7 C 110/2016

Rubrum

Pokud je žalobce oprávněným z věcného břemene, nikoli povinným, nemůže se domáhat zrušení věcného břemene za náhradu dle ustanovení § 1299 o. z. Jestliže nebyla smlouva o zřízení věcného břemene uzavřena na mimořádně dlouhou dobu bez vážného důvodu, pak nebyl splněn předpoklad pro zrušení smlouvy stanovený v § 2000 odst. 1 věta první o. z.

Výrok

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudkyní Mgr. P.O. ve věci žalobce: Česká republika – Ú.

V. ČR, za kterého jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem xxx, 128 00, Praha 2 , proti žalovanému: P. – H., s.r.o., IČ xxx, se sídlem xxx, 140 00, Praha 4, o zrušení věcného břemene, ve znění opravného usnesení čj. 7 C 110/2016-186 ze dne 23.10.2017,takto:

Odůvodnění

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá zrušení věcného břemene, jemuž odpovídá trvalá dispozice a užívání 105 lůžek v budově č.p. xxx, stojící na stavební parcele č. xxx, ve prospěch U.V. ČR, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. xxx pro katastrální území a obec Špindlerův Mlýn, vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Trutnov, zřízeného smlouvou o věcném břemeni ze dne 3.3.1994, vklad práva ze dne 25.3.1994, a to dnem zaplacení náhrady za zrušení věcného břemene ve výši 58.800.000 Kč, jejíž zaplacení žalobci má být uloženo žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku, se zamítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 4.626 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení

Žalobce se svou žalobou doručenou soudu dne 30.6.2016 domáhá vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno věcné břemeno, jemuž odpovídá trvalá dispozice a užívání 105 lůžek v budově č.p. xxx, stojící na stavební parcele č. xxx, ve prospěch xxx, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. xxx pro katastrální území a obec Špindlerův Mlýn, vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Trutnov, s které bylo zřízeno smlouvou o věcném břemenu ze dne 3.3.1994, vklad práva ze dne 25.3.1994, a to za náhradu ve výši 58.800.000 Kč, jejíž zaplacení žalobci má být žalovanému uloženo v rozsudku. K odůvodnění uvedl, že žalobce je oprávněným z věcného břemene. Na základě hospodářské smlouvy č. 739 ze dne 31.10.1987 uzavřené dle § 360a hospodářského zákoníku v tehdy platném znění došlo ke sdružení finančních prostředků Ústřední rady odborů, Ústředního výboru Komunistické strany Československa a Úřadu předsednictva vlády ČSSR k výstavbě zotavovny ROH ve Špindlerově Mlýně, ve které bylo dohodnuto vyčlenění 105 rekreačních lůžek pro xxx do jeho trvalé dispozice. Hospodářskou smlouvou ze dne 12.3.1990 mezi Českomoravskou správou rekreační péče OREA Praha a Úřadem vlády ČSFR došlo k vymezení práv a povinností při užívání zotavovny H Úřadem vlády ČSFR pro rok 1991. Dohodou o vypořádání práva užívání části ubytovací kapacity objektu H ve Špindlerově Mlýně za roky 1991,1992 a 1993 byla stanovena finanční náhrada za užívání kapacity 105 lůžek v tomto období společností OREA spol. s r.o., kterou vyplatila xxx. Dne 14.2.1994 došlo k uzavření dodatku č. 2 k hospodářské smlouvě č. 739 mezi xxx jako právním nástupcem xxx (který byl pr. nástupcem Úřadu předsednictva vlády ČSSR) a Majetkovou, správní a delimitační unií oborových svahů jako právním nástupcem ROH – Ústřední rady odborů. V dodatku bylo dohodnuto uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene k právu užívání 105 lůžek s tím, že Úřad vlády ČR se nepodílí na výsledku provozu a užívání 105 lůžek se bude řídit samostatným smluvním ujednáním, přičemž pro případ nemožnosti užívání lůžek se Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů zavázala k poskytnutí náhradního plnění. Na základě dodatku č. 2 byla dne 3.3.1994 uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene mezi Majetkovou, správní a delimitační unií odborových svazů jako vlastníkem předmětné budovy č.p. xxx ve Špindlerově Mlýně a Úřadem vlády ČR (dále žalobce) coby oprávněným z věcného břemene, když sjednané věcné břemeno spočívalo v trvalé dispozici s kapacitou 105 rekreačních lůžek v předmětné budově čp. xxx (dále jen hotel H). Vklad věcného břemene byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Trutnově č.j. V3-695/94 ze dne 10.5.1994 s právními účinky dnem 25.3.1994. Na základě rozhodnutí vlastníka hotelu H ze dne 6.12.1995 došlo k prohlášení o vkladu mj. i budovy hotelu H do základního jmění společnosti G a.s., IČ xxx. Důvodem vzniku věcného břemene byla kompenzace finančních prostředků vynaložených právním předchůdcem žalobce na výstavbu hotelu, které představovaly 1/3 ceny, za kterou byl hotel postaven. Dne 29.9.1997 došlo mezi G. a.s. a žalobcem k uzavření smlouvy o uznání a vymezení vzájemných práv a povinností při trvalé dispozici a užívání 105 hotelových lůžek v hotelu H. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a její skončení bylo podmíněno ukončením smlouvy o věcném břemeni. Společnost G. a.s. ve smlouvě potvrdila žalobci jeho oprávnění užívání 105 lůžek s tím, že žalobce bude své oprávnění realizovat v souladu s realizační smlouvou. K uzavření realizační smlouvy nedošlo, neboť vlastník hotelu začal v rozporu se smlouvou z roku 1997 podmiňovat užívání lůžkové kapacity příspěvkem žalobce na údržbu hotelu a jeho rekonstrukce. Dne 15.9.1999 pak společnost G. a.s. podala u Okresního soudu v Trutnově žalobu na určení, že právo odpovídající věcnému břemeni dle smlouvy ze dne 3.3.1994 nevzniklo. Řízení bylo vedeno u OS v Trutnově pod sp.zn. 6C 202/99 a 6C 86/2004. Žaloba byla rozsudkem OS v Trutnově č.j. 6C 86/2004-342 ze dne 21.10.2005 zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 26 Co 196/2006-405 ze dne 30.5.2006 byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Řízení pravomocně skončilo ke dni 12.7.2016. V průběhu soudního řízení se vlastníkem hotelu H stala společnost P. - H. s.r.o. – žalovaný. V návaznosti na výsledek soudního řízení vyzval žalobce žalovaného k jednání o uzavření realizační dohody. K jejímu zavření nedošlo pro nepřijatelné požadavky ze strany žalovaného. Žalobce proto nechal stanovit tržní hodnotu předmětného věcného břemene (služebnosti) znaleckým posudkem znaleckého ústavu I R A, spol. s r.o., který tuto hodnotu stanovil částkou 58.800.000 Kč. K dohodě o zrušení věcného břemene mezi účastníky nedošlo, neboť žalovaný argumentuje oponentním vyjádřením znaleckého ústavu PROSCON, s.r.o., který vyčíslil hodnotu služebnosti částkou 32.600.000 Kč. Žalobce již nemá zájem na existenci předmětného věcného břemene, když realizace jeho oprávnění je neproveditelná s ohledem na neshodu s žalovaným o způsobu výkonu oprávnění z věcného břemene a ke zrušení věcného břemene dohodou účastníků nedošlo z důvodu rozdílné představě o výše náhrady. K námitkám žalovaného žalobce uvedl, že věcné břemeno není promlčené, neboť promlčení je třeba posuzovat dle § 109 zákona č. 40/1964 Sb., tedy starého občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), dle kterého se právo odpovídající věcnému břemenu promlčí, není-i po dobu deseti let vykonáváno. Právní předchůdce žalovaného podáním žaloby o určení neexistence věcného břemene dne 15.9.1999 napadl platnost smlouvy, na základě které břemeno vzniklo a soudní řízení bylo pravomocně skončeno 12.7.2006. Teprve od tohoto data začala běžet desetiletá promlčecí doba, resp. od tohoto data se mohl žalobce domáhat výkonu práva plynoucího z uzavřené smlouvy o věcném břemeni. Právní předchůdce žalobce v rozporu se smluvním ujednáním hospodářské smlouvy ze dne 31.10.1987 ve znění dodatku č. 2 začal požadovat po žalobci podíl na údržbě a nákladech na provoz hotelu a kladl tak překážky k uzavření smlouvy o realizaci věcného břemena, přičemž žalobce projevoval celou dobu jeho trvání zájem o jeho využívání. Jednání o takové smlouvě znemožnil na dlouhou dobu právní předchůdce žalobce podáním žaloby na určení, že právo odpovídající věcnému břemeni nevzniklo. Po dobu sporu o existenci věcného břemene nebylo možno uzavřít smlouvu o jeho realizaci. Žaloba byla podána dne 30.6.2016, tedy včas. Pokud by však soud přihlédl k námitce promlčení, žalobce považuje tuto námitku za zjevné zneužití práva, kterému by neměla být poskytnuta první ochrana ve smyslu § 8 o.z., neboť žalovaný podmiňoval uzavření realizační dohody k výkonu práva z věcného břemene neopodstatněnými finančními nároky a zahájil soudní spor o určení existence tohoto práva, čímž zabránil žalobci právo plynoucí z věcného břemene využívat. Žalobce se může coby oprávněný z věcného břemene domáhat jeho zrušení za náhradu dle § 11 ve spojení s § 2000 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), i když tuto možnost dává § 1299 odst. 2 o.z. pouze vlastníkovi služebné věci. Toto právo nelze oprávněnému bez dalšího upřít, neboť s existencí věcného břemene můžou vznikat pro oprávněného náklady, pro které již břemeno nechce užívat a může mít zájem na jeho zrušení za přiměřenou náhradu. Zánikem věcného břemene získává povinný majetkový prospěch, který je v některých případech třeba vypořádat a v případě nesouhlasného stanoviska povinného se obrátit na soud. Žalobce odkázal na rozsudek NS ČR ze dne 6.11.2008 sp.zn. 22 Cdo 3612/2008 s tím, že okolnosti, ze kterých strany vycházely při uzavírání smlouvy o zřízení věcného břemena v roce 1994 se změnily natolik, že po žalobci nelze rozumně požadovat, aby byl smlouvu i nadále vázán, pokud není možná dohoda s vlastníkem služebné věci o způsobu výkonu věcného břemena ani jednostranné vzdání se práva odpovídajícího věcnému břemeni. Co se týče určení hodnoty věcného břemena, tak tvrzená změna stavu provozování zatížené nemovitosti nemá vliv na tržní hodnotu věcného břemena a žalobcem předložený znalecký posudek splňuje všechny náležitosti a dle žalobce je zcela správný a objektivní. Konečně požadavek žalobce není v rozporu s dobrými mravy, neboť jeho nárok je podložený a náležitě odůvodněný a nelze směšovat předmět sporu se spory vedenými jinou organizační složkou státu s žalovaným (vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním pozemků v areálu hotelu Horal). Předmět těchto řízení je zcela jiný a nároky žalobce zde uplatňované s předmětem tohoto řízení nijak nesouvisí. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že nárok žalobce neuznává. Uvedl, že předmětné věcné břemeno je promlčené. Věcné břemeno vzniklo vkladem práva do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 25.3.1994. Žalobce právo odpovídající věcnému břemeni nevyužil po dobu delší, než s jakou právní předpis spojuje promlčení věcného břemene. Žalovaný nikdy nebránil výkonu práva z věcného břemene bez ohledu na soudní řízení o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni a bez ohledu na následná jednání účastníků o způsobu využití nebo zrušení věcného břemene. Předmětné věcné břemeno je dle platné právní úpravy služebností. Od vzniku věcného břemene (nyní služebnosti) do současnosti nedošlo k žádné trvalé změně, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit žalobci coby oprávněnému ve smyslu § 1299 odst. 1 o. z. Navíc zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z. může iniciovat jedině vlastník služebné věci, tedy žalovaný, nikoli oprávněná osoba, tedy žalobce. Znalecký posudek, na který odkazuje žalobce, nelze použít, neboť vychází ze stavu provozování zatížené nemovitosti, který se v mezidobí od jeho zpracování změnil. V roce 2015 byly některé činnosti potřebné pro získání a udržení tržeb hotelu poskytovány externím dodavatelem a v současné době jsou tyto služby zajišťovány kmenovými pracovníky provozovatele hotelu a tyto skutečně vynaložené náklady (a některá rizika) nebyly zahrnuty do sumy východisek pro stanovení tržní hodnoty služebnosti znaleckým posudkem, na který se žalobce odvolává, proto je pro žalovaného neakceptovatelný. Konečně požadavek žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Výstavba zatížené nemovitosti byla realizována sdruženou investicí tří subjektů. Mezi právním předchůdcem vlastníka nemovitosti a právním nástupcem jednoho z investorů – ČR – Ministerstvem pro místní rozvoj byla uzavřena smlouva o zrušení věcného břemene ze dne 16.3.2000 za náhradu ve výši 32.200.000 Kč, na základě které bylo věcné břemeno oprávněného Ministerstvem pro místní rozvoj zrušeno. Splatnost náhrady byla mezi účastníky rozložena na deset stejně vysokých ročních splátek. Žalobce se domáhá částky téměř dvojnásobné a jejího jednorázového vyplacení, což je sám o sobě nemravný požadavek. Žalovaný k tomu dále uvádí, že žalobce nepřipustil, aby do východisek pro stanovení tržní hodnoty služebnosti v rámci zadání znalci byl zahrnut i požadavek ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na úhradu za užívání pozemků, na kterých zatížená nemovitost stojí, bez právního důvodu ve výši od 1,2 mil do 2,6 mil ročně, když se těchto nároků Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhá po žalovaném doposud ve čtyřech soudních řízeních. Tedy na jedné straně se žalobce domáhá zrušení služebnosti za nepřiměřenou náhradu a na druhé straně se jiná organizační složka žalobce domáhá vysokého plnění za užívání pozemků, na kterých zatížená nemovitost stojí, které pro účely jednání o zrušení služebnosti odmítá reflektovat. K replice žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že tvrzení žalobce, že promlčecí lhůta počala běžet až po nabytí právní moci rozhodnutí ve věci žaloby na určení neexistence věcného břemene je nesprávné, neboť toto soudní řízení o určení neexistence věcného břemene nebránilo žalobci ve výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni ani případnému konstruktivnímu jednání o jeho zrušení za náhradu. K takové dohodě ostatně došlo mezi žalovaným a Ministerstvem pro místní rozvoj, neboť i vůči tomuto subjektu žalovaný namítal nefunkčnost nastaveného věcného břemene, žádal dohodu o investicích a opravách a podal žalobu na určení neexistence věcného břemene, přičemž v průběhu soudního řízení došlo mezi žalovaným a Ministerstvem pro místní rozvoj k dohodě o zrušení věcného břemena za náhradu. Taktéž argument žalobce ohledně možnosti užití ustanovení § 2000 odst. 1 věty druhé ve spojení s § 11 občanského zákoníku je chybný, neboť žalobci nevznikají žádné náklady spojené s výkonem nebo zdržením se výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni. Nelze proto logicky dojít k naplnění hypotézy normy, na kterou žalobkyně odkazuje, když tato slouží jako nástroj k vyvázání se ze závazku nikoli z oprávnění. Stejně tak nelze dovozovat nárok žalobce na zrušení služebnosti za náhradu z předešlé právní úpravy a na ní navazující judikatury, neboť ta reflektovala případy, kdy pro oprávněného bylo oprávnění z věcného břemene spojeno s podstatnými náklady a zrušení věcného břemene přestavovalo cestu, jak se těchto nákladů zbavit. V daném případě tomu tak není. Co se týče tržní hodnoty služebnosti, pak dle žalovaného nelze požadavek na zrušení věcného břemene za náhradu rozumně oddělit od požadavku na vydání (tvrzeného) bezdůvodného obohacení za užívání pozemků bez právního důvodu. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Na základě hospodářské smlouvy č. 739 ze dne 31.10.1987 uzavřené dle § 360a hospodářského zákoníku v tehdy platném znění došlo ke sdružení finančních prostředků Ústřední rady odborů, Ústředního výboru Komunistické strany Československa a Úřadu předsednictva vlády ČSSR k výstavbě zotavovny ROH ve Špindlerově Mlýně, ve které bylo dohodnuto vyčlenění 105 rekreačních lůžek pro Úřad předsednictva vlády ČSSR do jeho trvalé dispozice tím, že rozsah využívání bude předmětem samostatné smlouvy o provozu, která bude uzavřena před započetím provozu. Hospodářskou smlouvou ze dne 12.3.1990 mezi Českomoravskou správou rekreační péče OREA Praha a Úřadem vlády ČSFR došlo k vymezení práv a povinností při užívání zotavovny H Úřadem vlády ČSFR pro rok 1991. Dohodou o vypořádání práva užívání části ubytovací kapacity objektu H ve Špindlerově Mlýně za roky 1991,1992 a 1993 byla stanovena finanční náhrada za užívání kapacity 105 lůžek v tomto období společností OREA spol. s r.o., kterou vyplatila xxx ČR. Dne 14.2.1994 byl uzavřen dodatek č. 2 k hospodářské smlouvě, ve které je potvrzeno právo žalobce užívat kapacitu 105 lůžek v hotelu H. s tím, že pokud by pro nepříznivý technický stav objektu nebylo toto užívání umožněno, zavazuje se vlastník objektu Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů (právní nástupce ROH) poskytnout náhradní plnění odsouhlasené oběma stranami a pokud k takové dohodě nedojde, je povinna poskytnout finanční náhradu ve výši, která vychází ze smlouvy o provozu uzavřené mezi Úřadem vlády a provozovatelem. Dne 3.3.1994 byla uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene mezi Majetkovou, správní a delimitační unií odborových svazů jako vlastníkem předmětné budovy č.p. xxx ve Špindlerově Mlýně a žalobcem coby oprávněným z věcného břemene, když sjednané věcné břemeno spočívalo v trvalé dispozici s kapacitou 105 rekreačních lůžek v předmětné budově hotelu H čp. xxx. Vklad věcného břemene byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Trutnově č.j. V3-695/94 ze dne 10.5.1994 s právními účinky dnem 25.3.1994. Ve smlouvě o zřízení věcného břemene je odkazováno na shora uvedenou hospodářskou smlouvu s tím, že dle této smlouvy přísluší žalobci trvalá dispozice s kapacitou 105 lůžek a k zajištění tohoto práva se zřizuje ve prospěch xxx věcné břemeno, a to bez jakékoli další specifikace. Na základě rozhodnutí představenstva Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů ze dne 6.12.1995 došlo k prohlášení o vkladu budovy hotelu H do základního jmění společnosti G. a.s., IČ xxx. Dne 29.9.1997 došlo mezi G. a.s. a xxx ČR k uzavření smlouvy o uznání a vymezení vzájemných práv a povinností při trvalé dispozici a užívání 105 hotelových lůžek v hotelu H. Ve smlouvě účastníci smlouvy shodně prohlásili, že budou důsledně respektovat dříve uzavřené smlouvy s tím, že rozsah uvedeného oprávnění je upraven v čl. III. a IV. hospodářské smlouvy č. 739 a smlouvou o sdružení provozní činnosti a využívání zotavovny H ze dne 31.8.1988 a smlouvou o obsahu práva využívání hotelu H ze dne 12.3.1990 (čl. I. odst.3). Dle čl. II bude uživatel své oprávnění realizovat v souladu s realizační smlouvou o postupu a využívání svého oprávnění. Smlouvou o postoupení práva užívání části ubytovací kapacity objektu „H“ ve Špindlerově Mlýně –Svatý Petr ze dne 7.1.1994 za úplatu postoupil xxx své právo na využívání ubytovacích kapacit v hotelu H dle hospodářské smlouvy č. 739 ze dne 31.10.1987 v rozsahu 83 lůžek společnosti OREA spol. s r.o. coby subjektu, který má právo provozování k celému objektu. K témuž došlo i na základě smlouvy ze dne 27.2.1995. Na základě dodatku ke smlouvě o postoupení práva užívání části ubytovací kapacity objektu „H“ ve Špindlerově Mlýně –Svatý Petr ze dne 7.6.1996 smluvní vztah mezi xxx a společností OREA spol. s r.o. pokračoval i v roce 1996. Mezi účastníky smlouvy však došlo k rozporům ohledně ceny za postoupení práva, proto došlo k ukončení tohoto smluvního vztahu na základě výpovědi ze dne 22.5.1996, když dle dohody účastníků smlouvy ze dne 23.5.1997 a dodatků k dohodě ze dne 30.6.1997, 1.8.1997, 21.7.1998, 31.7.1998, 4.1.1999 a 31.3.1999 došlo k prodlužení lhůty pro ukončení platnosti smlouvy o postoupení práva užívání až do 30.6.1999. Od 1.7.1999 již právo xxx na užívání části ubytovací kapacity či jeho postoupení nebylo nijak smluvně upraveno a nebylo v praxi nijak realizováno. V průběhu let 1994 až 2001 a následně po roce 2006 probíhala mezi xxx a vlastníkem nemovitosti společností G. a.s. a následně žalovaným jednání o realizaci práva z věcného břemene, když vlastník nemovitosti poukazoval na značné náklady na její údržbu a udržení v provozu a nutnost vysokých investic a vznášel požadavek na podílení se xxx na těchto nákladech, což xxx odmítal. Ohledně existence práva odpovídajícího věcnému břemeni probíhalo v průběhu let 1999 až 2006 soudní řízení. Dne 15.9.1999 podala společnosti G. a.s. u OS v Trutnově žalobu na určení, že právo odpovídající věcnému břemeni dle smlouvy ze dne 3.3.1994 nevzniklo. Okresní soud rozsudkem č.j. 6 C 202/99-161 ze dne 21.12.2001 určil, že předmětné právo odpovídající věcnému břemeni dle smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 2.3.1994 nevzniklo. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26.9.2002 č.j. 26 Co 86/2002-193 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26.11.2003 č.j. 22 Cdo 130/2003-227 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové .j. 26 Co 86/2002-193 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně byla žaloba rozsudkem Okresního soudu v Trutnově č.j. 6 C 86/2004-342 ze dne 21.10.2005 zamítnuta, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 26 Co 169/2006-405 ze dne 30.5.2006 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Řízení bylo pravomocně ukončeno dne 12.7.2006. Usnesením NS ČR č.j. 22 Cdo 3085/2006-457 bylo dovolání žalobce zamítnuto. Obdobnou žalobu podala společnost G. a.s. i na dalšího oprávněného z věcného břemene ČR – Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. V tomto případě však došlo k mimosoudní dohodě, na základě které bylo věcné břemeno zrušeno za finanční náhradu a řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno. K uvedenému závěru o skutkovém stavu dospěl soud na základě výpisu z KN LV č. 1138 pro kat. území Špindlerův Mlýn, hospodářské smlouvy č. 739 s dodatky, hospodářské smlouvy ze dne 12.3.1990, dohody o vypořádání ze dne 7.1.9994, smlouvy o zřízení věcného břemene z 3.3.1994, prohlášení o vkladu nemovitého majetku z 5.2.1996, smlouvy o uznání a vymezení vzájemných práv a povinností z 29.9.1997, korespondence mezi společností G. a.s. a xxx z roku 1997, ze zápisu o jednání mezi společností G. a.s. a xxx ze 13.3.1998, ze zápisu o jednání ze dne 9.9.1999, záznamu o jednání z 15.5.2001, záznamu o jednání se zástupci G. a.s. o využití lůžek v hotelu H ze dne 16.5.2001, z dopisu společnosti G. a.s. xxx ze dne 9.4.2001 ohledně investic do hotelu H, výzvy k úhradě nákladů – hotel H – věcné břemeno z 6.3.2006, odpovědi na výzvu ze dne 29.3.2006, smlouvy o postoupení práva užívání části ubytovací kapacity objektu „H“ ve Špindlerově Mlýně – Svatý Petr ze dne 7.1.1994, dodatku ke smlouvě o postoupení práva užívání části ubytovací kapacity objektu „H“ ve Špindlerově Mlýně – Svatý Petr ze dne 4.10.1994, smlouvy o postoupení práva užívání části ubytovací kapacity objektu „H“ ve Špindlerově Mlýně – Svatý Petr ze dne 27.2.1995, dodatku ke smlouvě o postoupení práva užívání části ubytovací kapacity objektu „H“ ve Špindlerově Mlýně – Svatý Petr, korespondence účastníků smlouvy ohledně ceny za postoupení práva užívání z roku 1996, výpověď ze smlouvy ze dne 22.5.1996, dohody o prodloužení lhůty pro ukončení platnosti smlouvy o postoupení práva užívání části ubytovací kapacity objektu „H“ ve Špindlerově Mlýně – Svatý Petr ze dne 27.2.1995 ze dne 23.5.1997, dodatky č. 1 až 6 k dohodě ze dne 23.5.1997 a spisu vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 6 C 86/2004. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro řízení a rozhodnutí ve věci . Dle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Žalobce se žalobou domáhá zrušení stávajícího věcného břemene (služebnosti) za náhradu, tedy úpravu právních poměrů účastníků vyplývajících z jejich věcných práv do budoucna, proto soud věc posuzoval podle občanského zákoníku účinného d 1.1.2014. Dle § 3036 o.z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Dle § 11 o.z. obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v části čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností. Dle § 1299 odst. 2 o.z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Dle § 2000 odst. 1 o.z. Byla-li smlouva bez vážného důvodu uzavřena na dobu určitou tak, že zavazuje člověka na dobu jeho života, anebo že zavazuje kohokoli na dobu delší než deset let, lze se po uplynutí deseti let od vzniku závazku domáhat jeho zrušení. Soud závazek zruší i tehdy, pokud se okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, změnily do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby byla smlouvou dále vázána. Dle § 109 obč. zák. právo odpovídající věcnému břemenu se promlčí, není-li po dobu deseti let vykonáváno. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud v prvé řadě zjišťoval, zda platná právní úprava umožňuje žalobci domáhat se žalobou zrušení věcného břemene (služebnosti), když občanský zákoník v § 1299 odst. 2 toto právo přiznává pouze vlastníku služebné věci. Soud dospěl v této otázce k závěru, že není žádného důvodu toto právo žalobci odepřít, přičemž pro tento závěr lze najít oporu v platné právní úpravě a jejím výkladu. Zejména důvodová zpráva k výše uvedenému ustanovení uvádí, že “pro zánik služebnosti obecně platí ustanovení o zániku závazků To plyne již z § 11. Přece však se jeví jako vhodné doplnit k obecnému předpisu ještě některá ustanovení zvláštní”. Dále pak dle komentáře k § 1299 občanskému zákoníku - Občanský zákoník III. Věcná práva (976-1474), I. vydání, 2013 “zákonná konstrukce odstavce 2 je postavena na principu, podle kterého je na povinném, aby se v důsledku kvalifikované změny poměrů domáhal zrušení služebnosti z toho důvodu, že existence služebnosti ztratila své materiální odůvodnění. Oproti dosavadnímu právnímu stavu se již zrušení nebo omezení služebnosti podle § 1299 odst. 2 nemůže domáhat oprávněný ze služebnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu 22 Cdo 1330/2011 nebo 22 Cdo 3619/2008), ježto toto právo dikce odstavce 2 přiznává výlučně vlastníku služebné věci (tj. povinnému). V uvedené souvislosti je tak otázkou, zda se oprávněný může domáhat zrušení služebnosti. V uvedené souvislosti lze podle našeho názoru uvažovat o aplikaci § 2000, neboť i důvodová zpráva uvádí, že § 1299–1302 představují konkretizaci právní úpravy zániku závazku plynoucí z obecné právní úpravy závazků. Ustanovení § 2000 odst. 1 pak stanoví, že byla-li smlouva bez vážného důvodu uzavřena na dobu určitou tak, že zavazuje člověka na dobu jeho života, anebo že zavazuje kohokoli na dobu delší než deset let, lze se po uplynutí deseti let od vzniku závazku domáhat jeho zrušení. Soud závazek podle tohoto ustanovení zruší i tehdy, pokud se okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, změnily do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby byla smlouvou dále vázána (blíže viz výklad k tomuto ustanovení). Budou-li splněny uvedené podmínky, máme za to, že se oprávněný může domáhat zrušení služebnosti, byť za jiných podmínek než povinný.” Soud tedy došel k závěru, že žalobce se může jako oprávněný ze služebnosti (věcného břemene) za daných okolností, kdy mezi účastníky dlouhodobě, i přes snahu účastníků, nedošlo k dohodě ohledně způsobu realizace práva z věcného břemene, které bylo ve smlouvě o zřízení věcného břemene koncipováno zcela vágně, domáhat jeho zrušení, a proto se dále zabýval námitkou promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni, kterou vznesl žalovaný. Soud se především zabýval otázkou okamžiku počátku promlčecí doby v této věci. Promlčecí doba začíná běžet den poté, co bylo právo odpovídající věcnému břemeni naposled vykonáno. Opravňuje-li věcné břemeno oprávněného k určitému chování, je počátek běhu promlčecí lhůty dán dnem, kdy se takto oprávněný choval naposledy, a to bez ohledu na to, zda mu v dalším jednání povinný zabránil anebo zda sám oprávněný přestal své právo využívat; ani důvody, pro které se oprávněný takto choval, nejsou významné. Zabránil-li povinný oprávněnému ve využívání práva odpovídajícího věcnému břemeni, může se oprávněný domáhat ochrany práva přímo žalobou na plnění. Pokud bude právo vykonáno v desetileté promlčecí lhůtě, přeruší se její běh a promlčení bude muset začít běžet znovu. To vyplývá ze skutečnosti, že tato lhůta je vázána na nevykonávání práva. – srovnej Jiří Spáčil: Zánik a promlčení věcných břemen v občanském zákoníku, [Právní rozhledy 3/2006, s. 85]. Žalobce, resp. jeho právní předchůdci vykonávali právo odpovídající věcnému břemeni maximálně do dne 30.6.1999, když do tohoto dne existoval smluvní vztah, na základě kterého část svého práva žalobce postupoval úplatně na třetí subjekt – provozovatele hotelu. Bylo prokázáno, že mezi žalobcem jako oprávněným z věcného břemene a vlastníkem zatížené nemovitosti nepanovala shoda ohledně praktické realizace práva z věcného břemena, neboť dle vlastníka byl tento nucen vynaložit značné finanční prostředky na udržení nemovitosti v provozu a žalobce se nehodlal nijak na těchto nákladech podílet. Účastníci, resp. jejich právní předchůdci se pokoušeli řadou jednání dojít k dohodě, ke které však nedošlo. Za těchto okolností lze proto považovat za výkon práva odpovídající věcnému břemeni i úplatné postoupení části tohoto práva na třetí subjekt. Soud má tedy za to, že právo odpovídající předmětnému věcnému břemeni žalobce vykonával maximálně do 30.6.1999. Žaloba byla podána dne 30.6.2016, tedy po uplynutí desetileté promlčecí doby stanovené v § 109 obč. zák. ve spojení s § 3036 o.z. Žalobce argumentoval tím, že žalovaný mu svými požadavky na podílení se na nákladech na údržbu a rekonstrukce hotelu fakticky znemožnil výkon práva s tím, že je třeba brát v úvahu, že žalobce poskytl 1/3 finančních prostředků na výstavbu hotelu H, což žalovaný zcela pomíjel. K tomu soud uvádí, že žalovaný se stal vlastníkem hotelu ve zcela jiném ekonomickém systému a ve zcela jiné ekonomické realitě, než byl systém a realita v roce 1987, kdy byly sdruženy finanční prostředky na výstavbu hotelu H. Po žalovaném tedy nelze spravedlivě požadovat, aby do svých ekonomických úvah zahrnoval to, že žalobce poskytl třetinu finančních prostředků na výstavbu hotelu H, neboť bylo na právních předchůdcích žalobce a dalších subjektech, které poskytly finanční prostředky na výstavbu hotelu H, aby tuto kalkulaci zahrnuli do jednání a rozhodnutí o vlastnickém právu k hotelu H. Po žalovaném lze spravedlivě požadovat jen to, aby respektoval omezení svého vlastnického práva existujícím věcným břemenem. V řízení pak nebylo prokázáno, že by žalovaný toto omezení nerespektoval a žalobci aktivně bránil ve výkonu jeho práva. Taktéž nelze souhlasit s argumentací žalobce, že právo nebylo možno vykonávat, protože nebyla uzavřena realizační smlouva. Ze znění smlouvy z 29.9.1997 vyplývá, že při realizaci práva bylo možno se řídit smlouvou z 12.3.1990. Existence realizační smlouvy tedy nebyla nezbytnou podmínkou pro výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, což dokládají i shora uvedené smlouvy o úplatném postoupení práva užívání části ubytovací kapacity. Navíc samotná smlouva o věcném břemenu a následná smlouva o uznání a vymezení vzájemných práv a povinností nestanovuje, že by se žalobce neměl nikdy podílet na nákladech na údržbu či rekonstrukce nemovitosti. Pokud měl tedy žalobce za to, že mu žalovaným není umožněn řádný výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu, měl se svých práv domáhat podáním žaloby u soudu. Žalobci nebránila žádná zákonná překážka, aby se žalobou domáhal výkonu svého práva z předmětného věcného břemene a to buď umožnění užívání předmětného počtu lůžek či poskytnutí přeměřené finanční kompenzace. Podáním takové žaloby by minimálně dosáhl přerušení promlčecí lhůty dle § 109 obč. zák. Žalobce tak neučinil, proto došlo k promlčení tohoto práva. Na tom nic nemění skutečnost, že ohledně existence či neexistence věcného břemene probíhalo soudní řízení. Toto probíhající řízení nebylo překážkou k podání výše uvedené žaloby, jehož zásadním důsledkem by bylo právě přetržení promlčecí doby. Současně námitku promlčení nelze posoudit jako zneužití práva ve smyslu § 8 o.z. Pro závěr o (výjimečné) nemravnosti námitky promlčení je rozhodující, zda celková situace, v níž byla námitka promlčení uplatněného nároku vznesena, se vzhledem ke všem konkrétním okolnostem jeví jako zneužití institutu promlčení na úkor toho, kdo svůj nárok u soudu uplatnil opožděně, a nemusí přitom jít jen o aktivní jednání zabraňující včasnému podání žaloby. Dle rozsudku NS ČR sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, ze dne 20. 12. 2016, který cituje rozsudek NS ČR ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011: „Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení“. dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či rozsudek NS ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010), se shodují v závěru, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být v rozporu s dobrými mravy jen ve výjimečných případech. Soud dospěl k závěru, že ve věci nejsou dány žádné, rozhodnutími shora citovanými, výjimečné okolnosti, pro které by bylo třeba námitku promlčení vznesenou žalovaným posoudit jako zneužití práva ve smyslu § 8 o.z. (dříve v rozporu s dobrými mravy dle § 3 obč. zák.). Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žalobce nevykonával právo odpovídající věcnému břemeni po dobu delší než deset let, právo je promlčené a žalobce se proto nemůže domáhat jeho zrušení za náhradu. Proto soud rozhodl tak, že žalobu výrokem I. rozsudku zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení. Na náhradě nákladů řízení náleží žalovanému paušální náhrada dle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 5 úkonů po 300 Kč, a to za vyjádření k žalobě ze dne 15.8.2016, za vyjádření k výzvě soudu ze dne 12.12.2016, za účast ujednání soudu dne 13.4.2017, za účast u jednání soudu dne 11.5.2017 a za závěrečný návrh z dne 23.5.2017; celkem 1.500 Kč. V souladu s předpisy o cestovních náhradách bylo vyúčtováno cestovné - 2x k jednání soudu z Prahy do Trutnova a zpět částkou 3.126, celkem ujeto 592 km s vozidlem s průměrnou spotřebou 4,83 l motorové nafty na 100 km při ceně nafty 28,60 Kč/l a sazbě základních náhrad 3,90 Kč/km. Náklady řízení, které je žalobce povinen nahradit žalovanému tak činí celkem 4.626 Kč. Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř.