20C 51/2015-101

Rubrum

Nabytí věcného práva za úplatu v dobré víře Ustanovení § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. se vztahuje pouze na věcná práva nabytá 1) úplatně, 2) v dobré víře a 3) od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Zaplacení úhrady notáři za projednání dědictví nečiní z nabytí vlastnictví děděním úplatnou transakci.

Výrok

Okresní soud v J rozhodl soudcem Mgr. JJ, Ph.D., v právní věci žalobců a) MD, nar. xxx, bytem xxx a b) HD, nar. xxx, bytem xxx, obou zastoupených JUDr. LK, advokátem se sídlem xxx, proti žalované, SF, nar. xxx, bytem xxx, zastoupené JUDr. KZ, advokátkou se sídlem xxx, o určení vlastnictví

Odůvodnění

I. Určuje se, že součástí společného jmění žalobce a) a žalobkyně b) je pozemek p.č. st. xxx v katastrálním území P. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) na náhradě nákladů řízení částku 29.684 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce

Poučení

I. Žaloba a vyjádření žalované Žalobci se podanou žalobou domáhali určení vlastnictví k pozemku p. č. st. xxx v k. ú. P. Uvedli, že v katastru nemovitostí je jako součást jejich společného jmění evidována chata ev. č. xxx na p. č. st. xxx a p. č. st. xxx a dále pozemek p. č. st. xxx a pozemek p. č. xxx, vše v k. ú. P. Žalovaná je evidována jako výlučný vlastník pozemku p. č. st. xxx. V roce 1995 podala žalovaná se svým dne již zemřelým manželem FF u Okresního soudu v J žalobu, jíž se domáhala po žalobcích a) a b) odstranění této chaty z pozemku p. č. xxx a odpadní jímky na pozemku p. č. xxx. Okresní soud v J rozsudkem ze dne 1.10.2003, č.j. C16 Co 386/2003-226 , žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že stavba chaty byla částečně zřízena na cizím pozemku (pozemku žalované a jejího manžela, resp. jejich právních předchůdců) za účinnosti středního občanského zákoníku, který neobsahoval přímou úpravu situace neoprávněné stavby na cizím pozemku, a věc bylo proto třeba posoudit analogicky podle § 125 tohoto zákona o nabytí vlastnictví zpracováním věci. Soud dovodil, že výstavbou neoprávněné stavby na cizím pozemku došlo ke vzniku jedné společné nerozdělitelné nemovité věci a vlastník stavby musel být totožný s vlastníkem pozemku. Vlastníkem této věci se pak stal ten, jehož podíl oceněný penězi byl větší. Soud konstatoval, že v období výstavby chaty byly ceny pozemků výrazně nižší než ceny obytných staveb a vlastníkem nově vzniklé nemovité věci se proto stali stavebníci chaty [právní předchůdci žalobců a) a b)]. Rozsudek okresního soudu byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v B ze dne 14.3.2007, č.j. 16 Co 386/2003-226; dovolání žalované a jejího manžela bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17.9.2008, č.j. 22 Cdo 5103/2007-260. Dopisem ze dne 28.6.2014 žalovaná oslovila žalobce a) a b) s tím, že je vlastníkem pozemku p. č. st. xxx a požadovala uzavření nájemní smlouvy. Žalobci a) a b) se ve snaze uvést stav evidenční v katastru nemovitostí do souladu se stavem právním pokoušeli neúspěšně uzavřít s žalovanou dohodu; katastru nemovitostí pak žalobci předložili výše uvedené rozsudky s návrhem na zápis jejich vlastnického práva k pozemku p. č. st. xxx, avšak katastrální úřad jim sdělil, že se nejedná o rozsudky o určení vlastnického práva, které by mohly sloužit ke změně zápisu vlastnického práva. Žalobci se proto domáhali určení svého vlastnického práva k uvedenému pozemku, přičemž naléhavý právní zájem spatřovali v tom, že existuje rozpor mezi evidenčním a právním stavem a že žalovaná stupňuje na žalobce nátlak ohledně finančního plnění za užívání pozemku p. č. st. xxx. Žalovaná nárok uplatněný žalobou neuznala. Rodina F byla již od roku 1937 vlastníkem pozemku p. č. xxx a následně z něj vzniklých pozemků p. č. xxx, st. xxx a st. xxx v k. ú. P. Dále podrobně popsala, jakým způsobem byla postavena předmětná chata ev. č. xxx právním předchůdcem žalobců JCH, a že se tak stalo bez potřebných povolení zneužitím jeho funkce v KSČ. Právní předchůdci žalobců a žalobci neoprávněně zabrali cizí pozemek, vykáceli část lesa rodiny F, znemožnili užívání pozemku a neplatili žádný nájem. Žalobci uváděné rozsudky se zabývaly pouze odstraněním stavby ev. č. xxx na pozemku p. č. st. xxx, který byl ve vlastnictví města B a neexistující jímky na pozemku žalované p. č. xxx. Výroky těchto rozsudků se vůbec netýkaly pozemku p. č. st. xxx a vůbec se nezabývaly otázkou dočasnosti stavby chaty. Od roku 2008 žalovaná a její manžel čekali na žádost žalobců o pronájem pozemku p. č. st. xxx. Po smrti svého manžela se žalovaná stala výlučnou vlastnicí pozemku p. č. st. xxx, a proto začala s žalobci řešit otázku uzavření nájemní smlouvy, což následně vedlo k projednávanému sporu. Dále uvedla, že žalobci měli pozemky p. č. st. xxx a p. č. xxx pouze v nájmu od města B a v roce 2011 si pozemek p. č. st. xxx od města koupili, čímž jednoznačně deklarovali předchozí vlastnictví města k tomuto pozemku (o nabytí vlastnictví žalobců k tomuto pozemku zpracováním se tedy neuvažovalo). Pozemek p. č. st. xxx nemůže mít jiný právní režim než pozemek p. č. st. xxx – jestliže obec B byla vlastníkem pozemku p. č. st. xxx, musí být též žalovaná vlastníkem pozemku p. č. st. xxx. Konečně též argumentovala, že žalobci od roku 2008 nic neučinili ohledně uvedení evidenčního stavu do souladu se stavem právním. S ohledem na skutečnost, že žalovaná nabyla předmětný pozemek do vlastnictví za úplatu a s ohledem na § 3064 a § 983 a § 986 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, žalobci své tvrzené právo neuplatnili včas. II. Provedené důkazy a skutková zjištění soudu Soud ve věci provedl dokazování listinami. Z předložených informací o stavbě a pozemku, jakož i ze shodných tvrzení účastníků a z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že žalobci jsou evidování jako vlastníci ve společném jmění manželů stavby ev. č. xxx na pozemcích p. č. st. xxx a st. xxx a současně též pozemku p. č. st. xxx a přilehlého pozemku p. č. xxx, vše v k. ú. P. Žalovaná je naopak evidována jako vlastnice pozemku p. č. st. xxx a přilehlého pozemku p. č. xxx. Dne 21.8.2015 byla katastrálnímu úřadu doručena žádost žalobců o zápis poznámky spornosti ve vztahu k p. č. st. xxx. Původní pozemek parc. č. xxx získali směnnou smlouvou ze dne 27.1.1937 manželé F a AF od obce P. Knihovní zápis vlastnictví k tomuto pozemku byl povolen usnesením Okresního soudu v J ze dne 30.10.1937, č.d. xxx, a pozemek byl veden v pozemnostním archu držitelů F a MF jako pozemek lesní o výměře 2757 m2. Postupní smlouvou sepsanou dne 4.11.1976 formou notářského zápisu sp. zn. 2 NZ 665/76, 2 N 568/76, manželé F převedli bezplatně na svou dceru MV a jejího manžela JV mimo jiné i les p. č. xxx. Kupní smlouvou ze dne 26.9.1991 Manželé V prodali manželům FF a SF (žalované) mimo jiné i pozemek p. č. xxx les – dle stavu v evidenci nemovitostí: č. xxx ostatní plocha, č. st. xxx zastavěná plocha, č. xxx zastavěná plocha, xxx les. Podle výpisu z evidence nemovitostí ze dne 12.5.1992 byl pozemek p. č. xxxx les o výměře xxx ha v užívání organizace. V zápisu o předávce pozemků ze dne 16.4.1993 je uvedeno, že dnem vyhlášení zákona č. 229/91 skončilo ZD B užívací právo mimo jiné k pozemku p. č. xxx o výměře xxx s tím, že se vlastník pozemku FF rozhodl na lesním pozemku sám hospodařit a dává ZD B výpověď. Z geometrického plánu č. xxx ze dne 4.3.1995 plyne, že pozemek p. č. st. xxx byl rozdělen na pozemky p. č. st. xxx a st. xxx s tím, že vlastníkem pozemku p. č. st. je obec B a tento pozemek má původ v pozemku p. č. xxx dle evidence nemovitostí a vlastníkem pozemku p. č. st. xxx je vlastník pozemku p. č. xxx pan FF, přičemž tento pozemek má svůj původ v pozemku p. č. xxx dle evidence nemovitostí. Podle výpisů z katastru nemovitostí ze dne 16.8.1995, 16.12.1996, 19.2.1998, 11.3.2002 a 20.4.2009 plyne, že jako vlastníci pozemku p. č. st. xxx byli evidováni manželé F s poznámkou, že na pozemku se nachází stavba jiného vlastníka. Usnesením Okresního soudu v J ze dne 25.3.2014, č.j. 26 D 13/2014-44, ve věci dědictví po FF bylo určeno, že ze zaniklého společného jmění manželů F a SF náleží pozůstalé manželce SF (žalované) ideální 1/2 pozemku p. č. st. xxx; druhou ideální 1/2 tohoto pozemku pak žalovaná nabyla z dědictví na základě soudem schválené dohody. Nadále je pak žalovaná evidována v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník tohoto pozemku. V náčrtu označeném jako „K. ú. P R 1959-IV, pol. čís. xxx“ jsou zakresleny chaty tehdy pod č. xxx (nyní xxx) a xxx, přičemž je zřejmé, že přes chatu č. xxx prochází čára. Pod chatami jsou dále zakresleny tři parcely a na každé z nich je uvedeno jméno: CS, BF, BJ. Pod náčrtem je uvedeno „Chata čís. xxx CJ, chata čís. xxx KJ“. Na konci náčrtu je pak zápis: „Zaměřeno ve dnech 17 – 18/8. 1956“ a podpis P. V souvislosti s tímto listinným důkazem soud provedl další listinné důkazy založené ve spisu Okresního soudu v J sp. zn. 8 C 1135/95. Ze zápisu schůze rady MNV v P ze dne 12.8.1957 soud zjistil, že „BF., Caha SH a BF. podali žádost o pronájem pozemku nad cestou v dolním konci – dosud ležící ladem. usneseno, pozemek zaměřit a pronájem stanovit smlouvou na 5 roků.“ V dopisu katastrálního úřadu v J ze dne 16.7.2003 je k náčrtu R 1959-Iv k dotazu soudu uvedeno, že zaměření z roku 1959 dává pouze obrázek o skutečnosti, že chaty č. xxx a xxx v k. ú. P existovaly. Vlastnické vztahy nemusely být řešeny, tyto byly zapisovány až dle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. V dalším dopisu Katastrálního úřadu v J ze dne 3.9.2003 katastrální úřad opravuje své předchozí vyjádření tak, že zaměření skutečného stavu chat bylo provedeno tak, jak je uvedeno polním náčrtu, tj. ve dnech 17. – 18.8.1956, i když zápis do tehdejší evidence byl proveden až v roce 1959. Ze zápisu ze schůze MNV v P ze dne 20.9.1956 soud zjistil, že byla projednána a schválena žádost s. Ch o pronajmutí pozemku na stavbu chaty. Jako zapisovatel je podepsán L. Z dopisů Odboru pro výstavbu rady ONV v J ze dne 5.11.1956, č.j. 4682/Výst./56, a ze dne 10.11.1956, č.j. Výst-812-1956-Sa, soud zjistil že jimi nebyla povolena stavba chaty JCh v P. Odbor uvedl, že z hlediska územního plánování nelze stavbu chaty povolit, neboť chaty mohou být umísťovány zásadně jen ve stanovených rekreačních oblastech. Z připojeného snímku katastrální mapy ze dne 25.9.1956 je zřejmé, že tato chata by měla být umístěna na pozemku p. č. xxx a nikoliv na pozemku p. č. xxx. Žádostí datovanou dnem 23.5.1957 JCh požádal o stavební povolení zahradní boudy na p. č. xxx, k. ú. P, kde hodlá zřídit ovocný sad. Rozhodnutím ze dne 16.7.1957, zn. Výst-375-1957-Sa Odbor pro výstavbu rady ONV v J povolil JCh stavbu zahradní boudy na p. č. xxx v k. ú. P s tím, že bouda bude sloužit k úschově zahradního náčiní a jako přístřešek před nepohodou. Dřevěná konstrukce měla být usazena na podezdívce z kamene, avšak neměla být zařízena k vytápění, podlaha pouze z dusané hlíny. Bouda neměla být užívána k přechodnému obývání a vnitřní vybavení boudy nesmělo vytvářet prostředí chaty. Rozhodnutím Státního notářství v J ze dne 10.3.1980, č.j. 4 D 34/80-9, ve věci dědictví po JCh, nabyla pozůstalá manželka HCh mimo jiné rekreační chatu ev. č. xxx v P stojící na části pozemku p. č. xxx, k. ú. P ve vlastnictví čsl. státu – MNV ve S – P. Kupní smlouvou sepsanou dne 2.10.1981 ve formě notářského zápisu sp. zn. 3 NZ 512/81, 3 N 744/81, prodala HCh své dceři a jejímu manželovi – žalobcům a) a b) – rekreační chatu ev. č.xxx na pozemku p. č. xxx, k. ú. P. V dopisu Geodézie, n. p., B ze dne 16.11.1981 adresovaného žalobcům plyne, že chatu ev. č. xxx nelze na základě kupní smlouvy zapsat na list vlastnictví, dokud nebude dodán geometrický plán na její zaměření. Kolaudačním rozhodnutím odboru výstavby a územního plánování ONV v J z roku 1982, č.j. Výst-551/82-332/6, bylo povoleno užívání nástavby rekreační chaty dočasného charakteru na části pozemku p. č. xxx v k. ú. P s tím, že u komínových dvířek je nutno izolovat spalnou polici azbestem. Na základě žádosti žalobců a) a b) ze dne 15.8.1990 o zápis novostavby do listu vlastnictví Místní národní výbor v B přidělil novostavbě chaty na p. č. st. xxx v k. ú. P evidenční číslo xxx. Kupní smlouvou ze dne 4.4.2011 žalobci a) a b) koupili od města B pozemek p. č. st. xxx a p. č. xxx v k. ú. P. Z připojeného spisu Okresního soudu v J sp. zn. 8 C 1135/95 soud zjistil, že dne 6.9.1995 podali manželé F (tj. žalovaná a její zemřelý manžel) žalobu proti žalobcům a) a b) a dále proti paní JL. Po změně a úpravě petitu, jak byla připuštěna usnesením soudu ze dne 9.11.1998, se domáhali se po žalobcích a) a b) odstranění chaty ev. č. xxx na pozemku p. č. xxx, odpadové jímky a oplocení na pozemku p. č. xxx, po JL se domáhali odstranění sousední chaty ev. č. xxx na p. č. xxx, odpadové jímky, přístavku a oplocení na pozemku p. č. xxx. Při jednání dne 18.12.1996 manžel žalované uvedl, že žalobci a) a b) měli povolení stavět chatu na obecním pozemku, ale stavěli jinde, než měli. V době, kdy se chaty stavěly, mu bylo 16 let. Jeho rodiče tenkrát stavebníky neupozorňovali na to, že se staví na jejich pozemku – byla jiná doba, byli označováni za kulaky. Žalobce a) vypověděl, že chatu odkoupil od maminky své manželky a neměl nejmenší dojem, že by byla na cizím pozemku. Vyměření hranic nechal provést až na přání manželů F; do té doby si myslel, že je chata na obecním pozemku. Okresní soud v J provedl dne 24.4.1997 místní ohledání. V protokolu je uvedeno, že obě chaty jsou přízemními objekty se sedlovými střechami s podkrovím vystavěné na kamenné neomítnuté podezdívce, jejíž výška činí u chaty ev. č. xxx nejvýše 75 cm. Konstrukce chat z venku je dřevěná z kulatiny, neomítnutá, pouze natřená barvou. Střechy jsou kryty eternitovými šablonami. Za chatami je pozemek upraven do vodorovné roviny. Za chatami se dále nachází vzrostlý smrkový les. Na pozemku mezi oběma chatami je vyveden přívod vody; k chatám je zaveden přívod elektřiny. Místní ohledání s obdobnými zjištěními provedl dne 24.5.2002 též odvolací Krajský soud v B. Podle shodných tvrzení účastníků je stav předmětné chaty stále týž jako při místním ohledání v roce 1997. V průběhu řízení sp. zn. 8 C 1135/95 bylo k věci vyslechnuto několik svědků. Svědek LL byl v roce 1956 tajemníkem národního výboru a vypověděl, že v té době se na ně obrátil pan Ch a zajímal se, jestli by nebylo k dispozici místo pro postavení chaty. Tenkrát panu Ch řekli, že nad železniční stanicí je obecní pozemek, kde by bylo místo pro chatu a během 14 dnů na schůzi rady národního výboru chatu odsouhlasili. Při jednání rady pan F, tehdy člen rady MNV, upozornil, že chata bude stát na jeho pozemku. Řekli mu, že by si mohl vzít za užívání pozemku nájem, ale nad tím mávl rukou. Nájem pak stavebníkům stanovila obec. Svědek nevěděl, zda u tohoto jednání byl někdo ze stavebníků, ani zda byli stavebníci později upozorněni na to, co pan F uvedl o vlastnictví pozemku. Při jednání rady neměli k dispozici nějaký plán obce nebo čísel pozemků. Námitkou pana F se dále nezabývali, neboť panovalo obecné povědomí, že jde o obecní pozemek, neboť tam kdysi byl obecní les. Svědkyně FB, matka žalované, vypověděla, že se na podzim 1955 začal kácet les a druhý rok se chaty stavěly. Byly to normální chaty, vypadaly jako teď, jen nebyly tak vysoké. Svědkyně nevěděla, kdy se zvýšily. V souvislosti s výstavbou těchto chat se domluvila s dalšími dvěma sousedy a požádali o pronájem pozemku na zahrádky, protože pozemky národní výbor prodat nechtěl. Svědkyně JK, matka v tomto sporu žalované JK, vypověděla, že chatu společně se sousedy začali stavět v roce 1956, kdy se dělaly základy půl metru hluboké. V roce 1957 pak stavěli chatu. Pozemek byl obecní, získali ho normálně; starosta, pan L, jim nabídl, ať si vyberou, kde by chtěli chatu mít. Nájemné začali platit poté, co byla postavena chata. Rozsudkem ze dne 1.10.2003, č.j. 8 C 1135/95-203, Okresní soud v J rozhodl mimo jiné tak, že zamítl návrh, aby žalobcům a) a b) byla uložena povinnost společně a nerozdílně odstranit na svůj náklad stavbu ev. č. xxx na pozemku p. č. st. xxx a odpadní jímky na pozemku p. č. xxx v k. ú. P. V odůvodnění konstatoval, že se stavbami chat bylo započato v létě 1956 a chaty byly dostavěny nejpozději v roce 1957. Stavebníci počali se stavbami bez jakéhokoliv správního rozhodnutí; to jim bylo vydáno až dodatečně a navíc je opravňovalo k výstavbě staveb zcela jiného charakteru, než byl charakter skutečně vystavěných staveb. Pro posouzení věci – vztahu mezi stavebníky a vlastníky pozemku však byla rozhodné právo občanské a nikoliv správní. Soud věc posoudil podle práva platného a účinného v době, kdy došlo ke vzniku stavby, tj. dle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (střední občanský zákoník). Stavby chat posoudil jako stavby trvalé s odkazem na principy vyplývající z § 453 obecného zákoníku občanského a contrario, které bylo možno vystavět jen na základě práva stavby. Takové právo však stavebníkům nesvědčilo, a nemohlo tak vzniknout oddělené vlastnictví stavby a pozemku, jak předvídal § 159 středního občanského zákoníku. Jelikož pak tento zákon neobsahoval přímou úpravu vztahů vyplývajících z výstavby neoprávněné stavby na cizím pozemku, bylo třeba postupovat analogicky podle § 125 a následujících řešících vlastnictví zpracováním cizí věci. Výstavbou neoprávněné stavby na cizím pozemku tak došlo ke vzniku jedné společné nemovité věci; jejím vlastníkem se pak stal dle § 126 odst. 1 středního občanského zákoníku ten z obou vlastníků (pozemku či stavby), jehož podíl oceněný penězi byl největší. Při porovnání hodnoty stavby a pozemku soud ve smyslu § 121 o.s.ř. vyšel ze skutečnosti známé soudu z jeho dřívější rozhodovací činnosti zejména ve věcech restitučních: jednalo o období, kdy ceny pozemků byly na velmi nízké úrovni a byly výrazně nižší než ceny obytných staveb. Výstavbou nově vzniklé nemovité věci se tak stali stavebníci té které chaty; v případě žalobců a) a b) ani jiný závěr v úvahu nepřipadal, neboť větší část pozemku pod chatou byla ve vlastnictví obce. Soud proto žalobu zamítl, neboť chata žalobců a) a b) se nenacházela na pozemku manželů F. Rozsudkem ze dne 14.3.2007, č.j. 16 Co 386/2003-226, Krajský soud v B potvrdil výše uvedený rozsudek Okresního soudu v J. Krajský soud zdůraznil, že v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o tom, že stavebníci měli povědomost o tom, že zřizují stavbu na jiném pozemku než obecním. Stavby byly postaveny v letech 1956 a 1957 v rozporu s tehdejším správním rozhodnutím jako stavby trvalé. Po právní stránce se ztotožnil s okresním soudem ohledně posouzení věci podle § 125 a násl. středního občanského zákoníku i s úvahou ohledně ceny podílu stavby a pozemku. Dovolání manželů F zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17.9.2008, č.j. 22 Cdo 5103/2007-260. Právní posouzení věci považoval za souladné s konstantní judikaturou a poukázal též na § 128 středního občanského zákoníku, podle nějž měl vlastník stavby poskytnout vlastníku pozemku náhradu. Ústavní stížnost manželů F byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4.2.2009, sp. zn. I. ÚS 3021/08. Ústavní soud označil rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní a neshledal porušení základních práv stěžovatelů. Dopisem ze dne 27.6.2014 žalovaná žalobce vyzvala k podání žádosti o pronájem pozemku p. č. st. xxx, který žalobci užívají bez právního důvodu. Žalobci dopisem ze dne 15.7.2014 poukázali na výše uvedené rozsudky s tím, že jsou vlastníky předmětného pozemku a vyzvali žalovanou k sepisu prohlášení o tomto vlastnictví. Dopisem ze dne 29.12.2014 žalovaná tuto alternativu odmítla a trvala na řešení vztahu se žalobci nájemní smlouvou. Dopisem ze dne 19.8.2014 sdělil Katastrální úřad pro Vysočinu, Katastrální pracoviště J, žalobcům, zápis jejich vlastnického práva na základě shora uvedených rozsudků není možný, neboť tyto rozsudky neurčují vlastnické právo k tomuto pozemku. III. Závěr soudu o skutkovém stavu a neprovedené důkazy Na základě provedených důkazů má soud za zjištěný následující skutkový stav. Právní předchůdci žalované nabyli pozemek dnes označovaný jako p. č. st. xxx na základě směnné smlouvy v roce 1937. Žalovaná pak se svým manželem FF získala tento pozemek kupní smlouvou v roce 1991 do společného jmění manželů. Po smrti svého manžela získala žalovaná v roce 2014 ideální 1/2 tohoto pozemku ze zaniklého společného jmění manželů a druhou ideální 1/2 tohoto pozemku z dědictví po svém manželovi. V roce 1956 právní předchůdci žalobců začali na tomto pozemku stavět část chaty, jejíž zbývající část se nacházela na pozemku obecním; chata byla dokončena v roce 1957. Stavba byla realizována bez příslušného úředního povolení; až 16.7.1957 získal právní předchůdce žalobců, JCh, povolení k výstavbě „zahradní boudy“. Výsledná stavba však tomuto správnímu rozhodnutí neodpovídala. Následně byla též provedena další nástavba, což potvrzuje kolaudační rozhodnutí z roku 1982. Stavba má v současné době podobu rekreační chaty postavené na kamenné podezdívce z dřevěné kulatiny s eternitovou střechou, s přívodem vody a elektřiny. Chatu nabyli žalobci kupní smlouvou v roce 1981. Pozemek p. č. st. xxx, na němž se nachází zbývající část chaty, žalobci koupili od obce P kupní smlouvou ze dne 4.4.2011. V průběhu řízení soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že stavebníci (právní předchůdci žalobců) věděli, že chatu staví částečně na cizím (nepronajatém) pozemku. Naopak výpovědi svědků, ale i projednávání věci na MNV P, jakož i fakt (shodné tvrzení účastníků), že žalobci a jejich právní předchůdci po celou dobu existence chaty hradili obci P nájem z pozemku pod chatou, svědčí skutečnosti, že o tom nevěděli, resp. nebyli na to nikým upozorněni. Pokud jde o náčrt R 1959-IV, není zcela zřejmé, kdy byl skutečně pořízen. Na samotném náčrtu je uvedeno datum 17 – 18/8. 1956, přičemž toto datum za datum vzniku označuje i Katastrální úřad v J. Na druhou stranu jsou na tomto náčrtu zakresleny tři parcely se jmény osob, které si tyto pozemky pronajali až v roce 1957 (viz zápis schůze rady MNV v P ze dne 12.8.1957). I kdyby však náčrt byl pořízen již v srpnu 1956, neprokazuje povědomost právních předchůdců žalobců o tom, že tito věděli o stavbě části chaty na cizím pozemku. Předně z náčrtu nevyplývá, že by s ním byli tito seznámení. Za druhé, a to především, jak potvrzuje sám Katastrální úřad v J, tento náčrt nevypovídá nic o vlastnických vztazích a potvrzuje pouze existenci chat. I když tedy dle náčrtu prochází předmětnou chatou žalobců (hraniční) čára, nevyplývá z náčrtu vlastnická situace, tj. že by vlastníky části pozemku pod chatou byli právní předchůdci žalované. V letech 1995 až 2008 probíhal mezi žalobci a žalovanou (a jejím manželem) spor týkající se mimo jiné pozemku p. č. st. xxx, v němž se žalovaná a její manžel domáhali po žalobcích mimo jiné odstranění části chaty stojící na pozemku p. č. st. xxx. Okresní soud v J rozsudkem ze dne 1.10.2003, č.j. 8 C 1135/95-203, který nabyl právní moci dne 18.4.2007, žalobu zamítl. při posouzení věci se též zabýval tím, kdo je vlastníkem pozemku p. č. st. xxx a po aplikaci ustanovení středního občanského zákoníku dospěl k závěru, že vlastníkem tohoto pozemku se stali právní předchůdci žalobců. Je skutečností, že ve výroku rozsudku se namísto p. č. st. xxx objevuje p. č. st. xxx. Podle názoru soudu jde nicméně o zjevnou chybu či překlep. Sama žalovaná a její manžel se domáhali odstranění chaty z pozemku p. č. st. xxx (viz naposledy soudem připuštěná změna žaloby v protokolu ze dne 9.11.1998) a jen o něm tak mohlo být rozhodováno. Pozemek p. č. st. xxx nadto byl v této době ve vlastnictví obce a nedávalo žádný smysl, aby se žalovaná a její manžel domáhali odstranění chaty z tohoto pozemku, který nemohli v žádném případě vlastnit. Soud neprovedl důkaz dotazem na katastrální úřad, kdo a kdy nechal zpracovat náčrt R 1959-IV, neboť tento důkaz považoval za nadbytečný – k tomuto důkazy se katastrální úřad dostatečně a opakovaně vyjadřoval svými dopisy v rámci řízení sp. zn. 8 C 1135/95. Soud pro nadbytečnost rovněž neprovedl místní ohledání chaty, neboť stav chaty byl podrobně popsán v protokolech o místních ohledáních provedených Okresním soudem v J v roce 1997 a Krajským soudem v B v roce 2002 a účastníci shodně tvrdili (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), že stav chaty je stále týž jako v roce 1997. Konečně soud neprovedl ani důkaz stavebním povolením nástavby dočasné rekreační chaty ze dne 1.3.1978, kterým žalovaná chtěla prokazovat dočasnost stavby chaty. Soud k tomu uvádí, že pro posouzení stavby jako trvalé či dočasné v občanskoprávním sporu o vlastnictví nejsou rozhodná vymezení těchto termínů v právu veřejném (správním), nýbrž úprava práva občanského. Předmětné stavební povolení nemá pro posouzení této otázky vypovídací hodnotu, resp. není pro její posouzení relevantní. Soud neposkytl žalované dodatečnou lhůtu k doplnění tvrzení a k návrhu důkazů po skončení prvního jednání ve věci (§ 118b odst. 1 o.s.ř.). Soud vyšel z toho, že veškerá podání, z nich vyplývající tvrzení a důkazy byly založeny ve spisu dostatečně dlouhou dobu před prvním jednáním ve věci. Při jednání nedošlo ze strany účastníků k předložení nových tvrzení ani k návrhům důkazů, s nimiž by se musela žalovaná seznamovat dopředu. Jiné důkazy, než založené ve spisu, nebyly soudem při prvním jednání v podstatě prováděny (až na dvě výjimky spočívající v krátkém přípisu Geodézie n. p. B a v kupní smlouvě, kterou ovšem předložila sama žalovaná). Plná moc byla zástupkyni žalované udělena již 20.2.2015, a ta tak měla dostatek prostoru k tomu se se spisem seznámit a případná doplnění tvrzení nebo návrhy důkazů uplatnit do konce prvního jednání ve věci. IV. Projednatelnost žaloby a právní hodnocení věci Z hlediska procesních překážek projednání věci soud zvažoval, zda zde není překážka věci rozsouzené s ohledem na pravomocný rozsudek Okresního soudu v J ze dne 1.10.2003, č. j. 8 C 1135/95-203. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Tento rozsudek se sice otázkou vlastnictví předmětného pozemku zabýval, nicméně pouze jako otázkou předběžnou, která se neodrazila ve výroku. Otázka vlastnictví pozemku p. č. xxx tak nebyla spolehlivě a plně vyřešena (k tomu viz přiměřeně rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, publikovaný pod č. 82/2014 Sb. NS). Stejně tak soud shledal na straně žalobců naléhavý právní zájem na určení vlastnictví (§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“). Spornou byla totiž otázka vlastnického práva, které je (dle žaloby) chybně evidováno v katastru nemovitostí pro žalovanou (evidence neodpovídá skutečnosti). Nadto na základě rozsudku Okresního soudu v J ze dne 1.10.2003, č. j. 8 C 1135/95-203, žalobci nemohli docílit změny v katastru nemovitostí a hrozilo, že kromě výzev žalobkyně budou do budoucna čelit soudnímu řízení ohledně kompenzace žalované za užívání jejího pozemku, přičemž sami nemohli ovlivnit, kdy a zda tomu tak bude. V tomto ohledu byla pozice žalobců nepochybně nejistá a naléhavý právní zájem na určení vlastnictví byl z jejich strany dán. Po právní stránce pak soud věc posoudil následovně. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se řídí ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle § 3064 téhož zákona ohledně práv zapsaných do katastru nemovitostí přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a ohledně práv zapsaných do katastru nemovitostí v době jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nastanou účinky podle § 980 až 986 uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Lhůty stanovené v § 983 a 986 počnou běžet po uplynutí jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje. Stanoví-li to právní předpis, zapíše se do veřejného seznamu kromě věcného práva i právo užívání nebo požívání, jakož i omezení rozsahu nebo způsobu užívání nebo požívání věci spoluvlastníky. Podle odst. 2 je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. Podle § 984 odst. 1 téhož zákona není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Podle § 985 není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu poté, co dotčená osoba o zápis požádala. Podle § 986 odst. 1 a 2 kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, může se domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu poznamenáno. Orgán, který veřejný seznam vede, vymaže poznámku spornosti zápisu, nedoloží-li žadatel ani do dvou měsíců od doručení žádosti, že své právo uplatnil u soudu. Požádal-li žadatel o poznamenání spornosti zápisu do jednoho měsíce ode dne, kdy se o zápisu dozvěděl, působí jeho právo vůči každému, komu popíraný zápis svědčí nebo kdo na jeho základě dosáhl dalšího zápisu; po uplynutí této lhůty však jen vůči tomu, kdo dosáhl zápisu, aniž byl v dobré víře. Podle § 125 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, zpracuje-li cizí věc v dobré víře socialistická právnická osoba, je výrobek v socialistickém vlastnictví, jinak se věc, lze-li tak učinit, uvede v předešlý stav. Podle § 126 odst. 1 a 2 není-li uvedení věci v předešlý stav dobře možné, zejména brání-li tomu povaha výrobku anebo obecný zájem, stane se vlastníkem výrobku ten, jehož podíl oceněný v penězích je největší. Při určení ceny podílu se přihlédne i k hodnotě vytvořené prací. Jsou-li si podíly rovny anebo brání-li zvláštní ustanovení nebo obecný zájem tomu, aby se vlastníkem stal ten, jehož podíl je největší, určí vlastníka soud; přitom dá zpravidla přednost tomu, kdo k vzniku výrobku přispěl prací. Podle § 127 Zpracuje-li někdo cizí věc vědomě, může soud po uvážení všech okolností případu a s přihlédnutím k obecnému zájmu rozhodnout jinak; zejména může uložit, aby se navrátilo každému, co jeho jest, i když tím výrobek bude porušen, nebo jej přiřknout tomu, jehož podíl je menší. Podle § 128 Kdo se stane vlastníkem výrobku, je povinen ostatním poskytnout náhradu. Nároky na náhradu škody nejsou tím dotčeny. Podle § 155 může být vlastníkem stavby osoba rozdílná od vlastníka pozemku. Podle § 158 si může socialistická právnická osoba zřídit a mít vlastní stavbu na pozemku, který jí byl odevzdán do trvalého užívání. Podle § 159 lze v ostatních případech na cizím pozemku zřídit trvalou stavbu jen na základě práva stavby. Soud v prvé řadě konstatuje, že v projednávané věci nebyly v zásadě zjištěny jiné (nové) skutečnosti než v řízení vedeném u Okresního soudu v J pod sp. zn. 8 C 1135/95. Soud se přitom ztotožňuje s právními závěry soudů, které učinily v tomto předchozím řízení. Pro posouzení vlastnictví pozemku p. č. st. xxx je rozhodná právní úprava účinná v době vzniku tohoto vlastnictví. To vyplývá především z § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., ale též z přechodných ustanovení předchozího kodexu (§ 498, resp. § 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Jelikož vlastnictví tohoto pozemku, náležející od roku 1937 právním předchůdcům žalované, bylo narušeno výstavbou chaty na tomto pozemku v letech 1956 – 1957, je třeba posoudit, jaký důsledek na vlastnictví pozemku tato výstavba měla, a to právě podle předpisů účinných v době realizace stavby upravujících právní vztahy vyplývající z výstavby neoprávněné stavby na cizím pozemku. Touto úpravou je pak zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (střední občanský zákoník), jak ostatně plyne i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 17.4.2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99 a ze dne 12.12.2001, sp. zn. 22 Cdo 2192/2000, dostupné na www.nsoud.cz). Podle středního občanského zákoníku mohla fyzická osoba zřídit na cizím pozemku trvalou stavbu jen na základě práva stavby (§ 159). Pokud jde o charakter předmětné chaty jako stavby trvalé, ztotožnil se soud zcela se závěrem Okresního soudu v J v předchozím řízení: jelikož za účinnosti středního občanského zákoníku nebylo právními předpisy blíže definováno, co se pro oblast občanskoprávních vztahů rozumí trvalou stavbou, bylo třeba vyjít z obecného chápání tohoto pojmu v této době. Relevantním zdrojem tu je § 435 obecného zákoníku občanského (č. 946/1811 Sb.z.s.), který až do 31.12.1950 považoval za trvalou stavbu takovou stavbu, která byla na pozemku zřízena s úmyslem, aby na něm zůstala trvale (arg. § 435 a contrario). Z důkazů provedených v projednávané věci nevyplývá, že by se v případě chaty žalobců mělo jednat o stavbu dočasnou. Naopak z místních šetření provedených Okresním soudem v J a Krajským soudem v B je zřetelné, že se jedná o stavbu s pevnými základy, jejíž konstrukce dočasnosti nesvědčí. S ohledem na téměř šedesátiletou existenci této chaty, která byla ještě rozšiřována nástavbou, lze uzavřít, že úmyslem stavebníků bylo vybudování trvalé stavby. Soud opětovně připomíná, že pro posouzení trvalosti stavby z hlediska občanskoprávních předpisů není rozhodné, jak tuto stavbu kategorizovaly tehdy účinné předpisy práva stavebního. Stejně tak je pro věc právně bezvýznamné, že právní předchůdci žalobců stavěli bez nebo v rozporu se stavebním nebo jiným úředním povolením (k tomu viz konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, zejména usnesení ze dne 27.4.2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, z poslední doby pak např. usnesení ze dne 8.7.2015, sp. zn. 22 Cdo 2252/2015, dostupné na www.nsoud.cz). Tím soud ovšem nikterak nezpochybňuje porušení příslušných předpisů ze strany právních předchůdců žalobců, ani jejich správněprávní odpovědnost. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdci žalobců a) a b) vystavěli na pozemku p. č. st. xxx chatu jako trvalou stavbu. Není přitom sporné, že k tomu nedisponovali právem stavby. Tím došlo ke vzniku neoprávněné stavby, přičemž střední občanský zákoník výslovně neřešil poměry z takto vytvořeného vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku. V takovém případě je třeba postupovat analogicky podle ustanovení tohoto zákoníku o nabytí vlastnictví zpracováním věci dle § 125 a násl. Výstavbou neoprávněné stavby na cizím pozemku tak došlo ke vzniku jediné společné nerozdělitelné nemovité věci, přičemž vlastník stavby musel být totožný s vlastníkem pozemku. Vlastníkem takto nově vzniklé nemovité věci se stal ten z obou vlastníků (pozemku či stavby), jehož podíl oceněný v penězích byl největší (§ 126 odst. 1 středního občanského zákoníku, k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.12.1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96, publikovaný pod č. 26/2001 Sb. NS). Jelikož soud neshledal důvody pro aplikaci § 127 tohoto zákona (tedy že by si právní předchůdci žalobců byli vědomi toho, že staví na cizím pozemku), posoudil vlastnictví věci podle citovaného § 126 odst. 1 střednícho občanského zákoníku. Při stanovení výše podílu soud plně vyšel ze závěrů soudů v předcházejícím řízení, které nebyly v projednávané věci jakkoliv zpochybněny, totiž že v době výstavby chaty byly ceny pozemků na velmi nízké úrovni a výrazně nižší než ceny obytných staveb. Vlastníky nově vzniklé nemovité věci – včetně pozemku nyní označeného jako p. č. st. xxx se proto stali právní předchůdci žalobců. Došlo-li k následnému zcizení této věci kupní smlouvou žalobcům a) a b), jsou tito vlastníky pozemku evidovaného jako p. č. st. xxx v katastrálním území P. Evidence žalované jako vlastnice tohoto pozemku je v rozporu s právním stavem, a proto soud podané žalobě v plném rozsahu vyhověl. K námitce žalované, že vlastnický režim pozemku p. č. st. xxx musí být stejný s režimem pozemku p. č. st. xxx soud konstatuje, že toto srovnání není možné ani přiléhavé. Pozemek p. č. st. xxx – obecní pozemek – byl právním předchůdcům žalobců poskytnut jeho vlastníkem (obcí) k výstavbě chaty. Ačkoliv ani v tomto případě nebylo sjednáno právo stavby (s obligatorním přivolením okresního národního výboru), právní předchůdci žalobců měli od vlastníka pozemku souhlas k výstavbě chaty; nejde proto o případ totožný se situací na pozemku p. č. st. xxx, kde takový souhlas nebyl. Vztah mezi stavebníky a obcí je proto třeba posuzovat primárně podle jejich smluvních ujednání; nejde o režim neoprávněné stavby na cizím pozemku. Následný prodej pozemku p. č. st. xxx žalobcům logicky navazuje na předchozí nájemní vztah. I kdyby však tato úvaha soudu nebyla správná, bylo by nutno vztah mezi obcí a žalobci (v důsledku absence práva stavby) posoudit stejně jako v případě žalobkyně, tj. dle ustanovení o zpracování věci. Právní předchůdci žalobců by se v takovém případě stali vlastníky pozemku p. č. st. xxx již okamžikem výstavby chaty na tomto pozemku. Následné uzavření kupní smlouvy v roce 2011 by pak bylo do jisté míry nadbytečné; kupní cena by nicméně nebyla bezdůvodným obohacením na straně obce, neboť obci náleží za pozemek náhrada dle § 128 středního občanského zákoníku. Konečně k obraně žalované nově zakotveným principem materiální publicity (§ 980 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.) považuje soud za potřebné uvést následující. Přechodná ochranná lhůta před účinky principu materiální publicity v délce jednoho roku (§ 3064 zákona č. 89/2012 Sb.) uplynula dne 31.12.2014; žaloba na určení vlastnictví byla ze strany žalobců podána k soudu dne 20.2.2015, a proto se na ně tato ochranná lhůta nevztahuje. Za této situace bylo třeba posoudit, zda žalovaná naplňuje podmínky § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. a může se dovolávat zapsaného stavu proti žalobcům. Toto ustanovení se nicméně vztahuje pouze na věcná práva nabytá 1) úplatně, 2) v dobré víře a 3) od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Žalovaná sice původně nabyla pozemek p. č. st. xxx se svým manželem na základě kupní smlouvy v roce 1991, což by bylo možné považovat za úplatné jednání, nicméně výlučným vlastníkem této nemovité věci byla zaevidována až v roce 2014 po smrti svého manžela, a to jednak na základě vypořádání společného jmění manželů v rámci dědického řízení (1/2 pozemku), jednak z titulu dědictví po zemřelém manželovi (1/2 pozemku). Toto nabytí věcného práva k pozemku p. č. st. xxx žalovanou soud nehodnotí jako úplatné. Zaplacení úhrady notáři za projednání dědictví nečiní z nabytí vlastnictví děděním úplatnou transakci. Kromě toho v roce 2014 při nabytí tohoto pozemku žalovaná nemohla být v dobré víře, neboť od 18.4.2007 byl v právní moci rozsudek Okresního soudu v J ze dne 1.10.2003, č.j. 8 C 1135/95-203, který se otázkou vlastnictví pozemku zabýval a vlastnictví žalované (a tehdy též jejího manžela) k tomuto pozemku zpochybnil, resp. vyloučil. Ustanovení § 984 odst. 1 proto na žalovanou nedopadá a tato úprava nijak nemění závěry soudu vyslovené shora. Pokud jde o poznámku spornosti podle § 985, resp. § 986 zákona č. 89/2012 Sb., ta se vztahu mezi žalobci a žalovanou nedotýká, neboť může mít účinek jen vůči osobám třetím. Ačkoliv tedy žalobci podali žádost o zápis poznámky spornosti až dne 20.8.2015, tj. po uplynutí jednoměsíční lhůty, jež při aplikaci § 3064 tohoto zákona začala běžet dnem 1.1.2015, nemá tato skutečnost vliv na jejich vlastnické právo k pozemku p. č. st. xxx v k. ú. P ve vztahu k žalované. Žalobci se pozdním podáním žádosti o poznamenání spornosti pouze zbavili možnost eventuálně namítat své právo vůči osobě, která by v dobré víře nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku od žalované. Obiter dictum soud k celé věci uvádí, že úpravu středního občanského zákoníku o vzniku vlastnictví zpracováním, kterou bylo nutno v projednávaném sporu aplikovat, nelze mít a priori za nespravedlivou proto, že byla účinná v padesátých letech minulého století. Soud poukazuje na znění § 128 tohoto zákona, který výslovně ukládal vlastníku zpracované věci (zde žalobcům) poskytnout ostatním (zde žalované) náhradu a případně nahradit škodu. Tento kompenzační mechanismus žalovaná jistě mohla využít, a tím zmírnit případné negativní dopady výstavby chaty ve své právní a majetkové sféře. V. Náhrada nákladů řízení O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci měli ve věci plný úspěch, a mají proto právo na náhradu nákladů řízení. Soud proto žalobcům přiznal náhradu nákladů za odměnu jejich zástupce za šest úkonů právní služby [převzetí a příprava zastoupení,, sepsání žaloby, účast na jednání dne 17.8.2015 (dva úkony právní služby), sepsání závěrečného návrhu a účast na jednání dne 9.9.2015 podle § 11 odst. 1 písm. a), d) g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], přičemž mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby činí částku 3.100 Kč. Dále soud žalobcům přiznal náhradu hotových výdajů spojených s těmito úkony právní služby v celkové výši 1.800 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 4.284 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 o.s.ř.) a částku 5.000 Kč odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku. Celkem tedy žalobcům na náhradě nákladů řízení náleží částka 29.684 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. bylo žalované uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobců.

Rubrum