19 C 49/2015

Rubrum

Jestliže došlo k nepřípustnému překročení mezí práva žalovaného na svobodu projevu, a to i za předpokladu, kdy by jeho výroky byly myšleny jako hodnotící úsudek, nejsou-li podklady pravdivé a je-li hodnotící úsudek diframující, pak nelze kritiku považovat za přípustnou a oprávněnému je třeba přiznat přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy. S přihlédnutím ke konkrétním následkům protiprávního jednání žalovaného ve společenském, veřejném a politickém i soukromém životě lze současně přiznat i náhradu nemajetkové újmy ve výši přiměřené následkům takovéhoto jednání.

Výrok

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudkyní Mgr. P.O. ve věci žalobce: Ing.

V. V., nar. xxx, bytem Mladé Buky, zast.: JUDr. E.P., MBA, advokát se sídlem xxx, Hradec Králové, proti žalovanému: J.H., nar. xxx, bytem Mladé Buky, zast.: Mgr. P.S., advokát se sídlem xxx, Trutnov, o ochranu osobnosti člověka a nahrazení nemajetkové újmy v částce 10.000,-Kč, takto:

Odůvodnění

I. Žalovaný je povinen omluvit se žalobci, a to písemně doporučeným dopisem na adresu žalobce a dále veřejně na nejbližším jednání zastupitelstva městysu Mladé Buky konaném od právní moci rozsudku, v tomto znění: „Dne 30.3.2013 jsem na místním plese v městysu Mladé Buky a dále na jednání zastupitelstva městysu Mladé Buky konaném dne 3.11.2014 neprávem nařkl pana Ing. V.V. ze spolupráce se Státní bezpečností a nazval jsem ho „StBákem“. Má tvrzení se nezakládala na pravdě, když pan Ing. V.V. jasně prokázal, že nikdy nebyl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Panu Ing. V.V. se za mé nepravdivé osočení omlouvám.“ II. Žalovaný je povinen žalobci nahradit nemajetkovou újmu ve výši 10.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 47.098,- Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. E.P., do tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení

Žalobce se svou žalobou doručenou soudu dne 16.3.2015 domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnosti uvedené ve výroku rozsudku. K odůvodnění uvedl, že žalovaný veřejně osočil žalobce ze spolupráce s bývalou Státní bezpečností. Poprvé se takového osočení dopustil dne 30.3.2013 na místním plese konaném v městysu Mladé Buky, tedy v místě bydliště obou účastníků. Žalovaný se na plese chopil mikrofonu umístěného na pódiu a veřejně výslovně uvedl: „Tamhle sedí estébák V., udavač, je v zastupitelstvu a v radě…“. Dalšího takového osočení se žalovaný dopustil na zasedání zastupitelstva městysu Mladé Buky dne 3.11.2014. Na tomto zasedání zastupitelstva byla krom zastupitelů přítomna i veřejnost. Žalovaný zde výslovně uvedl: „Bohužel, Vy jako bývalý estébák máte tohle jednání v krvi…politikaření jste tady zavedl Vy….“ V reakci na vystoupení žalovaného ho žalobce vyzval ke slušnému chování. Žalovaný však jeho výzvu nerespektoval a uvedl dále: „Já se chovám, bohužel, Vy jste tam zapsanej….“. Žalobce má nález Nezávislé komise při Federálním ministerstvu vnitra vydaný dne 20.8.1992, č.j. xxx-92, kterým je rozhodnuto, že žalobce nikdy nebyl vědomým spolupracovníkem Státní bezpečnosti. I přes tuto skutečnost v reakci na projev žalovaného si žalobce vyžádal od Archivu bezpečnostních složek v Praze vedeném při Ústavu pro studium totalitních režimů k nahlédnutí spis vedený Státní bezpečností na jeho sobu. Ze svazku vedeného na jeho osobu s registračním číslem xxx vyplývá, že žalobce se Státní bezpečností nespolupracoval, nýbrž byl jí vyšetřován. Žalobce byl Státní bezpečností několikrát vyslýchán, avšak i ze spisu vyplývá, že nikoho neudal. Ačkoli žalobce po inkriminovaném plese na jednání zastupitelstva městysu Mladé Buky dne 27.5.2013 předložil nález nezávislé komise včetně str. 31 svazku reg. čl. xxx k nahlédnutí, žalovaný přikročil k jeho nařčení ze spolupráce se Státní bezpečností znovu na jednání zastupitelstva dne 3.11.2014. Tvrzení žalovaného o spolupráci žalobce se Státní bezpečností jsou zcela nepravdivá. Žalobce nikdy nebyl spolupracovníkem Státní bezpečnosti, nikdy nikoho v souvislosti se Státní bezpečností ani v jiné souvislosti neudal, ani nebyl ke spolupráci vyzván. Nepravdivá veřejná tvrzení žalovaného jsou difamující, neboť negativně ovlivňují pověst žalobce na veřejnosti, jeho vážnost ve společnosti, čest, soukromí a pověst a postavení žalobce v politických vztazích. Tvrzení žalovaného, které se rozšířilo mezi obyvatele městysu Mladé Buky, činí z žalovaného, v případě důvěry v tato tvrzení, nevěrohodného politika. Toto má značný negativní dopad, neboť žalobce v současné době zastává funkci zastupitele městysu Mladé Buky. Vzhledem k tomu, že výše uvedenými nepravdivými tvrzeními žalovaného došlo ke snížení vážnosti a postavení žalobce ve společnosti a ve veřejném i soukromém životě ve značné míře a jednání žalovaného dlouhodobě žalobci působí uvedené újmy, považuje žalobce zadostiučinění spočívající v odvolání nepravdivého tvrzení a v omluvě za nedostatečné. Požaduje proto i náhradu nemajetkové újmy v penězích, přičemž požaduje částku v zásadě symbolickou ve výši 10.000,- Kč. K tomu žalobce uvádí, že incident na plese konaném dne 30.3.2013 měl vliv na žalobcovo postavení ve veřejném i politickém životě. Pro registraci strany žalobce do komunálních voleb bylo podmínkou připojit ke kandidátní listině petici podepsanou voliči v obci podporujícími kandidaturu. Při opatřování podpisů byl žalobce osobně a další kandidáti žalobcovy politické strany odmítnuti některými občany Mladých Buků s tím, že nebudou podporovat stranu, kterou vede „estébák“. Projev žalovaného na plese byl bezprostředně na plese a dále pak ve sféře přátel žalobce diskutován a probírán a žalobce byl nucen celou záležitost opakovaně vysvětlovat. Ze strany žalovaného šlo o urážku nepravdivou, hrubou a pronesenou úmyslně ve snaze poškodit žalobce. Výroky žalovaného se projevily negativně i v soukromé sféře žalobce. Do incidentu na plese žalobce v rodině žádné historické politické problémy nediskutoval. Bylo to téma neaktuální a uzavřené. Po incidentu však musel dětem a příbuzným znovu vysvětlovat, co se odehrávalo, což se dotklo i manželky žalobce, která byla ohledně události dotazována vnuky. Žalovaný jednal veřejně, opakovaně, úmyslně a cílevědomě se snahou o co největší skandalizaci a dehonestaci žalobce nepravdivým obviněním s cílem dosáhnout pro sebe výhody zejména v komunální politice. K námitkám žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že žalovaným předložené důkazy o údajné spolupráci žalobce se Státní bezpečností spolupráci neprokazují, spíše vyvracejí. Žalovaný předložil pouze 17 stran účelově vybraných z celkových 32 stran spisu č. xxx, které pak vytrhává z kontextu nebo nesprávně vykládá. Poslední dvě strany spisu, které představují souhrn a vyhodnocení celého spisu a souhrnnou charakteristiku a hodnocení žalobce přitom dokazují, že byl sledován, vyšetřován a považován za osobu socialistickému zřízení nepřátelskou. Není nikde uváděn jako informátor nebo důvěrník. Ani úvodní strana o přeřazení spisu do druhu svazku „důvěrník“ nedokládá, že žalobce se skutečně důvěrníkem stal. Na dalších stranách spisu pak není nic, z čeho by se dalo usuzovat, že by žalobce byl důvěrníkem Státní bezpečnosti. Žalovaný ani nesplňoval kritéria pro důvěrníka uvedená žalovaným v k argumentaci použitém slovníčku totality, neboť byl bratrem emigranta a jeho nebližším přítelem byl signatář Charty, který byl donucen k vystěhování do Vídně. Judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu pak bylo stanoveno, že ze samotné skutečnosti evidence osoby v seznamech spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti v kategorii důvěrník nelze spolehlivě a bez jakýchkoli pochybností usoudit na vědomou spolupráci s příslušníky bývalé Státní bezpečnosti. Z ust. § 3 písm. i) zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti vyplývá, že ne každý důvěrník byl spolupracovník ale pouze důvěrník u Hlavní správy rozvědky Sboru národní bezpečnosti, přičemž žalovaným předložené dokumenty důvěrníka takto neodlišují a jsou tak zcela irelevantní. Po emigraci bratra žalobce musel opustit stávající pracoviště, kde vykonával vedoucí funkci a byl přeřazen na nižší pracovní pozici. V žalovaným citovaných částech spisu jsou navíc uvedeny zcela nepravdivé skutečnosti jako např. že otec žalobce měl 5 sourozenců, když ve skutečnosti měl pouze 2 apod. Dále se měl žalobce ve výpovědi vyjadřovat k rodinným a politickým poměrům od roku 1945, tedy od doby, kdy mu byly 4 roky apod. Taktéž argumentace žalovaného „vytěžením“ žalobce ze dne 5.9.1974 neobstojí, neboť žalobce měl 4 hodiny bez vynucení hovořit o své osobě, což je těžko představitelné. Dle vzpomínek žalobce šlo o výslech týkající se případu žalobcem organizovaného zpoždění vlaku se sovětskou technikou v roce 1968, dále opravy kontejnerů v Hradci Králové a s tím spojeného vyšetřování týmu projektantů žalobce ze špionáže (předání projektů zástupcům firmy MELCHER) a dále vyšetřování týkající se bratra žalobce. Taktéž tvrzení žalovaného, že žalobce pravidelně předával Státní bezpečnosti záznamy o styku s vízovými cizinci se nezakládá na pravdě, což plyne již ze samotného spisu. Žalobce nařízení o předávání předepsaného formuláře řadu let porušoval a později v zájmu bratra je sice vyplňoval, avšak nepředával je příslušníkům Státní bezpečnosti, ale personálnímu oddělení zaměstnavatele v Praze, přičemž je vyplňoval neúplně a zkresleně, což je patrné ze strany č. 31 spisu č. xxx. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobou uplatněný nárok v celém rozsahu neuznává. Žalovaný nesouhlasí s tvrzeními žalobce, že žalobce nikdy nebyl spolupracovníkem Státní bezpečnosti a nikdy nikoho v souvislosti se Státní bezpečností ani v jiné souvislosti neudal, ani nebyl ke spolupráci vyzván. Žalovaný tvrdí, že jeho výroky o spolupráci žalobce se Státní bezpečností jsou pravdivé. Z dokumentů, které žalovaný překládá, vyplývá, že žalobce byl v letech 1974 až 1988 prověřován a vytěžován operativními pracovníky Státní bezpečnosti a s operativními pracovníky vědomě spolupracoval a minimálně v letech 1978-1980 působil jako důvěrník Státní bezpečnosti. Na úvodní straně svazku KS SNB – Správy Státní bezpečnosti Hradec Králové č. xxx vedeného ohledně osoby žalobce je uvedeno, že spis byl z druhu PO – tedy prověřovaná osoba, přeřazen do druhu svazku DŮVĚRNÍK. V seznamu dokumentů k uvedenému svazku je pod pořadovým číslem 13 uvedeno „převedení na důvěrníka“. Ze slovníčku pojmů StB publikovaného na internetových stránkách www. totalita.cz pak vyplývá, že důvěrníkem Státní bezpečnosti je osoba plně oddaná socialistickému zřízení, která se Státní bezpečností vědomě a dobrovolně spolupracuje a pomáhá jí. Ze zařazení žalobce jako důvěrníka StB jasně vyplývá, že jeho spolupráce se Státní bezpečností byla vědomá a dobrovolná. O spolupráci žalobce jako důvěrníka dále vypovídá i „Vyhodnocení perspektivního plánu dílu objektového svazku 9598“ vedeného na SUDOP Hradec Králové sepsaného Správou Státní bezpečnosti Hradec Králové dne 6.2.1976, ve kterém se ohledně svazku žalobce č. xxx uvádí, že žalobce byl prověřován a současně využíván jako důvěrník k získání základních informací o pracovišti. O vědomé spolupráci žalobce se Státní bezpečností dále svědčí i záznamy obsažené ve spisu č. xxx, a to záznam o vytěžení žalobce na čl. 24 z dne 5.9.1974, dle kterého dobrovolně vypovídal po dobu 4 hodin sám o své osobě a jeho sdělení byla pouze pracovníkem usměrňována žádoucím směrem. Dále na čl. 32 spisu je uvedeno, že se žalobce u operativního pracovníka Státní bezpečnosti informoval, zda může udržovat písemný styk s bratrem, který emigroval, a bylo mu vysvětleno, jak má postupovat. Na dotaz dále informoval operativního pracovníka o stycích s osobami, které byly vyloučeny ze strany a dále o Z.M., který byl na základě informace žalobce následně prověřován. Z chronologického výpisu o vytěžení a prověřování žalobce pak vyplývá, že žalobce pravidelně předával Státní bezpečnosti záznamy o styku s vízovými cizinci. O spolupráci žalovaného s StB svědčí i záznam o vytěžení žalobce na čl. 22 spisu k situaci v SUDOP a čl. 27 – záznam ze dne 15.6.1988 ze setkání žalobce s operativním pracovníkem. Konečně dle spisu žalobce informoval operativní pracovníky Státní bezpečnosti o návštěvách svého bratra, jakož i o osobách, s nimiž se jeho bratr setkal a které při svých cestách do zahraničí navštívil. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce aktivně poskytoval Státní bezpečnosti informace. Doklady předložené žalovaným dostatečně prokazují pravdivost tvrzení žalovaného o vědomé spolupráci žalobce se Státní bezpečností a působení coby důvěrníka. Žalobce předložil nález nezávislé komise při FMV č.j. xxx/S-92. Žalovaný má však důvodné pochybnosti o jeho relevanci. Nezávislá komise byla ustanovena na základě lustračního zákona jako patnáctičlenná. Dle rozhovoru s jedním ze členů této komise panem P.F., který byl otištěn dne 1.1.1993 v Necenzurovaných novinách, komise fakticky fungovala pouze ve 13 členech. Z rozhovoru dále vyplývá, že někteří členové komise nebyli odborníky na danou problematiku a pravidla pro posuzování vědomé spolupráce se postupně vyvíjela a že negativní nález byl vydán též osobám, o kterých byli členové komise přesvědčeni, že se Státní bezpečností vědomě spolupracovali, ale pokud to nebylo prokázáno, ctili zásadu presumpce neviny. Lze proto důvodně pochybovat o věrohodnosti vydaného nálezu, jeho vypovídací schopnosti a důkazní hodnotě. Žalovaným pronesené výroky na adresu žalobce byly částečně skutkovým tvrzením a částečně hodnocením, přičemž hodnotícím byl zejména výrok žalovaného na zasedání zastupitelstva Městysu Mladé Buky dne 3.11.2014, kdy žalovaný hodnotil způsob jednání žalobce při zasedání zastupitelstva, šlo tedy o kritiku týkající se politiky a je proto třeba poskytnout svobodě projevu žalovaného zvláštní ochranu. Žalobce přitom musí akceptovat zvýšenou míru kritiky své osoby. Dále je třeba vzít v úvahu, zda žalovaný mohl na základě jím získaných informací usuzovat na pravdivost svého výroku, přičemž údaje ve složce č. xxx ukazují na určitý stupeň spolupráce žalobce s StB v podobě poskytování informací o třetích osobách. Pravděpodobné spolupráci žalobce s StB nasvědčovala i historická zkušenost žalovaného a znalost tehdejších poměrů, dle které občané, jejichž rodinní příslušníci emigrovali do kapitalistických států, neměli možnost vycestovat mimo „východní blok“, přičemž žalobce do západních států cestoval opakovaně. Žalovaný vynaložil přiměřené úsilí k zjištění, zda jím pronášený výrok je pravdivý. Sporné projevy žalovaného se pohybovaly v rámci dovolených mezí práva na svobodný projev. Co se týče tvrzení žalovaného o negativních dopadech ve sféře podnikání, politické i soukromé žalovaný uvádí, že žalobce provozuje rekreační objekt, který využívají hosté z jiných regionů a není pravděpodobné, že se tyto osoby mohly dozvědět o sporných výrocích žalovaného, nebo že by mohly mít negativní vliv na jeho podnikání. Dále pak žalovaný téma spolupráce žalobce s StB v předvolební kampani nijak nezmiňoval a konečně žalobce se dle vlastního vyjádření ke své minulosti musel již dříve vyjadřovat. Vše výše uvedené snižuje možný potenciál výroku žalovaného ke způsobení újmy žalobci v oblasti podnikání, politické činnosti a soukromého života. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dne 30.3.2013 na místním plese konaném v městysu Mladé Buky v místě bydliště obou účastníků, se žalovaný chopil mikrofonu umístěného na pódiu a veřejně výslovně uvedl: „Tamhle sedí estébák V., udavač, je v zastupitelstvu a v radě…“. Dále na zasedání zastupitelstva městysu Mladé Buky dne 3.11.2014, kde byla krom zastupitelů přítomna i veřejnost, žalovaný výslovně uvedl: „Bohužel Vy jako bývalý estébák máte tohle jednání v krvi…politikaření jste tady zavedl Vy….“ V reakci na vystoupení žalovaného ho žalobce vyzval ke slušnému chování. Žalovaný však jeho výzvu nerespektoval a uvedl dále: „Já se chovám, bohužel, Vy jste tam zapsanej….“. To bylo prokázáno jednak výpovědí svědků J.M., F.M. a A.V., zvukovým a obrazovým záznamem z jednání zastupitelstva městysu Mladé Buky ze dne 3.11.2014, přičemž žalovaný učinil pronesení shora uvedeného výroku na plese nesporným. Soud se dále zabýval otázkou pravdivosti výše uvedených výroků žalovaného. K tomu soud provedl důkaz nálezem Nezávislé komise při FMV ze dne 20.8.1992 č.j. xxx/S-92, osvědčením Ministerstva vnitra č.j xxx-2015 ze dne 9.6.2015, částí svazku KS SNB – Správy Státní bezpečnosti Hradec Králové č. xxx vedeného ohledně osoby žalobce, vyhodnocením perspektivního plánu svazku xxx StB Hradec Králové, II. odbor, 2. oddělení ze dne 6.2.1976, výpovědí účastníků, výňatkem z článku Necenzurovaných novin ze dne 1.1.1993 a kopií záznamu z evidence archivních pomůcek na webových stránkách Archivu bezpečnostních složek ČR. K tomu soud uvádí následující. Dle § 134 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li prokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Nález nezávislé komise i osvědčení MV shora jsou veřejnými listinami ve smyslu § 134 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), které, není-li prokázán opak, prokazují pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Žalobcem předložený nález Nezávislé komise při FMV (dále jen komise) potvrzuje, že komise rozhodla, že žalobce nebyl vědomým spolupracovníkem Státní bezpečnosti, tedy osobou uvedenou v § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 451/1991, přičemž v odůvodnění nálezu je uvedeno, že přestože byl evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. c) cit zákona, šetření komise prokázalo, že vědomým spolupracovníkem ve smyslu § 2 odst. 2 téhož zákona nikdy nebyl. Žalovaný prokazoval nepravdivost obsahu nálezu částí výše uvedeného svazku StB vedeného na žalobce, vyhodnocením perspektivního plánu svazku xxx StB Hradec Králové, II. odbor, 2. oddělení ze dne 6.2.1976 a výňatkem z článku Necenzurovaných novin ze dne 1.1.1993. K tomu soud uvádí, že s žalovaným předložených listin nemá za prokázanou nepravdivost nálezu komise. Dle názoru soudu tyto listiny nijak neprokazují aktivní spolupráci žalobce s StB. Naopak z nich vyplývá, že žalobce byl StB vyšetřován. K obsahu listin předložených žalovaným se žalobce vyjádřil ve své účastnické výpovědi, přičemž závěry žalovaného o své spolupráci s StB logicky vyvrátil. K argumentaci žalovaného výňatkem z článku Necenzurovaných novin soud uvádí, že jde o neověřený subjektivní názor jednoho člověka. Současně z odůvodnění nálezu komise jednoznačně vyplývá, že šetření komise prokázalo, že žalobce vědomým spolupracovníkem ve smyslu § 2 odst. 2 téhož zákona nikdy nebyl, přičemž komise si byla vědoma vedení žalobce coby důvěrníka. K námitce, že komise se nikdy nesešla v plném počtu, a fungovala pouze ve 13 členech soud uvádí, že § 12 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb. komise byla způsobilá jednat, pokud byl přítomen předseda nebo místopředseda a nejméně sedm dalších členů komise. S ohledem na shora uvedené soud neprovedl žalovaným navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí bývalého příslušníka StB. Ing. K. pro nadbytečnost. K tvrzení žalovaného, že mohl na základě jím získaných informací usuzovat na pravdivost svých výroků na adresu žalobce, neboť údaje ve složce č. xxx ukazují na určitý stupeň spolupráce mezi žalobcem a StB a dále že pravděpodobné spolupráci žalobce s StB nasvědčovala i historická zkušenost žalovaného a znalost tehdejších poměrů, soud uvádí následující. Žalovaný učinil v řízení nesporným, že ještě před pronesením předmětných výroků věděl o nálezu nezávislé komise. Podezření v něm mělo vzbudit veřejné prezentování nálezu žalobcem. Skutečnosti uvedené ve spise vedeném StB na žalobce pak měly žalovaného v jeho podezření utvrdit. Dle názoru soudu při zachování základní míry objektivity (odstupu) a ve světle nálezu komise nemohl žalovaný z listin jím předložených k důkazu dojít k závěru, že žalobce byl vědomým spolupracovníkem StB, pokud ovšem k takovému závěru nechtěl dojít za každou cenu. Co se týče tvrzené historické zkušenosti žalovaného a znalosti tehdejších poměrů soud uvádí, že v době tzv. „normalizace“, tj. v sedmdesátých letech byl žalovaný dítětem školou povinným a těžko si lze představit nějakou jeho bezprostřední historickou zkušenost či znalost politických poměrů z té doby. Navíc své tvrzení o kariérním postupu a o cestování žalobce mimo „východní blok“ žalovaný nijak neprokázal. Žalovaný ve své účastnické výpovědi popřel, že by do roku 1989 vycestoval mimo „východní blok“ či že by v zaměstnání „povýšil“, když byl z místa vedoucího provozu přeřazen do projekční kanceláře. Údajné znalosti a zkušenosti žalovaného tak zjevně nejsou jeho vlastní a těžko z nich mohl při zachování základní míry objektivity dojít k nějakému závěru o spolupráci žalobce s StB. K tvrzení žalobce o snížení vážnosti a postavení žalobce ve společnosti, ve veřejném i soukromém životě soud provedl dokazování prohlášením kandidátů žalobcovy politické strany J.D., O.S., svědeckou výpovědí S.S., manželky žalobce A.V., F.M. a J.M. a účastnickou výpovědí žalobce. Z prohlášení J.D., O.S. a svědecké výpovědi S.S. soud zjistil, že při obstarávání podpisů na petiční listinu na podporu strany žalobce v rámci příprav na volby do zastupitelstva v Mladých Bukách v r. 2014 a v předvolební kampani pro tyto komunální volby se výše jmenovaní opakovaně setkali s názorem, že oslovení nebudou podporovat stranu žalobce z důvodu jeho spolupráce s bývalou StB. Ze svědecké výpovědi S.S. soud zjistil, že předmětné výroky žalovaného se negativně projevili na politické činnosti žalobce a jeho strany. Ze svědecké výpovědi manželky žalobce A.V. a účastnické výpovědi žalobce, svědecké výpovědi F.M. a J.M. soud zjistil, že žalobce i jeho manželka byli konfrontováni s předmětnými výroky žalovaného jak v rodině jejich nejbližšími příbuznými (např. vnuky), veřejností (na plese i později), tak v rámci podnikání hosty jejich hotelu, kdy jak žalobce, tak jeho manželka byli nuceni uvádět výroky žalovaného na pravou míru a obhajovat žalobce. Dle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen oz) tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Dle § 3028 odst. 2 oz není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na shora uvedené přechodné ustanovení soud věc posuzoval z části dle zákona č. 40/1964 Sb., tedy občanského zákoníku platného a účinného do 31.12.2013 (dále jen obč.zák.) a z části dle zákona č. 89/2012 Sb., tedy občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, neboť předmětem řízení je jednání žalovaného, ke kterému došlo dne 30.3.2013 a jednání žalovaného, ke kterému došlo dne 3.11.2014, tedy předmětem řízení jsou dvě samostatná jednání žalovaného, přičemž k jednomu došlo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. a k druhému za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Obě právní úpravy ochrany osobnosti se však liší pouze formulačně, avšak princip a dopad obou úprav je dle názoru soudu stejný. Dle § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Dle § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Dle § 13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Dle § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Dle § 81 odst. 1 oz chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Dle § 81 odst. 2 oz ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Dle § 82 odst. 1 oz člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Dle § 2956 oz vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že zásah do práva na ochranu osobnosti objektivně způsobilý narušit (ohrozit) osobnost je po právu s ohledem na pravdivost pronesených výroků tíží v tomto řízení žalovaného. V řízení nebyla prokázána pravdivost předmětných výroků žalovaného na adresu žalobce. Nebylo ani prokázáno, že žalovaný měl v době pronesení výroků informace, ze kterých mohl při zachování elementární míry objektivity učinit závěr, že jeho výroky jsou pravdivé. Výroky žalovaného pak jednoznačně nebyly výroky hodnotícími. První výrok pronesený na plese měl jednoznačně charakter tvrzení nějaké skutečnosti. Druhý výrok byl pronesen zjevně v rámci politického soupeření účastníků, i tento však byl minimálně ve své části podán tak, že žalovaný sděluje fakt o spolupráci žalobce s bývalou StB. Soud dospěl k závěru, že se žalovaný dopustil neoprávněného zásahu do práva žalobce na ochranu jeho občanské cti a vážnosti ve smyslu výše uvedených ustanovení jak občanského zákoníku účinného do 31.12.2013, tak i dle „nového občanského zákoníku“ tím, že opakovaně pronesl nepravdivé a difamující tvrzení o žalobci, přičemž současně tento neoprávněný zásah byl objektivně způsobilý porušit nebo jen ohrozit osobnost žalobce. Oba zásahy byly veřejné, přičemž k prvnímu došlo před značným množstvím lidí a k druhému opět veřejně na veřejnosti přístupné politické události, a je zde příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a porušením nebo jen ohrožením osobnostních práv. Co se týče otázky práva žalobce na ochranu jeho cti a vážnosti ve srovnání s právem žalovaného na svobodu projevu, dospěl soud k závěru, že v tomto případě došlo k nepřípustnému překročení mezí práva žalovaného na svobodu projevu a to i za předpokladu, kdy by jeho výroky byly myšleny jako hodnotící úsudek. Z konstantní judikatury vyplývá, že neoprávněnost zásahu by vylučovala věcná, konkrétní a přiměřená kritika, která by vycházela z pravdivých výchozích podkladů a logicky z nich dovozovala odpovídající hodnotící úsudky. Nejsou-li však v tomto případě podklady pravdivé a je-li hodnotící úsudek difamující, pak nelze kritiku považovat za přípustnou. Kritika nesmí sledovat cíl případného ostouzení, pomlouvání, skandalizace nebo urážky fyzické osoby Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani skutečnost, že dotčenou osobou je tzv. osoba veřejného zájmu ( srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2000, sp.zn. 30 Cdo 964/2000). O věcnou kritiku jde tedy, jestliže vychází z pravdivých výchozích podkladů. Současně však z těchto výchozích podkladů takováto kritika musí logicky vyvozovat odpovídající, hodnotící úsudky - závěry. Nejsou-li tyto předpoklady pravdivé, případně je-li hodnotící úsudek difamující, nelze považovat kritiku za přípustnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.6.2005, sp.zn. 30 Cdo 1872/2004). U veřejně činné osoby se vyšší míra tolerance při posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů uplatněných při kritice související s veřejnou činností, kterou taková osoba vykonává, zpravidla nevztahuje na nepravdivé skutkové údaje o veřejně činné osobě (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2007, sp.zn. 30 Cdo 1174/2007). K obšírné argumentaci žalovaného nálezem Ústavního soudu sp.zn II. ÚS 2051/2014 soud uvádí, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že ze strany žalovaného nešlo o žádnou přiměřenou kritiku veřejně činné osoby, její veřejné činnosti, která by přiměřeně reagovala na chování této osoby a byla pronesena na místě k tomu vhodném adekvátní formou. Dle názoru soudu z provedeného dokazování lze dojít k závěru, že žalovaný vědomě opakovaně veřejně pronesl nepravdivé skutkové tvrzení o žalobci značně difamující povahy, které mělo potenciál ho zdiskreditovat u značného množství lidí, čehož si žalovaný musel být vědom. Tato tvrzení rozhodně nelze považovat za nějakou přiměřenou kritikou v rámci politického boje, přičemž ples by nebyl vhodným místem ani pro veřejné prezentování nějaké konstruktivní kritiky. Označení žalobce za spolupracovníka StB je pak jednoznačně krajně dehonestující. Takové veřejné označení jakékoliv osoby s sebou pravidelně nese snížení důvěryhodnosti a vážnosti této osoby. Jde o zvláště citelný zásah do osobnostních práv postižené osoby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.2005 sp.zn. 30 Cdo 1381/2005). Neoprávněnost zásahu do práv žalobce a objektivní způsobilost porušit nebo jen ohrozit osobnost žalobce postačuje, aby žalovanému bylo uloženo upustit od dalších zásahů a poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy. Soud do textu žalobcem navrhované omluvy nezahrnul slovo „upřímně“, neboť za situace, kdy je tato omluva nařízena rozhodnutím soudu, již z principu nelze nařizovat její upřímnost. Soud dále dospěl k závěru, že konkrétní následky protiprávního jednání žalovaného ve společenském, veřejném a politickém i soukromém životě nastaly, byly bezprostředně po neoprávněném zásahu intenzivní, žalobce byl nucen hájit svoji čest. Došlo ke ztrátě důvěry ze strany minimálně části voličů a s tím spjatý následek vzniklý žalobci v jeho politickém životě. V osobním životě žalobce a jeho nejbližších příbuzných (manželky, dětí a vnuků) došlo ke konfrontaci těchto osob s tvrzeními žalovaného a nutnosti obhajoby žalobce minimálně před vlastními vnuky a taktéž přáteli. Obhajovat svou občanskou čest musel žalobce i před hosty svého hotelu. Soud proto dospěl k závěru, že nepostačuje zadostiučinění ve formě omluvy a je na místě přiznání náhrady nemajetkové újmy, která je dle názoru soudu ve vztahu k neoprávněnému zásahu žalovaného a jeho následkům pro žalobce požadována ve výši zcela přiměřené. Soud proto žalobě výrokem I. vyhověl v plném rozsahu. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení. Na náhradě nákladů řízení náleží žalobci zaplacení soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč. Dále náleží žalobci náhrada nákladů za zastoupení advokátem v řízení, a to za 10 úkonů právní služby z tarifní hodnoty dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb.(dále jen vyhl.) ve výši 31.000,- Kč; a to 1 úkon za předžalobní výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl., 1 úkon za přípravu a převzetí věci dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl., 1 úkon za podání žaloby , 1úkon za vyjádření ze dne 29.5.2015, 1 úkon za vyjádření z 1.10.2015, 1 úkon za vyjádření z 20.11.2015 vše dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl., dále 1 úkon za účast u jednání dne 17.9.2015, 1 úkon za účast u jednání dne 23.11.2015 a 2 úkony za účast u jednání dne 18.1.2016, vše dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. Odměna za 1 úkon právní služby činí v této věci dle § 7 bodu 5 vyhl. 3.100,- Kč. Dále náleží žalovanému na nákladech řízení náhrada hotových výdajů zástupce (režijní paušál) za 10 úkonů právní služby po 300,- Kč dle § 13 odst. 1, 3 vyhl. a náhrada za ztrátu času dle § 14 odst. 1, 3 vyhl. za 12 půlhodin strávených na cestě k jednání po 100,- Kč ve výši 1.200,- Kč. V souladu s předpisy o cestovních náhradách bylo vyúčtováno cestovné - 3x k jednání soudu z Hradce Králové do Trutnova a zpět částkou 3x690,39 Kč, ke každému jednání ujeto 102 km s vozidlem s průměrnou spotřebou 8,5 l motorové nafty na 100 km při ceně nafty 36,10 Kč/l a sazbě základních náhrad 3,70 Kč/km. Zástupce žalobce je plátcem DPH, proto náleží žalobci na náhradě nákladů řízení též 21 % DPH z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 7.826,95 Kč. Náklady řízení po zaokrouhlení v celkové výši 47.098,- Kč je žalovaný povinen podle § 149 odst. 1 o.s.ř. uhradit k rukám zástupce žalobce. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť soud neshledal důvody pro stanovení lhůt delších.