6C 172/2015

Rubrum

Materiální publicita veřejných seznamů Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. formuluje zásadu materiální publicity veřejných seznamů. Podmínku „oprávněnosti podle zapsaného stavu“ přitom nelze chápat úzce jen jako určení osoby, která je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsána, nýbrž je třeba ji vnímat jako souhrn všech údajů, které jsou předmětem zápisu do katastru nemovitostí a které o oprávněnosti osoby k převodu vlastnického práva mohou vypovídat.

Výrok

Okresní soud ve Zlíně rozhodl předsedou senátu Mgr. Pavlem Dvorským v právní věci žalobkyně O. D., se sídlem D. 9, IČO: XXX, zastoupené Mgr. E. N., advokátkou se sídlem H.,

V. XXX, proti žalovanému B. P. P. F. SA, se sídlem P., B. H. XXX, XXX, F. r., zapsanému v obchodním rejstříku vedeném Obchodním soudem v P. pod reg. č. XXX, zastoupenému Mgr. M. F., advokátkou se sídlem P. XXX,

V. XXX, o vyloučení věci z exekuce

Odůvodnění

I. Z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 7. 2012, č. j. 22 EXE 1366/2012-11, k uspokojení pohledávky oprávněného B. P. P. F. SA (dříve C. ČR, a.s.) ve výši 48 252 Kč s příslušenstvím proti povinnému V. N., jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. J. H., se sídlem Exekutorského úřadu B., H. XXX, a jež je tímto soudním exekutorem vedena pod sp. zn. 030 EX 3555/12, se vylučuje pozemek parc. č. XXX zapsaný na listu vlastnictví č. XXX v katastru nemovitostí vedeném pro katastrální území a obec D. Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrálním pracovištěm K. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Žalobkyně se žalobou domáhala, aby z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 7. 2012, č. j. 22 EXE 1366/2012-11, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. J. H., se sídlem Exekutorského úřadu B., H. XXX, byl vyloučen pozemek parc. č. XXX zapsaný v katastru nemovitostí vedeném pro katastrální území a obec D. Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrálním pracovištěm K. Žalobu odůvodnila tím, že k předmětnému pozemku nabyla vlastnické právo na základě kupní smlouvy uzavřené dne 12. 11. 2014 s V. N., narozeným XXX, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 14. 11. 2014. Následně dne 6. 2. 2015 byla žalobkyně vyrozuměna soudním exekutorem Mgr. J. H., že se tento dovolává relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2014 z důvodu, že V. N. vlastnické právo převedl v rozporu se zákazem vyplývajícím z usnesení o nařízení exekuce č. j. 22 EXE 1366/2012-11. Při uzavírání kupní smlouvy a následně při podání návrhu na vklad vlastnického práva však takové omezení vlastnického práva prodávajícího v katastru nemovitostí zapsáno nebylo a žalobkyně tedy byla v dobré víře, že V. N. je k převodu vlastnického práva bez omezení oprávněn. Žalovaný s vyloučením předmětného pozemku z exekuce nesouhlasil. Své stanovisko odůvodnil tím, že usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 7. 2012, kterým byla nařízena exekuce na majetek povinného V. N., bylo povinnému doručeno dříve, než došlo k uzavření kupní smlouvy, a povinný tedy v době uzavření smlouvy podle zákona nesměl se svým nemovitým majetkem nakládat, o čemž byl také v usnesení poučen. Vzhledem k tomu, že se soudní exekutor následně vůči povinnému a žalobkyni dovolal neplatnosti kupní smlouvy, nedošlo na jejím základě k převodu vlastnického práva na žalobkyni a této tak k předmětnému pozemku žádné právo, které by nepřipouštělo výkon rozhodnutí, nesvědčí. K odkazu žalobkyně na její dobrou víru při uzavírání kupní smlouvy založené na důvěře ve stav zápisu v katastru nemovitostí žalovaný uvedl, že v případech, kdy je osoba zákonem omezena při nakládání s nemovitostí (například proto, že jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce), není nabyvatel nemovitosti principem materiální publicity chráněn, a to ani kdyby ze zápisů v katastru nemovitostí omezení vlastníka nevyplývalo. Z listinných důkazů předložených účastníky (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), jakož i těch, které byly potřebné ke zjištění skutkového stavu a které vyplývaly z obsahu spisu (§ 120 odst. 2 o. s. ř.), soud vzal za prokázané, že dne 12. 11. 2014 byla mezi V. N., narozeným XXX, jako prodávajícím a žalobkyní (po schválení koupě zastupitelstvem obce) jako kupujícím uzavřena písemná kupní smlouva, kterou byl žalobkyni prodán pozemek parc. č. XXX, orná půda, o výměře 1 835 m, v k. ú. D. za kupní cenu 82 575 Kč s tím, že kupní cena byla kupujícím zaplacena prodávajícímu v hotovosti při podpisu kupní smlouvy /Kupní smlouva, Výpis usnesení zastupitelstva obce/. Na základě rozhodnutí o povolení vkladu, které vydal Katastrální úřad pro J. k., Katastrální pracoviště K., byl dne 9. 12. 2014 podle kupní smlouvy proveden vklad vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 14. 11. 2014. Ke dni 14. 11. 2014, kdy byl podán návrh na vklad práva, nebylo v katastru nemovitostí u vlastnického práva k pozemku parc. č. XXX vyznačeno žádné omezení. Vlastnické právo žalobkyně k předmětnému pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2014 je zapsáno na listu vlastnictví č. XXX v katastru nemovitostí vedeném pro katastrální území a obec D. Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrálním pracovištěm K. /Vyrozumění o provedeném vkladu, Výpis z katastru nemovitostí/. Na základě žádosti o pověření k provedení exekuce, která byla soudu doručena dne 16. 7. 2012 /Žádost o pověření k provedení exekuce, Doklad o doručení soudu/, bylo dne 19. 7. 2012 Okresním soudem ve Zlíně vydáno usnesení č. j. 22 EXE 1366/2012-11, které nabylo právní moci dne 2. 10. 2012, jímž byla podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. A. G. sp. zn. 51021/11 nařízena exekuce na majetek povinného V. N., narozeného 13. 7. 1949, k vymožení povinnosti zaplatit oprávněnému C. ČR, a.s., IČO: XXX, částku 48 252 Kč s příslušenstvím s tím, že provedením exekuce byl pověřen Mgr. J. H., soudní exekutor se sídlem Exekutorského úřadu B., H. XXX. V usnesení bylo obsaženo mimo jiné poučení o tom, že povinný nesmí po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku, jakož i poučení následku neplatnosti právního úkonu, kterým tato povinnost bude porušena, za podmínky dovolání se neplatnosti právního úkonu exekutorem, oprávněným nebo přihlášeným věřitelem. Usnesení bylo soudnímu exekutorovi doručeno dne 3. 8. 2012 /Usnesení OS Zlín č. j. 22 EXE 1366/2012-11, Doklad o doručení soudnímu exekutorovi/. Soudní exekutor následně soud přípisem ze dne 20. 9. 2012 vedeným pod č. j. 030 EX 3555/12-25 vyrozuměl o doručení usnesení o nařízení exekuce oprávněnému a povinnému /Přípis soudního exekutora č. j. 030 EX 3555/12-25/. Ze soudním exekutorem přiloženého dokladu o doručení a výpisu z centrální evidence obyvatel plyne, že usnesení bylo povinnému V. N. zasláno na adresu evidovaného trvalého pobytu Z., J. XXX a protože nebyl při doručování zastižen, byla zásilka dne 3. 9. 2012 v místě doručování uložena a povinnému byla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí; jelikož si povinný v úložní době zásilku nevyzvedl, došlo k jejímu doručení dne 13. 9. 2012 (10. den od uložení zásilky u poskytovatele poštovních služeb) /Doklad o doručení povinnému, Výpis z centrální evidence obyvatel/. Soudní exekutor Mgr. J. H. dne 5. 12. 2014 vydal exekuční příkaz č. j. 030 EX 3555/12-97, který nabyl právní moci dne 22. 12. 2014, k provedení exekuce prodejem nemovité věci, a to mimo jiné pozemku parc. č. XXX v katastrálním území D. V exekučním příkaze bylo žalovanému zakázáno, aby uvedenou nemovitost převedl na někoho jiného nebo ji zatížil a jakkoliv jinak s ní nakládal. Exekuční příkaz byl doručen povinnému V. N. do vlastních rukou dne 22. 12. 2014 (Exekuční příkaz č. j. 030 EX 3555/12-97, Doklad o doručení povinnému/ a vedle toho i Katastrálnímu úřadu pro J. k., Katastrálnímu pracovišti K. dne 8. 12. 2014 /Doklad o doručení katastrálnímu úřadu/. Soudní exekutor spolu s přípisem ze dne 5. 12. 2014 vedeným pod č. j. 030 EX 3555/12-98, k jehož doručení došlo dne 7. 12. 2014, zaslal K. ú. pro Z. K., K. p. Z., usnesení Okresního soudu ve Zlíně č. j. 22 EXE 1366/2012-11 a požádal o zapsání nařízené exekuce do katastrální evidence /Přípis soudního exekutora č. j. 030 EX 3555/12-98, Doklad o doručení katastrálnímu úřadu/. Přípisem ze dne 6. 2. 2015 vedeným pod č. j. 030 EX 3555/12-108, který byl povinnému doručen dne 12. 2. 2015 (vložením do domovní schránky), se soudní exekutor vůči povinnému V. N. dovolal neplatnosti právního jednání, kterým povinný v rozporu se zákazem obsaženým v usnesení č. j. 22 EXE 1366/2012-11 převedl vlastnické právo k pozemku parc. č. XXX v katastrálním území D. /Přípis soudního exekutora č. j. 030 EX 3555/12-108, Doklad o doručení povinnému/. Přípisem z téhož dne vedeným pod č. j. 030 EX 3555/12-109, který byl žalobkyni doručen dne 6. 2. 2015, se soudní exekutor ze stejných důvodů dovolal neplatnosti uvedeného právního jednání vůči žalobkyni /Přípis soudního exekutora č. j. 030 EX 3555/12-109, Doklad o doručení žalobkyni). Z korespondence proběhnuvší mezi žalobkyní, soudním exekutorem Mgr. J. H. a společností C. ČR, a.s. jako oprávněným v období od 15. 2. 2015 do 27. 5. 2015 vyplývá, že žalobkyně poté, co jí bylo doručeno dovolání se neplatnosti právního jednání povinného, požadovala na soudním exekutorovi, aby uvážil, zda trvá na neplatnosti právního úkonu. Po projednání s oprávněným soudní exekutor žalobkyni sdělil, že právní úkon povinného je nadále považován za neplatný /Dopis žalobkyně ze dne 15. 2. 2015 včetně Plné moci zástupkyně žalobkyně a Dokladu o doručení soudnímu exekutorovi, Přípisy soudního exekutora ze dne 6. 3. 2015, Vyjádření oprávněného ze dne 4. 5. 2015, Přípis soudního exekutora ze dne 27. 5. 2015/. Zápis omezení vlastnického práva k pozemku parc. č. XXX v katastrálním území D. nařízením exekuce na základě usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 7. 2012, č. j. 22 EXE 1366/2012-11, byl do katastru nemovitostí proveden dne 9. 12. 2014 s právními účinky zápisu ke dni 5. 12. 2014. Zápis omezení vlastnického práva na základě exekučního příkazu k prodeji nemovitých věcí ze dne 5. 12. 2014, č. j. 030 EX 3555/12-97, byl do katastru nemovitostí proveden dne 30. 12. 2014 s právními účinky zápisu ke dni 5. 12. 2014 /Výpis z katastru nemovitostí/. Povinný V. N. v nedatovaném dopise adresovaném zástupkyni žalobkyně uvedl, že při prodeji pozemku parc. č. XXX v katastrálním území D. si nebyl vědom toho, že by jednal v rozporu se zákazem vyplývajícím z exekučního řízení /Dopis povinného/. Ke dni 31. 5. 2015 v důsledku přeshraniční fúze přešel veškerý majetek, dluhy a práva a povinnosti společnosti C. ČR, a.s. na nástupnickou společnost B. P. P. F. SA, se sídlem P., B. H. XXX, XXX, F. r., zapsanému v obchodním rejstříku vedeném Obchodním soudem v P.i pod reg. č. XXX /Výpis z obchodního rejstříku/. Podle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona. Žalobkyně se žalobou podanou proti žalovanému coby právnímu nástupci společnosti C. ČR, a.s. domáhala vyloučení pozemku parc. č. XXX v katastrálním území D. z exekuce. Předmětem právního hodnocení tedy v souladu s citovaným ustanovením § 267 o. s. ř. bylo posouzení, zda žalobkyni k předmětnému pozemku náleží takové právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí. Podle § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále jen „o. z.“), kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Ohledně toho bylo provedeným dokazováním zjištěno, že kupní smlouvou ze dne 12. 11. 2014 uzavřenou podle § 2079 odst. 1 1 o. z. bylo na žalobkyni jako kupující převedeno vlastnické právo k pozemku, a to za situace, kdy prodávajícímu bylo již dne 13. 9. 2012 doručeno usnesení o nařízení exekuce, v němž byl poučen o zákazu nakládat s majetkem pod sankcí neplatnosti právního úkonu, kterým by k porušení tohoto zákazu došlo. Podle § 44 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „e. ř.“), exekutor, kterému došel návrh oprávněného na nařízení exekuce, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření k provedení exekuce (dále jen „pověření“). Neobsahuje-li návrh oprávněného všechny stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný nebo neurčitý, běží tato lhůta až ode dne doručení opraveného nebo doplněného návrhu, popřípadě exekučního titulu exekutorovi. Podle § 44 odst. 3 e. ř. soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Soud nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena. Podle § 44 odst. 4 e. ř. exekutor doručí stejnopis usnesení oprávněnému, povinnému a Komoře. Orgánům pověřeným vedením evidence (rejstříků) právnických osob, případně dalším orgánům či osobám se usnesení doručí, jen je-li to potřebné pro vedení exekuce. Je-li v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo povinného, usnesení se doručí katastrálnímu úřadu, v obvodu jehož územní působnosti se nachází sídlo soudu, který exekutora pověřil. Podle § 44a odst. 1 e. ř. po doručení usnesení nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Právní úkon se však považuje za platný, pokud se neplatnosti právního úkonu nedovolá exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky dovolání se neplatnosti nastávají od účinnosti právního úkonu, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního úkonu, jehož neplatnosti se exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel dovolává. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poté, co byla usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 7. 2012, č. j. 22 EXE 1366/2012-11, podle § 44 odst. 1, 3 e. ř. nařízena exekuce na majetek povinného V. N. a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. J. H., povinný v době následující poté, co mu byl ve smyslu § 44 odst. 4 e. ř. doručen stejnopis usnesení o nařízení exekuce, uzavřel kupní smlouvu, kterou převedl vlastnické právo ke svému nemovitému majetku na žalobkyni, a takového jednání se dopustil přes to, že mu z ustanovení § 44a odst. 1 e. ř. plynul zákaz nakládání s jeho majetkem včetně nemovitostí, přičemž o tomto zákazu byl ve stejnopisu usnesení o nařízení exekuce poučen. Z tohoto důvodu se soudní exekutor po uzavření kupní smlouvy přípisem ze dne 6. 2. 2015 podle § 44a odst. 1 e. ř. dovolal neplatnosti kupní smlouvy, a to vůči oběma jejím účastníkům (k doručení došlo v případě povinného dne 12. 2. 2015 a v případě žalobkyně dne 6. 2. 2015) s právními účinky dovolání se neplatnosti ke dni účinnosti kupní smlouvy. Soud však s ohledem na zjištěný skutkový stav dospěl k závěru, že účinky dovolání se relativní neplatnosti nenastaly. Podle § 6 odst. 2 o. z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Především soud vzal do úvahy prokázanou skutečnost, že soudní exekutor, ačkoli mu bylo soudem vydané usnesení o nařízení exekuce doručeno již dne 3. 8. 2012, v rozporu s povinností, kterou mu ukládalo ustanovení § 44 odst. 4 e. ř., nedoručil usnesení o nařízení exekuce příslušnému katastrálnímu úřadu (K. ú. pro Z. K., K. p. Z.) bezprostředně po doručení usnesení, nýbrž až dne 7. 12. 2014 (tedy v době přesahující dva roky od doručení). K tomu soud podotýká, že dotčeným ustanovením § 44 odst. 4 e. ř. sice není lhůta pro doručení usnesení katastrálnímu úřadu stanovena, nicméně z povahy exekučního řízení a exekuční činnosti, která má směřovat k řádnému a efektivnímu uspokojování vykonatelných pohledávek, jakož i z povahy institutu generálního inbitioria zakotveného v ustanovení § 44a odst. 1 e. ř. plyne, že toto doručení se má stát bez zbytečného odkladu poté, co je usnesení o nařízení exekuce dáno soudnímu exekutorovi do dispozice. Pokud má totiž institut generálního inhibitoria plnit svůj účel (tj. zamezit, aby povinný po nařízení exekuce nakládal mimo jiné s nemovitým majetkem, z něhož by mohla být vykonatelná pohledávka věřitele uspokojena), je nezbytné, aby tato skutečnost byla co nejdříve orgánu pověřenému vést katastr nemovitostí oznámena, aby bylo případným neoprávněným převodům vlastnického práva skrze provedený zápis zabráněno. Rovněž je třeba pamatovat, že s účinností od 1. 1. 2013 byla do zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, vložena povinnost soudního exekutora vykonávat jeho povolání svědomitě (§ 2 odst. 2 exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013). Tuto povinnost, byť dříve nebyla v právním řádu explicitně vyslovena, lze spolehlivě dovodit i k dřívější době, a to s ohledem na skutečnost, že soudní exekutor je osobou vystupující jako orgán veřejné moci, na niž byla státem delegována pravomoc k provádění nuceného výkonu exekučních titulů (srov. § 1 odst. 2 e. ř.), a je tak za řádný výkon exekuční činnosti ve vztahu k účastníkům řízení, popř. jiným osobám, které mohou být exekuční činností dotčeny, odpovědný. Soudní exekutor bez zbytečného odkladu neoznámil katastrálnímu úřadu omezení vlastnického práva k nemovitému majetku plynoucí z nařízené exekuce. Jelikož takto nejednal, ačkoli mu k tomu z objektivního práva plynula povinnost, dopustil se tímto opomenutím protiprávního činu (jde o tzv. omisivní protiprávní čin). Skutečnost, že tato povinnost byla splněna dodatečně po uplynutí více než dvou let, na tomto závěru nemůže ničeho zvrátit. Dotčeným ustanovením zákona (§ 44 odst. 4 e. ř.) totiž doručení usnesení o nařízení exekuce katastrálnímu úřadu nebylo ponecháno na úvaze soudního exekutora, nýbrž bylo za naplnění podmínky uvedené ve skutkové části příslušné právní normy (existence vlastnického práva povinného k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), stanoveno jako povinnost (právem stanovená nutnost určeného chování). Soud na základě provedeného dokazování dospěl k přesvědčení, že, pokud by v době uzavření kupní smlouvy bylo omezení vlastnického práva povinného k předmětnému pozemku vyznačeno, k uzavření kupní smlouvy by nedošlo. Tento závěr opírá o obecně známou skutečnost, že osoby nadané průměrným rozumem (srov. § 4 odst. 1 o. z.) při realizaci vlastnických transakcí, zejména je-li jejich předmětem nemovitý majetek, dbají zvýšené opatrnosti na zajištění bezproblémového průběhu, přičemž zásadně nepřistupují k uzavření kupní smlouvy v případech, kdy je nemovitost postižena výkonem rozhodnutí, neboť hrozí, že by o takový majetek při výkonu rozhodnutí přišly. Tyto závěry tím spíše platí v případě státu nebo územních samosprávných celků (obcí, krajů), neboť záměry uzavřít smlouvu, jejímž předmětem by bylo nabytí vlastnického práva k nemovitosti, jsou svěřeny příslušné organizační složce státu nebo kolektivnímu orgánu územního samosprávného celku a podléhají právem upravenému postupu jejich schvalování [v případě obcí je rozhodování o nabytí nemovitých věcí svěřeno do pravomoci zastupitelstva obce podle § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v účinném znění]. S ohledem na výše uvedené závěry pak soud dospěl k názoru, že, pokud by soudní exekutor splnil povinnost doručit usnesení o nařízení exekuce příslušnému katastrálnímu úřadu bez zbytečného odkladu po té, co toto usnesení obdržel, v době uzavření kupní smlouvy by byla v katastru nemovitostí o omezení vlastnického práva vyplývajícího z tohoto usnesení učiněna poznámka a žalobkyně by tak k uzavření kupní smlouvy nepřistoupila. Z toho soud vyvodil závěr, že soudní exekutor svým (omisivním) protiprávním činem navodil stav, který podstatným způsobem ovlivnil skutečnosti významné pro uzavření smlouvy, přičemž, pokud by svou právní povinnost splnil, k uzavření kupní smlouvy by nedošlo. Z toho důvodu nebyl podle § 6 odst. 2 o. z. (v duchu zásady nemo turpitudinem suam allegare potest) oprávněn ze svého protiprávního činu těžit dovoláním se relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy a takové dovolání se neplatnosti ze strany soudního exekutora tedy nemohlo vyvolat zákonem předvídané účinky (neplatnost kupní smlouvy od počátku její účinnosti). Za daného stavu neúčinnosti dovolání se relativní neplatnosti zůstává kupní smlouva ze dne 12. 11. 2014, na jejímž základě žalobkyně nabyla k předmětnému pozemku vlastnické právo, v platnosti. Existenci a trvání vlastnického práva žalobkyně by však bylo třeba přisvědčit i v tom případě, že by dovolání se neplatnosti soudním exekutorem právem předvídané účinky vyvolalo, a to s ohledem na princip materiální publicity zakotvený v ustanovení § 984 odst. 1 o. z. Podle § 7 o. z. má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Podle § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně byla v době, kdy byl podán návrh na vklad jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí (tj. ke dni 14. 11. 2014), v dobré víře, že vlastnické právo prodávajícího není z hlediska jeho oprávnění nemovitý majetek převést nijak omezeno. Podle § 7 o. z. o dobré víře žalobkyně svědčí vyvratitelná domněnka, přičemž z provedeného dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, které by vypovídaly o opaku a tuto domněnku vyvracely. Vzhledem k tomu, že výklad citovaného ustanovení § 984 odst. 1 o. z. dosud nebyl v soudní praxi ustálen, soud považuje za důležité se na tomto místě k otázce použitelnosti daného ustanovení na posuzovaný případ blíže vyjádřit. Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. formuluje zásadu materiální publicity veřejných seznamů. Tato zásada, která je stěžejní zásadou evidence věcných práv k nemovitostem, vychází z premisy, že osobě, která v soukromoprávních vztazích vystupuje s důvěrou v určitý skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana. Princip materiální publicity vyplývající z citovaného ustanovení je konkrétním projevem principu právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře, které se odvíjí z normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Smyslem citovaného ustanovení je tak založení stavu právní jistoty s ohledem na stav zápisu v katastru nemovitostí, a to tím, že bez dalšího zkoumání jsou osobám zpřístupněny informace o skutečnostech, které jsou předmětem zápisu do veřejné evidence podle zákona a pro uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti a její platnost mají význam. Podle tohoto ustanovení tedy má být poskytována ochrana těm, kteří jednali s důvěrou v zápis ve veřejném seznamu, tzn. s důvěrou v to, že skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem zápisu a do veřejného seznamu zapsány byly, skutečně nastaly, a naopak, že nenastaly a nejsou tu skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem zápisu a do veřejného seznamu zapsány nebyly. Cílem a smyslem katastru nemovitostí jako veřejného seznamu je totiž snaha o vytvoření stabilního prostředí umožňujícího maximální bezpečnost a plynulost hospodářského a právního obratu, a to právě poskytnutím ochrany všem těm subjektům, kteří v důvěře v úplnost a pravdivost takových seznamů jednají. Jak vyplývá rovněž z důvodové zprávy ke katastrálnímu zákonu, zavedení zásady materiální publicity do právní úpravy občanského zákoníku a na ni navazující právní úpravy katastrálního zákona přináší zásadní zvýšení ochrany nabyvatelů věcných práv, kteří toto právo nabudou od osob zapsaných v katastru nemovitostí. V důsledku toho je očekáváno zvýšení bezpečnosti realitních transakcí tím, že již nebude nutné zkoumat nabývací tituly předchozích vlastníků ani pojišťovat se proti nepředvídatelným skutečnostem, o nichž v katastru nebyla uvedena žádná informace. Účelem nové právní úpravy je tedy zajištění realitních transakcí bez obav, že v důsledku nesprávného nebo neúplného zápisu bude převod zmařen. Je přitom zřejmé, že tohoto zákonodárcem sledovaného cíle může být dosaženo jen tehdy, přijme-li stát taková opatření, aby katastr nemovitostí byl pro subjekty vstupující do soukromoprávních vztahů, jejichž předmětem jsou nemovité věci, spolehlivým a jistým zdrojem informací s garancí jejich správnosti a úplnosti. V posuzovaném případě žalobkyně kupní smlouvou nabyla za úplatu vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, který je podle § 1 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona, v účinném znění (dále jen „kat. zák.“), veřejným seznamem, a to v dobré víře a od osoby, která podle stavu zápisu v katastru nemovitostí k tomu byla oprávněna. Podmínku „oprávněnosti podle zapsaného stavu“ přitom nelze chápat úzce jen jako určení osoby, která je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsána, nýbrž je třeba ji vnímat jako souhrn všech údajů, které jsou předmětem zápisu do katastru nemovitostí a které o oprávněnosti osoby k převodu vlastnického práva mohou vypovídat. Tento závěr potvrzuje i důvodová zpráva k § 984 o. z., podle níž „ustanovení sleduje ochranu dobré víry těch, kdo nabudou věcné právo v dobré víře a za úplatu od osoby oprávněné podle stavu zápisů ve veřejném seznamu takové právo zřídit“. Tímto „stavem zápisů“ se rozumí ty údaje, které se podle zákona do katastru nemovitostí zapisují, tedy i údaj o omezení vlastnického práva na základě usnesení o nařízení exekuce, který se podle § 23 odst. 1 písm. n) kat. zák. zapisuje do katastru nemovitostí poznámkou. „Osobou oprávněnou podle stavu zápisů ve veřejném seznamu právo zřídit“ je tedy osoba, která s ohledem na v katastru nemovitostí zapsané či naopak nezapsané údaje je oprávněna vlastnické právo převést. Údaj o omezení vlastnického práva na základě usnesení o nařízení exekuce je pak zcela nepochybně údajem, který o oprávnění osoby vlastnické právo převést svědčí. Za situace, kdy ve vztahu k tomuto údaji stav zapsaný ve veřejném seznamu neodpovídá skutečnému právnímu stavu, poskytuje princip materiální publicity zakotvený v § 984 odst. 1 o. z. ochranu té osobě, která v důvěře v úplnost a pravdivost zapsaného stavu jednala. Námitka žalovaného, že ustanovení § 984 odst. 1 o. z. nedopadá na posuzovaný případ, neboť je zapsaný vlastník při nakládání s nemovitostí omezen z důvodu nařízené exekuce, není případná, neboť při poskytování právní ochrany osobě jednající v soukromoprávních vztazích v dobré víře ve stav zápisů v katastru nemovitostí je nerozhodné, zda případná omezení vlastnického práva mají původ v soukromém či veřejném právu. Vzájemnou kolizi práva žalovaného na uspokojení své vykonatelné pohledávky z majetku povinného a práva žalobkyně na ochranu jejího právního jednání učiněného v důvěře ve stav zápisu v katastru nemovitostí je třeba i s ohledem na okolnosti posuzovaného případu poměřovat výše nastíněným úmyslem zákonodárce navodit (prostřednictvím institutu veřejné evidence) prostředí právní jistoty při nakládání s nemovitostmi. Za situace, kdy žalobkyně sama neměla objektivní možnost omezení vlastnického práva prodávajícího v katastru nemovitostí zjistit a na existenci rozporu zapsaného stavu se stavem skutečným neměla žádný podíl, jevilo by se jako nespravedlivé jí i přes dobrou víru při nabývání vlastnického práva právní ochranu neposkytnout. Naopak to byl žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, kdo se, byť ve zcela marginálním rozsahu, na vzniku tohoto závadného stavu podílel, a to výběrem osoby soudního exekutora, u nějž ve smyslu § 44 odst. 1 e. ř. návrh na nařízení exekuce podal. Pokud se takto vybraný soudní exekutor při provádění exekuce dopustil pochybení, je spravedlivé, aby důsledky takového pochybení – ve vztahu k žalobkyni v rámci posuzované věci – žalovaný alespoň nepřímo nesl. Nelze přitom odhlížet od toho, že soudní exekutor se na úseku nuceného výkonu exekučních titulů podílí na výkonu státní moci a měl by tedy v rámci takové činnosti přispívat k zodpovědnému plnění úloh státu, a to včetně vytváření společenského a právního prostředí založeného na principech jistoty a důvěry. Konečně má soud za to, že by rovněž nebylo možné považovat za správné, měla-li by se ochrana podle dotčeného ustanovení dotýkat jen toho, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti, neboť by tím došlo k významnému oslabení právní jistoty při realitních transakcích s ohledem na další skutečnosti, které jsou předmětem zápisu do katastru nemovitostí, a z hlediska osob vstupujících do vztahů, jejichž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitosti, mohou mít zásadní právní význam (k tomu, že předmětem ochrany vyplývající z principu materiální publicity je důvěra jednajících osob nejen v pravdivost, ale i úplnost zápisů, srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11). Rozhodné a plně s účelem a smyslem vykládané právní normy je tedy nastolení stavu právní jistoty skrze poskytování ochrany těm, kdo v důvěře v úplnost a pravdivost zápisů v katastru nemovitostí nabyly práva od osoby, která byla jako vlastník nemovitosti zapsána. Pokud žalobkyně jednala v důvěře ve stav zápisů v katastru nemovitostí, kdy z tohoto nevyplývalo, že by povinný V. N. byl v dispozici s předmětným pozemkem jakkoli omezen, požívá právní ochrany a je třeba ji mít podle § 984 odst. 1 o. z. za vlastníka tohoto pozemku, a to i přesto, že povinný V. N. byl podle skutečného právního stavu v právu nakládat se svým nemovitým majetkem omezen. Na základě všech výše uvedených právních závěrů založených na zjištěném skutkovém stavu tedy soud uzavřel, že žalobkyni k pozemku parc. č. XXX v katastrálním území D. svědčí vlastnické právo, které nepřipouští, aby tento její majetek byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí) nařízeným k úhradě dluhu jiné osoby. Z tohoto důvodu soud žalobě vyhověl a tuto nemovitou věc z exekuce vyloučil. Žalobkyně byla ve věci plně úspěšná, podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen o. s. ř.), jí tak vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu těch nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění jejího práva. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení; soud tedy důkladně zvážil všechny okolnosti případu a dospěl k závěru, že by bylo nespravedlivé, aby žalovaný hradil žalobkyni náklady řízení, a to i přesto, že na jeho podnět byla zahájena a vedena exekuce, z níž byl tímto rozhodnutím předmětný pozemek vyloučen. Soud totiž uvážil, že řízení o vylučovací (tzv. excindační) žalobě je specifickým řízením, které může být vyvoláno v důsledku postupu vykonavatele (soudního exekutora), jenž byl pověřen výkonem pravomocného rozhodnutí (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07). Tak tomu podle názoru soudu bylo i v posuzovaném případě, neboť pokud by ze strany soudního exekutora nedošlo k porušení povinnosti včas doručit katastrálnímu úřadu usnesení o nařízení exekuce, k předmětnému řízení by vůbec nedošlo. Rozhodující vinu na podání žaloby, jíž bylo soudem vyhověno, tedy nenese žalovaný, k uspokojení jehož vykonatelné pohledávky byl výkon rozhodnutí nařízen, nýbrž soudní exekutor, v důsledku jehož pochybení byl spor vůbec vyvolán. Při soudem vysloveném závěru, že by v případě včasného vyrozumění katastru nemovitostí k uzavření smlouvy nedošlo, je totiž zřejmé, že by ani žalobkyní nemusela být podána žaloba, kterou se domáhá vyloučení věci z exekuce z titulu vlastnického práva nabytého podle takové smlouvy. Soud tedy z tohoto důvodu žalobkyni podle § 150 o. s. ř. náklady řízení nepřiznal a rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší žádnému z účastníků. O možném použití moderačního práva soudu ve smyslu § 150 o. s. ř. byla žalobkyně při jednání poučena.

Rubrum