38 C 255/2018

Rubrum

Hmotněprávním předpokladem úspěšnosti žaloby zaměstnance na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru je existence pracovního poměru mezi ním a jeho zaměstnavatelem v době, kdy měl být napadeným rozvazovacím jednáním jeho zaměstnavatele ukončen.

Výrok

Okresní soud ve Zlíně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a přísedících E. M. a A. G. ve věci žalobkyně: Ing. H. D., narozená XXX bytem M. XXX, XXX O. zastoupena advokátem Mgr. F. K. sídlem M. XXX, XXX K. proti žalované: N. p., s. r. o., IČO: XXX sídlem t. T. B. XXX, XXX O. zastoupená advokátem Mgr. M. J. sídlem B. N. XXX, XXX Z. o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru

Odůvodnění

I. Soud zamítá žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že rozvázání pracovního poměru účastníků jeho okamžitým zrušením učiněným dopisem žalované ze dne 22. 5. 2018 je neplatné. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 23 716 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Poučení

1. Žalobou doručenou soudu dne 20. 7. 2018 domáhala se žalobkyně určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru účastníků jeho okamžitým zrušením učiněným dopisem žalované ze dne 22. 5. 2018, což zdůvodnila tvrzením, že se žádného z porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci (dále také jen "pracovní povinnosti"), jak byla tato v uvedeném rozvazovacím jednání žalované popsána, nedopustila. Nadto tam popsaná jednání ani nelze kvalifikovat jako porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Dodala, že žalovaná s ní rozvázala tímto způsobem pracovní poměr účelově, aby jí nemusela vyplácet mzdu za výpovědní dobu a odstupné. Stalo se tak ve chvíli, kdy druhý zaměstnanec žalované pan M. D. oznámil, že dá výpověď z pracovního poměru. Jednatelka žalované se tak za tohoto stavu zřejmě rozhodla ukončit podnikání žalované společnosti, a proto pracovní poměr žalobkyně okamžitě zrušila. Nato odstoupila z funkce jednatelky a svůj podíl v žalované společnosti prodala.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Primárně poukazovala na skutečnost, že žalobkyně ve skutečnosti podle uzavřené pracovní smlouvy nikdy nepracovala a do práce nedocházela. Vždy řešila jen své soukromé záležitosti a podnikala coby pojišťovací zprostředkovatel. Pracovní smlouva tak měla sloužit jen jako prostředek zajištění žalobkyně a žalobkyně práci podle ní ve skutečnosti vykonávat neměla. Dále poukázala na fakt, že užívání majetku zaměstnavatele bez protiplnění v podobě výkonu pracovní činnosti je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, přičemž v tomto případě bylo užíváno vozidlo a notebook.

3. Jak bylo soudem zjištěno, dne 3. 8. 2015 byla mezi účastnicemi uzavřena pracovní smlouva, podle níž měla žalobkyně nastoupit do práce dne 3. 8. 2015 a měla vykonávat pro žalovanou práci referenta, a to v sídle žalované na adrese tř. T. B. XXX, O. Pracovní doba byla sjednána v délce 40 hodin týdně a mzda byla sjednána částkou 20 000 Kč měsíčně. Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou se zkušební dobou od 3. 8. 2015 do 2. 11. 2015 (viz citovaná smlouva). Uvedenou pracovní smlouvou tak měl být mezi účastnicemi založen pracovní poměr (viz § 33 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce - dále jen "ZP"). Soud však na podkladě provedených důkazů dospěl k závěru, že citovanou smlouvou mezi účastnicemi ve skutečnosti pracovní poměr založen nebyl, neboť šlo o právní jednání simulované, při kterém ani jedna ze stran smlouvy zjevně neprojevila vážnou vůli, neboť ve skutečnosti nechtěly vyvolat všechny právní následky, které byly obsahem jinak formálně projevené vůle (viz § 552 o. z.).

4. Pro správné pochopení právě uvedeného závěru soudu je na místě zabývat se nejprve okolnostmi, které uzavření citované pracovní smlouvy předcházely.

5. Jak vyplynulo z výpovědi tehdejší jednatelky žalované společnosti Ing. A. F., žalovanou společnost v roce 2011 koupila, protože ji o to požádali manželé D., kteří to zdůvodnili tím, že pan D. (manžel žalobkyně) je těžce zaměstnatelný, neboť se v té době nacházel v konkurzu. Ve společnosti pak pana D. zaměstnala. Současně s tím podepsala smlouvu o tichém společenství s žalobkyní. Podle této smlouvy měla žalobkyně podíl 90 % na čistém zisku. Podle Ing. F. to takto bylo nastaveno proto, aby měli D. jistotu, že společnost nevytuneluje. Ona sama v odvětví zprostředkování nákladní přepravy podnikat nechtěla. S D. pak byla dohodnuta, že po skončení konkurzu na majetek pana D. od ní podíl ve společnosti odkoupí.

6. O věrohodnosti právě uvedených slov Ing. A. F. nemá soud důvodu pochybovat. Jejich pravdivost je potvrzována především zjištěním, že na majetek manžela žalobkyně pana M. D. byl dne 9. 11. 2004 Krajským soudem v Brně pod sp. zn. XXX prohlášen konkurz, který dosud nebyl skončen. Uvedenou skutečnost ostatně ve svých výpovědích potvrdili jak žalobkyně tak také její manžel a byla doložena mimo jiné rozvrhovým usnesením jmenovaného soudu č. j. XXX-650 ze dne 29. 2. 2016, z nějž je patrné, že příjmy ve výši 915 039 Kč byly v konkurzu použity k úhradám pohledávek za podstatou včetně odměny správce. Ve zbývající části 234 859,52 Kč byly rozděleny mezi věřitele druhé třídy, jejich zjištěné pohledávky činily celkem 2 533 312,10 Kč, a to tak, že tyto pohledávky byly uspokojeny v rozsahu 9,2708482 %.

7. M. D., jak sám uvedl, vždy podnikal v oboru zprostředkování nákladní přepravy (dopravy) a jedna z pojistných událostí jej právě přivedla do konkurzu. Fakt, že se M. D. nacházel v konkurzu, musel mít logicky neblahý dopad na jeho výdělkové možnosti. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, patří do konkurzní podstaty také mzda či jiné obdobné příjmy úpadce, kterých za dobu konkurzu nabyl. S ohledem na shora uvedenou výši v konkurzu přihlášených pohledávek tak M. D. neměl zrovna velkou motivaci pracovat a dosahovat vyššího výdělku, neboť ten by se stal součástí konkurzní podstaty a byl by použit k vyššímu uspokojení přihlášených věřitelů. A právě toto zjištění odpovídá slovům Ing. A. F. o tom, že se rozhodla na žádost manželů D. de facto pro ně (pro pana D.) koupit žalovanou společnost, aby tak M. D. mohl i nadále pracovat ve svém oboru, přičemž mu měla být vyplácena v zásadě jen základní mzda (podle slov samotného pana D. jen 10 000 Kč až 12 000 Kč měsíčně). A vedle toho, coby přímý důsledek práce M. D., by byl vyplácen žalobkyni coby tiché společnici s vkladem pouhých 50 000 Kč podíl na čistém zisku společnosti ve výši 90 %, a to s účinností od 1. 3. 2012 předem ve formě měsíčních záloh po 25 000 Kč splatných vždy do 15. dne v měsíci (viz smlouva o tichém společenství ze dne 10. 11. 2011). Vyplácený podíl na zisku tichého společníka samozřejmě uvedenému konkurzu na majetek M. D. nepodléhal, ač dosahovaný zisk byl (měl být) výlučně důsledkem práce (obchodní činnosti) M. D., který v té době coby jediný zaměstnanec měl jmenovanou společnost obchodně vést a zajišťovat její veškerou podnikatelskou činnost, tj. zprostředkovávat nákladní přepravu (spedici), jak o tom hovořila Ing. F. a jak to ostatně vyplynulo i z výpovědi žalobkyně, která hovořila o tom, že žalovaná společnost se měla zabývat spedicí a tu tam minimálně zpočátku zajišťoval výhradně M. D., což potvrzoval ve své výpovědi i on sám.

8. Důsledkem stavu, že se Ing. A. F. rozhodla vyhovět žádosti manželů D. a koupila v listopadu 2011 žalovanou společnost (viz výpis z obchodního rejstříku), uzavřela zmiňovanou smlouvu o tiché společnosti s žalobkyní a manžela žalobkyně v této společnosti zaměstnala, byla situace, v níž z práce M. D. v oboru, jemuž se vždy věnoval a chtěl věnovat i nadále, plynuly (měly plynout) manželům D. příjmy, které ve významném rozsahu (25 000 Kč měsíčně) nepodléhaly konkurzu a práce M. D. tak opět měla dávat smysl. V podstatě tedy šlo o to, vytvořit manželům D. podmínky, za nichž bude M. D. moci i nadále podnikat, aniž by ovšem byl výnos jeho činnosti zcela zatížen probíhajícím konkurzem. Ostatně zřejmě i proto žalobkyně hned v úvodu své výpovědi hovořila o tom, že šlo o "naši" společnost, tj. de facto o společnost D. I toto zjištění koresponduje se slovy Ing. F. o tom, že po skončení konkurzu na majetek pana D. měla být tato společnost na D. převedena.

9. Popsaná tendence účastníků formálně projeveným jednáním zastřít jejich skutečný úmysl, tj. ve shora uvedeném případě vyplácet M. D. za odvedenou práci ve skutečnosti vyšší odměnu, než jaká mu měla podle dohody se zaměstnavatelem náležet, je podle názoru soudu důležitým kritériem pro hodnocení, zda účastnice uzavřením pracovní smlouvy ze dne 3. 8. 2015 chtěly vyvolat právní následky s takovým právním jednáním spojené či nikoliv.

10. Ing. A. F. vypověděla, že někdy v průběhu roku 2015 za ní přišel M. D. s tím, že by potřeboval přechodně - tak na tři měsíce - zaměstnat žalobkyni, která v té době měla mít nějaké osobní problémy, a za tuto dobu si je měla vyřešit. Ve skutečnosti ve společnosti pracovat neměla. Byla-li by slova Ing. A. F. o tom, že pracovní smlouva s žalobkyní byla uzavírána s tím, že žalobkyně ve společnosti ve skutečnosti pracovat neměla, pravdivá, zastíraly by účastnice uzavřením pracovní smlouvy skutečnou povahu právního jednání, kterou by v takovém případě bylo zřejmě darování podpory (viz § 2062 o. z.) či jemu obdobné ujednání. V takovém případě by však ke vzniku pracovního poměru mezi účastnicemi ve skutečnosti nedošlo, neboť takový právní následek by účastnice svým formálně projeveným právním jednáním vyvolat nechtěly (viz § 552 o. z.). Jimi uzavřená smlouva by ve skutečnosti pracovní smlouvou nebyla, a proto by mezi nimi k založení pracovního poměru nedošlo (viz § 33 odst. 1 ZP).

11. Fakt, že žalobkyně ve skutečnosti na základě uzavřené pracovní smlouvy v žalované společnosti v pracovním poměru pracovat nikdy neměla, byla potvrzena zjištěním, že žalobkyně do práce nechodila a sjednanou práci zjevně ani nevykonávala.

12. Podle slov žalobkyně měl být náplní její práce tzv. "controlling", a pokud jí o to její manžel požádal, měla odesílat objednávky, na základě uskutečněných přeprav zaznamenávat věci související s tvorbou cen (tj. za kolik byl náklad koupený, za kolik byl prodaný). Případně měla skenovat objednávky. Pokud její manžel odešel, dal jí podle ní telefon, pro případ, že by volal nějaký řidič. Tuto činnost tam měla žalobkyně dělat od počátku, tj. ještě dříve než byla uzavřena pracovní smlouva. Pracovní smlouvu tam uzavřela proto, že dva předešlí jiní zaměstnanci (B. a Š.) práci nezvládali, a proto tam byla zaměstnána ona. Žalobkyně současně doplnila, že controlling byla nápomocná schémata. Šlo o sestavy, ve kterých byla zachycena nakládka, vykládka, import, export, který řidič, SPZ, za kolik se nakupovalo a prodávalo, což bylo důležité pro rozhodování jejího manžela, s kým jet a s kým nikoliv. Dále měla žalobkyně dělat přehled o dlužnících, a to podle sestav poskytnutých jí paní Č. Objednávky vystavovala v případě, že její manžel nebyl v kanceláři. Muselo to být pro přehlednost z jednoho počítače, z jedné e-mailové adresy. Stejně tak případně z jeho telefonu naťukala nakládku SMS. Sama pak kontaktovala zákazníky a telefonicky zjišťovala, zda zaplatili. Pracovala z domu, a když bylo potřeba, šla do kanceláře, kterou sdílela se svým manželem. V zásadě tak byla nápomocná svému manželovi a ten jí také říkal, co měla dělat.

13. Manžel žalobkyně však skutečnosti, o nichž hovořila žalobkyně, popsal jinak. V rozporu s výpovědí žalobkyně uvedl, že do nástupu pana B., mu s jeho prací nikdo nepomáhal a jen občas tam jeho manželka docházela a sem tam mu s něčím pomohla. Podle žalobkyně tam však činnosti, které posléze měla vykonávat v pracovním poměru (tj. regulérně), vykonávala již od počátku (od počátku tam údajně takto pomáhala). Zásadní rozpor ve výpovědi svědka D. a žalobkyně pak tkví v tom, že žalobkyně podle svých slov měla pracovat převážně z domu a v případě potřeby docházet do kanceláře, podle slov svědka D. však pracovala převážně v kanceláři a jen někdy z domu.

14. Nevěrohodnost výpovědi žalobkyně a jejího manžela je dále zvyšována samotným popisem činností, jímž se měla žalobkyně v pracovním poměru věnovat. Měla-li podle svědka D. psát objednávky, zachycovat věci jím dohodnuté, obvolávat dlužníky, telefonicky domlouvat příjezdy kamionů, převádět sestavy od účetní do excellové tabulky, přičemž komunikace měla probíhat jen z jednoho e-mailu, resp. jen z jednoho telefonu, jeví se poněkud nelogickým, aby žalobkyně používala telefon či e-mail svého manžela, neboť ten v tu chvíli zjevně nemohl pracovat, tj. coby dispečer dopravy zprostředkovávat a organizovat nákladní přepravu. Pak je ovšem otázkou, v čem mu v takovém případě byla nápomocna. Věnovala-li se této činnosti jen příležitostně, pokud jí o to její manžel požádal, jak o tom ona sama hovořila, neodpovídá to tomu, co říkal svědek D., který tvrdil, že potřeboval, aby tyto "administrativní věci" za něj do konce dotahoval někdo jiný, tj. aby tak činil naprosto pravidelně a převážně. Spolupráce spočívající v ad hoc dotahování objednávek a telefonické komunikace s řidiči, pak mohla jen stěží žalobkyní a jejím manželem popsaným způsobem fungovat v situaci, kdy svědek D. byl převážně v kanceláři a žalobkyně naopak převážně doma. To zvlášť za situace, kdy měli užívat jeden telefon a jednu e-mailovou adresu.

15. Bylo-li žalobkyní a jejím manželem popisováno, že žalobkyně měla převádět sestavy, které obdržela od účetní paní Č., do tabulky, aby měly přehled o tom, co kdo dluží, považuje soud toto jejich tvrzení pouze za účelovou snahu prezentovat činnost ve skutečnosti zcela zbytečnou či časově naprostou nenáročnou za náplň práce žalobkyně vykonávané v pracovním poměru s týdenní pracovní dobou v délce 40 hodin. To proto, že podle výpovědi samotné svědkyně M. Č. tyto účetní sestavy předávala panu D. jen jednou za tři nebo čtyři týdny. Sama přitom vytvářela sestavu v excellu z knihy faktur a tuto předávala panu D., který si pouze upravil sloupečky. Již z jí předkládaných sestav, které vyjížděly automaticky z účetnictví, bylo patrné, kdo a kolik dluží a zda tedy s ním má sjednat přepravu nebo ne. Pokud by tedy skutečně popisovanou činnost v podobě "převodu" účetní sestavy do tabulky vytvořené v programu excell měla žalobkyně jako náplň své práce vykonávat, šlo by o činnost konanou cca jednou za tři týdny až za měsíc a spočívající v pouhém zarovnání sloupečků v souboru, který pan D. od účetní paní Č. obdržel. Vzhledem k tomu, že šlo o činnost zabírající v lepším případě několik minut v měsíci, kterou si měl podle svědkyně Č. navíc dělat pan D. sám, přičemž šlo jen o jakousi formální úpravu vzhledu sestavy, která sama o sobě již obsahovala všechny rozhodné údaje, má soud i s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti výrazné pochybnosti o tom, že by tuto činnost vykonávala skutečně žalobkyně. Toto zcela zjevně platí pro žalobkyní předložené sestavy označené jako "výstupy z účta - pohledávky" (viz č. l. 83-96), resp. "moje kontrola s fakturací" (viz č. l 97-128).

16. Tvrdila-li žalobkyně, že v rámci výkonu své pracovní činnosti v pracovním poměru komunikovala při realizaci zprostředkovaných přeprav se zahraničními přepravci (výslovně zmiňovala Chorvatsko), pak z jí samotnou doloženého přehledu zahraničních přeprav (č. l. 129-137) je patrné, že po vzniku údajného pracovního poměru účastníků dne 3. 8. 2015, byly realizovány jen dvě přepravy do Chorvatska, a to dne 28. 10. 2015 a 10. 5. 2018. I kdyby jí její manžel požádal, jak sama uvedla "občas požádal", aby s řidiči, kteří mluvili moc rychle (tedy zřejmě cizinci) po telefonu něco vyřídila, muselo jít spíše o nějakou krátkou a zcela nárazovou výpomoc (viz dvě přepravy do Chorvatska za dobu trvání pracovního poměru). Byť je tedy fakt, že s žalobkyní ale i jejím manželem chorvatský přepravce D. J. v květnu letošního roku ohledně přepravy jednal, doložen jeho e-mailem ze dne 23. 10. 2018, nemění to nic na závěru, že šlo ze strany žalobkyně o zcela raritní činnost a více než o výkon pravidelné práce v pracovním poměru šlo o jakousi partnerskou výpomoc manželovi, který nebyl s to dostatečně komunikovat v cizím jazyce.

17. Předložila-li žalobkyně e-mail R. J. ze dne 24. 10. 2018, v němž měl jmenovaný potvrdit, že coby zaměstnanec "společností" M. S. a T. s. r. o., byl s žalobkyní v kontaktu ohledně splatnosti faktur žalované společnosti, pak z tohoto e-mailu je patrné, že tomu tak mělo být dlouho před vznikem údajného pracovního poměru účastníků, a to počátkem roku 2013, neboť od dubna 2013 se už jednání o úhradě pohledávek neúčastnil a v srpnu 2013 dal výpověď. R. J. se tedy zjevně nemohl vyjadřovat k jednání s žalobkyní v době po vzniku jejího pracovního poměru u žalované, a proto soud od jeho výslechu jako svědka v této věci upustil.

18. Fakt, že byl s žalobkyní v telefonickém kontaktu ohledně splatnosti faktur vystavených žalovanou, potvrdil také D. H. v e-mailu ze dne 25. 10. 2018. Soud o věrohodnosti tohoto sdělení nepochybuje, a proto od výslechu tohoto svědka upustil. Uvedené zjištění však pouze znamená, že žalobkyně stejně jako v roce 2013 (viz e-mail R. J.) občas telefonicky urgovala uhrazení faktur vystavených žalovanou. Vzhledem k tomu, že tak ovšem činila již před vznikem údajného pracovního poměru účastníků, je zřejmé, že šlo jen o příležitostnou výpomoc manželovi a ne o regulérně (denně) prováděnou činnost vykonávanou v pracovním poměru.

19. Již shora popsaná zjištění soudu ukazují, že pokud by i měla žalobkyně jí tvrzené činnosti vykonávat v pracovním poměru, nejenže by to nedávalo smysl (viz například užívání jednoho telefonu a jednoho e-mailu za převážné přítomnosti žalobkyně doma a jejího manžela v práci), ale zjevně by uvedené činnosti vzhledem ke své povaze nemohly v patřičném časovém rozsahu vůbec naplnit dohodnutý rozsah práce, tj. 40 hodin týdně.

20. Je faktem, že koncem roku 2014 a v průběhu roku 2015 byl v žalované společnosti zaměstnán vedle manžela žalobkyně jeden další dispečer (nejprve pan B. a poté pan Š.), který měl stejně jako manžel žalobkyně sjednávat přepravy. Tak o tom hovořily unisono všechny soudem vyslechnuté osoby. Současně je ovšem patrné, že žalobkyně nebyla do pracovního poměru přijímána místo nich, neboť její náplň práce nemělo tvořit sjednávání přeprav. Tak o tom hovořil svědek D., který vypověděl, že tito dva zaměstnanci měli částečně převzít jeho agendu, tj. sjednávat přepravy. Shodně o tom hovořila také svědkyně Č., která uvedla, že pan B. a Š. tam byli jako další dva dispečeři, kteří sjednávali přepravu. Co tam dělala žalobkyně, nevěděla. Z toho soud usuzuje, že žalobkyně nenastupovala do pracovního poměru jako náhrada za dalšího dispečera, jehož práce byla jinak zapotřebí.

21. Z jednotlivých vystavených faktur žalovanou společností za dobu trvání údajného pracovního poměru žalobkyně, z jednotlivých upomínek a výzev k úhradě dluhu jménem této společnosti v té době vystavených, jakož i z ověřovacího dopisu pohledávek ze dne 8. 1. 2018, potvrzení stavu závazků z 23. 1. 2018, inventury faktur ze dne 24. 1. 2018 naopak vyplynulo, že veškerou tuto činnost jménem žalované společnosti vykonávala buďto svědkyně M. Č., zpracovávající jako zaměstnankyně jiné společnosti Ing. F. pro žalovanou společnost účetnictví, anebo přímo Ing. A. F. coby jednatelka žalované společnosti. Žalobkyně, která tedy měla být zaměstnána coby "referent" žádné faktury nevystavovala, žádné písemné upomínky či jiné listiny jménem uvedené společnosti nevyhotovovala, inventury pohledávek neodsouhlasovala, ač jinak podle svých vlastních slov měla provádět "controllingovou činnost". K tomu je třeba dodat, že žalobkyně není uvedena ani na jedné z předložených žalovanou vystavených objednávek a na všech je uváděn dispečer M. D.

22. Z výpovědi svědkyně M. Č. je rovněž patrné, že žalobkyně ani nepřijímala a neodnášela jménem žalované společnosti žádnou poštu. M. Č. současně uvedla, že ještě předtím, než vyhotovila upomínky, hovořila s panem D., kterým sám se snažil dlužníky obvolat. V této souvislosti je na místě si klást otázku, proč by tato osoba, která zjevně jediná jménem žalované společnosti činila formální (tj. písemné) úkony k vymožení dlužných pohledávek, příp. k utvrzení závazků společnosti, nekomunikovala v této souvislosti s žalobkyní, pokud by tato skutečně měla v náplni své práce onu "controllingovou" činnost, neboť právě výstupem této činnosti měly být informace týkající se zejména jednání s jednotlivými dlužníky žalované. Naopak M. Č., která jinak byla minimálně v e-mailovém a telefonickém kontaktu s panem D. denně, uvedla, že vůbec nevěděla, proč je žalobkyně u žalované zaměstnána a co je vlastně náplní její práce. Kancelář přitom měla svědkyně jen na druhé straně chodby v téže budově a minimálně jednou týdně byla v kanceláři pana D. Žalobkyni potkávala někdy na chodbě, ale velmi málo. Naposledy v květnu 2018, ale jen před budovou a předtím v dubnu 2018, když měli jednání s paní F. o hospodářské situaci žalované společnosti.

23. Rovněž tak Ing. A. F. uvedla, že podle ní žalobkyně také skutečně žádnou činnost v žalované společnosti nevykonávala, neboť by se k ní jinak nějaké výsledky její činnosti museli dostat. Žalobkyně ani nevyřizovala poštu. Do práce nechodila.

24. Soud si je vědom, že Ing. A. F., která v daném případě učinila jménem žalované společnosti právní jednání, jímž pracovní poměr účastnic zrušila, může být motivována k tomu, aby nevypovídala o pracovní činnosti a docházce žalobkyně do práce pravdu. Stejně tak i výpověď svědkyně M. Č. může být ovlivněna faktem, že tato svědkyně je zaměstnána ve společnosti patřící Ing. A. F. Nicméně jak výpověď Ing. A. F. tak zejména ji potvrzující výpověď M. Č. primárně korespondují s předloženými listinnými důkazy dokládajícími, že žalobkyně - údajně pracující v pracovním poměru jako referent - žádnou listinami podloženou administrativní práci jménem žalované společnosti nevykonávala. Nadto již shora soud popsal, proč považuje výpověď žalobkyně a jejího manžela za nevěrohodnou, a to jednak pro jejich vzájemnou rozpornost a jednak také pro zřejmou nepravděpodobnost a nelogičnost jimi popisovaného způsobu spolupráce mezi žalobkyní a jejím manželem. Naopak výpovědi Ing. F. o tom, že žalobkyně ve skutečnosti ve společnosti v žalované společnosti jako referent v pracovním poměru pracovat neměla, plně odpovídá zjištění, že není podepsána na žádném dokumentu vystaveném touto společností (to dokonce sama žalobkyně potvrdila) a především pak fakt, že s ní M. Č., řešící jinak upomínky dluhu a potvrzování závazků, doručování pošty apod., nepřišla nikdy do kontaktu a ani nevěděla, co by vlastně měla žalobkyně v pracovním poměru dělat. Přistoupí-li k tomu zjištění, že již v minulosti žalobkyně a její manžel žádali Ing. F., aby jim pomohla tím, že vytvoří příležitost, jak bude moci manžel žalobkyně vydělávat a přitom podstatná část jím dosahovaného výdělku nebude podléhat konkurzu (viz shora), považuje soud tvrzení žalované o tom, že pracovní smlouva ze dne 3. 8. 2015 byla s žalobkyní uzavřena jen "na oko" s tím, že žalobkyně sice měla pobírat mzdu, ale práci ve skutečnosti konat neměla, za prokázané.

25. Fakt, že uzavření pracovní smlouvy s žalobkyní dne 3. 8. 2015 bylo opět jen způsobem, jak zajistit, aby z činnosti M. D. plynuly manželům D. příjmy nepodléhající konkurzu, dokládá mimo jiné zjištění, že mzda žalobkyně, jejíž činnost i podle její vlastní výpovědi měla být jen pomocná, byla v pracovní smlouvě sjednána vyšší než mzda M. D., na jehož práci byl jinak příjem celé společnosti naprosto závislý, neboť on sjednával obchody. Ostatně, že to bylo kvůli konkurzu na majetek pana D., potvrdila Ing. A. F.

26. Žalobkyní předkládané důkazy o příležitostné výpomoci manželovi s telefonickým připomenutím pohledávky, či překladem do cizího jazyka, což měla navíc dělat i v době předcházející uzavření pracovní smlouvy ze dne 3. 8. 2015, podle názoru soudu nikterak nevyvrací zjištění, že žalobkyně ve skutečnosti práci referenta v pracovním poměru k žalované nadto s rozsahem pracovní doby 40 hodin týdně vykonávat nikdy neměla a taky nevykonávala.

27. Jestliže byla pracovní smlouva ze dne 3. 8. 2015 účastnicemi uzavřena jen na oko, aby tak zastřela dohodu o poskytování podpory žalobkyni, resp. o poskytování vyšší odměny M. D. za jím odváděnou práci, která by ovšem nepodléhala konkurzu, nešlo ve skutečnosti o smlouvu pracovní a takovou smlouvou proto mezi účastnicemi nebyl založen pracovní poměr.

28. Jak je patrné z ustanovení § 72 ZP, k žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem je aktivně legitimován zaměstnanec. Jinak řečeno hmotně právním předpokladem úspěšnosti takové žaloby zaměstnance je existence pracovního poměru mezi ním a jeho zaměstnavatelem v době, kdy měl být napadeným rozvazovacím jednáním jeho zaměstnavatele ukončen. Z toho logicky vyplývá, že v případě jako je tento, kdy mezi účastnicemi ve skutečnosti žádný pracovní poměr založen nebyl, nemohla být žaloba na určení neplatnosti jeho rozvázání úspěšná, a proto ji soud jako nedůvodnou zamítl.

29. Vzhledem k důvodům, pro které soud přistoupil k zamítnutí žaloby, nezabýval se blíže otázkou platnosti (důvodnosti) žalobou napadeného okamžitého zrušení pracovního poměru.

30. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná, a proto je jí žalobkyně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. povinna plně nahradit účelně vynaložené náklady řízení. Náklady řízení žalované jsou následující: - odměna zástupce žalované ve výši 17 500 Kč za sedm úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (tj. příprava a převzetí zastoupení, účast u jednání sudu dne 16. 10. 2018 trvajícího déle než dvě hodiny, písemné podání ve věci samé ze dne 30. 10. 2018, účast u jednání soudu dne 27. 11. 2018 trvajícího déle než čtyři hodiny) ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 3 písm. a), § 7 AT, - paušální náhrada hotových výdajů zástupce žalované za sedm úkony právní služby podle § 13 odst. 3 cit. vyhl. ve výši 300 Kč za úkon, tj. náhrada ve výši 2 100 Kč, - náhrada 21 % DPH, kterou je zástupce žalované povinen odvést z odměny a náhrad ve výši 4 116 Kč. Celkem tak náklady řízení žalované představují částku ve výši 23 716 Kč.

31. Soud nepřiznal žalované náhradu nákladů v souvislosti s jejím písemným podáním ze dne 15. 10. 2018, jehož obsahem bylo vyjádření žalované ve věci samé, neboť toto podání bylo sepsáno pouhý den před nařízeným jednáním a doručeno soudu a žalobkyni bylo až při tomto jednání. Za tohoto stavu šlo o úkon neúčelný, neboť toto vyjádření již mohlo být podáno přímo při jednání dne 16. 10. 2018.