44 C 46/2016

Rubrum

Neplatnost blanketového souhlasu s osvojením Zákon o rodině nestanovil žádné speciální náležitosti souhlasu s osvojením bez vztahu k určitým osvojitelům, jedná se o jednostranný hmotněprávní úkon, který je perfektní (účinný) okamžikem, kdy byl doručen (projeven) jeho adresátovi. Nezletilé dítě není účastníkem tohoto úkonu a ani dítě ani jeho případný opatrovník nemůže zvrátit souhlas s osvojením, rozhodne-li se jej rodič poskytnout.

Výrok

Okresní soud ve Zlíně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Kamilou Bryolovou ve věci žalobkyně XXX, narozené XXX, bytem XXX, zastoupené XXX, advokátem se sídlem XXX, proti žalovanému nezl. XXX, narozenému XXX, trvale bytem XXX, fakticky bytem XXX, zastoupenému opatrovníkem XXX, se sídlem XXX, XXX, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného 1. XXX, narozené XXX, a 2. XXX, narozeného XXX, obou bytem XXX, zastoupených XXX, advokátkou se sídlem XXX, o určení neplatnosti blanketového souhlasu s osvojením,

Odůvodnění

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že právní úkon žalobkyně – blanketový souhlas s osvojením žalovaného, učiněný dne 19. 4. 2010 na Městském úřadě v XXX, je neplatný, se zamítá. II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyně je povinna nahradit vedlejším účastníkům na straně žalovaného rovným dílem náklady řízení ve výši 72.851,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně vedlejších účastníků na straně žalovaného. IV. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně náklady řízení, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci usnesení.

Poučení

Žalobkyně se žalobou ve znění jejího doplnění (rozšíření) domáhala určení, že blanketový souhlas s osvojením žalovaného, který učinila dne 19. 4. 2010 před Městským úřadem v XXX, je neplatný, neboť 1) žalobkyně v době, kdy jej činila, trpěla duševní poruchou Smíšená úzkostná a depresivní reakce, v důsledku které byla její rozpoznávací schopnost snížena významně a ovládací schopnost snížena částečně; 2) protokol ze dne 19. 4. 2010 nesplňuje právní náležitosti, neboť postrádá určení kolizního opatrovníka, který měl být před podpisem protokolu soudem určen, a jeho souhlas; 3) souhlas byl dán u místně nepříslušného úřadu, neboť dle § 61 odst. 3 písm. d) a § 19 odst. 3 zákona č. 359/1999 Sb., je místně příslušným úřad podle bydliště rodiče dítěte, nicméně žalobkyně se nikdy nezdržovala ani nebydlela v obvodu Městského úřadu XXX; 4) protokol je neurčitý, neboť z něj výslovně nevyplývá poučení, které bylo žalobkyni dáno. V průběhu prvního jednání dne 12. 5. 2016 z žalobních tvrzení vyplynul ještě další možný důvod neplatnosti souhlasu spočívající v tom, že žalobkyně byla k udělení souhlasu s osvojením donucena svým tehdejším partnerem XXX, který ji několik let soustavně psychicky i fyzicky týral. Opatrovník žalovaného ve svém vyjádření uvedl, že právní úprava nestanoví povinnost ustanovit kolizního opatrovníka v souvislosti s poskytováním souhlasu s osvojením ani neupravuje přesnou podobu a náležitosti protokolu. Souhlas žalobkyně a XXX obsahuje všechny nezbytné náležitosti včetně poučení o významu a důsledcích osvojení ve smyslu § 63-77 zákona o rodině s vědomím, že pravomocným rozhodnutím o svěření nezletilého do péče budoucích osvojitelů zanikají rodičovská práva a povinnosti k nezletilému, a že může být dítě rozhodnutím soudu osvojeno nezrušitelně. Ze znaleckého posudku MUDr. XXX bylo rovněž zjištěno, že žalobkyni byla nabídnuta terapeutická podpora, které nevyužila, a že za jejím rozhodnutím nestála žádná psychická porucha, nýbrž prožívání momentálně bezvýchodné situace. Žalobkyně byla v rámci souhlasu poučena o možnostech pěstounské péče a péče jiné fyzické osoby včetně péče příbuzných, s touto alternativou však žalobkyně nesouhlasila. Naopak žalobkyně si výslovně nepřála, aby byla oslovena širší biologická rodina. Z uvedených okolností vyplývá, že platnost souhlasu s osvojením nelze zpochybnit. Opatrovník se domníval, že rodiče udělili souhlas dobrovolně, žalobkyně dle znaleckého posudku netrpěla žádným psychiatrickým onemocněním a byla schopna posoudit dopad svého jednání. Žalobkyně souhlas neodvolala do doby, než byl nezletilý rozhodnutím umístěn do péče budoucích osvojitelů. Proto se opatrovník žalovaného domníval, že blanketový souhlas rodičů s osvojením je platný. Vedlejší účastníci na straně žalovaného navrhli zamítnutí žaloby s odůvodněním, že řízení není vedeno se zákonem předpokládaným okruhem účastníků. Řízení není účasten XXX, proto na požadovaném určení není naléhavý právní zájem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28Cdo 3509/2014). Vedlejší účastníci poukazovali na skutečnost, že odvolání blanketového souhlasu žalobkyní a XXX dne 30. 6. 2010, resp. 4. 7. 2010, nemohlo mít vliv na svěření dítěte do předadopční péče, ke kterému došlo již dne 7. 6. 2010. Vedlejší účastníci odkazovali na znalecký posudek MUDr. XXX, jehož předmětem bylo posouzení duševního stavu žalobkyně, který byl zpracován v řízení vedeném pod sp. zn. XXX. Vedlejší účastníci vznesli námitku promlčení nároku žalobkyně na určení relativní neplatnosti blanketového souhlasu. Z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č.j. XXX-183 soud zjistil, že návrh manželů XXX a XXX na nezrušitelné osvojení nezletilého XXX byl zamítnut. Soud vyšel z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č.j. XXX-37, v němž bylo vysloveno, že k osvojení je třeba souhlasu matky, která s návrhem na osvojení nesouhlasila. Platností či neplatností souhlasu rodičů k osvojení nezletilého se soud nezabýval. Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 59Co 404/2013-237 potvrdil rozsudek soudu 1. stupně č.j. 59Co 404/2013-237 s odůvodněním, že není rozhodné, zda bylo udělení souhlasu s osvojením platné, neboť v incidenčním řízení bylo rozhodnuto, že k osvojení je třeba souhlasu matky. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 21Cdo 811/2014-275 ze dne 12. 11. 2015, rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne XXX-183 byly zrušeny, stejně jako rozsudky Okresního soudu ve Zlíně č.j. XXX-37 a č.j. XXX-77, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. XXX-322 a rozsudek Okresního soudu v XXX č.j. XXX-285. V odůvodnění Nejvyšší soud ČR uvedl, že náležitosti souhlasu s osvojením ve vztahu ke konkrétním osvojitelům dle § 67 zákona o rodině a podmínky jeho odvolání, které soud vyložil v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 415/2005, se nevztahují na souhlas udělený dle § 68a zákona o rodině bez vztahu k určitým osvojitelům. Zákon o rodině ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neobsahují ustanovení o přezkumu platnosti blanketového souhlasu s osvojením, přesto nelze uzavřít, že zákon možnost přezkumu vylučuje. V praxi totiž mohou nastat případy, kdy blanketový souhlas bude trpět vadami, které mají za následek jeho absolutní neplatnost. Platně udělený blanketový souhlas, který nebyl v zákonem stanovené lhůtě odvolán, vylučuje, aby rodič byl účastníkem řízení o osvojení. Je-li platnost blanketového souhlasu zpochybněna, je třeba ji vyřešit jako otázku samostatnou v řízení o určovací žalobě (nikoliv v rámci incidenčního řízení dle § 180a o.s.ř., které primárně řeší otázky v neprospěch rodiče). Žaloba na určení neplatnosti blanketového souhlasu dle § 80 o.s.ř. má vytvořit pevný základ pro posouzení účastenství rodičů v řízení o osvojení dítěte. Protože účastníky řízení musí být v daném případě všichni, jichž se právní úkon souhlasu s blanketovým osvojením týká, je žalovaným v takovém případě nezletilé dítě, zastoupené soudem ustanoveným opatrovníkem. Místně příslušným je dle § 84 o.s.ř. obecný soud žalovaného, tedy nezletilého dítěte. Z protokolu, sepsaného na oddělení sociálně-právní ochrany dětí, prevence a služeb, odboru sociálních věcí Městského úřadu v XXX dne 19. 4. 2010, soud zjistil, že uvedeného dne se dostavili rodiče dítěte nezjištěno XXX, narozeného dne XXX v XXX, trvale bytem XXX, t.č. XXX, a to matka – žalobkyně, trvale bytem XXX, a otec XXX, trvale bytem XXX, XXX. Za úřad byly přítomny Bc. XXX, jakožto vedoucí oddělení sociálně-právní ochrany dětí, prevence a služeb, a XXX, jakožto sociální pracovnice oddělení sociálně-právní ochrany dětí, prevence a služeb. Protokol obsahuje zápis, že přítomní rodiče po zralé úvaze prohlašují, že souhlasí, aby jejich dítě uvedené shora bylo osvojeno bez vztahu k určitým osvojitelům. V případě, že se dítě nepodaří umístit v rámci České republiky, souhlasí rodiče s osvojením do ciziny. Tento souhlas dávají po uplynutí 6 týdnů od narození dítěte a po poučení o významu a důsledcích osvojení ve smyslu § 63 až 77 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, s vědomím, že osvojením zaniká rodičovská zodpovědnost (souhrn práv a povinností), a že může být rozhodnutím soudu dítě osvojeno nezrušitelně. Po přečtení schváleno a podepsáno. Protokol obsahuje podpis žalobkyně, XXX a obou úřednic. Rozhodnutím sociálního odboru Městského úřadu XXX ze dne 7. 6. 2010, jež nabylo právní moci dne 7. 6. 2010, bylo rozhodnuto o žádosti žadatelů XXX a XXX tak, že nezletilý nejmenovaný XXX, narozený XXX, t.č. umístěný v Dětském centru XXX, XXX, se svěřuje do péče budoucích osvojitelů XXX a XXX. Z listiny nazvané Odvolání souhlasu k osvojení uděleného předem bez vztahu k určitým osvojitelům, soud zjistil, že žalobkyně dopisem ze dne 30. 6. 2010 sdělila, že dne XXX se jí narodil syn nezl. ... XXX. Dne 19. 4. 2010 žalobkyně před Okresním soudem v … nebo orgánem sociálně právní ochrany dětí v XXX dala souhlas k osvojení nezletilého … XXX předem bez vztahu k určitým osvojitelům. Tento souhlas žalobkyně odvolala. Dopis je adresován Okresnímu soudu ve Zlíně a Městskému úřadu XXX. Z podacího razítka je zřejmé, že dopis byl Okresnímu soudu ve Zlíně podán/doručen dne 1. 7. 2010. Z listiny nazvané Odvolání souhlasu k osvojení uděleného předem bez vztahu k určitým osvojitelům ze dne 4. 7. 2010 vyplývá, že XXX taktéž souhlas s osvojením odvolal. Tento dopis byl podán/doručen Městskému úřadu XXX a Okresnímu soudu ve Zlíně dne 7. 7. 2010. Z opatrovnického spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. XXX soud zjistil, že dne 2. 7. 2010 byl podán návrh na svěření dítěte (žalovaného) do výchovy rodičů žalobkyně. V odůvodnění návrhu je uvedeno, že matka ani otec o nezletilého syna neprojevují žádný zájem a o nezletilého se nehodlají starat a vychovávat jej (viz návrh ze dne 1. 7. 2010). Dne 16. 7. 2010 byl podán návrh rodičů žalobkyně na úpravu styku s vnukem (žalovaným), v jehož odůvodnění je mj. uvedeno, že žalobkyně společně s otcem nezletilého dali souhlas s osvojením vzhledem k velmi těžké životní situaci (viz návrh rodičů žalobkyně na úpravu styku ze dne 15. 7. 2010). Stejného dne byl rodiči žalobkyně podán návrh na předběžné opatření, kterým se ruší rozhodnutí Krajského úřadu pro Zlínský kraj ze dne 7. 6. 2010 o svěření nezletilého žalovaného do předadopční péče, který byl odůvodněn mj. tím, že žalobkyně dala souhlas na základě neúplných a chybných informací od orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který jí zamlčel zásadní skutečnosti, že pokud není schopna se o nezletilého starat sama a vychovávat jej, tak může být nezletilé dítě svěřeno do výchovy prarodičům (viz návrh rodičů žalobkyně na předběžné opatření ze dne 15. 7. 2010). Ze zprávy MUDr. XXX ze dne 3. 8. 2010, podané na vlastní žádost žalobkyně Okresnímu soudu ve Zlíně do řízení vedeného pod sp. zn. XXX, bylo zjištěno, že žalobkyně navštívila poprvé gynekologickou ordinaci ve XXX dne 26. 1. 2010 – udává termín poslední menstruace 12. 11. 2009. Gynekologickým vyšetřením diagnostikována gravidita asi 34 týdnů – velikost gravidity neodpovídala udanému termínu poslední menstruace, ultrazvukovým vyšetřením potvrzena fyziologická gravidita 36 týdnů. Návštěvu poradny odkládala, protože se obávala o osud partnerského vztahu (přítel si dítě nepřál) a nevěděla, jak bude řešit finanční otázky. V té době byla zcela bez financí, závislá na partnerovi. Trvalé bydliště měla ve XXX, kam na úřad práce nemohla z finančních důvodů dojíždět, a rodina přítele nechtěla dovolit, aby se trvale přihlásila v XXX. Do poslední chvíle před porodem řešila, jestli si má dítě ponechat (existenční obava) anebo ho má dát k adopci. Nebyla rozhodnuta ani při odchodu z porodnice, měla určenou lhůtu, do které se měla rozhodnout. V šestinedělí byla depresivní, unavená, plačtivá, anemická a prodělala akutní endometritidu. Dle soudu lékařky měly tyto zdravotní problémy vliv na její rozhodnutí. Na jednání dne 6. 9. 2010 ve věci návrhu rodičů žalobkyně na svěření nezletilého (žalovaného) do výchovy, o výživě a styku, vedeném pod sp. zn XXX, žalobkyně ve své účastnické výpovědi uvedla, že synovi po porodu nedala jméno, jméno XXX mu dali asi před 2 měsíci. Souhlas s osvojením dala z důvodu sociálních poměrů, protože ona i otec jsou na úřadu práce a chtěla pro dítě to nejlepší. Žalobkyně uvedla, že momentálně se svými rodiči vychází dobře, uznala svou chybu. Od rodičů odešla, protože chtěla zkusit žít sama. Žije s přítelem v podnájmu u kamaráda. Otec XXX uvedl, že k souhlasu s osvojením je vedly finanční důvody. Otec přišel o práci a je veden na úřadu práce. Přemýšleli nad tím, když byla těhotná. Momentálně svého souhlasu litují. Žijí spolu ve společné domácnosti a byli by rádi, kdyby jim bylo dítě vráceno (viz protokol o jednání ve věci sp. zn. XXX ze dne 6. 9. 2010). Ze zprávy z terapeutického sezení, vyhotovené psychologem PhDr. XXX na žádost žalobkyně, bylo zjištěno, že dr. XXX žalobkyni navštívil během jejího pobytu na gynekologicko-porodnickém oddělení Oblastní nemocnice v XXX (od XXX do 4. 3. 2010) krátce po narození jejího prvního dítěte. Důvodem návštěvy byla skutečnost, že se rozhodovala nabídnout své dítě k adopci. Bylo uskutečněno pouze jedno asi hodinové sezení, poté byla žalobkyni nabídnuta možnost návštěvy v psychologické ambulanci, kterou nevyužila. Při terapeutickém sezení se žalobkyně nacházela v reaktivně depresivní stavu, který byl dle názoru psychologa způsoben oddělením od dítěte (popisovala pocit prázdnoty) a vnitřními konflikty, které řešila. Rozhodovala se, zda přenechá dítě k adopci nebo ne. Na jedné straně si uvědomovala, že ho patrně již nikdy neuvidí (což vyvolávalo silné emoční reakce zdravé ženy-matky), na druhou stranu prožívala silný subjektivní pocit absence síly a zdrojů k tomu, aby se mohla o dítě řádně postarat a zabezpečit mu vše, co ke svému vývoji potřebuje (toto uváděla jako jediný důvod, proč se k adopci rozhoduje). Její přiklánění se k adopci bylo výrazně ovlivněno odmítavým (vzhledem k dítěti) postojem partnera-otce dítěte. Přestože nebyla ve vztahu s ním nespokojená (její popis svědčil o nezralé osobnosti) a cítila, že volí mezi ním a dítětem, nebyla schopna se od něj odpoutat. Zdálo se, že byl její jedinou oporou. Jiných zdrojů poskytujících oporu si nebyla vědoma, pomoc nenalézala ani v primární rodině. Uváděla, že s matkou již několik let nekomunikuje, celou situaci se jí bála sdělit, neboť očekávala její negativní reakci. Cílem prvního sezení bylo projevit empatii, poskytnout podporu a motivovat žalobkyni, aby nespěchala na žádné konečné rozhodnutí a plně využila zákonné lhůty k rozmyšlení. Pomoc v orientaci v partnerském vztahu, ve vztahu k rodičům, ve zpracování těžkostí života svobodné matky by pak byla předmětem nabídnuté ambulantní terapeutické péče. Ze závěru psychologa vyplývá, že za rozhodnutím žalobkyně nestála žádná psychická porucha, nýbrž prožívání momentálně bezvýchodné situace, kterou lze charakterizovat jako prostou zdrojů a sil k plnění rodičovské funkce s pocitem vlastní nedostačivosti. Velkou měrou se zde uplatňoval vůči dítěti odmítavý a vztahově nezralý postoj partnera – otce dítěte. V opačném případě by bylo reálné předpokládat, že by o adopci neuvažovala. Na jednání ve věci sp. zn. XXX o výchově, výživě a styku nezletilého dne 27. 9. 2010 matka žalobkyně v rámci účastnického výslechu navrhla, aby nezletilého vychovávali rodiče (tj. žalobkyně a XXX). Uvedla, že neví o tom, že by otec dítěte k něčemu žalobkyni nutil. XXX v rámci svého účastnického výslechu uvedl, že by chtěl syna XXX vychovávat. Teď už je to s finančními poměry lepší. Předtím neměli finanční prostředky, a měli nějaké dluhy, proto se dohodli, že by to bylo lepší (myšleno adopce), když na dítě nemají finanční prostředky a nedokázali by ho zabezpečit. Nebylo to tak, že by někdo z nich řekl, že dítě půjde k osvojení, bavili se společně, co by pro něj bylo nejlepší. Žalobkyně ve své účastnické výpovědi sdělila, že s partnerem hodlají spolu bydlet a chtěli by syna vychovávat. Popsala, jak situace dospěla až k souhlasu s osvojením. Ocitla se měsíc a půl před porodem u gynekoložky. S partnerem se bavili o možnostech, jak se o chlapečka starat. Přiznala, že jí nikdo nezakázal dítě v dětském centru navštívit. Vysvětlila však, že když se o chlapečka nedokázala sociálně a finančně postarat, tak už ho nemohla vidět. Uvedla, že do tohoto kroku ji nikdo nenutil, byla to jejich společná domluva. Svého přítele miluje jako otce svého dítěte a jako svého druha (viz protokol o jednání ve věci sp. zn. XXX ze dne 27. 9. 2010). Ze zprávy z Dětského centra XXX ze dne 21. 7. 2010 soud zjistil, že nezletilý nejmenovaný XXX, nar. XXX, by do zařízení přijat dne 5. 3. 2010 z Oblastní nemocnice v XXX na základě písemné žádosti matky ze dne 4. 3. 2010, ve které uvedla, že uvažuje o adopci syna vzhledem k současným složitým sociálním podmínkám. Taktéž na propouštěcí zprávě z nemocnice je uvedeno, že matka dítě neakceptuje a předává ho k adopci. Dne 8. 3. 2010 byl písemně informován OSPOD XXX i OSPOD MÚ XXX. Zároveň byla prostřednictvím OSPOD MÚ XXX matce nabízena možnost společného umístění s dítětem v dětském centru, neboť složité sociální podmínky si mohla pobytem v dětském centru vyřešit. Současně žádali, aby byla matka prostřednictvím OSPOD informována o možnostech návštěv dítěte v zařízení. Dne 16. 3. 2010 byla zařízení doručena zpráva o situaci žalobkyně a XXX, kteří se rozhodli předat dítě k adopci, neboť se necítí být připraveni na výchovu a péči o dítě. Matka byla ještě během pobytu v nemocnici informována pracovnicí OSPOD o možnosti dočasného pobytu v dětském centru z důvodu zaučení v péči, na kterou si netroufala. Dále byla matce zajištěna ve spolupráci OSPOD s gynekologickým oddělením psychologická konzultace. I přesto žalobkyně podepsala souhlas s umístěním dítěte v dětském centru a z nemocnice odešla. Dne 15. 3. 2010 žalobkyně s partnerem uznali otcovství souhlasným prohlášením. Dne 21. 4. 2010 byl zařízení doručen tiskopis přehledného listu pro potřeby osvojení dítěte, neboť oba rodiče podepsali souhlas s umístěním dítěte do náhradní rodinné péče. Za celou dobu pobytu nezletilého v zařízení (od 5. 3. 2010 do 8. 6. 2010) nikdo z rodičů ani širší rodiny nezletilého nenavštívil ani se na něj neinformoval telefonicky. Dne 27. 6.2010 se do dětského centra dostavila paní XXX (myšleno matka žalobkyně) Vzhledem k tomu, že byla neděle, byla domluvena osobní schůzka na následující den ráno. Dne 28. 6. 2010 se do dětského centra dostavila paní XXX společně s biologickými rodiči dítěte. Paní XXX uvedla, že se o existenci nezletilého dozvěděla náhodou, když omylem otevřela poštu dcery. Dcera jí nic neřekla, nebyly spolu několik let v kontaktu. Ráda by se o nezletilého starala do doby, než dcera dospěje a bude zodpovědnější. Je ochotna koupit dceři a jejímu partnerovi ve XXX byt, aby mohli všichni společně nezletilého vychovávat. S dcerou si údajně již vše vyříkaly, dcera svého jednání lituje a chce je zvrátit. Slečna XXX (myšleno žalobkyně) se do hovoru nezapojila. Ji i partnera schůzka evidentně velmi nudila. Paní XXX byla během schůzky velmi rozrušená, plakala a žádala vnuka zpět. Slečna XXX přiznala, že měla možnost k nezletilému nastoupit a zaučit se v péči o něj. Také měla možnost syna navštívit, popř. se na něj optat telefonicky, nic z toho však nevyužila. Ze zprávy Veřejného ochránce práv o výsledku šetření na základě podnětu žalobkyně ve věci výkonu sociálně-právní ochrany jejího nezletilého syna XXX ze dne 20. 5. 2011 sp. zn. XXX soud zjistil, že sama žalobkyně ve svém podnětu uvedla, že souhlas k osvojení dala z důvodu nepřipravenosti/nezralosti, momentálních sociálních potíží a nedostatečného zázemí pro dítě. Poté, co se o narození dítěte dozvěděla matka žalobkyně a nabídla jí podporu, si žalobkyně celou věc rozmyslela. Zpráva obsahuje podrobný popis průběhu jednání s žalobkyní, v rámci kterého se žalobkyně opakovaně vyjadřovala, že je rozhodnutá dát dítě k adopci (dne XXX a 3. 3. 2010). Ze spisové dokumentace vyplynulo, že žalobkyně si výslovně nepřála, aby byli osloveni prarodiče dítěte (záznam ze dne XXX). Soud se předně zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Tento je dán, neboť rozhodnutí o neplatnosti blanketového souhlasu s osvojením (spolu s rozhodnutím v incidenčním řízení) vytvoří pevný rámec pro stanovení okruhu účastníků v řízení o osvojení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 21Cdo 811/2014-275). Žalovaným je nezletilé dítě, jehož se souhlas s osvojením a osvojení samotné přímo dotýká. Pasivní věcná legitimace je taktéž dána (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 21Cdo 811/2014-275). Soud se neztotožňuje s argumentací vedlejších účastníků na straně žalovaného, že řízení se neúčastní všichni, jejichž práv se požadované určení přímo dotýká. Vzhledem k tomu, že žalobkyně jakožto biologická matka žalovaného se domáhá určení, že její blanketový souhlas je neplatný, lze uzavřít, že okruh účastníků v projednávané věci je úplný bez ohledu na to, že se řízení neúčastní biologický otec žalovaného XXX, který učinil souhlas s osvojením společně s žalobkyní a souhlas byl sepsán na témže protokolu. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 S., občanského zákoníku (dále je NOZ), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle § 3035 NOZ bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení o osvojení, dokončí se podle dosavadních právních předpisů. Úkony, které byly provedeny v rámci přípravného řízení směřujícího k osvojení, se posoudí podle tohoto zákona; to neplatí, jedná-li se o udělení souhlasu rodičů k osvojení nebo o rozhodnutí soudu o tom, že tohoto souhlasu není třeba. Podle uvedených ustanovení se právo žalobkyně dát souhlas s osvojením řídí, stejně jako otázka platnosti tohoto úkonu ze dne 19. 4. 2010 posuzuje podle právních předpisů účinných k uvedenému datu, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2016 (dále jen OZ). Podle § 38 odst. 1 OZ je neplatný právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. Podle odst. 2 je rovněž neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Podle § 37 odst. 1 OZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda žalobkyně trpěla k datu 19. 4. 2010 (k datu učinění blanketového souhlasu s osvojením) duševní poruchou, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Žalobkyně tvrdila, že trpěla duševní poruchou, která je nazvána Smíšená úzkostná a depresivní reakce, v důsledku které byly její rozpoznávací schopnosti sníženy významně a ovládací schopnost byla snížena částečně. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení předložila písemné vyhotovení znaleckého posudku MUDr. XXX a Mgr. XXX ze dne 10. 11. 2010, jež sice nebyl opatřen doložkou ve smyslu § 127a o.s.ř., nicméně tato doložka byla na výzvu soudu znalci doplněna. Ze závěru znaleckého posudku MUDr. XXX a Mgr. XXX ze dne 10. 11. 2010 vyplývá, že v době od XXX do 28. 6. 2010 trpěla žalobkyně Smíšenou úzkostnou a depresivní reakcí (dle MKN 10 kód F 43.22). Rozpoznávací schopnosti žalobkyně byly procesem depresivní poruchy sníženy významně a ovládací schopnosti byly tímtéž mechanismem sníženy částečně. V odůvodnění závěru je uvedeno, že rozvoj úzkostně-depresivní symptomatologie lze pokládat za velmi pravděpodobný v rámci situačně podmíněných stresových podmínek souvisejících s neplánovaným těhotenstvím s přihlédnutím ke specifikům emoční reaktivity v období před a po porodu a vzhledem k osobnostní dynamice potvrzené vyšetřením. Znalci potvrdili Smíšenou úzkostnou depresivní reakci (ze souboru Poruchy přizpůsobení dle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí kód F 43.22), která se vyvíjí v období adaptace na významnou životní změnu nebo na stresovou životní událost a projevuje se pocitem neschopnosti v dané situaci věc řešit a naplánovat dopředu. Dalším projevem je podceňování vlastních schopností a naopak přeceňování vlastní nedostačivosti. Potvrzením depresivní symptomatiky je i zpráva z terapeutického sezení po porodu. Ačkoli podle závěru této zprávy „za jejím rozhodnutím nestála žádná psychická porucha“, v popisu sezení je doslovně uvedeno, že „paní XXX se nacházela v reaktivním depresivním stavu“. Psychiatrické vyšetření u MUDr. XXX ze dne 2. 7. 2010 přineslo diagnostický závěr Reakce na stres (dle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí kód F 43.0) s indikací nasazení antidepresivní léčby. Kontrolní vyšetření dne 1. 9. 2010 již hodnotí úpravu stavu. Ze znaleckého posudku MUDr. XXX, zpracovaného v řízení před Okresním soudem ve Zlíně sp. zn. XXX dne 18. 8. 2011, soud zjistil, že žalobkyně v době, kdy dala souhlas na oddělení sociálně-právní ochrany dětí u Městského úřadu v XXX (dne 19. 4. 2010) netrpěla žádnou závažnou duševní chorobou. Vyšetřovaná je osobností, která je disharmonicky rozvíjena, nese rysy nezralosti a emoční lability, v zátěži snadněji ovlivnitelná okolím a situací, s kolísavou úrovní sebehodnocení a s naznačenou zvýšenou mírou vztahovačnosti a tendencemi hledat odpovědnost za svá rozhodnutí v okolí. Její intelektové schopnosti odpovídají věku a dosaženému stupni vzdělání, nespadají do pásma defektu. Osobnostní rysy, úzkostné a depresivní prožívání vzniklé situace neměly dne 19. 4. 2010 podstatný vliv na její schopnosti rozpoznávací nebo ovládací. Z psychiatrického hlediska znalec nenalezl důvody, pro které by dne 19. 4. 2010 nebyla vyšetřovaná schopna posoudit důsledky souhlasu k osvojení nezletilého syna. Vzhledem k tomu, že v době projednávání věci již MUDr. XXX nebyl zapsán jako znalec v Seznamu znalců vedeném Ministerstvem spravedlnosti ČR, nemohl soud znalce vyslechnout a konfrontovat jej se závěry znalců označených žalobkyní. Proto soud ustanovil znalce nového, a to prof. MUDr. XXX, Ph.D., k posouzení stejných otázek (otázka dušení poruchy žalobkyně a jejího vlivu na schopnosti rozpoznávací a ovládací k datu právní úkonu), k vyjádření k závěrům obou citovaných znaleckých posudků a k vyjádření, zda na základě vyšetření žalobkyně lze učinit alespoň pravděpodobnostní závěr, zda žalobkyně byla či nebyla obětí domácího násilí, a v důsledku toho trpěla či netrpěla syndromem týrané ženy, který by v rozhodné době vylučoval projevování vlastní vůle. Předtím však bylo provedeno dokazování k tomu, jak se žalobkyně vlivem tvrzené duševní poruchy chovala, jaké měla tvrzená duševní porucha projevy v každodenním životě, jak se žalobkyně chovala při předmětném právním úkonu, bezprostředně předtím a po něm (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5226/2009 ze dne 19. 5. 2011). Žalobkyně ve své účastnické výpovědi sdělila, že žila s partnerem XXX. Vztah nebyl harmonický, asi po půl roce ji začal psychicky týrat, např. říkal, že spolyká prášky, když se mu nebude žalobkyně věnovat. Potom ji začal hlídat, chtěl ji mít pořád doma. Potom začalo i fyzické násilí, např. když upadlo koště, tak začal žalobkyni kopat do žeber. Žalobkyně nebyla psychicky v pořádku, vynechávala jí menstruace. Proto netušila, že byla těhotná. Až potom ji přítel odvezl ke gynekologovi, neboť se mu nezdálo, že jí rostlo břicho. Tam zjistili, že žalobkyně je těhotná a asi za měsíc bude rodit. Když žalobkyně vyšla z ordinace a řekla příteli, že je těhotná, tak jí dal pěstí, posadil ji do auta, kde na ni začal křičet. Odjeli do XXX, kde bydleli. Tam jí řekl, že půjde na potrat. Žalobkyně mu vysvětlovala, že v 8. měsíci těhotenství to už nejde, a že by stejně na potrat nemohla jít. Když byla žalobkyně těhotná, kopal ji do břicha. Termín porodu byl 22. 2. 2010, nicméně porod se nedostavil, takže byla objednána na vyvolání na XXX. Přítel žalobkyni odvezl do porodnice, kde jí dali kapačky a něco podepsat, protože žalobkyně na začátku řekla, že se o svého syna nemůže starat. Žalobkyně porodila chlapečka, kterého jí neukázali a dali jí něco podepsat. Převezli ji na gynekologický pokoj, kam za ní chodila staniční sestra, která s ní situaci rozebírala. Následně přišel psycholog a potom také ze sociálky z XXX. Asi po 4 dnech žalobkyni propustili domů. Žalobkyně nevnímala okolí, nejedla a trochu se u ní projevovala agresivita. Komunikovala se staniční sestrou o tom, jak se jí vede. Také e-mailem komunikovala s paní XXX z XXX, se kterou řešila sociální dávky, které by jí byly poskytnuty, neboť žalobkyně v té době bydlela u prarodičů partnera a neměla ani na jídlo. Žalobkyni nebyla nabídnuta pěstounská péče na přechodnou dobu, úřednice přecházely hned k osvojení. Žalobkyni přišla SMS od paní XXX, že se má dostavit na úřad 6. 4., což bylo 5 týdnů po porodu a žalobkyni nebylo dobře, měla zánět dělohy a antibiotika. Také ji paní XXX donutila uvést do rodného listu otce dítěte, aby proběhlo osvojení bez problému, protože pokud by tam otec nebyl, mohl by se dítěte kdykoliv domáhat. Následně žalobkyně dostala e-mail od paní XXX, aby napsala, až bude v pořádku, aby sjednaly termín podpisu. To se uskutečnilo 19. 4. 2010 za přítomnosti dvou sociálních pracovnic, paní XXX a paní XXX. Žalobkyně si spolu s otcem dítěte sedli na jednu stranu a nevybavuje si přesně, co se řešilo. Žalobkyně ví, že se tam zhroutila, a že tam brečela, přesto jí paní XXX nechala souhlas podepsat a nenabídla jí žádnou psychologickou podporu. Předtím jí přes e-mail nabízela jejich psychologa. Žalobkyně s paní XXX komunikovala před souhlasem i po souhlasu. Žalobkyně se zajímala, zda je syn stále v dětském centru nebo už v předadopční péči. Žalobkyně chtěla syna zpět, ale obávala se svého přítele. Přítel byl v té době také bez práce, ale pomáhal v jedné hospodě. Donutil ji den před porodem, aby mu šla pomoct do hospody a poté, co žalobkyni pustili z nemocnice, jí řekl, ať na sebe dá více vrstev oblečení a jde mu pomoct. Po porodu žalobkyně odmítala s přítelem mít intimní styk a on ji začal znásilňovat. Poté, co dali souhlas s osvojením, se přítel choval, jako by chlapečka nikdy neměli. Žalobkyně ho chtěla zpátky, prosila svého přítele, ale on nechtěl slyšet. Žalobkyně u všech předchozích jednání byla se svým přítelem a měla z něj strašný strach, proto nikdy neřekla, co jí dělal. Také v té době neměla oporu nikoho jiného. Strach z přítele ji asi nikdy nepřejde, ale od té doby, co se rozešli, se jí ulevilo. U příležitosti oslavy narozenin u bratra v XXX se žalobkyně usmířila se svou matkou. Matka se jí ptala, co jí je, protože byla bledá, špatná, podvyživená. Od té doby byly s matkou v kontaktu. Koncem června přišel domů na adresu trvalého pobytu dopis o tom, že žalobkyni odebírají dávky. Matka dopis otevřela, protože má stejné jméno jako žalobkyně, přijela za žalobkyní a zjistila, co se stalo. Naložila žalobkyni a vezla ji do XXX a do XXX. Když viděla, v jakém je žalobkyně stavu, tak zabočila do XXX, kde doktorka žalobkyni prohlédla a nasadila jí medikaci. Poté jely do XXX odvolat souhlas s osvojením. Asi týden poté odvolal souhlas i přítel žalobkyně. Přítel sice souhlas odvolal, ale v domácím násilí pokračoval. Domácí násilí probíhalo pouze doma, před ostatními byl spořádaný přítel. Přítel odmítal s žalobkyní jezdit po soudech a dělal jí problémy. Žalobkyně však u žádného posudku neřekla, co jí přítel dělal, protože s přítelem stále byla a bála se o svůj život. K dotazům pak žalobkyně uvedla, že když zjistila, že je těhotná, měla pocity štěstí, ale také pocity strachu o sebe a o své dítě. Měla strach z přítele, protože, když viděla, co dělal jí, nedovedla si představit, co by dělal jejímu synovi. Strach o syna ji přešel, když věděla, že je zdravý, a že přítel u něj není. Když začala o syna bojovat, podpora rodiny ji postavila na nohy. Sice o syna začala bojovat s přítelem, ale on to tak necítil, pouze nechtěl být za špatného. Žalobkyně si představovala, že když jí syna vrátí, už s přítelem nebude. Nikdy si nepředstavovala, že by syna vychovávala s přítelem. Přítel si však rozchod s ní neuměl představit, bral ji jako majetek a dělal jí ze života peklo, protože byl uvedený v návrhu a musel se dostavovat k soudu. Přítel byl psychicky nemocný a měl zkraty, které nejsou normální. O syna se starat nechtěl, v návrhu byl uveden pouze proto, že žalobkyně řekla, že chce syna zpět. Žalobkyně měla zájem mít syna v péči hned, jak se to její matka dozvěděla. Myslela, že přijede do XXX chlapečka si odveze. Svědkyně XXX, matka žalobkyně, popsala, jak se s dcerou poprvé po 2 letech setkala na oslavě svých narozenin dne 16. 5. 2010 v XXX. Takový výraz, jaký žalobkyně měla, na ní svědkyně v životě neviděla. Vypadala hrozně, děsivě, jako člověk po chemoterapii, měla vpadlé líce, kůží obtažený obličej, vykulené oči, ruce jako tyčky. Probíhala zábava a svědkyně si žalobkyně všímala. Žalobkyně svědkyně po očku také. Vypadala jako by svědkyni chtěla něco říct, ale teď už svědkyně ví, že nemohla, byl tam její přítel. Na oslavě svědkyně poprvé poznala pana XXX. Pil alkohol a byl veselý, nejevil známky, že by ho něco trápilo. Následující den navštívila svědkyně dceru v jejím bydlišti. Měli nahoře dva pokoje a neměli ani kuchyň. Dole bydleli prarodiče. Po oslavě byla svědkyně s dcerou v kontaktu přes e-mail a telefon. Dcera jí psala, co dělá a jak se má, teď už svědkyně ví, že se to nezakládalo na pravdě, žalobkyně ji chtěla jen uklidnit. Svědkyně už tehdy poznala, že se něco děje, ale neuměla to pojmenovat. Potom jí přišla kartička pojištěnce dítěte narozeného dne XXX. Svědkyně si řekla, že mají na pojišťovně pěkný binec a dala ji stranou. Na konci června v pátek přišel dopis z úřadu práce na jméno svědkyně bez data narození. Svědkyně zavolala dceři a se svolením dcery dopis otevřela. Bylo v něm uvedeno, že dceři odebírají dávky ve prospěch Dětského centra XXX. Ptala se dcery, co to znamená, v telefonu slyšela hlas jejího přítele, a dcera jí odpověděla, že asi nějaká nejasnost. Svědkyni to nedalo, našla si dětské centrum na internetu a v sobotu se tam rozjela. Nechtěli jí nic říct, že musí počat na primářku. Svědkyně přespala u syna a do dětského centra jela i v neděli. Když se vrátila k synovi, už tam byla i dcera, která plakala a pan XXX, který byl opět v klidu. Matka se ptala dcery, jestli se to dělá zbavit se vlastního dítěte a ta jí odpověděla, že on to tak chtěl, a že nemohla jinak. Když se na to svědkyně ptala pana XXX, odpověděl jí „bůh ví, s kým to má“. Bylo to od něj nehorázné. Svědkyně nevěděla, proč tak dcera jednala a čím byla tak donucená, třeba měla o dítě strach. Nevěděla, co má dělat a tak se obrátila na Fond ohrožených dětí v XXX, kde jí poradili, jak postupovat. Vrátila se a odvezla dceru do XXX na OSPOD, aby svůj souhlas odvolala. Ptala se pana XXX, zda svůj souhlas také dovolá, ale ten mlčel. Na OSPOD ve XXX svědkyni řekli, že se už nedá nic dělat. Také paní primářka v dětském centru svědkyni řekla, že už se nedá nic dělat, že mohou pouze napsat dopis, který bude dítěti v 18 letech předán. Řekla, že pan XXX ji kontaktuje formou SMS a dcera se jen baví. Následně napsala zápis, který se nezakládal na pravdě. Když svědkyně vezla dceru z XXX, dcera hleděla na jedno místo, nejedla, nepila, proto se svědkyně stavila do XXX, kde ji předala do péče doktorky. Následně dceru odvezla zpátky, čímž zřejmě udělala chybu, protože lékařka říkala, že si má dceru nechat doma. Ve XXX se svědkyně ptala, proč se o dítěti nedozvěděli jako první prarodiče, ale nedokázali jí na to odpovědět. Bylo jí řečeno, že zákon to nepřikazuje. S dcerou dojížděli na kontrolu k lékařce a dcera získala jistotu. Napadlo ji, že zjistí, kde dítě je přes pojišťovnu. Svědkyně přiznala, že na počátku dcera vůli starat se o syna neprojevovala, na toto téma hovořila vyhýbavě. Do návrhu svědkyně napsala, že dcera i otec dítěte nejeví o syna žádný zájem, protože ze začátku to tak skutečně vypadalo. O tom, jaký byl vztah dcery a pana XXX svědkyně nevěděla, dozvěděla se to až ze znaleckého posudku a ze soudního jednání u JUDr. XXX. Nyní už tomu svědkyně rozumí, dcera měla strach. Pokud vám někdo řekne, jestli přijdeš s dítětem, zabiju jeho i tebe, tak se nedivím. Toto se svědkyně dozvěděla od paní XXX. Svědkyně XXX, kamarádka žalobkyně, uvedla, že vůbec nevěděla, že žalobkyně byla těhotná, vůbec nevěděla, že porodila a 3 roky nevěděla, že má dítě. Žalobkyně se jí svěřila, až se s ní přítel rozešel. Rozešli se mezi Vánoci a Novým rokem 2012 a žalobkyně se svědkyní řešily, co bude dál. Svědkyně poukazovala na to, že žalobkyně se bude muset vystěhovat a žalobkyně jí řekla, že to není vše, že má syna. Pro svědkyni to byl šok, protože těhotenství na žalobkyni nebylo poznat. Svědkyně nechápala, jak žalobkyně dokázala ustát a vydržet psychické a fyzické týrání. Nikdy si nestěžovala, nikdy nikoho nepožádala o pomoc. Když si svědkyně zpětně skládala střípky, tak ty signály tam byly. Měla třeba popálené ruce od cigarety nebo modřinu na obličeji, ale když se jí svědkyně ptala, tak vždy dokázala s úsměvem zareagovat, např. že se popálila žehličkou nebo že se uhodila o skříň. Svědkyně to řešila i s manželem. Náznaky tam byly jasné, ale tehdy to nedokázali vyhodnotit. Svědkyně byla přítomna tomu, kdy pan XXX žalobkyni ponižoval slovně před ostatními i před zákazníky. Např. dostal její oběd, snědl lžíci a hodil to po ní, že to jíst nebude. Slovně jí vyhrožoval. Několikrát ji napadl i fyzicky tak, že ji chytil za ruku a vulgárně jí nadával, hrubě ji strkal. Tomu byla svědkyně přítomna opakovaně. Dělo se to i na veřejnosti. Když se na to žalobkyně ptala, vždy svědkyni řekla, ať to neřeší. O těhotenství a porodu žalobkyně svědkyni řekla, že nesměla dítě přivézt domů. Bylo jí řečeno, že pokud přijede s dítětem, tak je XXX zabije oba. Když se vrátila z porodnice bez miminka, nechtěla vůbec mluvit, byla vychrtlá, XXX ji nutil, aby mu pomáhala v práci, přestože ji bolelo břicho. V té době se svědkyně s žalobkyní nemohly stýkat, protože žalobkyně neměla sílu odporovat. Vídaly se jen v práci a na chvilku. Svědkyně se snažila žalobkyni kontaktovat, ale měla třeba 2 dny vypnutý telefon. V té době si svědkyně myslela, že žalobkyně je nemocná, měla potíže se štítnou žlázou. K důvodům, proč dali dítě k adopci, žalobkyně svědkyni uvedla zmiňovanou pohrůžku a finanční důvody. Neměli ani na jídlo ani na telefon, neměli ani základní vybavení domácnosti. Svědkyně se žalobkyně ptala, proč se žalobkyně neobrátila o pomoc na své rodiče, a bylo jí odpovězeno, že v tu chvíli s nimi nebyla v kontaktu. Vztah žalobkyně a svědkyně nebyl tak strašně dlouhý, aby se bavily o těchto věcech. Svědkyně Bc. XXX ve své výpovědi popsala případ souhlasu žalobkyně k osvojení žalovaného. Z nemocnice jim volala sociální pracovnice paní XXX, že porodila žena, která se rozhodla dát dítě k adopci. Svědkyně pracovala jako vedoucí OSPOD a měla na starosti agendu náhradní rodinné péče. V takovém případě bylo jejich povinností dostavit se do nemocnice a s matkou promluvit. S kolegyní XXX se dostavily do nemocnice na gynekologii. U pohovoru byla na žádost žalobkyně přítomna i staniční sestra. Žalobkyně sdělila, že porodila syna a hlavně její přítel, ale ani ona se necítí na to, aby ho vychovávali. Sdělila, že s rodinou se rozešla ve zlém. Svědkyně s kolegyní s žalobkyní promluvily a sdělily jí, že pokud nezmění své stanovisko, bude dítě umístěno do Dětského centra XXX, k čemuž bude muset dát souhlas. Svědkyně dala žalobkyni vizitku s telefonním i e-mailovým kontaktem. Protože se svědkyni zdálo, že žalobkyně byla rozrušená, navrhla staniční sestře, aby žalobkyni navštívil nemocniční psycholog. Další den jim sociální pracovnice nemocnice sdělila, že žalobkyně opustila nemocnici a dítě tam zanechala. Následně byla svědkyně s žalobkyní v poměrně častém kontaktu. Žalobkyně ji žádala e-mailem o zjištění dávek, které by mohla pobírat, a toto jí svědkyně sdělila. Svědkyně stále měla dojem, že situace je pro žalobkyni velmi těžká, proto jí nabízela pomoc a podporu sociálního systému. Žalobkyně věděla, že může dítě navštívit v dětském centru. K tomu jí svědkyně sdělovala, že potřebuje rodný list, který jí vydá matrika. Také žalobkyni sdělila kontakt na PhDr. XXX, psychologa, se kterým OSPOD spolupracoval. Svědkyně žalobkyni psychologa doporučovala ne proto, že byla ve špatném psychickém stavu, ale proto, že se domnívala, že by jí to mohlo pomoci. Následně spolu telefonovaly a žalobkyně chtěla vždy ujistit, že chlapec bude v dobrých rukou. Svědkyně žalobkyni sdělovala, že pokud dá souhlas, bude spis poslán do XXX dle trvalého pobytu žalobkyně. Sociální pracovnice ve XXX svědkyni sdělila, že pokud je znám otec dítěte, je v zájmu dítěte, aby byl v rodném listu. Toto svědkyně sdělila žalobkyni a ona s přítelem přijeli na matriku uznat otcovství. Vždy se velmi zajímala, aby byl syn v dobrých rukou. Svědkyně ji ujišťovala, že osvojitelé jsou lidé, kteří jsou prověřováni, projdou přípravou a jsou zabezpečeni. Následně si s žalobkyní volaly nebo posílaly e-mail ohledně termínu pro souhlas s osvojením. Svědkyně nevěděla přesně, na kdy byl termín stanoven, ale chtěla se domluvit až po šestinedělí a současně bylo třeba nalézt vhodný termín. Ví, že žalobkyně měla chřipku nebo nějaké gynekologické problémy, takže ji žádala, aby se jí ozvala, až bude v pořádku, aby si domluvily termín. Následně si termín domluvily a žalobkyně přišla i s partnerem ke svědkyni do kanceláře. Určitě nebyl stanoven termín před šestinedělím. Za přítomnosti paní XXX byli oba seznámeni s tím, co osvojení podle tehdejšího zákona o rodině znamená. Byli seznámeni s tím, že souhlas mohou vzít zpět, dokud Městský úřad XXX nerozhodne o předadopční péči. Nic mimořádného se nedělo. Svědkyně se nepamatovala, že by vznikl nějaký problém nebo nepřiměřené emoce. Situace není příjemná, je logické, že rodiče jsou smutní, ale že by vznikl problém na straně otce nebo matky, že by si to chtěli rozmyslet, to ne. Žalobkyně s přítelem seděli vedle sebe a v podstatě mlčeli. Žalobkyně byla v klidu, neplakala. Alternativy k osvojení s žalobkyní neřešily, neboť svědkyně měla za to, že žalobkyně je rozhodnuta dát dítě k adopci. Řešily pouze, že by žalobkyně mohla mít dítě ve své péči, v čemž se ji snažila svědkyně podpořit. Rodinu žalobkyně svědkyně nekontaktovala, protože žalobkyně jasně řekla, že si nepřeje, aby rodina byla kontaktována. Už v nemocnici svědkyně žalobkyni vysvětlovala, že pokud se narodí dceři dítě, že se ledy prolomí, ale žalobkyně si trvala na svém. Svědkyně XXX před dožádaným soudem vypověděla, že si na tento případ vzpomíná, neboť se táhl dost dlouho. Na úřad přišla informace z nemocnice, že matka dítěte porodila a nemá zájem o péči o dítě a chce dát souhlas s osvojením. Asi druhý den šly s kolegyní XXX do porodnice, kde hovořily s matkou. K rozhovoru byla přivolána (žalobkyní) také zdravotní sestra. Hovořily s matkou dítěte, co ji vede k souhlasu s osvojením. Vysvětlovala, že žije na XXX a do XXX přijela jen porodit. Trvalé bydliště měla na XXX. Souhlas chce dát proto, že to probrala se svým partnerem a zejména on není připraven na rodičovství. Patrně hovořila o tom, že ani ona sama nebyla připravena na rodičovství. Byla tehdy bez zaměstnání nebo po škole a neměla dostatek peněz. Poučily matku podle zákona a vysvětlily jí, že když podepíše příslušné formuláře, dá tím souhlas k odvozu dítěte do Dětského centra XXX u XXX a k dočasnému umístění dítěte v tomto centru. Podpisem ještě nedala souhlas s osvojením, ten se dává až po šestinedělí. Matce byla v nemocnici nabídnuta konzultace s psychologem, která měla proběhnout následující den. Svědkyně s kolegyní na matce nepozorovaly známky deprese, velkého rozrušení nebo něčeho podobně intenzivního. Jistěže po porodu byla posmutnělá, emoce na ní byly vidět, nepřipadalo jim to však jako něco mimořádného. Matka s nimi normálně komunikovala a přiléhavě odpovídala na otázky. Jevila se jako každá jiná rodička po porodu. S matkou v nemocnici jednaly jednou a při této návštěvě nebyl podepsán souhlas s odvozem dítěte. Ten matka podepsala až ve spolupráci s nemocniční sociální pracovnicí (zřejmě paní XXX). Podstatný je však souhlas ze dne 19. 4. 2010, o kterém byl sepsán protokol. Tehdy matka přijela i s otcem, který předtím uznal otcovství. Jednání probíhalo v kanceláři městského úřadu, oba rodiče byli poučeni dle tehdy platné právní úpravy o osvojení. Bylo jim vysvětleno, co bude následovat, když dají souhlas s osvojením dítěte. Bylo ji vysvětleno, že do rozhodnutí o svěření do předadopční péče bude chlapec stále v Dětském centru XXX, spis bude postoupen Městskému úřadu ve XXX a tam bude pokračovat řízení o osvojení. Na matce tehdy byla patrná smutnější nálada, nebyla však silněji rozrušená, neplakala. Kdyby k tomu došlo, jednání by bylo hned přerušeno. Oba rodiče se jevili úplně normálně a vypadali tak, že jsou schopni jednat a učinit onen úkon – souhlas s osvojením. S kolegyní na nich nepozorovaly nic mimořádného. Oba rodiče měli možnost si podrobně přečíst, co podepisují a souhlas podepsali. Nebylo to tak, že by byli nerozhodní a váhali. To by s kolegyní tento úkon neprovedli a raději jej odložili na pozdější den, až by se rodiče rozmysleli. Zájmem svědkyně s kolegyní nebylo, aby šlo dítě do osvojení, ale aby zůstalo u svých rodičů. Ani svědkyně ani paní XXX nejsou školené psycholožky, přesto mají mnohaletou praxi z jednání s lidmi v podobných případech. Svědkyně předpokládá, že pokud by na matce byly známky duševní poruchy, tak by si toho všimly. Nic takového na ní však nepozorovaly, mluvila přiměřeně hlasitě, udržovala oční kontakt, odpovídala přiléhavě, byla orientována místem a časem. Nejevila žádné známky toho, že by nevěděla, co činí, že by nebyla schopna posoudit význam svého jednání a jeho následky, nebo že by nebyla schopna ovládat své jednání. Sama žalobkyně neřekla, že by se necítila dobře nebo že se v tu dobu pro něco léčila. Chování XXX bylo obdobné jako chování matky. S kolegyní na něm nepozorovaly nic neobvyklého. Poučení rodičů prováděla paní XXX. Svědkyně si nevzpomíná, zda to paní XXX přečetla nebo podala jiným způsobem. Svědkyně měla za to, že paní XXX byla před tímto úkonem s matkou v písemném kontaktu, posílaly si e-maily. Paní XXX ji touto cestou informovala, jaké jsou její možnosti řešení její sociální situace. Informovala ji o sociálních dávkách, které mohla dostat, pokud by si dítě nechala ve své péči, dále ji informovala o možnosti být s dítětem v dětském centru do doby, než by si vyřešila situaci s partnerem. Informovala ji o možné pomoci sociální pracovnice do jejího bydliště. Před podpisem byla matce nabídnuta pomoc smluvního psychologa MUDr. XXX, což je obvyklý postup. Svědkyně se domnívá, že žalobkyně se od počátku zajímala o osvojení a na jiné možnosti se neptala. Svědkyně si nevzpomínala, zda žalobkyni byla nabídnuta možnost pěstounské péče. O narození dítěte nebyla informována širší rodina, neboť matka si to nepřála. Toto matka sdělila na prvním setkání v porodnici, svědkyně neví, zda to potvrdila i písemně. Svědkyni není známo, že by byla žalobkyně pozvána k podpisu souhlasu s osvojením na 6. 4. 2010, ani jí není znám důvod k takovému postupu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ve své výpovědi popisovala soustavné psychické i fyzické násilí XXX, které se mělo dít vždy za zavřenými dveřmi, a o kterém nikdo nevěděl, rozhodl se soud provést důkaz svědeckou výpovědí XXX, byť ji žádný z účastníků nenavrhoval. Za situace, kdy XXX je jedinou osobou, která se k těmto skutečnostem mohla vyjádřit, má soud za to, že tento důkazní prostředek vyplynul z obsahu spisu a byl potřebný ke zjištění skutkového stavu. Svědek XXX, otec žalovaného, ve své výpovědi uvedl, že si s žalobkyní žili docela dobře, měli se rádi. Pak žalobkyni narostlo bříško, čehož si všimlo hodně lidí, i svědkova babička i kamarádi v hospodě. Když se svědek žalobkyně ptal, jestli je těhotná, řekla mu, že ne, že má něco se štítnou žlázou. Svědkovi to bylo divné, ale třeba to ani sama nevěděla nebo si to nechtěla přiznat, ona k doktorovi nechodila. Pak svědek žalobkyni jednoho dne vzal a odvezl k doktorovi do XXX. Přišla ubrečená, že má miminko, a že miminko ještě nechce. Svědek už neví, jak reagoval. Ona sama říkala, že miminko nechce a on ho po pravdě také ještě nechtěl. Naštvaný nebyl, byl zaskočený. Pak to spolu řešili. Řešili, že by šla na potrat, žalobkyně to zjišťovala na internetu, ale už to nešlo. Za celou dobu, co byla žalobkyně těhotná, se o tom se svědkem nechtěla bavit, i když se jí na to ptal. Svědek s žalobkyní ani nepřemýšleli, že by si dítě nechali, proto se rozhodli, že ho dají k adopci. Důvodem byl nedostatek peněz, jiné důvody neměli. Dnes už svědek ví, že to byla blbost, že by se to nějak udělalo. Rozhodli, že dají dítě k adopci a jeli podepsat souhlas. Svědek popřel, že by žalobkyni nutil k adopci, bylo to jejich společné rozhodnutí. Pak se najednou žalobkyně s její maminkou o dítě začaly strašně zajímat, ale to už byl u druhých rodičů. Následovaly soudy. Svědek se vždy zajímal, o co se jedná, ale žalobkyně mu říkala, že nemá nic řešit, že stejně ničemu nerozumí. Nechtěla s ním o tom mluvit. Pak to svědkovi vysvětlovala až v autě a říkala mu, co má říkat a svědek tam pak byl za blbečka. Svědek popsal vztah s žalobkyní jako dobrý. Přiznal, že byl asi trošku dominantnější, ale jinak byl vztah vyrovnaný. Hádali se, protože žalobkyně pracovala v hospodě, což svědkovi vadilo. Když svědek přijížděl, ona odjížděla. Svědek chtěl vědět, kde žalobkyně je, ale že by ji chtěl mít pod kontrolou, to ne. Žalobkyně se rozhodovala sama a svědek se rozhodoval také sám. Volný čas trávili s žalobkyní společně. Je pravdou, že žalobkyni držel zkrátka, protože nechtěl, aby zbytečně utrácela, protože měla velké dluhy. Jestli žalobkyně řekla, že ji svědek citově vydíral, tak asi ano. Vydírání spolykáním prášků však svědek popřel. Svědek přiznal, že je trošku výbušnější a přiznal, že byl na žalobkyni občas zlý. Občas se pohádali a mohl za to on. Někdy jí řekl něco sprostého, třeba ji poslal někam, ale neříkal jí to, co ona jemu. Někdy žalobkyni nazýval vulgárními názvy, což se stalo párkrát, ale na denním pořádku to určitě nebylo. Žalobkyně na svědka bývala také vulgární, bylo to vzájemné. S žalobkyní si rozuměli až do té doby, než se rozešli. Rozešli se v klidu. Svědek popřel, že by žalobkyni někdy uhodil. Přiznal, že jednou jí dal facku, ale za to se jí mnohokrát omluvil. Bylo to proto, že měla auto na leasing, který neplatila a svědkovi se to bála říct. Svědek to pak musel zaplatit a žalobkyně stále zatloukala, což svědka naštvalo. Facce předcházela hádka, kdy žalobkyně zapírala. Vícekrát se to nestalo, byl to jediný případ, kdy svědek na žalobkyni vztáhl ruku. Svědek popřel, že by žalobkyni uhodil pěstí nebo ji kopal. Svědek také popřel, že by žalobkyni před odchodem do porodnice řekl, že se s dítětem nemá vracet. Svědek uvedl, že žalobkyně šla po porodu do práce do hospody, protože nechtěla být doma, byla z toho špatná a chtěla mezi lidi. Možná se jí zeptal, jestli by mu v hospodě nepomohla, protože hospodu měli společně, ale nenutil ji. Svědek popřel, že by žalobkyni znásilňoval. Po porodu jej žalobkyně nepřesvědčovala, aby si dítě vzali zpět, ani mu to nenavrhla. Pouze byla taková tichá, bylo na ní vidět, že ji to mrzelo. Mrzelo je to oba. Svědek původně nechtěl být uveden v rodném listu, protože se styděl za to, že dítě dali pryč, ale žalobkyně mu řekla, ať to pro něj udělá (myšleno pro dítě). Při podpisu souhlasu s osvojením to žalobkyni určitě mrzelo, ale byla normální, nechovala se neobvykle, pouze byla tišší. Poté, co to podepsali, vyšli ven a žalobkyně začala brečet. Chytila svědka kolem krku a brečela mu na rameno. Pak jeli domů. Žalobkyně se ani jednou nezmínila, že by chtěla dítě zpět do té doby, než se o tom dozvěděla její matka. Kdyby se to tehdy nikdo nedozvěděl, tak žalobkyně to dítě nechce dodnes. Svědek neví, co mělo být výsledkem odvolání souhlasu s osvojením. Šlo to mimo něj, ony se s ním o tom vůbec nebavily, vždy mu jen řekly, co má podepsat. Svědek ani neví, zda měli mít malého zpět. Byli s žalobkyní dohodnuti, že dítě bude zatím u rodičů žalobkyně, než na tom s žalobkyní budou finančně líp. Nejprve mělo být dítě u rodičů žalobkyně, pak u svědka a žalobkyně, pak že svědek u toho být nemá, pak zase jen babička. Svědek návrhy pouze podepisoval. Svědek uvedl, že znalecké posudky na posouzení psychického stavu žalobkyně již byly zpracovány. Sám byl s žalobkyní v Brně za účelem znaleckého posudku. Uváděly se tam hrozné věci, jako např. že žalobkyni týral. Žalobkyně mu vysvětlila, že takto to bude lepší, protože takto malého dostanou. Svědkovi je známo, že matka žalobkyně volala sestřenici za účelem sehnání doktora pro účely znaleckého posudku, neboť to chtěli nahrát na to, že žalobkyně byla v době souhlasu s osvojením mimo, že byla nemocná, a že se to zruší. Pokud jde o ohodnocení výpovědí, je nutno uvést, že výpověď žalobkyně byla v některých částech nevěrohodná a působila dojmem, že je tendenčně upravena nastalé situaci. Žalobkyně na jednu stranu bývalého partnera popisovala jako tyrana a násilníka, jehož vůli se musela podvolovat a od nějž nemohla odejít, což bylo nově prezentováno jako hlavní důvod souhlasu s adopcí (podvolení se rozhodnutí partnera a strach o život vlastní a synův). Druhým dechem však dodávala, že o vrácení dítěte sice žádali s přítelem, ale ona by si nikdy nedovedla představit, že by dítě vychovávala s ním. Prostě by od něj odešla. Dále uvedla, že partner dítě zpět nikdy nechtěl, odvolání souhlasu a návrhy podepsal jen proto, že žalobkyně řekla, že chce dítě zpět. V některých částech výpovědi uváděla, že skutečně neměla žádné podezření na své těhotenství a v jiných částech uváděla, že si těhotenství nechtěla připustit. Ve vztahu k popisovanému soustavnému domácímu násilí působila samotná její výpověď spíše nevěrohodně a její nevěrohodnost podporovaly listinné důkazy prokazující, že bezprostředně uváděné důvody adopce byly sociálního charakteru. Pokud jde o hodnocení běhu událostí od porodu do učinění souhlasu, je žalobkyně v zásadě ve shodě se svědkyněmi Bc. XXX a XXX pouze s tím rozdílem, že tvrdí, že ji při úkonu o ničem nepoučily (ačkoliv na jiném místě uvádí, že vlastně nevnímala, co jí Bc. XXX před podpisem říkala). Pokud jde o hodnocení chování žalobkyně v době učinění souhlasu, toto popsal svědek XXX ve shodě se svědkyněmi Bc. XXX a XXX. Žalobkyně tvrdila, že se u podpisu zhroutila a rozplakala, ale nikdo na to nezareagoval, svědkyně Bc. XXX a XXX popisovaly klidný a tichý průběh. Svědek XXX potvrdil klidný průběh a uvedl na pravou míru, že žalobkyně se rozplakala až poté, co vyšli ven z místnosti, kde souhlas podepsali. Pro nevěrohodnost žalobkyně svědčí i skutečnost, že žalobkyně ve své výpovědi přesvědčivě tvrdila, že o dítě (žalovaného) měla zájem se starat od počátku a hned poté, co o syna začala bojovat, jej chtěla mít ve své péči. Toto je v rozporu s listinnými důkazy (návrhy soudu a protokoly ze soudního jednání) a taktéž s výpovědí matky žalobkyně, která potvrdila, že na začátku dcera zájem nejevila. Matka žalobkyně objektivně nebyla schopna vypovídat o chování žalobkyně v době podpisu, neboť se s žalobkyní setkaly až v květnu 2010. Popisovala, jak se jí dcera jevila při setkání v květnu a následně na přelomu června a července po jejím zjištění, že se žalovaný narodil. O vztahu mezi žalobkyní a XXX měla matka žalobkyně pouze informace poskytnuté žalobkyní a spolu s žalobkyní měla stejný zájem dostat žalovaného zpět do péče, takže lidsky pochopitelně popisovala XXX ve zlém světle ve snaze svalit na něj odpovědnost za rozhodnutí ve vztahu k adopci. Stejně tak svědkyně XXX měla pouze informace, které jí žalobkyně poskytla na přelomu roku 2012 a 2013, když se s XXX rozešli, tedy v době, kdy se již žalobkyně domáhala výchovy svého syna a v době, kdy již bylo zřejmé, že ke zvrácení osvojení nebude odvolání souhlasu stačit. To, co svědkyně skutečně vnímala svými smysly, byly náznaky spočívající v dominanci a výbušné povaze XXX (kterou XXX sám přiznal), jež poté, co žalobkyně svědkyni vylíčila XXX jako násilníka, zapadly do tohoto konceptu. I ve vztahu k těmto skutečnostem však lze pochybovat o věrohodnosti svědkyně, která byla od počátku popisována jako kamarádka žalobkyně, za kamarádku se sama označila, ve shodě s žalobkyní vypovídala, přesto bližší podrobnosti ze života žalobkyně neznala. Ze znaleckého posudku prof. MUDr. XXX, Ph.D. soud zjistil, že žalobkyně v minulosti nikdy netrpěla duševní chorobou, psychózou či jinou duševní nemocí. V minulosti trpěla duševní poruchou s názvem Porucha přizpůsobení (Dg F 43.2 dle Mezinárodní klasifikace duševních poruch MKN-10). Tato porucha u ní započala po porodu dne XXX a odezněla během měsíce září 2010. Toto je podpořeno nálezem psychologa Dr. XXX. Žalobkyni byl gynekoložkou ordinován Oxazepam. Jedná se o banální lék tlumící úzkost a představuje adekvátní léčbu. Žalobkyni bylo ordinováno jedno balení, což je naprosté minimum. Pro nepřítomnost vážné duševní poruchy svědčí svědectví paní XXX, XXX a bývalého přítele žalobkyně XXX. Poprvé byla žalobkyně vyšetřena psychiatrem MUDr. XXX z Psychiatrické nemocnice XXX dne 2. 7. 2010, kdy jí byla stanovena diagnóza Akutní reakce na stres (dg F 43.0). Bylo ordinováno antidepresivum, dle potřeby anxiolytikum. Na další návštěvě dne 1. 9. 2010 byl již stav zlepšen, diagnóza zůstala stejná, ale léčba předepsána nebyla. Nebyla doporučena ani další soustavná psychiatrická péče. Žalobkyně byla v psychiatrické ambulanci jen 2 x za život, což je z psychiatrického pohledu velmi kratičká léčba. U vážnějších poruch trvá léčba roky, u duševních chorob nezřídka bývá léčba celoživotní. Ani nebylo zapotřebí žalobkyni hospitalizovat na psychiatrii. Záznamy z porodnice nesvědčí o duševní poruše žalobkyně. Pro duševní poruchu nesvědčí ani návštěva žalobkyně u praktické lékařky MUDr. XXX dne 13. 9. 2010. Porucha přizpůsobení je jednou z nejméně závažných duševních poruch. U žalobkyně se projevovala tím, že byla unavená, plačtivá, méně jedla, méně reagovala na své okolí, byla depresivní. Znalec se ztotožnil s diagnostickým závěrem znalců MUDr. XXX a Mgr. XXX, zcela však nesouhlasil s hodnocením schopností rozpoznávacích. Porucha přizpůsobení (do této skupiny patří také Smíšená úzkostná a depresivní reakce) patří k nejlehčím duševním poruchám a zcela jistě zde nejsou postiženy poznávací (kognitivní) funkce na rozdíl např. od demence. Argumentačně se znalec opřel např. o klasifikaci duševních poruch MKN-10, kde u poruch přizpůsobení žádná porucha kognitivních funkcí uvedena není, nebo o odbornou literaturu – Pavlovský P. a kol.: Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada, 2001, kde autor na straně 65 píše, že příznaky poruchy přizpůsobení nemají forenzní význam. Není jasné, z čeho vycházeli znalci MUDr. XXX a Mgr. XXX, neboť žádnou argumentaci neuvedli. Pokud jde o hodnocení schopností ovládacích, lze souhlasit, že ovládací schopnosti byly sníženy, nicméně forenzně nepodstatně. Se znaleckými závěry MUDr. XXX znalec v podstatě souhlasil, pouze mu vytýkal, že nepoužil diagnostický systém MKN-10. Osobnostní rysy žalobkyně, popisované znalcem MUDr. XXX, jsou přítomny, nedosahují však závažnosti duševní poruchy. Pokud jde o posouzení rozpoznávacích schopností žalobkyně, znalec se ztotožnil s MUDr. XXX, že žalobkyně byla celkově schopna posoudit důsledky svého souhlasu. Pokud jde o schopnosti ovládací, vzhledem k tomu, že žalobkyně měla poruchu nálady, znalec se na rozdíl od MUDr. XXX domníval, že ovládací schopnosti žalobkyně sníženy byly, avšak forenzně nepodstatně. K dotazu na pravděpodobnost domácího násilí páchaného na žalobkyni znalec ve spolupráci s konzultantem z oboru zdravotnictví, specializace psychologie, uzavřel, že v současné době nejsou známky toho, že by žalobkyně byla obětí domácího násilí. Vzhledem k rozporným stanoviskům znalce prof. MUDr. XXX, Ph.D. a znalců navržených žalobkyní, soud všechny zúčastněné znalce vyslechl a navzájem je konfrontoval s jejich znaleckými závěry. Znalec MUDr. XXX zpočátku setrvával na svých závěrech, při kterých neposuzoval pouze obecné diagnostické kategorie, ale zohledňoval působení proměnlivých faktorů na konkrétního jedince v konkrétní životní situaci. V projednávaném případě trval na tom, že rozpoznávací schopnosti žalobkyně byly narušeny, přestože příslušná diagnostická kategorie obecně schopnosti rozpoznávací schopnosti neovlivňuje. Míru narušení rozpoznávací schopnosti však nebyl schopen kvantifikovat, neboť se měnila v čase. Schopnost porozumět významu podepisovaných listin byla určitě snížena po porodu. Dne 19. 4. 2010 bylo dle znalce možno stále předpokládat snížení rozpoznávacích schopností, přičemž nelze říci, zda se jednalo o snížení významné. Poté, co se znalec dozvěděl, že schůzka na městském úřadě za účelem podpisu souhlasu s osvojením byla předem plánována, žalobkyně ohledně ní s úřednicí korespondovala a při své výpovědi sama uvedla, že dne 19. 4. 2010 věděla, že jde na úřad podepsat souhlas s osvojením, znalec upravil své stanovisko tak, že v tomto případě lze mít za to, že žalobkyně byla schopna posoudit význam tohoto úkonu. Znalec se ztotožnil se znalcem prof. MUDr. XXX, Ph.D., že ovládací schopnosti žalobkyně byly sníženy jen částečně, tedy nevýznamně. Za těchto okolností není na místě medicínský pohled, že v době podpisu úkonu byla ovládací či rozpoznávací složka žalobkyně významně snížena. Sníženy být mohly, ale již ne v rovině forenzně významné. Znalkyně Mgr. XXX taktéž ve světle nových zjištění souhlasila s upřesněním znaleckého závěru MUDr. XXX. Znalci se u žalobkyně nejprve klonili k závažnějšímu vlivu poruchy na rozpoznávací schopnost, neboť měli psychodiagnostickými metodami potvrzeno, že má problematickou schopnost čelit zátěži a dochází u ní k silnějším vlivům emocí na rozhodování. Pokud byly objektivizovány důkazy, které svědčí o jiném závěru, je třeba relativizovat stanovisko směrem ke snížení narušení obou schopností. Míru narušení však znalkyně nebyla schopna konkretizovat s ohledem na svou specializaci. V tomto odkázala na závěr MUDr. XXX. Ve vztahu k tvrzenému domácímu násilí znalkyně uvedla, že v době vyšetření nebyly shledány známky, že by žalobkyně byla obětí domácího násilí páchaného jejím tehdejším přítelem a znalkyně tyto známky nenalezla ani dodatečně v materiálech, které jí byly poskytnuty. Znalkyně dohledala škály, které by svědčily na existenci domácího násilí event. posttraumatické stresové poruchy (škály PK, PS a MDS). Jedná se o tři okruhy, které v klinickém standardizovaném dotazníku MMPI-2 odkazují na možnost distresu z partnerského vztahu: 1) posttraumatická stresová porucha, 2) naučená bezmocnost a 3) sebepoškozující jednání. Deficity vlastní vůle jsou vždy vázány na závažné syndromy. Odevzdání vlastní vůle případnému pachateli patří do jednoho z okruhů týrané ženy, konkrétně se jedná o naučenou bezmocnost. Žádné takové známky však u žalobkyně shledány nebyly. Pokud by přítomny byly, tak by při vyšetření vyšly najevo. V době vyšetření žalobkyně šlo o poruchu přizpůsobení, nikoliv o závislostní poruchu, která by mohla narušit vlastní rozhodování. Znalec prof. MUDr. XXX, Ph.D. ve své výpovědi setrval na svých závěrech uvedených v písemném posudku, že žalobkyně k datu 19. 4. 2010 trpěla duševní poruchou -Poruchou přizpůsobení s úzkostí a depresí, nicméně její rozpoznávací schopnosti zůstaly plně zachovány a ovládací schopnosti byly sníženy jen forenzně nevýznamně. Znalec odmítl argumentaci znalců MUDr. XXX a Mgr. XXX, že je třeba osobu posuzovat individuálně, nikoliv pouze podle obecných charakteristik jednotlivých diagnóz. Proměnlivé faktory jsou důležité, nicméně ony se zobrazí v duševní poruše, která je pak hodnocena psychiatricky. Ne každý faktor se v duševní poruše zobrazí, proto je důležité posuzovat poruchy, ne faktory. Může být např. osoba, která prošla válkou nebo jiným traumatem, přesto se u ní duševní porucha neprojeví. Znaky duševních poruch jsou uvedeny v klasifikaci duševních poruch MKN-10 a podle této klasifikace nemá porucha přizpůsobení vliv na rozpoznávací složku. Pokud se znalci neshodnou na klasifikaci duševních poruch a jejich přizpůsobení, tak nemá psychiatrická ani znalecká práce smysl. Z výsledků znaleckého dokazování soud má soud za prokázáno (všichni slyšení znalci jsou ve shodě), že žalovaná v době poskytnutí souhlasu s osvojením věděla, jaké následky jsou spojeny s učiněným úkonem (rozpoznala jeho závažnost) a dokázala své jednání ovládat. Přestože v době právního úkonu trpěla Poruchou přizpůsobení jakožto jednou z nejlehčích psychických poruch, její ovládací i rozpoznávací schopnosti nebyly podstatně (forenzně významně) ovlivněny. Nutno zdůraznit, že znalecké závěry jsou v souladu s provedeným skutkovým dokazováním. Skutečnost, že žalobkyně nejevila známky závažnější duševní poruchy, vyplývá i ze svědeckých výpovědí svědkyni Bc. XXX a XXX, stejně jako ze svědecké výpovědi XXX. Tuto skutečnost potvrzuje také závěr, že v porodnici (a následně na gynekologii), kde se žalobkyně setkala s řadou zdravotníků, žádný z nich žalobkyni nedoporučil psychiatrickou péči. Ani psycholog PhDr. XXX důvody pro psychiatrickou péči žalobkyně neshledal. Ostatně i z účastnické výpovědi žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně při udělování souhlasu s osvojením dne 19. 4. 2010 věděla, co činí. Žalobkyně měla od počátku tendenci své těhotenství jakožto zdroj problémů neřešit (viz první návštěva u gynekologa ve velmi pokročilém stadiu těhotenství). Již při první návštěvě gynekologa avizovala, že neví, jak se k těhotenství postaví, vzhledem k nedostatečným podmínkám zvažovala možnost adopce. V porodnici taktéž uvedla, že má v úmyslu dát dítě k adopci. V souvislosti s tímto rozhodnutím podepsala potřebné dokumenty k převozu dítěte do Dětského centra XXX. Z vlastního rozhodnutí dítě v porodnici ani neviděla, ani mu s partnerem nedali jméno (za účelem zabránění osobnější vazby). Již v porodnici hovořila žalobkyně se svědkyněmi XXX a Bc. XXX z Městského úřadu XXX o svém rozhodnutí dát dítě k adopci. V porodnici také mluvila se zdravotní sestrou, která se ji snažila přimět ke změně rozhodnutí o adopci a ponechání dítěte v péči. Neúspěšně. Žalobkyně nevyužila nabízenou psychologickou pomoc a podporu dr. XXX. Po dobu pobytu dítěte v Dětském centru XXX se žalobkyně o dítě nezajímala, ani jej nenavštívila. Po porodu žalobkyně průběžně korespondovala s Bc. XXX ohledně sociálních dávek, které by žalobkyně pobírala, pokud by si dítě nechala. Následně s Bc. XXX domlouvala termín schůzky za účelem podpisu souhlasu s osvojením, kterou společně s otcem dítěte zrealizovali. Soud nemá pochyb o tom, že žalobkyně se k souhlasu s osvojením rozhodovala pod tlakem okolností a za tíživých podmínek (jako velká většina matek, které dají své dítě k adopci), nicméně podstatným je, že žalobkyně takové rozhodnutí učinila a k realizaci takového rozhodnutí činila veškeré své kroky. Z celého sledu jednotlivých dílčích kroků žalobkyně vyplývá, že žalobkyně při podpisu blanketového souhlasu s osvojením věděla, jaký úkon činí a jaké jsou důsledky takového úkonu. Pokud jde o žalobkyní tvrzené soustavné domácí násilí, které mělo mít za následek, že žalobkyně jakožto oběť dělala pouze to, co jí tehdejší partner přikázal, k podpisu souhlasu s osvojením byla donucena a neprojevovala při něm vlastní vůli, toto má soud provedeným dokazováním za vyvrácené. Předně se výpověď žalobkyně v tomto směru soudu jevila nevěrohodnou, když mnohem věrohodnější soud shledal výpověď svědka XXX a nadto žádné známky domácího násilí neshledal žádný ze znalců, kteří žalobkyni vyšetřovali, ani ze zdravotníků, se kterými přišla do styku. Dalším tvrzeným důvodem neplatnosti blanketového souhlasu žalobkyně s osvojením je absence soudem ustanoveného kolizního opatrovníka nezletilého dítěte při tomto úkonu. Podle § 68a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen ZOR), souhlasu rodičů, kteří jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte, není dále třeba, jestliže rodiče dají souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům. Souhlas předem musí být dán osobně přítomným rodičem písemně před soudem nebo před příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Souhlas může být dán rodičem nejdříve šest týdnů po narození dítěte. Odvolat souhlas lze toliko do doby, než je dítě umístěno na základě rozhodnutí do péče budoucích osvojitelů. Zákon ve shora uvedeném ustanovení nestanovil žádné speciální náležitosti souhlasu s osvojením bez vztahu k určitým osvojitelům. Jedná se o jednostranný právní úkon, jehož podmínkou je, že musí být adresován soudu nebo orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Je skutečností, že se tento právní úkon týká nezletilého dítěte, nicméně nejedná se o řízení (ani soudní ani správní), jedná se o jednostranný hmotněprávní úkon, který je perfektní (účinný) okamžikem, kdy byl doručen (projeven) jeho adresátovi (v daném případě orgánu sociálně-právní ochrany dětí). Nezletilé dítě není účastníkem tohoto úkonu a ani dítě ani jeho případný opatrovník nemůže zvrátit souhlas s osvojením, rozhodne-li se jej rodič poskytnout. Z uvedeného vyplývá, že k tomuto úkonu není důvod ustanovovat nezletilému dítěti opatrovníka, proto jeho absence nemůže mít za následek neplatnost právního úkonu. Další námitkou žalobkyně bylo tvrzení, že blanketový souhlas je neplatný pro neurčitost protokolu ze dne 19. 4. 2010, neboť z něj nejsou patrna poučení, jež se žalobkyni od orgánu sociálně-právní ochrany dětí dostala. Předně je třeba zopakovat, že zákon v předmětném období nestanovil žádné náležitosti, jak má takový protokol vypadat. Souhlas musí tedy splňovat pouze náležitosti právního úkonu. Dle přesvědčení soudu není pochyb o tom, že protokol ze dne 19. 4. 2010 jasně, určitě a srozumitelně vyjadřuje vůli rodičů dát souhlas s osvojením bez vztahu k určitým osvojitelům. Protokol také odkazem na příslušné paragrafy ZOR zobrazuje, jaká poučení se rodičům dostala. Jedná se de facto o celou úpravu institutu osvojení, jeho významu, podmínek a právních důsledků. Ustanovení ZOR jsou uvedena naprosto konkrétně, tj. § 63 až 77 ZOR, nelze tedy mít za to, že protokol je v této části neurčitým. Pokud jde o rozsah skutečně poskytnutého poučení, žádný právní předpis v době předmětného úkonu nestanovil povinný rozsah poučení biologického rodiče, byť je nepochybné, že biologický rodič má být orgánem sociálně-právní ochrany dítěte či soudem před poskytnutím svého souhlasu s osvojením poučen o významu a důsledcích osvojení (což je ostatně důvod, proč bylo možno souhlas poskytnout pouze před příslušným orgánem či soudem, podle současné úpravy pak pouze před soudem). Z dokazování však vyplynulo, že žalobkyni se náležité poučení, přizpůsobené konkrétnímu případu, skutečně dostalo. Žalobkyně věděla, že osvojením ztratí svá rodičovská práva. Věděla, že poskytuje souhlas bez vztahu k určitým osvojitelům (proto se ujišťovala, zda se dítě dostane do dobrých rukou) a věděla, že dítě může být osvojeno i do ciziny. Věděla také, že svůj souhlas s osvojením může odvolat pouze do rozhodnutí o svěření do předadopční péče (proto se dotazovala, zda již bylo dítě umístěno v rodině). Skutečnost, že žalobkyně nebyla poučena o možnosti pěstounské péče Bc. XXX nepopírala a zdůvodnila ji tím, že žalobkyně již v porodnici deklarovala rozhodnutí dát dítě k osvojení a pouze tato otázka byla řešena (spolu s otázkou, zda by žalobkyně nezvládla mít dítě v péči). Poslední námitkou žalobkyně bylo, že souhlas s osvojením je neplatný, protože byl učiněn u místně nepříslušného orgánu, neboť místní příslušnost měla být určena dle § 61 odst. 3 písm. d) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, podle toho, kde se zdržovala žalobkyně. Podle § 61 odst. 3 zákona č. 359/1999 Sb., ve znění účinném ke dni poskytnutí souhlasu, tedy ve znění do 31. 3. 2012 místní příslušnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností se řídí a) místem, kde se dítě nachází, jde-li o dítě uvedené v § 10a odst. 1, § 15 odst. 2, § 16 a § 37 odst. 2, b) místem trvalého pobytu fyzické osoby, která má zájem stát se osvojitelem nebo přijmout dítě do pěstounské péče, jde-li o případy uvedené v § 11 odst. 1 písm. d), § 20 odst. 1, § 21 odst. 1 a § 27a odst. 2, c) místem trvalého pobytu fyzické osoby, jde-li o případy uvedené v § 30 odst. 5, d) místem sídla zdravotnického zařízení, jde-li o zaslání záznamu o úrazu dítěte (§ 10 odst. 6); nemá-li dítě v obvodu tohoto obecního úřadu trvalý pobyt, zašle tento obecní úřad záznam o úrazu dítěte obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu má dítě trvalý pobyt, e) místem, kde se zdržuje rodič, jde-li o přijetí souhlasu rodiče s osvojením dítěte předem bez vztahu k určitým osvojitelům (§ 19 odst. 3). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že místně příslušným k přijetí souhlasu byl úřad dle místa, kde se žalobkyně zdržovala (§ 61 dost. 3 písm. e) zákona). Zákon č. 359/1999 Sb. však nestanoví žádné následky pro případ, že je úkon proveden u místně nepříslušného oránu. Podle § 60 zákona č. 359/1999 se postupuje podle správního řádu. Zákon č. 500/2004 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2010, obsahoval v ust. § 11 úpravu místní příslušnosti pro jednotlivá řízení. Ust. § 12 pak míří na situace, kdy je podání učiněno (řízení zahájeno) u místně nepříslušného orgánu. V takovém případě nepříslušný správní orgán podání postoupí příslušnému správnímu orgánu. Správní řád však nestanoví žádné důsledky pro případ, že podání postoupeno není a řízení je provedeno u místně nepříslušného orgánu. Ust. § 77 správního řádu upravuje nicotnost rozhodnutí mj. z důvodu věcné (nikoliv místní) nepříslušnosti orgánu, který rozhodnutí vydal. Je tedy zřejmé, že ani podle správního řádu nemá místní nepříslušnost úřadu za následek vadu rozhodnutí. V daném případě je situace odlišná v tom, že žádné řízení neprobíhalo, orgán sociálně-právní ochrany dětí žádné rozhodnutí nevydával a nevykonával tak svou rozhodovací pravomoc. Orgán sociálně-právní ochrany dětí byl pouze adresátem právního úkonu žalobkyně, tedy pouze přijal projev vůle žalobkyně dát souhlas s osvojením. Tento právní úkon byl podpisem perfektní a ani případná místní nepříslušnost orgánu nemůže založit vadu tohoto úkonu způsobující jeho neplatnost. Okamžikem, kdy místně nepříslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí souhlas žalobkyně přijal (a tento souhlas měl všechny potřebné náležitosti), byl nedostatek místní příslušnosti zhojen. Ani z tohoto důvodu soud blanketový souhlas žalobkyně s osvojením neplatným neshledal. Dokazování k místu, kde se žalobkyně k datu 19. 4. 2010 zdržovala, proto soud neprováděl. Ze shora popsaných důvodů soud žalobu žalobkyně zamítl. Vzhledem k tomu, že žalobkyní tvrzené důvody směřovaly k absolutní neplatnosti blanketového souhlasu, námitkou promlčení vznesení námitky relativní neplatnosti, vznesenou vedlejšími účastníky na straně žalovaného, se soud nezabýval. Pro úplnost se lze vyjádřit také k argumentu žalobkyně vznesenému až v závěrečném návrhu, tj. že souhlas je neplatný, neboť od jeho učinění uplynulo více než 6 let. Podle § 816 NOZ souhlas k osvojení pozbude účinnosti vždy, nedojde-li k osvojení do šesti let ode dne, kdy byl souhlas dán. Nutno uvést, že určení neplatnosti právního úkonu a skutečnost, že právní úkon, který byl platně učiněn, pozbude účinnosti, jsou dvě rozdílné věci. V projednávané věci se vede řízení o určení, že blanketový souhlas žalobkyně je (z důvodů tvrzených žalobkyní do koncentrace řízení) neplatný. Námitka, že blanketový souhlas pozbyl účinnosti, může mít své místo pouze v samotném řízení o osvojení. Nicméně nelze přehlédnout, že dle § 3035 NOZ bylo-li řízení o osvojení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí se podle dosavadních právních předpisů. Námitka žalobkyně, že souhlas je neplatný, protože byl sepsán na témže protokolu jako souhlas otce žalovaného, byla vznesena po koncentraci řízení. Nicméně lze uvést, že skutečnost, že souhlas obou rodičů byl sepsán a podepsán na téže listině nemůže být důvodem jeho neplatnosti. Soud v řízení provedl i jiné důkazy než shora popsané, žádné závěry rozhodné pro věc samu z nich však nečinil. Neúspěšná žalobkyně je dle § 142 odst. 1 o.s.ř. povinna nahradit žalovanému náklady řízení. Žalovanému žádné náklady řízení nevznikly a opatrovník žalovaného žádné náklady řízení neuplatnil, proto soud rozhodl tak, že ve vztahu mezi žalovaným a žalobkyní nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Vedlejší účastníci na straně žalovaného byli v řízení taktéž úspěšní a mají dle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení od žalobkyně. Vedlejší účastníci jsou sice manželé, nicméně v řízení mají postavení samostatných účastníků (bylo jejich rozhodnutím, zda se budou oba projednávané věci účastnit), proto má každý z nich právo na náhradu vlastních nákladů řízení. Vedlejší účastníci byli v řízení zastoupeni advokátkou, jejíž odměna a náhrada hotových výdajů je určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT). Odměna každého z vedlejších účastníků za jeden úkon právní služby činí dle § 9 odst. 3 písm. a) AT ve spojení s § 12 odst. 4 AT částku 2.000 Kč. Zástupkyně vedlejších účastníků učinila v řízení 13 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, písemný návrh na vstup vedlejších účastníků do řízení, účast u jednání dne 12. 5. 2016, účast u dožádaného výslechu svědkyně dne 3. 6. 2016, účast u jednání dne 14. 6. 2016 (představující 5 úkonů právní služby), účast u jednání dne 25. 8. 2016 (představující 2 úkony), účast u jednání dne 27. 1. 2017 (představující 2 úkony), za které jí přísluší odměna v plné výši 4.000 Kč (2 x 2.000 Kč) a jeden úkon právní služby - účast u vyhlášení rozsudku dne 6. 2. 2017, za který jí přísluší odměna ve výši jedné poloviny, tj. 2.000 Kč (2 x 1.000 Kč). Celkem tedy činí odměna zástupkyně vedlejších účastníků 54.000 Kč (13,5 x 4.000 Kč). Zástupkyně vedlejších účastníků má právo na náhradu hotových výdajů dle § 13 AT za 13 úkonů ve výši 4.200 Kč (13 x 300 Kč), na náhradu jízdních výdajů za cestu k dožádanému Okresnímu soudu v XXX v prokázané výši 408 Kč, náhradu za ztrátu času stráveného na cestě k dožádanému soudu a zpět v rozsahu 16 započatých půlhodin (8 hodin) ve výši 1.600 Kč a náhradu 21% daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 12.643,70 Kč. Náklady řízení v celkové výši 72.851,70 Kč je žalobkyně povinna nahradit vedlejším účastníkům na straně žalovaného rovným dílem, a to k rukám jejich zástupkyně. Neúspěšná žalobkyně je povinna dle § 148 odst. 1 o.s.ř. nahradit náklady státu vynaložené na znalečné. Na znalečné za písemný znalecký posudek prof. MUDr. XXX, Ph.D. bylo vynaloženo 9.000 Kč, z čehož částka 7.000 Kč byla zaplacena z žalobkyní složené zálohy. O znalečném za výslech znalce prof. MUDr. XXX, Ph.D. bylo k datu vyhlášení rozsudku rozhodnuto, nicméně dosud nepravomocně. Konečná výše nákladů státu na znalečné tedy nebyla k datu rozhodnutí soudu známa, proto soud rozhodl pouze o základu tak, že náklady řízení je státu povinna nahradit žalobkyně s tím, že konečná výše nákladů státu bude dle § 155 odst. 1 poslední věty o.s.ř. určena v samostatném usnesení.

Rubrum