7 C 11/2018

Rubrum

Byť v kupní smlouvě obsažené ujednání stran, podle kterého strana kupující je povinna podat v zákonem stanovené lhůtě daňové přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí u příslušného finančního úřadu a tuto daň řádně a včas zaplatit, není účinné ve sféře daňového práva, protože neobsahuje výslovné ujednání o tom, že kupující budou poplatníkem daně z nabytí nemovitých věcí, zakládá podle soudu kupujícím jednoznačně smluvní povinnost daň z nabytí převáděné nemovité věci zaplatit (srov. ustanovení § 1 odst. 1 věta druhá o. z., podle kterého uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného).

Výrok

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudcem JUDr. J.V. ve věci žalobkyně: 1. s a k v.o.s., IČO xxx, insolvenční správce dlužníka xxx s.r.o., IČO xxx sídlem xxx, 53002 Pardubice zastoupená advokátem Mgr. M. Č. sídlem xxx, 560 02 Česká Třebová proti žalovaným:

1. Ing.

V. J., narozený xxx bytem xxx, 542 24 Svoboda nad Úpou 2. L.J., narozená xxx bytem xxx, 542 24 Svoboda nad Úpou oba zastoupeni advokátem Mgr. Bc. J.Z. sídlem xxx, 541 01 Trutnov o zaplacení 160 000 Kč s příslušenstvím - kupní smlouva, takto:

Odůvodnění

I. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 160 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 160 000 Kč od 4. 8. 2018 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ohledně zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 160 000 Kč od 1. 9. 2015 do 3. 8. 2018 se žaloba zamítá. III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně částku 28 136,90 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. M.Č. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 16. 8. 2018 domáhala po žalovaných zaplacení částky 160 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 160 000 Kč od 1. 9. 2015 do zaplacení, a to společně a nerozdílně. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná částka představuje dluh žalobkyně na dani z nabytí nemovitých věcí (dále též „daň“) vůči finančnímu úřadu (dále též „správce daně“) vzniklý v důsledku porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaných tuto daň zaplatit, obsaženou v čl. III kupní smlouvy o převodu nemovitých věcí ze dne 15. 4. 2015, kterou žalobkyně, coby insolvenční správce dlužníka xxx s. r. o., uzavřela v rámci výkonu své funkce s žalovanými.

2. Žalovaní s podanou žalobou nesouhlasili a navrhli její zamítnutí. Bránili se tím, že kupní smlouvu uzavřeli s žalobkyní jako spotřebitelé. Kupní smlouvu přitom vytvořila žalobkyně jako osoba práva znalá ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť musela složit zkoušku insolvenčního správce, na rozdíl od žalovaných. Žalovaní nemohli znění kupní smlouvy ovlivnit. Pochybila-li tak žalobkyně při vytváření kupní smlouvy, nemůže odpovědnost přenášet na žalované jako slabší smluvní stranu, která ani nebyla při uzavírání smlouvy právně zastoupena. Takové jednání nemůže požívat ochrany, když by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z., ochranou slabší strany ve smyslu § 3 odst. 2 a § 433 odst. 1 a odst. 2 o. z.

3. Dále obrana žalovaných spočívala v tvrzení, že žalobkyni žádná škoda nevznikla, protože daň dosud správci daně neuhradila. Měla by proto žalovat spíše na to, aby žalovaným byla uložena povinnost uhradit žalovanou částku správci daně.

4. Žalovaní dále namítali, že chtěli podat daňové přiznání a daň zaplatit, ze strany správce daně jim to však nebylo umožněno, neboť nebyly poplatníky daně (jak bylo rozhodnuto v odvolacím i soudním řízení). Žalovaní tak neporušili svou smluvní povinnost. Zhojení toho, že správce daně nemohl přijmout plnění od žalovaných, přitom záviselo na dvoustranném právním jednání. Z žádné strany přitom nebyl požadován žádný písemný dodatek kupní smlouvy ve smyslu jejího čl. V.

5. Stěžejní byla pro žalované námitka předčasnosti žaloby spočívající v tvrzení, že dluh ještě nebyl zesplatněn. O vzniku škody se totiž žalovaní dozvěděli až z předžalobní upomínky ve smyslu § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), která je však procesním úkonem (žalobkyně ve výzvě výslovně uvedla, že jde o předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a přiložila k ní procesní plnou moc svého zástupce). Z hlediska hmotného práva proto žalovaná částka nebyla nikdy zesplatněna a žaloba byla podána předčasně.

6. V závěrečném návrhu žalovaní uplatnili rovněž námitku promlčení (bez bližšího zdůvodnění).

7. Pro případ vyhovění žalobě pak žalovaní navrhli, aby žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, protože nezaslala žalovaným předžalobní výzvu.

8. Žalobkyně s obranou žalovaných nesouhlasila a trvala na podané žalobě. Uvedla, že uzavřená kupní smlouva rozhodně nemá charakter spotřebitelské smlouvy, nýbrž se jedná o vztah zcela symetrický, když obě strany měly naprosto stejnou vyjednávací pozici, a tedy i stejná práva a stejné povinnosti. Věc je podle žalobkyně třeba primárně posoudit z hlediska zásady pacta sunt servanda. Dále uvedla, že žalovaní neučinili nic proto, aby své povinnosti dostáli. K námitce předčasnosti žaloby žalobkyně doplnila, že lhůta k plnění byla ve smlouvě konkrétně uvedena a žaloba proto nemůže být předčasná. Žalovaným byl nadto doručen platební rozkaz. Poukázala rovněž na to, že správci daně je úplně jedno, kdo peněžní prostředky fyzicky pošle.

9. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Mezi účastníky byla dne 15. 4. 2015 uzavřena kupní smlouva o převodu ve smlouvě uvedených nemovitých věcí z majetkové podstaty dlužníka xxx s. r. o za kupní cenu ve výši 4 000 000 Kč, která měla být uhrazena na účet majetkové podstaty. Žalobkyně smlouvu uzavírala coby insolvenční správce dlužníka, na něhož ze zákona přechází oprávnění s majetkovou podstatou nakládat, tedy jako prodávající. S prodejem mimo dražbu vyslovil souhlas svým usnesením insolvenční soud. Podle čl. III smlouvy strana kupující je povinna podat v zákonem stanovené lhůtě daňové přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí u příslušného finančního úřadu a tuto daň řádně a včas zaplatit. Čl. V smlouvy pak obsahovala mj. ujednání, podle kterého smlouva může být měněna pouze písemnými dodatky řádně podepsanými všemi smluvními stranami. Uvedené skutečnosti soud zjistil z kupní smlouvy ze dne 15. 4. 2015.

10. Protože v zákonné (tj. do 31. 8. 2015) ani v dodatečné lhůtě (do 6. 10. 2015) nebylo podáno daňové přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí, vyměřil finanční úřad platebním výměrem ze dne 13. 1. 2016 daň ve výši 160 000 Kč žalobkyni s tím, že v kupní smlouvě není výslovně uvedeno, že poplatníkem daně je nabyvatel. K odvolání žalobkyně Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 27. 9. 2016 zamítlo toto odvolání a napadený platební výměr potvrdilo. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu se uvádí: Vzhledem k tomu, že kupní smlouva obsahovala v čl. III Prohlášení smluvních stran ujednání, které však není ujednáním o poplatnictví daně, jak má na mysli zákonné opatření a není jednoznačné, kontaktoval neformálně správce daně jednoho z nabyvatelů Ing. V.J. Prostřednictvím telefonického hovoru dne 17. 9. 2015 mu byla tato pochybnost vysvětlena a sdělena možnost jejího vyjasnění podáním souhlasného prohlášení smluvní stran s úředně ověřenými podpisy všech účastníků písemně nebo ústně do protokolu u správce daně. Nabyvatel Ing. V.J. správci daně sdělil, že přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí ani souhlasné prohlášení podávat nebude. (…) Jelikož v kupní smlouvě nebyla dostatečně projevena vůle obou stran určit poplatníkem daně z nabytí nemovitých věcí nabyvatele, zaslal správce daně nabyvatelům Ing. V.J. písemnost označenou Určení osoby poplatníka k dani z nabytí nemovitého majetku ze dne 17. 3. 2016, č. j. 402682/16/2713-70462-605067, která byla doručena dle § 47 odst. 2 daňového řádu dne 31. 3. 2016 a paní L.J. písemnost se stejným označením ze dne 17. 3. 2016 č. j. 402702/16/2713-70462-605067, která byla doručena dle § 47 odst. 1 daňového řádu dne 21. 3. 2016. Písemnostmi byli nabyvatelé upozorněni, že nedostatek projevu vůle spočívající v nepřesné formulaci poplatníka lze odstranit „souhlasným prohlášením účastníků kupní či směnné smlouvy“, a to písemně nebo ústně do protokolu u správce daně. Správce daně stanovil nabyvatelům přiměřenou lhůtu pro odstranění nedostatku a současně je upozornil na důsledky jejich nečinnosti. Nabyvatelé na písemnost správce daně nereagovali. Žalobkyně proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podala správní žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové zamítl. K následné kasační stížnosti žalobkyně Odvolací finanční ředitelství zopakovalo pasáž z odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 27. 9. 2016 citovanou výše. Uvedené skutečnosti soud zjistil z platebního výměru ze dne 13. 1. 2016, odvolání ze dne 9. 2. 2016, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 9. 2016 a vyjádření Odvolacího finančního ředitelství ke kasační stížnosti žalobkyně.

11. Přípisem označeným jako předžalobní výzva, datovaným dne 18. 7. 2018, žalobkyně vyzvala žalované k úhradě částky 160 000 Kč s příslušenstvím a informovala je o vydaném platebním výměru. Dále žalobkyně sdělila, že pokud do 7 dnů od doručení výzvy nedojde k úhradě dlužné částky na účet zástupce žalobkyně, obrátí se na soud. Závěrem výzvy uvedla: Považujte tedy tuto výzvu za výzvu předžalobní tak, jak ji má na mysli ustanovení § 142a občanského soudního řádu. Zástupce žalovaných na uvedenou výzvu reagoval dne 26. 7. 2018 přípisem zaslaným prostřednictvím emailu i poštou, v němž žádá o zaslání platebního výměru a důkazu o tom, že žalobkyně daňovou povinnost splnila s tím, že bez těchto důkazů nemůže mít za to, že jde o pravdivá tvrzení, do té doby pak považuje nárok za bezpředmětný a předžalobní výzvu za předčasnou. Zástupce žalobkyně reagoval následující den zasláním požadovaného platebního výměru prostřednictvím emailu. Uvedl, že na úhradě pohledávky trvá s tím, že jako alternativu je možno zvolit úhradu daně přímo na účet správce daně. Uvedené skutečnosti soud zjistil z předžalobní výzvy ze dne 18. 7. 2018 a emailové komunikace mezi zástupci účastníků.

12. Podle § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

13. Podle § 609 věta první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

14. Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

15. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

16. Podle § 636 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

17. Podle § 1958 odst. 1, odst. 2 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Podle § 2913 odst. 1, odst. 2 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.

19. Podle § 2952 věty druhé o. z. záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

20. Shora uvedený skutkový stav soud na základě uvedených ustanovení posoudil následovně: Žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi účastníky existuje právní poměr z kupní smlouvy ze dne 15. 4. 2015. Byť ujednání stran v jejím čl. III, podle kterého strana kupující je povinna podat v zákonem stanovené lhůtě daňové přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí u příslušného finančního úřadu a tuto daň řádně a včas zaplatit, není účinné ve sféře daňového práva, protože neobsahuje výslovné ujednání o tom, že kupující budou poplatníkem daně z nabytí nemovitých věcí, zakládá podle soudu kupujícím jednoznačně smluvní povinnost daň z nabytí převáděné nemovité věci zaplatit (srov. ustanovení § 1 odst. 1 věta druhá o. z., podle kterého uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného). Nejedná se současně o ujednání žádným způsobem zneužívající ve smyslu § 433 odst. 2 o. z. či nějakým způsobem skryté. Ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 10. 2016, výslovně umožňovalo takovou dohodu v kupní smlouvě, podle níž bude poplatníkem daně z nabytí nemovitých věcí nabyvatel. Z tohoto zákonného opatření byla zřejmá i lhůta pro podání daňového přiznání (§ 32), základ daně (§ 44) i její splatnost (§ 46). Nemůže se tedy jednat ani o ujednání odporující dobrým mravům podle § 1 odst. 2 o. z., jak namítají žalovaní. Žalobkyně coby insolvenční správce nadto při uzavírání kupní smlouvy nevystupovala vůči žalovaným jako podnikatel v hospodářském styku ve smyslu § 433 odst. 1 o. z., ale jako specifický orgán veřejné moci v rámci insolvenčního řízení (vázána pokyny insolvenčního soudu a věřitelských orgánů). Z těchto důvodů je i ze zákona osvobozena od soudního poplatku za toto řízení.

21. Pokud žalovaní uvedenou smluvní povinnost nesplnili ani tím, že zaplatili daň správci daně (v tomto směru je třeba dát za pravdu žalobkyni, když uvádí, že správci daně nepochybně nezáleží na tom, z jakého účtu finanční prostředky dorazí), ani neposkytli v tomto směru žádnou součinnost ke splnění této povinnosti (správce daně měl žalovanému dne 17. 9. 2015 telefonovat a upozornit ho na nepřesnost formulace ve smlouvě z hlediska daňového práva a nabízel možnost odstranění tohoto nedostatku souhlasným prohlášením účastníků kupní smlouvy; následně tuto možnost nabízel správce daně oběma žalovaným písemně dne 17. 3. 2016), ani odpovídající částku neposkytli jako náhradu žalobkyni podle § 2952 věty druhé o. z., vzniklo žalobkyni právo na náhradu škody způsobené jejím porušením. Výše této škody se přitom rovná výši daňového dluhu vzniklého žalobkyni (rozhodnutí o tom, že povinnost daň zaplatit tíži z hlediska veřejného práva žalobkyni, je již pravomocné, a soud proto neměl důvod přerušovat řízení do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti žalobkyně). Z uvedeného ustanovení totiž vyplývá, že škoda může spočívat i ve vzniku dluhu a žalobkyně tak nemusí prokazovat ani tvrdit, že dluh vůči správci daně byl z její strany uhrazen.

22. Právě proto, že žalovaní mohli svou povinnost splnit jak úhradou vůči správci daně, tak poskytnutím náhrady žalobkyni, neprováděl soud k tvrzení žalovaných, že se neúspěšně pokusili podat daňové přiznání, jimi navržený důkaz výslechem některého z nich, ani se nedotazoval finančního úřadu, jak by bylo postupováno, kdyby daňové přiznání podal někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn. Žalovaní nadto měli nepochybně možnost daň uhradit bez toho, že by podávali daňové přiznání (platební výměr s číslem účtu, variabilním a konstantním symbolem pro úhradu měli k dispozici od 27. 7. 2018, sami ostatně mj. namítali, že žalobkyně měla žalovat na uložení povinnosti zaplatit daň finančnímu úřadu). Provedení takových důkazů by tak bylo nadbytečné, neboť i případně prokázaná nemožnost podat daňové přiznání nepředstavuje liberační důvod ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z., tedy nepřekonatelnou překážku ve splnění povinnosti ze smlouvy. Už proto, že povinností žalovaných bylo minimálně se pokusit o odstranění překážky bránící jim ve splnění povinnosti daň uhradit (vedle toho, že měli možnost poskytnout náhradu žalobkyni, jak je uvedeno výše) je nepřípadná i námitka žalovaných, že nebyli osloveni s návrhem žádného písemného dodatku kupní smlouvy.

23. Čas plnění náhrady škody není určen ani dohodou smluvních stran (odkazem na zákonnou lhůtu byla v čl. III kupní smlouvy stanovena doba pro splnění smluvní povinnosti, která byla porušena, nikoliv náhrady z toho vzniklé škody) ani jinak stanoven. Náhrada škody je proto splatná bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele podle § 1958 odst. 2 o. z. (k obdobnému závěru za účinnosti dřívější právní úpravy dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2854/2006, ze dne 4. 6. 2008, rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2963/2009 ze dne 29. 11. 2011 nebo v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 4169/2013 ze dne 28. 7. 2015). Za výzvu k plnění ze strany žalobkyně ve smyslu § 1958 o. z. přitom podle soudu lze považovat výzvu ze dne 18. 7. 2018, byť jejím obsahem je zároveň výzva k plnění podle § 142a o. s. ř. (v textu tohoto přípisu jsou fakticky i 2 výzvy obsaženy, u druhé z nich se odkazuje na § 142a o. s. ř.). Soudní praxe totiž obecně připouští, aby jedno podání obsahovalo jak procesní úkon, tak hmotněprávní jednání. Konkrétně kumulaci výzvy k plnění podle hmotného (byť šlo o výzvu podle § 10 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů) i procesního práva v jednom podání připustil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2697/13 ze dne 3. 12. 2013, když dospěl k závěru, že rozhodnutí vycházející z opačného právního názoru porušuje dokonce právo na spravedlivý proces. Soud si je přitom vědom výkladu reprezentovaného usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích sp. zn. 23 Co 210/2013 ze dne 25. 9. 2013 (tedy časově předcházejícího citovanému nálezu), podle něhož by to, že by hmotněprávní jednání, obsahující uplatnění nároku se založením splatnosti, současně mohlo obsahovat i procesní úkon v podobě výzvy k plnění, popíralo smysl § 142a o. s. ř., který spatřuje v předcházení zbytečným nákladům řízení. S ohledem na pozdější posun ve vnímání smyslu § 142a o. s. ř. (zejména co se týče důsledků nezaslání výzvy podle § 142a o. s. ř. na přiznání náhrady nákladů řízení v případě, kdy žalovaný ani po doručení žaloby dluh nezaplatil – tak jako v tomto případě) však soud pokládá toto rozhodnutí za překonané. Lhůta k plnění poskytnutá žalobkyní ve výzvě ze dne 18. 7. 2018 (tj. 7 dní od jejího doručení, ke kterému došlo nejpozději dne 26. 7. 2018, kdy na výzvu reagovali žalovaní) přitom soud považuje s ohledem na okolnosti případu (zejména skutečnost, že žalovaní si povinnosti k úhradě daně museli být vědomi už při podpisu kupní smlouvy) za odpovídající § 1958 odst. 2 o. z. Soud proto žalobu částečně zamítl co do úroku z prodlení z žalované částky od 1. 9. 2015 do 3. 8. 2018 (tj. do posledního dne sedmidenní lhůty k plnění). Přestože se náhrada škody stala splatnou až 3. 8. 2018, přiznal soud žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně (a nikoliv 8,5 % ročně, jak by odpovídalo soudem dovozenému počátku splatnosti náhrady škody), neboť nemohl překročit žalobní návrh (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).

24. Žalovanými současně s námitkou předčasnosti vznesenou námitku promlčení pak soud považuje za nedůvodnou. Žalobkyně se o škodě nemohla dozvědět dříve než 16. 8. 2015 (tj. 3 roky před podáním žaloby), neboť žalovaní se zavázali k úhradě daně do 31. 8. 2015 a škoda tedy v té době ještě ani nevznikla, natož aby se žalobkyně o ní dozvěděla. Právo žalobkyně tedy nemůže být promlčeno, ať už se o vzniku škody dozvěděla z výzvy správce daně předcházející vydání platebního výměru (v odůvodnění platebního výměru se uvádí, že výzva k podání daňového přiznání byla žalobkyni doručena 21. 9. 2015) nebo dříve.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení úspěšná z 81,60 % (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, ze dne 3. 12. 2015, podle kterého je třeba úspěch ve věci poměřovat i co do úspěchu ohledně úroku z prodlení), když ke dni vyhlášení rozsudku požadovala úrok z prodlení ve výši celkem 44 321,32 Kč, přiznán jí byl ve výši 6 669,37 Kč (celkově tak na místo 204 321,32 Kč jí bylo přiznáno právo na zaplacení 166 669,37 Kč) 63,20 % jí vynaložených nákladů. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 160 000 Kč sestávající z částky 7 500 Kč za každý ze 4 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (tj. převzetí věci, podání žaloby, vyjádření k odporu žalovaných a účast při jednání) a částky 3 750 Kč za 1 úkon uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (tj. jednoduchou výzvu k plnění) včetně 5 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 6. 2. 2019 pak náhrada 1 343,74 Kč za 222 ujetých km (33,10 Kč za litr paliva podle vyhlášky č. 333/2018 Sb. při průměrné spotřebě 5,9 l/100 km a 4,10 Kč/km za amortizaci vozidla) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 x 30 minut (podle vyúčtování žalobkyně) v částce 200 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 36 793,74 Kč ve výši 7 726,68 Kč. Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

26. Jak soud uvedl výše, výzvu ze dne 18. 7. 2018 považuje i za výzvu k plnění ve smyslu § 142a o. s. ř. (opětovně vyzváni byli pak emailem ze dne 27. 7. 2018). Právo na náhradu nákladů řízení by však bylo na místě žalobkyni přiznat, i kdyby žalobkyně žalované nejméně 7 dnů před podáním žaloby k plnění nevyzvala, neboť žalovaní dluh neuhradili ani po doručení žaloby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4235/2017 ze dne 26. 9. 2018 či usnesení sp. zn. 25 Cdo 4730/2016 ze dne 13. 9. 2017).

27. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůt delších.