30 C 58/2014

Rubrum

Vyživovací povinnost rodičů ve vztahu k dospělému dítěti, omezenému ve svéprávnosti a zneužití práva Uplatnění nároku na výživné vůči otci dospělou dcerou, omezenou ve svéprávnosti, nemůže být v rozporu s dobrými mravy ani zjevným zneužitím práva, ačkoli došlo k dlouhodobému vyloučení otce ze styku s ní, který to pociťuje jako újmu na svých rodičovských právech, neboť nelze přičítat k tíži dcery omezené ve svéprávnosti, že se tak stalo v důsledku konfliktu mezi oběma rodiči.

Výrok

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudkyní Mgr. G.Ř. ve věci K.D., omezené ve svéprávnosti, narozené xxx, bytem xxx, zastoupené JUDr. P.D., advokátkou se sídlem Trutnov, xxx, proti žalovanému J.D., narozenému xxx, bytem xxx, zastoupenému JUDr. M.H., advokátem se sídlem Trutnov, xxx, o určení výživného, takto:

Odůvodnění

I. Žalovaný je povinen platit žalobkyni výživné 2.500,- Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám opatrovnice žalobkyně M.D., nar. xxx, počínaje dnem 1.11.2013. II. Žaloba se zamítá v části, kterou se žalobkyně domáhala od žalovaného výživného ve výši 2.500,-Kč měsíčně počínaje dnem 1.11.2013. III. Nedoplatek na výživném ve výši 87.500,- Kč za dobu od 1. 11. 2013 do 30. 9. 2016 je žalovaný povinen uhradit k rukám opatrovnice žalobkyně do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26. 3. 2014 domáhala stanovení výživného ve výši 5.000,-Kč měsíčně od listopadu 2013. Uvedla, že je dcerou žalovaného, je omezena ve svéprávnosti, jejím opatrovníkem byla ustanovena její matka M.D. Žalobkyně pobírá pouze invalidní důchod a příspěvek na péči. Matka o ni celodenně pečuje a nemá žádný příjem. Rodiče žalobkyně spolu od listopadu 2013 nežijí ve společné domácnosti, žalobkyně se s matkou odstěhovala do jiného bytu. Žalobkyně konkretizovala pravidelné měsíční výdaje s tím, že její příjmy k pokrytí výdajů nedostačují a žalovaný je vzhledem k výši svých příjmů povinen přispívat na výživu žalobkyně. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že situaci vyvolala matka žalobkyně svým rozhodnutím o odstěhování, kdy ji dcera musela následovat. Žalovaný se nemůže s dcerou spojit, nemá příležitost se s ní setkat a tento stav je trvalý. Pokud opatrovnice chtěla sobě i dceři zařídit jiný život, měla si být vědoma vyšších výdajů, které s tím souvisely. Když žila rodina pohromadě, žalobkyně s vlastním příjmem vycházela a mohla si i ušetřit. Žalobkyně do doby, než za ni opatrovnice rozhodla, žádné problémy finančního rázu neměla. Neměla by je ani nyní, pokud by ze svého příjmu neživila svou matku. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že opatrovnice žalobkyně špatně vykonává svou funkci, neboť žalobkyni zadlužuje a zneužívá její postavení. Žalobkyně je snadno ovlivnitelná a s žalovaným se přestala stýkat v důsledku rozhodnutí opatrovnice. Žalobkyně byla rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 2. 2011 čj. 11 Nc 3219/2010 – 33 omezena ve způsobilosti k právním úkonům (nyní svéprávnosti) tak, že není oprávněna činit majetkoprávní úkony, jejichž hodnota přesahuje 100,- Kč v každém jednotlivém případě. Následně byla usnesením ze dne 20. 4. 2011 opatrovnicí žalobkyně jmenována její matka M.D. Opatrovnice je jako zákonná zástupkyně žalobkyně oprávněna a povinna zastupovat opatrovanku při právních úkonech a spravovat její majetek v rozsahu jejího omezení. Uvedené skutečnosti vyplývají z příslušných soudních rozhodnutí. Soud po provedeném dokazování ke zjištění existence a výše vyživovací povinnosti žalovaného k žalobkyni vydal ve věci rozsudek dne 4. 8. 2015 čj. 30 C 58/2014 - 199. Určil, že žalovaný je povinen platit žalobkyni výživné 5.000,- Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám opatrovnice žalobkyně M.D. a že nedoplatek na výživném ve výši 105.000,- Kč za dobu od 1. 11. 2013 do 31. 7. 2015 je žalovaný oprávněn k rukám opatrovnice žalobkyně hradit ve splátkách ve výši 7.000,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným. O nákladech řízení rozhodl (ve znění opravného usnesení) tak, že žalovanému uložil, aby nahradil žalobkyni k rukám její advokátky JUDr. P.D. částku 19.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Vyslovil v něm především názor, že jeho vyživovací povinnost k žalobkyni již zanikla. Poukázal na to, že s žalobkyní, její matkou a bratrem dlouho žil bez větších problémů ve společné domácnosti. Žalobkyně se s její matkou k odchodu rozhodly bez jakékoli konzultace, přičemž si musely být vědomy, že tím dojde k výraznému navýšení nákladů na jejich bydlení. Žalobkyně o žalovaného nejeví zájem, odmítá se s ním stýkat, a to bez relevantních důvodů. Žalovaný má přitom k dceři silný citový vztah, rád by se o ní staral ve spolupráci se svými rodiči. Proto také podal návrh na změnu opatrovnictví. Jediným cílem žalobkyně však je získat od něho finanční prostředky. Žalovaný má za to, že žalobkyně by se i se zřetelem na své onemocnění mohla alespoň v minimální míře zapojit do práce, např. v chráněné dílně. Z její strany tak jde o zjevné zneužití práva na výživné, které by tudíž nemělo požívat právní ochrany. Pokud by snad přesto vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni nadále trvala, považuje žalovaný stanovenou výši výživného za nepřiměřeně vysokou. Okresní soud totiž nesprávně zjistil výši jeho příjmu výdělku, jež v průměru dosahuje pouze částky 33.000,- Kč měsíčně. Žalovaný taktéž pečuje o syna Ondřeje studujícího soukromou střední školu. Na jeho výživu přitom matka přispívá jen částkou 400,- Kč měsíčně, která jí byla soudem určena z příjmu 8.000,- Kč (tj. z příspěvku na péči vypláceného žalobkyni, s nímž matka nakládá). Takto určené výživné představuje pouze jednu dvacetinu příjmu matky. Žalovaný by tak pro případ trvání vyživovací povinnosti měl žalobkyni platit také jen jednu dvacetinu z částky 33.000,- Kč, tedy 1.650,- Kč měsíčně. Krajský soud v Hradci Králové shledal odvolání opodstatněným, byť z jiných než odvolatelem uváděných důvodů. V usnesení čj. 19 Co 349/2015 – 216 ze dne 27. 10. 2015 odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně jako osoba omezená ve svéprávnosti není s ohledem na ust. § 20 odst. 1 o. s. ř. schopna samostatně jednat v řízení o určení výživného, které požaduje v částce 5.000,- Kč měsíčně na dobu neurčitou. Žalobkyně v řízení nemá procesní způsobilost a musí být zastoupena opatrovníkem. Žaloba byla přitom za žalobkyni podána advokátkou, kterou jí zvolila její opatrovnice (matka). Podání takové žaloby však není běžnou záležitostí, k níž by byla opatrovnice (potažmo zvolená zástupkyně – advokátka) oprávněna bez schválení soudu. Žaloba o určení výživného v daném případě vyžadovala schválení (opatrovnického) soudu. Absence schválení žaloby opatrovnickým soudem je vadou řízení a představuje nedostatek podmínky řízení, který je odstranitelný. Okresní soud měl tedy ještě před vydáním rozsudku učinit opatření k tomu, aby tento nedostatek byl odstraněn. V případě neschválení žaloby by pak musel řízení o ní zastavit. Pokud tak neučinil, je řízení před okresním soudem zatíženo vadou spočívající v tom, že pro nedostatek podmínek řízení nemělo vůbec proběhnout. Vzhledem ke zjištění popsaného nedostatku podmínky řízení se odvolací soud nijak nevyjádřil k závěrům prvostupňového soudu o nároku na výživné, rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud postupem dle ust. § 104 odst. 2 věta prvá o. s. ř. odstranil vytýkaný nedostatek podmínky řízení. Usnesením ze dne 12. 1. 2016 čj. 12 P 182/ 2011 – 273 opatrovnický soud schválil právní jednání, které za K.D., nar. xxx, omezenou ve svéprávnosti, učinila její opatrovnice M.D., a které spočívá v podání žaloby o určení výživného proti jejímu otci J.D. ve výši 5.000,-Kč měsíčně, počínaje listopadem 2013. Usnesení o schválení podání žaloby o určení výživného nabylo právní moci dne 5. 4. 2016. Soud v prvé řadě řešil otázku, zda má zletilá nesvéprávná žalobkyně, která kvůli dlouhodobému nepříznivému zdravotnímu stavu pobírá invalidní důchod a příspěvek na péči, nárok na výživné od svých rodičů. Ústavní soud v nálezu I. ÚS 2306/12 z 13. 3. 2013 konstatoval, že objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně z důvodu těžkého zdravotního postižení nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte v tom smyslu, že by po přiznání sociálních dávek již nemělo mít právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (a že by nemělo mít právo na výživné ze strany rodiče). Takto znevýhodněné dítě si své postižení nezpůsobilo a naopak potřebuje pomoc po všech stránkách, aby jeho život byl co nejvíce snesitelný v rámci již tak značně omezených možností. Důsledky (i majetkové, tj. vyživovací povinnost) takového postižení dítěte proto musí jít hlavně k tíži toho, kdo (jako racionální bytost) dítě na svět - dobrovolně a při vědomí všech možných důsledků - přivedl, tedy rodiče, pokud to samozřejmě jeho majetkové možnosti objektivně umožňují. Ve shodě s tím nález č. I. ÚS 1996/12 ze dne 24. 7. 2013 zdůrazňuje, že přiznáním invalidního důchodu a příspěvku na péči (resp. dalších dávek) nezaniká automaticky vyživovací povinnost rodičů k dítěti, které není schopno se samo živit. V soudním řízení mají obecné soudy dostatek prostoru pro zohlednění individuálních a konkrétních podmínek na straně dítěte a rodičů, aby posoudily, zda vyživovací povinnost zanikla vzhledem ke skutečným poměrům. S ohledem na citované nálezy ústavního soudu vedl soud dokazování ke zjištění poměrů žalobkyně, její opatrovnice a žalovaného, a zjistil níže uvedené skutečnosti. Žalovaný nesouhlasil s tím, jak ustanovená opatrovnice žalobkyně vykonává svou funkci opatrovnice a v průběhu řízení u určení výživného podal návrh na změnu opatrovnictví. O jeho návrhu bylo rozhodnuto usnesením zdejšího soudu ze dne 5. 3. 2015 čj. 12 P 182/2011–208, které nabylo právní moci dne 8. 4. 2015. V odůvodnění zamítavého rozhodnutí soud konstatoval, že navrhovatel a opatrovnice jsou bývalí manželé. V době před rozchodem bydleli rodiče opatrovankyně společně s ní a jejich dalším společným synem O. jenž zůstal po rozvodu rodičů v péči otce. Matka se o K. starala po celý den, otec chodil do zaměstnání a zajišťoval tak spíše materiální zabezpečení rodiny. Opatrovnice nevlastní řidičské oprávnění a v případě potřeby dovozu či odvozu k lékařům či do lázní byla opatrovankyně odkázána na svého otce či další osoby. Dne 1. 11. 2013 se opatrovnice spolu s Kateřinou odstěhovala z jejich původního bydliště a společně se nastěhovaly do bytu v Trutnově. Sama opatrovankyně uvedla, že jí ve stávajícím bydlení nic nechybí, má zde vše potřebné ke svému životu, udržuje i zde kontakty se svými starými známými a kamarády a rozumí si i s lidmi ze sousedství, jež jsou pro ni jejími novými známými. Soud vlastním šetřením v domácnosti opatrovankyně shledal, že tato domácnost je vhodná pro její život, pohyb a uzpůsobená jejím potřebám, kdy zde má svůj vlastní pokoj a jedná se o byt bez větších bariér pro její pohyb o holích. K. zná svoji finanční situaci, zejména výši svého důchodu, a je srozuměna s tím, jak je s tímto důchodem nakládáno, zejména, že je opatrovnicí mimo jiné používán také na úhradu nájmu a energií. Je si dále vědoma toho, že její zdravotní stav vyžaduje dohled a kontrolu a též okolnostmi vyvolanou nutnost nápomoci, což jí matka, jako opatrovnice, poskytuje. O svém vztahu s otcem uvedla, že tento byl často naštvaný a zbytek rodiny to pak odnášel. Také jí ne vždy poskytoval takovou pomoc, jakou v danou chvíli potřebovala, když od mala se o ni starala převážně matka, která z uvedeného důvodu nechodila do zaměstnání. Na pokusy otce o kontakt s ní nyní reaguje pouze tehdy, pokud nejsou SMS sprosté a urážlivé. V pohybu je sice odkázaná na chůzi o berlích, ale výrazné potíže v nové domácnosti nemá a dokázala by si i přestavit svoje zapojení v rámci určité pracovní činnosti např. v chráněné terapeutické dílně, když i volný čas dokáže trávit aktivně. Soud v řízení o změnu opatrovnictví dospěl po provedeném dokazování k níže uvedenému závěru. Opatrovankyně si nepřeje změnu v osobě opatrovníka. Sama skutečnost, že se opatrovnice i s opatrovankou odstěhovaly z domácnosti, v níž bydlí navrhovatel, není důvodem ke změně opatrovnictví. Náklady za stávající bydlení opatrovankyně jsou sice vyšší, než jaké činily v původním bydlišti, avšak samotné kritérium ceny bydlení není tím nejvíce rozhodujícím. Pro posouzení kvality života samotné opatrovankyně je nutno přihlédnout i k dalším skutečnostem, mezi které je možno zařadit i příležitosti pro sociální interakce s okolím, zapojení opatrovankyně do pracovního či kulturního života a s tím související nabídka takových příležitostí, blízkost lékařské pomoci či pocit bezpečí a pohody daným bydlením poskytovaný. Ve stávajícím bydlení se opatrovankyni dostává všeho potřebného pro její život, má zde soukromí, v případě potřeby možnost rychlého zásahu lékařské pomoci. Díky městské hromadné dopravě není natolik odkázána v pohybu na vzdálenější trasy na své okolí, kdy zejména v původním bydlišti byla co do možnosti výjezdů mimo bydliště odkázána na svého otce či nápomoc jiných lidí, neboť opatrovnice nemá řidičské oprávnění, což však není na závadu vlastnímu výkonu opatrovnictví. Opatrovankyně je pětadvacetiletá mladá žena, která je i přes svůj mentální a fyzický handicap schopna vlastního úsudku, má své potřeby a zájmy a je tak třeba její osobnost respektovat a pouze jí v rámci výkonu opatrovnictví poskytovat ochranu a nápomoc, ale nikoli za ni žít její život a rozhodovat o jejích věcech nad míru nezbytně nutnou a vyplývající z jejích vlastních schopností. Je zřejmé, že s ohledem na celoživotní sepětí opatrovankyně s opatrovnicí vyplývající z toho, že opatrovnice se o dceru starala od jejího narození, pečovala o ni a věnovala se jí, a to i na úkor svého pracovního života, je mezi nimi vybudováno silné pouto, které přetrvává a nejspíš bude přetrvávat i do budoucna. Soud nijak nezpochybňuje péči otce, tj. navrhovatele, o samotnou opatrovankyni, když i jím poskytované zázemí a starost o opatrovankyni, její vývoj a dosahování pokroků je zřejmé. V současné chvíli je ale třeba na opatrovankyni nahlížet jako na samostatného dospělého člověka majícího snahu vést v rámci možností vlastní život, a to ať už osobní, partnerský či např. profesní. Vztah opatrovankyně k navrhovateli není vlivem komplikované rodinné situace příliš dobrý a ona sama k němu necítí tolik důvěry, jako k současné opatrovnici. Navíc sám navrhovatel není schopen jí poskytnout celodenní péči a nápomoc, neboť je pracovně vytížen a tuto starost by tak musel nejspíš přenést na jiný subjekt ať už v rámci širší rodiny (prarodiče) či si za tímto účelem sjednat výpomoc od poskytovatelů odlehčovacích služeb. Na okraj soud konstatoval, že navrhovatel by měl respektovat skutečnost, že opatrovnice žije po rozvodu vlastní život, do kterého spadá i její volba místa pro bydlení, trávení volného času i navazování nových známostí, což je její zcela svobodná volba a právo. Soud proto návrh otce na změnu opatrovnictví zamítl, neboť pro tento krok neshledal podmínky. Soud v řízení provedl navrhovaný důkaz výpověďmi opatrovnice žalobkyně a žalovaného. Oba se v nich obsáhle vyjadřovali k důvodům rozpadu jejich manželského vztahu a k důvodům odchodu opatrovnice s žalobkyní ze společné domácnosti. Lze konstatovat, že každý z rodičů žalobkyně uvedl vlastní verzi okolností ukončení soužití. Rozpad manželství rodičů žalobkyně byl ke dni 9. 6. 2014 završen rozvodem jejich manželství (rozsudek Okresního soudu v Trutnově čj. 7 C 289/2013–14 ze dne 30.5.2014). Soud pro nadbytečnost nevedl dokazování k příčinám rozvratu manželství rodičů žalobkyně a k důvodům opuštění domácnosti matkou žalobkyně a žalobkyní v listopadu 2013. Zkoumání těchto otázek není předmětem řízení o výživném. Podstatné je, že opatrovnice s žalobkyní téměř tři roky bydlí samostatně, jde tedy o stav dlouhodobě stabilizovaný. Dle závěrů soudu v řízení o změnu opatrovníka je současná situace zcela v zájmu žalobkyně. Péče opatrovnice o osobní, zdravotní, bytové i další majetkové potřeby žalobkyně byla shledána jako zcela vyhovující. Při dohledu soudu nad výkonem funkce opatrovnice nebyly nikdy zjištěny žádné nedostatky, průběžné zprávy o opatrovanci a roční zprávy opatrovníka doložené do spisu 12 P 182/2011 byly vždy bez výhrad akceptovány opatrovnickým soudem. Soud proto přihlížel pouze k těm částem výpovědí opatrovnice žalobkyně a žalovaného, které se týkaly údajů o příjmech a výdajích žalobkyně a žalovaného. Svědeckou výpovědí opatrovnice žalobkyně vzal soud za prokázané, že žalobkyně má vlastní účet, na který jí přichází příspěvek na péči ve výši 8.000,- Kč. Dalším příjmem žalobkyně je invalidní důchod, který v r. 2013 činil 8.910,-Kč, v r. 2014 8.947,-Kč, v r. 2015 9.113,-Kč a v r. 2016 9.153,-Kč. Žalobkyně pobírá též příspěvek ve výši 400,- Kč na benzín. Příspěvek je využíván prarodiči, kteří dle potřeby vozí automobilem žalobkyni k lékařům do nemocnice v Trutnově, ve Vrchlabí či v Hradci Králové. Vzhledem k alergii žalobkyně na obyčejné cévky je nezbytné vynakládat cca 125,-Kč měsíčně, při výměně jednou za tři až čtyři týdny doplácí žalobkyně 90,-Kč či 30,-Kč. V souvislosti se zdravotním stavem vznikají žalobkyni náklady na nákup hygienických vložek ve výši 584,-Kč, léků, antibiotik a léčivých doplňků z brusinek 298,-Kč. Mezi pravidelné výdaje patří platba za internet, který žalobkyně po slevě platí ve výši 224,-Kč, paušální platba mobilního telefonu 649,-Kč a výdaje na pojištění 200,-Kč. Další náklady je nezbytné vynaložit na stravu, oblečení, obuv, hygienu a dopravu pro žalobkyni. Opatrovnice dle svého tvrzení použila ze společných úspor částku 21.000,- Kč, kterou vynaložila na zaplacení kauce 13.000,- Kč a platby prvního nájemného v pronajatém bytě za listopad 2013. Byt, do kterého se s žalobkyní v listopadu 2013 stěhovali, byl vybaven pouze kuchyňskou linkou. Žalobkyně si ze svých úspor vybrala prostředky na zakoupení skříně, postele a komody do svého pokojíku. Opatrovnice žalobkyně též potvrdila, že v dubnu 2014 vybrala pojistku na své jméno ve výši 38.000,-Kč a použila ji na vybavení bytu. Výše nájemného v bytě užívaném opatrovnicí a žalobkyní včetně záloh na služby činila po nastěhování 10.500,-Kč měsíčně, postupně došlo k navýšení nákladů na bydlení na 10.740,-Kč měsíčně. Opatrovnice a žalobkyně se podílela na nákladech nájmu bytu každá jednou polovinou. Od 1. 10. 2015 se opatrovnice žalobkyně s žalobkyní přestěhovaly do domu rodičů matky žalobkyně v Rudníku. Náklady na jejich bydlení se tím snížily na 5.394,-Kč, z čehož žalobkyně hradí jednu polovinu tj. 2.697,-Kč. Výpovědí žalovaného vzal soud za prokázané, že je zaměstnán s příjmem cca 35.000,- Kč měsíčně. Od listopadu 2013 žije žalovaný se synem O., který byl po rozvodu svěřen do jeho péče, a zajišťuje plně jeho potřeby. Žalovaný uvedl, že se dlouhodobě zdržuje u svých rodičův domě v Rudníku, kterým za sebe i syna platí 3.000,- Kč měsíčně. Společný dům bývalých manželů zůstal prázdný a neužívaný, žalovaný na něj vynakládá 2.600,-Kč, platí zálohu na plyn a elektriku 1.100,-Kč, televizi 135,-Kč, rádio 45,-Kč. Péče o psa žalovaného stojí 1.000,-Kč měsíčně. Výdaje žalovaného na O. souvisí s docházkou syna na soukromou střední školu, kde se platí roční školné 18.600,-Kč a náklady na povinné kurzy pořádané školou 9 až 10.000,-Kč ročně. Internát stojí měsíčně žalovaného 1.100,-Kč a strava syna ve škole 1.600,-Kč. Žalovaný platí synovi posilovnu a účast na závodech karate a juda. Žalovaný vynakládá na pojištění své a syna částku 900,- Kč měsíčně, na penzi si spoří 400,-Kč měsíčně. Žalovaný nebyl schopen zodpovědět, jaká částka mu zbývá měsíčně k dispozici po odpočtu pravidelných výdajů. Sdělil, že uspořené prostředky nepočítá. Žalovaný věnoval podstatnou část své výpovědi popisu okolností, které přivodily odchod matky i dcery ze společné domácnosti. Ze shora popsaných důvodů soud nevedl podrobnější dokazování k průběhu ukončení soužití rodičů žalobkyně. Další část výpovědi žalovaného obsahovala informace, jakými finančními prostředky opatrovnice disponovala po odchodu z domu žalovaného, kolik vybrala ze společného účtu rodiny, kolik inkasovala ze zrušených pojištění apod. K tomu soud uvádí, že majetkové poměry opatrovnice žalobkyně jsou nepochybně podstatné pro existenci a plnění její vyživovací povinnosti. Pravidelným příjmem opatrovnice byl v posuzovaném období příspěvek na péči vyplácený žalobkyni v částce 8.000,- Kč měsíčně. V řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 P 336/2013 o stanovení výživného pro nezletilého O. byl soudy obou stupňů vysloven závěr, že příspěvek na péči slouží právě k tomu, aby postižená žalobkyně měla finanční prostředky k úhradě péče, kterou jí poskytují jiné osoby z důvodu jejího nepříznivého zdravotního stavu. Osobou, která celodenně o postiženou dceru K. pečuje, je její opatrovnice. Ta má pravidelně k dispozici měsíčně pro sebe částku 8.000,- Kč, což je příjem rozhodný pro stanovení výživného. Čerpání prostředků opatrovnicí ze společného jmění manželů, které dle tvrzení žalovaného přineslo dočasné navýšení jejích příjmů, by mělo vliv na vyživovací povinnost opatrovnice vůči žalobkyni a synovi O. Rozhodování o vyživovací povinnosti opatrovnice k dětem však není předmětem tohoto řízení. Výše vyživovací povinnosti žalovaného k žalobkyni nemůže být ovlivněna změnami v příjmu matky žalobkyně. Podstatné jsou především zjištěné poměry na straně žalovaného a žalobkyně. Žalovaný navrhl provedení důkazu účastnickým výslechem žalobkyně. Jejím výslechem mělo být prokázáno tvrzení žalovaného, že určité výdaje uváděné opatrovnicí žalobkyně nejsou určeny k uspokojení potřeb žalobkyně, ale jde o výdaje její matky (např. cesty k příbuzným). Žalobkyně by dle žalovaného měla při svém výslechu vyjasnit, proč od doby zániku společné domácnosti v listopadu 2013 odmítá kontakt s otcem. Žalovaný poukázal na podstatnou odvolací námitku, že je třeba zkoumat, zda požadavkem na výživné žalobkyně nedochází ke zneužití práva. Soud nepřistoupil k výslechu žalobkyně, která není plně svéprávná, je omezena s nakládáním s hodnotami přesahujícími 100,-Kč. Vyjádření žalobkyně k nákladům a výdajům hrazeným z jejího důchodu a příspěvku na mobilitu by proto nebylo relevantní. Za uvedenou majetkovou oblast je plně zodpovědná opatrovnice, která příjmy a výdaje žalobkyně podrobně popsala ve svědecké výpovědi. Výslech žalobkyně by dle názoru soudu nemohl ničím přispět ani k posouzení, zda uplatněním nároku na výživné nedochází ke zneužití práva. Lze přisvědčit žalovanému, že se odchodem bývalé manželky a dcery dostal do situace, s níž nesouhlasil a nemohl ji ovlivnit. Pro žalovaného je nepochybně tíživé, že se bez vlastní viny nestýká se svou dcerou. Účastníci žili řadu let ve společné rodině, žalovaný jako otec poskytoval žalobkyni od jejího narození přiměřenou podporu a péči. Stav se však objektivně změnil a samostatné soužití žalobkyně s opatrovnicí bez kontaktu s žalovaným trvá téměř tři roky. Žalobkyně tuto stabilizovanou situaci vnímá uspokojivě, je zvyklá na prostředí, které sdílí se svou matkou a příbuznými z její strany. Žalobkyně své opatrovnici plně důvěřuje. Uchování psychické pohody žalobkyně je dle názoru soudu v jejím přednostním zájmu. Soud proto vyhodnotil jako nevhodné a z hlediska dokazování nepřínosné, aby byla žalobkyně vystavena přítomnosti neznámých úředních osob (soudkyně, advokátů). Pro žalobkyni by mohl být zatěžující i přímý kontakt s žalovaným v průběhu výslechu, neboť se s otcem již dlouhou dobu nestýká a není na něj zvyklá. Z popsaných důvodů soud důkazní návrh výslechem žalobkyně zamítl. Mzdovými listy žalovaného vzal soud za prokázané, že jeho čistý příjem v listopadu 2013 činil 48.442,-Kč, v prosinci 2013 32.205,-Kč, v r. 2014 dosáhl žalovaný průměrného měsíčního příjmu 37.478,-Kč, v r. 2015 33.292,-Kč, kdy došlo k poklesu mzdy žalovaného z důvodu jeho nemoci na počátku roku. V prvním čtvrtletí roku 2016 činil příjem žalovaného v průměru 35.586,-Kč měsíčně. Výše příjmu žalovaného byla v posuzovaném období v podstatě stabilní. Vzhledem k rozhodování o výživném pro žalobkyni zpětně není důvod zohledňovat mírné výkyvy ve výši mzdy žalovaného za jednotlivé měsíce. Od listopadu 2013 do března 2016 tj. za 29 měsíců byla žalovanému zaměstnavatelem vyplacena mzda včetně náhrad celkem 1.036.646,-Kč. Průměrný příjem žalovaného pro účely stanovení výživného byl soudem zjištěn ve výši 35.746,-Kč. Výše invalidního důchodu žalobkyně pro invaliditu třetího stupně byla doložena oznámením České správy sociálního zabezpečení. Výše příspěvku na péči v částce 8.000,-Kč vyplývá z rozhodnutí úřadu práce ze dne 3. 12. 2012. Úřad práce potvrdil, že opatrovnici žalobkyně ani žalovanému nejsou vypláceny žádné dávky státní sociální podpory ani hmotné nouze. Nárok žalobkyně na výživné za listopad a prosinec roku 2013 je třeba posoudit dle zákona č. 94/1963, Sb., o rodině, od 1. 1. 2014 se řídí zákonem 89/1912 Sb., občanským zákoníkem (dále o. z.). Podle § 96 odst. 2 zákona o rodině výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. K aplikaci ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině u výživného pro nezletilé děti se vyjádřil např. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozhodnutí ze dne 19. 11.1999 sp. zn. 5 Co 2661/99, v němž konstatoval, že pokud dojde k dlouhodobému vyloučení jednoho z rodičů ze styku s nezletilými dětmi, který to následně pociťuje jako újmu na svých rodičovských právech, nelze tento důsledek přičítat nezletilým dětem a přiznání výživného ze strany vyloučeného rodiče pak není v rozporu s dobrými mravy. Obdobně Nejvyšší soud ve věci 6 Tdo 326/2004 v rozhodnutí ze dne 14. 4. 2004 uzavřel, že konfliktní vztahy mezi rodiči, které jeden z rodičů pociťuje jako újmu na svých rodičovských právech, nelze přičítat k tíži nezletilých dětí a zpochybňovat tak jejich nárok na výživné odkazem na rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině. Soud je přesvědčen, že závěry citovaných rozhodnutí lze plně vztáhnout i na případ zletilé nesvéprávné žalobkyně, jejíž situace je vzhledem k jejímu zdravotnímu omezení a silnému vlivu pečující osoby (opatrovnice) podobná, jako u nezletilého dítěte v péči jednoho z rodičů. Uplatnění nároku na výživné žalobkyní proto nemůže být v rozporu s dobrými mravy ani zjevným zneužitím práva, jak tvrdil žalovaný. Podle § 85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Podle § 85 odst. 2 oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Podle § 96 odst. 1 zák. o rodině při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Dle § 913 odst. 1, 2 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. Podle § 915 odst. 1 o. z. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na výživné podle § 85 odst. 1 zákona o rodině do konce r. 2013 a od 1. 1. 2014 podle § 911 o. z. je dán. Účinností nového občanského zákoníku nedošlo k zásadní změně úpravy vyživovací povinnosti ve vztahu mezi rodiči a dítětem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně není schopna samostatně se živit, je odkázána na sociální dávky a případné výživné od rodičů. Žalobkyně se při svém výslechu v řízení o změně opatrovníka vyjádřila tak, že si dokáže představit nějakou vlastní aktivitu např. v chráněné dílně. S ohledem na zjištěný stupeň invalidity žalobkyně však jde o úvahu spíše hypotetickou. Především pak není možné žalobkyni s ohledem na její zdravotní postižení nutit k výkonu výdělečné činnosti a vytýkat jí, že nepracuje. Opatrovnice žalobkyně o postiženou žalobkyni osobně pečuje, čímž jsou limitovány její výdělkové možnosti a plnění vyživovací povinnosti jiným způsobem. Invalidní důchod žalobkyně a příspěvek na mobilitu v celkové výši cca 9.500,-Kč měsíčně zajišťují potřeby žalobkyně sice ze značné části, avšak nikoli v plném rozsahu. Žalobkyně totiž nemá nárok na uspokojení pouze nejzákladnějších potřeb jako je jídlo, ošacení bydlení, lékařská péče a podobně. K jejímu životu patří rovněž komunikace s přáteli zjm. prostřednictvím telefonu a internetu, návštěvy kamarádů a příbuzných, pobyt v lázních či přiměřené kulturní vyžití. Na tyto zájmy a aktivity žalobkyni dle jejího tvrzení nezbývají finanční prostředky. Lze přisvědčit žalovanému, že odstěhováním opatrovnice žalobkyně a žalobkyně v listopadu 2013 došlo k výraznému navýšení nákladů na bydlení. Žalobkyně namísto 1.000,-Kč hrazených v rodičovském domě začala vynakládat částku přesahující 5.000,-Kč měsíčně. Jak však bylo konstatováno v řízení o změnu opatrovníka, nejde o náklad zjevně nepřiměřený, který by byl vynakládán v neprospěch žalobkyně. Další náklady žalobkyně, včetně nákladů souvisejících s jejím zdravotním stavem, žalovaný zpočátku nesporoval. Následně začal namítat nevýhodnost telefonního operátora zvoleného opatrovnicí, který žalobkyni poskytuje služby neomezeného tarifu za 649,-Kč měsíčně. Zpochybňoval výdaje na provoz osobního automobilu prarodičů žalobkyně z matčiny strany, kterým je žalobkyně odvážena k lékaři, ke kamarádům, na výlety a kulturní akce. Namítal, že žalobkyně pravděpodobně hradí část nákladů na elektřinu či vodu v rodinném domě prarodičů i za další osoby. Výdaje žalobkyně na stravu vykazované její opatrovnicí v částce 4.800,-Kč měsíčně označil vzhledem k jejich výši za neúčelné. K popsaným námitkám žalovaného soud sděluje, že vyúčtování a zdokladování výdajů žalobkyně její opatrovnicí „na korunu“ přesně není prakticky proveditelné, zákon toto ani opatrovnici neukládá. Podstatná pro stanovení povinnosti žalovanému platit žalobkyni výživné je prokázaná skutečnost, že náklady vynakládané žalobkyní na její odůvodněné potřeby přesahují příjem žalobkyně. V souladu se závěry v nálezech ústavního soudu považoval soud za potřebné zohlednit individuální a konkrétní podmínky na straně žalobkyně a jejích rodičů. Jak již bylo výše uvedeno, nárok na výživné žalobkyně nebyl uplatněn v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na výživné žalobkyně není zneužitím práva, které by nepožívalo právní ochrany. Žalovaný je nucen akceptovat aktuální stav uspořádání vztahů mezi účastníky, jakkoli je z jeho pohledu vnímán negativně. Vzhledem ke zhoršujícím se vzájemným vztahům mezi žalovaným a opatrovnici žalobkyně nelze v budoucnu předpokládat změnu poměrů mezi žalobkyní a žalovaným. Potřeba výživného pro žalobkyni vyvstala v souvislosti s tím, že matka žalobkyně změnila dosavadní způsob života, žalobkyně ji následovala. Dle tvrzení opatrovnice žalobkyně se jednalo o rozhodnutí, k němuž se žalobkyně plně připojila. Žalobkyně by se proto měla podílet spíše na životní úrovni své matky, nežli otce, který v jejím životě bez své viny přestal hrát jakoukoli roli. Žalobkyně žádá po žalovaném výživné, neboť jeho příjmy ze zaměstnání mu zajišťují vyšší životní úroveň, než dosahuje žalobkyně při soužití se svou matkou. Žalobkyně však žalovanému neposkytuje žádnou zpětnou vazbu, jejím jediným požadavkem je, aby jí platil výživné. Za daného stavu považuje soud za zákonným hlediskům odpovídající výživné, které nepokryje veškeré potenciální potřeby žalobkyně, ale výživné přiměřeně nižší. Požadavek žalobkyně na výživné zněl na 5.000,-Kč měsíčně. Zjištěný příjem žalovaného přes 35.000,-Kč měsíčně by s přihlédnutím k jeho výdajům umožňoval žalovanému výživné v této výši platit. S ohledem na úvahy shora o specifických okolnostech projednávaného případu považuje soud za přiměřené výživné částku 2.500,-Kč měsíčně. Rozhodl proto tak, jak uvedeno ve výroku I. rozsudku. V rozsahu výživného ve výši 2.500,-Kč měsíčně neshledal soud nárok žalobkyně důvodným. Zamítl proto výrokem II. žalobu co do rozdílu mezi požadovaným výživným 5.000,-Kč a přiznaným výživným 2.500,-Kč Ve výroku III. soud rozhodl o dlužném výživném za dobu od 1. 11. 2013 do konce září 2016. Žalovaný dluží za 35 měsíců žalobkyni výživné v celkové částce 87.500,-Kč. Soud uložil žalovanému povinnost k úhradě dlužného výživného v přiměřené lhůtě dvou měsíců. Přihlédl přitom k výši výdělku žalovaného i k délce řízení o výživném. Žalovaný mohl a měl počítat s tím, že nárok na výživné bude v určitém rozsahu shledán důvodným, a že bude muset zaplatit žalobkyni dluh na výživném za posuzované období. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Oba účastníci měli v řízení úspěch pouze částečný. Žalobkyně uspěla v tom, že žalovanému soud uložil povinnost platit výživné, avšak nedůvodný byl její nárok na polovinu požadované částky měsíčního výživného. Soud proto ve výroku IV. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Rubrum