19 C 108/2017

Rubrum

Nutné jednatelství V případě nutného jednatelství dle § 3007 o. z. musí škoda bezprostředně hrozit, tedy situace musí být taková, že nelze s jednáním otálet a chce-li jednatel pomoci, musí jednat bez odkladu, přičemž současně platí, že pokud škoda bezprostředně nehrozí, není nutno jednat, neboť zde není nouze.

Výrok

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Polehlou v právní věci žalobce: A. M., a. s., IČO: XXX, se sídlem P., A. S. XXX, zastoupeného Mgr. L. Š., advokátem se sídlem P., M. XXX, proti žalovanému: S. c. R. L., příspěvková organizace, IČO: XXX, se sídlem L., H. XXX, o zaplacení částky 156.068,- Kč s příslušenstvím

Odůvodnění

I. Žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 156.068,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 156.068,- Kč za dobu od 8. 4. 2016 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Žalobce se žalobou, podanou u soudu 20. 1. 2017, domáhal zaplacení částky 156.068,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 156.068,- Kč za dobu od 8. 4. 2016 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že uzavřel 8. 12. 2014 se společností E. T. s. r. o. smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny pro hladinu nízkého napětí pro období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout služby společnosti E. T. s. r. o. na odběrných místech žalovaného, kdy E. T. s. r. o. vystupovala jako zprostředkovatel. Protože E. T. s. r. o. opakovaně za služby dodávky elektřiny nehradila sjednané zálohové platby, přerušil žalobce této společnosti dodávku elektřiny, o čemž společnost vyrozuměl přípisem z 27. 11. 2015. Ale aby nebyl přerušením dodávky poškozen žalovaný jako subjekt plnící úkoly ve veřejném zájmu, dodával do odběrných míst žalovaného žalobce elektrickou energii i nadále. V prosinci 2015 tak byla žalovanému dodávána na základě nepřikázaného jednatelství podle §§ 3007 a 3009 o. z. energie, jejíž cenu žalobce vyúčtoval fakturou č. FA2016005481, se splatností 7. 4. 2016 znějící na částku 156.068,- Kč, kterou mu ale žalovaný neuhradil. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s tím, že je nedůvodná, neboť žalobce neodvracel svým jednáním škodu žalovaného, jemuž nevznikl žádný užitek či bezdůvodné obohacení, neboť za dodávku elektřiny zaplatil svému smluvnímu partnerovi, přičemž obohatit se mohl tento. Navíc žalovaný upozornil, že žalobci byla situace smluvního partnera žalovaného známa, věděl o existenci vysokých pohledávek a platební neschopnosti E. T. s. r. o. a E., o. p. s. již v srpnu 2015, kdy podal insolvenční návrh, a ačkoliv věděl, kdo jsou zákazníci těchto společností, neoznámil žalovanému včas hrozbu přerušení dodávky elektřiny. Z provedeného dokazování učinil soud závěr o skutkovém stavu, že žalobce se zavázal dodávat od 1. 1. 2015 po dobu jednoho roku elektřinu společnosti E. T. s. r. o., IČO: XXX, tedy dodávat sjednané množství silové elektřiny této společnosti v odběrném místě, jakož i zajistit pro tuto společnost distribuci elektřiny a systémové služby a společnost se zavázala žalobci řádně a včas ze skutečně odebrané množství elektřiny, distribuci elektřiny a související služby zaplatit dohodnutou cenu [viz smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny pro hladinu NN ze dne 8. 12. 2014]. V souvislosti s touto smlouvou probíhaly dodávky do 31. 12. 2015 [viz e-mail žalobce z 6. 1. 2016]. Jedním z míst, kam měla být žalobcem společnosti E. T. s. r. o. dodávána elektřina, byla místa EAN XXX v L., H. XXX, a EAN XXX v L., S. XXX [viz seznam]. Tato místa a odběrná zařízení byla ve vlastnictví města L., pro kterou zajišťovala správu těchto odběrných míst společnost B. P. E., obecně prospěšná společnost [viz smlouva o poradenství a správě odběrných míst při spotřebě elektrické energie a zemního plynu ze dne 14. 10. 2011]. Ač město, které bylo zřizovatelem žalovaného [viz výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně, oddíl XXX, vložka XXX], vypovědělo smlouvu k 30. 9. 2015, na základě dohody mělo dojít k zániku smlouvy mezi městem a společností E. p. k. o. p. s. až k 31. 12. 2015 [viz výpis ze zápisu 14. schůze Rady města L. ze dne 29. 7. 2015, bod 3.23], přičemž město ještě 12. 11. 2015 poukázalo společnosti E., o. p. s. částku 200.000,- Kč jako zálohu na elektřinu za prosinec 2015 [viz výpis z účtu]. Za dodávku do místa spotřeby EAN XXX v objemu 9,09 MWh a do místa EAN XXX v objemu 35,854 MWh, tedy úhrnem 44,944 MWh, za období od 1. 12. 2015 do 21. 12. 2015 ale žalobce vyúčtoval 23. 3. 2016 žalovanému částku 156.068,- Kč, splatnou 7. 4. 2016 [viz faktura č. 7200010215]. Ke vztahu mezi žalobcem, společnostmi E. T. s. r. o. a E., o. p. s. a dalšímu subjekty, jež byly samosprávné celky a jimi kontrolované osoby soud z provedeného dokazování zjistil, že společnosti E. T. s. r. o. a E., o. p. s. působí v roli jakýchsi prostředníků, kteří od žalobce nakupují elektřinu, kterou následně distribuují svým zákazníkům. Cenu za odebranou elektřinu pak E. T. s. r. o. a E., o. p .s. přeúčtovávají svým klientům. E. T. s. r. o. a E., o. p. s. tak elektřinu dodávanou žalobcem pouze přeprodávají svým klientům, přičemž vše nasvědčuje tomu, že z této činnosti jim neplyne žádný zisk. Platby od zákazníků E. T. s. r. o. a E., o. p. s. probíhaly řádně a včas. E. T. s. r. o. a E., o. p. s. zadržovaly platby od svých klientů, které měly být na základě řetězce uzavřených smluv o dodávkách elektrické energie mezi jednotlivými subjekty (žalobce E. T. s. r. o. E., o. p. s. koncoví odběratelé) přeposílat víceméně bez dalšího žalobci [viz usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 11. 2015, č. j. 14C 338/2015-485]. Soud provedl dokazování také výpisem z obchodního rejstříku ohledně žalobce, obchodními podmínkami, sdělením, tiskovou zprávou, reakcí na sdělení, předžalobní výzvou s doručenkou, dodatkem č. 1, plnou mocí, výpovědí smlouvy, odpovědí na výpověď, přihláškou aukce, přílohou - seznamem subjektů, závěrkovým listem, přílohou č. 1, předávacím protokolem, e-mailem, dopisem, dopisem města L., e-maily, informací, přihláškou pohledávky, dopisy JUDr. V., rozhodnutím ERÚ, insolvenčním návrhem, seznamem přihlášených pohledávek, fakturou, seznamem faktur, výpisem z energetické burzy PXE, oficiálním kurzovním lístkem, potvrzením konečné ceny elektřiny, e-maily, cenou dodávek elektřiny, příkazem ERÚ, výpisem systému operátora trhu – počet odběrných míst, e-maily, návrhem žalobce na odvolání věřitelského výboru, přípisem E., přípisem Energie Pro s.r.o., ale nečiní z nich pro věc žádná relevantní skutková zjištění. Podle § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny se zavazuje výrobce nebo obchodník s elektřinou dodávat zákazníkovi elektřinu vymezenou množstvím a časovým průběhem a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet dopravu elektřiny a související služby a zákazník se zavazuje zaplatit výrobci nebo obchodníkovi s elektřinou za dodanou elektřinu cenu a za dopravu elektřiny a související služby cenu regulovanou. Podle § 2901 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. Podle § 2908 o. z. kdo odvracel hrozící újmu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu újmy, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, nanejvýš však v rozsahu přiměřeném tomu, co odvrátil. Podle 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 3007 o. z. obstará-li někdo, ač k tomu nebyl povolán, cizí záležitost, aby odvrátil hrozící škodu, pak mu ten, jehož záležitost byla obstarána, nahradí účelně vynaložené náklady, třebaže se výsledek bez zavinění nepřikázaného jednatele nedostavil. Podle § 3009 odst. 1 o. z. ujme-li se někdo záležitosti ve prospěch jiné osoby bez jejího svolení, nahradí mu tato osoba účelně vynaložené náklady, zařídil-li záležitost k jejímu převážnému užitku. Zda byla záležitost provedena k užitku jiného, se neposoudí podle obecných hledisek, ale se zřetelem k jeho pochopitelným zájmům a záměrům. Podle odst. 2 tohoto ustanovení Není-li užitek převážný, nemá nepřikázaný jednatel právo na náhradu nákladů. Osoba, jejíž záležitost na sebe vzal, může po nepřikázaném jednateli požadovat, aby vše uvedl do předešlého stavu, a není-li to dobře možné, aby nahradil škodu. Podle § 3013 o. z. kdo učiní za druhou osobu náklad, který tato osoba byla povinna učinit sama, má právo požadovat náhradu. Při právním posouzení věci byl soud veden úvahami, že mezi žalobcem a společností E. T. s. r. o. byla podle § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, uzavřena smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, kterou se společnost E. T. s. r. o. jako zákazník zavázal platit žalobci jako dodavateli cenu za sdružené služby dodávky elektřiny poskytované podle smlouvy. Na základě této smlouvy dodával žalobce společnosti E. T. s. r. o. také elektřinu do odběrných míst EAN XXX v L., H. XXX, a EAN XXX v L., S. XXX. Tato odběrná místa byla ve vlastnictví města L., resp. městské příspěvkové organizace. Sama okolnost vlastnictví odběrného místa není podstatná, neboť smluvní vztah k dodávkám elektřiny do něj byl mezi žalobcem a společností E. T. s. r. o., a to – jak plyne z přípisu samotného žalobce – do 31. 12. 2015. Od tohoto právního poměru je třeba odlišovat vztah žalovaného, resp. jeho zřizovatele, a společností E., o. p. s., neboť tento právní poměr nebyl derivativně odvozen od vztahu s žalobcem, pouze dokresloval celkové vztahy a situaci, jak vymezil Okresní soud v Hodoníně ve svém rozhodnutí z 11. 11. 2015. Okolnost, že společnost E., o. p. s., popř. E. T. s. r. o., přestala platit za dodávky elektřiny žalobci, je významné především ve vztahu mezi těmito společnosti, nikoliv přímo ve vztahu žalobce a žalovaného. Soud se nicméně zabýval z hlediska právního posouzení tím, zda přece jen nemá žalobce právní nástroj k tomu, aby se úhrady za dodanou energii domohl přímo po žalovaném. Soud proto nejprve zkoumal, zda nárok žalobce není dán z titulu nepřikázaného jednatelství. Jednatelství bez příkazu definuje právní nauka jako vědomé obstarání záležitosti jiného, k němuž jednatel nemá dostatečný právní důvod. Na základě jednání nepřikázaného jednatele spočívajícího v tom, že se bez svolení dotčené osoby vmísí do cizí záležitosti, vzniká závazkový právní poměr. Ten, kdo jedná na vrub druhého, se jmenuje jednatel (negotiorum gestor), ten, na jehož vrub je jednáno, se jmenuje pán věci (dominus negotii). Obsah právního poměru – práva a povinnosti jednatele a jiné osoby – je odlišný v závislosti na tom, zda jde o jednatelství nutné, při kterém se do cizí záležitosti zasahuje proto, aby se odvrátila hrozící škoda na majetku jiné osoby, nebo o jednatelství užitečné, při kterém jednatel zasahuje do záležitosti jiného bez jeho souhlasu a k jeho prospěchu, aniž by odvracel hrozící škodu. V obou případech zákon hovoří o obstarání „cizí záležitosti“, resp. „záležitosti jiného“ (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1248/2009). Občanský zákoníku upravuje nepřikázané jednatelství především v § 3006 až § 3009. Tato ustanovení však regulují pouze vnitřní poměr mezi pánem věci a nepřikázaným jednatelem. Žalobce svůj nárok odvozoval od § 3007 a § 3009 o. z. Dle názoru soudu se nicméně nárok nemůže odvíjet společně od těchto ustanovení, neboť v textaci zákonných ustanovení je podstatný rozdíl, když na rozdíl od jednatelství užitečného (§ 3009) není v případě § 3007 podstatný výsledek, nýbrž výlučně úsilí gestora. Navíc lze přisvědčit také doktrinálně zastávané tezi, že v případě nutného jednatelství dle § 3007 o. z. musí škoda bezprostředně hrozit, tedy situace musí být taková, že nelze s jednáním otálet a chce-li jednatel pomoci, musí jednat bez odkladu, přičemž současně platí, že pokud škoda bezprostředně nehrozí, není nutno jednat, neboť zde není nouze (srov. ROUČEK, F.; SEDLÁČEK, J. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1936, s. 654.). Existence nouze nebyla v projednávané věci osvědčena, naopak má soud za to, že přinejmenším v listopadu 2015, kdy rozhodoval Okresní soud v Hodoníně, již muselo být žalobci jasné, že ve vztahu „žalobce E. T. s. r. o. E., o. p. s. koncoví odběratelé“ dochází k problému, a proto postup žalobce v období půl měsíce po tomto rozhodnutí soudu, nelze považovat za nutné jednatelství vyvolané nouzí. Soud se dále zabýval, zda se v projednávané věci nejednalo o jednatelství účelné, jak jej upravuje § 3009 o. z. Charakteristickými znaky jednatelství účelného, jsou – vedle úmyslu obstarat cizí záležitost k prospěchu jiného a absence právního důvodu k obstarání cizí záležitosti – vlastní činnost jednatelova, která může mít faktickou nebo právní povahu, a okolnost, že jednatel obstarává nikoliv svoji záležitost, nýbrž záležitost jiné osoby. Spočívá-li činnost jednatele v právním jednání, tj. v tom, že činí právní jednání, musejí být předmětem takového právního jednání věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty jiného, neboť nepřikázaným jednatelstvím se zasahuje do individuální sféry jiné osoby. Soud má nicméně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1248/2009, usnesení ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3480/2011, a ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1574/2013) a komentářovou literaturou (srov. ŠVESTKA, Jiří et al. Občanský zákoník II, Komentář. Praha, C. H. Beck, 2009, s. 2236-2241.) za to, že za situace, kdy žalobce plnil své povinnosti vyplývající ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny pro hladinu NN ze dne 8. 12. 2014 (na jejímž základě měl žalobce, jak sám sdělil žalovanému, poskytovat plnění do 31. 12. 2015), nelze hovořit o naplnění zákonných znaků účelného jednatelství bez příkazu, a sice obstarání cizí záležitosti a absence právního důvodu k obstarání cizí záležitosti. Lze shrnout, že žalobce nejednal v záležitosti žalovaného, neboť poskytl plnění, ke kterému byl zásadně sám povinen z titulu smlouvy z 8. 12. 2014, tudíž jednal ve vlastní záležitosti, resp. pokud byl založen důvod k přerušení dodávky, pak se opět jednalo o poměr jen a pouze žalobce a jeho zákazníka – E. T. s. r. o. Okolnost, že jednání žalobce mohlo v konečném důsledku přinést užitek i žalovanému, jakož i důvody, které žalobce vedly k tomu, aby vstoupil do pozice přímého dodavatele, jsou přitom bez významu. V projednávané věci tedy nelze uvažovat o účelném jednatelství bez příkazu dle § 3009 o. z. Za absence zákonných předpokladů nepřikázaného jednatelství a z něho vyplývajícího práva na náhradu nákladů, nebylo možné nároku žalobce vyhovět. Soud se dále zabýval, zda nárok žalobce nemůže být důvodný s poukazem na eventualitu bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobce. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení spočívající v tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění; o obohacení jde tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, anebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Ač přímo mezi žalobcem a žalovaným absentoval právní poměr založený konkrétním právním jednáním, nelze přehlížet celkovou soustavu vztahů „žalobce E. T. s. r. o. E., o. p. s. koncoví odběratelé“, z níž plyne, že pokud ze vztahu (z jakéhokoliv důvodu) vypadly společnosti E. T. s. r. o. a E., o. p. s., pak je zřejmé, že nevzniklo bezdůvodné obohacení na straně koncového zákazníka plněním bez právního důvodu, nýbrž bezdůvodné obohacení na straně společnosti E., o. p. s., tím, že za ni bylo plněno, co měla po právu ve vztahu k městu L. a jejím organizacím plnit sama, a to až do 31. 12. 2015. Jestliže v důsledku jakékoliv okolnosti došlo k tomu, že mezi společnostmi E. T. s. r. o. a E., o. p. s. na straně jedné a žalobcem na straně druhé vznikla situace, kdy žalobce mohl přerušit dodávku elektrické energie, pak toto nemůže jít k tíži koncového odběratele, který měl na měsíc prosinec 2015 platnou a účinnou smlouvu se společností E., o. p. s. Ta byla na jejím základě povinována zajistit dodávku elektrické energie do odběrných míst žalovaného. Jestliže takovou dodávku realizoval sám žalobce, pak vzniklo bezdůvodné obohacení na straně právě společnosti E., o. p. s. a nikoliv žalovaného. Na tomto místě soud podotýká, že povinnost k náhradě žalobci ze strany společnosti E., o. p. s., resp. E. T. s. r. o., vyplývá z § 2992 o. z., nikoliv z § 3013 o. z., neboť mezi tím, kdo plnil, a tím, za koho bylo plněno, byl právní důvod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 15. 5. 1979, sp. zn. RS0104150, dostupné z: ris.bka.gv.at), tedy žalobce poskytl E. T. s. r. o., s níž měl uzavřenu smlouvu, do jejích odběrných míst energii, byť mohl dodávku přerušit, čímž E., o. p. s. splnila svůj závazek ze smlouvy s žalovaným, resp. s jeho zřizovatelem. V tomto směru soud podotýká, že nesdílí stanovisko, že by se ustanovení § 3013 o. z. sloužilo toliko v případě náhrad nákladů veřejnoprávní povahy [srov. přiměřeně plenární rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1931, pres. 1285/30 (Vážný 10.632); a contrario ELIÁŠ, Karel et al. Občanské právo pro každého. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 298.]. V případě posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení či jako plnění nákladů učiněného za jiného je pasivně legitimován ten, za koho bylo plněno a nikoli ten, komu bylo plněno [srov. HULMÁK, Milan et al. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2000 – 2005], tedy žaloba vůči žalovanému nemůže být ani z tohoto důvodu důvodná. Dále se soud zabýval eventuální důvodností nároku s odkazem na § 2901 o. z. Z provedeného dokazování, jakož i ze samotných skutkových tvrzení žalobce, vyplynulo, že na konci roku 2015 nastal stav, jenž mohl vést k újmě žalovaného, ale – a to především také k újmě společností E., o. p. s. a E. T. s. r. o., které měly na základě soustavy smluv své povinnosti ve vztahu k veřejnoprávním entitám – a žalobce tuto situaci sice sám nevytvořil, nicméně byl s to nebezpečí odstranit či eliminovat, což také učinil. Opět nicméně žalobce nezakročoval primárně k odvrácení újmy žalovaného, nýbrž společností E. T. s. r. o. a E., o. p. s. Tyto společnosti by pak byly povinny nahradit žalobci náhradu dle § 2908 o. z. Skutečnost, že ze zákroku žalobce měl v konečném důsledku fakticky prospěch i žalovaný je vedlejší, neboť po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby zkoumal a řešil, jaké byly právní vztahy v řetězci „žalobce E. T. s. r. o. E., o. p. s. koncoví odběratelé“. Z provedeného dokazování i zkoumaných okolností se soudu jeví, že jednání žalobce bylo ku prospěchu především společností E. T. s. r. o. a E., o. p. s., přičemž vypořádání dle § 2908 o. z. má dle názoru soudu přednost před nepřikázaným jednatelstvím dle § 3007 o. z., neboť § 2908 o. z. zakládá v souvislosti s úspěšným zákrokem právo také na náhradu újmy a navíc nárok dle § 2908 o. z. je nárokem ex delicto, zatímco nepřikázané jednatelství je nárokem ex quasi contractu, tedy z hlediska systematiky se nejeví jako příhodné, aby nárok ze škody byl dovozován jako nárok z kvazikontraktu. Navíc má soud za to, že vstřícný postup žalobce ve vztahu k žalovanému byl motivován nikoliv primárně odvracením jakékoliv újmy samotného žalovaného, nýbrž snahou získání dalšího zákazníka a nelze ani odhlížet od skutečnosti, že žalovaný měl od společnosti E., o. p. s. potvrzení žalobce o zasmluvnění odběrných míst a E., o. p. s. zaplatil zálohu ve výši 200.000,- Kč. Neboť tato úhrada byla žalovaným, resp. jeho zřizovatelem, zaplacena, nelze o odvrácení jeho vlastní újmy hovořit, neboť pokud by skutečně byla odvracena újma samotného žalovaného, resp. jeho zřizovatele, pak by tento nebyl nucen vynaložit zálohu, jež s vysokou mírou pravděpodobnosti nebude nikdy vrácena či zaúčtována na spotřebovanou energii. Soud nesdílí názor žalovaného, že přihlášení zálohy v rámci insolvenčního řízení by znamenalo, že žalovaný za elektřinu nezaplatil. Žalovaný měl povinnost zaplatit za odběr elektřiny svému smluvnímu partnerovi, jenž měl povinnost elektřinu dodat. Zatímco žalovaný svou povinnost zjevně splnil, jeho smluvní partner dalším subjektům v řetězci, zejm. pak žalobci, již řádně své povinnosti neplnil, když za elektřinu v měsíci prosinci 2015 ničeho nezaplatil. Žalobce se ovšem měl svého nároku domáhat na společnosti E. T. s. r. o., která k odběrným místům sjednala smlouvu, nikoliv přímo po koncových zákaznících, neboť není významné, kdo je faktickým vlastníkem odběrných míst, nýbrž skutečnost, že E. T. s. r. o. do „jejích“ odběrných míst v prosinci 2015, kdy smlouva mezi E. T. s. r. o. a žalobcem ještě byla účinná, proudila elektřina, za kterou žalobci nezaplatila, a to za situace, kdy žalobce byl dle energetického zákona oprávněn přerušit dodávku elektřiny do odběrných míst. Ostatně také v případě odběru dle § 51 odst. 1 písm. b) energetického zákona by z logiky věci měl za odběr zaplatit zákazník, jenž měl s žalobcem účinnou smlouvu, přičemž nárok vůči „ne-zákazníkovi“ (žalovanému) by dával smysl v případě odběru bez právního důvodu či např. při odběru v přímé souvislosti s neoprávněným zásahem na přímém vedení či na zařízení distribuční soustavy nebo na zařízení přenosové soustavy, což není případ ve shora rubrikované věci (srov. EICHLEROVÁ, Kateřina et al. Energetický zákon: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, komentář k § 51. Dostupné z: ASPI.). Pokud žalobce dodávku nepřerušil a ve své činnosti pokračoval, pak by za tuto měl primárně zaplatit jeho smluvní partner. Dovozovat povinnost žalovaného k náhradě nákladů dle § 2901 a § 2908 o. z. tak dle názoru soudu není na místě, neboť dle stanoviska soudu by tento vztah byl na místě tehdy, pokud by smlouva mezi žalobcem a E. T. s. r. o. již pozbyla účinnosti, žalovaný by byl liknavý v sjednání smlouvy s dalším dodavatelem a žalobce by v mezidobí žalovanému poskytl elektřinu. Pak by skutečně byla dána povinnost žalovaného k náhradě. Taková situace ovšem v projednávané věci nenastala a také prizmatem §§ 2901 a 2908 o. z. soud opětovně dospěl k závěru, že důvodnost žaloby není dána. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Lze-li na základě zjištěného skutkového stavu žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat; překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na tomto místě proto soud uvádí, že jeho právní úvahy se v určitých ohledech lišily od právního posouzení, které učinil žalobce, kdy svůj nárok dovozoval toliko z §§ 3007 a 3009 o. z., což ve vzájemném spojení není vůbec možné. Soud žalobce v této souvislosti nepoučoval podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť k tomu neshledal důvod, když jednak ani změněná právní kvalifikace není způsobilá založit procesní úspěch žalobce a jednat také při změněné právní kvalifikaci žalobní tvrzení žalobce byla dostatečná a mohla být bez dalšího podkladem pro věcné rozhodnutí, tedy soud na jejich základě mohl dospět k závěru o vyhovění žalobě nebo o jejím zamítnutí. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008), nicméně v opačném případě, jako je tomu v projednávané věci, podmínky pro postup podle § 118a odst. 2 dány nejsou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011). Ze všech shora uvedených důvodů nicméně soud dovodil, že nárok žalobce není dán. Žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, vzniklo mu tedy podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaný se nicméně náhrady nákladů řízení výslovně vzdal, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Rubrum