než bude účinně přijat nyní neexistující předpis, předpokládaný ust. § 151 odst. 2 o.s.ř., je případné postupovat při určení odměny advokáta právě dle AT, kdy takový postup není v rozporu s obiter dictum nálezu Ústavního soudu sp.zn. ÚS Pl 25/12 ze dne 17.4.2013, jakož ani s ustálenými závěry právní nauky a soudní praxe, které k posuzované problematice prozatím neexistují, přičemž je obecnou právní zásadou, že použití analogie v rámci o.s.ř. je zásadně přípustné (k tomu srov. např. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, Praha 2009, pojem analogie). Právní zástupce žalobce vykonal v součtu 4 úkony právní služby, a to 1x převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, 2x písemné podání soudu spočívající v podání žaloby a v podání vyjádření k vyjádření ze dne 7.4.2014 žalovaného podle § 11 odst. 1 písm. d) AT a dále 1x a účast u jednání soudu dne 19.6.2014 dle § 11 odst. 1 písm. g) této vyhlášky, za což mu náleží částka 4 x 2.500 Kč (částka je určena podle § 7 bodu 5 AT), a dále náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 AT, připadající na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, v součtu za uvedené čtyři úkony právní služby ve výši celkem 1.200 Kč. Úkon spočívající v podání doplnění k žalobě ze dne 27.3.2014 nebyl hodnocen jako náklad potřebný k účelnému uplatňování práva, ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce měl všechny pro posouzení věci potřebné skutečnosti, v tomto vyjádření doplňované a nutné pro náležité splnění povinnosti tvrzení, tvrdit již v žalobě. Za úkon spočívající ve vyhotovení výzvy k plnění žalobci z důvodu odměny advokáta rovněž žádná částka nenáleží, neboť tato výzva byla vyhotovena žalobcem a nikoliv jeho právním zástupcem. Podle ust. § 13 odst. 3 AT jsou součástí nákladů řízení i hotové výdaje spočívající v cestovních výdajích právního zástupce žalobce, a to za cestu ze sídla advokátní kanceláře pr. zástupce žalobce do sídla podepsaného soudu k jednání a zpět celkem 188 km (z internetového výpočtu vzdálenosti mezi těmito adresami programem maps.google.com bylo dne 3.7.2014 zjištěno, že vzdálenost od sídla kanceláře pr. zástupce žalobce do budovy podepsaného soudu a zpět činí 2 x 144 km, přičemž výše náhrady cestovních výdajů se řídí ust. § 13 odst. 4 AT ve spojení s ust. § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb. v platném znění, zákoníku práce, a sestává ze základní náhrady (3,70 Kč za km, 288 km x 3,70 Kč) a náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu (při průměrné spotřebě určené ze součtu hodnot 11,4/7,3/8,8, l /100 km, jež byla zjištěna z fotokopie technického průkazu) počítané ve vztahu k ceně paliva Natural 95 ve výši 37,90 Kč za 1l, neboť právní zástupce žalobce tuto cenu pohonné hmoty dokladem o nákupu, a takto určená částka činí 2.066,16 Kč. Dále je součástí těchto nákladů náhrada za promeškaný čas strávený uvedenými cestami do budovy podepsaného soudu a zpět ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT (celkem za 10 půlhodin částka 1.000 Kč, kdy v tomto rozsahu byl požadavek žalobce shledán adekvátním). Podle § 151 odst. 2 o.s.ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. Náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování a z náhrad podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem. Právní zástupce žalobce je plátcem DPH podle zvláštního právního předpisu osvědčením o registraci, s účinností k 1.5.2002, a proto bylo k částce 4 x 2.500 Kč, 1.200 Kč, 2.066,16 Kč a 1.000 Kč připočteno 21 % DPH a dále zaplacený soudní poplatek ve výši 1.400 Kč. Žalobci tak byla přiznána částka nákladů řízení ve výši 18.662,05 Kč (neboť v případě bankovního převodu je možno českou korunu členit na sto haléřů (srov. k tomu např. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 10 Co 288/2005, v: Aspi). K odeslání výzvy k plnění před podáním žaloby jako podmínce vzniku práva na náhradu nákladů řízení (§142a odst. 1 o.s.ř.) se uvádí, že její odeslání ve formě upomínky s datem 10.1.2013 na adresu X (což je adresa v předmětné smlouvě u žalovaného uvedená) je prokázáno, vedle jejího obsahu, poštovním podacím archem s datem 10.1.2013, z něhož je zřejmé její odeslání žalovanému na tuto adresu doporučeně. Upomínka obsahuje potřebné náležitosti, tedy označení důvodu a výše dluhu jakož i upozornění o tom, že v případě nezaplacení požadované částky bude u soudu podán žalobní návrh. Žalovaný naproti tomu, přes poučení podle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř., netvrdil a neprokázal, že by žalobci oznámil adresu jinou, přičemž pokud se jedná o adresu pro dodání zboží uvedenou v předmětné smlouvě (X), ta je označena pouze jako adresa pro dodání zboží, nikoliv tedy jako doručovací adresa nebo adresa bydliště žalovaného. Výzva tedy byla zasílána na žalobci poslední známou adresu žalovaného ve smyslu ust. § 142a odst. 1 o.s.ř. Námitky žalovaného ohledně nedoručení výzvy k plněny by mohly být významné, pokud by částku, která je předmětem řízení, po podání žaloby žalobci uhradil (v návaznosti na doručení žaloby jako výzvy k plnění), avšak jelikož se tak nestalo, není v poměrech této věci podstatná. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů povinen zaplatit ji advokátu (výrok ad II).

Rubrum