19C 78/2019

Rubrum

Jestliže žalobkyně před uzavřením kupní smlouvy věděla, že pozemky, na kterých se nachází přístupová cesta vedoucí od místní komunikace ke stavbě bez čp/če zkolaudované jako garáž, se nacházejí ve vlastnictví třetích osob a s těmito třetími osobami před uzavřením kupní smlouvy se ani nepokusila vést jakékoli seriózní jednání, směřující k umožnění přístupu ke garáži a tuto otázku začala řešit až po uzavření kupní smlouvy, pak soud nepovolí nezbytnou cestu, neboť si nedostatek přístupu způsobila z hrubé nedbalosti žalobkyně, která o nezbytnou cestu žádá.

Výrok

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudkyní Mgr. P.O. ve věci žalobkyně: Š.K., narozená 20. května 1973 bytem xxx, 542 32 Úpice zastoupená advokátem JUDr. Ing. J.Š. sídlem xxx, 500 02 Hradec Králové proti žalovaným:

1. L.Ř., narozená xxx bytem xxx, 542 32 Úpice 2. O.Š., narozený xxx bytem xxx, 541 01 Trutnov oba zastoupeni advokátem Mgr. L.B. sídlem xxx, 541 01 Trutnov o zřízení služebnosti nezbytné cesty, takto:

Odůvodnění

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zřízení věcného břemene – služebnosti stezky a cesty jízdními koly, osobními automobily a pěšky ve prospěch všech současných i budoucích vlastníků p.č.St. xxx, na němž je postavena stavba bez čp./če. – garáž, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov na LV č. xxx pro obec a katastrální území Úpice přes geometrickým plánem, který je součástí rozsudku, vyznačenou část pozemků p.č.St. xxx a p.č.St. xxx zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov na LV č. xxx a xxx pro obec a katastrální území Úpice za náhradu ve výši stanovené soudem, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 47.334 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných Mgr. L.B.

Poučení

1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 11. 3. 2019 domáhala vůči žalovaným zřízení věcného břemene - služebnosti stezky a cesty jízdními koly, osobními automobily a pěšky ve prospěch všech současných i budoucích vlastníků p.č.St. xxx, na němž je postavena stavba bez čp/če – garáž zapsaného u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov, na LV č. xxx pro obec a katastrální území Úpice přes geometrickým plánem, který je součástí rozsudku, vyznačenou část pozemků p.č.St. xxx a p.č.St. xxx zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov, na LV č. xxx a xxx pro obec a katastrální území Úpice za náhradu stanovenou soudem.

2. K odůvodnění uvedla, že žalobkyně je vlastnicí pozemkové parcely p.č.St. xxx v k.ú. Úpice, když její součástí je stavba bez čp/če – garáže. Stavba garáže byla řádně povolena. Žalovaná č. 1 je výlučnou vlastnicí sousedního pozemku p.č.St. xxx v k.ú. Úpice a žalovaný č. 2 je výlučným vlastníkem pozemku p.č.St. xxx v k.ú. Úpice. Z důvodu výškového rozdílu cca 1,8 m k veřejné komunikaci není možné do předmětné garáže vjíždět jinudy než přes pozemky žalovaných p.č. St. xxx a p.č.St. xxx. Do předmětné garáže se vždy zajíždělo přes malou část pozemku p.č.St. xxx ve vlastnictví žalované č. 1 a nepatrnou část pozemku p.č.st. xxx ve vlastnictví žalovaného č.

2. Z toho důvodu tuto příjezdovou cestu ke garáži zpevnil právní předchůdce žalobkyně pan J.H. a vyjádřil se k jejímu bezproblémovému užívání do doby, než získala pozemek p.č.St. xxx žalovaná č.

1. Žalobkyně ještě před nabytím nemovitostí byla ústně žalovanou č. 1 ujištěna, že může používat příjezd do garáže s tím, že to bude následně právně dotaženo k oboustranné spokojenosti. U tohoto jednání byl přítomen pan H. Žalovaní znemožňují žalobkyni předmětnou garáž užívat, když jí znemožňují příjezd k ní po pozemcích, které vlastní. Žalobkyně se proto obrátila na žalované s výzvami k uzavření dohody o zřízení věcného břemene. Reakce žalovaných však byla odmítavá. Žalobkyně v rámci mimosoudního jednání ujistila žalovanou č. 1, že jí žalobkyně zajistí na své náklady parkovací místo nebo jí převede svoji předzahrádku před domem, čímž by pro žalovanou č. 1 vzniklo zcela nové parkovací místo. Žalobkyně má za to, že zřízením požadované služebnosti cesty nedojde na straně žalovaných k tak zásadní újmě, jakou zakouší ona, když nemůže užívat zkolaudovanou garáž, ke které nemá přístup z veřejné komunikace, přičemž jinudy, než přes předmětné pozemky žalovaných jej zřídit nelze. Žalobkyně požaduje zřízení služebnosti jen v nezbytném rozsahu k řádnému užívání garáže, přičemž k tomuto rozsahu navrhuje, aby soud zadal vyhotovení geometrického plánu.

3. K námitkám žalovaných se žalobkyně vyjádřila tak, že předmětná stavba garáže je legální a byla postavena dle schváleného stavebního výkresu. Kolaudace proběhla 5. 4. 1976. Co se týče parkování žalované č. 1, žalobkyně navrhovala řešení odkoupením části pozemku žalované č. 1 a zbudováním nového pakovacího místa, nebo přenecháním předzahrádky žalobkyně pro parkování žalované č.

1. Dle sdělení projektanta Ing. Aleše Marka, kterého žalobkyně přizvala na místo, do její garáže nelze technicky zbudovat jiný vjezd. Pokud žalovaní odkazují na to, že žalobkyně v místě vlastní další pozemek p.p.č. xxx/xxx, který může užívat k parkování, pak žalobkyně uvádí, že na daný pozemek je přístup úzkou brankou a za hranicí pozemku je svažitý pozemek ve vlastnictví Města Úpice, na který navazuje místní komunikace v soukromém vlastnictví fyzické osoby. Navíc celý pozemek je svažitý, těžko přístupný, zatížen vedením vodovodního potrubí a sloupem elektrického vedení, který se nachází uprostřed pozemku.

4. Žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že nárok žalobkyně neuznávají. Do doby, než se žalobkyně stala vlastníkem předmětné garáže, se užívání jejich pozemků za účelem příjezdu do garáže nikdo nedomáhal, ani k tomu nebyly jejich pozemky využívány. Ač mohl být objekt bez čp/če na pozemku p.č.St. xxx zkolaudován jako garáž, žalovaným není známo, že by byl někdy užíván k parkování vozidel. Pozemek p.č.St. xxx, jehož součástí je stavba bez čp/če bezprostředně sousedí s pozemkem ve vlastnictví žalované č. 1 a požadované zřízení věcného břemene by znamenalo prakticky úplnou devalvaci jejího vlastnictví. Pozemek ve vlastnictví žalovaného č. 2 by byl zatížen v menší míře, avšak i pro něj by znamenalo citelné omezení jeho vlastnického práva tím spíše, že jiný jeho pozemek nacházející se přímo vedle místa, které by mělo být dotčeno služebností, je zastaven stavbou bez čp/če, která je ve vlastnictví třetích osob. Oba žalovaní mají za to, že požadovaný zásah do jejich vlastnických práv po nich nelze spravedlivě žádat. Předmětné pozemky jsou úzké, podélně protáhlé pozemky (stavení parcely) nacházející se v zástavbě řadových domků, které jsou jejich součástí, jejichž nezastavěná část je z větší části užívána žalovanými jako malá zahrádka – klidová zóna a menší část jako odstavná plocha pro automobily žalovaných. Za daných stísněných podmínek by požadované omezení jejich vlastnického práva zcela degradovalo užitnou hodnotu jejich vlastnictví (nezastavěné plochy stavebního pozemku). Žalovaní by zcela pozbyli jedinou možnost, kde můžou na svých pozemcích parkovat vlastní vozidlo a žalovaný č. 2 o možnost uskladnění stavebního materiálu na rekonstrukci domu nebo paliva na otop. Žalovaní nevlastní v dané lokalitě další pozemek. Naopak žalobkyně v místě vlastní ještě pozemek p.č. xxx/xxx. Žalovaná č. 1 nabyla pozemek p.č. st. xxx na základě kupní smlouvy ze dne 17. 9. 1997, žalobkyně se stala vlastníkem pozemku p.č. st. xxx na základě kupní smlouvy ze dne 24. 1. 2018. Právní předchůdci žalobkyně předmětnou stavbu bez čp/če využívali jako domácí řemeslnickou dílnu, nikoli pro parkování vozidel. Teprve poté, co žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemku p.č.St. xxx, začala usilovat o zajištění příjezdu k předmětné stavbě bez čp/če. Žalovaní mají pochybnost o tom, zda skutečně předmětná stavba bez čp/če byla zkolaudována jako garáž a zda byla postavena legálně. Současně zřízení nezbytné cesty představuje natolik vážný zásah do vlastnického práva, že je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by jejím zřízením vznikla vlastníkovi zatížené nemovitosti. Pokud má vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě bez omezení vlastníka sousedního pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. Žalovaní mají za to, že v daném případě si žalobkyně může zřídit přístup ke garáži přes pozemek p.č.St. xxx v jejím vlastnictví, neboť tento bezprostředně sousedí s veřejnou pozemní komunikací, která nad ním prochází. Žalobkyně sice argumentuje výškovou a terénní nerovností, kterou však nelze bez dalšího považovat za důvod, pro který je nezbytné zřídit přístupovou cestu do garáže přes pozemky žalovaných. Bylo by na odborném posouzení, zda a za jakých podmínek a nákladů by bylo možno přístupovou cestu přes vlastní pozemek žalobkyně zřídit.

5. U jednání dne 4. 7. 2019 žalovaní uvedli, že žalobkyně nabyla nemovitosti dne 24. 1. 2018 ve stavu, kdy neexistoval žádný právní důvod k užívání cesty na předmětných pozemcích ve vlastnictví žalovaných pro příjezd ke stavbě bez čp/če ve vlastnictví žalobkyně. Je třeba se zabývat tím, zda žalobkyně nenaplnila důvody, pro které dle § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o cestu žádá. Odkázali na rozhodnutí NS ČR 22 Cdo 3242/2015, které definuje důvody, pro které je třeba zkoumat, zda žadatel o zřízení cesty nejedná z hrubé nedbalosti či úmyslně s tím, že žalovaní mají za to, že žalobkyně tyto důvody naplnila. Navrhli zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

6. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila svá skutková tvrzení tak, že se dozvěděla o nabídce prodeje st.p.č. xxx s vystavěným domem a spolu s ní st.p.č. xxx s vystavěnou garáží bez čp/če z inzerátu. Od první návštěvy v předmětné nemovitosti do její koupě uběhly tři měsíce, kdy žalobkyně opakovaně navštívila nemovitost, jednala se sousedy a navštívila Katastrální úřad v Trutnově a Stavební úřad v xxx. Na stavebním úřadě jí bylo sděleno, že stavební dokumentace k předmětným nemovitostem není k dispozici a ohledně garáže má jednat se sousedy. Při druhé nebo třetí návštěvě v předmětné nemovitosti se žalobkyně seznámila s žalovanou č. 1 a jejím partnerem a všichni se shodli na tom, že příjezd do předmětné garáže vyřeší ke spokojenosti všech tak, aby žalobkyně mohla garáž užívat. Obdobně to bylo s žalovaným č.

2. Mezi účastníky nebylo pochyb o tom, že garáž je určena k parkování vozidla a že se dohodnou na způsobu parkování vozidla žalované č. 1 s tím, že žalobkyně je ochotna zainvestovat vytvoření nového parkovacího místa žalované č. 1 na části pozemku žalované č. 1 nebo jí případně přenechá svou předzahrádku. Žalobkyně věřila v ústní dohodu s žalovanou č. 1, proto v dobré víře koupila nemovitosti s tím, že následně bude vytyčeno a zřízeno věcné břemeno. Jednání a ústní dohodě s žalovanou byl přítomen prodávající pan J.H., který účastníky seznámil, manžel žalobkyně a partner žalované. Následně žalobkyně předmětné nemovitosti koupila. V následujícím půlroce se s žalovanou č. 1 opakovaně ujišťovaly, že vjezd do garáže vyřeší ke spokojenosti obou tak, aby žalobkyně mohla vjezd do garáže bez problému užívat. Žalovaný č. 2, kterého se záležitost týká minimálně, byl rovněž stále nakloněn dohodě. Až koncem letních prázdnin žalobkyně zjistila, že žalovaná č. 1 změnila názor a bude v tomto směru hovořit s žalovaným č.

2. Žalobkyně má za to, že jednala shora uvedeným postupem zodpovědně, když věřila v ústní dohodu o budoucím uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene po nabytí vlastnického práva. Minimálně je přesvědčena, že nejde o úmyslné jednání nebo o hrubou nedbalost, když si nenechala od sousedů dopředu podepsat uzavřenou dohodu.

7. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Z výpisu z katastru nemovitostí pro obec a k.ú. Úpice LV č. xxx soud zjistil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku St. xxx o výměře 155 m2 , jehož součástí je rodinný dům čp. xxx, pozemku p.č.St. xxx o výměře 22 m2, jehož součástí je garáž bez čp/če a pozemku p.č. xxx/xx (zahrada) o výměře 193 m2, vše v k.ú. a obci xxx. Žalobkyně nabyla vlastnické právo k těmto nemovitostem dne 29. 1. 2018 na základě kupní smlouvy uzavřené dne 24. 1. 2018 mezi žalobkyní coby kupující a panem J.H. a paní E.H., bytem xxx, Červený Kostelec coby prodávajícími za kupní cenu ve výši 795.000 Kč.

8. Z výpisu z katastru nemovitostí pro obec a k.ú. Úpice LV č. xxx soud zjistil, že žalovaná č. 1 je výlučnou vlastnicí pozemku p.č.St. xxx o výměře 185 m2, jehož součástí je rodinný dům čp. xxx. Žalovaná č. 1 nabyla vlastnické právo k těmto nemovitostem dne 1. 10. 1997 na základě kupní smlouvy ze dne 17. 9. 1997 od prodávající M.P., bytem Aš, xxx. Dle odst. čtvrtého smlouvy jsou nemovitosti převáděny dle prohlášení účastníků bez věcných břemen a právních závad (notářský zápis sepsaný notářem JUDr. Jaroslavem Bálkem pod NZ 230/97, N 231/97). Z výpisu z katastru nemovitostí pro obec a k.ú. Úpice LV č. xxx soud zjistil, že žalovaný č. 2 je výlučným vlastníkem pozemku p.č.St. xxx o výměře 185 m2, jehož součástí je rodinný dům čp. xxx a pozemku p.č.St. xxx/xxx o výměře 5 m2, na kterém stojí stavba bez čp/če - garáž. Žalovaný č. 2 nabyl vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 16. 7. 1984. Při místním šetření soud zjistil zejména, že pozemky ve vlastnictví žalovaných (z větší části pozemek žalované č. 1) zahrnují v části, ve které nejsou oploceny, částečně zpevněnou cestu vedoucí (svažující se) z místní komunikace přímo k vratům stavby bez čp/če – garáže, ve vlastnictví žalobkyně. Žádný další možný přístup z místní komunikace do této garáže nebyl při místním šetření zjištěn. Z kompletního spisu MÚ Úpice, odboru výstavby ohledně stavby garáže na p.č.St. xxx v Úpici soud zjistil, že stavba garáže pro osobní automobil byla řádně povolena a následně bylo dne 3. 5. 1976 povoleno uvedení stavby do trvalého užívání. Stavba měla být umístěna na pozemku č. kat. xxx a xxx/xxx, který dle výkresu umístění stavby zahrnoval i část současných pozemků p.č.St. xxx a xxx. Garáž měla být komunikačně napojena samostatnou odbočkou z ulice xxx (viz. územní rozhodnutí č. 2 o umístění stavby ze dne 13. 1. 1975).

9. Z předžalobní korespondence účastníků soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalované k uzavření dohody o zřízení věcného břemene dopisem ze dne 5. 10. 2018. Žalovaní dopisem ze dne 7. 11. 2018 reagovali odmítavě s tím, že žalobkyně musela nabýt vlastnické právo k nemovitostem s vědomím, že příjezd ke stavbě garáže přes cizí pozemky fakticky ani právně zajištěn nemá a předchůdce žalobkyně stavbu garáže dlouhodobě nevyužíval k parkování vozidel a pozemky žalovaných dlouhodobě za účelem přístupu ke garáži užívány nebyly. Dále žalovaní odkazovali na skutečnost, že případné zřízení nezbytné cesty by znamenalo závažný zásah do jejich vlastnických práv i s ohledem na skutečnost, že zřízením nezbytné cesty by prakticky přišli o jedinou možnost parkování vlastních vozidel. Žalobkyně v dopise ze dne 27. 11. 2018 odkázala na nabídku podílení se na nákladech zřízení parkovacího místa pro žalovanou č. 1 na jejím pozemku odstraněním čtyř tújí a zpevněním povrchu či přenechání předzahrádky žalobkyně pro parkování vozidla žalované č. 1.

10. Žalovaní v řízení uplatnili námitku, že žalobkyně naplnila důvody, pro které dle § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku soud nepovolí nezbytnou cestu. Odkázali v tomto směru na právní názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, dle kterého hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou.“ Soud proto k výše uvedenému provedl dokazování.

11. Z kupní smlouvy uzavřené dne 24. 1. 2018 mezi žalobkyní coby kupující a panem J.H. a paní E.H., bytem xxx, Červený Kostelec coby prodávajícími soud zjistil, že v článku 5.1 smlouvy strana kupující (žalobkyně) prohlašuje, že se seznámila se stavem předmětu převodu, jakož i s přístupem k němu a se stavem vybavení již před podpisem této smlouvy.

12. Dále soud provedl dokazování výpověďmi svědků. Z výpovědi svědka L.Ř., otce žalované č. 1 soud zjistil, že při koupi předmětných nemovitostí v roce 1997 s žalovanou č. 1 absolvoval všechna jednání. Jednali s rodiči prodávající, neboť ta pracovala v SRN a bydliště měla v Aši. Uvedl, že při prohlídce nemovitostí před uzavřením kupní smlouvy si v zadní části pozemku za oplocenou zahradou na cestě povšiml pevného sušáku na prádlo, který byl umístěn přes cestu. Na jeho dotaz mu rodiče prodávající sdělili, že daná cesta je částí prodávaného pozemku ve vlastnictví prodávající a tudíž tam může mít trvale umístěn sušák. Svědek následně požádal pana H. mladšího, aby mu pomohl sušák odstranit, protože bylo potřeba na pozemek zajíždět, např. se stavebním materiálem. Svědek na cestě často parkoval, když přijel za dcerou (žalovanou č. 1). To, že cesta vede k vratům do garáže, neřešili, protože v garáži po celou dobu, co v domě dcera bydlí, žádný automobil neparkoval. Za doby života pana H. staršího byla garáž prakticky denně otevřená, protože ji pan H. starší používal jako řemeslnickou dílnu. S žalobkyní se svědek viděl poprvé, když už ve vedlejším domě bydlela. O okolnostech koupě nemovitostí žalobkyní nic bližšího neví.

13. Z výpovědi svědka J. H. (prodávající z kupní smlouvy z 24. 1. 2018) soud zjistil následující. Svědek si nevzpomíná, že by s žalobkyní při sjednávání kupní smlouvy na předmětné nemovitosti nějak řešil otázku příjezdové cesty do garáže. Má za to, že o tom nebyla před uzavřením kupní smlouvy řeč. Svědek pouze žalobkyni sdělil, že na příjezdové cestě parkuje automobil pan D. a tudíž je problém s vjezdem do garáže. Není si jist, zda to bylo před nebo po uzavření kupní smlouvy. S žalobkyní hovořili spíše o domě a technických věcech týkajících se domu. V garáži dříve parkoval svůj automobil svědek, poté jeho švagr a pak se nějakou dobu pronajímala k parkování třetím osobám. To trvalo asi 3-4 roky. Naposledy nějaký automobil parkoval v garáži někdy v letech 1986-1990, možná ještě na počátku devadesátých let. Svědek si není časovými údaji zcela jist, protože v domě již v této době nežil a o užívání garáže se nestaral. Následně až do své smrti v roce 1998 používal garáž otec svědka jako dílnu. Po smrti otce bydlela v domě pouze matka svědka, následně byl dům asi rok prázdný. S užíváním předmětné cesty nastaly problémy po nastěhování pana D. k paní Ř., který na ní parkoval svůj automobil. Svědek nebyl přítomen žádnému jednání žalobkyně, žalovaných a pana D. Nevzpomíná si, že by účastníky vzájemně představoval. Pouze informoval žalobkyni, jak se jmenují její budoucí sousedé z obou stran. Svědek manželovi žalobkyně umožnil ještě před samotným uzavřením kupní smlouvy přístup do domu za účelem vyklízení a drobných oprav, a to většinou za jeho přítomnosti. K výměně oken na domě došlo až po uzavření kupní smlouvy. Soud výpovědi obou výše uvedených svědků zhodnotil jako věrohodné, neshledal žádné důvody pro opačný závěr. Výpovědi svědků vzájemně korespondovaly a nevykazovaly žádné vnitřní rozpory či znaky účelovosti, proto soud dospěl k závěru, že lze z těchto výpovědí vyvozovat závěry o skutkovém stavu věci.

14. K opačnému závěru ohledně věrohodnosti výpovědí soud dospěl u výpovědí svědků P.D. a zejména L.K. Oba svědci mohou mít (vzhledem k vlastnímu užívání předmětných nemovitostí) zájem na výsledku řízení, současně byli oba přítomni u místního šetření soudu a svědek L.K. byl přítomen i u prvního jednání soudu ve věci. Oba svědci dále potvrdili, že četli vyjádření protistran v řízení a je jim tedy známa jejich argumentace. Už z těchto důvodů je věrohodnost svědeckých výpovědí svědků P.D. a L.K. dle názoru soudu značně problematická a je zde značné riziko účelovosti těchto výpovědí. Současně samotný obsah výpovědi svědka L.K. vykazuje účelovost a je vnitřně značně rozporná. Svědek vypověděl, že prováděl s manželkou (žalobkyní) opakovaně prohlídku předmětných nemovitostí, zjišťovali informace na katastru nemovitostí a příslušném stavebním úřadu, kontaktovali sousedy apod. Současně však sdělil, že nebyl přítomen při projednávání a uzavírání samotné kupní smlouvy. Dle svědka pan H. před podpisem smlouvy (někdy v listopadu či prosinci) upozorňoval na problémy s vjezdem do garáže s tím, že do doby, než se nastěhoval pan D., vše fungovalo bez problémů. Následně je pan H. měl seznámit s panem D. a ten řekl, že se nějak domluví, aby bylo možno garáž používat. S panem D. se o přístupu ke garáži bavili opakovaně před podpisem kupní smlouvy. Měli za to, že je manžel pan Ř. S oběma žalovanými se taktéž bavili o garáži před podpisem smlouvy. S paní Ř. dříve než s panem Š., a to za přítomnosti pana D. a možná pana H. Ústně se s paní Ř. a panem D. dohodli, že se domluví na řešení, aby byly spokojené obě strany a žalobkyně mohla zajíždět a vyjíždět do garáže a z garáže. To bylo někdy v prosinci před uzavřením kupní smlouvy. Současně však svědek v rozporu s výše uvedenými tvrzeními uvedl, že o skutečnosti, že cesta ke garáži se nachází na cizím pozemku, se dozvěděli až po uzavření kupní smlouvy s tím, že měli za to, že cesta patří městu a je jako cesta zkolaudovaná. Tedy soud spatřuje účelovost a rozpornost výpovědi svědka zejména v tom, že na jedné straně svědek tvrdí opakované pokusy o sjednání dohody o přístupové cestě ke garáži zejména s žalovanou č. 1 před uzavřením kupní smlouvy a na druhé straně tvrdí, že měli s žalobkyní za to, že cesta patří městu a že před uzavřením kupní smlouvy nevěděli, že cesta vede přes pozemky žalovaných. Za zcela nevěrohodné má soud tvrzení svědka, že si před uzavřením kupní smlouvy na katastru nemovitostí právní vztahy k cestě ověřovali a tam jim řekli, že jsou v tom nepořádky a že nevědí, komu patří. Konečně rozporná jsou tvrzení svědka ohledně tvrzeného jednání s žalovaným č. 2 před podpisem smlouvy, když k jednání mělo dojít před uzavřením smlouvy v době probíhající výměny oken na domě, ke které však dle výpovědi svědka H. došlo až po uzavření kupní smlouvy.

15. Svědek P.D. uvedl, že předmětnou část pozemku za domem žalované č. 1 používá a minimálně od roku 2003 používal jako parkovací plochu pro své vozidlo. O způsobu jejího užívání s nikým nejednal. Pouze při návštěvách pana H. u jeho matky si občas zablokovali automobily výjezd z parkovací plochy na komunikaci, ale vždy to aktuálně vyřešili na místě a umožnili si vzájemně výjezd blokovanému vozidlu. S žalobkyní a jejím manželem se seznámili někdy na počátku roku 2018, kdy se svědkovi a žalované č. 1 představili jako noví sousedé. Nikdo další u toho nebyl. Prakticky ihned po představení se začala žalobkyně řešit přístup do garáže a vyhrožovat soudem. Tvrzení žalobkyně, že se sešli za přítomnosti pana H. a jednali o přístupu ke garáži, jsou nepravdivá. Z výpovědi svědka je dle názoru soudu zjevné, že účelově reagoval na tvrzení žalobkyně uplatněná v doplnění žaloby, se kterými byl seznámen, proto i tuto výpověď soud zhodnotil jako nevěrohodnou.

16. Dle § 1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Dle § 1029 odst. 2 o. z. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty. Dle § 1032 odst. 1 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

17. Dle rozhodnutí NS ČR ze dne 5. 11. 2016 č.j. 22 Cdo 3242/2015: „Na překážku povolení nezbytné cesty je takové závadné jednání (aktivní konání či nečinnost), z něhož lze usoudit na zavinění žadatele ve formě úmyslu (přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti. Z judikatury Nejvyššího soudu týkající se náhrady škody se podává, že zavinění je psychický vztah jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Je založeno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání jednajícího, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které jednající vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle, která zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění jednajícího se způsobením škody u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke škodnímu následku, který není přímým cílem jeho jednání ani nevyhnutelným prostředkem k dosažení jiného jím sledovaného cíle, nýbrž nechtěným (vedlejším) následkem jeho jednání, kdy je jednající srozuměn s tím, že dosažení jím sledovaného cíle předpokládá způsobení tohoto následku. Na takové srozumění lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodnímu následku, který si představoval jako možný, zabránit, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit. Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve složce vědění (intelektuální), ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti jednající ví, že může způsobit škodu, avšak nechce ji způsobit a ani s tím není srozuměn; naopak spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o "přiměřené" důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003 (uveřejněný pod č. C 2 361 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 (uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky rozh. obč.)]. Občanský zákoník v případě nedbalosti v některých případech obsahuje ještě zvláštní kategorií, a to hrubou nedbalost. Tou se v judikatuře Nejvyššího soudu týkající se závazkového práva, z níž lze opět přiměřeně vyjít i v oblasti práv věcných, rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012 (uveřejněný pod č. 59/2015 Sbírky rozh. obč.)]. V rámci úpravy povolení nezbytné cesty lze z uvedeného vymezení vyjít přiměřeně (především v základních rysech odlišení úmyslu a hrubé nedbalosti), neboť je třeba zohlednit, že úprava § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. primárně nemíří na protiprávní jednání, nýbrž na jednání, která sice za protiprávní považovat nelze, zakládají však důvod k tomu, aby nebyla nezbytná cesta povolena. Jaká konkrétní jednání lze pod uvedené ustanovení podřadit, však o. z. výslovně neuvádí a návod neposkytuje ani důvodová zpráva k uvedenému ustanovení. Lze učinit závěr, že aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1. v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2. v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (dostupný na www.nsoud.cz), jakož i rozhodnutí OGH ze dne 19. 1. 1989, sp. zn. 8 Ob 502/89], a 3. v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu. Koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty [rovněž SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 206]. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale, či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti. Jinými slovy řečeno, soud nebude moci v poměrech konkrétní věci učinit závěr, že nabyvatelovo jednání nebylo úmyslné či nikoliv hrubě nedbalé (prostá nedbalost). Při posouzení jednání nabyvatele nemovité věci lze vyjít ze základní premisy obsažené v § 4 o. z., podle níž se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Taková osoba se v rámci běžné opatrnosti při nabytí nemovité věci zajímá o to, jak je k nabývané nemovité věci zajištěn přístup, a v případě, že k nemovité věci přístup není zajištěn, se již před koupí pokusí přístup k nemovité věci zařídit a bez dalšího se nespoléhá jen na to, že mu soused umožní přes svůj pozemek přístup, popř. že mu bude přístup povolen soudním rozhodnutím. Při řešení otázky, zda nabyvatel jednal hrubě nedbale, či dokonce úmyslně, bude třeba zvážit veškeré okolnosti případu. Zejména bude nezbytné posoudit chování nabyvatele, zcizitele a dalších osob (např. sousedů), obsah listin dostupných před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis katastru nemovitostí) a konkrétní místní podmínky (např. patrná absence cesty k nabývané nemovitosti). Zohlednit bude nezbytné především a) jak se nabyvatel zajímal o existenci přístupu k nemovité věci, b) zda nabyvatel věděl o absenci přístupu či zda vědět o absenci přístupu měl, c) jak nabyvatel naložil s informací o absenci přístupu, d) zda se nabyvatel pokusil přístup zpravidla již před nabytím nemovitosti získat, e) zda bylo reálné docílit povolením cesty jednáním nabyvatele. Rovněž bude nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával. Při posuzování je třeba mít na paměti, že podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil si přístup zajistit před nabytím nemovité věci sám, ačkoliv tak nepochybně učinit mohl. Pokud se naopak o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha však nebyla úspěšná (například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro požadavky sousedů, které po nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž nebude moci být nebytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů.“ 18. Výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu ČR byl podroben opakovanému přezkumu Ústavním soudem, přičemž Ústavní soud vyslovil souhlas se shora citovanými právními závěry Nejvyššího soudu, když nálezem ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2408/18 zamítl ústavní stížnost podanou ve věci, kdy současně rozšířil možnosti aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o.s.ř. i na případy jednání, k nimž došlo před účinností zákona č. 89/2012 Sb.

19. Soud se ve světle výše uvedených rozhodnutí zabýval předně otázkou, zda žalobkyně při koupi svých nemovitostí jednala ve vztahu k existenci či k zajištění přístupové cesty ke stavbě předmětné garáže před uzavřením kupní smlouvy úmyslně či alespoň hrubě nedbale, tedy takovým způsobem, jež svědčí o jejím lehkomyslném přístupu a zanedbání požadavku náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o její zřejmé bezohlednosti k zájmům jiných osob, tj. žalovaných. Soud na základě provedeného dokazování dospěl v této otázce ke kladnému závěru. V řízení bylo provedeným dokazováním prokázáno, že žalobkyně před uzavřením kupní smlouvy na předmětné nemovitosti věděla, že pozemky, na kterých se nachází přístupová cesta vedoucí od místní komunikace ke stavbě bez čp/če zkolaudované jako garáž, se nachází ve vlastnictví třetích osob, a to zejména ve vlastnictví žalované č. 1 a v menší míře žalovaného č. 2, když k tomuto provedla dle vlastních tvrzení patřičné dotazování minimálně na katastru nemovitostí. Soud uvádí, že i kdyby žalobkyně zjistila, že cesta ke stavbě garáže vede po pozemcích ve vlastnictví žalovaných, až po uzavření kupní smlouvy (což nebylo dle názoru soudu prokázáno), i pak lze uzavřít, že při zachování náležité opatrnosti předjímané výše citovaným rozhodnutím NS ČR si mohla a měla zjistit před uzavřením kupní smlouvy, jaké jsou právní vztahy k této přístupové cestě, a to např. dotazem na katastrálním úřadě, který byl ostatně žalobkyní v řízení tvrzen. Současně bylo prokázáno, zejména výpovědí svědka J.H. (v kontextu s tvrzeními žalobkyně uplatněnými v řízení), že žalobkyně byla svědkem H. coby prodávajícím seznámena ještě před uzavřením kupní smlouvy s faktem, že s přístupovou cestou ke garáži může být problém s ohledem na její užívání žalovanou č. 1, resp. jejím partnerem k parkování jejich vozidla, a že se žalobkyně přes jeho upozornění o řešení tohoto problému dále nějak blíže v rámci sjednávání koupě předmětných nemovitostí nezajímala. Jeho výpovědí bylo dle názoru soudu současně vyvráceno tvrzení žalobkyně, že o předmětné přístupové cestě s žalovanými (resp. s žalovanou č. 1)jednala za jeho přítomnosti ještě před uzavřením kupní smlouvy. V řízení dále nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že s žalovanými došlo ještě před uzavřením kupní smlouvy na předmětné nemovitosti ohledně vyřešení přístupové cesty ke stavbě garáže k nějaké (byť ústní) dohodě. Z provedeného dokazování dle názoru soudu nevyplývá ani to, že by se žalobkyně s žalovanými před uzavřením kupní smlouvy na nemovitosti byť jen pokusila vést nějaké seriózní jednání. Naopak lze uzavřít, že žalobkyně se lehkovážně spoléhala na to, že jí bude přístup ke stavbě garáže po jejím nabytí žalovanými umožněn, a pokud ne, povolen soudem. Žalobkyně započala reálně řešit otázku přístupu ke stavbě garáže až následně po uzavření kupní smlouvy k předmětným nemovitostem. Současně, i když stav terénu v místě by mohl vést neinformovanou osobu na první pohled k závěru, že přístupová cesta ke stavbě garáže je zde zřízena, žalobkyně nemohla být v tomto směru v dobré víře, s ohledem na výše uvedené. Tedy lze uzavřít, že žalobkyně věděla o vlastnickém právu třetích osob k pozemkům, na kterých se nachází přístupová cesta ke stavbě předmětné garáže a současně věděla o absenci právního důvodu pro užívání přístupové cestky ke garáži vedoucí po těchto pozemcích již před uzavřením předmětné kupní smlouvy, tuto absenci se však před nabytím vlastnického práva ke garáži ani nepokusila s žalovanými vyřešit dohodou, resp. nebylo prokázáno, že by vůbec jakékoli jednání o dohodě před nabytím vlastnického práva s žalovanými zahájila. Jednostranné nabídky ze strany žalobkyně na možné vyřešení absence přístupu dohodou (s žalovanou č. 1) vyplynuly až z předžalobní korespondence účastníků z října a listopadu 2018, tedy až několik měsíců po nabytí vlastnického práva. Na základě výše uvedeného při respektování závěrů shora citovaného rozhodnutí nejvyššího soudu má soud za to, že byly naplněny důvody dle § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, pro které soud nepovolí nezbytnou cestu, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

20. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní byli ve věci plně úspěšní, náleží jim proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení. Na náhradě nákladů řízení náleží žalovaným náhrada nákladů za zastoupení advokátem v řízení, a to za 9 úkonů právní služby z tarifní hodnoty dle § 9 odst. 3 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen vyhl.) ve výši 35.000 Kč; a to 1 úkon za přípravu a převzetí věci dle § 11 odst. 1 písm. a), 1 úkon za vyjádření k žalobě z 17. 4. 2019, 1 úkon za vyjádření z 12. 7. 2019, 1 úkon za vyjádření z 5. 9. 2019 a 1 úkon za písemný závěrečný návrh z 23. 9. 2019, vše dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl., 1 úkon za účast při místním šetření dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhl., dále 1 úkon za účast u jednání dne 4. 7. 2019 a 2 úkony za účast u jednání dne 16. 9. 2019, obojí dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky. Odměna za 1 úkon právní služby činí v této věci dle § 7 bodu 5 vyhl. ve spojení s § 12 odst. 4 vyhl. 4.000 Kč. Dále náleží žalovaným na nákladech řízení náhrada hotových výdajů zástupce (režijní paušál) za 9 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1,3 vyhl. a náhrada za ztrátu času dle § 14 odst. 1,3 vyhl. za 2 půlhodiny strávené na cestě k místnímu šetření v Úpici po 100 Kč ve výši 200 Kč. V souladu s předpisy o cestovních náhradách bylo vyúčtováno cestovné k místnímu šetření z Trutnova do Úpice a zpět částkou 219 Kč, celkem ujeto 30 km s vozidlem s průměrnou spotřebou 8,6 l benzinu BA 98 na 100 km při ceně benzinu 37,10 Kč/l a sazbě základních náhrad 4,10 Kč/km. Zástupce žalobců doložil, že je plátcem DPH. Dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. proto patří k nákladům řízení rovněž částka odpovídající DPH. Základní sazba DPH od 1.1.2013 činí 21 %. Základem daně jsou odměna za zastupování a náhrady, tj. částka 39.119 Kč. Daň činí 8.215 Kč. Náklady řízení v celkové výši 47.334 Kč je žalobkyně povinna podle § 149 odst. 1 o.s.ř. uhradit k rukám zástupce žalovaných.

21. Lhůta k plnění ve výroku II. byla stanovena dle § 160 odst. l o.s.ř., když soud neshledal důvod pro stanovení lhůty delší.