19C 344/2016

Rubrum

Dodatkové platební povinnosti ve spotřebitelské smlouvě Dodatkové platební povinnosti ve spotřebitelské smlouvě nemohou být zásadně ujednány ve všeobecných obchodních podmínkách, ale na listině, na které je podpis spotřebitele. Pokud jsou dodatkové platební povinnosti ujednány mimo listinu, na které je podpis spotřebitele, pak je takové ujednání (z právního poměru vzniklého do 31. 12. 2013) absolutně neplatné. Při aktuálně účinné právní úpravě (§ 2048 a násl. o. z.) pak soud k takovému (dříve absolutně neplatnému) ujednání nepřihlédne, ledaže sám spotřebitel se jeho aplikace dovolá.

Výrok

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Polehlou v právní věci žalobce A. XXX B. V., se sídlem N. k., A., S., W. T. B XXX, reg. č. XXX, zastoupeného Mgr. R. P., LL.M., advokátem se sídlem P. XXX, S. XXX, proti žalované

I. S., narozené XXX, bytem Z.,

V. XXX, o zaplacení částky 21.935,99 Kč s příslušenstvím

Odůvodnění

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 18.888,99 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.539,35 Kč, s úrokem ve výši 20,47 % ročně z částky 18.583,99 Kč za dobu od 30. 7. 2016 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 558,23 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18.888,99 Kč za dobu od 30. 7. 2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 3.047,- Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 90,05 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.137,05 Kč za dobu od 30. 7. 2016 do zaplacení. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci 76 % nákladů řízení, tedy částku ve výši 1.632,86 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení

Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 21.935,99 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.539,35 Kč, úrokem ve výši 20,47 % ročně z částky 18.583,99 Kč za dobu od 30. 7. 2016 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 648,28 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 21.935,99 Kč za dobu od 30. 7. 2016 do zaplacení. Svou žalobu odůvodnil tím, že žalovaná uzavřela dne 25. 11. 2011 na svou žádost se společností H. C. a.s., IČO XXX, smlouvu o úvěru č. 4111263450, na základě které žalovaná čerpala úvěr ve výši 60.000,- Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly úvěrové podmínky společnosti H. C., a to ve smyslu § 273 obchodního zákoníku. Žalovaná svým podpisem stvrdila, že je s nimi seznámena, všechna jejich ustanovení jsou jí srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a projevuje souhlas být těmito podmínkami vázána. Žalovaná byla povinna vrátit na základě předmětné smlouvy o úvěru poskytnuté peněžní prostředky a uhradit sjednané úroky v 60 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.691,- Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 20,47 %. Jak stanoví úvěrové podmínky, v jednotlivých splátkách byla zahrnuta část úvěru, sjednané poplatky, popř. pojištění a úroky. Splatnost splátek byla sjednána do měsíce od data poskytnutí úvěru, a pokud takový den není, pak k poslednímu dni v měsíci. Žalovaná neuhradila sjednané splátky řádně a včas, nesplácela tedy úvěr v souladu s podmínkami sjednanými úvěrovou smlouvou a to přes to, že byla k zaplacení opakovaně vyzvána. S ohledem na neplnění úvěrové smlouvy žalovanou, tj. za neuhrazení několika splátek, byl na základě příslušného ustanovení úvěrových podmínek úvěr zesplatněn k 3. 3. 2016. Následně byla žalovaná vyzvána, aby vrátila celý poskytnutý úvěr, který nebyl splacen, a zaplatila v souladu s úvěrovými podmínkami smluvní pokutu. Následně byla pohledávka H. C. za žalovanou postoupena žalobci. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná dosud celý svůj dluh neuhradila, žalobce vzniklou neuhrazenou pohledávku uplatnil žalobním návrhem. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Provedeným dokazováním soud ve vztahu k nároku 1 zjistil, že společnost H. C. a.s. (dále také jako „právní předchůdce žalobce“) a žalovaná uzavřeli 25. 11. 2011 úvěrovou smlouvu č. 4111263450, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobce žalované úvěr ve výši 60.000,- Kč. Součástí této smlouvy byly také úvěrové podmínky, jejichž převzetí, jakož i seznámení se s nimi žalovaná podpisem potvrdila. Výše každé z 60 splátek, jež byly splatné k patnáctému dni v měsíci, činila, 1.691,- Kč. Smluvní úrok z úvěru činil 20,47 % p.a., poplatek za vedení účtu činil 49,- Kč, poplatek za možnost změny výše a počtu splátek 10,- Kč a pojistné pak 32,- Kč měsíčně [viz smlouva o úvěru č. 4111263450]. Žalovaná byla povinna celý čerpaný úvěr splatit na požádání právního předchůdce žalobce v případě, že by se dostala do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce (hlava 6 § 3 úvěrových podmínek), přičemž pro případ prodlení byl právní předchůdce žalované oprávněn účtovat poplatek 150 Kč za první a 360 Kč za další upomínku (hlava 16 § 1 úvěrových podmínek), dále pak vyúčtovat jednorázovou smluvní pokutu ve výši 500 Kč (hlava 16 § 2 úvěrových podmínek) a v případě, že dojde k zesplatnění úvěru pak mohl právní předchůdce žalobce vyúčtovat smluvní pokutu ve výši 10 % z neuhrazené jistiny (hlava 16 § 3 úvěrových podmínek) [viz úvěrové podmínky]. Žalovaná čerpala dne 6. 12. 2011 částku 60.000,- Kč [viz opis výpisu proplácení]. Žalované byla na jistině předepsána právním předchůdcem žalobce částka 45.360,72 Kč, z níž uhradila částku ve výši 41.416,01 Kč; dále pak byla na smluvní pokutě předepsána částka 1.967,- Kč, z níž neuhradila ničeho; dále pak byla na poplatku za vedení účtu předepsána částka 2.450,- Kč, z níž uhradila částku ve výši 2.303,- Kč; dále pak byla na úroku předepsána částka 34.780,84 Kč, z níž uhradila částku ve výši 33.783,99 Kč; dále pak byla na zesplatněné jistině předepsána částka 14.639,28 Kč, z níž neuhradila ničeho; dále pak byla na pojištění předepsána částka 1.632,- Kč, z níž uhradila částku ve výši 1.504,- Kč; dále pak byla na poplatku za možnost změny splátek předepsána částka 500,- Kč, z níž uhradila částku ve výši 470,- Kč; dále pak byla na upomínce předepsána částka 1.080,- Kč, z níž neuhradila ničeho. Celkové úhrady žalované činily 81.447,- Kč, a to 20. 12. 2011, 23. 1., 21. 2., 20. 3., 19. 4., 25. 5., 20. 6., 20. 7., 20. 9., 23. 10., 20. 11. 2012, 2. 1., 22. 1., 4. 3., 22. 3., 23. 4., 22. 5., 16. 7., 22. 8., 3. 10., 24. 10., 21. 11., 17. 12., 19. 12. 2013, 21. 1., 19. 2., 24. 3., 22. 4., 21. 5., 20. 6., 17. 7., 20. 8., 22. 9., 21. 10., 20. 11., 19. 12. 2014, 21. 1., 18. 2., 23. 3., 22. 4., 20. 5., 23. 6., 22. 7., 21. 8., 15. 12. 2015 [viz výpis čerpání]. Úvěr byl zesplatněn k datu 3. 3. 2016 s tím, že dlužná částka měla být zaplacena do 14 dnů od sepsání výzvy (tj. do čtvrtku 17. 3. 2016) [viz výzva ke splacení], tato výzva pak byla 4. 3. 2016 odeslána žalované [viz poštovní podací arch]. Pohledávka za žalovanou byla postoupena ke dni 13. 5. 2016 žalobci [viz postoupení pohledávky ze smlouvy], přičemž žalovaná o tom byla informována předžalobní výzvou k plnění ze dne 13. 5. 2016 [viz předžalobní výzva], jež byla k poštovní přepravě předána dne 17. 5. 2016 [viz podací arch]. Podle § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinné znění (dále jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. S ohledem na ust. § 3028 odst. 3 o. z. se právní vztahy vzniklé před účinností o. z. řídí dosavadními právními předpisy, v jejich zněních účinných do 31. 12. 2013, a to zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 273 odst. 1 obch. zák. část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikla škoda. Podle § 544 odst. 2 občanského zákoníku smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobce. Společnost H. C. a. s. pohledávku za žalovanou postoupila ke dni 13. 5. 2016 žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi H. C. a. s. jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z., jak vyplývá z prohlášení účastníků postupní smlouvy ze dne 5. 11. 2015. Společnost H. C. a.s. jako postupitel prostřednictvím jejího zástupce na základě plné moci dopisem ze dne 13. 5. 2016, který byl žalované doporučeně odeslán dne 17. 5. 2016, v souladu s § 1882 o. z. oznámila žalované postoupení pohledávek za ní z předmětných úvěrových smluv žalobci. Za situace, kdy postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno, není otázka platného postoupení pohledávky mezi žalobcem a společností H. C. a.s. ostatně ani pro řízení významná, neboť oznámením o postoupení pohledávky postupitel vyvolal změnu osoby oprávněné přijmout plnění od žalované a vzal tak na sebe riziko vyplývající z toho, že i v případě neexistence či neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky splní žalovaná dluh postupníkovi s účinky i pro postupitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil tak, že mezi právním předchůdcem žalobce jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem byla dne 25. 11. 2011 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 497 a násl. obch. zák., na jejímž základě se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 60.000,- Kč a žalovaná se zavázala úvěr vrátit a zaplatit také náklady na úvěr, tj. úroky, poplatky, ostatní náklady, pojistné a platby v 60 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.691,- Kč. Podrobně byla práva a povinnosti stran upravena také v obchodních podmínkách, které se staly dle ust. § 273 odst. 1 obchodního zákoníku nedílnou součástí smlouvy. Současně se však jednalo o spotřebitelskou smlouvou dle ustanovení § 52 a násl. obč. zák. Právní předchůdce žalobce danou smlouvu zjevně uzavřel v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná ji uzavřela jako spotřebitel. Právní předchůdce žalobce své povinnosti ze smlouvy vyplývající splnil, když žalované 6. 12. 2011 poskytl finanční prostředky v úhrnné výši 60.000,- Kč. Žalovaná nicméně své povinnosti ze smlouvy plnila jen částečně, když navzdory povinnosti splácet úvěr vždy k patnáctému dni v měsíci provedla úhradu po 21. 8. 2015 až 15. 12. 2015 a poté již nikdy když celkově uhradila částku 81.447,- Kč, která byla co do částky 41.416,01 Kč započtena na jistinu a zbývajícími částkami byly hrazeny poplatky za vedení účtu, odložení splátek a upomínky. Žalovaná tedy splátky za září až listopad zaplatila 2015 zaplatila po splatnosti a od prosince 2015 již splátky nehradila vůbec. Žalovaná tak byla v prodlení se zaplacením měsíční splátky po dobu delší než 30 dnů a současně byla v prodlení s úhradou více než dvou měsíčních splátek, a proto právní předchůdce žalobce žalovanou požádal o splacení celého zůstatku úvěru, k čemuž byl oprávněn na základě hlavy 6 § 3 úvěrových podmínek. Dluh z úvěrové smlouvy byl prohlášen za splatný ke dni 3. 3. 2016. Svou povinnost k úhradě zůstatku úvěru a dalších dlužných částek žalovaná nicméně nesplnila. Právní předchůdce žalobce poskytl ve vazbě k nároku 1 žalované úvěr ve výši 60.000,- Kč. Z žalovanou uhrazených splátek bylo na jistinu započteno 41.416,01 Kč, z čehož plyne, že žalovaná žalobci na jistině dluží celkem částku 18.583,99 Kč. Protože svou povinnost k úhradě této částky žalovaná dosud nesplnila, zavázal ji k jejímu splnění svým rozhodnutím soud. Žalobce se dále v řízení domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.967,- Kč, kterou tvoří smluvní pokuta za zesplatnění úvěru a plyne z hlavy 16 § 3 úvěrových podmínek. Ohledně tohoto nároku soud shledal žalobu nedůvodnou. Předmětná smlouva o úvěru naplňuje znaky spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 52 obč. zák. Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na předpřipravená smluvní ujednání připraven. Společným znakem právní úpravy spotřebitelských smluv podle § 51a a násl. obč. zák. je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09). Z ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. plyne zákaz těch ujednání obsažených ve spotřebitelských smlouvách, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Zde uvedený pojem "dobrá víra" je nutno v souladu s čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS vykládat v jeho objektivním slova smyslu, tedy jako požadavek poctivosti soukromoprávního styku. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, jehož nosnými důvody je soud vázán, vyplývá, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající právo na smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tj. listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis. Z citovaného nálezu tak plyne obecný závěr, že v případě spotřebitelské smlouvy nelze určitá ujednání (výslovně rozhodčí doložku a ujednání o smluvní pokutě) umisťovat jinam než na listinu, na kterou spotřebitel umístí svůj podpis, v opačném případě soud k takovému (pro spotřebitele nevýhodnému) ujednání nepřihlédne. Obchodní podmínky mají mít funkci interpretační, nikoliv skrývat ujednání o dodatkových platebních povinnostech klienta. Soud nesdílí stanovisko žalobce stran toho, že nálezová judikatura Ústavního soudu směřuje jen k výseči spotřebitelských smluv. Soud setrvává na právním názoru, že Ústavní soud artikuloval podmínky ke sjednání smluvní pokuty (a historicky rozhodčí doložky) obecně pro celou oblast spotřebitelských smluv, přičemž jeho argumentace vychází z ust. § 55 a 56 obč. zák. (Ústavní soud v tomto ohledu jako výjimku z pravidla výslovně stanovil smluvní pokutu v případě smluv o přepravě osob, kdy se v případě tzv. přirážek k jízdnému s ohledem na konkludentní způsob uzavírání smluv z povahy věci uplatňuje specifický režim). Na tomto místě soud podotýká, že judikatura vyšších soudů z doby před 11. 11. 2013 je nálezem ve věci I. ÚS 3512/11 překonána a ve vazbě na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2015, č. j. 42ICm 1447/2014-67, podotýká, že toto rozhodnutí dle jeho názoru nerespektuje citovaný nález, když spotřebitelskou ochranu redukuje do polohy úvahy o její přiměřenosti. Soud zejména nesdílí tezi žalobce, že Ústavní soud jeho závěr vyslovil za nesrovnatelně odlišného skutkového stavu, neboť tento soud ochrany ústavnosti vyslovil svůj právní názor ke spotřebitelským smlouvám obecně, nikoli jen k některým smluvním typům, když uvedl „V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).“ Logickým, jazykovým a teleologickým výkladem této právní věty lze dospět jen k jedinému závěru, a to, že ve spotřebitelské smlouvě nemohou být zásadně ujednání všeobecných obchodních podmínek, ale listiny, na které je podpis spotřebitele, a pokud navzdory tomu sjednána jsou, pak je takové ujednání (z právního poměru vzniklého do 31. 12. 2013) absolutně neplatné. Pro úplnost soud dodává, že při aktuálně účinné právní úpravě (§ 2048 a násl. o. z.) pak soud k takovému (dříve absolutně neplatnému) ujednání nepřihlédne, ledaže sám spotřebitel se jeho aplikace dovolá. Slovo zásadně pak nalézací soud interpretuje v tom směru, že by odlišná situace byla tehdy, pokud by spotřebitel výslovně v rámci smlouvy potvrdil informaci o výši smluvní pokuty a příslušném ujednání, kde je smluvní pokuta obsažena, neboť pak lze dospět k závěru, že průměrně uvažující spotřebitel se s příslušným ustanovením seznámil. Takový odkaz by pak i při absenci podpisu spotřebitele na obchodních podmínkách bylo možné považovat za dostatečný, neboť spotřebitel je se svými platebními povinnostmi seznámen. Soud na tomto místě navíc podotýká, že závěry Krajského soudu v Hradci Králové artikulované ve věci 42ICm 1447/2014 nesdílejí jiné insolvenční soudy, které naopak sdílejí argumentaci podepsaného soudu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2016, č. j. 13VSOL 10/2016-55 ve věci KSOS 37 INS 10947/2014; rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 20. 10. 2016, č. j. 87ICm 1279/2016-47 ve věci KSLB 87 INS 25191/2015). S odkazem na uvedené má soud zmíněné ujednání o smluvní pokutě obsažené v hlavě 16 úvěrových podmínek za absolutně neplatné, neboť smlouva o úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobcem a fyzickou osobu nepodnikatelem je smlouvou svým charakterem spotřebitelskou a smluvní pokuta tak v projednávané věci nebyla sjednána v souladu s účinnou právní úpravou a s požadavky, které na sjednání smluvní pokuty před účinností nového občanského zákoníku kladla judikatura Ústavního soudu. Byť soud považuje za nesprávné a nežádoucí, že žalovaná neplnila své povinnosti ze smlouvy, nelze nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty přisvědčit, neboť absolutně neplatná ujednání nejsou způsobilá založit jakákoliv subjektivní práva a povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3307/2011). Je pochopitelné, že povinnost dlužníka (spotřebitele) je určitým způsobem zajištěna, a to právě kupříkladu smluvní pokutou, avšak nelze aprobovat nárok na smluvní pokutu v případech, kdy tato nebyla se spotřebitelem sjednána v souladu s pozitivním právem. Jestliže se soud procesně souladným způsobem v rámci provedeného dokazování dozvěděl o důvodu absolutní neplatnosti dotčeného ujednání, přihlíží k této neplatnosti z úřední povinnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 222/12). Absolutně neplatný právní úkon nelze dodatečně zhojit a důsledek neplatnosti nemůže být odvrácen ani kupříkladu poukazem na princip ochrany dobrých mravů nebo předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Jakékoliv připuštění platnosti ujednání o smluvní pokutě v obchodních podmínkách by aprobovalo popření fundamentálních principů spotřebitelské ochrany, k níž je Česká republika jako členský stát Evropské unie vázána (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/10). Ve vazbě na nárok na smluvní pokutu nebylo možno žalobě vyhovět a soudu nezbylo než co do částky 1.967,- Kč žalobu částečně zamítnout. Dle názoru soudu nelze přisvědčit ani nároku na zaplacení poplatku ve výši 1.080,- Kč za upomínku, kdy nárok na tuto upomínku je odvozen z hlavy 16 § 1 obchodních podmínek. Takové ujednání o poplatku je tedy pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. ve spojení s § 56 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatné, a proto soud žalobci právo na zaplacení částky 1.080,- Kč nepřiznal. Na tomto místě soud podotýká, že nelze na jedné straně nepřiznat zaplacení smluvní pokuty z důvodu jejího sjednání mimo listinu, kde spotřebitel umístil svůj podpis, a na druhou stranu aprobovat nárok na jinou platební povinnost, která také může mít pro spotřebitele negativní dopad. Ostatně poplatek za upomínku je také spojen, podobně jako smluvní pokuta, s porušením určité smluvní povinnosti spotřebitele. Dle názoru soudu při důsledné interpretaci nálezové judikatury nelze přisvědčit tomu, aby v obchodních podmínkách byly spotřebiteli ukládány dodatkové platební povinnosti. V případě poplatků, na rozdíl od smluvní pokuty, by dle názoru soudu bylo možné tyto předpokládat buď v samotné smlouvě (jak tomu u části poplatků skutečně bylo), anebo v listině nazvané jako ceník či sazebník, z jejíhož označení jednoznačně plyne, že bude obsahovat informace k platebním povinnostem dlužníka. Pouhý odkaz na obchodní podmínky může u běžného člověka (spotřebitele) prima facie navozovat dojem méně relevantního, technického či nadbytečného obsahu a případné povinnosti tam uvedené mohou pozornosti spotřebitele při uzavírání smlouvy snadno uniknout. Pro úplnost soud dodává, že v případě podmínek dle § 273 obch. zák. označených jako ceník či sazebník soud rozlišuje smluvní pokutu a poplatky. Zatímco průměrný spotřebitel tuší, že se správou jemu poskytnuté finanční služby mohou být spojeny určité administrativní náklady, které pokrývají poplatky, ujednání o smluvní pokutě v řádech jednotek procent z dlužné částky má povahu odlišnou a sjednání smluvní pokuty v takové výši nemusí být spotřebitelem předpokládáno. Bylo by tedy zásadně možné akceptovat, pokud by v sazebníku byly sjednány smluvní pokuty drobného charakteru, obvykle podřazované pod poplatky za upomínku, za opětovnou upomínku atd. Nároku na zaplacení poplatku ve výši 1.080,- Kč tedy soud nevyhověl a žalobu v tomto rozsahu částečně zamítl. Částka 147,- Kč měla představovat poplatek za vedení účtu. Nárok plyne ze smlouvy, podle níž poplatek v jednotlivém případě činil 49,- Kč, smluvní vztah trval 50 měsíců, tedy celkově měla žalovaná zaplatit 2.450,- Kč, nicméně zaplatila toliko 2.303,- Kč, pročež v částce 147,- Kč je na poplatku dlužná doposud. Pokud tuto částku žalobci sama dobrovolně nezaplatila, zavázal ji k tomu soud svým rozhodnutím. Částka 30,- Kč měla představovat poplatek za možnost změny splátek splátky. Nárok plyne ze smlouvy, podle níž poplatek v jednotlivém případě činil 10,- Kč, smluvní vztah trval 50 měsíců, tedy celkově měla žalovaná zaplatit 500,- Kč, nicméně zaplatila toliko 470,- Kč, pročež v částce 30,- Kč je na poplatku dlužná doposud. Pokud tuto částku žalobci sama dobrovolně nezaplatila, zavázal ji k tomu soud svým rozhodnutím. Částka 128,- Kč měla představovat dlužné pojistné. Nárok plyne ze smlouvy, podle níž pojistné činilo za každý započatý měsíc 32,- Kč, smluvní vztah trval 51 započatých měsíců, tedy celkově měla žalovaná zaplatit 1.632,- Kč, nicméně zaplatila toliko 1.504,- Kč, pročež v částce 128,- Kč je na pojistném dlužná doposud. Pokud tuto částku žalobci sama dobrovolně nezaplatila, zavázal ji k tomu soud svým rozhodnutím. Úrok je odměnou za poskytnutí peněz, nárok na něj vyplývá z ust. § 497 obchodního zákoníku. V daném případě byl obchodní úrok sjednán ve smlouvě a činil sazbu 20,47 % ročně. Žalobce požadoval na úroku za dobu od 6. 12. 2011 do 29. 7. 2016 částku 2.539,35 Kč, tedy za dobu od 6. 12. 2011 do 3. 3. 2016 částku 993,85 Kč a za dobu od 4. 3. 2016 do 29. 7. 2016 částku 1.542,50 Kč. Za dobu od 6. 12. 2011 do 29. 7. 2016 činil úrok 996,85 Kč, když žalovaná na celkový úrok ve výši 34.780,84 Kč zaplatila toliko 33.783,99 Kč. Za dobu od 4. 3. 2016 do 29. 7. 2016 činí úrok ve výši 20,47 % ročně z dlužné jistiny ve výši 18.583,99 Kč, tedy za 148 dnů, částku ve výši 1.563,93 Kč. Celkem tedy dlužný úrok činí 2.557,78 Kč, pokud se žalobce domáhal pouze částky 2.539,35 Kč, soud je jeho návrhem vázán a nemůže jej přestoupit. Úrok z prodlení je sankcí za prodlení žalovaného s řádnou a včasnou úhradou příslušných splátek, resp. částek. Daný úvěrový vztah je sice tzv. absolutním obchodem, který je vždy podřízen úpravě a regulaci obchodního zákoníku, neboť jde o vztah ze smlouvy o úvěru, avšak zároveň jde o vztah mezi podnikatelem (poskytovatelem úvěru, resp. jeho právním nástupcem) a nepodnikatelem (žalovanou), na který je třeba kromě ostatních ustanovení části třetí obchodního zákoníku aplikovat i § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Ten mimo jiné stanovuje, že smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze závazkového vztahu jinak regulovaného obchodním zákoníkem pouze podle zákoníku občanského. V daném případě to znamená, že odpovědnost za prodlení s plněním peněžitého závazku žalované, vystupující v tomto vztahu v postavení nepodnikatele, se bude řídit ustanoveními o prodlení dlužníka obsaženými v § 517 obč. zák. Ten umožňuje věřiteli v případě prodlení dlužníka požadovat vedle samotného plnění i úroky z prodlení. Ohledně výše úroků z prodlení odkazuje občanský zákoník na prováděcí předpis. Žalobce se domáhal kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 648,28 Kč. Žalobci svědčí právo na úrok z prodlení z jistiny, poplatku za vedení účtu, zesplatněné jistiny, pojištění, poplatku za možnost změny splátek, tedy z částky ve výši 18.888,99 Kč, kdy kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 18. 3. 2016 do 29. 7. 2016 činí při sazbě 8,05 % ročně částku 558,23 Kč. Pokud se žalobce domáhal částky 648,28 Kč, musel soud žalobu co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 90,05 Kč zamítnout. Žalovaná je nicméně kromě kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od 18. 3. 2016 do 29. 7. 2016 ve výši 558,23 Kč povinna uhradit také úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18.888,99 Kč za dobu od 30. 7. 2016 do zaplacení. Soud tedy vyhověl žalobě co do částky ve výši 18.888,99 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.539,35 Kč, s úrokem ve výši 20,47 % ročně z částky 18.583,99 Kč za dobu od 30. 7. 2016 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 558,23 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18.888,99 Kč za dobu od 30. 7. 2016 do zaplacení (výrok I.) a ve zbytku ve vazbě na nárok 1 žalobu zamítl (výrok II.). Žalobce byl ve věci převážně úspěšný, podle § 142 odst. 2 o. s. ř., mu tak vůči žalované náleží právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části těch nákladů řízení, které účelně vynaložil k uplatnění jeho práva. Úspěch žalobce je dán poměrem přiznané částky 24.530,60 Kč [21.986,57 Kč + ÚÚ 1.817,53 Kč + ÚZP 726,49 Kč] a částky odpovídající celému předmětu řízení 27.784,84 Kč [25.123,62 Kč + ÚÚ 1.817,53 Kč + ÚZP 843,68 Kč] vyjádřeným v procentuální výši 88 %. Žalobci tedy náleží právo na náhradu 76 % (88 % - 12 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobci vznikly účelně vynaložené náklady řízení ve výši 2.148,50 Kč. Tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 878,- Kč, odměny za zastupování advokátem ve výši 750,- Kč [2,5 × 200 Kč dle § 14b odst. 1 bod 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v účinném znění (dále jen adv. tar.) za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) adv. tar., sepis jednoduché předžalobní výzvy k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) adv. tar. a sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) adv. tar.; soud nepřiznal odměnu za podání žalobce ze dne 25. 11. 2016, když toto podání bylo doplněním žaloby, přičemž sama žaloba měla obsahovat určitá a konkrétní skutková tvrzení - srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12], náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč [tj. 3× 100,- Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) adv. tar. příslušející ke třem úkonům právní služby] a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 220,50 Kč (21% z odměny za zastupování a náhrad hotových výdajů) dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení ve výši 1.632,86 Kč (76 % z 2.148,50 Kč) je žalovaný povinen dle § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám zástupce žalobce. Za úkony právní služby učiněné do podání žaloby včetně soud žalobci přiznal výši odměny a náhradu hotových výdajů zástupce žalobce podle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce ve skutkově a právně podobných věcech jako je ta, která byla řešena v tomto řízení, v minulosti podal více žalob sepsaných na ustáleném a opakovaně uplatňovaném vzoru. Jelikož předmětem tohoto řízení bylo peněžité plnění nepřesahující 50.000,- Kč, přičemž žalobci v něm byla přiznána náhrada nákladů řízení, byly pro takový postup splněny podmínky v daném ustanovení uvedené. Stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalované splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

Rubrum