6 C 246/2014

Rubrum

Obvyklá cena vozidla „dvojčete“ Každé vozidlo má svou pořizovací cenu. Při stanovení výše nároku je namístě vyjít právě z údajů obsažených v osvědčení o registraci vozidla, a to s ohledem na požadavek na ochranu dobré víry osob vystupujících v soukromoprávních vztazích, když z tohoto údaje při určení předmětu pojištění vycházely obě smluvní strany v době uzavírání pojistné smlouvy (bez ohledu na to, zda se jednalo o údaj pravdivý či nepravdivý). Jinými slovy, byť tyto údaje vyplývaly z nepravých dokladů, mohli účastníci předpokládat, že byl rok uvedení do provozu právě ten, jenž byl uveden v dokladech k vozidlu, a je proto namístě vycházet právě z tohoto údaje, když se jeví ponejvíce spravedlivé, aby výše pojistného plnění odpovídala představám obou smluvních stran v době uzavírání pojistné smlouvy.

Výrok

Okresní soud ve Zlíně rozhodl předsedou senátu Mgr. Pavlem Dvorským v právní věci žalobkyně R. M., nar. XXX, bytem H. B. XXX, zastoupené JUDr. K. R., advokátkou se sídlem P. XXX, B. XXX, proti žalované S. P., IČO: XXX, se sídlem Z. - L., t. XXX, zastoupené Mgr. H. M., advokátkou se sídlem U. H., N. XXX, o zaplacení částky 330 000 Kč s příslušenstvím

Odůvodnění

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 137 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 137 750 Kč za dobu od 13. 12. 2013 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 192 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 330 000 Kč za dobu od 23. 1. 2013 do 12. 12. 2013 a dále s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 192 250 Kč za dobu od 13. 12. 2013 do zaplacení. III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 20,4 % nákladů řízení ve výši 25 118,90 Kč k rukám zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení

Žalobkyně se žalobou, podanou u soudu 19. 9. 2014, domáhala po žalované zaplacení částky 330 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 23. 1. 2013 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela 16. 7. 2012 pojistnou smlouvu č. XXX, jejímž předmětem bylo pojištění motorového vozidla T. R., rok výroby 2008, VIN: XXX (dále jen „T. R.“), které žalobkyně pořídila na základě kupní smlouvy z 26. 6. 2014 do S. K. Dne 6. 10. 2012, kdy měl vozidlo v dispozici vnuk S. K. L. Š., který měl zajistit odstranění reklamovaných vad vozidla, došlo k odcizení vozidla neznámým pachatelem. Policejní orgán 1. 12. 2012 věc odložil, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravující zahájit trestní stíhání. Dne 7. 10. 2012 žalobkyně nahlásila pojistnou událost žalované, která v průběhu šetření pojistné události zjistila, že vozidlo je inzerováno k prodeji na Floridě v USA. Žalovaná proto podala na žalobkyni 31. 1. 2013 trestní oznámení a odmítala pojistnou událost řešit. Policejní orgán 1. 11. 2013 vydal vyrozumění, že nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán žalobkyní trestný čin, když policejní orgán připustil, že odcizená T. R. mohla mít v USA tzv. „dvojče“. Také poté nicméně žalovaná odmítala vyplatit pojistné plnění, pročež žalobkyně vyzvala 28. 3. 2014 žalovanou k zaplacení pojistného plnění. Poté žalovaná namítla, že pojistná smlouva je neplatná pro neurčitost, když vozidlo bylo identifikováno podle VIN, který se ukázal jako falešný. Splatnost pojistného plnění měla být dle všeobecných pojistných podmínek (dále jen „VPP“) do patnácti dnů od skončení šetření pojistné události, přičemž žalovaná měla pojistnou událost došetřit do 7. 1. 2013, a tedy byl nárok splatný do 22. 1. 2013, pročež je od 23. 1. 2013 žalovaná v prodlení. Neboť žalovaná pojistné plnění nezaplatila, domáhá se žalobkyně jeho zaplacení touto žalobou. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že žalobkyně neprokázala žalobou uplatněný nárok. V souvislosti s tím žalovaná namítla, že vozidlo T. R. mělo neoriginální VIN, neznámý původ, neznámý rok výroby, neznámý počet najetých kilometrů, nemělo servisní historii, bylo v provedení pro USA, jeho originál v USA existuje, bylo po dopravní nehodě a mělo vady. Žalovaná dále dovodila, že pojistná smlouva z 16. 7. 2012 č. XXX je neplatná pro neurčitost předmětu pojištění a neboť nebyla splněna podmínka vlastnictví vozidla, když žalobkyně v době sjednání pojistné smlouvy nebyla vlastníkem motorového vozidla. Pro případ platnosti pojistné smlouvy namítla žalovaná nejprve, že vozidlo bylo pojištěno do výše 300 000 Kč, přičemž žalovaná shledává existenci důvodů zakládající právo krátit pojistné plnění, když žalobkyně nepředložila fotodokumentaci pojištěného vozidla, v době odcizení ponechala ve vozidle doklady a vozidlo nezajistila proti odcizení sjednaným způsobem (zamykání zpětného chodu) a dále doposud neodevzdala sady klíčů, pročež podle VPP může dojít ke krácení pojistného plnění o padesát procent. Žalovaná dále namítla, že pojistná událost doposud nemohla být vyřízena pro absenci součinnosti žalobkyně, která nedodala při sjednávání pojistné smlouvy fotodokumentaci a dále nepředala osvědčení o registraci vozidla a klíče od něj. Z kupní smlouvy soud zjistil, že Ing. S. K. jako prodávající a žalobkyně jako kupující uzavřeli kupní smlouvu na vozidlo T. R., rok výroby 2008, VIN: XXX, jehož měl být prodávající výhradním vlastníkem, přičemž kupní cena činila 330 000 Kč. Tuto měla žalobkyně zaplatit tak, že při podpisu složila zálohu ve výši 50 000 Kč a zbytek měl být uhrazen ve splátkách dle přílohy smlouvy na účet č. XXX. Dále bylo sjednáno, že vlastnické právo přechází na žalobkyni okamžikem zaplacení kupní ceny a předáním vozidla. S kupovaným vozidlem pak žalobkyně měla převzít dva kusy klíčů od vozidla, servisní CD a další doklady s výjimkou těch, které prodávající potřebuje pro účely odhlášení vozidla na evidenci vozidel. Smlouva má parafy u prodávajícího i kupujícího, u jejich paraf je uvedeno datum 24. 7. 2012, nicméně v záhlaví smlouvy se uvádí datum 24. 6. 2012. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení L. Š. ze dne 21. 11. 2012 soud zjistil, že L. Š. před policejním orgánem vypověděl, že žalobkyně měla zaplatit částku 50 000 Kč, poté doplatila 100 000 Kč, nicméně poté již s ohledem na závady vozidla nic dalšího neuhradila. Z výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že tato dne 15. 6. 2012 uhradila částku 50 000 Kč a dne 4. 7. 2012 uhradila částku 100 000 Kč, v obou případech na účet č. XXX. Z osvědčení o registraci vozidla XXX soud zjistil, že toto mělo být vydáno k vozidlu T. R., VIN: XXX, reg. zn. XXX, kdy podle tam uvedených údajů mělo být vozidlo poprvé registrováno 29. 4. 2008 ve Spolkové republice Německo, kde mělo technický průkaz TP XXX, a v České republice pak poprvé 27. 10. 2010, kdy se jeho vlastníkem stal S. K., jenž následně vozidlo dne 11. 7. 2012 odhlásil na žalobkyni. Dále soud zjistil, že dne 16. 7. 2012 byla v osvědčení jako vlastník zapsána žalobkyně. Podle osvědčení mělo vozidlo následující parametry: typ kombi, barva černá – metalíza, palivo BA 95 B, zdvih. objem 3 456 cm, automatická převodovka. K zapsané výbavě náleželo: 6x airbag, ASR (systém regulace prokluzu kol), tónovaná skla, podélné střešní nosiče, klimatizace. Na vozidlu byly provedeny technické prohlídky ve dnech 27. 10. 2010 a 10. 7. 2012. Z pojistné smlouvy č. XXX soud zjistil, že dne 16. 7. 2012 žalobkyně jako pojistník i pojištěný sjednala s žalovanou pojištění vozidla T. R., datum uvedení do provozu duben 2008, VIN: XXX, jehož obvyklá cena měla podle smlouvy činit 300 000 Kč, přičemž z hlediska zabezpečení mělo být vozidlo vybaveno zamykáním zpátečky. Jako další vybavení vozidla bylo v pojistné smlouvě uvedeno také centrální zamykání, klimatizace, airbag, alarm a elektrické ovládání oken. Počátek pojištění byl 16. 7. 2012, smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Pojištěno bylo mj. odcizení. Dohodnuta byla spoluúčast žalobkyně ve výši 5 %, min. 5 000 Kč. Akceptací této smlouvy se pak žalobkyně zavázala také dodržet ustanovení všeobecných pojistných podmínek O 220/2010(dále jen „VPP“). Z VPP O 220/2010 soud zjistil, že tyto VPP byly účinné od 1. 3. 2010 [čl. 19 odst. 8 VPP] a v čl. 2 odst. 1 VPP definují pojištěného jako osobu, která je vlastníkem pojištěné věci, na které se pojištění vztahuje, a pojistníka jako osobu, s níž byla pojistná smlouva uzavřena, dále zjistil, že VPP v čl. 3 odst. 5 VPP určují, že pojistit lze věci, které má fyzická osoba ve vlastnictví [písm. a)] nebo je oprávněně drží [písm. b)] či je převzala při poskytování služby na základě smlouvy [písm. c)], přičemž pojišťují-li se věci pod písm. b) a c) musí být toto uvedeno v pojistné smlouvě [čl. 3 odst. 6 VPP]. Dále soud zjistil, že dojde-li k odcizení vozidla nebo jeho částí, má žalovaná poskytnout plnění ve výši obvyklé ceny vozidla nebo částí vozidla, přičemž od výsledného plnění se odečte spoluúčast [čl. 9 odst. 12 písm. b) VPP], kdy zároveň bylo určeno, že pojistné plnění dosahuje nejvýše pojistné částky, na kterou bylo pojištění sjednáno [čl. 9 odst. 3 VPP]. Spoluúčast pak měla být odečítána od celkové výše samotného plnění [čl. 11 VPP]. Pojistné plnění pak bylo splatné do 15 dnů od skončení šetření nutného ke zjištění rozsahu povinnosti plnit [viz čl. 9 odst. 3 VPP]. Dále soud zjistil, že VPP upravovaly další povinnosti pojistníka a pojištěného, kteří mimo povinností ze zákona a smlouvy, byli povinni umožnit prohlídku pojišťované věci a posouzení pojistného nebezpečí před opravou, v jejím průběhu, či po opravě [čl. 13 odst. 1 písm. a) VPP]; zajistit, aby vozidlo v době jeho opuštění bylo řádně zabezpečeno proti odcizení způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě [čl. 13 odst. 1 písm. c) VPP]; zajistit, aby se ve vozidle v době jeho opuštění nenacházely doklady od vozidla (osvědčení o registraci, technický průkaz, klíče od vozidla a zabezpečovacího zařízení) [čl. 13 odst. 1 písm. d) VPP]; dbát, aby pojistná událost nenastala [čl. 13 odst. 1 písm. f) VPP] a v případě odcizení vozidla odevzdat žalované doklady, zejména osvědčení o registraci, dále veškeré sady klíčů od zámků, které byly výrobcem, prodejcem či předchozím vlastníkem vozidla společně s vozidlem dodány či dodatečně pořízeny, včetně klíčů od zabezpečení [čl. 13 odst. 1 písm. p) VPP]. Dále bylo určeno, že v případě porušení povinností dle čl. 13 odst. 1 písm. a) až c), f) až l), n), o) VPP má žalovaná právo snížit pojistné plnění až do výše 50 % a v případě porušení povinností dle čl. 13 odst. 1 písm. d) a p) VPP pak má právo snížit pojistné plnění o 50 % [čl. 13 odst. 2 VPP]. Soud také zjistil, že VPP upravovaly, že změnou vlastníka pojištěné věci pojištění zaniká, není-li v pojistné smlouvě stanoveno jinak [čl. 15 odst. 5 VPP]. Z e-mailové komunikace soud zjistil, že v souvislosti s uzavřením smlouvy byla žalobkyně požádána, aby vložila fotografie vozidla, přičemž současně obdržela schéma, které fotografie má pořídit. Z nedatované listiny společnosti ePojisteni.cz soud zjistil, že tato žalobkyni poděkovala, že k uzavření smlouvy využila tuto makléřskou společnost a dále sdělila, že podmínkou uzavření smlouvy je její doručení žalované. Z nedatované komunikace soud zjistil, že ePojisteni.cz urgovalo žalobkyni o zaslání podepsané smlouvy a poté také o pořízení fotografií. Z emailu žalované z 24. 9. 2012 soud zjistil, že žalovaná urgovala žalobkyni o zaslání fotografií vozidla, k němuž má sjednáno pojištění. Z další komunikace mezi žalovanou a ePojisteni.cz soud zjistil, že žalovaná se dotazovala, zda byly doloženy fotografie, na což pracovnice ePojisteni.cz sdělila, že tyto doloženy nejsou. Z hlášení pojistné události ze dne 7. 10. 2012 soud zjistil, že dne 7. 10. 2012 oznámila žalovaná pojistnou událost na vozidle XXX, které řídil L. Š. a jež bylo v M. K. 6. 10. 2012 v 13.45 hod. odcizeno s tím, že malý technický průkaz zůstal v autě. Dále soud zjistil, že nehoda byla šetřena policií a žalobkyně neuplatňovala nárok z jiného pojištění Z e-mailové komunikace soud zjistil, že dne 7. 10. 2012 oznámila žalovaná pojistnou událost na vozidle XXX, které řídil L. Š., a které v M. K. 6. 10. 2012 v 13.45 hod. bylo odcizeno s tím, že malý technický průkaz zůstal v autě. Dále soud zjistil, že nehoda byla šetřena policií a žalobkyně neuplatňovala nárok z jiného pojištění. Dále soud z komunikace zjistil, že dne 9. 1. 2013 sdělil pracovník žalované žalobkyni, že žalovaná předala pojistnou událost právnímu oddělení s podnětem k prošetření pojistné události, když mají důvodné pochybnosti o věrohodnosti popisované pojistné události. Soud pak zjistil, že dne 2. 7. 2013 se zástupkyně žalobkyně dotazovala, jaké dokumenty či informace má žalobkyně doložit, aby událost mohla být projednána. Dne 12. 7. 2013 pak pracovník žalované sdělil žalobkyni, že pojistná událost je stále v šetření, přičemž se čeká na vyjádření policie. Dne 26. 11. 2013, jak soud zjistil, pak zástupkyně žalobkyně žádala o bližší informace s tím, že policejní orgán měl sdělit, že prověřování případu podezření z pojistného podvodu bylo odloženo a usnesení bylo koncem týdne zasláno žalované, na což žalovaná reagovala mailem z 27. 11. 2013, v němž její pracovník sdělil, že k šetření celého případu dochází také z jejich strany a věc je komplikovaná. Soud dále zjistil, že dne 10. 1. 2014 se žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně obrátila na žalovanou s tím, že podle sdělení policie již byla věc žalobkyně odložena, a tím uzavřena, již v polovině listopadu 2013, přičemž o odložení věci byla žalovaná obratem vyrozuměna, pročež žalobkyně žádá o sdělení aktuálního stavu věci. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení žalobkyně ze dne 8. 10. 2012 soud zjistil, že tato před policejním orgánem vypověděla, že dne 4. 10. 2012 předala vozidlo L. Š., který měl odstranit závady na vozidle, a to folie z oken, stahování bočního okna u řidiče a svítící kontrolku podhuštění pneumatik. V 13.46 hod. volal žalobkyni spolupracovník L. Š., že vozidlo bylo odcizeno a L. Š. má vybitý telefon, sám L. Š. hovořil s žalobkyní až v noci. V době předání L. Š., zjistil soud, mělo mít vozidlo najeto 43 000 mil. Z e-mailové komunikace mezi žalobkyní a žalovanou soud zjistil, že žalobkyně 28. 10. 2012 sdělila na výzvu žalované stran nedodané fotodokumentace, že fotky nedodala z důvodu své časové vytíženosti a nestihla to, nicméně pořídila záznam z kamerového systému v garáži, kde parkovala, jako důkaz o existenci a vlastnictví vozidla. Z odborného vyjádření z 23. 11. 2012 soud zjistil, že ve věci policejního orgánu vedené pod sp. zn. XXX byla pro účely daného trestního řízení oceněna hodnota vozidla T. R. ke dni odcizení částkou 300 000 Kč. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení žalobkyně z 23. 11. 2012 soud zjistil, že žalobkyně před policejním orgánem vypověděla, že zaplatila kupní cenu vozidla co do částky 150 000 Kč a že vozidlo užívala pouze ona, přičemž 4. 10. 2012 vozidlo dala L. Š., který měl zajistit opravu závad na vozidle. Dále pak žalobkyně policejnímu orgánu sdělila, že se o odcizení vozidla dozvěděla později od L. Š. a že vozidlo mělo tachometr v mílích a teploměr ve Fahrenheitech, v zadní části pak byl prostor pro malou registrační značku. Z usnesení Policie České republiky ze dne 1. 12. 2012, č. j. XXX/TČ-2012-010812, soud zjistil, že trestní věc podezření ze spáchání přečinu krádeže, kterého se měl dopustit neznámý pachatel, jenž dne 6. 10. 2012 v době od 13 do 13.45 hod. v obci K. na parkovišti u motorestu K. nezjištěným způsobem odcizil zde zaparkovaný osobní automobil T. R., reg. zn. XXX, čímž způsobil žalobkyni škodu 300 000 Kč, byla odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti, odůvodňující zahájení trestního stíhání. Z pojistky č. XXX soud zjistil, že dne 9. 1. 2013 vystavila žalovaná žalobkyni pojistku k vozidlu T. R., VIN: XXX, kdy pojistná částka činila 300 000 Kč, spoluúčast 5 %, min. 5 000 Kč. Pojistné činilo 1 954 Kč čtvrtletně. Z oznámení ze dne 31. 1. 2013 soud zjistil, že žalovaná podala oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že mohl být spáchán trestný čin, který měla spáchat žalobkyně. Dále soud zjistil, že žalovaná sdělovala policejnímu orgánu, že dne 7. 10. 2012 doručila žalobkyně elektronickou poštou hlášení pojistné události na vozidle reg. zn. XXX, ke které mělo dojít odcizením vozidla T. R. v obci K. na parkovišti u motorestu K., přičemž žalovaná v rámci pátrání po vozidle zjistila, že vozidlo stejného VIN je inzerováno k prodeji v T. T. N., F., USA, dále pak žalovaná upozorňovala na nesoulad stran toho, že by vozidlo mělo počítadlo v mílích, a toto by se nepromítlo v technickém průkaze, navíc – ač vozidlo L. Š. měl vést do autorizovaného servisu – toto vozidlo nebylo na servis objednáno. Dále žalovaná upozornila na rozpor mezi VIN vozidla a údaji v technickém průkazu. Tento přípis za žalovanou podepsal JUDr. Ing. L. S. Z výpisu obchodního rejstříku soud zjistil, že žalovaná je obchodní společnost, jež byla zapsána 18. 7. 1997, a předsedou jejího představenstva je od 11. 9. 2012 JUDr. Ing. L. S. Z doplnění trestního oznámení ze dne 4. 3. 2013 soud zjistil, že žalovaná své trestní oznámení z 31. 1. 2013 na výzvu policie doplnila v tom směru, že k přijetí pojistné smlouvy došlo 16. 7. 2012, načež žalovaná vystavila žalobkyni pojistku č. XXX s počátkem pojištění 16. 7. 2012. Rovněž bylo žalovanou potvrzeno, že žalobkyně hradila předepsané pojistné, a to bankovním převodem. Z přípisu z 18. 3. 2013 soud zjistil, že žalovaná vyzvala žalobkyni k zaplacení dlužného pojistného ve výši 3 908 Kč s tím, že pokud tak neučiní, bude záležitost předána k vymáhání právnímu oddělení žalované. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení žalobkyně z 26. 6. 2013 soud zjistil, že žalobkyně před policejním orgánem vypověděla, že klíče od vozidla nedodala žalované, neboť ji k tomu nikdo od žalované nevyzval a že nějaké dokumenty zůstaly ve vozidle. Vozidlo pak pořídila od přítele své kamarádky, se kterou se již nestýká. K pojistné smlouvě uvedla, že tuto uzavírala v červenci 2012 ze svého tehdejšího přechodného bydliště. Ze zprávy České zprostředkovatelské a informační agentury z 29. 8. 2013 soud zjistil, že tato provedla šetření k vozidlu T. R., VIN: XXX, přičemž zjistila, že vozidlo bylo vyrobeno pro USA, kam bylo také 26. 8. 2007 dodáno a kde bylo 11. 9. 2007 zaevidováno na Dopravním úřadu města A., stát G., přičemž 27. 10. 2010 byl automobil prodán a na úřadu města N., stát F., byl zapsán nový majitel, jenž vozidlo vlastnil do dne vyhotovení zprávy. Dále soud zjistil, že podle zjištění vozidlo bylo v USA pravidelně servisováno, v době od 31. 12. 2010 do 13. 7. 2013 celkem osmkrát, kdy k 13. 7. 2013 mělo vozidlo najeto 73 376 mil. Ze zprávy dále soud zjistil, že T. R., VIN: XXX, nikdy v Německu nebyla přihlášena do provozu, německá SPZ XXX byla přidělena v SRN jinému vozidlu a v srpnu 2013 byla ještě užívána a technický průkaz XXX nebyl v SRN vydán. Ze zprávy CARFOX soud zjistil, že vozidlo bylo v USA v době 2009 až 2012 řádně a pravidelně servisováno, v srpnu 2008 dokonce došlo v N. J. k nehodě vozidla a poškození jeho pravé strany. Z výpisů k vozidlu soud zjistil, že vozidlo T. R., VIN: XXX, mělo být vyrobeno v roce 2007, z fotografie štítku pak plyne, že konkrétně v červenci 2007. Ze sdělení společnost Toyota Motor Czech, spol. s r. o. ze dne 8. 3. 2013 soud zjistil, že vozidlo T. R., VIN: XXX, nikdy nenavštívilo autorizovaný servis Toyota v České či Slovenské republice. Z vyrozumění Policie České republiky ze dne 1. 11. 2013 soud zjistil, že dle policejního orgánu ze strany žalobkyně nedošlo k jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu přečinu pojistný podvod, neboť pochybenost neexistence vozidla, resp. nepřítomnost vozidla na území České republiky, byla vyvrácena. S ohledem na šetření žalované a s ohledem na výpověď L. Š. policejní komisař připustil variantu, že v daném případě se mohlo jednat o vozidlo tzv. „dvojče“, které mohlo být v minulosti součástí jiné trestné činnosti, kdy mohlo dojít k odcizení jiného vozidla stejného typu, k přeražení čísel VIN a k uvedení vozidla na český trh s historií jiného vozidla. Ze sdělení žalované z 19. 2. 2014 soud zjistil, že žalovaná žalobkyni sdělila, že pojistné plnění nebylo vyplaceno z důvodu podezření, že se v případě této pojistné události jedná o pojistný podvod. Z předžalobního pokusu o smír z 28. 3. 2014 soud zjistil, že žalobkyně s poukazem na dopis žalované z 19. 2. 2014 sdělila, že podezření, že se jednalo o pojistný podvod, je zcela neoprávněné, pročež žalované ničeho nebrání ve vyplacení pojistného plnění, přičemž pokud tak žalovaná neučiní, bude věc řešena soudní cestou. Ze sdělení žalované z 18. 4. 2014 soud zjistil, že žalovaná sdělila žalobkyni, že její stanovisko je neměnné, když vozidlo T. R., VIN XXX, je nabízeno k prodeji v USA. Z likvidačního protokolu z 28. 5. 2014 soud zjistil, že žalovaná vyřídila pojistnou událost žalobkyně spočívající v odcizení vozidla T. R. bez náhrady s odkazem na dopis z 18. 4. 2014. Z přípisu žalované z 25. 6. 2014 soud zjistil, že žalovaná sdělila žalobkyni, že žalovaná nárok žalobkyně neuznává, když – pro falešný VIN – považuje pojistnou smlouvu za neplatnou pro její neúčinnost, přičemž nedostatek pojistné smlouvy nemohl být zhojen ani obrazovým materiálem, který žalobkyně, navzdory své povinnosti plynoucí z pojistné smlouvy, nepředložila. Ze spisu Policie České republiky sp. zn. XXX (poté XXX) soud zjistil, že dne 23. 10. 2013 měl být předán kamerový záznam s motorovým vozidlem (nicméně tento záznam nebyl ve spisu přítomen), dále soud zjistil, že vozidlo T. R., bylo řešeno při přestupku (10. 5. 2011) a došlo s ním k dopravní nehodě (21. 1. 2012). Z výslechu svědka Ing. S. K. soud zjistil, že tento vozidlo koupil před asi čtyřmi či pěti lety (výslech 24. 11. 2015), přičemž koupi a veškeré další záležitosti s vozem vyřizoval jeho vnuk L. Š. Dále soud zjistil, že sám svědek žalobkyni neznal. Z výslechu svědka L. Š. soud zjistil, že tento zprostředkovával prodej a administrativu vozu T. R., přičemž – ač sjednával prodej aut ve více případech – tento si pamatuje, neboť nebyla doplacena kupní cena. Vozidlo mělo projít prohlídkami v Polsku a Německu, poté také policejní STK, dostalo také několik pokut; vozidlo bylo odcizeno cestou do servisu. K výbavě vozidla uvedl automatickou převodovku, velkooběmový motor, sedmnáctipalcová kola, černá metalíza, textilní interiér, kompletní elektriku, autorádio, MP3, klimatizaci, zámek převodovky, resp. mechanický zámek zpětného chodu, centrální zamykání, alarm, počitadlo mílí. K té okolnosti, že pořizoval vozidlo pro dědu Ing. S. K., uvedl, že se pohyboval v prostředí nočních klubů a bylo o něm známo, že kupuje cokoliv se zajímavou cenou. Někde v centru Prahy byl pak osloven, došlo k předání vozu, nic se nezdálo v nepořádku, předložena měla být i „technická“ z Německa a další doklady, které se běžně dávají při dovozu vozu z EU. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že obvyklá cena vozidla měla činit 290 000 Kč s DPH, přičemž znalec při určení ceny vyšel ze znaleckého standardu č. I/2005. Do stanovené obvyklé ceny vozidla nebylo zahrnuto vybavení zámku zpětného chodu, když u automatické převodovky lze zajistit řadící páku pouze v poloze parkování, uzamčení takové páky je možné jen zámkem se speciálním klíčem, o němž se nikde ve spisu nezmiňuje, a dále pokud by vozidlo mělo takové zařízení, nemohlo by dojít k odcizení jinak než odtahem. Při stanovení obvyklé ceny znalec zohlednil i nutnost převozu vozidla z USA do Evropy a příslušné další úkony, které jsou s uvedení amerického vozidla na trh v Evropě nutné. Z výslechu znalce soud zjistil, že tento se plně odkázal na písemně vyhotovený znalecký posudek. Doplnil a upřesnil jej v tom, že vyšel z obvyklé ceny vozidla k roku 2012 (jako výpočet pro znalecký posudek) s ohledem na znalecký standard a dále, že zohlednění zámku zpětného chodu by představovalo jen minimální změnu obvyklé ceny (přibližně o 2 000 Kč). K ceně uvedl, že i v případě vozidla „dvojčete“ lze stanovit jeho obvyklou cenu v rámci kategorie „srovnatelného vozidla“. Soud provedl dokazování také úředním záznamem o podaném vysvětlení S. K. z 4. 10. 2012, protokolem o trestním oznámení z 6. 10. 2012, výzvou policejního orgánu z 28. 2. 2013, výpisem dopravních nehod, prověrkou vozidla, doplňující prověrkou a stránkou VINdecoder, ale nečiní z nich žádná relevantní skutková zjištění. Z provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu, podle něhož si žalobkyně opatřila od S. K. motorové vozidlo, přičemž veškerá jednání probíhala přes vnuka S. K. L. Š.. Kupní cena doposud zcela zaplacena nebyla, vozidlo vykazovalo vady, a proto jej žalobkyně dala L. Š., který měl vozidlo dopravit do servisu, nicméně 6. 10. 2012 bylo vozidlo cestou do servisu odcizeno. Pojistná událost byla nahlášena pojišťovně, s níž žalobkyně měla od 16. 7. 2012 uzavřenu pojistnou smlouvu. Žalovaná nesplnila povinnost předat žalované fotografie vozidla, dále ve vozidle zůstaly některé doklady a doposud nebyly žalované předány klíče od vozidla. Vozidlo mělo být do České republiky dovezeno v roce 2010 z Německa, nicméně vozidlo s identickým VIN se nepřetržitě nacházelo v USA a samotný VIN se liší od data výroby uvedeného v dokumentech k T. R., kterou koupila žalobkyně, přičemž vozidlo mělo neexistující německý technický průkaz a jeho původní registrační značka patřila jinému vozidlu. Policejní orgán proto hovořil o tzv. „dvojčeti“, když druhé vozidlo bylo dohledáno v USA. Podle § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinné znění (dále jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. S ohledem na ust. § 3028 odst. 3 o. z. se právní vztahy vzniklé před účinností o. z. řídí dosavadními právními předpisy, v jejich zněních účinných do 31. 12. 2013, a to zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“). Podle § 2 zákona o pojistné smlouvě pojistná smlouva je smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné. Podle § 12 odst. 1, 2 zákona o pojistné smlouvě právo pojistitele na pojistné vzniká dnem uzavření pojistné smlouvy nebo dnem dohodnutým v pojistné smlouvě, nestanoví-li tento zákon jinak. Nebylo-li dohodnuto jinak, je běžné pojistné splatné prvního dne pojistného období a jednorázové pojistné dnem počátku soukromého pojištění. Podle § 16 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě pojistitel je povinen po oznámení události, se kterou je spojen požadavek na plnění z pojištění, bez zbytečného odkladu zahájit šetření nutné ke zjištění rozsahu jeho povinnosti plnit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je pojistné plnění splatné do 15 dnů po skončení šetření podle odstavce 1. Šetření je skončeno, jakmile pojistitel sdělí jeho výsledky oprávněné osobě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nestanoví-li tento zákon jinak, je pojistitel povinen ukončit šetření do 3 měsíců po tom, co mu byla tato událost podle odstavce 1 oznámena. Nemůže-li ukončit šetření ve lhůtě podle věty prvé, je pojistitel povinen sdělit osobě, které má vzniknout nebo vzniklo právo na pojistné plnění, důvody, pro které nelze šetření ukončit, a poskytnout jí na její žádost přiměřenou zálohu. Lhůtu podle věty prvé lze dohodou prodloužit. Tato lhůta neběží, je-li šetření znemožněno nebo ztíženo z viny oprávněné osoby, pojistníka nebo pojištěného. Podle odst. 4 tohoto ustanovení pokud byly náklady šetření podle odstavce 1, vynaložené pojistitelem, vyvolány nebo zvýšeny porušením povinností účastníků soukromého pojištění, má pojistitel právo požadovat na tom, kdo povinnost porušil, přiměřenou náhradu. Podle § 517 odst. 2 jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Skutkový stav soud právně posoudil tak, že mezi účastníky byla podle § 2 zákona o pojistné smlouvě uzavřena pojistná smlouva. Na základě této smlouvy se žalovaná jako pojistitel zavázal poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě blíže označená, a žalobkyně, která s pojistitelem pojistnou smlouvu uzavřela, se zavázala od počátku pojištění sjednaného ke dni 16. 7. 2012 platit pojistné. Na základě výsledku dokazování má soud za prokázané, že nejpozději k datu 6. 10. 2012 pojistný vztah z předmětné pojistné smlouvy trval. Žalobkyně nabyla motorové vozidlo na základě kupní smlouvy dle § 588 a násl. obč. zák., jejíž součástí byla i tzv. výhrada vlastnictví. Žalovaná namítla, že důvodem neplatnosti je mj. skutečnost, že podle čl. 2 odst. 1 VPP mělo platit, že pojištěným je osoba, která je vlastníkem pojištěné věci, na které se pojištění vztahuje, přičemž podmínka vlastnictví vyplývá také z čl. 3 odst. 5 a čl. 15 odst. 5 VPP. Z článku 2 odst. 1 VPP vyplývá, že účastníky pojištění jsou na jedné straně pojistitel a na straně druhé pojistník a pojištěný, přičemž je dále určeno, že pojistitelem je žalovaná, pojistníkem je fyzická či právnická osoba, která s pojistitelem uzavřela pojistnou smlouvu, a pojištěným je osoba, která je vlastníkem věci, na které se pojištění vztahuje. Z článku 3 odst. 5 VPP pak plyne, že pojistit lze věci, které fyzická či právnická osoba, má ve vlastnictví, nebo oprávněné držbě nebo převzala při poskytování služby na základě smlouvy. Z článku 3 odst. 6 VPP pak vyplývá, že pojišťují-li se věci v držbě či převzaté při poskytování služby, musí být tato skutečnost výslovně uvedena v pojistné smlouvě. V článku 15 odst. 5 VPP je určeno, že změnou vlastníka pojištěné věci pojištění zaniká, pokud není v pojistné smlouvě sjednáno jinak. Podle kupní smlouvy, jež byla v řízení předložena, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětnému motorovému vozidlu na žalobkyni, byla sjednána výhrada vlastnictví. Výhrada vlastnictví znamená, že odevzdání věci neznačí převod vlastnictví, jenž je podle vůle stran podmíněn a závislý na zaplacení kupní ceny, a je proto odložen podmínkou zaplacení kupní ceny. Z dokazování vyplynulo, že kupní cena vozidla doposud nebyla zaplacena, a proto k převodu vlastnického práva k vozidlu nedošlo. Ke dni uzavření pojistné smlouvy tedy žalobkyně nebyla vlastnicí vozidla. Soud se při závěru, že žalobkyně ke dni uzavření pojistné smlouvy nebyla vlastníkem vozidla a tedy nebyla ve smyslu čl. 2 odst. 1 VPP pojištěným, nýbrž jen pojistníkem, musel zabývat vlivem této skutečnosti na předmětnou pojistnou smlouvu. V zásadě platí, že pojistnou smlouvu může uzavřít i osoba odlišná od vlastníka a oprávněného držitele vozidla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1385/2014), neboť zákon č. 37/2004 Sb. nezakazoval, aby pojistnou smlouvu jako pojistník a pojištěný platně uzavřela i osoba odlišná od vlastníka či oprávněného držitele pojištěné věci, za předpokladu, že jí svědčí legitimní pojistný zájem na pojištění věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009). Pojištěným podle § 3 písm. h) zákona č. 37/2004 Sb. je v první řadě osoba, na jejíž majetek se pojištění vztahuje. Pojem majetek je ve smyslu zákona č. 37/2004 Sb. nutné chápat jako věc jednotlivě určenou nebo jako soubor hmotných věcí, který je vymezen pojistnou smlouvou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 427/2006; příp. též MADAR, Z. et al. Slovník českého práva. Praha: Linde, 2002, s. 656.). Je proto zjevné, že zákon č. 37/2004 Sb. pojímal majetek v objektivním smyslu, tj. jako vymezený předmět pojistných vztahů. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05, nicméně plyne, že nelze hodnotit pojistnou smlouvu jako neplatnou dle § 39 obč. zák. pouze z důvodu, že pojistník a zároveň pojištěný nebyl vlastníkem pojištěné věci. Právní úprava České republiky týkající se pojištění historicky vychází z tzv. Ehrenbergovy formule, podle níž má právo na pojistné plnění každý, kdo je následky nahodilé skutečnosti vyvolané pojistným nebezpečím dotčen – a to bez ohledu na existenci právního vztahu pojištěného k pojištěné věci (srov. HORN, J. Pojistné právo. Praha: V. Linhart, 1934, s. 320 an.). Pojistný zájem na majetku jiné osoby má přitom každý, komu by bez jeho existence a uchování hrozila přímá majetková ztráta (srov. BOHDAN, L., WAWERKOVÁ, M. Zákon o pojistné smlouvě. Komentář. Praha: Linde, 2009, s. 32-34.). Ze shora uvedené tedy plyne, že skutečnost, že se žalobkyně uvedla jako pojistník i pojištěný neimplikuje absolutní neplatnost pojistné smlouvy, nýbrž lze uzavřít, že pokud žalobkyně uzavřela pojistnou smlouvu jako pojištěný i pojistník, byť si musela být vědoma, že není vlastníkem vozidla pro nedoplacení kupní ceny, přičemž žalovaná o takové skutečnosti nevěděla ani nemohla vědět (když údaji v pojistné smlouvě korespondoval deklaratorní zápis v osvědčení o registraci vozidla), je pojistná smlouva relativně neplatná dle § 40a ve spojení s § 49a obč. zák. Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle § 40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, nesplatnosti nedovolá. Námitku relativní neplatnosti nicméně žalovaná nevznesla, když námitka relativní neplatnosti právního úkonu představuje jednostranný adresovaný hmotně právní úkon, jehož obligatorní součástí je právě dovolání se relativní, nikoliv absolutní neplatnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1671/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3957/16). Mezi účastníky tedy byla uzavřena platná pojistná smlouva, byť žalobkyně uvedla nesprávný údaj v části týkající se pojištěného, jímž měl být Ing. S. K. Pokud žalovaná odkazovala na ustanovení čl. 15 odst. 5 VPP, tak má soud za to, že toto ustanovení neznamená, že pojistnou smlouvu musí vždy uzavřít jen vlastník (což by ostatně bylo protimluvem ve srovnání s čl. 3 odst. 5 a 6 VPP). Žalobkyně k důkazu o skutečnosti, že je vlastníkem vozidla, navrhla dohodu o narovnání uzavřenou mezi ní a Stanislavem Kožíškem. Vzhledem k tomu, že pro posouzení této věci byl rozhodný stav právě v době uzavření pojistné smlouvy, bylo provedení takového důkazu nadbytečné, a proto soud tento důkazní návrh žalobkyně zamítl. Další úvahy žalované, pro které má být pojistná smlouva neplatná, jsou pak nedůvodné. Uzavírání pojistných smluv, tedy provozování pojišťovací činnosti, představuje předmět podnikání žalované. Žalovaná je vybavena odborným aparátem, jehož úkolem je mimo jiné správně zhodnotit míru případného rizika z uzavírané pojistné smlouvy a obstarat si k takovému hodnocení nezbytné podklady. Mezi základní požadavky již z podstaty věci patří obezřetnost při rozhodování o tom, zda s fyzickou či právnickou osobou bude pojistná smlouva uzavřena. Jestliže žalovaná uzavřela smlouvu s žalobkyní bez toho, aby ověřila stav motorového vozidla, jde takový postup plně k tíži žalované. Nic na tom nemění skutečnost, že žalovaná smlouvu uzavřela prostřednictvím zprostředkovatelské společnosti, neboť je věcí žalované, zda a koho si pro takovou činnost zvolí a jakým způsobem budou nastaveny podmínky takové činnosti. Žalovaná dovozovala neplatnost pojistné smlouvy pro její neurčitost, když k označení motorového vozidla byl použit duplicitní VIN kód. Na tomto místě nicméně soud podotýká, že pojistná smlouva není neplatná pro neurčitost označení předmětu pojištění, či pro nemožnost plnění ve smyslu § 37 obč. zák., i když k označení pojištěného vozidla byl užit falešný VIN identifikátor, který byl výrobcem určen pro jiné vozidlo, jestliže celkový souhrn identifikačních znaků užitých k označení a popisu vozidla, jako pojištěné věci v předmětné pojistné smlouvě, tj. uvedením druhu vozidla, jeho typu, čísla technického průkazu, registrační značky, popisu výbavy, barvy a roku výroby, mířil jednoznačně na předmětné vozidlo, jako předmět pojistné smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4552/2009). K identifikaci vozidla byl v předmětné věci použit nejen kód VIN, ale také tovární značka, model a datum prvního uvedení do provozu, přičemž tento údaj koresponduje zápisům v osvědčení motorového vozidla a navíc se liší od údajů druhého vozidla se stejným VIN, které bylo v provozu již v září 2007. Soud na tomto místě podotýká, že nemůže jít k tíži žalobkyně, že pro identifikaci vozidla použila VIN kód, jenž byl změněn ještě před uzavřením kupní smlouvy, navíc za situace, kdy vozidlo mělo vydáno potřebné dokumenty, a proto – neodhalil-li duplicitu VIN kódů správní orgán, těžko toto lze klást k tíži žalobkyně. Nelze navíc přehlížet, že žalobkyně vyplnila ty údaje, které po ní žalovaná požadovala. Dle názoru soudu postup žalované tedy vykazuje snahu se za všech okolností vyhnout pojistnému plnění, byť žalobkyně své povinnosti z pojistné smlouvy zásadně splnila a je pak povinností žalované splnit povinnost vydání pojistného plnění. Duplicitní VIN kód měla žalovaná odhalit na počátku pojistného vztahu, přičemž zjištění, že skutečnost, je zde rozpor kódu s rokem výroby dle dokumentace, mohl aparát žalované skutečně zjistit okamžitě a nikoliv přijímat splátky pojistného a v době po pojistné události se pokusit pojistnému plnění vyhýbat. Soud veden shora uvedenými úvahami proto dospěl k závěru, že pojistná smlouva je platná a žalobkyni tak náleží právo na pojistné plnění v rozsahu dohodnutém pojistnou smlouvou a VPP. Soud se tak dále zabýval otázkou, jaká je výše obvyklé ceny pojištěného motorového vozidla. Soud má přitom za to, že motorové vozidlo se v České republice nacházelo, když k němu policie evidovala určité úkony (nehoda, přestupek), přičemž i policejní orgán v rámci svých šetření vyloučil, že by vozidlo v České republice fyzicky nebylo přítomno. Ve vazbě na obvyklou cenu soud sice zadal znalecký posudek, jehož závěry jsou zásadně přesvědčivé, nelze nicméně odhlížet od skutečnosti, že znalec musel oceňovat vozidlo, které fyzicky nebylo přítomno, dokumentace k němu byla minimální a navíc hlavním ukazatelem byl duplikovaný VIN kód. Znalec vyšel z obsahu spisu, přičemž jeho závěr je plně kompatibilní se zjištěními, která soud učinil v rámci provedeného dokazování, když při ocenění vycházel zejména z údajů obsažených v osvědčení o registraci vozidla, jakož i dalších důkazů, jež jsou blíže popsány ve znaleckém posudku. Nelze tedy odhlížet od skutečnosti, že – ač znalec řádně ocenil srovnatelné vozidlo – přetrvávají pochybností o původu a historii vozidla (jak sám znalec při jeho výslechu uvedl, vzhledem k vysokému stupni podezření, že dokumenty k vozidlu jsou zfalšované, jakož i tomu, že vozidlo nemohlo být podrobeno přímému ohledání znalcem, nelze s jistotou určit stáří oceňovaného vozidla či rok jeho uvedení do provozu, příp. další parametry vypovídající o jeho technickém stavu). Na druhou stranu nelze říci, že takové vozidlo nemělo vůbec žádnou hodnotu, neboť každá objektivně existující věc má svou hodnotu, do které se promítá celá řada faktorů. Vzhledem k tomu, že vypracovaný znalecký posudek stanovil obvyklou cenu vozidla, jež bylo vymezeno zejména dokumentací, o jejíž pravosti lze důvodně pochybovat, soud dospěl k závěru, že obvyklou cenu motorového vozidla T. R. s duplicitním VIN kódem nelze na základě vypracovaného znaleckého posudku v návaznosti na další výsledky dokazování spolehlivě určit, a proto přistoupil k aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř., podle něhož, lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Soud si byl přitom vědom toho, že určení výše nároku soudem podle § 136 o. s. ř. není prostorem pro ničím nelimitované volné soudcovské uvážení. Úvaha soudce totiž musí usilovat o co největší přiblížení se skutečné výši nároku, byť na rozdíl od výše zjištěné dokazováním je stanovena pouze na úrovni pravděpodobnosti. Proto také musí být úvaha soudce logicky zdůvodněna, vysvětlena v odůvodnění rozsudku a musí mít podklad v okolnostech konkrétní věci; základem úvahy je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. Soud měl ve spise dva údaje k ceně vozidla, a to údaj opatřený v rámci trestního řízení, jenž stanovil obvyklou cenu ve výši 330 000 Kč, a znalecký posudek, který tuto obvyklou cenu stanovil ve výši 290 000 Kč. Každé vozidlo má svou pořizovací cenu. Z dokazování vyplynulo, že vozidlo mělo ukazatele v jednotkách užívaných v USA, z čehož lze dovodit původ vozidla v USA. Jestliže je tedy vyrobeno pro zámořský trh, lze předpokládat náklady na jeho převoz a adaptaci, od nichž nelze odhlížet, neboť vozidlo v zásadě nelze přepravit několik tisíc kilometrů bez dalších nákladů (jak tyto náklady byly zhodnoceny a blíže popsány ve vypracovaném znaleckém posudku). Další pochybnost vyvolává rok výroby, když podle VIN kódu byl rok výroby 2007, nicméně podle technického průkazu mělo být vozidlo uvedeno do provozu až v roce 2008. Problém zde vyvolává skutečnost, že do historie předmětného vozidla vstupuje historie amerického dvojčete, které ovšem bylo kontinuálně v USA. Soud v intencích § 136 o. s. ř. dospěl k závěru, že při stanovení výše nároku je namístě vyjít právě z údajů obsažených v osvědčení o registraci vozidla, jak z nich vycházel i znalec při vypracování znaleckého posudku, tedy z roku uvedení do provozu 2008 (případně z dalších údajů uvažovaných znalcem), a to s ohledem na požadavek na ochranu dobré víry osob vystupujících v soukromoprávních vztazích, když z tohoto údaje při určení předmětu pojištění vycházely obě smluvní strany v době uzavírání pojistné smlouvy (bez ohledu na to, zda se jednalo o údaj pravdivý či nepravdivý). Jinými slovy, byť tyto údaje vyplývaly z nepravých dokladů, mohla žalobkyně (a ostatně i žalovaná) předpokládat, že byl rok uvedení do provozu právě ten, jenž byl uveden v dokladech k vozidlu, když z provedeného dokazování neplyne, že by v době uzavření smlouvy měla kterákoliv ze smluvních stran vědomost o jakékoliv skutečnosti, která by tuto dobrou víru vyvracela. S ohledem na požadavek spravedlivého uspořádání soukromoprávních vztahů je proto namístě vycházet právě z tohoto údaje, když se jeví ponejvíce spravedlivé, aby výše pojistného plnění odpovídala představám obou smluvních stran v době uzavírání pojistné smlouvy. Soud tedy vyšel z hodnoty znalcem stanovené obvyklé ceny 290 000 Kč, neboť znalecký posudek zohlednil všechny relevantní podklady a v zásadě oceňoval zcela srovnatelné vozidlo (tedy vozidlo, které bylo uvedeno na trh v roce 2008, mělo určité vybavení a opotřebení; znalec také s ohledem na technickou úpravu pro americký trh správně zohlednil náklady spojené s převozem vozidla ze Spojených států amerických do České republiky a náklady na úpravu pro český trh jakožto náklady, jež se v obvyklé ceně takto dovozeného vozidla nezbytně odráží). Soud v tomto směru nevyšel z ocenění vozidla v odborném vyjádření, které bylo obstaráno policejním orgánem v příslušné trestní věci, když toto nebylo vypracováno znalcem a neobsahuje údaje o tom, jakým způsobem byla obvyklá cena stanovena (znalecký posudek má v tomto ohledu tedy vyšší důkazní hodnotu). Obvyklá cena odcizeného vozidla (při aplikaci § 136 o. s. ř.) tedy činila 290 000 Kč. Nelze nicméně odhlížet od skutečnosti, že žalobkyně porušila některá ustanovení VPP, a to konkrétně povinnost umožnit prohlídku pojišťované věci [čl. 13 odst. 1 písm. a) VPP], zajistit, aby bylo vozidlo v době opuštění zabezpečeno smluveným způsobem [čl. 13 odst. 1 písm. c) VPP], aby se ve vozidle nenacházely doklady [čl. 13 odst. 1 písm. d) VPP], dbát, aby pojistná událost nenastala [čl. 13 odst. 1 písm. f) VPP], a konečně také v případě odcizení nepředala žalované doklady a sady klíčů [čl. 13 odst. 1 písm. p) VPP]. V souvislosti s tím, že došlo k porušení těchto povinností, podle čl. 13 odst. 2 VPP vzniká pojistiteli právo na krácení pojistného plnění. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně porušila mj. povinnost dle čl. 13 odst. 1 písm. p) VPP, bylo založeno oprávnění žalovaného snížit pojistné plnění o 50 %, pročež pojistné plnění má činit 145 000 Kč (290 000 Kč × 0,5), když toto pojistné plnění soud dále ponížil o spoluúčast žalobkyně ve výši 5 %, min. 5 000 Kč, tedy 7 250 Kč, pročež výsledná částka pojistného plnění, k jehož výplatě je žalovaná na základě pojistné smlouvy povinna, činí 137 750 Kč (145 000 Kč – 7 250 Kč). Neboť žalovaná tuto částku nezaplatila doposud dobrovolně, zavázal jí k tomu svým rozhodnutím soud (výrok I.). K výše uvedenému soud dodává, že ačkoliv znalci nepřísluší hodnocení důkazů, když přijímání závěrů o skutkovém stavu je výhradním právem soudu, je třeba dodat, že znalcem ve znaleckém posudku vyslovené závěry ke skutečnostem, jež svědčí o tom, že předmětné vozidlo zamykáním zpětného chodu vybaveno nebylo nebo aspoň nebylo Lukášem Švamberou či žalobkyní užíváno [tedy, že byl dán důvod pro krácení pojistného plnění dle čl. 13 odst. 1 písm. c) VPP], mají dostatečnou argumentační relevanci, s níž se lze ztotožnit. Žalobkyně po poučení k prokázání takto zpochybněné skutečnosti, že vozidlo zařízením vybaveno bylo a v době opuštění vozidla bylo aktivní, navrhla výslech žalobkyně a svědka L. Š. Vzhledem k tomu, že výše uvedené právo pojistitele na krácení pojistného plnění vzniká pojistiteli pouze jednou, a to bez ohledu na počet naplnění taxativně stanovených důvodů porušení smlouvy, s nimiž je vznik tohoto práva spojen, nebylo třeba takové důkazy provádět, a proto soud tyto důkazní návrhy žalobkyně jako nadbytečné zamítl. K tomu soud dále dodává, že uplatnění práva na krácení pojistného plnění nepředstavuje majetkové právo, které by se promlčovalo, a proto nelze vyhovět námitce žalobkyně stran promlčení práva uplatnit krácení. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 330 000 Kč, soud žalobu tedy co do částky 192 250 Kč zamítl (výrok II. rozsudku). Splatnost pojistného plnění se odvíjí od skončení šetření pojistitele nutného ke zjištění rozsahu jeho povinnosti plnit, přičemž § 16 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, jenž je variací obdobného ustanovení tzv. čtvrté motorové směrnice ES, má jednak bránit pojišťovně nedůvodně prodlužovat výplatu pojistného plnění a jednak lhůtovat poskytnutí pojistného plnění. Podle § 16 zákona o pojistné smlouvě měla žalovaná poskytnout pojistné plnění zásadně do tří měsíců od nahlášení škodné události. Je naprosto zřejmé, že žalovaná při řešení pojistné události postupovala liknavě, když jí byla pojistná událost nahlášena 6. 10. 2012, žalovaná oznámila, že nebude plnit 18. 4. 2014. Žalovaná nesplnila povinnost dle § 16 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě a nesdělila v tříměsíční lhůtě důvody odmítnutí poskytnout pojistné plnění, přičemž zásadně lze za určitých okolností na straně pojistitele, pojištěnce či třetí osoby lhůtu překročit. Nelze si pak při pohledu na časovou osu řešení pojistné události nevšimnout, že žalovaná k vyřízení věci přistupovala liknavě, šetření v zásadě sama aktivně neprováděla, když vyčkávala na aktivitu žalobkyně. Žalovaná porušila povinnost vyplývající z § 16 zákona o pojistné smlouvě a šetření neskončila v tříměsíční lhůtě, ani v této lhůtě nesdělila nutnost jejího překročení, když pojistné plnění odmítla poskytnout osmnáct měsíců po nahlášení pojistné události. Důvody odmítnutí pojistného plnění mohly být zásadně důvodné, nicméně jen do okamžiku závěru policejního orgánu, jímž byla vyloučena participace žalobkyně na pojistné události. Není pak povinností žalobkyně vyčkávat, až se odhalí pachatel krádeže motorového vozidla, přičemž zákonná úprava neváže splatnost pojistného plnění na zjištění škůdce, nýbrž na skončení šetření. Policejní orgán sice 1. 11. 2013 dospěl k závěru, že ze strany žalobkyně nedošlo k jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu přečinu pojistného podvodu, nicméně policejní spis neeviduje žádný doklad o vykázání doručení takové písemnosti žalované. Z provedeného dokazování nicméně vyplývá, že žalované bylo známo, že šetření skončilo (srov. e-mailovou komunikaci z listopadu 2013). Podle § 16 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě bylo pojistné splatné do 15 dnů od skončení šetření, přičemž toto šetření mělo být ukončeno nejpozději 27. 11. 2013, kdy se žalovaná dozvěděla, že v případě pojistné události nedošlo ke škodě jednáním oprávněné osoby a že škoda nevznikla v důsledku jednání žalobkyně. Pojistné plnění tedy je splatné, a to od 12. 12. 2013. Šetření tedy nemohlo být ukončeno dříve, dokud policejní orgán neuzavřel, že žalobkyně skutečně neparticipovala na škodné události (srov. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 58 Co 321/2016), a proto se splatnost odvíjí od okamžiku, kdy žalovaná zjistila, že žalobkyně nespáchala trestný čin. Poté již skončení jejího šetření objektivně nic nebránilo. Žalobkyně se domáhala úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 330 000 Kč za dobu od 23. 1. 2013. Nárok žalobkyně je důvodný pouze co do částky 137 750 Kč a ve vztahu k úroku z prodlení jen za dobu od 13. 12. 2013 do zaplacení. Soud proto žalobu zamítl co do úroku z prodlení za dobu do 12. 12. 2013, kdy žalovaná nebyla ještě s úhradou pojistného plnění v prodlení, a dále za dobu od 13. 12. 2013 z částky 192 250 Kč, když v této části byl nárok žalobkyně nedůvodný. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 137 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 137 750 Kč za dobu od 13. 12. 2013 do zaplacení (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). Žalovaná byla ve věci převážně úspěšná, podle § 142 odst. 2 o. s. ř., jí tak vůči žalobkyni náleží právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části těch nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění jejího práva. Úspěch žalované je dán poměrem nepřiznané částky 263 947,87 Kč (192 250 Kč + ÚZP 71 697,87 Kč) a částky odpovídající celému předmětu řízení 438 283,37 Kč (330 000 Kč + ÚZP 108 283,37 Kč) vyjádřeným v procentuální výši 60,2 %. Žalované tedy náleží právo na náhradu 20,4 % (60,2 % - 39,8 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Soud předně uvádí, že neshledává žádné důvody ke krácení odměny s ohledem na údajnou neochotu žalované plnit či se dohodnout, anebo v nákladech řízení zohlednit krácení pojistného plnění. Soud má za to, že pojistné plnění bylo kráceno pro chování žalobkyně, přičemž nelze klást k tíži žalované, že tato s poukazem na své VPP upozornila, že je na místě krácení pojistného plnění. Stejně tak není důvod aplikovat kupř. § 150 o. s. ř. z důvodu, že jedna z procesních stran se nechtěla dohodnout, neboť k tomuto toto ustanovení neslouží. Žalovaná byla ve věci převážně úspěšná, podle § 142 odst. 2 o. s. ř., jí tak vůči žalobkyni náleží právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části těch nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění jejího práva. Náklady řízení žalované pozůstávají z odměny za zastupování žalované advokátem ve výši 96 200 Kč [10× 9 620 Kč dle § 8 odst. 1 a § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v účinném znění (dále jen „adv. tar.“), za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) adv. tar.; 4× písemné podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) adv. tar.; 5× účast při jednání (6. 5. 2015: 9.15-10.00; 28. 4. 2017: 10.00-13.03; 8. 9. 2017: 9.05-12.20) dle § 11 odst. 1 písm. g) adv. tar.], náhrady hotových výdajů ve výši 3 000 Kč [tj. 10× 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 3 adv. tar. příslušející k deseti úkonům právní služby], náhrady zástupce žalované za promeškaný čas ve výši 1 500 Kč (tj. 15× 100 Kč za 15 započatých půlhodin strávených cestou zástupce žalované k jednání a zpět) dle § 14 odst. 1, 3 adv. tar., jízdného ve výši 1 061,85 Kč (náhrada za dopravu zástupce žalované k jednání 6. 5. 2015 osobním vozem S. G., reg. zn. XXX, z U. H. do Z. a zpět při ujeté vzdálenosti celkem 52 km, spotřebě pro kombinovaný provoz 9,4 l/100 km, ceně 35,90 Kč za 1 l benzinu 95 a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 3,70 Kč dle vyhl. č. 328/2014 Sb. – tj. 367,87 Kč; náhrada za dopravu zástupce žalované k jednání 28. 4. a 8. 9. 2017 osobním vozem S. G., reg. zn. XXX, z U. H. do Z. a zpět při ujeté vzdálenosti celkem 52 km, spotřebě pro kombinovaný provoz 9,4 l/100 km, ceně 29,50 Kč za 1 l benzinu 95 a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 3,90 Kč dle vyhl. č. 440/2016 Sb. – tj. 2× 346,99 Kč) dle § 13 odst. 1, 4 adv. tar. a částky 21 370 Kč odpovídající náhradě 21% DPH z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení ve výši 25 118,90 Kč (20,4 % z 123 131,85 Kč) je žalovaný povinen dle § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám zástupce žalobce. Stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil účastníkům splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

Rubrum